TG - 1. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Tak si to představte… jste těhotná se svým bilionářským bývalým šéfem, se kterým jste se právě

rozporuplně rozešla, potřebujete svoji nejlepší kamarádku, aby vám pomohla se z toho dostat.

Naneštěstí, ta moje se právě chystala do víru Paříže, kde bude předvádět na módních přehlídkách a

chodit po molech Elie Sabb. Na Holli jsem byla tak pyšná a zároveň moc vyděšená. Bydlely jsme

spolu od prvního semestru na vysoké škole. Nejdéle jsme od sebe byly jen pár dnů, když jsme jely

na návštěvu rodiny. Teď jsem ji neměla vidět celé čtyři týdny, ve kterých bude ponořena do

mediální smršti pečlivě řízené její geniální agenturou.

Vypadalo to, jako by se Holli přes noc stala objevem. Nejenže se účastní jako modelka své první

přehlídky Fashion Week, ale také se objeví na stránkách francouzského vydání Vogue. Pak poletí do

Londýna, aby poskytla rozhovor pro BBC pro dokumentární pořad o image těla, což je přesně ta

věc díky, které se dostane na vrchol, i když jsem věděla, že se snaží nedělat si přílišné naděje na

další měsíce.

Byla jsem šťastná za ni, ale musím se zároveň přiznat, že jsem si oproti ní připadala jako flákač,

když jsem srovnávala naše situace. Ačkoli to bylo obtížné si to přiznat: její kariéra vystartovala jako

raketa, zatímco moje shořela na prach.

"Baby, zmeškáš svůj let." Deja, Holliina přítelkyně zavolala s jistotou, se kterou matky říkají dětem,

že nestihnou školní autobus. Nezáviděla jsem ji její úkol dostat Holli na letiště. Oblečena od hlavy

až k patě v elegantním, sexy černém, profesionálně střiženém saku s elegantními matnými

koženými kalhoty Rock Star, vypadala Deja taky jako modelka. Tmavé hnědé vlasy měla stažené

dozadu do elegantního nízkého ohonu a na její hnědé kůži zářilo něco, o čem jsem měla podezření,

že je to Smashbox Soft Lights bronzer. Bývalá asistentka redaktora kosmetiky se ve mně jen tak

nezapře.

"Už si zabalila, vybalila a přebalila šestkrát," řekla jsem s miskou cereálií ruce a kývla k Hollině

ložnici. Stála jsem vedle ledničky ve stejném pyžamu, které jsem na sobě měla už celé poslední

čtyři dny a snažila jsem se skrýt svojí depresi před Dejou. Stále pracovala pro mého možná

expřítele, ale definitivně tátu mého dítěte - Neila Elwooda, úspěšného vydavatelského magnáta a

idiotského miliardáře.

Přesně tohle jsem však před ní vyjádřit nemohla. Skutečně jsem nechtěla, aby se ocitla uprostřed

toho všeho. Byla jsem blbec, který randil se svým šéfem a proč by kvůli tomu měla Deja nést

důsledky a cítit rozpaky. Ale myslím, že se mi nepodařilo nevyhlížet mizerně, protože když od

doby, kdy byl můj možná bývalý ex hospitalizován jsem se ani neosprchovala. Když se na mě

podívala, Dejiny velké tmavé oči byly naplněny soucitem. "Ještě jsi o něm neslyšela?"

Když jsem tu noc po našem podivném rozchodu ve zlosti odcházela z nemocnice, požádala jsem

Neila, aby mi dal pár dnů na vychladnutí. Nebo si myslím, že něco takového. Už jsem byla

konfrontována s možností práce s mojí původní šéfovou v novém časopise pod podmínkou, že

přeruším veškeré své spojení s Neilem, který je současným vydavatelem Porterasu - časopisu, pro

který jsem pracovala - dokud jsem se příslovečně nepropadla do země. Neil mi dal ultimátum.

Dobře, možná to bylo jen shrnutí faktů, když jsem odmítla pracovat s ním. Slíbila jsem, že mu

zavolám, jak jsem se rozhodla. Měl pravdu. Ale mezi námi se všechno dalo do pohybu tak rychle,

až jsem zpanikařila. A ani jsem neměla tušení, co se s ním děje, protože ještě pořád byl v té

zatracené nemocnici, a já mu řekla, aby mi nevolal, dokud ho nepropustí.

Deja mě zásobovala informacemi o něm, jak jen mohla, ale všechno, co bylo v Porteras řečeno

bylo, že Neil byl v důsledku vyčerpání hospitalizován. Což mi přišlo jako ta nejhloupější výmluva a

naprosto průhledná pro všechny, co Neila znali. Ten muž nikdy nebyl vyčerpaný. Poté, co jsme

společně uběhli sedm mil, tak hned jak jsme se vrátili, užili jsme si v koupelně agresivního sexu.

Sotva jsem byla schopna stát na vlastních nohou, zatímco na něm nebylo nic poznat, dokonce ani

zhluboka neoddechoval.

Pokrčila jsem rameny a opakovala to, co jsem Deje a Holli od pondělního rána, kdy jsem jim

vylíčila všechny detaily, stále jsem říkala. "Ne, ale to je v pořádku. Potřebuji ten čas na to, abych

všechno zpracovala. Mimochodem, potřebuji se jít osprchovat a obléct. Na dnešek mám

domluvenou schůzku u lékaře ohledně -"

"Chceš, abych šla s tebou?" nabídla se Deja. "Až Holli vysadím na letišti, můžu se pro tebe vrátit."

Deja měla auto. Neznala jsem nikoho jiného v našem věku, kdo by měl ve městě auto. Bože, ona

byla fakt cool.

Mávla jsem rukou. "Ne, budu v pořádku. Všechno bude v pořádku. Ještě se rozloučím s Holli."

Předtím, než jsem vešla do jejích otevřených dveří, zaklepala jsem na dveře. Holli stála před

stojanem s oděvy, na kterém ještě bylo pár věcí, které si ještě nestihla zabalit.

Holli byla vysoká, blonďatá a hubená. Ne štíhlá, ne hubená, ale vzhledem k její metabolické poruše

přímo vychrtlá. Rozhodla se na svoji genetickou poruchu zvysoka vysrat a vydala se cestou

modelingové kariéry.

Zakřenila jsem se, když jsem uviděla, jak se zastavila, v ruce měla dvě boty z různých párů a otočila

se na mě.

"Které?"

"Ty levé."

Kousla se do rtu. "Moje levá nebo tvoje levá?"

"Ty, kterým dáváš přednost." Konverzaci na podobné téma už jsme spolu vedly minimálně

sedmnáctkrát. Stále řešila, co by si měla vzít sebou do Paříže a co tu může nechat. "Musím se začít

připravovat na svůj velký den. Můžu na rozloučenou dostat objetí, nebo na to až příliš smrdím?"

"Smrdíš strašně moc," řekla, zatímco oba páry bot hodila do svého obrovského kufru. Obešla postel

a s otevřenou náručí se ke mně vrhla.

Holliin pokoj vypadal přesně jako Holli - množství podivně napěchovaných věcí do malého

prostoru. Změť vánočních světýlek svítících nad baldachýnem z moskytiéry nad její postelí a stěny

pokryté obrázky různých celebrit, které obdivovala nebo jim záviděla. Netušila jsem, proč tam měla

mimo jiné i fotografii George W Bushe, ale vzhledem k jejich původu jsem se na ně jen málokdy

vyptávala.

Překvapivě silně mě objala a řekla: "Skutečně mě hrozně moc mrzí, že tady nemůžu být s tebou.

Pokud by existoval nějaký způsob -"

"Ani na to nemysli. Budu v pořádku. Až se vrátíš, pořád tady budu." To Holli dostalo. Ale cesta pro

ni byla důležitější, než moje hloupé drama se vztahy.

"Miluji tě." Když ustoupila, utírala si slzy. Oči měla silně namalované, takže to musela dělat extra

opatrně. Vysoká, vychrtlá s nádhernými blond vlasy staženými do vysokého culíku bude na letišti

JFK vypadat jako filmová hvězda. Přála bych si, abych jí mohla doprovodit.

Bylo lepší, že ji odveze právě Deja. Ty dvě se hodně krátkou dobu hodně sblížily a teď měly zůstat

měsíc bez sebe. To pro ně musí být brutální rána. Měla jsem pocit, že pokud chce Deja vypustit

bombu ohledně lásky, stane se to na letišti a já tak jako tak chtěla, aby si navzájem přiznaly, že jsou

do sebe zamilované.

Někdo přece musí zažít svůj pohádkový příběh, ne?

"Taky tě miluji. A teď už konečně pohni svým zadkem, ať ti neuletí letadlo!" Ještě než by mohla

spatřit záblesk slz v mých očích, odešla jsem z jejího pokoje.

Ve sprše jsem se duševně připravovala na svoji domluvenou schůzku. Už jsem udělala vlastní

internetový průzkum. I když jsem byla rozhodnutá, že dítě nechci, bylo pořád hodně možností, jak

se může provést potrat. Po hodině vnitřních debat jsem se rozhodla, že si chci nechat udělat

ultrazvuk. Ne proto, že bych toužila vidět plod, ale proto, že jsem se ještě pořád nedokázala smířit s

tím, že to je pravda. Potřebovala jsem hmatatelný důkaz. Když jsem si domlouvala návštěvu,

musela jsem si tu proceduru vyžádat, protože mi ji recepční nenabídl. To mě nečekaně uklidnilo.

Bála jsem se, že New York by mohl být jedním z těch států, které vyžadovaly, aby se žena před

potratem povinně podívala na ultrazvukové zobrazení plodu. Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že to

tak není a až tam budu, budu mít stále možnost změnit své rozhodnutí. Ale právě teď jsem chtěla

jasný důkaz o tom, že se mi to skutečně stalo.

Také jsem zvažovala výhody a nevýhody lékového a chirurgického potratu. Zatímco při potratu

způsobeném léky si stačí vzít jen potřebnou dávku léků, zatímco chirurgický potrat je mnohem více

invazivní metoda, netušila jsem, jak bych se dokázala vnitřně srovnat s čekáním mezi vzetím si

pilulky a samotným potratem. Chtěla jsem si radši vybrat agresivní přístup a mít to všechno rychle

za sebou. Zvažovala jsem i určité nepohodlí spojené s ambulantní chirurgickou procedurou a

rozhodla se, že to za to stojí a radši to vydržím.

Hlavně už jsem chtěla mít všechno za sebou, abych se mohla v životě pohnout dál. Když jsem teď

věděla, že to, čím jsem trpěla, byly příznaky těhotenství a ne stres a nemoc, cítila jsem se, no..

těhotná. A nenáviděla jsem ten pocit. Nenáviděla jsem, že mi ubíhal čas, nenáviděla jsem to, že

jsem byla nucena rychle se rozhodnout. A nenáviděla jsem, doopravdy nenáviděla skutečnost, že

bych to měla říct Neilovi a zapojit ho do toho. Už samo o sobě bylo špatné, že náš vztah šel do háje,

ale teď mě ještě vyděsil svým příšerným zdravotním stavem. Nechtěla jsem toho na něj nandávat

ještě víc, ale nedokázala bych žít sama se sebou, kdybych mu to neřekla. Ta vina by mě zničila bez

ohledu na to, zda bychom spolu byli nebo nebyli. Doufala jsem, že ještě máme určitou šanci. To pro

mě na tom bylo to nejhorší. Těhotenství přišlo v ten nejhorší možný čas. Můj kurva výstup ohledně

Porteras porušil naši křehkou rovnováhu a já si myslím, že jsem si konečně uvědomila, že i když

jsme se setkali už před šesti lety, ve skutečnosti jsme se znali jen krátký čas. Možná jsme byli

zamilovaní spíš do idealizovaných představ, které jsme si o sobě vytvořili v hlavě. Teď, když už

jsme si prošli rozhovorem na téma "Možná bychom se měli rozejít", mohlo by se nám podařit

znovu napravit náš vztah?

Nechtěla jsem se špatně rozhodnout a nechat si dítě jen kvůli tomu, abych si s jeho pomocí udržela i

Neila. Navíc jsem si v tomhle ani moc sama sobě nevěřila, protože jsem nikdy nějak neměla zájem

nahlížet do kočárků kolemjdoucích. Ale dítě nic nevyřeší. Jen by díky němu vznikly další problémy

a do chvíle, než jsem zjistila, že jsem těhotná, jsem si ani nikdy nepřestavovala, že bych měla mít

děti.

Neilův poslední vztah se rozpadl kvůli tomu, že jeho ex-manželka chtěla děti a on ne. Jo, byl tam z

její strany i postranní motiv - chtěla děti jen kvůli klauzuli v jejich předmanželské smlouvě, díky

které by dostávala vysoké výživné. S ohledem na tuto skutečnost jsem si nedokázala příliš

představit, že by ho ta zpráva nadchla. Mohl by si pomyslet, že jsem otěhotněla schválně, takže

usmíření by díky tomu bylo ještě méně pravděpodobné.

Právě teď jsem potřebovala dlouhou, horkou sprchu. Přijít a najít prázdný byt by taky bylo krásné.

Miluji Holli a v menší míře, protože ji ještě neznám tak dlouho, i Deju, ale díky jejich péči a

starostlivosti o mě jsem se začala cítit trochu jako horký kandidát na sebevraždu. Ve skutečnosti

jsem na to ani nepomyslela. Byla jsem na dně, ale nebyla jsem na takovém dnu. A jejich povinností

nebylo rozveselovat mě.

Opatrně jsem si právě ručníkem vysoušela vlasy, když jsem z kuchyně uslyšela tóny Feistova

"Leisure Suite".

To znamená, že volá Neil.

Srdce mi vyskočilo až do krku a začala jsem přemýšlet, jestli bych se jím skutečně mohla udusit a

kvůli tomu zemřít. Možná by bylo lepší, kdybych radši zvedla telefon.

Stále jsem ještě zhluboka nadechovala a vydechovala, když jsem zeleným tlačítkem přijímala

hovor. "Ahoj?"

"Sophie, jsi v pořádku?" V hlase mu bylo slyšet množství obav, a jak jsem ho uslyšela, hrozně moc

se mi ulevilo, až jsem začala brečet.

Takže to je fakt skvělý začátek.

Přinutila jsem se přestat vzlykat a s hereckám talentem Maryl Streep jsem předstírala veselost. "Jo,

jsem v pořádku. A co ty?"

"Už jsem se dostal z nemocnice a jsem doma." Odmlčel se a já si naprosto přesně představila, jak se

zamračil a mezi obočím se mu objevila kolmá vráska. "Volala jsi mi... tu noc, kdy jsem byl

hospitalizován. Jedenáctkrát."

"Já... měla jsem o tebe strach." Jsem těhotná, vyděšená a chci, abychom na tom byli tak, jak jsme na

tom byli před dvěma týdny.

"Všechny ty hovory jsou ještě z doby předtím, než ti zavolala Emma, že jsem skončil na

pohotovosti. Podíval jsem se do seznamu volání, Sophie. Prosím tě, řekni mi, co se děje?"

Nemohla jsem. Nemohla jsem mu to říct po telefonu. "Hele, mám teď domluvenou schůzku, na

kterou se musím dostavit, ale skutečně si s tebou potřebuji osobně promluvit. Můžeme se dneska

večer někde sejít?"

"Samozřejmě. Přijď na večeři. Emma dnes odlétá zpět do Anglie a já mám stejně taky na srdci něco,

co s tebou potřebuji probrat." Odmlčel se. "Chyběla jsi mi, Sophie."

Srdce se mi v hrudníku zkroutilo. Taky mi chyběl. Ale netušila jsem, jak bude náš rozhovor dneska

večer probíhat. Možná se dáme znovu dohromady. Možná ne. Možná bych mohla změnit svůj názor

ohledně dítěte. Neměla jsem ani ponětí, jak to dopadne a hlava mi tepala nejistotou.

"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se ho a hrozně moc jsem se musela přemáhat, abych nevybuchla v

pláč. "Myslím, že když tě už propustili z nemocnice, tak je to dobré ne?"

"Jsem šťastný, že jsem doma." Byla to taková nic neříkající odpověď, které jsem nesnášela, ale

nechtěla jsem na něj tlačit. Ve své situaci jsem se nebyla schopna na téměř nic soustředit.

"Promluvíme si dneska večer. V sedm hodin, co ty na to? Požádám Sue, aby něco udělala. Cokoli

by sis dala."

"Ať už vybereš cokoli, souhlasím s tím, skutečně." Proč právě teď nedokážeme mluvit jako dva

normální lidi? Proč si prostě nezvládneme říct, co chceme, a místo toho se k sobě po telefonu

chováme jako dva cizinci?

"Dobře. Později se uvidíme." Než jsem stihla zavěsit, ještě dodal: "Sophie?"

"Mmhm?" Nevěřila jsem vlastnímu hlasu.

"Těším se, až tě znovu uvidím."

Žádné "miluji tě". Žádné "Omlouvám se."

Ještě dlouho poté, co zavěsil, jsem zírala na telefon a silou vůle ho nutila, aby zazvonil znovu.

Nezazvonil.

Večer jsem si cestou do Neilova bytu jela taxíkem, na klíně jsem celou cestu držela lesklý výtisk z

lékařské ordinace.

Sledovala jsem malý obrazec na fotce z ultrazvuku. Nevypadalo to jako dítě. Vypadalo to spíš jako

sněhulák s ploutvemi.

Doktorka z gynekologické ordinace byla mimořádně pohledná a zodpověděla mi všechny otázky

ohledně plodu na obrazovce. Neměla žádné předsudky ohledně mých záměrů, což bylo skvělé,

protože jsem neměla tušení, zda by se něco uvnitř mé mysli změnilo, kdybych to probírala s

Neilem.

Ještě nikdy v životě jsem nemusela učinit takovéhle rozhodnutí. Nikdy bych si nemyslela, že bych

ho musela učinit. Když jsem chodila na katolickou školu, jedním z mých životních cílů bylo chodit

před kliniky a děsit ženy a odhánět je pryč. Pak jsem si slíbila, že bez ohledu na to, co se v mém

životě stane, nikdy nepodstoupím potrat. Pak jsem trochu vyrostla a samozřejmě, že se všechno

změnilo, když jsem si uvědomila, jak velký dopad do života ženy představuje dítě. Důsledně jsem

se svými partnery používala antikoncepci - s výjimkou té jedné hloupé situace - a když jsem

otěhotněla, rozhodla jsem se, že udělám tu nejzodpovědnější věc pro sebe: podstoupím potrat.

Dokud jsem o potratu přemýšlela pouze hypoteticky, ukolébaly mě falešné významy slov "nikdy" a

"vždycky" a jak různě mohou vypadat v různých fázích života. Teď jsem se ocitla na rozhraní mé

zbožné výchovy a současného stavu své mysli a stála jsem tváří v tvář slovu "možná". Nebyla jsem

na to připravena postavit se tomu tváří v tvář.

Nikdy nevíte, co uděláte v určité situaci, dokud nenastane. Život přináší tvrdé ponaučení. Asi budu

muset ze svého repertoáru vymazat slovo "nikdy".

Doktorka dospěla k názoru, že jsem asi v osmém týdnu. Osm týdnů. To mi přišlo nemožné.

Doopravdy jsem někde musela ztratit pojem o času. Ale bylo to tak, černé na bílém.

Vrátila jsem se zpátky v čase, počítala a usoudila, že k tomu došlo pravděpodobně ten večer, kdy se

Neil vrátil z Anglie. Oba jsme byli mimo - on pod vlivem Klonopinu, který si vzal na potlačení

úzkosti z létání, a já opilá z oslavy nové práce, kterou už jsem ztratila - a rozhodli se hodit opatrnost

za hlavu. Navíc, jsem brala prášky. A jak často mohou selhat?

"Častokrát," zněla doktorčina odpověď. K tomu nepřispělo ani to, že díky stresu z nové práce a

nečekaného vztahu jsem se příliš nezaobírala pravidelností v užívání prášků. Ve výsledku došlo k

situaci, které bylo možné zabránit, pokud bych tomu věnovala větší pozornost.

Auto zastavilo na Páté Avenue před činžákem z předválečných let, ve které Neil bydlel. Provinile

jsem nacpala fotku do zadní kapsy džínů, zaplatila jsem řidiči svazkem bankovek a přidala

spropitné, i když pravděpodobně ne tak velké, jako vzhledem k adrese, na kterou jel, očekával.

I když jsem vešla do vstupní haly budovy, ještě pořád jsem nevěděla, jak mám sdělit tu novinu. Čas

na vymyšlení nejlepší strategie se mi každým krokem zkracoval. Vrátný pro mě zavolal výtah a já

se připravovala na budoucí trapné chvíle.

Jak se dá říct chlápkovi, který se s Vámi pokoušel rozejít, že s ním čekáte dítě?

Když se otevřely dveře na jeho patře a já vystoupila do měkce osvětleného předsálí, Neil už tam byl

a čekal na mě.

Když jsem ho spatřila, zhoupl se mi žaludek, jako kdybych seděla na zadním sedadle minivanu a

projeli jsme velkou dírou. Byl bledý, vypadal unaveně a v úsměvu, který mi věnoval, byl cítit strach

a nucenost.

Ale stále ještě to byl Neil - tak pohledný a vysoký se svými vlasy na rozhraní hnědé a blond a s

nádherně zelenýma očima. Srdce mi poskočilo tak jako to bylo vždycky, když jsem ho viděla, už od

toho prvního okamžiku, kdy jsme se před více než šesti lety setkaly na letišti v LA.

"Ahoj, Sophie."

"Ahoj," odpověděla jsem krátce, přátelsky monotónním hlasem, když jsme spolu šli dovnitř do

vstupní haly bytu. Jeho byt, ve kterém jsem se těsně před naším skoro-rozchodem nebo

rozchodovou pauzou, či co se to mezi námi děje, začala cítit pohodlně. Teď jsem si tam najednou

zase připadala jako cizinec. Dalo mi dost práce zvyknout si na to, že můj přítel bydlí na Páté

Avenue v paláci s podlahami, na kterých je kostkovaný vzor z mramoru a má podivné domácí

konio. Teď jsem cítila, že bych zase měla vyštrachat své nejlepší chování.

Neil mi pomohl sundat kabát. "Vypadáš úžasně," řekl tiše.

Po návštěvě lékaře jsem se už nepřevlékala, na sobě jsem měla krémový svetr ke krku a pohodlné

staré džíny. Nepřipadala jsem si nějak extra hezká, ale i tak jsem zamumlala poděkování. Všimla

jsem si jeho košile barvy lososa. "To není růžová, to je lososová," tvrdil mi před několika týdny,

těsně před tím, než jsme hravě zapadli do jeho postele.

Zamrkala jsem, abych vyhnala slzy, které mi při té vzpomínce vyhrkly do očí. "Taky nevypadáš

špatně? Šel jsi dneska do práce?"

"Ne, jen jsem už byl unavený z toho nemocničního oblečení. Potřeboval jsem se nutně převléknout,

jinak bych už skončil s hlubokou depresí." Krátce se zasmál.

Chtěla jsem se ho dotknout. Chtěla jsem, aby se dotkl on mě. Všechno, co jsem chtěla, bylo, aby to

mezi námi zase bylo v pořádku.

Odvedl mě do kuchyně, kde pro nás Sue připravila naše úhledně prostřené talíře. "Halibut. Doufám,

že ti nevadí."

"Voní vážně úžasně." Ve skutečnosti příšerně smrděl, ale myslím, že za to jeho hospodyně nemohla.

To ten nezvaný host v mé děloze. Díky němu jsem všechno cítila desetkrát silněji než obvykle.

Rozhlédla jsem se po kuchyně. Pulty byly čisté, světlo nad sporákem vypnuté. Vklouzla jsem na

jednu stranu jídelního kouta. "Sue je na noc pryč?"

"Nežádám ji, aby tady zůstávala po sedmé." Obešel širokou mramorovou desku kuchyňského

ostrůvku a sáhl dolů pod ní do ledničky, odkud vyndal láhev bílého vína.

"Pro mě ne, děkuji," řekla jsem možná až příliš rychle. Zvláštně se na mě podíval a dal láhev pryč.

To mi přišlo divné, protože si obvykle u večeře víno rád dal.

Ach bože, pravděpodobně chce zůstat střízlivý, aby mě mohl jemně utěšit, až se to zkazí. To víno

mělo být pro mě, aby pokud to bude nutné, mi pomohlo utopit smutek.

Úplně jsem ztratila chuť k jídlu.

"Takže..." posadil se naproti mně a na klíně si rozložil ubrousek. "Už je to dlouho, co jsme si

naposled popovídali. Jak se ti daří v hledání nové práce?"

Věděla jsem přesně, na co se ptá. "Práci u Gabrielly jsem nevzala."

Přikývl a z karafy na stole mi do sklenice nalil vychlazenou vodu. "Byly její podmínky -"

"Víš, proč jsem to odmítla." Ruce jsem měla zaťaté v klíně. Byla jsem mnohem naštvanější, než

jsem si myslela, že bych mohla být. Na tenhle okamžik jsem se připravovala, obrňovala sama sebe

před bolestí a zklamání, abych mohla důstojně odejít. Místo toho jsem naprosto ztratila kontrolu nad

svými emocemi a s výčitkou hlase vyštěkla: "Jak se opovažuješ?"

"Promiň?" Vypadal jako člověk, který se dívá na přední sklo automobilu nanosekundu před srážkou.

"Už zase jsi to udělal. Tlačil jsi mě do toho, abych udělala obrovské rozhodnutí a přitom si se tvářil,

jako že mě chráníš samu před sebou. Udělal jsi to samé, jako když jsi mi před šesti lety ukradl tu

letenku. Teď říkáš, že tu práci musím vzít, protože je to úžasná příležitost a při tom velkomyslně

prohlašuješ, že mě kvůli tomu musíš nechat jít. Ani ses mě nezeptal, co chci já. Neřekl jsi mi, co

chcešty. Je to, jako by tě nezajímal výsledek, jen se prostě nechceš cítit za to zodpovědný."

"Velkomyslně?" rozhořčeně opakoval.

Ruce jsem měla pod stolem zaťaté v pěst. Jestli se skutečně máme rozejít, dobře, pak klidně toho

hajzla naseru a otrávím podzemní vody. "Jestli se mnou nechceš být... pak se prostě se mnou

rozejdi. Nenuť mě k tomu, abych se rozhodovala za tebe."

Snažil se zvládnout svůj temperament, jak říkal, chtěl všechno ovládat a kontrolovat. "Chtěl jsem,

abys zpomalila a přemýšlela o tom, co jsme dělali a kam jsme mířili. Pořád jsi ode mě utíkala -"

"Já od tebe utíkala?" Posměšně jsem si odfrkla. "Když jsem se tu noc dostala do nemocnice, hrozně

moc jsem se o tebe bála. Potom ses se mnou v podstatě rozešel a snažil ses, aby to vypadalo, že to

děláš pro moje vlastní dobro. Celé čtyři dny jsem cítila, jako bych ti nemohla zavolat, jak se ti daří

nebo se za tebou zastavit, zatímco jsi byl v té zasrané nemocnici. Musela jsem dolovat z Deji

novinky a všechno, co věděla, byly dost blbosti. Vyčerpání? Ty nemůžeš být nikdy vyčerpaný."

"Naopak, byl jsem naprosto vyčerpaný," tiše prohlásil.

Podívala jsem se na něj nahoru a z toho, jak trochu ucukl, když se naše oči setkaly, jsem poznala, že

zuřil. Dobře.

Sáhla jsem do kapsy kalhot a vyndala fotku z ultrazvuku. Lícem dolů jsem ji položila na stůl a

posunula ji směrem k němu. "Potřebovala jsem tě. Jedenáctkrát jsem ti volala, protože jsem byla

vyděšená a měla z toho strach. A pak jsem dorazila do nemocnice strachy bez sebe, že se ti stalo

něco strašného a přemýšlela o tom, jak moc by si mi chyběl, pokud bys zemřel. A co bych do čerta

tady s tím dělala?"

Zvedl fotografii a obrátil jí. Chvíli mu trvalo, než zaregistroval, co na ní bylo. V jeho výrazu jsem

spatřila překvapující směs emocí, kterou jsem neočekávala. Byla jsem připravena na to, že bude

rozzlobený nebo bude mít strach. Možná, že bude chladný nebo slušný a upjatý. Místo toho zvedl

obočí a zamrkal v momentu překvapení. V koutku úst mu zaškubal drobný úsměv. Vypadal, že je

potěšený, možná dokonce i trochu pyšný.

Pod stolem jsem spojila ruce, aby se mi přestaly třást. Čím déle se díval na tu fotografii, tím víc se

mu z tváří vytrácela barva. Už k tomu došlo. To bylo to, co jsem od něj nejvíc očekávala.

Zvedl ke mně oči, a jak polkl, poskočilo mu hrdlo. Očima se setkal s mými a v pocitu očekávané

hrůzy se mi zvedl žaludek. Ať už se chystal říct cokoli, věděla jsem, že to bude špatné. Ale bylo to

ještě horší, než jsem si dovedla představit.

"Mám rakovinu."