TG - 17. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Později tento týden - ve čtvrtek nebo v pátek - tím jsem si nebyla až tak jistá, protože díky všemu

nočnímu hýření nad kávou jsem měla spánek naprosto rozhozený, jsem ve své schránce našla email

od Indie. Moje poslední video mělo už přes deset tisíc shlédnutí.

Do jídelny jsem se rozběhla jen v tílku, Neilových boxerkách a svých růžových načechraných

ponožkách. Nad hlavou jsem držela svůj iPad a jásala: "Deset tisíc shlédnutí!" Při tom jsme udělala

směšný taneček.

Neil s Emmou právě snídali.

"Ach. Ahoj," řekla jsem s praštěným úsměvem. "Úplně jsem na tohle dnešní ráno zapomněla."

Emma zavrtěla hlavou a usmála se do svojí misky s quinoa kaší.

"Deset tisíc? Miláčku, to je úžasné!" Neil odsunul svoji židli a já šla k němu, abych nemusel

vstávat. Sklonila jsem se k němu, aby mě mohl obejmout a políbit na tvář.

"Deset tisíc shlédnutí čeho?" zeptala se Emma a zřetelně se vyhýbala očnímu kontaktu s námi,

zatímco si mě její otec přitáhl do klína.

Objala jsem Neila rukou kolem krku. "Tutoriál ohledně péče o nehty, který jsem vyvěsila na

YouTube. India Vaughn se o něm zmínila v Tumblr a to to postrčilo!"

"Gratuluji." Emma si vzala sousto, zamyšleně přežvykovala, pak si utřela ústa a řekla: "Přemýšlela

jsem, čím v poslední době trávíš svůj čas. Táta říkal, že jsi do své práce v Porteras dost

investovala."

Neil o mně mluví se svou dcerou? Zajímalo by mě, co jí o mě řekl. Snažila jsem se vždy důsledně

vyhýbat konverzaci Neila s Emmou, protože jsem nechtěla, aby se kvůli mému vniknutí na její

území cítila nelibě.

Naklonila jsem k němu hlavu a přimhouřila oči.

"Myslím, že to je něco, co bys měla oslavit," řekl Neil, šťastný tím, že mění téma. "Možná byste si s

Emmou mohli vyrazit ven a dát si společně oběd. Trochu nakupovat?"

Emma vzhlédla od svého jídla, lžíce jí zůstala na půl cesty k ústům, oči doširoka otevřené. "Ano…

myslím, že bychom mohli."

Jasně v tom nevyřčeně zaznělo: "Také bychom mohli pojíst rozbité sklo z tvých lahviček nehtů na

ruce."

"Emmo, pokud máš jiné plány -"

"Nesmysl." Neil nehodlal dovolit ani jedné z nás z toho vycouvat. "Ty a Emma se spolu potřebujete

navzájem lépe poznat a ty, Sophie, se také musíš dostat na chvíli ven z domu. Už jsi tady uvězněná

až moc dlouho."

"Proboha, podívej se, co máš na sobě," řekla Emma, rezignovaná na nátlak svého otce. "Táta má

pravdu. Měly bychom vyrazit někam ven, i kdybych ti jen měla pořídit něco barevného. A to jsi

tady v Anglii, Sophie."

Pomyslela jsem si, že konečně začínám rozumět Emminu způsobu vyjadřování. Škádlila mě… nebo

ne. Možná byla upřímná. Možná ne. Ale nebyla zlomyslně bezuzdná, jako to první ráno, kdy jsme

se setkaly. Mluvila se mnou přesně tak, jak jsem ji slyšela mluvit s jejím tátou. Začínám se stávat

součástí její rodiny, ne jen někým, koho naprosto nenávidí.

"Dobře." Už uběhla hodně dlouhá doba, co jsem si myla vlasy. Možná mají pravdu. "Dáš mi chvíli

na sprchu?"

"To v každém případě," řekla a její obrovské zelené oči divoce zářily.

Poté, co jsem se pečlivě umyla, jsem vešla do šatníku a popadla oblečení. Neil se tam objevil taky a

opřel se o dveře. "Chci, aby ses dneska bavila."

"Budeme," slíbila jsem mu. "Ještě jsem skutečně neměla možnost vidět město."

"Neočekávej, že s Emmou toho hodně uvidíš," varoval mě. "Ale bude nakupovat jako démon.

Vezmi si tolik peněz, kolik chceš, ze sejfu v kanceláři."

"Neile -"

"Ne." Zvedl ruku. "Považuj to za plat za tvoje ošetřovatelské služby, které mi na plný úvazek

poskytuješ."

"Tak to dej Joshovi," řekla jsem suše a přidržovala jsem si ručník rukama.

"Sophie, přestaň si hrát na tupou." Pomalu šel ke mně s tím nafoukaným polovičatým úsměvem,

který mi v poslední době tolik chyběl. "Jestli si nevezmeš nějaké peníze, kdykoli se nebudeš dívat,

začnu ti do kabelky cpát nehorázné množství peněz."

"Jen prostě nechci, abys zbankrotoval jen proto, že budu bláznivě utrácet a tak." Vlastně jsem

nechtěla, aby si o mně Emma myslela, že jsem zlatokopka.

"Vážím si toho, protože jsem už tak blízko naprosté chudobě," řekl s naprosto vážnou falešnou

upřímností. Na okamžik si mě měřil. "Nejsem si jistý, zda chápeš, kolik přesně peněz máme."

"My nemáme žádné peníze," připomněla jsem mu. "Ty máš peníze. Já mám… rychle ztenčující se

spořící účet ve Státech."

"My máme peníze," trval na svém. "Nevzal jsem tě sem proto, abys kvůli mně měla finanční potíže.

Jednou jsi mi řekla, že chceš svůj život sdílet s mým a myslím, že část toho sdílení je i to, že se

mnou budeš sdílet mé bohatství."

"Dobře, ale ty jsi byl bohatý celý svůj život," připomněla jsem mu. "Víš, jaké to je, být bohatý. Jak

víš, že nezešílím a nezačnu tady utrácet jako blázen? Nechci negativně ovlivnit tvoje bankovní

konto a nechci ani, aby se to stalo terčem sporu mezi námi dvěma. A víš, že neumím moc dobře

mluvit o penězích. Je mi to nepříjemné."

"Aha," řekl s přikývnutím. "Bojíš se, že tvoje neschopnost mluvit s někým o penězích upřímně a

neosobně spolu s mou volnou rukou vytvoří nějaké finanční problémy?"

Pokrčila jsem rameny. "Nevím. Tahle záležitost mi není příjemná, vzpomínáš si?"

"Možná, že se ohledně toho budeš muset v mysli uklidnit. Nemyslím si, že je možné, že bys utratila

tolik peněz, které vydělám denně díky investicím a příjmům ze společnosti Elwood a Stern."

"To jsem nevěděla." Najednou jsem měla v hrdle naprosto vyprahlo.

Tentokrát se zasmál znovu, nevěřícně. "Sophie, příležitostný den strávený nakupováním mě

skutečně nezruinuje, tedy za předpokladu, že nebudeš skupovat společnosti. I když, kdyby tu byla

nějaká, o kterou bys měla zájem a přišla se solidní investiční strategií - za sebou máš skutečně

hodně zkušeností - by -"

"Jsi mimo téma, zlato," přerušila jsem ho.

"To, co se snažím říct, je…" zhluboka si vydechl. Oči mu zajely k jedné zásuvce na mé straně šatny.

Došel k ní, otevřel ji a vytáhl krabičku, ve které byl můj obojek. Podržel ho přede mnou. "Mohu?"

Sevřela jsem stehna při bodnutí touhy.

Připevnil mi ho kolem krku a já se podívala sama na sebe do zrcadla. Diamanty zářily stejně jako

kapky vody, které mi ulpěly na konečcích vlasů.

Neil mi položil svoje velké ruce na břicho a hrudník. "Vzpomínáš, jak jsme spolu bojovali, a já ti

řekl, že bys mě mohla požádat o milion dolarů a já bych ti ho dal?"

Dotkla jsem se svého obojku. "To není -"

"Tři, celé šest." Svýma očima se setkal s mým pohledem v zrcadle, zatímco svojí rukou přikryl

moji, přímo na hrdle. "Proč jsi tohle přijala?"

"Protože jsi mi to chtěl dát." Vynechala jsem tu intimitu, ty důvěrné doteky. Vynechala jsem

submisivitu. "Protože to pro tebe něco znamenalo a já nechtěla zranit tvoje city."

"Chtěl jsem ti to dát, protože tě miluji a chtěl jsem ti to vyjádřit mimořádným způsobem. Dát ti

něco, co ti nikdo jiný nikdy nedal. Možná je to nejistota, možná je to nezralé, sobecké a vzhledem k

tobě urážlivé… ale jedna moje část chce, abys měla všechno, co chceš. Věci, o kterých ani nevíš, že

chceš. A já chci být tím, kdo ti je dá."

"To zní, jako by sis moji lásku kupoval," podotkla jsem.

"Ne. Ty bys mi svoji lásku stejně dala. Kdybych si to nemyslel, nebyla bys tady." Rukou sklouzl po

mém těle dolů.

Podlamovala se mi kolena, ale věděla jsem, že by mě neudržel. Zapřela jsem se dlaněmi o zrcadlo a

zatínala jsem prsty. Sledovala jsem jejich odraz, pak odraz Neilovy ruky mezi mýma nohama. To

vzrušení, které ve mně Neilův dotek probudil, byla nečekaně rychlé a vysoké. Prosakovaly mnou

všechny delikátní pocity. Bože, jak jen jsem tohle postrádala.

Otočila jsem se v náručí a celým svým tělem se přitiskla k němu. "Je to kruté, začínat s něčím

takovým, když to nejsi schopný dokončit."

"Mám pocit, že dneska bych to byl schopný dokončit," řekl s úšklebkem.

"Nebudu s tebou spát těsně předtím, než vyrazím s tvojí dcerou na nákupy," chichotala jsem se. "A

rozhodně nebudu utrácet tvoje peníze. Pak bys mi připadal jako stařík, co mě láká na cukroví.

Konec."

"Emma se obléká mnohem rychleji než ty, takže tak jako tak na tebe nejspíš už čeká," řekl se

smutným úsměvem a natáhl se za mě, aby mi odepnul můj obojek. "Dnešek strávím odpočinkem a

můžeme to zkusit dneska večer. Skutečně se cítím… zdravý. Nebo aspoň nejblíž tomu, než jak jsem

se už dlouho necítil."

Nechtěla jsem sčítat kuřata ještě předtím, než se vylíhly. Neil se jeden okamžik mohl cítit výborně a

hned v dalším mu mohlo být mnohem hůř. Nicméně rozzářila jsem se na něj a řekla: "Dáme si

rande."

"Rande, to zní, jako bychom měli vyrazit někam ven. Ale já mám v plánu zůstat uvnitř," prohlásil s

úšklebkem.

"Rozhodně se musíš cítit líp," škádlila jsem ho. "Vypadni, ať se můžu obléknout."

Když jsem konečně sešla dolů, Emma na mě čekala u dveří a psala textovku. Než skončila, zvedla

prst, pak se podívala nahoru a zeptala se: "Připravena?"

Následovala jsem Emmu k autu. "Líbí se mi tvůj kabát," řekla jsem a prohlížela si vlnu barvy

holubičí šedi. Ačkoli to určitě nemohla být skutečná vlna.

"Naprosto umělé," ujistila mě. "A stejně tak teplé."

"Ale co všechny ty chemické látky, které provází výrobu syntetického vlákna?" zeptala jsem se, ale

okamžitě jsem si přála tu otázku vzít zpět.

"Skutečně se se mnou nechceš dohadovat o záchraně planety, že?" zeptala se Emma se zdviženým

obočím.

"Ne. Ne, vlastně se chci jen tak trochu opít."

"Ach, tak to pojďme udělat, prosím. To je mnohem lepší než nákupy, i když je teprve deset ráno."

Zatleskala rukama v rukavicích. "Znám tu úžasnou hospůdku, asi dvacet minut odtud, ale mají tam i

veganské jídlo. Budeme předstírat, že tam jdeme na oběd a místo toho se extra opijeme."

Když jsme nasedli do auta, usadila jsem se a ona dala řidiči adresu. O čem tam sakra budeme

mluvit?

"Jak je na tom táta?" zeptala se, ještě než se za ní zavřely dveře.

"Ach, ehm."

"Omlouvám se, že jsem tě tak přepadla," pokračovala. "Ale nebyla jsem s tebou ani dvě sekundy o

samotě, abych se zeptala a to jediné, co mi táta říká je "Jsem v pořádku, líp, než jsem očekával,

neboj se o mě." To by mi říkal, i kdyby vedle něj stála smrtka s kosou."

"Snažil by se jí vydávat za svého obchodního partnera." S Emminou frustrací jsem naprosto

sympatizovala. Kromě Joshe a ostatních zdravotníků, kteří na něj doma dohlíželi, jsem byla tím

jediným člověkem, který kdy viděl, jak skutečně zlé to pro Neila bylo. Před všemi ostatními

používal nějaké až nelidské množství vůle, aby před nimi skryl svou bolest.

"Prosím," řekla Emma a oči měla tak veliké a kulaté, že v tu chvíli vypadala jako kocour ze Shreka.

Ale ne tím zábavným, manipulativním způsobem. "Bude v pořádku? Má nějakou představu?"

Jak jsem tak uvažovala, zhluboka jsem se nadechla. "Právě teď je na dobré cestě. Vím, že vypadá,

jako by umíral, ale to je jen díky té chemoterapie."

"Když jsem ho viděla, nevypadal tak nemocně," podotkla.

"Vždycky, když jsi ho navštívila, dělal tvůj táta všechno, co mohl, abys neviděla, jak moc nemocný

byl. Teď je to o něco těžší. Myslím, že částečně je to i díky tomu, jak vypadá. Je hrozně těžké věřit

tomu, že se cítí dobře, když přišel o vlasy i obočí a loupají se mu nehty. Ale věř mi, že teď je to pro

něj mnohem jednodušší, protože už ví, co může očekávat."

Přikývla, rty měla pevně sevřené. "Kdyby to bylo skutečně špatné, řekla bys mi to, že?"

"Ano." S tou odpovědí jsem neváhala. "Je to tvůj táta. Nic důležitého před tebou nebudu tajit.

Jedině, kdyby mi řekl: "Neříkej to Emmě", ale nemyslím si, že by to udělal."

"V pořádku. Jsem paranoidní." Jak se tak dívala z okna, kousala si palce. "Nemám dost času, abych

ho s ním trávila."

"Neil nechce, abys odložila svůj život a starala se o něj. Řekl ti to." Jsem si jistá, že kdyby umřel,

nesnížilo by to její pocit lítosti, že přišla o čas, který s ním mohla strávit.

"Co bys udělala, kdybys byla na mém místě?"

Co.

"Hm," začala jsem, super výmluvně. "To je řečnická otázka?"

"Ne," zavrtěla hlavou. "S tímhle nemám žádné zkušenosti. Nevím, co bych měla dělat."

Skutečně mě Emma žádala o radu?

"No, zmínil se o tom, že mu nevoláš tak často, jak byl zvyklý," odvážila jsem se. "Vím, že máš

hodně práce, ale možná bys mu mohla tu a tam zavolat."

"Vždycky se bojím, že bych ho mohla probudit nebo ho obtěžovat," přiznala se.

"No, v poslední době mám obvykle jeho telefon na starosti já." Možná, že tohle byl ten problém.

Možná se bála, že se bude muset zaplést do hovoru se mnou. "Chceš, abych ti prostě řekla, kdyby

spal nebo měl špatný den?"

"Myslím, že jo," řekla opatrně.

"Nebudu to používat jako výmluvu, abych tě držela dál od tvého táty." Odmlčela jsem se. "To je

to… čeho ses bála?"

"Vím, že jsi dobrý člověk." Znělo to tak, jako by se o tom sama sebe snažila přesvědčit. "Ale ve

skutečnosti tě neznám."

"A k tomu všechno to svinstvo, co se stalo s Elizabeth. Podívej, nemusíš mi věřit. Vím, že se

nechystám udělat nic, co by ti mohlo ublížit. Jednou to možná budeš vědět taky."

"Nejde o to, že bych si myslela, že mě napadneš ve špatném úmyslu nebo prostě budeš otce držet

daleko ode mě. Jen… tvoje činy v časopise mi přišly podezřelé. A moje máma…"

"Mě nenávidí," dokončila jsem za ni. "To není žádné tajemství. A ani mně se moc nelíbí, takže jsme

si kvit."

"Ona není tvým fanouškem," Emminy oči doširoka zaplály, jak je dala v sloup.

"Skutečně s ní neudržuji žádný kontakt. Zavolá Neilovi, tak mu předám telefon -" Srdce se mi

zachvělo. Emma mírně sklonila bradu a zúžila oči. Myslím, že jsme obě dospěly ve stejném

okamžiku ke stejnému závěru. Ale musela jsem si být jistá. "To kvůli tomu jsi nevolala nebo

nechodila na návštěvu tak často? Tvoje máma něco řekla?"

"Ach, tak tohle je docela nepříjemné, že?" Emma přes rty vydala praskavý zvuk. "Ona… možná se

zmínila, že nechceš, aby se kolem pohybovali další lidé."

"To je hloupost. Mohla přijít, kdykoli chtěla. Prostě se musela zeptat Neila." Na chvíli mezi námi

viselo ticho. Až moc rychle jsem dodala. "Do písmene jsem jen řekla "Ahoj," a "Půjdu a dám ti

ho."" I mě samotné to znělo jako obrana. Ale nikdy bych se nesnažila zabránit Neilovi v tom, aby

mluvil s Valerií a nesnášela jsem, že tenhle dojem vsugerovala i svojí dceři.

Zkusila jsem to znovu. "Vlastně, Emmo… Skutečně moc se mi líbí mít tě v domě. Díky tomu se

tam cítím méně osamělá."

"Myslela jsem, že bych tě rušila."

"Vůbec ne." Při té myšlence, že bych ji nějak měla oddělit od jejího otce, když chtěla být blízko

něho, se mi zvedl žaludek.

A na prvním místě jsem se cítila hrozně moc rozezlená na Valerii, že jí něco takového nasadila do

hlavy. Ale byla Emminou matkou, takže jsem to nemohl říct. Nelíbil se mi ten pocit při myšlence,

že bych měla soutěžit s jinou ženou. Bylo to tak… nevkusné a jako v mýdlové opeře. I když jedna

moje část uznávala, že někdy si lidé prostě nesednou a s žárlivostí to nemá nic společného,

nesnažila jsem se oklamat sama sebou myšlenkou, že je to právě tenhle případ. Valerií jsem se cítila

nesmírně ohrožena.

"Omlouvám se, měla jsem ti dát možnost pochybností." Emma zavrtěla hlavou. "A nechci tím

zkazit celý náš den. Slibuji, že budu tátovi volat častěji."

Překvapivě se moje myšlenky na Valerii a na to, jak jsem na ní byla naštvaná, vytratily a s Emmou

jsme si dali pár piv, vhodných i pro vegany - v tom nebyla ochotná dělat žádné kompromisy - a

povídaly si. Většinou o Neilovi. Emma mi řekla o tom všem, jak ji táta kazil, když vyrůstala. Také

jak ji chránil. Jedinou jeho přítelkyní, se kterou se kromě mě setkala, byla Elizabeth.

"Vím, že se musel vídat se ženami, ale nikdy mě žádnou nepředstavil, dokud si nebyl jistý, že je to

vážné, a to bylo jen u Elizabeth." Emma se prohrabovala svým talířem dýňových bezvaječných

raviol plněných sójovým sýrem. "Takže to beru tak, že je to dost vážné."

"I když nás nechtěl seznámit," připomněla jsem jí. I když jsem to nenáviděla. Byl to ten naprosto

nejtrapnější okamžik v mém životě. "Chci říct, když jsem skončila tady, samozřejmě bychom se

setkali o vánocích."

Naklonila hlavu, když zkoumala můj talíř s horkým a kyselým tofu s grilovaným chřestem. "Mohla

sis objednat hamburger, to víš. Neurazila bys mě tím."

"Skutečně mám tyhle veganské věci ráda. Myslím, že… dobře, moc to tu nesvědčí mé váze, protože

jediné, co tu dělám, je, že tu posedávám. Ale díky tomuhle moc nepřiberu." Vidličkou jsem nabrala

kousek chřestu. "Takže děkuji. Sama bych to nikdy nezkusila."

"Jo. Aha, no… není zač." Podívala se na mě, sama se sebou spokojena a nabrala si další sousto.

Po obědě a dalším kole piv jako desert, jsme se vydali na lehký nákupní výlet. Nechala jsem Emmu,

aby mi ukázala ty nejlepší obchody, i když náš módní vkus byl poněkud odlišný. A také jsem

utratila nějaké Neilovi peníze. I když ne moc, ale něco ano.

Když jsme si prohlíželi zboží v obchodě s názvem Koh Samui, Emma mi řekla něco o svém vztahu

s Michaelem.

"Vím, že ho táta nenávidí." Emma zvedla průsvitnou černou halenku a uvažovala o ní. "Nezmínil se

někdy proč?"

"Nic konkrétního. V podstatě má stejný problém jako všichni přehnaně ochranitelští otcové. Nějaký

dementní samec rodu Homo Sapiens vtáhl své zvrácené ruce na tatínkovu malou holčičku."

"No, když to takhle podáš, tak to vůbec nezní strašidelně." Zaksichtila se, ale netušila jsem, jestli na

mě nebo tu halenku.

"Tvůj táta má velice jasné představy, jakou roli hraješ v jeho životě. Navždy bys měla zůstat jeho

malou holčičkou." Pokrčila jsem rameny. "Nezní to strašidelně, jen tak nějak… nešťastně."

Tíha té myšlenky na mě spadla a já cítila, že bych si mohla potřebovat sednout. To byl ten důvod,

proč jsem se v průběhu léčby cítila od Neila tak izolovaná? Protože mě měl v mozku pevně

usazenou jako "Dívku, se kterou mám žhavý sex", a protože jsme neměli žhavý sex, nevěděl, co má

se mnou dělat?

To bylo kurva hrozný. To by znamenalo, že celý náš vztah byl založený na naší fyzické

kompatibilitě a ničem jiném. Přinejmenším z jeho strany. Po tom všem jsem byla jen mladší žena?

"Sophie, jsi v pořádku?" Emma svraštila čelo obavami. "Vypadáš dost bledě."

"Jo, ehm." Zvedla jsem ruku ke spánkům, ale žádnou bolest jsem necítila. Potřebovala jsem se

dostat pryč z obchodu. Potřebovala jsem být sama. Možná víc alkoholu. "Myslím, že mě začala

bolet hlava. Nejsem zvyklá pít před polednem. Nebude ti vadit, když odsud pojedeme domů?"

"Jo, žádný problém." Podívala se na svůj telefon. "Jejda, celý den jsme byly venku. Jen tohle

zaplatím a sejdeme se v autě."

Zatímco Emma platila v obchodě, čekala jsem na zadním sedadle auta. V ruce jsem držela telefon a

uvažovala, že zavolám domů. Bylo už něco po páté a slunce už začínalo zapadat. Neil si

pravděpodobně před večeří zdřímne. Nechtěla jsem ho probudit.

Jak jsme jeli zpátky domů, přemýšlela jsem o tom, jak bych to téma mohla před Neilem nadhodit.

Byla jsem si jistá, že by o tom nechtěl slyšet. Neil si žil svůj život tak, jako by mohl měnit realitu

pouhou silou vůle a popíráním. Leukémie ho již nakopala a změnila jeho pohled na svět, ale nebyla

jsem si jistá, zda chci být bláznem, který mu srazí zbytek iluzí.

Cestou domů byla Emma zticha, pravděpodobně kvůli mým falešným bolestem hlavy. Cítila jsem

se kvůli té lži provinile, ale přišlo mi to jednodušší, než vysvětlovat, že jsem podlehla náhlému

záchvatu emocionálního zmatku.

"To je auto mojí mámy," řekla Emma zamračeně, když se Maybach blížil k domu. U obrubníku bylo

zaparkované stříbrné Bentley.

Všechny chlupy na těle se mi napřímili.

Emma nevypadala potěšeně. "Co by tu, pro Krista, mohla dělat?"

Neměla jsem tušení. Ale jestli byl tohle ten důvod, proč nás Neil dneska s Emmou poslal pryč, byla

bych vzteky bez sebe.

Snažila jsem se nedělat hlasitou scénu, když jsem vyrazila přes foyer na první schodiště. "Neile?"

zavolala jsem. "Jsme doma."

"Ehm, my jsme tady," ozval se a z jeho tónu bylo slyšet, že je přistižen. "Jsme v knihovně."

Emma mě pustila první a našli jsme otevřené dveře do knihovny. Neil seděl v křesle před krbem,

kolem nohou měl omotanou deku. Na sobě měl pyžamo v námořnickém stylu a na hlavě šátek. Na

gauči kolmo k němu seděla Valerii a v ruce držela skleničku s něčím jantarově barevným. Vedle ní

byl muž v šedém obleku. Když jsme vstoupili, vstal.

"Paní Scaife, předpokládám?" řekl muž a natáhl svou ruku.

Krátce jsem si s ním potřásla. "Sophie, prosím. Vy jste kdo?"

"Sophie, tohle je Alan. Zařizuje nějaké věci ohledně mého majetku," řekl Neil klidně.

Aha. Tak tohle vysvětluje Valeriinu přítomnost. Koneckonců, ona je jeho obchodním partnerem. Ale

i tak jsem si nemohla pomoci, ale cítila jsem se trochu zraněná, že mě Neil poslal pryč. Ne proto, že

bych mu do toho zasahovala, kdyby chtěl, aby to setkání bylo soukromé. Byla jsem mu dost dobrá k

tomu, aby mi důvěřoval ohledně každodenní lékařské péče, ale nemohla jsem vědět o tom, že

mluvil s Valerií ohledně své poslední vůle?

"Emmo, tvůj otec má něco, co by ti chtěl říct," řekla Valerie a poklepala na volné místo mezi ním a

Alanem.

Emma přešla ke gauči a posadila se. Já jsem přešla ke stolu a sedla si do kancelářské židle vedle

Neila. Co se sakra děje? Dostal nějaké špatné zprávy? Snažila jsem se vzpomenout, zda dneska

nečekal nějaký hovor od lékaře. Ale kdy to tak bylo, určitě by nás kontaktoval. Mohl by to říct mě,

ne Valerii, že?

Neil se natáhl, vzal mě za ruku a s omluvou se na mě podíval. "Tohle se tě také týká." Obrátil se

zpátky k Emmě a odkašlal si. "Když jsem při rozvodu revidoval svoji poslední vůli, vyškrtl jsem

Elizabeth a tebe udělal svým jediným dědicem. Tvá matka by se stala generálním ředitelem

společnosti Elwood a Stern, ale ty bys měla ve společnosti kontrolní podíl."

"Také bys měla zdědit majetek tvého otce, s výjimkou několika sentimentálních položek, které chtěl

rozdat mezi svoji rodinu a přátelé," vložila se do toho Valerie.

"Měla bych?" Emma se podívala na Neila. "Tati, já skutečně nechci znát všechny podrobnosti tvojí

poslední vůle -"

"Ale musíš to slyšet," přerušila ji Valerie. "Pokračuj, Neile. Řekni naší dceři, co ses rozhodl udělat."

Pohledem přelétl okolo a přese mě najednou přejela naprosto příšerná předtucha. To bylo dobré,

protože ta předvídavost následně zmírnila šok. "Kromě malého příspěvku na zajištění nákladů na

péči o babičku, kdybych zemřel dříve než ona… jsem rozdělil svůj majetek mezi tebe a Sophii, s

tím, že Sophie zdědí dvacet pět procent všech hmotných aktivit, stejně tak jako podíl ve společnosti

Elwood a Stern a byt v New Yorku."

"Už jsem se Vašeho otce od toho snažil odradit," řekl Alan s tím, že na mě vrhl omluvný pohled,

"ale tu myšlenku si není ochotný nechat vymluvit."

"Neile, ne." Nemohla jsem ani dýchat. Nechtěla jsem o tom mluvit. "Budeš v pořádku, nic z toho

není nutné."

"Nevíme, jestli budu v pořádku," jemně argumentoval. "A pokud by mělo dojít k tomu nejhoršímu,

bude to pro mě snazší s vědomím, že je o tobě postaráno."

"Nepotřebuji pětadvacet procent z šesti miliard dolarů." Vytáhla jsem svoji ruku z jeho. Tváře mi

hořely. Cítila jsem, jak mi chřest z oběda stoupá zpět nahoru do krku. "Ne… dokonce ses se mnou o

tom ani neporadil. S tím nesouhlasím."

"Nemusíte s tím souhlasit," vložila se do toho Valerie. "Může si dělat, co chce. Kdybych byla Vámi,

začala bych si na to zvykat."

"Ach, sklapněte, Valerie, o to Vás kurva nikdo nežádal!" vyštěkla jsem dřív, než jsem se stihla začít

ovládat. V místnosti se rozhostilo hrobové ticho.

Oči jí vzplály. Obrátila se k Neilovi, jako by čekala, že mi za to vynadá. Když nic neříkal, postavila

svoji skleničku na stůl a vstala, aby odkráčela z místnosti.

Emma mi dala pohledem naprosto jasně najevo "Co to k čertu bylo?", vstala a šla za ní.

"K čertu," zavřela jsem oči a hlava mi klesla dozadu. "Ještě jsme neskončili, Neile. Musíme si

promluvit. Hned se vrátím."

Nesnažil se mě zastavit v odchodu, když jsem následovala Valerii ven po chodbě.

"Valerie." Nechtěla jsem se jí omluvit, protože jsem toho nelitovala. Byl to dobrý pocit, křičet na ní

tím nejhorším možným způsobem. Stejně jsem si byla jistá, že ode mě nechtěla slyšet neupřímnou

omluvu. Otočila se, Emma stála vedle ní, oči vytřeštěné, dokonale zrcadlily pohled jejího otce,

kterého to vyděsilo. Valerie počkala, až promluvím jako první.

"Nežádala jsem ho o to. A chystám se udělat vše, co bude možné, abych změnila jeho názor."

Čekala jsem na reakci a po chvíli dodala. "Ale tohle není Vaše věc. Vám nic neberu. Dokonce ani

nevím, proč jste tady."

"Ne, Vy berete věci mojí dceři." Valerie se usmála, ale nebyl to příjemný úsměv. "A jsem tady proto,

že mi na Neilovi záleží a nevěřím Vám. Nemyslím si, že on by Vám měl věřit. Jste s Neilem ani ne

rok a už Vás zahrnul do své poslední vůle."

"Jak už jsem řekla, nežádala jsem ho o to a nechci to." Při tom všem jsem vzadu skřípala vzadu

zuby. "Jestli máte problém se mnou kvůli tomu, co se stalo v Porteras, je to více než fér. Ale

nemusíte mít problém s mým vztahem s Neilem. Nejste jeho součástí."

"Podívej, musíš něco mít." Obě nás překvapilo, že Emma promluvila. "Přestěhovala ses z jiné země,

abys s ním tím vším prošla a zůstala jsi bez práce."

"Vybrala si, Emmo. Následovala peníze."

A bylo to. O tohle šlo. Buď jsem mohla Valerii rozcupovat přímo tady na chodbě, nebo se rozbrečet.

Vybrala jsem si druhou možnost, protože ta nezaváněla možností vězení.

"Sakra, mami!" Slyšela jsem, jak Emma zaklela, když jsem vyrazila zpátky ke knihovně.

Jak jsem se dostala na doslech, uslyšela jsem mluvit Alana. "- důrazně tě vyzývám, abys to

přehodnotil. Je tu spousta dalších možností, které bychom mohli prozkoumat ohledně toho, co dát

paní Scaife."

"Vyprdni se na to!" dožadovala jsem se, když jsem vpochodovala nahoru k Neilovi. "Máš svoji ex a

dceru, které si myslí, že jsem nějakou bláznivou zlatokopkou. Právě teď se s tím nezvládnu

vypořádat!"

"Sophie." Řekl Neil, oči měl šokem doširoka rozevřené. Vstal ze židle, a jak to udělal, sípal při tom.

Věděla jsem, že je unavený z prášků na bolest a okamžitě jsem se začala cítit provinile. Měl v

úmyslu obejmout mě a já ho nechala.

Ježíši, byl mnohem slabší, než dřív. Kdy se to stalo? "Nechci na nic z toho myslet. Nechci, aby si

lidé mysleli, že jsem s tebou, protože umíráš."

"To si nikdo nemyslí," zamumlal do mých vlasů.

"Máma si to myslí," slyšela jsem Emmu promluvit od dveří. "Sophie, omlouvám se. Je prostě opilá

a tohle nezvládá moc dobře."

"Emmo, mohla -" požádal Neil a ona ho přerušila dřív, než mohl pokračovat.

"Jo. Vezmu ji domů a pokusím se ji uklidnit."

"Zavolám Vám zítra, Neile," řekl Alan a já věděla, že je v rozpacích. Z mého chování, z chování

Valerie, z celé té situace. Ale nestarala jsem se o to. Cítila jsem se zasažená a ublížená a nejen díky

Valerii.

"Nemůžeš na mě s něčím takovým jen tak vyrazit," řekla jsem tiše, když Emma s Alanem opustili

pokoj. "Nemůžeš to udělat ani Emmě."

"Žádný jiný způsob mě nenapadl," tiše přiznal. "Chtěl jsem všechno zařídit dřív, než se vrátíš."

"Myslím, že máš na mysli zařídit za mými zády." To byla další věc, která mě trápila. "Věřil jsi

Valerii, aby byla součástí tohohle rozhodnutí a já ne."

"Je mým obchodním partnerem," začal trpělivě, zatímco se vracel ke svému křeslu. "A matka mého

dítěte."

"A nejsi s ní. Jsi se mnou." To stálo za prd. Bez ohledu na to, jak blízká jsem se s ním cítila, byly

jsme spolu jen pět měsíců. Měla jsem právo požadovat po něm, aby mě zahrnoval do svých

rozhodnutí?

Pokud mají co do činění se mnou, pak ano.

"Jestli jsi mým partnerem, jestli skutečně věříš, že jde o vážný vztah a jsme spolu na stejné úrovni,

neměl bys s tímhle chodit za Valerií. Měl bys s tím jít za mnou." Věděla jsem, že to znělo žárlivě.

Potřebovala jsem ho vlastnit. "Nemám ji ráda, Neila. Myslím, že se snaží protlačovat se do tvého

života tak, že to až není zdravé. Vím, že ve skutečnosti nechce, abychom byli spolu."

"Já vím." Řekl to, jako by tenhle rozhovor už vedl někdy dřív. S Elizabeth? S někým jiným? "Ale

nemusíš se tím cítit ohrožena."

"Já nejsem ohrožená jí! Jsem ohrožená tvým chováním k ní!" Jak se opovažuje dát mi tenhle důvod

k mojí neopodstatněné žárlivosti. "V našem vztahu jsem se cítila v bezpečí, dokud jsem nezjistila,

že jsi udělal obrovské životní rozhodnutí se svojí ex."

"Nebyla součástí celého toho rozhodnutí," tvrdil. "Věděla o Emmině dědictví a já jsem si ji sem

dneska pozval, abych jí o tom řekl, takže, aby nebyla v šoku, kdyby došlo k nejhoršímu."

"Ale nevadilo ti, že bys k čertu šokoval mě, až mi spadne to směšně obrovské množství peněz do

klína, ty bys byl mrtvý a já bych se s tebou o tom nemohla hádat? Ježíši Kriste, jen ty daně."

Přitiskla jsem si prsty ke spánkům. Potom jsem se zhluboka nedechla a zkusila to znovu. "Nutíš mě

chovat se jako blázen. Dovolíš Valerii, aby na mě vytáhla důležité novinky. Věděla to dřív, než já.

Když předpokládám, že to já bych k tobě měla být nejblíž. Tys jí právě poslal zprávu, že je pro tebe

mnohem důležitější než já."

"Ne, to je absurdní! Myslel jsem si, že tím, že ti to neřeknu dopředu, se vyhneš tomu, aby ses sama

viděla s nálepkou takzvané zlatokopky, které se tak moc snažíš vyhýbat." Hlas se mu o něco zvýšil.

Normálně bych zavřela dveře, ale teď jsem se nestarala o to, zda nás někdo uslyší. Byla jsem

rozžhavená až do běla.

"Nechci tvoje zatracený peníze!" Křičela jsem na něj. "Nechci být uvedená v tvé poslední vůli.

Nechci na tvojí smrti vydělávat."

"Tak co máš v plánu dělat, pokud zemřu?" zeptal se.

"Nevím, nepřeskakuj události, kurva!" Rozhodila jsem rukama. "Skutečně si neumím představit

život bez tebe. Jsi tím jediným člověkem, kterého jsem kdy milovala. Kdybys zemřel, tvoje peníze

mě neutěší. Nestarám se o to, co bude dál."

"To bys měla!" vyštěkl. "Ta Sophie, do které jsem se zamiloval, byla chytrá dívka. Praktická. Měla

strach o svoji budoucnost a chtěla, aby ji měla dobrou. Vzpomínáš si vůbec na ni?"

"Samozřejmě, že si vzpomínám! Bylo to jen před pár měsíci! Ale věci se pro mě trochu změnily, jo?

Trvale. A ty plánuješ, co se stane se mnou a mým životem poté, co budeš pryč a navíc to plánuješ se

svojí zasranou ex-přítelkyní. Jestli je pro tebe Valerie tak zatraceně důležitá, měl bys žít s ní a ne se

mnou."

Rozběhla jsem se ke dveřím, mrkáním jsem zatlačovala slzy zpět do očí. Co to sakra se mnou bylo?

Neil myslel na to, že možná umírá a já mu tu předvedla temperamentní žárlivou scénu.

"Sophie, neodcházej!" Vykřikl a já se zastavila. Když jsem se otočila, už klidněji řekl: "Nemám dost

energie na to, abych tě tu honil."

"Nemám ji ráda, Neile." Ruce se mi třásly hněvem, který jsem cítila k Valerii. Hněvem, o kterém

jsem si nebyla jistá, zda ho cítím oprávněně. Neil byl tím, kdo ji sem pozval. Všechno, co udělala

ona, bylo to, že se tu ukázala.

"Nemusíš ji mít ráda. Prostě spolu pracujeme. Je mým obchodním partnerem."

"Je to tvoje pseudo-žena." To tvrzení jsem řekla přesně tak, jak jsem to vnímala. "Když jste byly s

Elizabeth oddělení, s kým jsi o tom všem mluvil?"

"S Rudym, většinou," řekl a pak jemněji dodal: "a s Valerií, řekl bych."

"A když jsi skončil v nemocnici a nemluvili jsme spolu. Ty čtyři dny, s kým jsi mluvil?" Tu pravdu

jsem už znala a bolelo mě to. Když mi přímo neodpovídal, něco uvnitř mě se zhroutilo a já jsem

cítila tak obrovskou bolest, že jsem stěží zvládla dýchat.

"Valerie a já máme společnou historii," připustil. "To není něco, co jen tak přes noc zmizí. Ale už k

ní necítím žádné romantické city, nic víc než třeba k Rudymu. Věřím jí, protože se navzájem známe

už hrozně moc dlouho. Máme spolu dítě a to vytváří pouto, které mezi námi bude napořád."

Tou poslední poznámkou mě praštil přímo do hrudi. Ráda bych věděla, zda by mi jen díky pouhým

slovům mohla prasknout žebra.

Okamžitě poznal, že to nebyla ta správná věc, kterou měl říct. "Nemyslel jsem "

"Já vím, že ne." Ale to, že to řekl, neznamenalo, že to bude bolet o to míň. "Nepoužívej přede mnou

tenhle argument. To není fér. Chápu, že je Emminou matkou a vždycky bude částí našeho života.

Ale právě teď to cítím tak, jako bys mi říkal, že mezi námi je neproniknutelná zeď a nikdy se k tobě

nedostanu tak blízko, jako je Valerie. Ledaže bych ti dala dítě, což si myslím, že už jsme si

zatraceně jasně vyjasnili, že nejsem ochotná udělat."

"Tohle vůbec nebylo mým cílem." Frustrovaně si povzdechl a otřel si dlaní čelo. "Chtěl jsem…

chtěl jsem ti to usnadnit. Chtěl jsem tě uchránit před nepříjemnostmi, které bys musela řešit v

případě mé možné smrti."

"Myslíš, že jsem o ničem z toho ještě nepřemýšlela?" Došla jsem k pohovce a posadila se. Když ani

jeden z nás nemluvil, bylo v pokoji až příliš velké ticho. "Myslím na to pořád. Neustále si dělám

plány, co budu dělat, pokud budu bez tebe. A ano, možná, že to není praktické, ale když jsem o tom

přemýšlela, peníze byly na mém seznamu starostí hodně nízko."

"Ano?"

"Jo. Mnohem víc než toho, že umřeš, se bojím toho, že nikdy znovu už nebudu cítit lásku k jinému

muži. Bojím se, že budu sama a nikdy se z lásky k tobě nedostanu. Bojím se, že nejsem dost silná

na to, abych to zvládla. Protože teď se skutečně necítím dost silná na to, abych to zvládla." Když

dlouho mlčel, pokračovala jsem. "Nepomáháš mi. Vím, že bych tu měla být pro tebe, já bych měla

být tím, kdo ti pomáhá, ale musíš mi dát něco zpátky. Musíš mi aspoň dát pocit, že jsem pro tebe

důležitá, víc, než jen nějaká ženská, s kterou spíš. Musíš mi věřit, stejně tak, jako důvěřuješ Valerii.

Nebo jinak… musíš být s Valerií."

"Nechci být s Valerií." S odpovědí nezaváhal. Kdyby mu to chvíli trvalo, možná bych mu nevěřila,

ale prohlásil to tak pevně, že nešlo pochybovat. "Chci být s tebou. Netušil jsem, že to takhle cítíš. A

když teď vidím, jak moc jsem ti ublížil, se za své chování hluboce stydím. Bral jsem to jako

samozřejmé, že víš, co k tobě cítím."

"Vím, že mě miluješ," popotáhla jsem. "Ale nevím, jak moc. Nevím, jak moc jsem vyměnitelná."

"Nejsi," řekl pevně. Sedl si vedle mě, objal mě a přitáhl si mou hlavu tak, že jsem mu ležela na

rameni. "Byla jsi tady při každém krevním testu, každé pozdně noční nevolnosti… a vůči tobě je to

tak strašně nespravedlivé. Myslel jsem, že bych tě možná mohl ušetřit nějakým nepříjemnostem,

když jsem tě obešel s lidmi, kteří jsou zvyklí radit mi ohledně finančních záležitostí."

"Ale to je ten problém." Znovu jsem se narovnala. "Nechceš nikomu dovolit, aby byl ve tvém životě

sám sebou. Ty rozhoduješ, jaká ta osoba má být, co má chtít a pak jí přiřadíš její roli. Je to, jako bys

byl ředitelem života všech ostatních lidí. Rozhodl ses, že by toho bylo na mě moc, takže jsi mě

poslal nakupovat a bezhlavě utrácet peníze, protože to bylo to, co jsi chtěl, abych udělala. To je taky

nespravedlivé."

"No, když to podáš tímhle způsobem," připustil. "Zní to tak…. škodlivě."

"Vím, že to nemyslíš tak, že bys tím chtěl lidem ubližovat. Ale ubližuješ. Tvoje akce dnes večer

neublížila jen mě. Ublížila také Emmě i Valerii."

"Budu to muset odčinit," řekl s ironickým smíchem. "Ale nikdy nechci, abys získala pocit, že jsi

nahraditelná. Proboha, Sophie… miloval jsem tě téměř od prvního okamžiku, kdy jsem tě potkal. A

ne proto, že bych si tě obsadil do nějaké role. Myslím, že jsem se do tebe zamiloval, protože jsem si

ani nevšiml, jak ses dostala do mého života. Možná máš pravdu, že můžu mít destruktivní sklony k

tomu, abych lidi řídil podle svého a škatulkoval je. Ale nikdy jsem to vědomě neděl. Nikdy bych to

nechtěl udělat."

"Je mi líto, že jsem na Valerii vyštěkla."

"Ne, není." Přinejmenším tu omluvu aspoň odmítl s humorem. "Jsem si moc dobře vědom toho, jak

Valerie zachází s ženami, v mém životě. Nelíbí se mi to a mezi námi to vždycky představovalo

svár."

"Emma mi řekla, že i mezi Valerií a Elizabeth." Pokrčila jsem rameny. "Každý v tvém životě se mi

líbit nemusí. Nemusí se mi ani líbit každý v mém životě. Ale zaslechla jsem, co ti řekla o Vánocích.

Ta hovna budu držet, dokud tady budu."

"To se nikdy nestane," pevně prohlásil. "Aspoň ne kvůli ničemu, co udělá. Miluji tě, Sophie. I když

ti neříkám z očí do očí, miluji tě."

"Taky tě miluji, ale jsi nesnesitelný." Odhrnula jsem si vlasy z obličeje a zhluboka se nadechla.

Nechtěla jsem už dál mluvit o Valerii. "Co s tím? Jestli jsi tak dychtivý na to, dělat úpravy své

poslední vůle, nech mi dost peněz na nákup bytu a úspory, které mi vystačí na rok. A dovol mi

nechat si šperky, které jsi mi dal."

"To by se dalo brát jako spravedlivé," řekl a jeho mysl se přepnula do módu podnikatel.

"To není ten důvod, proč to chci." Pravděpodobně by nebylo zábavné jíst každý večer nudle s

vědomím, že v šuplíku v nočním stolku mám věc s diamanty v hodnotě tři celé šest milionů dolarů,

ale nedovedla jsem si představit, že bych ten obojek někdy prodala.

"Já vím." Díval se na plápolající plameny v plynovém krbu a v očích se mu v jeho světle leskl

drobný slzavý okraj na dolních víčkách. "Radši bych si myslel, že je moje praktická Sophie prodá,

než, že moje skutečná Sophie bude lpět na jediné hmatatelné věci, kterou jsem ji nechal. A možná,

že jsem tě do téhle role dosadil sám, ale tu fantazii mi musíš nechat. Když přemýšlím o umírání,

myslím na to, jak tě to bude bolet, jak to bude bolet Emmu a Rudyho a m-mou mámu… Vím, že by

ses zhroutila. Ale já potřebuji předstírat, že ne."

Položila jsem mu ruce na záda a opřela si hlavu o jeho rameno. "Jsi unavený. Pojďme nahoru."

Nebyla jsem unavená, ale potřebovala jsem se v tuhle chvíli dostat pryč od Neila. Když potřeboval

fantazírovat o tom, že by mi mělo být jedno, když umře, měla bych mu to dát. Ale pro tuhle část

jsem nebyla dost dobrá herečka. Pomohla jsem se mu uložit a přitulila se k němu. Snažil se o trochu

konverzace, ale umlčela jsem ho. "Miluji tě, lásko. Ale pořád jsem na tebe naštvaná. Můžeme prostě

jen… ne? Můžeme jen tak ležet a vzpomínat na to, proč se navzájem milujeme?"

"Myslím, že to je výjimečný nápad."

Když usnul, vyklouzla jsem z postele a znovu se oblékla. Sešla jsem dolů do kuchyně a udělala si

konvici kávy. Pak jsem šla k baru a našla si něco dobré k pití.

Tohle bude dlouhá noc.