TG - 19. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Poslední kolo Neilovo chemoterapie bylo podobné jako poslední úsek soutěže na trati. Byl

nedočkavý jako kůň, který se už jen chce dostat zpět do své stáje ke svému balíku slámy. Nedokázal

ani ocenit můj lidový eufenismus, když jsem to s ním sdílela. Možná právě díky tomu, že v té době

se připravovala jeho kostní dřeň.

Koncem týdne každého cyklu byla Neilovi odebírána krev, aby se lékaři ujistili, že bude schopen

fyzicky zvládnout další kolo. Tenhle týden nám volal doktor Grant s tím, že chce udělat další testy.

Neil byl samozřejmě vzteky bez sebe.

"Cítím se v pohodě. Nechápu, proč si myslí, že je tak zatraceně příjemné mít v kostech vyvrtané

díry," bručel.

Takže jsme tam šli a on měl vyvrtanou další díru v kostech. Doktor Grant nám říkal věci, které

zněly s nejasným pozitivním smyslem. Ty věty jako "Nechci, abyste si dělali falešné naděje" a "Ne,

ne, nic nenaznačuje, že došlo k obratu." Byl však už ochoten říct: "Myslím, že chemoterapie

funguje."

Den před Neilovou další dávkou jsme se vrátili z další schůzky.

To ráno jsem se probudila v posteli a našla ho vedle sebe. Nevšimla jsem si, kdy se ke mně připojil,

ani jsem se neprobudila, když mě vzal do náruče. Věděla jsem, že se cítí lépe, nejen díky tomu, že

právě byl jeho "dobrý" týden. Nevěděla jsem, zda se začal zotavovat nebo zda si jen jeho tělo už na

chemoterapii zvyklo, ale hrozně moc se mi ulevilo a byla jsem šťastná, že když jsem se probudila,

objímal mě kolem ramen a tělo měl přitulené k mému.

"Dobré ráno," zamumlal mi do ucha. Přitiskl mi svoji erekci k zadku a já se chichotala s okamžitou

závratí. Dneska bude dobrý den.

Vzpomněla jsem si na to, kolikátého je a zalapala po dechu. "Máš narozeniny!"

"To jo," řekl a hravě mi okusoval rameno. "Víš, jaký chci dárek?"

Dovolila jsem mu, aby mi roztáhl nohy a uvelebila jsem se v jeho bocích. Políbil mě a já se v ten

okamžik ani nestarala o to, že nemám vyčištěné zuby. Nechtěla jsem udělat nic, co by mohlo

přerušit kouzlo tohoto okamžiku.

"To je ono?" zeptala jsem se a nestydatě jsem k němu zvedla pánev.

"Ne, ve skutečnosti je to transplantace kmenových buněk," zasmál se. "Právě teď na sex nemáme

čas. V deset třicet máme domluvenou schůzku s doktorem Grantem."

"Trefa." Odstrčila jsem ho a sedla si. "Chceš jít do sprchy první nebo mám jít já?"

"Mohli bychom si ji dát společně," navrhl a prstem mi přejel dolů po paži.

"Ne, jestli máme tu schůzku v deset třicet stihnout, nemůžeme." Přehodila jsem nohu přes okraj

postele a stoupla jsem si. Stáhla jsem si noční košili, abych si zakryla klín. "Poslouchej..."

"Nebuď tak nadšený, já vím. Jsem si vědom toho, že všechno se může ukázat jen jako příznaky,

které ukazují, že to jde správným směrem." Téměř to znělo, jako by s tím výsledkem byl spokojený.

Téměř.

Nenáviděla jsem se za to, že pokračuji. "Prostě jen… říkal, že to může trvat víc než jeden cyklus,

aby ses dostal do remise. A na chemoterapii jsi zatím jen tři měsíce. Cítíš se lépe, ale stále nejsi sám

sebou, to víš?"

"Ano." Sedl si a sáhl po brýlích, které měl na nočním stolku. "Podívej, zítra buď budu, nebo nebudu

mít další chemoterapii. Ať to dopadne tak či tak, chtěla by sis dneska večer vyjít ven na večeři? Jsou

to moje narozeniny."

"Samozřejmě." Zářivě jsem se usmála. Prosím, prosím, ať je to oslava remise. Prosím, nedovol, ať

je dneska z té schůzky zklamaný.

"Buď to jsou velmi dobré zprávy, nebo dobré zprávy," řekl Neil tiše, když jsme čekali na židlích

před pracovnou doktora Granta.

Vzala jsem Neila za ruku a stiskla ji.

Sestra nás pozvala dál do kanceláře doktora Granta a řekla nám, že tu během okamžiku bude.

Dneska mi však každý okamžik přišel jako nekonečné kecy v reality show.

"Pane Elwoode, paní Scaife," řekl lékař, když vešel do místnosti. Oba jsme si s ním potřásli rukou.

Pak se doktor Grant posadil a otočil se ke svému počítači.

"Doktore Grante, velice rád Vás opět vidím," řekl příjemně Neil, ačkoli měl celé tělo napjaté, jako

by chtěl vyskočit a všechno z lékaře fyzicky vymlátit.

"Také jsem rád, že Vás vidím. Vypadáte velice dobře," řekl lékař souhlasně. "Při posledním testu

byly počty vašich krevních destiček velice slibné, takže z toho důvodu jsem chtěl Vaši… kostní…

dřeň..."

Jak si tak četl informace na obrazovce, jeho hlas se vytrácel.

Myslím, že jsem mohla slyšet vzadu ve své hlavě hukot svojí krve. Skoro jsem chtěla zakřičet,

abych přerušila to krátké ticho, kdy byl doktor Grant zabořený do výsledků ve svém počítači.

"Nenašli jsme žádné shluky..." Doktor Grant vypadal takové nosové "ehm" a pak se otočil zpátky k

nám. Vypadal potěšeně. Ano. To bylo pozitivní. Doktor Grant neměl žádné postranní chování, takže

z toho nedělal žádné show. "Myslím, že je správný čas k tomu, abychom se pohnuli dál se sběrem

Vašich kmenových buněk."

Jako by se z místnosti vypařil všechen vzduch. Neodvažovala jsem se ani doufat. Ani Neil ne, takže

můžu říct, že tím byl dost šokován. "Chcete říct, že..."

"Všechno nejlepší k narozeninám, pane Elwoode," řekl doktor Grant se spokojeným úsměvem.

"Jste buď v remisi, případně zatraceně blízko u ní."

*****

Uniformovaný sommelier vytáhl s profesionální zručností z láhve šampaňského korek. Zdvořile

jsem zatleskala a rozzářeně se dívala na Neila. Opět vypadal, že je sám sebou a mnohem lépe než

kdykoli v posledních měsících. Vlastně od doby, co jsme byli v New Yorku, jak jsem si překvapeně

uvědomila.

Neil bude muset podstoupit transplantaci. Podle všech těch příběhů, které jsem četla na internetu a

podle toho, co mi Josh říkal, proběhl Neilův boj s rakovinou neuvěřitelně lehce. Někteří lidé museli

postupovat několik cyklů chemoterapie, jen aby se dostali aspoň do bodu, kdy bylo možné jen začít

mluvit o transplantaci. Takže jsme neslavili jen Neilovi narozeniny, ale slavili jsme téměř zázrak.

Sommelier mi nalil šampaňské do flétny, následně i Neilovi a pak nám popřál hodně zábavy. Neil

pozvedl svoji skleničku. Dneska měl přes bílou košili tmavě modré sako. Vypadal skutečně

velkolepě, dokonce, i když měl holou hlavou - bylo v něm něco z Jasona Stathama. Téměř jsem už

zapomněla, jak Neil vypadal v čemkoli jiném, než v županu. Vidět ho celý den v normálním

oblečení pro mě představoval šok.

"Na konec chemoterapie," řekl s širokým úsměvem. "Jsem tak, tak šťastný, že to pro teď končí."

To "pro teď" mohlo skončit mnohem dřív, než by kdokoli z nás chtěl, ale na tom nezáleželo. Jeho

rakovina nezůstane v remisi navždy a proces transplantace se bude muset rychle pohnout. Ale chtěli

jsme oslavit měsíc bez chemoterapie, bez zvracení, bez záchvatů nočního pocení a mučivé bolesti

těla.

"A na tvé narozeniny," připomněla jsem mu. "Čtyřicet devět, skoro jsi kmet."

"Na cokoli, jsem šťastný, že je mi čtyřicet devět. Znamená to, že jsem stále ještě naživu." Přiťukli

jsme si skleničkami.

"Na toho nejžhavějšího devětačtyřicátníka, kterého znám," zapředla jsem přes okraj své flétny a

upila jsem.

Laskavě se usmál. "Dneska večer vypadáš nádherně. Všiml jsem si tvých šatů."

Uhladila jsem si předek svých šifonových šatů, které mi koupil ve Francii. Na restauraci to nebylo

úplně nejvhodnější oblečení, ale bylo mi to jedno. Neoblékla jsem si je kvůli ostatním lidem.

Místo, které Neil zvolil, bylo naprosto fantastické. Na jídelním ani nápojovém lístku nebyly

uvedeny ceny, před budovou nebyly ani žádné indicie, dle kterých by se dalo poznat, že se jedná o

restauraci. Před vchodem byla jen malá mosazná plaketa. Světlo bylo tlumené a stoly byly vhodně

rozmístěny v dostatečných vzdálenostech pro intimní rozhovory. Bylo to tu neuvěřitelně romantické

a byla jsem překvapena, jak moc mi doteď chyběly ty věci, které normální páry společně dělají.

Také nám to dalo šanci dohnat některé věci. Dokud se nedozví něco pozitivního, nechtěla jsem ho

zatěžovat svými problémy a všemi kecy. Už tak jsme měli problémů až na hlavu. Ale přinejmenším

jsem mu mohla dát najevo, co se se mnou děje.

Dorazilo naše jídlo - pro Neila úžasné pesto s bezvaječnými těstovinami a pro mě úžasně

servírováno červené tai kari s grilovaným tofu. S veganskou stravou se smířil překvapivě snadno a

mě ani nenapadlo si objednat něco s masem.

Měla bych zavolat Emmě a říct ji to.

"Tak," řekl Neil a rozložil si ubrousek na klíně, "stěží jsem slyšel o čemkoli, co se v těchto dnech

odehrává ve tvém životě, Sophie."

"V těchto dnech můj život představuješ ty," řekla jsem mu se sladkým úsměvem, za který mohla

jeho noha, kterou přejel po mé.

"Pokud je to pravda, je to velice smutné." Zvedl svoji vidličku. "Něco se děje. Vím to. Jsi stále

trochu náladová a vím, že to není kvůli mé poslední vůli."

Nebylo to kvůli jeho vůli, to měl pravdu. Pracovali jsme na tom rozdělení mezi mnou a Emmou.

Kdyby se Neilovi něco stalo, tak bych zdědila deset milionů, všechny své šperky a Neilův byt v

New Yorku. Trochu jsem s ním kvůli tomu bojovala, dokud jsem si neuvědomila, že pro Emmu a

Neila je to v podstatě kapesné.

Mým největším problémem v poslední době bylo to, že mi chyběla Holli a navzdory tomu i moje

bizarní neochota s ní mluvit. Myslím, že Laurem, můj terapeut, by jako přesné označení této situace

použil "vyhýbání se".

Polkla jsem sousto. "Ve skutečnosti mě doopravdy něco trochu trápí. Ale nechci, aby ses kvůli tomu

rozrušoval."

"Sophie, právě jsem zjistil, že mi zítra nezačíná další chemoterapie. Nemůžeš mě rozrušit." Zvedl

svoji vidličku k ústům.

Ten pohled, jak si dává sousto do úst, mě na chvíli ohromil. Až se dostaneme domů, bude mít

problémy.

Odkašlala jsem si. "No… Holli a Deja se k sobě stěhují."

"Holli a Deje gratuluji. To je skvělá zpráva. Budou bydlet ve tvém starém bytě?"

Starý byt? "Hm, ne. Holli se stěhuje k Deje."

Přikývl, jako by tomu najednou porozuměl. "Ty máš obavy ohledně toho, co se stane s tvými

věcmi? Můžeme je dovézt sem nebo nechat přestěhovat do mého bytu -"

"Ne, nebojím se o svoje věci. Bojím se o to, co se stane s místem, kde žiji."

Mírně se zamračil. "Proč?"

Naklonila jsem hlavu, cítila, že si začínáme nerozumět. "Dobře… no, nikdy jsme si ve skutečnosti

nepromluvili o tom, co se stane, až se vyléčíš."

Zamračil se ještě víc. "Předpokládal jsem, že budeme dál žít spolu. Byl to chybný předpoklad?"

Tuším, že jsem o tom ještě nepřemýšlela. Dobře, už jsem o tom přemýšlela, ale nikdy jsem se mu o

tom nezmínila. "Myslím, že je tu něco, co musíme zjistit. Musím si najít práci. Nemůžu zde

pracovat, když nemám pracovní vízum."

"Mohli bychom ti ho pořídit," řekl Neil lehce, jako by to byla otázka jednoho telefonátu. Pro něj to

asi tak i bylo. Měl právníky a lidi, kteří se o všechno starali. "Nebo bychom se mohli vrátit zpátky

do New Yorku."

"I když je tvoje společnost tady. Myslela jsem, že ten jediný důvod, proč jsi byl v New Yorku,

bylPorteras. Když ho Valerie přebrala, jaký by to mělo smysl?"

"Být s tebou," začal pomalu Neil a sám sebe přerušil drobným trapným zasmáním. "Abych byl s

tebou."

"Ale jak bys mohl řídit svoji společnost?" zeptala jsem se. "Ne, že bych neoceňovala tu představu,

že bys kvůli mně tady opustil svůj život a přestěhoval se za mnou do New Yorku -"

"Jak jsi to udělala ty pro mě," podotkl.

Trpělivě jsem přikývla. "Prostě jsem nechtěla být příliš troufalá. Řekla jsem, že bych se s tebou

přestěhovala, než se vyléčíš. Netušila jsem, zda je to něco, co bys chtěl brát jako trvalejší."

Spolkl své sousto. Pak si vzal další a zamyšleně se odmlčel. "Pokud se budeš chtít vrátit do Států,

jsem ochotný trvale žít v New Yorku a rozšířit svou americkou pobočku. Příležitostně budu muset

jezdit do Londýna. A v důchodu bych byl rád v Langhurst courtu -"

"Nemyslím, že se zatím musíme připravovat na tvůj odchod na odpočinek, že?" zasmála jsem se.

"Vím, že máš narozeniny a to pak člověk uvažuje o takových divných věcech, ale to přijde

postupně."

"Když mám v plánu jít do důchodu v pětašedesáti, to je… Kriste Pane, za pouhých šestnáct let."

Rychle začal upíjet šampaňské ze své flétny.

Dala jsem oči v sloup. "To je skutečně hrozně dlouhá doba. Myslím si, že je to nádherná myšlenka,

že v té době budeme stále ještě spolu, ale zatím spolu nejsme ani rok. Myslíš, že mě za patnáct let

stále ještě budeš chtít?"

"Ano," automaticky odpověděl. "Nemusíš na tu otázku odpovídat. Vím, že momentálně je pro nás

dva pojem času naprosto odlišný."

"Jak to?" Ne, že by mi vadilo mluvit o budoucnosti. V poslední době jsem si však na to dávala

pozor, protože jsme neměli tušení, jak dlouhou budoucnost bude vlastně Neil mít před sebou.

"Právě teď ti patnáct let přijde jako hrozně dlouhá doba. Ale jednou se dostaneš do bodu, kdy ti

roky budou plynout mnohem rychleji než dřív. A ten zrychlující pocit času se tím, jak jsi starší, jen

zhoršuje." Zabořil svou vidličku do jídla a pak dodal. "Myslím, že to začíná kolem třicítky a pak to

jde jen z kopce."

"Jejda." Vložila jsem do úst sousto kari a žvýkala ho.

Byla jsem neuvěřitelně vděčná, že jsem právě polkla, když Neil najednou prohlásil: "Vlastně jsem ti

chtěl navrhnout dneska večer, ale nevěděl jsem, jak by ses na to tvářila."

Vzala jsem si svou skleničku vody a šesti hlubokými loky ji dopila. Byla jsem si jistá, že v ten

moment jsem nevypadala moc sofistikovaně, alespoň jsem tak usoudila dle výrazu ve tváři muže,

který seděl u vedlejšího stolu. Horší výraz by nasadil snad jen v okamžiku, kdybych tu na stůl

položila vetřelce.

Na Neilových ústech se objevil slabý úsměv. "Jak vidím, tak moc dobře ne."

"Nemůžeš to takhle udělat," vydechla jsem a zatřásla hlavou. "Nemůžeš jen tak ležérně zabrousit na

téma manželství."

"Proč ne?" zeptal se mile, jako bychom jen tak probírali abstraktní smysl manželství a netýkalo se

to nás dvou. "Jestli se mám znovu oženit, pak by to bylo s tebou. Před šesti lety jsem pro tebe

zahořel, aniž bych měl jakoukoli záruku, že se někdy znovu uvidíme. Takže by to pro tebe nemělo

být žádné překvapení, že jsem si ohledně svých citů k tobě naprosto jistý."

"To je pravda," opatrně jsem řekla, stále ještě trochu bez dechu. "Jen jsem netušila, že by někdy

mohla přijít na přetřes myšlenka manželství."

"Jen tehdy, kdyby ses chtěla vdávat," objasnil. "Klidně bych s tebou mohl šťastně dál žít v hříchu."

Neil o tom mluvil, jako bychom skutečně měli společnou budoucnost. Celé věky to neudělal.

Muselo to být tím, že dneska dostal dobré zprávy. Uviděl světýlko na konci tunelu. Nechtěla jsem

mu zdůrazňovat, že mezi ním a koncem tunelu bylo to obrovské, strašidelné monstrum

transplantace, která by ho stále mohla zabít. Nebyl hloupý. Ta skutečnost, že mi to nabídl, pro mě

bylo důkazem, že cítil, že štěstí by mohlo být pomíjivé.

Potřebovala jsem se ujistit, že to ví. "Takže jsi mi to chtěl navrhnout dneska večer. Proč jsi změnil

názor?"

Věnoval mi bystrý úsměv. Věděl, že tím poukazuji na jeho duševní stav. "Vybrala sis špatnou

kariéru. Neměla jsi být novinářem, měla ses dát na psychologii."

"Měl bys mě odpovědět na otázku," řekla jsem se škrobenou sladkostí a vložila si do úst další

sousto.

Povzdechl si a poposedl na židli. Předtím, než odpověděl, si mě dlouze prohlížel. "Protože na to

není správná chvíle. Není fér, abych tě požádal o ruku teď, když by ses cítila kvůli mému

zdravotnímu stavu říct ano. Navíc mám podezření, že mě očekává velice drahá svatba."

"Emma se tě chystá zruinovat," zasmála jsem se.

"Když tě požádám, aby sis mě vzala… Nechci, aby to bylo ze zoufalství. Dneska večer by to však

tak mohlo vyznít. To by bylo přesně tak, jako když jsem požádal o ruku Elizabeth. V tom jsem

udělal chybu."

"Navrhnout mi to by bylo chybou?" Škádlila jsem ho jen napůl. Chtěla jsem vědět, zda je pro Neila

myšlenka, že by žil beze mě stejně nepředstavitelná, jako byla ta představa, že bych měla žít bez

něj, pro mě.

"Až tě požádám o ruku - nebo se mě zeptáš, zda bych si tě vzal - byl bych rád, kdyby se to stalo ve

šťastnější dobu, to je bez debat. Nechci, aby se to stalo, protože se mi ulevilo, že budu žít pár týdnů

normálně, zatímco mi budou sbírat kmenové buňky."

"Aha. Chápu." Když se to takhle vezme, tak to bylo docela romantické. A byla v tom jistota. Ne

"Pokud tě požádám, aby sis mě vzala." On říkal "až tě požádám". A i když jsem byla vyděšená z té

představy právního závazku, který byl založen výhradně na emocích, dokázala jsem si sama sebe

představit vdanou za Neila. Jak to řekl, ze správných důvodů. Ne proto, že byl na dně nebo proto, že

umíral. "Vzhledem k tomu, kdybys mi to dneska navrhl, musela bych říct ne."

Zvedl obočí. "Musela bys?"

Ubrouskem si otřela koutky úst a dala si přitom pozor, abych si nerozmazala rtěnku. Jemu jsem lhát

nemohla. "Ne."

Po večeři jsme jeli vzadu v Maybachi domů. V příjemném tichu natáhl Neil svou nohu a svým

kotníkem škádlil ten můj. Natáhla jsem se přes středovou konzoli a vzala ho za ruku. Ta ležérnost

toho gesta do mě úplně praštila - v těch posledních několika měsících jsme tohle někde ztratili.

Všechny dotyky, které mezi námi proběhly, se týkaly výhradně starosti o něj - úpravy peřiny nebo

přikrývky, zda neměl horečku. Všechno, to bylo výslovně nesexuální a týkalo se to pouze jeho

nemoci. Měla bych si to poznamenat.

Prošli jsme bránou a nahoru po schodech ke dveřím. Mlčky jsem čekala, než odemkne. Uvnitř

domu bylo ticho a tma. Všichni zaměstnanci už šli domů. Dokonce i Josh byl pryč. Nevrátí se do

doby, než začne další fáze vysokých dávek chemoterapie.

"Ahoj," řekla jsem tiše, i když mi přišlo, že se můj hlas rozléhal až příliš nahlas. "Myslím, že jsme

tu skutečně sami."

Ještě než jsem stihla doříct poslední slovo, mě Neil přitiskl ke dveřím. Na zádech jsem cítila reliéf

ornamentů a pod jeho dotykem jsem překvapeně otevřela ústa. Rukama mi vklouzl na stehna, pod

šaty, aby našel kalhotky a stáhl mi je dolů.

"Přímo tady?" vydechla jsem, když jsem opatrně vystoupila z kousku černého saténu.

"Klidně mi můžeš říkat, že jsem nudný a tradicionalista," zamumlal mi proti krku, "ale chci tě v naší

posteli."

Nějakým způsobem jsme zvládli dojít až do ložnice, i když jsme se celou cestou navzájem svlékali.

Cestou jsem kromě kalhotek přišla i o boty a na schodech cestou někde zůstalo Neilovo sako a

košile. Rozsvítil a měkké teplé světlo se rozzářilo. Vystoupila jsem ze šatů a ocitla se přímo v jeho

náruči. Tenhle dotyk kůže na kůži jsem potřebovala stejně nezbytně jako předčasně narozené dítě.

Když mě konečně držel, málem jsem se rozbrečela úlevou.

Chemoterapie jeho tělo změnila. Jeho kůže byla cítit jinak - suše a trochu křehce. Byl o něco

hubenější než dřív a přišel o všechno ochlupení. Zahihňala jsem se a přejela jsem prsty přes jeho

holou hruď. Plácl mě přes zadek.

"Nedráždi mě. Jsem velice nemocný člověk." V jeho hlase však nebyla žádná skutečná výčitka.

Smála jsem se s ním a pomáhala mu rozepnout si opasek. Pak mě odstrčil zpátky na postel, a jak

jsem na ní narazila, chichotala jsem, až jsem skoro nemohla popadnout dech. Byla jsem na něj tak

připravená.

"Chci, abys byl tak ošklivý," zasténala jsem se zaťatou pěstí přitisknutou v mém pahorku, abych

zmírnila bolest, kterou jsem tam cítila.

Svlékl si kalhoty a klekl si na postel mezi moje roztažené nohy. "Bylo to až příliš dlouho."

"Myslím, že to byly jen dva dny, ne?" škádlila jsem ho. Ale před tím to už bylo až příliš dlouho.

Celé tělo mě po něm bolelo. Nejenom moje broskvička, která pulzovala a zaplavovala se vlhkostí,

když se tam otřel rukama, zatímco mě uchopil za boky, ale i každá část mého já. Moje ruce ho

chtěly zadržet, moje nohy se kolem něj chtěly obtočit. Potřebovala jsem Neila, zdravého - tak

zdravého, jak jen může být člověk, který je pár chvil po skončení chemoterapie.

"Ne, myslím, že to bylo před třemi dny. Nebo čtyřmi. Před deseti dny - jsem si jistý," zažertoval, jak

mě po celém těle líbal. Zuby se lehce zakousl do mé bradavky a já jsem zasyčela.

"Týdny," pokárala jsem ho, zatímco jsem se prsty zarývala do jeho ramen.

"Tři měsíce."

"Rok," souhlasila jsem, celá udýchaná od smíchu z našeho přehánění a toho, jak jazykem

pokračoval dolů po křivce mých prsou.

V šoku zamumlal: "Dva roky" do mého pupíku a já se zavrtěla.

"Řekla jsem "rok." Dokončila jsem to zasténáním, jak se tak usadil mezi mými nohami a začal tam

dlouze, pomalu lízat.

"Ach bože." Zaryla jsem ruce do peřiny a držela. Spíš než slyšela, jsem cítila jeho uznalý smích a to

bylo skvělé.

"Tam. Chyběl jsi mi." Věnoval se mému klitorisu, tlačil na ten knoflíček a hladil prstem ten syrový,

citlivý kousek těla.

Zavrtěla jsem se a pod tlakem na ten víc než citlivý kontakt jsem se chichotala. Sklonil se, stále

ještě svíral a masíroval ten citlivý orgán a pokračoval dál jazykem ve své práci.

"Do prdele," zašeptala jsem a spínala se boky k jeho obličeji. "Nepřestávej."

Zvedl hlavu. "Víš, že nakonec přestanu."

"I když právě teď ne!" prosila jsem. "Prostě pokračuj!"

Zasmál se a sklonil hlavu. Obvykle mě donutil čekat, čímž zintenzivňoval moji touhu, dokud ta

touha po orgasmu nebyla až téměř bolestivá. Ačkoli dneska v noci mě ho nechal dosáhnout, jet na té

vlně rozkoše vytvořené jeho ústy. A když jsem byla vyždímaná, propocená a lapala po dechu, natáhl

se k nočnímu stolku po kondomu, nasadil si ho a pak se mi ocitl mezi nohami a se zaúpěním se do

mě opakovaně zabořil. Nohama jsem si ho přidržela kolem boků a tlačila se k němu, a jak do mě

narážel, tiskla jsem se mu obličejem do ramene.

"Miluji tě," zasupěla jsem mu do ucha. Cítila jsem vůni jeho potu na krku, vdechovala aroma jeho

kolínské - tak moc mi to všechno chybělo.

Opřel se o mě čelem, stále se ve mně pohyboval a se zalapáním po dechu stále jako mantru

opakoval: "Miluji tě, miluji tě", zatímco do mě tvrdě a hluboko narážel.

Držela jsem se ho, zoufale jsem se ho držela tak pevně, jak jen to šlo. Jako bych si ho chtěla udržet

navěky. I když to nebylo to, co bylo běžně mezi námi, mohly bychom to brát jako dráždivý příslib

toho, že by vše zase mohlo být stejné, jako to bývalo.

Věděla jsem, že ve skutečnosti už to nikdy nebude moci být takové, jaké to bylo. Měl pravdu,

změnilo nás to. Znala jsem ho lépe, než jen jako milence. Milovala jsem ho víc, než jsem kdykoli

kohokoli milovala. A za těch pět měsíců se stal tak významnou součástí mého života, jak jsem si

nikdy nedovedla představit.

"Omlouvám se. Chtěl jsem vydržet daleko déle." Ztěžka na mě dopadl a na stehnu jsem cítila

lepkavý latex kondomu, který ohraničoval jeho erekci, když se ze mě stáhl.

Políbila jsem ho a bez dechu jsem se zasmála. Po tmě jsme sáhla do jeho vlasů - na okamžik jsem

zapomněla, že o ně přišel. Rukou jsem mu sklouzla na záda, jako bych to tak celou dobu zamýšlela.

I když jsem si přála, abych v jeho náručí upadla do blaženého spánku, cítila jsem se natolik

spokojená, že to nebylo možné. Takže jsem ho nechala podřimovat a celá uvolněná jsem

vdechovala jeho teplo a pot.

Dostat se přes indukční chemoterapii byl vzrušující pocit. Znamenalo to, že jsme byli téměř hotovi -

nebo aspoň tomu jsem si dovolila věřit. Věděla jsem, že po transplantaci bude následovat rok

rekonvalescence. Ale právě teď jsem měla pocit, jako by Neil dosáhl vrcholu extra nepřístupného

kopce, a i když bychom teď už nešli z kopce jen dolů, aspoň na chvíli jsme tu měli rovinku.

Sedla jsem si ke svému počítači v knihovně. Ve Wordu jsem měla stále ještě otevřený svůj pokus na

knihu ohledně Neilovy rakoviny. Jako by mě ta zpráva o remisi otevřela nějakou zásuvku, takže

jsem nechala slova plynout do textu. Měla jsem původně v úmyslu napsat pouze krátkou

soukromou esej o tom, ale brzy jsem měla pět tisíc slov, pak šest a stále jsem měla co psát. Bylo

toho hrozně moc, o čem jsem se chtěla zmínit. Pak jsem se zastavila v Neilově kanceláři. Strávila

jsem tam trochu času a snažila se probrat tím jeho šíleným nepořádkem, ale stěží jsem udělala

malou mezírku. Přesto jsem věděla, kam jsem dala bloky a pera, takže jsem si vzala pár svých

původních poznámek a pak se vrátila zpátky do knihovny.

Když vyšlo slunce, měla jsem svou knihu už v hrubých obrysech. Monografie o uplynulých pěti

měsících našeho vztahu s tím, že po transplantaci bych dodala další části.

Zamrkala jsem, zatímco kurzor poblikával na obrazovce. Mohla bych to udělat? Mohla bych napsat

knihu o tom, jak se mi změnil život od té doby, co jsem s Neilem?

Kdo by to sakra chtěl číst? Vynadala jsem sama sobě. Podívejte se na mě, mám bohatého přítele a

kvůli svému stupidnímu rozhodnutí jsem přišla o práci a teď jediné, co dělám, je to, že většinu dní

sedím v jeho domě v pyžamu.

Ale já jsem neměla v úmyslu napsat to pro někoho jiného. Chtěla jsem to napsat pro sebe, protože

jsem to potřebovala. Jestli to bude chtít číst někdo jiný - nebo mi za to zaplatí - to by byl jen bonus.

Neil mi řekl některé detaily ze svého života, které se prolnuly s mými, jsou fér. Takže jsem se

rozhodla mu o knize neříct. Dokázala jsem si představit, že kdyby se o tom někomu zmínil, mohly

by moje motivy být chybně interpretovány. Nepotřebovala jsem, aby si Valerie nebo Emma myslely,

že jsem s Neilem jen kvůli tomu, abych měla možnost využít ho pro svou novinářskou kariéru a

vydělat na tom.

S očima kalnými nevyspáním a nutnou potřebou kávy jsem si slíbila, že už udělám jen jednu

poslední věc, a pak půjdu rovnou do postele.

Otevřela jsem si svůj e-mail a naťukala zprávu Indii Vaughn.