TG - 2. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

"Chronická myeloidní leukémie," pomalu pokračoval a znovu se díval na fotku z ultrazvuku, kterou

držel v ruce. Všimla jsem si, jak se mu třese. "Už ji nějakou dobu mám. Díky lékům, které jsem

užíval, se jí podařilo na chvíli dostat do remise. Teď se zdá, že se můj stav rychle zhoršuje a musím

mu věnovat více pozornosti. Poletím zpátky do Anglie, kde příští týden strávím vánoce s rodinou.

Pak zůstanu v Londýně a po Novém roce nastoupím na chemoterapii. I když vyhlídky mám velice

dobré. Mělo by mi trvat jen pár měsíců dostat se zpátky na nohy."

Cítila jsem, že je hodně věcí, které jsem chtěla říct, ale do krku mi stoupla žluč. Myslela jsem, že

jestli otevřu ústa, mohla bych zvracet. Nebo ho nazvat kurva idiotem, který si myslí, že zvládne

během několika měsíců překonat rakovinu. Nebo možná jsem na prvním místě chtěla vědět, proč mi

to neřekl. Ale tuším, že se mi skutečně nechtěl svěřovat, když jsme si spolu předtím hráli jen pro

zábavu. A jak na to přivést řeč, aniž by se to v čerstvém vztahu obešlo bez trapností?

Neil má rakovinu.

Kurva.

Pohledem se vrátil k mé tváři a rychle nasadil obezřetný, neutrální výraz.

"Kdy by se to mělo stát?"

Stěží si mi podařilo najít hlas. Všechno, co jsem slyšela v hlavě, bylo neustálé opakování Neil má

rakovinu, Neil má rakovinu, Neil má rakovinu. "Já - já nevím. Myslím, že tuším. Šestý červenec.

Ale nevím, jestli to tak skutečně bude."

Opatrně položil fotografii na stůl a loket si opřel o druhou ruku. Díval se na snímek a mnul si čelo,

zatímco uvažoval.

"Sophie, jestli to dítě chceš mít, bez otázek tě podpořím. Není to tak, jak jsem si předtím myslel. A

mít Emmu byla ohromná zábava."

"Skutečně?" Nedokázala jsem si představit, že by rodičovství mohlo být zábavné. A i když bylo

skvělé, že mi hned nabídl podporu, byla jsem ještě pořád docela naštvaná. "Nemáš moc dobrou

pověst ohledně toho, jak zabránit vyvést mláďata."

"Tak to vůbec není. Stalo se to teprve podruhé. Pokud to vezmu procentuálně, tak to skutečně vůbec

špatné není." Všimla jsem si, že mu oči ujíždí k fotkám Emmy visícím na stěně vedle stolu. "Nikdy

jsem neplánoval mít víc dětí."

"V tom případě by bylo nejlepší, kdybychom neměli ani tohle," pevně jsem prohlásila. Přišlo mi, že

je to pro dobro nás obou, i když se mi v mysli zjevil nebezpečně sladký obrázek Neila

s naším dítětem. Pak jsem si, ale připomněla i ty další věci, které se pojí s dětmi, které skutečně

nejsou sladké, zodpovědnost za jiný lidský život a skutečnost, že můj vztah s Neilem byl tak nový...

a možná i končí. "Chci jít na potrat."

"V pořádku. To načasování..." uprostřed věty se zarazil, výraz tváře se změkčil, najednou byl

omluvný. "Máš moji bezpodmínečnou podporu. Je to naprosto správné rozhodnutí. A já se

omlouvám za svůj podíl."

"To je v pořádku. Mohla jsem dojít pro kondom do pokoje Holli. Nebo do lékárny." Pokrčila jsem

rameny. "Šukali jsme. Ale teď se o to budeme muset postarat."

"Potřebuješ pomoct?" zeptal se. "Nechci, abys za to nesla plnou zodpovědnost jenom ty." Ukázal

směrem k fotografii, ale nepodíval se na ni.

Pevně jsem se na něj usmála, rty jsem měla přísně sevřené. "Tak to je tvůj šťastný den, pane

Zazobanče. Potřebuji, abys mi to pomohl zaplatit."

"Samozřejmě, na to nemusíš myslet." Znovu zvedl fotografii z ultrazvuku a dlouze se na ni zadíval.

"Kdyby věci byly trochu jiné... Kdybych neměl..."

Zavrtěla jsem hlavou na znamení důrazného ne. "S tím to nemá nic společného. Nechci děti. A

myslela jsem, že ani ty ne."

"Ne. Užíval jsem si otcovství a za nic bych tu zkušenost nevyměnil, ale teď už si užívám pohodlí

svého života. To..." upustil fotku. "Zaskočilo mě to. To je všechno."

"Takže to bylo vyřešeno. Pocit úlevy mi vzal vztek z plachet. Byla jsem moc ráda, že rozhovor o

tom skončil - ačkoli probíhal hůř, než bych očekávala - každopádně padlo naše společné rozhodnutí.

Nicméně Neilovou reakcí jsem byla trochu překvapena. Myslela bych si, že buď bude chtít dítě

nebo ne. Nikdy jsem si nedokázala představit, že v tomhle ohledu bude tak rozporuplný. Cítila

jsem, jak ten záhadný kámen na mém srdci znovu ztěžkl a zase mi na mysl vytanuly další

pochybnosti. Trochu jsem se podřekla. "Nebudeš potom zklamaný?"

"Ne. Jen trochu emocionálně zmatený. Ale to může být důsledkem té čerstvé zprávy ohledně

rakoviny, která nebyla moc dobrá."

"Skutečně?" Nenáviděla jsem, že pořád říkal to slovo začínající na R. Nechtěla jsem se v něm už

dál rýpat.

"Potom, co mi řekli, že budu muset podstoupit chemoterapii, jsem celý den probrečel. Samozřejmě

jsem to byl mužný, stoický pláč, ale velice dehydratační."

"Přála bych si, abys mi zavolal. I když jsme se spolu pohádali... Kéž bych tam pro tebe mohla být."

Při té myšlence, že tomu musel čelit sám, mě bolelo srdce.

"Prosím, neber to špatně," začal a odmlčel se. "Bylo to něco, s čím jsem se musel vyrovnat sám. Ne,

že bych nechtěl, abys tam byla, ale... kdybys tam byla, mnohem víc bych si dělal starosti o to, jak

bys to vzala."

"To zní fér. Zvlášť po tom, co jsme si řekli." Nedokázala jsem se na něj dál dívat. Cítila jsem, že mě

ten pohled bolí, jako kdybych se dlouho dívala do sluníčka. "Jak dlouho už to víš?"

"Skoro čtyři roky." Odkašlal si. "Ta diagnóza byla podnětem k tomu, abych požádal o ruku

Elizabeth. Myslím, že jsem se tím snažil převzít kontrolu nad vlastním osudem, žít, jako bych

neumíral, dělat všechny ty všední věci, co chceš udělat, když si chceš užít života."

"A možná ses snažil i o někoho opřít?" jemně jsem navrhla.

Tichem se ozvalo nefalšované veselé odfrknutí. "Stejně jako záchranný člun plný krve."

To mi něco připomnělo. "Je tu ještě něco jiného, na co bych se tě chtěla zeptat."

"Cokoli."

Zhluboka jsem se nadechla. "Já vím, že mezi námi je to... divný, právě teď. Ale Holli je v Paříži a já

ve městě nemám nikoho jiného, kdo mi byl skutečně blízký. A jsem šíleně vystrašená z jehel, krve a

všeho toho ostatního, já jen... skutečně potřebuji někoho..."

Tak to tady bylo, mluvila jsem o jehlách a krvi, a jeho právě propustili z nemocnice. Za několik

týdnů se do jedné z nich vrátí a bude tam podstupovat šílené procedury, během kterých ho

pravděpodobně budou milionkrát bodat do jemných malých žil. Při pomyšlení na potrat jsem se

rozsypala. Začala jsem brečet. Hned vstal a přistoupil ke mně. Odsunul židli vedle mě, vytáhl mě do

náruče, a jak mě držel, přejel mi rty po vrcholku hlavy.

"Ani ve snu by mě nenapadlo nechat tě tím projít samotnou," řekl a hladil mě po zádech. Skoro mě

to bolelo, jak se mě něžně dotýkal, zatímco jsem nevěděla, jak na tom navzájem jsme.

Pak jsem si vzpomněla na to, co říkal o návratu do Anglie a zhoupl se mi žaludek. "Ach ne.

Nemůžeš tam jít se mnou. Nepodařilo se mi domluvit termín dřív než po Novém roce a to už budeš

pryč."

"To bude až za tři týdny," v duchu spočítal. "Možná bych mohl léčbu odložit -"

"Ne!" Znovu jsem si sedla a setřela z tváře slzy. Nechtěla jsem cítit vinu kvůli tomu, že odkládá

léčbu rakoviny, která by mu mohla zachránit život. "Neopovažuj se! Proč s tím nezačneš

okamžitě?"

"Nechtěl jsem přijít o vánoce. Nevím, jak to bude příští rok vypadat. Pokud chemoterapie nezabere,

budu muset podstoupit agresivnější léčbu... Myslel jsem, že bych si měl nejdřív dopřát dovolenou

na posílení své mysli." Pokusil se usmát, ale ten úsměv byl rozechvělý a příliš rychle zmizel.

"Ach ne. Ne, ne," přerušila jsem se dřív, než bych mu řekla, aby nebrečel. Přišlo by mi spravedlivé,

kdyby mohl brečet, kdy by chtěl.

Člověče, a to jsem myslela, že já jsem měla špatný týden.

Natáhl se a zastrčil mi vlasy za ucho. "Ne, jsem v pořádku. O tom si můžeme promluvit později.

Chci se ujistit, že dřív než odjedu, bude o tebe dobře postaráno. Umím si představit, že to čekání je

nekonečné."

V tomhle bodě měl naprostou pravdu. Odfrkla jsem si. "Jo. Moc se mi nelíbí být těhotná."

"Kdybys mohla navštívit lékaře příští týden... bylo by to dost brzy?" Ruka mu únavou klesla k

mému ramenu. "Divila by ses, jak peníze dokáží hory přenášet."

"Zítra by nebylo dost brzo," mizerně jsem se zasmála. "Nech mě hádat, všichni bohatí lidé mají

lékaře, co provádí potraty na počkání na rychlé volbě na telefonu, aby se postarali o problémy jejich

milenek?"

Při pravdivosti toho prohlášení sebou mírně trhl. "Ani ne. Ale mám známého, který se ocitl v

podobné situaci a byl schopen ji rychle a diskrétně vyřešit."

"Ježíši." Hlava mi spadla do dlaní.

Nevěděl, co na to říct. Co by se vlastně v téhle situaci dalo říct? "Jen mi řekni, co potřebuješ. Řekni

si o cokoli. Nechci, aby to pro tebe bylo moc těžké."

"Bez ohledu na to, co se stane, to bude těžké." Koncem rukávu jsem si otřela vlhké oči. "Myslím, že

to nakonec jednou skončí a dostaneme se přes to, že?"

Sklouzl z lavice a zamířil ke kuchyňskému ostrůvku. Získával tím čas pro to, aby si mohl

rozmyslet, co dál. Vyndal vývrtku a láhev bílého z ledničky a po chvíli zvažování ji otevřel.

"Nechci, aby to skončilo."

Zasmála jsem se slzami úlevy v očích, ale pak pokračoval dál. "Nejsem si jistý, jak bude náš vztah

na tu obrovskou vzdálenost fungovat, navíc v tom stavu, v jakém jsme. Kdyby se to všechno stalo

před dvěma týdny, bez váhání bych pokračoval. Ale teď bych lhal, kdybych řekl, že nemám žádné

pochybnosti.

"Když ses se mnou rozcházel, narážel jsi na to."

Nalil si sklenici a vrátil se ke stolu, ale nesedl si. "Nechtěl jsem se s tebou rozejít. Chtěl jsem po

tobě, aby sis prošla svoje priority a skutečně přemýšlela o tom, čeho se vzdáváš." Odmlčel se a

svýma nádherně zelenýma očima vyhledal můj obličej. "Vím, že jsem na to šel špatně, ale nechci tě

ztratit nebo tě odehnat. Bál jsem se, že během roku, zatímco budeš stále hledat novou práci, začneš

sama sebe nenávidět pro to, co sis vybrala a budeš nenávidět i mě, protože já jsem byl ten důvod,

proč sis vybrala to, co jsi udělala. Navzdory tomu, co k sobě cítíme a jak je nám spolu dobře, je náš

vztah stále ještě hodně čerstvý."

Usmíření mezi námi plavalo jako mýdlová bublina. Chtěla jsem to. Myslela jsem, že on možná

taky. Ale vypadalo to, že se to oba bojíme vyslovit. Že se bojíme, že ta bublina praskne.

Vstala jsem od stolu a postavila se k němu. Odložil sklenici na stůl. Vzal mě za ruce, držel je,

zatímco jsem mluvila, díval se na mě. Nechtěla jsem hledat v jeho tváři něco, co tam možná ani

nemuselo být. "Věci se staly mnohem rychleji, než jsme čekali. Mnohem rychleji, než jsem chtěla.

Ale možná jsme tím jen doháněli těch šest let, které jsme spolu měli být."

Usmál se dolů na naše spojené ruce. Když pak vzhlédl ke mně, neviděla jsem žádné stopy úzkosti,

které by svítili nad jeho hlavou jako neonový nápis. "Myslím, že bys mohla mít pravdu."

"Chci být s tebou. Uvažovala jsem nad tím, že bych přijala Gabriellinu nabídku, ale jak bídně bych

se ve svém životě bez tebe cítila..." A teď se chystá odjet do Anglie. A já budu doopravdy bez něj.

Ponuře se zasmál. "Víš, že to bude mučení. Být daleko přes Atlantik a nemoci tě vidět."

Pootočila jsem hlavu a podívala se na něj z boku. "Takže... zase jsme spolu? Je to to, co tím říkáš?"

"Trvám na tom, že jsme se vlastně nikdy nerozešli, ale ano. Miluji tě. Nenávidím to, že jsem

zklamal tvoji důvěru ve mně." Pustil mé ruce a místo toho mě objal a poprvé za celou noc jsem se

byla schopna nadechnout, aniž by mě bolely plíce.

"Domluvme se, že na to všechno zapomeneme, jo? Máme pro sebe jen omezený čas a chci ho

využít." Při pomyšlení na to, že odjíždí do Anglie a čeká nás mnohem trvalejší vzdálenost, se mi

zhoupl žaludek.

Pomalu sklonil hlavu a skoro váhavě mě políbil, jako by se jednalo o krok, který možná nemá být

učiněný. Ale tak to nebylo. Stoupla jsem si na špičky a na půli cesty jsem se s ním setkala. Jak jsem

přitom balancovala na špičkách, jeho objetí zesílilo a přidržoval mě.

Cítil stejné napětí jako já a nemohl se dočkat, až skončí. Právě jsme si nahlas řekli věci, které podle

mého názoru měly být vyřčené, ale stejně byly i další věci, které jsme si mohli říct jenom tímhle

polibkem. Jediný polibek zvládl mnohem lépe vyjádřit: "Je mi to líto." a "Chyběla jsi mi", než jen

prostá slova, ať by jich bylo sebevíc.

"Potřebuji," vydechla jsem do jeho úst. Co jen jsem tou větou chtěla říct?"

"Řekni to, Sophie. Řekni mi, co potřebuješ."

"Potřebuji Vás, Pane." Všechno jsem vložila do toho jednoho slova. Potřebovala jsem, aby nade

mnou převzal kontrolu, protože v posledních čtyřech dnech jsem si přišla tak vykolejená a mimo.

Potřebovala jsem naše spojení stejně jako vzduch k dýchání.

Věděla jsem, co to slovo, které vyšlo z mých úst, s ním dělalo. A věděla jsem, že chápe, co přesně

chci, stejně jako já, protože mě taky chce. Jednou rukou mě zatahal za vlasy a odhalil mi hrdlo.

Sklonil hlavu a po hrdle mi přejel ústy. "Svlékni se z těch věcí, hned teď."

Po celém těle mi naskočila husí kůže a náhlým horlivým očekáváním se mi zrychlil dech. Strhla

jsem ze sebe svetr, opilá svým chtíčem. Z nohou jsem skopla boty a setřásla ze sebe i kalhoty. Vše

jsem spíš než sexy, dělala co nejrychleji. Nepředpokládala jsem, že se spolu dnes večer vyspíme.

Myslela jsem, že se náš vztah rozpadá. Takže jsem nebyla oblečená pro potěchu oka. Proto jsem s

tím spěchala. Moje podprsenka byla z těch ošuntělejších, které jsem vlastnila - žlutý elastický satén

zapínající se na háčky. K tomu jsem měla šedé bavlněné kalhotky. Po čtyřech dnech, kdy jsme byli

bez sebe a úlevě, že se nerozcházíme, jen z toho všeho vyskočila tak rychle, jak jen to bylo možné.

Vstal a vzal mě do náruče, přitáhl si mé nahé tělo ke svému oblečenému. "Chyběl jsem ti."

Zarývala jsem mu prsty do zad, držela ho u sebe. Přála jsem si, abych mohla změnit všechno, co se

teď v našich životech dělo. Přála jsem si, aby se nic z toho, co se odehrávalo v minulém týdnu,

nestalo.

Jeho dotyk mě odvedl z říše přání do přítomnosti. Jeho ruce klouzaly po mých pažích a já se

nemohla zbavit pocitu, že to, co se mezi námi stalo, nebylo spravedlivé a nezasloužili jsme si to.

Cítila jsem, jak jsem se do něho zabořila, jak jsem se potřebovala jemu podřídit. Chtěla jsem pro něj

shořet.

Snažili jsme se dostat do ložnice, skutečně jsme se snažili. Sundal si košili, zatímco jsme se přitom

nemotorně líbali a zároveň snažili jít. Dostali jsme se jen do jídelny, kde mě nasměroval k

obrovskému stolu. Odsunul židli stranou a skopl další. Pak mě zvedl na leštěné dřevo. Hlasitě jsem

vydechla, když se jeho chladný povrch setkal s mým nahým zadkem a pak znovu zalapala po dechu,

když mi Neil rozevřel kolena a začal mi sát a kousat na vnitřní straně stehen.

"Bože, jak jsem mi chyběla," zasténal a jeho dech škádlil mé odhalené přirození.

Když jsme měli propletené ruce a on měl svá ústa přitisknutá na mě, všechno se mi zase zdálo v

pořádku. Moc dobře jsem si uvědomovala, že naše spojení nebylo jen čistě fyzické, ale byly v něm i

emoce. Když jsme se jeden druhého dotýkali, nebylo možné skrývat, co cítíme. V určitém směru se

tak daly emoce sdělit mnohem líp. Nebylo v tom žádné tápání, jak to říct a žádné zápasení ohledně

toho, jak vyjádřit své pocity. Naše těla vyjádřila vše a tak díky nim nezůstalo nic nepochopeno.

Sál můj klitoris, přejížděl po něm jazykem a já se v tom úplně ztratila. Kůže mi mravenčila

vzrušením. Opřela jsem si nohy o jeho ramena a zvedla jsem k němu pánev. Když jsem na kůži

ucítila ostré strniště, zalapala jsem po dechu.

"Právě teď Vás chci šukat," vydechla jsem a popadla ho za hlavu. "Vyšukejte mě, prosím."

Vzhlédl a chvilku byl zmatený, pravděpodobně díky představě, že někdo odmítá orální sex. Pak

moje slova zpracoval, vstal a pomohl mi zvednout se ze stolu. "Pojďme."

Tentokrát se nám podařilo dostat až do obývacího pokoje. Snažila jsem se ho tam zatáhnout do

jedné z pohovek.

"Kondom," připomněl mi a přidržoval mě, když jsem ho nohama objala kolem pasu. "Potřebujeme

se dostat do ložnice."

"Proč, myslíš, že bych mohla být víc těhotná?" vydechla jsem do jeho úst. "Sklapni a ošukej mě."

Svalili jsme se na pohovku a na zádech jsem ucítila chladný dotek kůže. Sáhl mezi nás, rozepnul si

opasek a rozevřel poklopec a pak už byl ve mně, celý. Stěží jsem při tom zvládla dýchat.

"Pojďme se rozcházet každý den, jo?" zasténala jsem, zaklonila hlavu a přidržovala ho za ramena.

"My jsme se... nerozcházeli," lapal vedle mého ucha po dechu. Když si mě přizvedl, abychom se

setkali v zoufalém výpadu a zabořil mi prsty do zadku.

"Ať už je to cokoli, dělejme to každý den." Bez dechu jsem se zasmála, když mě kousl do krku a při

tom zavrčel. Koleny jsem ho objala kolem hrudníku a jeho ruce sklouzly k mým stehnům, aby mé

nohy zatlačil víc dozadu. Pak se rukou vrátil k mému středu a palcem a ukazováčkem škádlil můj

klitoris a extáze pokračovala dál. Nehty jsem se mu zarývala do jeho paží a lapala po dechu. "Já...

Já..."

"Oh, kurva!" Neil zrychlil a najednou se všechno v tuhle chvíli stalo naléhavější - moje přicházející

vyvrcholení, pleskání naší pokožky, jak do sebe narážela, obscénní, mokrý zvuk mé brokvičky,

která se kolem něj svírala, zatímco do mě zuřivě přirážel. Napůl jsem vykřikla, napůl zasténala a jak

nastal orgasmus, prohnula jsem záda jako luk a sevřela se těsně u něj. Uklidnil se nade mnou, jeho

penis sebou zaškubal. Jeho hrdelní sten a horké pulsování mě dostalo přes okraj hranice.

Když jsem se trochu uklidnila, těžce oddechoval a drtil mě svou vahou do gauče. Kolena jsem měla

stále téměř u své hlavy, takže jsem opatrně povolila nohy. Nechtěla jsem ho ještě nechat odtáhnout

se. Vychutnávala jsem si sílu jeho pulsu, kterou jsem v sobě cítila a to, jak sykl, když se pohnul.

Nikdy mě ani nenapadlo, že se vagína může proměnit v předmět největšího mučení pro chlapa,

který je na vrcholu a stále je v ní uvězněn.

Neil zvedl hlavu a pomalu a sladce mě políbil. Pak se opřel na lokty po obou stranách mé hlavy,

ruce měl stále ještě zamotané do mých vlasů. Když se naše ústa oddělila, prohlásil: "To, co se stalo,

jsem pro dnešní noc neměl v úmyslu."

"Já taky ne," přiznala jsem. "Myslela jsem, že se mnou rozejdeš."

"Kvůli tomu, že jsi těhotná?" Při tom pomyšlení zněl vyděšeně.

Mírně jsem zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem, aby mi přestal prsty hladit vlasy. "Ne. Protože jsi byl

celý vyděšený ohledně mé volby té nové práce a toho, že to odmítnu."

"Jsem hrozně rád, že jsi to udělala. Asi se sice kvůli tomu budu cítit vinný až do konce života, ale

sobecky jsem rád, že sis vybrala mě." Rty mě přejel po tváři.

Díky jeho výběru slov mi v krku vyrostl knedlík. Konec jeho života by mohl nastat mnohem dřív,

než bych byla ráda. "Hm. Můžu vstát?"

Když ze mě sklouzl, následoval další příval vlhkého vzrušení. Jakmile jsem si sedla, bylo to vidět

ještě víc a v obličeji se mi objevily provinilé rozpaky. "Myslím, že jsme na pohovce udělali

nepořádek."

"S tím rizikem jsem počítal." Přitáhl si mě k sobě, natáhl se pro kašmírový přehoz zezadu pohovky

a zabalil mi ho kolem ramen. "Najednou mi přijde, že se tady trochu ochladilo."

Když si stoupl, natáhl si kalhoty a na jejich látce jsem si všimla mokré skvrny, kterou jsem tam

zanechala. Kurva, to bylo žhavé. I když pravděpodobně už méně žhavé pro čistírnu.

"Neile..." Neměla jsem tušení, jak se taktně pustit do hovoru na téma leukémie. "Ta rakovina... Je to

špatné, že?"

"Nemyslím si, že nějaká rakovina by byla nějak hodně dobrá." Neil se sklonil, aby zapnul plynový

krb a pak se znovu posadil ke mně. "Ale mluvil jsem s lékařem od Presbyteriánů, který mi řekl, že

člověk v mém věku, v relativně dobrém zdravotním stavu, jako jsem, má devadesáti procentní šanci

na dožití se více než pěti let."

Zadržovala jsem v sobě vzlyky a slzy. Moc to bolelo.

Opatrně se na mě podíval. "Sophie?"

Objal mě pažemi a pevně stiskl. Cítila jsem se hrozně za to, že před ním brečím. Já jsem nebyla tím,

komu řekli, že má deseti procentní šanci, že umře. Nebyla jsem ten, kdo měl vyhlídku na dalších víc

než pět let života se slovem když. Bylo to ode mě hloupé a sobecké, ale nedokázala jsem přestat. V

tuhle chvíli jsem nedokázala být silnou.

"Poslouchej mě." Podržel mi obličej ve svých dlaních a zadíval se mi do očí. "Jsem obrovský

šťastlivec. Můžu si dovolit ty nejlepší lékaře a tu nejlepší léčbu, která je k dispozici. Mám výrazně

vyšší šanci na přežití než někteří pacienti. Mám extrémní štěstí."

"Máš rakovinu. To není štěstí!" Nebyla jsem naštvaná na něj, byla jsem naštvaná na skutečnost, že

je nemocný. Jen pouhou náhodou se stal tím nejbližším vhodným cílem, na který jsem mohla křičet.

Nevyvedlo ho to z míry. Usmál se. "Naopak, myslím si, že mám docela štěstí. Mám tebe."

Dobře, teď mě měl. Za pár dní odjede pryč, z New Yorku i mého života, minimálně fyzicky. On

odjíždí, Holli odjela... myslela jsem, jak si budu užívat, že budu mít byt sama pro sebe, ale stalo se

to náhle nudným a tichým místem. V Angili by Neil měl mít Emmu, ale ta měla svou práci. Nemůže

se kvůli otci na všechno vykašlat. Je možné, že tam bude stejně osamělý, jako já budu tady?

Vypadalo to, že existuje jen jedno řešení obou našich problémů.

"Dovol mi, ať jedu do Anglie s tebou."

Skutečně jsem to řekla nahlas? Nevěděla jsem, jestli to byla na největší blbost nebo ten

nejgeniálnější nápad, který mě spontánně napadl, ale jak jsem to vyslovila, začalo mi všechno dávat

smysl. Neměla jsem práci. Nic mě ve městě nedrželo. Na nějakou dobu bych mohla odjet.

"Doufal jsem, že bys někdy, až odjedu, mohla přijet na návštěvu," začal a já mu dala prst na rty,

abych ho umlčela.

"To není to, co nabízím. Až budeš příští týden odjíždět, chci jet s tebou a chci s tebou zůstat, až

budeš postupovat léčbu. Chci při tom stát u tebe, i přesto -" ukázala jsem si na žaludek. "Taky ti

chci pomoci. Nedokázala bych tady fungovat s vědomím, že ty někde daleko přes oceán bojuješ se

smrtelnou nemocí."

"Tyhle dvě situace se od sebe dost liší. Ty to budeš mít za sebou během jednoho dne. Já budu v

nemocnici týdny," argumentoval.

"To je jen další důvod, proč chci jet s tebou? Chtěl jsi závazky? Tohle je závazek. Jsem kvůli tobě

ochotna přestěhovat se do cizí země, protože bez tebe tady nevydržím." Znovu se mi v očích i hlase

objevily slzy. "Jestli nechceš, abych s tebou jela, tak to řekni. Ale nesnaž se mě držet daleko od sebe

pod záminkou, že si myslíš, že mi tím pomáháš. Potřebuji tě."

"Tohle, ale pro tebe bude znamenat dost vážnou překážku při hledání práce," připomněl mi.

"Můžu být na volné noze. Už jsem tak dřív pracovala." Zavrtěla jsem hlavou. "Snažíš se mi to

rozmluvit. Byl to špatný nápad -"

"Ne!" rychle řekl. "Vůbec ne. Věř mi, že ta vyhlídka, že zůstanu ve svém domě v Londýně sám, jen

se svou nevolností... zní mi to neuvěřitelně osaměle a příšerně. Jen se bojím toho, že je ode mě

hrozně sobecké, požádat tě, zda bychom mohli být spolu, když ty věci budou pravděpodobně tak...

nepříjemné."

Klekla jsem si na pohovce, takže jsme se mohli dívat z očí do očí a vzala jeho tvář do dlaní. Podíval

se na mě ostražitě, evidentně si nebyl jistý, co bych mohla říct nebo udělat.

"Miluji tě. Tím, že mě požádáš, abych při tom byla s tebou, to není sobecké. Příliš sobecké by bylo,

kdybys mě nepožádal, a udělal to na svou vlastní pěst." Políbila jsem ho. Jednu svoji velkou ruku

mi dal za záda mezi lopatky a přitáhl si mě jí blíž. Do úst jsem se mu usmála. "Potřebuješ mě tak

moc, jako potřebuji já tebe."

"Možná i víc." Mírně se odtáhl, aby se na mě podíval. "A to mě děsí, Sophie. Přijde mi sobecké,

abych tě požádal, abys kvůli tomu, že budeš se mnou, vzdala celý svůj život. Je mi skoro padesát.

Nechci ti ukrást tvoje mládí. Nechci, aby ses jednoho dne probudila a uvědomila si, že beze mě

mohl být tvůj život lepší."

"To se nikdy nestane." Znovu jsem ho políbila. Jeho ruka se přemístila z mých zad do vlasů a tiskla

můj obličej k jeho. Svoji druhou rukou mě pak znovu popadl kolem pasu a strhl mě do klína.

Zbytek noci jsme spolu strávili na pohovce před krbem. Navzdory skutečnosti, že on byl tím, kdo

mohl zemřít, jsem díky koktejlu hormonů cítila smutek a jeho podporu.

Když později Neil usnul a pod svou tváří jsem cítila, jak jeho hruď pravidelně stoupá a klesá, jsem

přemýšlela, co se může stát za dalších pět let a co by to znamenalo. Za několik měsíců bude Neilovi

čtyřicet devět. Za pět let by mu bylo padesát čtyři. Mě by bylo dvacet devět nebo třicet.

Byla bych...dobře, ne vdova, protože manželé jsme nebyli. Budu v té době truchlící přítelkyně?

Ve spánku mi Neil jednu ruku majetnicky položil na podbřišek.

Ach, do prdele.

Myslela jsem na to, jak v první chvíli zareagoval na fotku z ultrazvuku a způsob, jakým se okamžitě

podíval na Emminy fotky na zdi. Bylo zřejmé, že jedna jeho část to dítě chtěla, ale já ne. Navíc, on

byl nemocný. Netušili jsme, co se v budoucnu s námi stane.

Lepší truchlící přítelkyně než truchlící svobodná matka, připomněla jsem si. Kdyby k tomu měl

výhrady, mohl je říci nahlas. Měla bych prostě předstírat, že jsem si jeho výhrad nevšimla a udělat

správnou věc pro nás oba.