TG - 20. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

V porovnání s chemoterapií, kterou Neil právě prošel, byl proces sběru kmenových buněk

procházkou v růžové zahradě. Po prvních čtrnácti dnech, kdy měl pokoj od všech lékařských

procedur, začal desetidenní proces injekcí, které měly za cíl podpořit růst kmenových buněk. Neil se

naučil aplikovat si je doma sám a kromě občasné bodavé bolesti ve stehenní kosti ho to

neobtěžovalo. Po tomto desetidenním procesu nastoupil do nemocnice na další menší ambulantní

zákrok, kdy mu zavedli další katetr. Ten port, který měl kvůli chemoterapii, by pro to byl také

vhodný, ale nemohl by se pak použít pro transplantaci.

Poté, co dobral všechno sérum pro růst buněk a řez po zavedení katetru se dobře zhojil, začali mu

odsávat kmenové buňky. Čtyři dny chodil každé ráno do nemocnice, kde si zdříml, zatímco mu

filtrovali krev pomocí přístroje, který oddělil jeho kmenové buňky a zbytek krve vracel zpět. Pak

jsme se vraceli domů, kde odpočíval a každý večer jsme trávili spolu. Bylo to hezké. Bylo to

normální. Aspoň tak normální, jak si lze představit, když každý den jezdíte na návštěvu do

nemocnice.

"Požádal jsem Emmu, aby se tu dneska večer zastavila," řekl mi cestou domů pátý a zároveň

poslední den, kdy probíhal sběr. "Doufám, že ti nevadí, že jsem to nejdřív neprobral s tebou.

Jednalo se o momentální nápad."

"To je v pořádku." Emma zůstala s Valerií, aby ji udržela na uzdě, ale celou dobu, co její táta

procházel chemoterapií, chodila za tátou často na návštěvu.

"Chtěl jsem s vámi dvěma něco probrat," pokračoval. "Myslel jsem na to, co jsi mi dřív řekla o tom,

abych tě zapojoval do svých důležitých rozhodnutí, tak to chci respektovat."

"O jaké důležité rozhodnutí se jedná?" Nedokázala jsem si představit, co by mohlo zahrnovat mě i

Emmu.

"Ani ne tak rozhodnutí, jako plán. Večer to můžeme probrat."

Neil byl tajemný. To bylo vždycky dobré znamení.

Když ten večer Emma přijela, byla stejně ostražitá jako já. Když zaklepala na dveře ložnice, právě

jsem se převlékala k večeři.

"Pojď dál," zavolala jsem a naklonila hlavu na stranu, protože jsem si právě nasazovala jednu

náušnici.

"Dobrý bože, ty nejsi nahá," prohlásila Emma se svoji charakteristickou přímočarostí.

"Za nějakou dobu bych mohla být," zavtipkovala jsem. "Máš nějakou představu, o čem s námi chce

Neil mluvit?"

"Ani trochu. A právě to mě znervózňuje."

"Jo! Někdy je jak osina v zadku. Proč mi prostě neřekne, o co mu jde?" Otočila jsem se k ní a

uhladila si sukni. Měla jsem na sobě úžasné námořnicky modré šaty, které mi těsně přiléhaly k tělu

a končily vysoko na stehnech. Chtěla jsem využít situace, dokud Neil dokáže ovládat své libido.

Takže jsem se každý večer oblékala tak, abych na něj udělala dojem.

"Wow," řekla Emma a pak se zaksichtila, když se podívala dolů na sebe, na svoje džíny a svetr.

"Jsem nevhodně oblečená?"

"Ne, tohle je všechno kvůli tvému otci, dokud si stále ještě může užívat," přiznala jsem se a pak

dodala. "Omlouvám se."

"Jestli jste šťastní, pak jsem šťastná. Dokud nebudu muset slyšet, jak jste "šťastní"." U toho slova

udělala ve vzduchu uvozovky. "Měla jsem trochu obavy, aby nechtěl probírat… opatření."

Zamračila jsem se. "Opatření?"

"Ty víš. Na památku?" Pokrčila rameny. "Jeden jsem si půjčila jeho iPad, abych si zkontrolovala email.

V historii prohlížení měl porno, porno, porno, rakve, porno, porno, kremaci, porno."

"To je ponuré." O těchto věcech jsem s Neilem nechtěla mluvit. Poslední dobou jsme byli tak

šťastní. Oba jsme věděli, že ho čeká transplantace a vysoké dávky chemoterapie s možnými

smrtelnými komplikacemi, ale právě teď jsme brali dny tak, jak přišli. Chtěla jsem tak pokračovat.

"Co je ponuré?" zeptal se Neil, když vstoupil do ložnice. Byla jsem si jistá, že obě s Emmou

vypadáme naprosto provinile.

"Ach, říkala jsem Sophii o tom, že brzy budeme švagrové a přišel jí jako šílený můj návrh, že by

družičky mohly být celé v černém." Emma měla v životě s lhaním Neilovi mnohem víc zkušeností

než já, takže to zvládla jako profík.

"Aha." Tak to byl z Emminy strany naprosto mistrovský tah, protože nechtěl mluvit o ničem, co by

mělo společného s dceřinou svatbou s Příšerným Michaelem. Neil se otočil ke mně a prohlásil:

"Wow, miláčku. Vypadáš fantasticky."

Slýchávala jsem to téměř každý den, ale pořád jsem si při tom komplimentu připadala trochu

směšně. "Děkuji. Snažím se zapůsobit na chlapa."

"Jde ti to skvěle." Pak tleskl. "Půjdeme na večeři? Jsem hrozně nadšený tím, co s vámi chci

probrat."

Střelila jsem po Emmě pohledem. "Jo, pojďme."

Představoval si probírání opatření na eventuální pohřeb jako něco, čím je tak nadšený?

Vzhledem k tomu, že bylo tak milosrdné počasí, Neil požádal zaměstnance, aby nám naservírovali

večeři na terase. Venkovní ohřívače byly zapnuty a zaháněly chlad přicházející se soumrakem.

"Dneska bylo devatenáct stupňů," komentovala Emma počasí a já se zasmála.

"Nemyslím si, že si někdy zvyknu na stupně Celsia. Tam, odkud pocházím, je devatenáct stupňů

proklatě chladnějších než tady." Přisunula jsem si svoji židli. "Co budeme mít dneska k večeři?"

"Hamburgry z černých fazolí," řekl spokojeně. "Myslel jsem si, že ti pojídání hamburgrů venku

připomene domov."

"Chystáš se dnes večer naplánovat svůj vlastní pohřeb?" vyhrkla Emma.

Nemyslím si, že bych kdy viděla Neila vypadat překvapeněji. Jsem si jistá, že jsem ještě nikdy

neměla tak vytřeštěné oči, jako když jsem se teď v němé hrůze dívala na Emmu.

"Ehm, ne..." podíval se na mě. "To je to, co sis myslela?"

"Ne, dokud se o tom Emma nezmínila." Proč jen to ode mě znělo tak defenzivně? Proč to svádím na

Emmu?

"Říkal jsi, že chceš s námi probrat něco důležitého. A když jsem si tehdy půjčila tvůj iPad, prošla

jsem historii prohlížení -"

"Dobrý bože." Neil popadl džbán s vodou, který ležel na stole. "Prosím tě, už nikdy to nedělej."

"Jen jsem chtěla zjistit, zda jsi stále ještě posedlý googlováním informací o Michaelovi." Obrátila

oči v sloup.

"No, jsem tak rád, že jste si obě tak jisté ohledně mých šancí, ale ne. Dneska večer nebudeme

vybírat obložení na rakev." Podíval se na mě s jasnou zprávou, že o tomhle si ještě později

promluvíme. "Chtěl jsem probrat party."

"Večírek?" začala jsem nejistě. "Právě teď?"

Přikývl. "Ano. Party. Ještě než mi začne chemoterapie s vysokými dávkami. Chtěl jsem to probrat s

vámi dvěma, protože na to máme jen šest dní. Ta myšlenka mě nenapadla dřív, jinak bych s

přípravami začal daleko dříve."

"Aha. Dobře, co chceš, abychom udělaly?" zeptala jsem se a podívala se na Emmu. Doufala jsem,

že na mě kvůli předchozímu výbuchu není naštvaná.

"Nechci žádné bizarně velké shromáždění. Maximálně dvacet až třicet lidí." Když se objevil jeden

ze zaměstnanců kuchyně, opřel se. S Emmou jsme udělaly totéž a zamumlaly poděkování. Neil

pokračoval. "Emmo, ty znáš většinu z mých přátel. Byl bych rád, kdybys dala dohromady seznam

pozvaných. Prober to s matkou, aby ses ujistila, že jsme na nikoho nezapomněli."

Emma po mě hodila pohledem.

"Neznám moc Neilových přátel," řekla jsem s pokrčením ramen. "Ačkoli to bude dobrá příležitost

se s nimi seznámit."

"A samozřejmě, stejně tak prober seznam hostů i se Sophií, aby se do budoucna mohla o tyhle věci

starat ona," dodal Neil, aniž by se na mě podíval. Věděl, že už to dělá zase. Tentokrát jsem mu to

však mohla odpustit, protože za tímhle stál alespoň praktický důvod. "Ale do té doby, drahá, bych

chtěl, abys s kuchyní probrala jídelníček. Náš personál je schopen zajistit velice dobrý catering."

"To není fér," ozvala se Emma. "Tohle je obrovské množství práce a ty ji přehazuješ na chudáka

Sophii. Proč? Vzhledem k tomu, že se to týká kuchyně a proto je to ženská práce?"

"Pověřil jsem tím Sophii, protože ona byla kdysi asistentkou toho notoricky nejvybíravějšího šéfa v

New York City," řekl suše.

"Mluví o Gabrielle, ne o sobě," zavtipkovala jsem.

"A vím, že ona to zvládne," dokončil téma. "Nejsem si jistý, zda vás dvě můžu nechat o samotě.

Cítím, že jste se spolčily."

"Dobře, zásah. Mám ji ráda." Emma se zamračila a ze svého talíře zvedla kousek dehydratované

zeleně. "Kale chipsy místo hranolek. Tati, vždyť ani já nejsem takový vegan."

Neil zachytil můj pohled a jeho potěšený úsměv mě zahřál po celém těle. Už mi to říkal dřív, že mu

nezáleží na tom, že mě jeho dcera nemá ráda. Věděla jsem však, že je to blbost už v době, kdy jsme

spolu nezávazně chodili - jeho dcera pro něj byla v životě tou nejdůležitější osobou a zoufale toužil

po tom, aby si o mě myslela jen to dobré a naopak."

"Takže," opatrně začal. "Co je to za pohřební nesmysly, o kterých jsi chtěla mluvit."

"Dobře, přijde dost divné, že jsi ohledně tohoto tématu zatím ještě nezmínil svá přání," řekla Emma

a ukousla si kousek hamburgeru. "Pokud jsi o tom nemluvil se Sophií. A skutečně, nevadí mi to, jen

bych ráda věděla, co by se s tebou mělo stát, pokud bys po tom všem umřel."

"Vší té kapustě?" zavtipkoval.

"Má pravdu, zlato," tiše jsem řekla. "Nikdy jsi mi neřekl, jaká jsou tvá přání. Chtěl bys být v

hrobce? Být pohřben tady? Nebo být zpopelněn? Nebo nějaký vikingský pohřeb či něco takového?"

"Myslím, že vikingský pohřeb je klasifikován jako kremace," řekla Emma s odfrknutím.

"Instrukce jsem nechal u Alana," řekl Neil, čímž se vyhýbal všem odpovědím.

Cítila jsem, jak se mi ve tváři rozlévá horkost a spolkla jsem svůj hněv. "A ty pokyny…

předpokládám, že jsi je probíral s Alanem a Valerií v době, kdy jste spolu probírali tvoji poslední

vůli?"

Neodpověděl.

Přikývla jsem. "Aha."

Emma mezi námi přebíhala pohledem, jako by byla pyrotechnik, který se snaží rozhodnout, zda má

přestřihnout modrý drát nebo utéct do bezpečné vzdálenosti. Dokonce bych mohla přísahat, že se

tak i potila.

Zvažovala jsem své možnosti. Nemohla jsem na něj řvát. Mohla bych pobouřeně odejít. Ale

skutečně jsem měla hlad a burger úžasně voněl. A bylo by dost trapné ho konfrontovat ohledně

Emminy matky, když tu s námi Emma seděla. To by nebylo dobré.

"Chápu. Je těžké o tom mluvit," řekla jsem a natáhla jsem ruku, abych mu pod stolem stiskla

koleno. "Co kdybych ti to zjednodušila. Buď mi řekni, co mají ty tvé plány znamenat nebo mi kup

letenku a já se dneska v noci vrátím do New Yorku."

Zhluboka se nadechl. "Sophie -"

"Šílím z toho. Budu šílet o něco míň, když mi řekneš o těch tvých zatracených plánech."

"V tom jsem s ní zajedno," řekla Emma. Zněla stejně tak naštvaně. "Už jsem dospělá. Myslím si, že

je to neuvěřitelně podivné, že i nadále se za mými zády vždy spikneš s mojí mámou. Vy dva už se

na mě musíte přestat dívat jako na dítě."

"Jen tak do mě dál," zamumlal Neil do svého talíře. Pak se trochu sebral a prohlásil: "Fajn. Líbil by

se mi pohřeb s malou bohoslužbou v katedrále svatého Pavla, následovaný smuteční hostinou v

domě."

"Malá bohoslužba?" zavrtěla jsem hlavou. "Neile, vždyť ani nejsi věřící."

"Já ne, ale moje matka ano. Bere to spíš jako svůj koníček, ale jistě by ji to potěšilo a dalo možnost

udělat dojem na své přátele. To bych ji mohl dopřát." Odkašlal si a pokračoval. "Poté, co zemřu,

nechci být uložen do rakve a vystaven. To mi přijde morbidní. Prostě chci být před pohřbem

zpopelněn. Urnu jsem si už vybral, Alan ji má ve své kanceláři."

Dobrý bože. On už si vybral i urnu. Už si koupil svou urnu.

Pokračoval dál. "Sophie, chci, abys seděla s Emmou a mojí rodinou. Budeš zmíněna v mém

nekrologu a zároveň budeš zmíněna v ministrantově řeči jako moje pozůstalá partnerka. Doufám, že

s tím souhlasíš."

"Ano." Sotva jsem to slovo zvládla dostat přes rty.

"Co se týče mého popelu. Pokud si ho budete chtít rozdělit mezi sebe, máte mé svolení. Když byste

se ho chtěli zbavit, mým jediným požadavkem je, že bych chtěl být na Langhurst Courtu. Emmo,

Langhurst Court je součástí tvého dědictví. Pokud se ho rozhodneš prodat, pak bych si přál být

pohřben na ostrově na jižní straně jezera, poblíž revue."

Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo. Nechtěla jsem přemýšlet o tom, že je Neil mrtvý, jeho tělo lehlo

popelem, je navždy pryč z mého života. Nechtěla jsem přemýšlet o tom, že budu mít urnu a v ní to,

co z mého přítele zbylo. Přála jsem si, abych to nikdy nevytáhla.

"Omluvte mě na okamžik." Vstala jsem od stolu a zamířila zpět do domu. Tu krátkou cestu po

terase jsem zkoušela zůstat klidná.

Uslyšela jsem, jak Neil zaklel a odtáhl i svou židli, ale nepočkala jsem na něj. Jakmile jsem byla

uvnitř, zrychlila jsem, zabočila do haly přes jednu chodbu pro personál. Ta krátká přestávka po

chemoterapii mě ukolébala k falešnému pocitu bezpečí. Ráda bych ignorovala pomyšlení na to, že

Neil může umřít a přišlo mi to velice snadné, když to vypadalo, že je mu každým dnem lépe. Ale

teď byla před námi ta nejděsivější část léčby a já jsem se zachovala jako naprostý žárlivý blázen,

protože mi nechtěl říct představy o svém hypotetickém pohřbu. Opřela jsem se dlaněmi o zeď a

brečela. Připadalo mi, jako by se mi měl hrudník rozskočit žalem a srdce vyletět z těla. Ten tlak byl

tak obrovský. V tuhle chvíli bych to snad i uvítala - když bych byla bez srdce - ať již v

metaforickém slova smyslu nebo doslovně - Neilova smrt by mi nemohla ublížit.

Ozvaly se jeho měkké kroky. "Sophie? Sophie, miláčku. Podívej se na mě."

Pomalu jsem se otočila, nohy jsem měla nejisté. Díky svému oblečení jsem si teď připadala hloupě.

Proč jsem se tak vystrojila, když se můj přítel právě zabývá vším tím svinstvem? To nemělo nic

společného s tím, aby se cítil lépe, spíš to mělo co dělat s mým sebeklamným podezřením, že vše

bude v pořádku.

"Právě proto jsem o ničem z toho s tebou nechtěl mluvit." Přišel ke mně a objal mě do svého náručí.

Přes jeho košili jsem cítila ten nový katetr a tím to bylo ještě těžší. Držel mě pevně sevřenou v

náručí, zatímco jsem tiše vzlykala frustrací. Navíc jsem nesnášela pláč na veřejnosti, a nejvíc to,

když jsem brečela před Neilem. Zvlášť ne teď, když jsem brečela kvůli něčemu, co souviselo s ním

a co on nemohl ovlivnit.

"Já ještě nejsem mrtvý," jemně se mi zasmál do vlasů. "A ani to nemám v plánu. Ne teď."

Nevěřila jsem vlastnímu hlavu, takže jsem jen přikývla a zabořila si obličej do jeho hrudníku.

"Já vím, že dělám chyby. Udělám jich ještě víc. Jsem si jistý, že jich bude ještě mnohem, mnohem

víc."

Jak jen mohl být cítit tak pevně a skutečně, když by jednoho dne mohl umřít? Jak by mohl být cítit

tak skutečně?

"Hrozně moc se omlouvám, že jsem ti ublížil."

Zvedla jsem hlavu a zamžourala na něj. "Ublížit mě? Neile, tys mi neublížil."

"Myslel jsem si, protože Valerie věděla -"

"Ach, seru na Valerii," zasyčela jsem.

A samozřejmě to bylo přesně v tom okamžiku, kdy se za rohem objevila Emma, mi vybuchl čerstvý

příliv slz.

"Emmo, dáš nám chvilku?" požádal ji Neil přes vrchol moji hlavy a ještě pevněji mě objal rukama.

Vykoukla jsem, abych měla jistotu, že je pryč. "O to se nestarám. Kvůli ní nejsem naštvaná. Byl to

kvůli tobě. Ale jsem naštvaná, smutná a rozzlobená, protože nechci myslet na tvoje umírání. A mám

pocit, že všechno, co dělám, je… špatně. Měla jsem si o tom s tebou promluvit už dávno, abys to

nemusel plánovat sám."

"Chtěl jsem to udělat sám." Podíval se na mě přes svůj rovný, hezký nos. V jeho pohledu jsem

zahlédla jiskřičky pýchy, které jsem v něm už dlouho nespatřila. "Víš, jak miluji to, když můžu

ovládat věci kolem sebe. Skutečně upřímně věříš tomu, že by mi bylo příjemné plánovat s tebou

svůj vlastní pohřeb?"

Zasmála jsem se. Nemohla jsem si pomoct.

"Drahá, věř mi. Znamenáš pro mě o moc víc než… no, prostě nevím. Nemám s čím to porovnat. Ale

vím, že kdybych tím vším musel projít sám, kdybys nesouhlasila s tím, že sem pojedeš se mnou a

kvůli mně naprosto zapomeneš na svůj život, abys mi stála po boku… nejsem si jistý, zda bych

zvládl dojít až tak daleko."

Zrovna, když jsem si myslela, že se znovu rozbrečím, mě vzal prsty za bradu a zvedl mi ji nahoru.

"Dostali jsme se přes indukční chemoterapii. Stejně tak se dostaneme i přes tu další část. A za rok,

až se ohlédneme zpět, budeme vděční za to, jak to pro mě bylo snadné."

V tom měl pravdu. I když byl nemocný a měl mizerné myšlenky, proběhlo to lehce. Žádná infekce,

žádná nutná hospitalizace a remise nastala během tří měsíců. Nebyl žádný důvod domnívat se, že by

transplantace neměla proběhnout stejně dobře.

"Pojďme zpátky ven. Vychutnejme si naše studené burgery," navrhl s úsměvem a já se usmála též.

"Omlouvám se. Ten stres… mě dostal," řekla jsem a otřela si oči.

"No, náhodou znám velice dobrou metodu pro jeho odbourání," prohlásil s lascivním zvednutím

obočí.

"Omlouvám se za to, že vás odposlouchávám," ozvala se zpoza rohu hlasitě Emma. "Teď vás jdu

skutečně opustit. Věř mi, že tentokrát si zasloužíš vlastní potrestání."

A už jsem nemohla dál zůstat smutná. Protože Emma byla zatraceně zábavná.

******

Když jsem poslala Indii Vaughn e-mailem svůj nápad ohledně knihy, čekala jsem, že její reakce

bude v tom smyslu, že se mám držet svých silných stránek a pokračovat ve vytváření tutoriálů

ohledně make-upu. Díky nim jsem vydělávala slušné peníze z reklamy, takže jsem byla připravena

se s ní ohledně toho nehádat. Když se o dva dny později ozvala s tím, zda by si mohla přečíst to, co

jsem zatím napsala, myslela jsem si, že se jedná o pouhou zdvořilost. Když mi pak poslala další email,

zda bych jí mohla zavolat, cítila jsem, že tuším, o co se bude jednat.

"Sophie!" ozvalo se nadšeně, i když zjevně unaveně, na lince. V jejím časovém pásmu bylo sedm

večer a oddělení kosmetiky skoro vždycky pracovalo dlouho do noci. "Jak jsi na tom? Není pro tebe

moc pozdě?"

"Vůbec ne. V poslední době nespím moc pravidelně," zasmála jsem se. V Londýně bylo jedenáct.

Neil byl ve své pracovně a čekal na mě, až přijdu, abych se s ním podívala na nějaké nevázané

porno. Ale India nemusela vědět, že můj nedostatek spánku souvisí s tím, že se Neil snaží

předzásobit sexem na budoucí obtížné měsíce.

"Tím jsem si jistá, chudinko." Povzdechla si. "Nemám ráda Neila Elwooda, ale rakovinu bych

nepřála ani svému nejhoršímu nepříteli."

"Je to skutečně strašné." K tomuhle nebylo co jiného říct. Vždyť už si o tom přečetla třicet čtyři

stránek.

"No, vzhledem k tomu, že je u tebe tak pozdě, nebudu tě moc zdržovat. Podívala jsem se na ty

stránky, cos mi poslala, a myslím si, že je to naprosto fantastické. Ale -"

Ach, bylo tam to ale.

"Nechtěla jsem to nikomu bez tvého souhlasu poslat."

Někomu poslat. Počkat, cože?

"Víš, je to..." odmlčela se. "Dobře, řeknu to bez obalu. Neil Elwood bude tu knihu chtít vydat v

rámci své společnosti Elwood a Stern?"

"Ach. O tom jsem nepřemýšlela." Nemyslím si, že by to Valerie skousla. Svoji zášť vůči mně si

odůvodňovala tím, že jsem prováděla záludnou špionáž v kanceláři a sabotovala její společnost.

"Přijde mi nepravděpodobné, že by ti umožnil vydat monografii, která by mohla společnosti vydělat

peníze, jinde," poukázala. "Dokonce, i když pro Porteras nepracuješ."

"Počkej chvíli, zpomal." Zasmála jsem se, náhle jsem pocítila závrať. "Očekávala jsem, že se tenhle

hovor bude odehrávat v úplně jiném duchu."

"Jak jinak?" zeptala se trpělivě.

"Ty víš. Jinak. Tak nějak jsem si myslela, že mi řekneš, že jsem spisovatel, v pořádku, ale měla

bych se dál držet módy. Takže teď mi nabízíš, že bys to za mě někam poslala?" Rychle jsem dodala:

"Ne, že bych ti za to nebyla neskonale vděčná. Prostě jen na to nejsem… připravená. Kniha ještě

ani není hotová."

"To je ta úžasná výhoda, Sophie. Platí, ještě dřív, než je kniha hotová."

Indiin hrdelní smích přerušil kašel způsobený jejím cigaretovým zlozvykem. "Navrhuji ti tohle.

Promluv si s panem Elwoodem. Dokonči tu knihu. Pak mi ji pošli. Jestli se mi nepodaří tu knihu

prosadit samotné, pak budu klidně lézt po kolenou po rozbitém sklu, abych ti pro ni našla agenta."

"Wow." Nemohla jsem uvěřit tomu, že by kvůli ní byla tak odhodlaná. "Prosím, neber to špatně,

ale… skutečně mi tady pomáháš. Potom, co se stalo v Porteras… proč?"

Slyšela jsem, jak pomalu vydechla a představila si při tom, jak z jejích rubínově červených úst

vychází obláček kouře. "Máš talent. A díky tomu, co jsem se všechno naučila během dlouhých,

tvrdých let v tomhle oboru. Tak teď s jistotou vím, že pokud jsi přirozený talent a ten se úspěšně

rozvine, něco z toho úspěchu se pak odrazí zpět na mě."

"To je dobrý postřeh. Tak trochu se to podobá práci." Nevím, proč jsem se při této odpovědi cítila

trochu zklamaná. Myslím, že jsem asi chtěla slyšet něco v tom smyslu, že ji připomínám jí

samotnou v mém věku nebo že ke mně cítí nějaké pouto, a proto mě dělá rádce.

Pak jsem se na to vysrala. Jestli mi India Vaughn chtěla pomoci v tom, abych se stala úspěšnou,

nemusím se starat o to, z jakých důvodů to dělá. Mohla jsem jí to nechat udělat i pro její čistě

sobecké důvody a to tak dlouho, dokud mi to bude vyhovovat.

Když jsem hovor ukončila, byla jsem plná syrové, nespoutané energie připravené na psaní. Chtěla

jsem si sednout a dneska večer tu knihu dokončit, nebo aspoň tu část, ve které jsme se momentálně

s Neilem nacházeli. Ale čekal na mě Neil a já věděla, že do doby, než začne další fáze procesu

transplantace, už nezbývá moc dobrých dnů.

Takže, pro tuhle noc, jsem svůj laptop zavřela a zamířila za ním.