TG - 18. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Nepodařilo se mi sebrat dost nadšení proto, abych vyráběla další video, takže jsem seděla ve

studovně, zabalená v kašmírovém přehozu, se sklenkou whisky v ruce. Ve skutečnosti to byla už

moje třetí a vzpamatovávala jsem se z toho všeho co se událo. Na klíně jsem měla otevřenou knihu,

ale ani Mlhy Avalonu mě nedokázaly vytrhnout z mých myšlenek. Jen jsem zírala do krbu, do

malých plynových plamenů a naslouchala hlasitému tikání hodin postavených na krbové římse.

"Sophie?"

Otočila jsem se a teprve při druhém pohledu jsem zaregistrovala člověka. "Ahoj Emmo. S mámou

všechno v pořádku?"

"Ne až tak." Vešla dovnitř, lehce kývala rukama a rukávy svetru měla stažené přes prsty. "Chtěla

jsem se ujistit, že jsi v pořádku. Po tom všem."

"Jo." Narovnala jsem se a dala nohy z pohovky dolů, takže jsem na gauči udělala prostor. "Řekla

jsem tvému tátovi, že žádné z vašich peněz nechci. Samozřejmě mě neposlouchal, ale myslím, že

jsem u něj trochu klesla v ceně."

Emma přikývla a přimhouřila své bystré oči. "Doufám, že si nemyslím, že mi na tom záleží.

Nemyslím si, že jdeš po penězích mého táty."

"No, tak to už jste na tomhle světě tři lidé, kteří to tak vidí." Věděla jsem, že to ode mě není

zdvořilé, utápět se ve své sebelítosti, ale byla jsem opilá a unavená a celkově jsem se cítila naprosto

katastrofálně. "Omlouvám se. Prostě se tady cítím naprosto sama."

"Nejsi taky úplně sama. Máš tu tátu," řekla Emma s překvapivým množstvím soucitu v hlasu. "Je

mezi vámi dvěma všechno v pořádku?"

"Jo, s námi všechno v pořádku. Je tu jen… prostě tolik věcí, které mě trápí, o kterých si nemůžu s

nikým promluvit. Moje nejlepší kamarádka a já spolu stále mluvíme, ale ona má nový vztah a

rozbíhá se jí nová kariéra a ta časová pásma… prostě přijde mi, že nám chybí vzájemné rozhovory.

Začínám se skutečně bát toho, že nejlepší část mého života skončila před třemi měsíci." Odfrkla

jsem si. "Omlouvám se, ty o tomhle všem nechceš slyšet."

"Ne, to je v pořádku," řekla rychle. "Je hezké si s tebou popovídat, dokonce, i když jsi opilá."

Podívala jsem se na svoji sklenici a zamračila se. "Ach. Dobře, nachytala jsi mě. Ale mohla sis se

mnou promluvit, i kdykoli jindy. Prostě jsem si myslela, že si ode mě chceš držet odstup."

"Možná ano, v minulosti, ale nevím. Vždycky jsem cítila, jako bys byla na mě… ne rozzlobená, ale

možná trochu znevýhodněná, díky mé existenci. Měla jsem pocit, že mě nemáš ráda, když jsem s

tebou." Odmlčela se. "Jako kdybych ti tak nějak byla nepříjemná."

"Ty mě nepříjemná?" To mě naprosto ohromilo. "Ne, Emmo. Cítila jsem, jako by to tobě bylo

nepříjemné. Protože se mnou tvůj táta chodí a jsme stejně staré a to, jak jsme se poprvé setkaly -"

"Při zpětném pohledu je to docela legrační." Zavrtěla hlavou. "Nebo aspoň Michael tvrdí, že to tak

je."

Zasmála jsem se. "Nemám s tebou vůbec žádný problém. Vlastně tě mám ráda, hodně. Nevím, jak

ses přesto všechno zvládla dostat, aniž bys naprosto zešílela."

"Chtěla jsem ti říct totéž. Kdyby to byl Michael, který by byl tak nemocný…" celým tělem se

zachvěla. "Hele, myslím, že na jednu noc bylo až dost ponurného rozjímání. Co bys řekla na

půlnoční zaplavání si?"

"Jsem naprosto opilá," podotkla jsem "Lidé potom umírají."

"Já opilá nejsem, dám na tebe pozor. No tak. Potřebuješ plavky?"

Skutečně jsem při balení na svém výletu do Londýna nemyslela, že budu potřebovat plavky. "Jo.

Máš nějaké, které by mi mohly být?"

Emma vážila zhruba stejně, jako já, ale byla menší než já, s úplně jinou stavbou těla. Byla jsem

štíhlá, ale měla jsem křivky, navíc v zádech o něco silnější, zatímco ona byla štíhlá a elegantní a

roztomilá. Nejspíš nosí úsporné trojúhelníkové bikiny, které na ní vypadají naprosto úžasně.

"Jsem si tím jistá. Pojď."

Ještě nikdy dřív jsem nebyla v Emmině pokoji, ale vypadal přesně tak, jak jsem si představovala

dětský pokoj dcery Neila Elwooda. Stěny byly světle růžové s pruhy tmavší růžové, přesně tak jako

v obrázkové knize Petr Pan, kterou jsem jako dítě měla. Podlahu pokrýval ode zdi ke zdi koberec s

hnědými růžemi a v protějším rohu stála vysoká postel s nebesy, ze kterých splývaly bílé nařasené

závěsy.

"Když jsem byla mladší, měla jsem ráda Barbie styl," řekla Emma, skoro jako by se za to styděla.

"Dokud jsem byla doma, moje máma můj pokoj nezměnila," řekla jsem jí solidárně. "Myslím, že na

něm tak nějak lpěla, takže jsem jí to neměla za zlé nebo tak něco… ale skutečně bych raději sundala

plakáty Nicka Lachey."

"Eh, jo." Emma zamířila ke skříni a vrátila se s jednoduchými černými bikinami. "Na, zkus si

tyhle."

Zašla jsem do přilehlé koupelny a zkusila si je. Padly mi dost dobře, a když jsem si je prohlížela

zezadu v zrcadle nad umyvadlem, všimla jsem si testu pro předpovídání ovulace. Nejdřív jsem si

myslela, že je možná moje. Těsně po potratu jsme začali být hyper ostražití ohledně mojí plodnosti,

takže jsme se rozhodli neponechat nic náhodě. Ale nikdy jsem nebyla u Emmy v pokoji a rozhodně

ne v její koupelně. Navíc, proč bych něco nechávala právě tam, kde by to určitě viděla a určitě by

ohledně toho konfrontovala mě nebo svého tátu.

Vyšla jsem z koupelny a zvažovala, zda tím definitivně nezabiju svůj pokus o přátelství s Emmou

proti tomu, že bychom si v téhle věci mohly být tak blízké, že bychom to spolu dokázaly probírat.

"Ehm… Bude to znít… je tu něco ve tvé koupelně."

"Jako pavouk?" Emma se přiblížila ke dveřím s doširoka rozevřenýma očima. "Ty bastardy

nenávidím!"

"Ne." Počkala jsem, až rozsvítí. Šla velice pomalu, ruku stále držela na dveřích. Když se otočila,

řekla: "Neříkej o tom tátovi."

Řekla to tím tónem, jako bych jí v páté třídě nachytala s cigaretou v ruce nebo tak nějak.

Pokrčila jsem rameny. "Neřeknu. Za prvé, protože si myslím, že by ho jakýkoli důkaz o tom, že s

Michaelem spíš, mohl zabít a za druhé, protože to skutečně není jeho věc. Jsi dospělá."

"Aha." Emma překvapeně zamrkala. "No, vážím si toho. Nemyslím si, že by rád slyšel, že se jeho

dcera snaží otěhotnět, aniž by byla vdaná."

"Můžu se zeptat proč? Ne, že bych tě chtěla morálně soudit nebo tak něco. Jen jsem přemýšlela,

proč bych chtěla udělat ze shánění svatebních šatů noční můru." Zasmála jsem se svému hloupému

vtipu, ale pak jsem si všimla, jak smutně Emma vypadala.

"Není to něco, co bych řekla hodně lidem, ale mám problémy s plodností. Lékařka mi řekla, že

chce, abych to nejméně rok zkoušela, než začne s případnou hormonální léčbou. A my tak strašně

moc chceme děti. Michael navrhl, že s tím začneme už teď, s nadějí, že po svatbě tím ušetříme

nějaký čas. Je tady sice riziko, že uličkou na svatbě projdu těhotná, ale to jsme ochotni podstoupit."

"To je vzrušující!" Skutečně jsem doufala, že to Neil nezjistí. Tohle byla příliš soukromá věc, než

aby to zkoušel a hlídal rozhodnutí své dcery. "Emmo, skutečně si myslím, že je to skvělé."

Napadlo mě, že Neil se bude muset silně ovládat, až se Emma vdá. Bude se mu to hodit, protože už

nebude nejdůležitějším člověkem v životě své dcery. Svým způsobem to bylo roztomilé, i když

většinou prostě jen frustrující. Měla jsem podezření, že kdyby Neil měl syna, nebyl by vůči němu až

tak ochranitelský.

"Trošku váhám s tou otázkou, ale ty s tátou - plánujete mít děti?" zeptala se Emma, když jsme došli

k výtahu a předstírala přitom ležérnost. Stiskla tlačítko suterénu. "Jsem si jistá, že jsi slyšela o mé

nevlastní matce."

"Jo… Skutečně nevím, jak na tom tvůj táta ohledně tohohle je. Říká, že nechce další děti, ale mám

takový divný pocit…" V duchu jsem se snažila zbrzdit, abych neodhalila až moc. Pak jsem si

projela, do jakých všech trapných hoven už byla zasvěcena, ten dnešní výstup s její mámou a ten

výraz, jak se předtím Neil tvářil. Dala bych penny za její myšlenky. "Můžu si s tebou promluvit o

něčem naprosto upřímně?"

Prošli jsme krátkou chodbou a Emma se mírně zamračila. "Chceš mě zahrnout dalšími naprosto

zahanbujícími podrobnostmi o tvém vztahu s mým tátou? Pochybuji, že cokoli, co bys mi mohla

říct, je ještě horší, než když jsi slyšela, jak zplna hrdla křičíš "Šukej mě tvrději", tak proč ne."

Když to říkala, přála jsem si, abych měla něco, čeho bych se mohla napít, protože jsem si připadala

jak na grilu. Ale usnadnila mi to. Skoro jsem v ní začínala vidět vzor. Mohla by to říct mnohem

příšerněji, nechat to vyznít mnohem trapněji. Skoro to vypadalo, že se přes to už i dostala.

Dlužila jsem jí na oplátku to samé. "Otěhotněla jsem. Týden před vánocemi jsem byla na potratu."

"Wow." Emma se zastavila přede dveřmi k bazénu a otočila se ke mně čelem. "Nevím, co na to říct.

Netlačil na tebe -"

"Ne." Důrazně jsem zavrtěla hlavou. "Ve skutečnosti si myslím, že to dítě chtěl. Ne, nemyslím si to.

Vím, že chtěl, abychom si ho nechali. Ale ne, ani jednou mi nenavrhl, abych si ho nechala kvůli

němu."

"No," Emma našpulila rty. "Dobrá práce, tati."

Otevřela dveře a pokynula mi, abych vešla první. Ale cítila jsem se hrozně, jako bych mezi námi

překročila nějakou hranici, kterou jsme dříve vytyčily. Nebyla Holli. Nebyla mojí nejlepší

kamarádkou, na kterou jsem mohla tohle všechno jen tak vyvalit. "Víš, že nemusíš trávit čas se

mnou. Jsem si jistá, že máš své přátele a svoje věci. Určitě má na práci lepší věci, než poslouchat

přítelkyni tvého táty, jak mluví o svých osobních problémech, které tě nezajímají a které nechceš

slyšet."

"Nesmysly." Neústupně zavrtěla hlavou. "Sophie, ty skutečně nejsi jako tátovy přítelkyně. Jestli jsi

to nepoznala už dřív, on to vidí jako dost trvalé. Máš na starosti všechny jeho lékařské záležitosti a

domácnost. Je k tobě tak otevřený, jako jsem nikdy u žádné jiné ženy neviděla… Nejsi jeho

přítelkyně. Právě teď jsi svým způsobem jeho rodina. Takže předpokládám, že to z tebe dělá

naprosto dysfunkčním způsobem, i moji rodinu."

Cítila jsem, jako by se mi srdce šokem chystalo vypadnout z hrudníku. A i když jsme na sobě měli

plavky a bylo to všechno tak neuvěřitelně divné, objala jsem ji. Skutečným objetím, ne takovým tím

povinným."

"Jo, dobře," řekla, když jsem odstoupila. "Pojď."

Horká vana byla úžasný. Klidně by se do ní vyšlo osm lidí a byla vnořená do nějakého

mramorového podstavce. Pustila jsem vířivku a s odpovídajícími šťastnými vzdechy jsem se

ponořila do horké vody.

"Budu k tobě naprosto upřímná," řekla Emma a opřela se o plastové opěradlo sedátka. "Když jsem

tě poprvé potkala, myslela jsem si o tobě, že jsi nějaká zlatokopka."

"Díky," odpověděla jsem suše.

"No tak, podívej se na fakta. Proboha, byla jsi jeho asistentka. Ale když vidím, jak ti na něm

záleží… už jen to, že jsi neutekla před tím nesmyslem s rakovinou, vysoce mluví v tvůj prospěch."

"Nemyslím si, že to je proto." Nechtěla jsem ji odradit od toho, aby změnila svůj úsudek na mě, ale

nesnášela jsem tu myšlenku, že si lidé myslí, že jsem s Neilem jen kvůli jeho nemoci. "Miluji ho.

Opustit ho nikdy nebyla možnost na výběr. Ne proto, že jsem dobrý člověk - upřímně, nikoho, kdo

by se ocitl v téhle situaci a odešel, bych nemohla obviňovat. Ale prostě vím, že pro mě ta možnost

opustit ho nepřipadala v úvahu."

Mezi námi zavládlo trapné ticho.

"Omlouvám se za to, že jsem řekla tvojí mámě, aby držela hubu," vyhrkla jsem.

"Byla naprosto mimo," řekla s očima v sloup. "Mezi námi, myslím si, že máma má nějaké…

problémy, díky kterým je táta znepokojen."

"Ano?" řekla jsem, i když jsem měla chuť říct: "Nekecej?"

Ukazováčkem jsem si pohrávala s bublinkami a držela jazyk za zuby.

"Nehraj si na hloupou, Sophie. Musela sis toho všimnout." Někdy, když Emma zněla tak moc

podobně jako její táta, to bylo až děsivé.

"Dobře, co je to za problémy? Neznám toho moc z Neilovy minulosti z doby, kdy s ním byla tvoje

máma. Jediné, co vím, je to, že otěhotněla a rozešli se dřív, než ses narodila."

"Poté," objasnila. "Ale ne moc dlouho poté. Podle mojí mámy se snažili, aby to kvůli mně

fungovalo, ale pak to všechno odpískala. "Vůči tobě by to nebylo fér." Řekla Emma s přehnaným

zamračením a uvozovkami naznačenými ve vzduchu. "Jediné, na čem se dovedli shodnout, bylo to,

co bylo nejlepší pro mě. A tak snadněji vycházejí jako přátelé."

"Tvoje máma si to nemyslí, že?" řekla jsem s odfrknutím a hned jsem si přála to vzít zpátky.

Jestli Emma chtěla za to vraždit, dobře to skryla. "Všimla jsem si toho. Máma je většinou spokojená

s tím, že je jeho kamarádkou a obchodním partnerem. Ale v okamžiku, kdy on má vážnou

přítelkyni, začíná neskutečně žárlit. Elizabeth nenáviděla."

"Možná právě proto, že viděla, že to mezi nimi není v pořádku," navrhla jsem a snažila se Valerii

neodsuzovat, vzhledem k tomu, že jsem ji lépe neznala.

"Bylo to proto, že o ní měl táta vážný zájem," trvala Emma na svém. "Tebe nenávidí taky."

"Díky za připomínku." Zavřela jsem oči a opřela se. Doufala jsem, že se nikdy nevrátíme zpět do

New Yorku. Tu horkou vanu jsem si fakt zamilovala.

"Nedovol, aby tě máma šikanovala nebo zastrašila," poradila mi Emma. "Miluji ji, ale ta žena může

být zlá. Prostě jí ignoruj, neskoč jí na návnadu a neposkytuj jí žádné informace o svém vztahu s

tátou."

"Fajn. Teď skutečně zníš paranoidně." Přinutila jsem se zasmát. Ale Emma by mi tohle neříkala,

kdyby skutečně nevěřila tomu, že její máma představuje hrozbu.

No, nejlepším způsobem jak neutralizovat hrozbu je zůstat ostražitá.

"Tohle dělala i v minulosti. Nevím, co je její motivací, ale… slib mi, že nikdy neřekneš tátovi, že

jsem ti to řekla, jo?"

Přikývla jsem, i když jsem si nebyla jistá, zda jsem skutečně chtěla slyšet, co mi Emma řekne.

"Máma vzala Elizabeth na oběd na "oslavu zasnoubení" a nakecala Elizabeth nějaké odporné lži o

tátovi. Elizabeth pak přišla domů a šíleně spolu bojovali. Jednalo se o nějaké naprosto směšné kecy

o tom, že je údajně gay nebo tak něco a že předtím, než začal chodit s mámou, spal s mým strýcem

Stephenem. Naprosto neuvěřitelné kecy, ale Elizabeth se díky tomu cítila hrozně moc zrazená a pak

když přišla domů, bylo to hrozné a málem kvůli tomu zrušili svatbu."

Otevřela jsem oči a zírala na strop, na jeho třpytivou mozaiku starověkých římských dam v koupeli.

Od minulého rozhovoru mezi Neilem a Rudym jsem pochopila, že mezi Neilem a Valeriiným

bratrem Stephenem bylo nějaké spojení, ale to by Emma slyšet nechtěla. Neil už z toho byl

jednoznačně venku a tohle nebylo ani správné místo ani moje úloha oznámit jeho dceři, že je

bisexuál. "Vzhledem k tomu, jak ten vztah skončil, možná by to bylo to nejlepší?"

"Bez legrace," povzdechla si Emma a zvedla prsty z vody, aby si je protřásla. "Jen prostě… buď

opatrná. Svoji mámu miluji. Ale je to tak, že v sobě má něco, díky čemuž nesnese vidět mého tátu

šťastného."

"Protože ho stále miluje?"

"To si nemyslím. Má Bertieho a jsou spolu už věky. Nemyslím si, že by ho chtěla zpátky, ale že ho

trestá za to, že ji nechtěl." Emma naklonila hlavu. "Skutečně to je smutné. Myslím si, že si táta

zaslouží, aby byl šťastný."

"No doufám, že ho šťastným udělám." Ani jsem nic moc jiného říct nemohla.

"To ano." Chvilku uvažovala. "Nevím proč, protože jsi prostě příšerná."

Postříkala jsem ji vodou a náš rozhovor přešel do dětinské vodní bitky. Bylo to divné, ale nějakým

způsobem se během jediného dne můj rozporuplný vtah s Emmou stal útočištěm z osamění.

Emma šla spát mnohem dřív než já. Pořád jsem ještě byla zraněná a zmatená z té výměny názorů s

Neilem, Valerií a právníkem, takže jsem nemohla spát.

Připadala jsem si jako naprostý kretén za to, že jsem na něj naštvaná. Koneckonců mě chtěl jen

chránit. Evidentně neměl v plánu to probrat s Valerií. Jsem si jistá, že si myslel, že mi tím prokazuje

laskavost, že mi připravuje záchrannou síť, ať chci nebo ne.

Šla jsem do knihovny, k malému stolku v rohu, který jsem si tam donesla a který jsem měla jen pro

sebe. Odsunula jsem stranou svůj šálek kávy. Přísně jsem nařídila pracovníkům úklidové služby,

aby ho nemyli, dokonce i k Neilově zlosti.

Moje večerní koupání s Emmou mi poskytlo uklidnění a možnost promluvit si, ale i tak jsem jí

nemohla říct všechno. Její táta byl vážně nemocný. Nechtěla slyšet o tom, jak se bojím, že ho

ztratím a já jsem jí tím tak jako tak nechtěla zatěžovat. Být partnerkou někoho, kdo bojuje s

potenciálně smrtelnou nemocí, bylo neuvěřitelně osamělé.

Dívala jsem se na obrazovku. Možná, že jsem na to psaní šla naprosto špatně. Tak moc jsem se

soustředila na čísla a údaje a snažila se napasovat svoje a Neilovi zkušenosti do těch statistik.

Potřebovala jsem zúžit svůj záběr. Všichni už věděli, co je rakovina. Co pravděpodobně nevěděli je,

jak s ní žijeme.

Prsty jsem lehce poklepávala nad klávesnicí a zvažovala, jak začít.

Můj přítel může umřít.

Ne. Tímhle to nechci uvést. Neil možná je tím, kdo má rakovinu, ale já nechtěla psát o něm. Měla

bych psát o tom, jaké to je, mít vztah s někým, kdo má rakovinu. Smazala jsem text a začala znovu.

I když jsem se svým přítelem, nikdy nejsme sami. Vždycky je s námi rakovina. Když ráno vstáváme,

vždycky je to o tom, vzít si prášek proti bolesti nebo si dát s ní schůzku. Když jdeme večer zpátky do

postele, rakovina leží mezi námi jako nepříjemné, proleželé místo na matraci. Když po tom všem

spolu vůbec spíme.

Přečetla jsem si to zas a znovu a pak jsem pokračovala.

Když jsem s Neilem začala chodit, neměla jsem tušení, že byl nemocný. Není to ten typ věci, o

kterém si řeknete na prvním rande. Jeho druh rakoviny - chronická myeloidní leukémie - může být

udržována dlouhá léta bez pomoci chemoterapie. Prostě se to tak stalo - po dvou měsících našeho

vztahu si vyžádala zvýšenou pozornost.

Můj přítel strávil mnohem víc času ve vztahu s rakovinou, než se mnou.

Zastavila jsem se. Málem jsem svůj laptop zavřela. Bylo to mnohem osobnější, než co jsem měla

původně v plánu. A bylo to bolestivé. Nechtěla jsem o tom přemýšlet, když jsem se musela

vypořádat přímo s tou realitou.

Vypni to, Scaife, řekla jsem si sama sobě. Buď skončíš s pláčem, nebo se začneš přežírat. Mohla

bych napsat něco, co by stálo za tu ohromnou emociální bolest?

Odůvodnila jsem si to tak, že stejně emocionální bolesti nezabráním. A možná, že to není až tak

špatná věc. Možná se až příliš moc snažím, abych se udržela pohromadě. Možná jsem skutečně

potřebovala víc očistných zhroucení.

Očistné zhroucení, které Neil neuvidí, varovala jsem sama sebe. Nechtěla jsem se s ním dneska v

noci hádat, ale nepřišlo mi to jako něco, co bych mohla jen tak přejít. A teď, když jsem věděla, jak

těžké to pro něj bylo, když si pomyslel na můj smutek, nemohla jsem ho víc zatěžovat. Když mu

bylo lépe - v těch vzácných okamžicích, kdy jsem mu skutečně věřila, že je mu lépe - pak bych mu

mohla říct, jak jsem vyděšená z té myšlenky, že ho ztratím, a jak mě to drží vzhůru celou noc a

kroutí se mi střeva v břiše.

Dobře, možná něco z toho bylo následkem mojí přehnané noční konzumace kávy.

Stále jsem ještě byla uprostřed tvrdé práce, když mě hodiny na krbové římse vyděsily třemi

hlasitými údery. Ještě víc mě pak překvapilo, když se o pár minut později objevil Neil.

"Nemohl jsem spát," řekl unaveně. Když si sedl na pohovku, u koutků očí byl pobledlý. První tři

dny v týdnu ho svaly vždycky bolely, nebo aspoň tohle říkaly moje poznámky, které jsem si dělala.

Další poznámka uváděla "vyčerpaný, nemůže spát". Už jsem s ním takhle pár nocí probděla.

"Na čem pracuješ?"

"Hm," přimhouřila jsem oči na obrazovku. Pracuju na svém článku s problematikou ohledně

potenciálně smrtelného onemocnění.

"Článek o tom… jak žít s někým, kdo má rakovinu. Ale nejdřív to chci dokončit a pak uvidím, co si

o tom budeš myslet. Nechci sdílet osobní věci.

"Dobře. Poslouchám." Lehl si zpátky na pohovku. Dolů přišel jen v pyžamových kalhotách. Díky

chemoterapii mu vzniklo trošku bříško a nic na zemi by mě nedonutilo přiznat, že mi tajně připadá

rozkošné.

"Jsi napůl svlečený. Srážíš horečku?" Vstala jsem a přešla k němu, navzdory jeho rozmrzelému

brblání.

"Ne, jen je mi teplo. Změnila jsi téma."

"Ne, to jsem nebyla já." Dala jsem oči v sloup. "Hele, ještě to není hotové. Slibuji, že ti to ukážu, až

to dodělám. Ale zatím ještě nevím, co s tím udělám."

"Jsem si jistý, že se ti podaří najít někoho, komu to prodáš. Jsi dobrá spisovatelka, Sophie."

Podívala jsem se nahoru. "Kdy, že jsi četl něco, co jsem napsala? Nikdy jsem

pro Porteras nenapsala plnohodnotný kousek."

"Ach, ehm... můžu říct, že jsem se dopustil jednoho velice malého, ale naprosto trapného faux pas,

na který bych rád zapomněl, že jsem se o něm zmínil? Jen jednou? Nikdy tě o tuhle laskavost nikdy

víc žádat nebudu."

Vzhledem k tomu, že se Neil ohledně toho styděl přiznat, muselo to být dobré. Tohle byl muž, který

mě šukal jako zvíře a z našeho prvního rande mě přiměl jet domů bez kalhotek. Co ho mohlo dostat

do rozpaků?

Chystal se mi to říct.

Nemusela jsem se ptát. Založila jsem si ruce na prsou a našpulila rty. S těžkým povzdechem se

ozval. "Dobře. Vygoogloval jsem si tě a našel několik článků, které jsi psala do novin na škole.

Uvědomuji si, že se to dá technicky kvalifikovat jako stalking. Ale moje úmysly byly čisté."

"A důvod?" Pohnula jsem, trochu víc jsem sevřela ruce a mírně si jimi zvedla poprsí.

Zasmál se, zjevně se mu ulevilo díky mojí pošetilosti. "Zvědavost. Čirá zvědavost, pravděpodobně

díky mé potřeby naprosté kontroly nad vším."

"V tomhle případě mi to usnadnil." Nemohla jsem předstírat, že jsem si myslela, že všechno, co

udělal, bylo tak špatné. "Všichni lidé na Google šukají. To proto tam jsou jejich jména."

"Tys mě hledala na Googlu?"

"Jo. A ty jsi rytíř?" Konečně jsem se na to mohla otevřeně zeptat! "Je to trochu zastrašující, když

zjistíš, že tvůj přítel je rytíř a je na Wikipedii."

"Když zaplatíš tolik daní, tak to pak není až tolik působivé." Stěží udržel vážnou tvář. "Mimo to,

jsem na MBE."

"Jsem Američanka. Netuším, co to znamená," šťastně jsem zacvrlikala.

V hravém podráždění zavrtěl hlavou. "Rozdíl je -"

"Což mě dělá Američankou a ráda bych, aby to tak i zůstalo." Naklonila jsem se k němu dopředu a

políbila ho.

"Než ses se mnou rozhodla pustit do téhle šlamastiky, věděla jsi o mně docela dost. Nemůžu si

pomoct, ale cítím, že se mi trochu ulevilo."

Sedla jsem si na paty. "Proč?"

"Protože někdy mám pocit viny. Z toho, že jsem tě hodil do dost hluboké vody." Umlčel mě, když

jsem začala protestovat. "Vím. Můžeš zvládnout cokoli. A pevně věříš tomu, že můžeš. Ale i tak

jsem měl strach, že jsem byl k tobě nespravedlivý, když jsem tě vrhl do naprosto jiného životního

stylu v tolika směrech."

"A to kvůli tomu jsi mi chtěl v poslední vůli odkázat peníze?"

"Není to jen o penězích nebo rakovině. Tys neměla moc vážných vztahů. A i když jsi měla spoustu

sexuálních zkušeností, nikdy jsi nebyla subinkou někoho, jako jsem já."

Uvědomila jsem si, že si dolními zuby nervózně poklepávám do nehtů a přestala jsem s tím. "Zní to,

jako bys říkal, že mi to přerůstá přes hlavu a ty toho lituješ."

"Ne. Nikdy." Vzal mě za ruku a přitáhl si ke rtům, kdy mi věnoval ten nejněžnější polibek.

"Nevyměnil bych ani jediný okamžik, který jsme spolu zažili. Jen si přeju, aby nás to nezměnilo."

"Myslím, že nás to změní k lepšímu."

"Myslím, že bych to měl říct. Nesnáším to pomyšlení, že bych mohl umřít a tebe by to změnilo.

Stala by ses Sophií, kterou bych nepoznal. Ani si to neumím představit." Zavrtěl hlavou, aby tu

myšlenku odehnal. "V poslední době jsem procházel v mysli všechny lidi, které znám. A snažím si

představit, jak by se cítili, kdybych tu nebyl. A myslel jsem na dítě."

"D -" To slovo jsem nedořekla.

Podíval se mi do očí, v jeho rysech nebylo nic jiného, než jen ty nejlepší úmysly. "Jestli je to pro

tebe těžké to poslouchat -"

Bylo by. Ale možná by to pro něho bylo ještě těžší, kdy to neřekl. "Vůbec ne."

Jeho nejistý úsměv mi říkal, že mi nevěří ani slovo. Ale pokračoval. "Myslím, co by se stalo,

kdybys právě teď byla těhotná. Možná bych se nedožil, než by se dítě narodilo. A ty bys byla sama.

To by tě změnilo. Možná by to zničilo tu Sophii, kterou bych po sobě zanechal. A to mě naprosto

děsí. Takže jsem si myslel, že kdybych ti dal peníze… kdyby sis mohla udržet život, který jsem ti

dal…"

V uklidňujícím gestu jsem mu položila ruku na rameno. "Myslel sis, že kdybys to udělal, vůbec

bych se nezměnila."

"Jo," připustil s popotažením. "Vím, že je to blbost. Vím, že mě miluješ a že bys mojí smrtí byla

zdrcená. Věděl jsem to, dokonce ještě dřív, než jsem si to přiznal. Nechtěl jsem nechat naši hádku

zajít tak daleko."

"Ublížil jsi mi." Neměla jsem v úmyslu dovolit mu zapomenout to nebo tak rychle odpustit jeho

prohřešek. "Donutil jsi mě, abych před Valerií vypadala jako blázen. Kdyby to byl někdo jiný… ale

to byla Valerie."

"Skutečně ji nenávidíš," řekl s pokrouceným úsměvem.

Pokrčila jsem rameny. "Jo. Už mi to znovu nedělej, jo?"

"Dobře. Od nynějška nebudu zahrnovat Valerii do svých osobních záležitostí bez porady s tebou."

Chvilku uvažoval. "S výjimkou podnikání na Elwood a Stern. Nebudu tě žádat o svolení na každou

malou telekonferenci."

"Dobře, samozřejmě." Zakoulela jsem po něm očima.

"Sophie, chci, abys to měla naprosto. Valerie pro náš vztah nepředstavuje žádnou hrozbu." Zvedl

ruku, abych šla k němu na klín. "Ve svém životě jsem udělal několik velice neuvážených

rozhodnutí. Můj vtah s Valerií byl jedním z nich. Ta jediná dobrá věc, která z toho vešla, byla

Emma."

"Jen jí prostě nedávej žádné další příležitosti, aby mě ponížila," varovala jsem ho. "To je všechno, o

co jsem tě chtěla požádat. A přestaň se ke mně chovat tak, jako by ses choval k Emmě."

"Já ne -"

"Ví, že je to těžké a je to nepříjemné slyšet, že to takhle srovnáváš, ale nedělej hovna. Zkoušíš mě

chránit přesně tak jako se pokoušíš chránit Emmu, zkoušíš mě hlídat v koutku a rozhodovat o mém

životě. A mimochodem, ani s ní to už nebude dlouho fungovat."

Unaveně si povzdechl. "To jsem si říkal už mnohokrát. Od té doby, kdy jí bylo šest. Nakonec

ustoupím."

"Kdy to je, nakonec?" škádlila jsem ho.

"Asi minutu poté, co skončí moje životní funkce."

Nechtěla jsem se k tomu stále vracet. "Přestaň tím sám sebe stále mučit. V poslední době si vedeš

úžasně. Prostě s tím pokračuj. Nezvrať ten trend, protože se pořád bojíš, že skončíš brzo v hrobě."

"Prostě jen chci, aby už bylo po všem. Chci mít po transplantaci a dál pokračovat se svým životem."

Povzdechl si. "Uvědomuji si, že pro transplantaci na tom musím být dobře, ale mám pocit, že to

nikdy nebude. Jak mi má být dobře, když jsem otravován."

"Ty nejsi otravován. Vzpomínáš si na to, co se psalo na tom blogu? Chemo poškozuje tvoje zdravé

buňky, ale všechny je nezabíjí. Jen se potřebuješ dostat blízko do stavu, který se nejasně podobá

remisi. Tam už skoro jsme. I kdybys potřeboval čtvrté kolo chemoterapie."

"Uvidíme, co řekne doktor Grant příští týden," povzdechl si. "Nechci trávit svoje narozeniny tím, že

budu zvracet do kbelíku."

"Pokud to tak bude, přidělám ti k němu pár balónků. Ať vypadá slavnostně."

Usmál se, ale nebyl to smích. Terapie s Neilem dělala zázraky, ale nikdy nebyl tím typem lidí, kteří

by dokázali o své rakovině žertovat.

Opřel se o opěradlo pohovky. "Nechám tě vrátit se k tvé práci. Bude ti vadit, když zůstanu spát

tady?"

"Vůbec ne." Další lež. Jeho chrápání by v poslední době dokázalo probudit i mrtvé. Mohla bych si

nasadit sluchátka. "Kromě toho jsem ráda, když jsi blízko."

Tohle lež nebyla.