TG - 3. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Když Neil prohlásil, že peníze dokážou pohnout horami, nedělal si srandu. V sobotu ráno v osm

hodin jsme byli v ordinaci doktorky Nory Jacobson v Upper West Side. Lékaři se obvykle neschází

o víkendu se svými pacienty, takže se evidentně minimálně jedna hora pohnula.

S Neilem jsme seděli naproti doktorce Jacobsonu u jejího elegantního stolu ze skla a oceli. Byla to

velice laskavá žena. Odhadovala jsem, že jí může být něco mezi čtyřiceti a padesáti lety. Její

blonďatý drdol byl perfektně učesaný. Lehce se usmívala, když mi ukazovala elegantní vytištěnou

tabulku srovnávající dvě možnosti potratu, ze kterých bych si mohla vybrat.

"Vzhledem ke gestačnímu stáří plodu si myslím, že by pro Vás byl nejlepší chirurgický potrat,"

vysvětlovala a špičkou svého pera klepala na papír. "Dáme Vám lehká sedativa, poté znecitlivíme

děložní čípek injekcí lokálního anestetika -"

"Ne. Nechci o tom nic slyšet, jen to chci udělat." Zavrtěla jsem hlavou. Ta myšlenka, že se blízko

mé vaginy ocitne jehla... grr. "Chci od Vás dostat jen nezbytné množství informací, které vyžaduje

zákon. Možná i méně."

"Sophie trpí ranními nevolnostmi," vysvětlil váhavě Neil. "A navíc je háklivá na jakékoli lékařské

postupy. Bylo by možné ten proces popsat co nejvágněji?"

"Samozřejmě," přikývla soucitně doktorka Jacobson. "Rozšíříme hrdlo Vašeho děložního čípku a

použijeme vakuový katetr, abychom odstranili výsledky početí. To je vše, co budeme dělat."

Neil se posunul na své židli.

"A je možné to provést dnes? Tady?" Když přikývla, kousla jsem se do rtu. "Bude to bolet?"

Dala mi jemnou, ne příliš konkrétní odpověď. "Snažíme se, abyste měla během procedury pohodlí.

Většina žen později trochu krvácí a může cítit křeče. Slyšela jsem, že je některé přirovnávají k

bolestivé menstruaci, nicméně jiné ženy pouze lehce krvácí. Pokud si může vzít den volna -"

"To není problém," řekla jsem suše a podívala se na Neila. I když jsem neztratila práci jeho vinou,

ještě jsem nebyla připravena na to potlačit hořkost a brát svou nezaměstnanost s humorem.

"Existuje ještě něco dalšího, co bych měla vědět?"

"Po zákroku dostanete předpis na antibiotika a pooperační péči. Ještě předtím, než Vás dnes pustíme

domů, Vám je pro jistotu sdělím i ústně."

"Mohu s ní zůstat při...?" zeptal se Neil. Snažil se mě ráno povzbudit a zůstat klidný, nicméně

všimla jsem si, že si každou chvíli klepe nohou. Předpokládala jsem, že je to způsobeno kombinací

strachu o mě a konfliktem, který v něm probíhá a který se snaží skrýt.

"Samozřejmě," ujistila nás doktorka Jacobson. Podívala se z Neila na mě a zase zpátky. "Máte ještě

nějaké další otázky?"

Tuhle větu jsem nesnášela. V okamžiku, kdy byla pronesena, se mi vždycky všechny další otázky

vykouřily z hlavy. "Teď žádnou, ale pokud budu mít nějakou později, budu se moci zeptat?"

"Jistě. Teď půjdete s jednou ze sester, aby provedla rychlou anamnézu a zařídila potřebné testy.

Pokud budete chtít cokoli vědět, ptejte se jí. A předtím, než dostanete uklidňující léky, ještě se spolu

potkáme." Doktorka se pak obrátila na Neila a usmála se. "A od Vás teď potřebuji -"

Neil sáhl do kapsy saka a vyndal šekovou knížku. "Ještě jednou Vám děkuji, že jste nás tak

narychlo přijala."

"Není za co," řekla doktorka, ale věděla jsem, že jí Neil za to, že nás vzala v sobotu před svátky,

dost dobře zaplatil. "Kliniky jsou v tuhle roční dobu zasekané."

Myslela jsem na možnost návštěvy u mé rodiny, velmi katolicky věřící rodiny, z které mnozí na

autech vozili samolepky "Je to dítě, ne volba." To vědomí mi pomohlo udělat si jasno v plánu na

přerušení těhotenství. Není divu, že bylo před vánoci tak rušno.

Ozvalo se zaklepání na dveře a objevila se v nich hlava mladé štíhlé brunetky v pastelově růžovém

stejnokroji. "Jste připraveni začít s přípravou?"

Odešla jsem se sestrou Julií, která mě dala úbor na převlečení, zatímco Neil s doktorkou Jacobson

dořešili finanční stránku zákroku. Neil za námi přišel v okamžiku, kdy mi sestra doměřila krevní

tlak a právě se chystala zavést infuzi, do které se později přidá anestetikum.

"Budu jenom jako ochrnutá, ale hlavně nestane se, že bych při tom všechno cítila, že?" zeptala jsem

se, když mi Julie na hřbet ruky připevňovala lékařské věci.

"Dobrý bože, ty jsi, ale tragéd," řekl Neil s nervózním zasmáním.

Julie se usmála. "Je to dost silné utlumení. Neměla byste cítit vůbec nic."

Skutečně jsem se snažila být statečná při zavádění infuze, jenže nesnáším jehly. Dokud jsem

neucítila, že byla umístěna páska, měla jsem pevně zavřené oči.

Přišla doktorka Jacobson a vypadala překvapeně, že už toho má Julie tolik hotovo. "Skutečně jsme

spolu velice výkonné."

"Když máme jen jednu pacientku, jde to mnohem rychleji," řekla Julie, zatímco něco zapisovala do

mojí karty. Přemýšlela jsem, kolik dostala zaplaceno za to, že přišla.

"Čím rychleji, tím lépe," řekla jsem. "Můžete mi už kdykoli dát ty léky na oblbnutí."

Doktorka Jacobson přikývla. "Tak pojďme na operační sál."

Když jsem se podívala na Neila, kousal si nehet na palci. Bolelo mě z toho srdce.

Má rakovinu. A ty nechceš dítě. Neudělej něco hloupého, Scaife.

Dobře, můj mozek zabodoval lépe, než bych si dokázala představit. Podívala jsem se na něj,

konejšivě usmála a zeptala se: "Připraven?"

"Ano." Provinile dal ruku dolů. "Pokud i ty?"

Následovali jsme sestru na operační sál a Neil mě vzal cestou za ruku. Dlaň měl vlhkou. Vzpomněla

jsem si, jak mi říkal o své diagnóze rakoviny a jak byl rád, že jsem u toho nebyla, protože pak by

měl ještě navíc strach z toho, jak to vezmu. Až teď jsem to dokázala pochopit, co měl na mysli.

Stůl v místnosti bez oken nevypadal jako operační sál z televizních pořadů. Připadal mi spíš jako

stůl u zkoušek, který byl místo papíry pokrytý tenkým prostěradlem a absorpčními vložkami. Když

jsem vylezla nahoru a lehla si, blízkost Neila mi pomáhala uklidnit se. Zatímco mi Julie na břiše

rozprostírala chirurgické roušky, naklonil se nade mě.

Na čelo mi přitiskl rty a sáhl za sebe pro židli. "Budu tady. Celou dobu."

"Děkuji." Zavřela jsem oči. Žaludek jsem díky nervům měla jako na vodě. Snažila jsem se být co

nejklidnější a zůstat silná, ale kurva, byla jsem vyděšená. Přinejmenším mi to přišlo méně děsivé

než porod.

Podívala jsem se na Neila a on se na mě se sevřenými rty usmál. Vzal mě za ruku a stiskl ji.

"Dobře, Sophie," řekla doktorka Jacobson a posadila se na židli. "Julie Vám teď podá uklidňující

léky a pak Vám dáme nohy nahoru."

Ať už mi daly jakékoli sedativum, působilo rychle a efektivně. Nebyla jsem si jistá, jak se mi nohy

dostaly nahoru do třmenů, ale na podivnou sekundu jsem pocítila záchvěv paniky. Tuhle část

návštěvy lékaře jsem vždycky nenáviděla, cítila jsem se při ní naprosto vystavená a zranitelná. Díky

lékům, které mi kolovaly v těle, jsem se již ohledně svého rozhodnutí necítila klidně a jistě, ale

paranoidně a vystrašeně.

"Neile?" zeptala jsem se a znělo mi to, jako bych byla opilá.

"Přímo tady." Zvedl si mou ruku ke rtům.

"Uvolněte se, Sophie," řekla doktorka Jacobsonová mírně a její nevzrušení mě uklidnilo. Zněla

skoro znuděně, díky čemuž jsem začala mít pocit, že to nakonec není až tak velký problém.

"Teď vkládám zrcátko," řekla těsně předtím, než jsem pocítila dotyk plastu. Zvedl se mi žaludek.

"Myslím, že budu zvracet," zamumlala jsem a v mžiku se objevila Julie s lavorem na zvratky. Ale

nakonec jsem nezvracela. Rozpačitě jsem nezřetelně řekla: "Omlouvám se. Jsem hrozně nervózní."

"To je v pořádku. Díky lékům Vám může být i trochu špatně od žaludku. Nebyla byste první, kdo se

tady pozvracel," ujistila mě Julie. Lavor podala Neilovi. Ten ho uchopil volnou rukou a dal si ho na

klín.

"Podívej, jak jsem se ti odvděčila. Pomohl jsi mi dostat se sem a teď mi držíš lavor na zvracení."

Otočila jsem hlavu a místnost se mi na okamžik zatočila. Myšlenkami jsem najednou byla někde

úplně jinde. Nikdy bys o tomhle neměla Holli říct, protože by to jinak chtěla zkusit. "Slib mi, že mě

pořád ještě budeš milovat, i kdybych hodila šavli."

"Dokonce bych ti u toho přidržel vlasy." Zvedl mi ruku a opět ji políbil.

Zírala jsem do stropu. Oči se mi díky vlivu sedativ zavírali. Každá minuta mi přišla delší než ta

předchozí, ale počáteční panika a zmatečnost ustoupily a já pocítila slastnou prázdnost. Byla jsem

svým vlastním tichým středem vesmíru.

"Dobře, teď to trochu ucítíte," varovala mě doktorka.

Svými prsty jsem drtila Neilovu ruku a prakticky slezla ze stolu. Trochu ucítím v prdeli!

Koneckonců, neměla bych cítit nic. Extra pevně jsem sevřela Neilovi ruku a slyšela se, jak říkám

slova jako "au", ale nevím přesně, jestli mě něco bolelo. Slyšela jsem, jak mi Neil říká uklidňující

slůvka a pak Julie a doktorka Jacobson prohlašují, že jsem to dobře zvládla a že je to skoro hotové.

Většinou jsem se však jen vznášela na podivném růžovém obláčku sedativ. Všechno se dělo tam a

všichni to dělali někde daleko ode mě. Ale přišlo mi, že to trvá dlouho.

"V pořádku," uslyšela jsem, jak doktorka Jacobson řekla vesele. "Skončily jsme, Sophie. Julie Vám

teď pomůže se přemístit."

Neil mi pomohl posadit se, a když jsem si oblékala kalhotky, opřela jsem se o něj. Julie mi dala

extra velký sanitární polštářek a pomohla mi ho umístit na správné místo - při tomhle jsem skutečně

ocenila ženskou pomoc - a Neil mě pak přidržoval, když jsem se opile šourala do jiné místnosti, kde

na mě čekala nemocniční postel.

"Neile?" zeptala jsem se, když jsem se na chvíli vymanila z nadvlády léků. A pak jsem se snažila

vzpomenout, co jsem se chystala říct a rozbrečelo mě to. "Nenávidíš mě?"

V okamžiku byl u mě a sedl si na kraj postele, aby mě mohl obejmout do náručí. "Ne, ne. Nikdy.

Nechci, aby sis to třeba jen někdy myslela."

"Teď je ještě pod vlivem sedativ," prohlásila Julie s mírným náznakem autority. "Ale příštích pár

dnů, díky tomu, jak budou Vaše hormony pracovat, bude Vaše nálada jako na houpačce."

"Děkuji," řekl jí Neil, ale podezírala jsem ho, že věděl, proč jsem byla podrážděná. Držel mě, když

mi Julie vytahovala infuzní jehlu. Ten proces jsem nesnášela skoro stejně, jako když mi ji zaváděla,

protože jsem přitom musela přemýšlet o cévkách vedoucích do mé žíly. Když odešla z místnosti,

zadívala jsem se na Neila.

"Nejsi naštvaný, že jsem zabila tvoje dítě?" Wow, můžete vzít dívku z katolického prostředí, ale

nemůžete z dívky dostat katolicismus. Připadala jsem si, jako bych byla nadrogovaná nebo tak

něco.

"Ne, Sophe, nešílím z toho. Z ničeho."

Neil napůl seděl a napůl se mnou ležel na posteli, která měla mírně vyvýšenou hlavu. Naklonila

jsem se k němu a přitom jsem ignorovala sucho v ústech a to, že mi přišlo, že můj mozek plave

někde daleko. Na střední škole jsem si myslela, jak jsou všechny ty ženy, které nezvládají

plánované rodičovství, hloupé. Teď jsem si připadala jako naprostý pokrytec.

"Víš, proti všem těmhle hovnům jsem protestovala," vyhrkla jsem. "Nebyla jsem na správné straně.

Obrázky mrtvých miminek a …. křičela jsem na ty ženy jako na děvky."

Pevněji mě objal. "A hlasovala jsem pro konzervativní strany. Jak hloupé věci jsem dělala v mládí."

Přišla doktorka a dala nám písemné pooperační pokyny - byla jsem tak vděčná za Neilovu

přítomnost, protože jsem byla ještě pořád moc omámená, než abych si to byla schopna zapamatovat

- pak zkontrolovala krvácení a propustila mě. Když jsem si cestou ven všimla hodin, uvědomila

jsem si, že jsou teprve tři hodiny.

"Wow, můžeš jít na potrat a ještě ani nepřijdeš o celý den," řekla jsem ospale, zatímco jsem mrkala

ve světle odpoledního slunce. Tony už pro mě měl otevřená dvířka auta. Neil se bolestivě zašklebil

a já jsem si uvědomila, že pravděpodobně svému řidiči neřekl, kam jedeme nebo proč.

Na zadním sedadle Maybache jsem si opřela hlavu o sloupek středové konzole. Znovu mě bylo

divně od žaludku.

"Budeš mě pořád milovat, i když se pozvracím v tvém autě?"

"Samozřejmě, že ano," odvětil lehce Neil. "I když možná v Tonyho očích ztratíš trochu úcty."

"To je škoda," podařilo se mi doříct. Na to jsem na podlahu hodila šavli.

Probrala jsem se až ve své vlastní posteli. Neměla jsem ponětí, jak jsem se tam dostala. Byla

zapnutá stolní lampička a podle střípku oblohy, který jsem spatřila z okna, byla venku tma.

Když jsem se posadila, zasténala jsem. Křeče mi sice nejsou cizí, ale rozhodně jsem jim nefandila.

Ani jsem nebyla velkým příznivcem obří vložky, kterou jsem dostala v ordinaci.

Poté, co jsem odhrnula peřinu, jsem zjistila, že mám na sobě svoje pyžamo se žabičkami. Takže mi

do něj určitě Neil musel pomoct. Super, za pouhý jediný den se mi podařilo zničit veškerou

romantiku.

Odšourala jsem se do obývacího pokoje, kde jsem našla Neila. Ležel na pohovce a procházel kanály

na televizi. Chvíli jsem ho při tom sledovala a srdce se mi trochu uvolnilo, když jsem viděla, jak

přirozeně v mém bytě vypadá. Skutečně se tu cítil jako doma, i když to nebyl palác na Páté Avenue.

Když mě zaregistroval, posadil se. "Jak se cítíš?"

"Hm... docela dobře." Ještě pořád jsem byla díky anestetikům omámená, ale celkově mi bylo docela

dobře. "Trochu mám křeče. Když mi trhali zub moudrosti, bylo to horší."

"Jo?" Usmál se, zjevně se mu ulevilo. "Bál jsem se o tebe. Pro náhodného pozorovatele to vypadalo

docela invazivně."

"Myslím, že nejhorší z toho byla ta sedativa. Cítím se, jako bych měla kocovinu." Složila jsem se

vedle něj, kolena si dala pod sebe.

"Nenaštvi se, prosím, že jsem za tebe zase utrácel peníze, ale když jsi spala v autě, zastavili jsme,

abych koupil nějaké vložky a vyzvedl tvoje léky. Všechno je v koupelně." Jednou rukou mě vzal

kolem pasu a jemně mě podpíral.

"Páni. Vložky a pyžamo se žabičkami a to ve v jeden den. Už spolu nikdy nebudeme spát," zasmála

jsem se. Sice jsem to hrála a přeháněla, ale vnitřně jsem cítila obrovské rozpaky.

"Tak o tom strašně moc pochybuji. I když podle nařízení doktorky s tím budeme muset minimálně

dva týdny počkat." Rukou, kterou měl kolem mého pasu, mi vyhledal tu moji a propletl nám prsty

dohromady. "Skutečně se cítíš v pořádku?"

"Překvapivě ano. Navzdory pocitu, že jsem někde ztratila kus dne." Přimhouřenýma očima jsem

přejela po potemnělém obývacím pokoji. "Kolik je?"

"Skoro sedm." Rty se mi otřel kolem ucha a zeptal se. "Chceš, abych něco pro tebe objednal nebo je

ti ještě pořád špatně?"

Poprvé za posledních pár týdnů jsem byla schopna myslet na jídlo a necítit při tom nevolnost.

Matně jsem si vzpomínala, že doktorka Jacobson říkala něco o tom, že těhotenské příznaky by za

pár dní měly zmizet. Byl to malý vánoční zázrak. "No, víš, co mi právě teď zní skvěle?"

Cheeseburger. A opravdu mastné hranolky."

"Tvoje přání je mi rozkazem." Posadil se a sáhl po telefonu. Sedla jsem si taky a natáhla se po

krabici s Holliinými doutníky, které ukrývá v konferenčním stolku. Otevřela jsem jeho zásuvku a

zjistila jsem, že je prázdná. Zklamáním jsem vydechla a vrátila ji zpět na místo.

Neil položil ruku na mikrofon svého telefonu. "V mojí tašce s věcmi na přenocování."

Cože? Ještě pořád musím být pod vlivem prášků, protože jsem nechápala, co chce. Svojí

peněženku? Svoje brýle? Vstala jsem a šourala se zpátky do své ložnice, kde byla v rohu v posteli

položená jeho černá kožená taška. Rozepnula jsem ji a připadal si jako šmírák, když jsem se jí

trochu prohrabovala.

Prsty jsem nahmatala igelitový pytlík a nosem jsem zachytila velice typickou vůni.

Neil přinesl trávu.

V pytlíku byla asi osmina unce. Odfrkla jsem si a odnesla ho zpět do obývacího pokoje, kde jsem

trpělivě čekala, až Neil dokončí svůj hovor s donáškovou službou.

V ruce jsem držela pytlík. "Takže, jen aby mezi námi bylo jasno... nemůžeš si dovolit najednou

koupit víc než osminu unce?"

Odložil svůj telefon na konferenční stolek. "Chystáš se dneska večer vykouřit víc než celou

osminu?"

Zasmála jsem se. "To máš pro mě? Víš, že bydlím s Holli, že?"

"Jo. A také si vzpomínám, že odjíždí z města. A tohle," ukázal na sáček, "je velmi kvalitní."

S úsměvem jsem zavrtěla hlavou. Skutečně mě bolelo srdce z toho, jak dokáže být podivně

rozkošný a přemýšlivý. "Miluji tě."

"Já vím." Vstal a pomalu šel ke mně. "Z dobrých zdrojů vím, že horká koupel dokáže s křečemi

udělat divy. Proč si jednu nedat, já ti zatím tohle ubalím a než přijedou, můžeme tím zabít čas.

Donášku odhadují na pětačtyřicet minut. Myslím, že jsme podcenili večerní provoz."

Koupel! To byl tak úžasný nápad a bylo to přesně to, co jsem v tuto chvíli potřebovala. Spařit se v

objímající náruči a navíc v mé dokonalé vaně. Pak mě něco napadlo. "Můžu se koupat? Nebo je to

na seznamu zakázaných věcí?"

Natáhl se po papíru s pooperačními instrukcemi a přejel ho očima. "Píší tu, že se máš vyhnout

horkým vířivkám a bazénům, ale o vaně tu není ani slovo. Chceš, abych to ověřil na nouzové

lince?"

Při pomyšlení na to, kolik by to stálo, jsem se otřásla. "Ne. Jestli to není na tom papíru, bude to asi

v pořádku. Kromě toho, tak jako tak beru antibiotika."

"Budou se tlouct s tvými antikoncepčními pilulkami?" úzkostlivě se zeptal. "Omlouvám se, jestli se

o tom zmiňuji moc brzo, ale skutečně potřebujeme, aby se to v budoucnu neopakovalo. Rád bych v

budoucnu pokračoval s naším vztahem. Každopádně to rozhodnutí je na tobě."

"Slyšela jsem tě. A poohlídnu se po něčem, u čeho je menší pravděpodobnost chyby v užívání. Po

tom všem je mi skutečně trapně," přiznala jsem.

"To nemusí. Jsem dospělý člověk. Už jedno dítě mám. Vím, jak se dělají a to riziko jsem vzal na

sebe stejně jako ty. Příště jen prostě budeme muset být opatrnější."

"Naprosto souhlasím." Protáhla jsem si ruce a zívla. "Dobře. Jdu do vany a ty mi ubal jointa."

Šla jsem do koupelny a roztočila kohoutky. Moje vana je jednoznačně úžasná. Má nádhernou

měděnou barvu s porcelánovým vnitřkem a vysokou opěrkou pro záda. Vždycky mi připadalo, že je

to vana jak pro Popelku, pokud by se v té pohádce místo po zmizelém střevíčku pátralo po vaně.

Připadala mi romantická a perfektní a hlavně, kdyby byla mužem, nepotřebovala bych jiného.

No dobře, musela jsem přiznat, že Neil byl taky docela romantický a perfektní. Byla jsem si dobře

vědoma toho, že v celé té situaci se na mě mohl vykašlat a nechat, ať si s tím poradím sama. Taky

bych si měla připomenout, že pokud by mě v tom nechal samotnou, většina lidí by ho

neodsuzovala, protože jsem zklamala jeho důvěru tím, co jsem v Porteras provedla. Ale nenechal

mě v tom. Ne proto, že by nemohl, ale proto, že nechtěl. Prostě nebyl takovým člověkem.

Sundala jsem si pyžamo. Když už jsem to udělala, uvědomila jsem si, jak jsem byla zpocená a

upatlaná. Vždyť jsem prospala půl dne pod teplou peřinou pod vlivem léků. Není divu, že si Neil

pomyslel, že by mě koupel přišla vhod.

Než otevřel dveře, zaklepal na ně a já rychle nacpala hrubou lékařskou vložku do koše.

Nevymyslela jsem žádný jemný způsob, jak mu říct, to co jsem potřebovala, tak jsem jen vyhrkla:

"Ehm, možná sem teď nebudeš chtít vejít. Je to trochu... dobře, viděl jsi někdy Carrie (= extra

krvavý horor)?"

Se smíchem si odfrkl. "K tomu, abys mě s vyděšením poslala pryč, potřebuješ víc než jen trochu

krve. Byl jsem u toho, když Emma přišla na svět pomocí císařského řezu. Mimochodem, přinesl

jsem ti očekávaný dar."

Podal mi nádherný, dokonale ubalený joint. Musela jsem vypadat, že to na mě udělal obrovský

dojem, protože dal oči v sloup. "Ach bože, no tak, přiznej mi trochu kreditu. Chodil jsem na velmi

drahé školy."

Zazubila jsem se a otestovala teplotu vody. Horká. Ne moc dobrá teplota pro kůži, ale výborná pro

moji duši.

"Uvaříš se tam," varoval mě, zatímco mi nabídl ruku, aby mi pomohl dostat se do vany.

Potopila jsem se do vody, položila hlavu na vysokou vytvarovanou opěrku zad a uznale obscénně

zasténala. "Dobrá připomínka. Až mi budeš pomáhat vylézt, budu vypadat jako převařená nudle."

"Tohle by mohlo být považováno za horkou vířivku," poznamenal varovným tónem. Dal dolů víko

od záchodu a posadil se na něj. V té klaustrofobické místnosti narážel kolenem na vanu.

"Myslím, že tě baví bát se o mě," zauvažovala jsem a trochu se na něj zamračila. Věnoval mi

překvapivě chlapecký křivý úsměv a zapálil mi joint. Rychle si z něj jednou popotáhl a pak mi ho

přidržel před ústy.

"Ruce máš celé mokré," vysvětlil, zatímco z úst vyfukoval modrý kouř.

"To je ta nejhezčí věc, kterou pro mě kdo kdy udělal." Natáhla jsem kouř a ponořila se hlouběji do

vany.

Dal si další nádech jointa a z kapsy vytáhl telefon. "Hudba?"

"Jasně," přikývla jsem na souhlas a sledovala ho. Jointa držel v ústech, zatímco prsty procházel

menu na telefonu. Myslím, že jsem si doteď ještě nikdy nepomyslela, že by Neil někdy dřív dělal

normální věci, které lidi dělají, jako je dívat se, jak se narodí jejich dítě, na vysoké kouřit trávu nebo

dokonce poslouchat z telefonu hudbu.

"Na co máš náladu?"

Pokrčila jsem rameny a naklonila se pro další potáhnutí. Chtěla jsem mít jistotu, že to nepřeženu,

protože už jsem dneska byla pod vlivem sedativ. Ale jejich účinek už pominul a já potřebovala

něco, co otupí hrany nové ostré reality mezi námi. Právě jsme si spolu prošli zážitkem, který mezi

námi buď vytvoří hlubší citovou intimitu, nebo nás úplně zničí. Právě teď jsem tohle nebyla

schopna zpracovat, zvlášť když jsem věděla, že teď pár dní budeme spolu. "Něco uklidňujícího."

Vybral Sigur Ros. Poznala jsem éterické falsetto a usmála jsem se. "Vypadáš jako hipster Viking."

"V Anglii jsou teď docela populární," řekl defenzivně.

Voda měla perfektní teplotu, tráva byla skvělá a já se nestarala o to, že se voda ve vaně barví

dočervena, jako kdyby tam právě probíhal útok žraloka na člověka, i když krve se objevilo méně,

než bych čekala. Křeče se zmírňovaly a ještě nikdy mi nebylo tak příjemně. "Nechci usnout,"

zamumlala jsem.

Hlas mu zněl přiskříple, jak se snažil nevydechnout. "Proč ne?"

"Protože bych se utopila." I když utopit se v nádherné, horké koupeli byl s největší

pravděpodobností ten nejpříjemnější způsob, který jsem si dokázala představit, jak umřít.

Rukou mě pohladil po hlavě a rozpařené vlasy mi stáhl dozadu. "Neutopíš se. Jestli chceš spát, spi.

Nenechám tě utopit se."

Srdce mě bolelo. Dal mi kouřit trávu, abych mohla spát v horké koupeli? To prostě bylo... šílenství.

Nikdy by mě ani nenapadlo požádat jinou lidskou bytost, aby pro mě něco takového udělala. Přišlo

mi to neuvěřitelně sobecké. Neil mi nabízel, že to pro mě udělá, protože se o mě chtěl postarat? To

prostě bylo...

Voda zapracovala ve správný čas. Bylo to těmi hormony. Doktorka Jacobson mě před nimi

varovala.

V minulosti Neil vždy na jakékoli známky mého rozrušení nebo slz reagoval v dobré víře, ale

nakonec mě tím dusil, protože se pokoušel, aby se to všechno okamžitě zlepšilo. To teď neudělal.

Jen seděl vedle mě a držel mě za ruku, zatímco já byla schoulená ve vaně a tiše brečela. Když jsem

začala mluvit, povídali jsme si, ale většinu času Neil pokojně seděl u mě v tichosti.

Půl hodiny stačilo na to, aby voda vychladla a mě se podařilo zkrotit emoce.

"Cítíš se líp?" zeptal se Neil poté, co mi pomohl vylézt z vany a zabalil mě do ručníku.

Přikývla jsem. "Právě se z toho dostávám. Myslím, že ty hormonální věci by nebyly až tak špatné,

kdyby právě teď bylo všechno ostatní v mém životě pěkné a klidné."

"Sophie, nemyslím si, že nežádoucí těhotenství se někdy může brát pěkně a v klidu." Naklonil se k

mé hlavě a políbil mě. Z druhé místnosti jsme uslyšeli zvuk interkomu. "To bude naše jídlo. Než se

osušíš, dojdu pro něj."

Když už jsem byla oblečená a usušené vlasy jsem měla učesané, hned jsem se cítila mnohem víc

normálněji. Jestli to, čím vším jsem prošla, bylo předzvěstí toho, jakými náladami bych v

těhotenství trpěla, určitě jsem udělala správné rozhodnutí. Místo pyžama jsem si vzala dlouhé

kalhoty na jógu a triko s dlouhým rukávem a vešla do obývacího pokoje.

Seděli jsme spolu na pohovce, já měla hamburger s hranolky, on se salátem. Obsah krabiček byl

fantastický a já se sama pro sebe usmála. S ním žádné věci nejsou úplně "normální". Díky tomu, že

už jsem nemusela myslet na své těhotenství, jsem se v myšlenkách začala zaobírat ostatními věcmi,

které se děly. My. Přišlo mi divné o tom tak přemýšlet, ale už jsme spolu skoro bydleli. Alespoň na

nějakou dobu. "Hele... Jaké je to žít s tebou?"

Lokl si vody. "Myslím, že záleží na tom, koho se na to zeptáš. Podle mé dcery jsem velmi nudný a

mám hrozný zvyk vstupovat do místností velice tiše za účelem překvapit je. Také by mě určitě

falešně obvinila, že jsem si četl její deník."

Zasmála jsem se a jedním ubrouskem jsem si otřela ústa. "Nikdy jsi její deník nečetl?"

"Rozhodně ne. Byl jsem zatraceně moc zaneprázdněný tím, abych ujistil sám sebe, že tam nic

zajímavého nepíše." Zavrtěl hlavou. "Upřímně řečeno, netuším, jak se ti se mnou bude žít. Co se

týče romantického soužití s druhým pohlavím, nikdy jsem v tom nebyl moc úspěšný. Líbilo se mi

žít s Valerií a Elizabeth, ale stejně tak se mi líbí mít svůj čas jen sám pro sebe. A nikdy se mnou

nebylo jednoduché řešit věci, které se týkají renovací nebo nového nábytku -"

"Páni, počkej, tady tě zastavím." Zvedla jsem svoje ruce mastné od hamburgeru. "Nechci předělávat

tvůj domov nebo pořizovat nové pohovky. Chci být s tebou, tak jak s tebou můžu být. Stále si chci

udržet svůj byt tady. Nechci si sebou vzít svoji postel nebo požadovat vybudování nové šatny."

"Já však chci, aby ses tam cítila jako doma. Tohle by se mohlo stát dlouhodobým. Nechci, aby ses u

mě celou dobu cítila jen jako host." Odmlčel si, na něco si vzpomněl. "Budeš se muset sejít s mým

právníkem ohledně imigračních formulářů. Včera mi posílal e-mail. V zemi můžeš zůstat po dobu

šesti měsíců jako turista. Pak budeš muset svůj pobyt oficiálně zlegalizovat. Ale o všechno se

postará."

"Šest měsíců v cizí zemi. To je vzrušující," řekla jsem a pak jsem ztichla. Jak jsem jedla, ztratila

jsem se ve svých myšlenkách. Spolu s Neilem budeme žít spolu, v naprosto cizí zemi. Připadalo mi

to, jako bych byla duševně mimo, ale protože v mém životě bylo všechno naruby, nakonec mi to

přišlo rozumné. Vzhlédla jsem a řekla: "Teď tedy spolu děláme obrovský krok v našem vztahu."

"Právě jsem si to taky pomyslel," přiznal Neil. V jeho očích se objevil stín nejistoty, jako by se

najednou očima zaměřil na nějaké neviditelné místo mezi námi. "Mám strach, jestli tě neomrzím.

Nebo jestli se nebudeš cítit opomíjena. Mám tendenci trávit spoustu času sám, ať již prací nebo

čtením nebo tím... mám rád svůj prostor. Vím, že když jsme spolu, trávila jsi víkendy se mnou, ale i

když se milujeme, může se stát nesnesitelné, když si na sebe budeme zvykat být víc spolu."

"Toho se taky bojím." Trochu jsem se vsedě narovnala. "Ráda trávím svůj čas o samotě. Mám

pochybnosti o tom, jestli zvládnu s někým žít neplatonickým způsobem."

Zauvažoval o tom. "Myslím, že pokud máme oba své vlastní pochybnosti, tím víc si budeme

vědomi pocitů toho druhého. Alespoň v to doufám. Chci to udělat správně, Sophie."

"Já taky," souhlasila jsem. "Ale hej, podívej se na nás. Jednu krizi jsme už překonali a myslím, že

jsme ji zvládli dost dobře. Teď je na řadě další -"

"Vánoce s mojí rodinou."

"Chtěla jsem říct tvoje rakovina, ale wow, to budou ty vánoce tak zlé?" Zasmála jsem se, ale cítila

jsem, jak mi poskočil žaludek. Setkání s Neilovou rodinou. To bude divné, vzhledem k tomu, že se

teprve před pár měsíci rozvedl.

Když pak pokračoval, vypadal, jako by v duchu revidoval svůj názor. "Ne... nemyslím, že by to tak

bylo. Měl bych tě varovat, že Emmina matka se o tebe pravděpodobně vůbec nebude starat. Mám

pocit, že Valerii nepotěšilo, že jsem se zapletl s někým ze společnosti, zvlášť po tom, co od Rudyho

slyšela."

"Ach, do háje, to mě ani nenapadlo." Teď už jsem se na svátky skutečně netěšila. Tohle a navíc jsem

si nebyla jistá, tím, co ke mně cítí Emma. Samozřejmě, zavolala mi, když byl Neil v nemocnici, ale

v tom případě se jednalo o slušnost a ne o to, jestli mě má nebo nemá ráda. Všechny její činy však

ukazovaly na to, že je dobrý člověk.

"Ale neboj se. Bude to jen malé shromáždění a jsem si jistý, že tě moje sestra bude milovat. Moje

matka se už nemůže dočkat toho, až tě pozná, když už ví, že přijedeš, i když až dorazíme, může se

to změnit. Od té mrtvice má problém s pamatováním si věcí. Moji bratři s rodinami tentokrát

nepřijedou. Oni stále žijí v Reykjaviku."

Ta představa sešlosti sourozenců pro mě byla naprosto cizí a bizarní. Moje máma si sice se sestrami

byla blízká, ale to nebylo totéž jako sledování sourozeneckých vztahů z vnějšku. Nedovedla jsem si

představit, že by se některá z mých tet na svátky neobjevila. Žádná z nich se nikdy neodstěhovala

dál než do Houghtonu nebo Hancocku a kdyby chtěla, máma by klidně mohla všechny svoje sestry

pozvat na společný nedělní oběd.

"Navštěvujete se někdy?"

"Občas. To město mám rád. Chodil jsem tam do školy." V hlase mu byl cítit náznak nostalgické

hrdosti, která byla roztomilá. "Jednou nebo dvakrát za rok tam jezdím na schůzky akcionářů. Patřím

do společnosti svého otce, ale kapitánem je můj bratr, Runólf."

Zasmála jsem se a málem se udusila svým hamburgerem. "Oh wow. Ty máš se svým jménem

skutečně kliku, co?"

"Moji rodiče se ve vybírání jmen střídali. Když jsem se narodil já, byla řada na matce."

Naklonila jsem hlavu a zvažovala ty informace. "Odkud Elwoodovi pochází? Když je tvůj otec z

Islandu?"

"Děda byl Angličan," vysvětlil. "Takže moje rodina má už praxi v prolínání rozdílných kultur."

"Převzali jste nějaké naše zvyky a tradice? Teda myslím kromě angličtiny?" Ještě nikdy předtím

jsem neměla vztah s nějakým cizincem. Intenzivně jsem pocítila omezenost svojí izolované

arogantní americké výchovy.

Vypadal, že je mojí neznalostí pobaven. Připomnělo mi to naše první setkání, když jsem se ho

bezostyšně zeptala, co je mu do "blbé holky", protože tak sebejistě reagoval na moje pokusy o

konverzaci. Deset minut na to se do mě zamiloval. Alespoň tak to říkal.

Než odpověděl, dožvýkal své sousto. "Myslím, že podle svého zvážení až tak úplně Angličan

nejsem. Prostřední jméno mojí dcery je Úlfhildur, to moc nezní jako Jane, nebo Anne, co?"

"Ach můj bože, chudák Emma!" Rozesmála jsem se tak silně, až jsem si musela přidržovat žaludek.

Sice to mým křečím příliš nepomáhalo, ale najednou mi bylo dobře, když jsem v jednu chvíli

najednou kromě napjatosti a viny cítila i úlevu a zmatek. "Nemůžu uvěřit, že s tebou ještě pořád

mluví!"

"Myslím, že Úlfhildur je nádherné jméno!" protestoval Neil se svým charakteristickým úsměvem.

Při mém hysterickém chichotání zvedl hlas a mně se díky tomu chtělo smát ještě víc. "Měl jsem

velmi krásnou učitelku klavíru, která se jmenovala Úlfhildur. Měla obrovská prsa. Chtěl jsem jí tím

projevit úctu."

Už mě od smíchu bolel obličej i břišní svaly. "To není pravda!"

"Ne, máš pravdu, že si vymýšlím," přiznal. "Ale byla by to úžasná historka."

Cítila jsem se trochu špatně, že jsem si dělala legraci z prostředního jména, které pro svoji dceru

vybral, ale jméno Emma Úlfhildur Elwood bylo fakt tragické. "Při pomyšlení, jak bys pojmenoval

naše dítě, se musím otřást."

Když vezmu v potaz, co jsem právě řekla, uvědomila jsem si, že bych fakt měla zapracovat na

svých komunikačních dovednostech. Pevně jsem zavřela oči. "Omlouvám se, tohle bylo hodně

necitlivé."

"Není zač," jednoduše odpověděl, byl zdvořilý, ale jeho chování se okamžitě stalo zdrženlivým.

Najednou se vrátil ten zdrcující smutek. Ne kvůli rozhodnutí, které jsem udělala, ale kvůli

skutečnosti, že jsme s Neilem nebyly na stejné vlně. Že jsem mu způsobila bolest.

Bylo to nespravedlivé, ale nešlo to udělat spravedlivým.

Už jsem najednou přestala mít chuť na svůj burger. "Chci jít do postele."

Zatímco jsem vyrazila do své ložnice a snažila jsem se zadržet iracionální slzy a pocit selhání,

uklízel zbytky jídla.

Když jsem došla do svého pokoje, najednou jsem se zastavila. Do prdele. Tohle bude první noc,

kterou strávím s Neilem bez sexu. Dokonce i minulou noc jsme se do toho pustili, hlavně protože

jsme byli tak nervózní a zoufale jsme potřebovali nějaké rozptýlení.

Trošku jsem urovnala přikrývky a pak vklouzla do své postele. Lampičku na své straně jsem

ztlumila na minimální intenzitu osvětlení a ležela jsem na své straně postele, s rukou pod polštářem.

Chtěla jsem si být jistá, že Neil bude mít v posteli dostatek místa.

Přišel chvíli po mně a sklonil se ke své tašce, ze které vylovil nabíječku na mobil. "Zásuvka?"

Ukázala jsem k nočnímu stolku. "Stačí, když odpojíš můj budík. Stejně tak jako tak neplánuji, že

bych ráno něco dělala."

Tiše jsem sledovala, jak připojil mobil k nabíječce. Pak si přes hlavu stáhl košili a sundal kalhoty.

Do postele si na sobě nechal jenom boxerky.

Miliony lidí, kteří spolu mají vztah, šli do postele podobně jako my dneska večer. Přišlo mi to tak...

domácké. Bylo to divné a cítila jsem, že se tím moc zabývám. Co se to sakra děje?

"Víš," řekl, když si ke mně vlezl do postele. "Došlo mi, že tohle jsme ještě nikdy předtím spolu

nedělali."

"Šli do postele bez sexu?" zeptala jsem se, a když jsem to řekla nahlas, znělo to absurdně.

"Přesně tak." Dal si ruku kolem mého pasu a já se zavrtěla a nechala ho, aby mě obklopil.

"Tak nějak jsem si to pomyslela. Je to trochu... já nevím." Povzdechla si, ale nebylo to ani úplně

nešťastně ani šťastně. "To je ono? To je ta noc, kdy se z nás stal nudný pár? Jsem v posteli v

kalhotách na jógu."

"Nemyslím si, že se někdy budeme spolu nudit." Zlehka mě kousl do ucha. "A náhodou si myslím,

že v těch kalhotách na jógu vypadá tvůj zadek fantasticky. Ale nemůžou to být pořád jen pádla a

orgasmy, že? Vztah není jen o tom."

"Myslím, že máš pravdu. Jen nesnáším to, že si musím přiznat, že se měníme. Že se mění naše

životy. Mám z toho strach. Ještě nikdy jsem to nedělala."

"Můžu ti prozradit tajemství?" zeptal se a líbal mi při tom ucho. "Ještě nikdy jsem to nedělal a to

protože každý vztah je jiný. Nikdy dřív jsem nežil a neměl závazky k Sophii Scaife. Předtím jsem

před tebou utíkal, ale slibuji, že tentokrát neuteču."

Uvelebila jsem se u něho a vybrala si, že než, abych řešila svoje emoce, budu radši spát. Ale bylo tu

moc ticho.

"Můžeme si pustit nějakou hudbu?" tiše jsem se zeptala. "Já jsem ten typ, který usíná, zatímco při

zvucích Holliina kdákání na Workaholics."

Naklonil se přese mě, popadl telefon a vložil mi ho do nastavené ruky. "Vybíráš."

"Věříš mi, že se můžu podívat do tvého telefonu?" Stejně dobře mi mohl věřit, když bych mu

brakovala šatník. Telefony jsou hrozně osobní věc.

"Použij to pro dobrou věc," řekl suše.

Líbilo se mi to, co jsme poslouchali předtím, takže jsem pustila Sigur Ros a pak odložila opatrně

iPhone zpátky na můj noční stolek. Následně jsem se natáhla a zhasla.

V jeho uklidňujícím náručí jsem se nechala unášet melancholií a nadějnými tóny hudby. Slova textu

nebyla anglická a mojí ospalé mysli chvíli trvalo, než jsem si vzpomněla, že Neil by ho

pravděpodobně dokázal přeložit. "O čem je ta píseň?" ospale jsem zamumlala.

Slyšela jsem, jak polkl a pak jsem na svých zádech pocítila, jak se zhluboka nadechl. "Popisuje, jak

zuří bouře na moři. Muž na plachetnici přistane na skalnatém pobřeží a je vděčný za to, že je

naživu, než bouře přejde." Neilův hlas byl hrubý, plný emocí. "Dostaneme se z toho, Sophie. A díky

tomu budeme silnější."

Nemluvil jen o potratu a ani jsem se ho nemusela ptát, co má na mysli, protože jsem to věděla. Byli

jsme na samém začátku našeho nového života a před námi stálo mnoho výzev.

Byla jsem vděčná, že máme jeden druhého a můžeme se podržet, zatímco je kolem nás bouře.