´TD, VO - 28. kapitola

Překlad: Simča

NYNÍ

Marcus

Kde kurva je? Už je to šest hodin a já jsem o ní neslyšel. Kurva, co to kurva dělám? Uvízl jsem v Bohem zatracené emocionální spirále, ze které se nemůžu dostat ven. Chci ji. Nechci. Tak by to nemělo být. Mělo to zůstat bez emocí a bez problémů a po dvou letech, by to mělo skončit. Ne tohle. Žádný z těchto pocitů.

Můj telefon zvoní, čímž moje tělo sebou ucukne. Přecházel jsem po své kanceláři poslední dvě hodiny, čekajíc, až zavolá. Ona nezavolala. Při zvuku zvonění mého telefonu, se na něj vrhnu, sáhnu dolů a uchopím jej, aniž bych pohlédl na displej. "Katio?" Zakřičím, nenávidím, jak zkurveně zběsilé zním. Neměl bych se starat. Vůbec.

"Není to Katia, ale Pierre."

"Co kurva chceš?" Vyštěknu.

Povzdechne si. "Marcusi, ty a já si nebudeme nikdy blízcí, ale jsi ženatý s mou dcerou a ona za mnou dnes přišla, vyptávajíc se na tebe. Řekl jsem jí pravdu, což znamená, že ví, co děláš. Nebudu nic soudit, Marcusi, ale jsem její otec a chtěl jsem, abys to věděl, protože je raněná. To jsem já, varujíc tě."

To mě poser.

On jí pomáhá.

A on pomáhá mě.

"Děkuju," zamumlám.

"Ona tě miluje, Marcusi. Z nějakého důvodu. Kvůli tomu budu muset ustoupit stranou a nechat ji. Nedej mi důvod, abych tě musel uštvat. "

Pak zavěsí. Kurva. To hovno je prostě stále lepší. Povzdechnu si nahlas, běžíc si rukou do vlasů a zavrčím nízce a hluboce. Předtím, než mám příležitost zpracovat skutečnost, že Katia šla za svým otcem a ptala se na mě, nemluvě o tom, že Walter byl zkurveně blízko, aby všechno nechal prasknout, můj telefon znovu zazvoní. Tentokrát se na něj podívám a vidím Katiino jméno. Rychle se pro něj natáhnu, stisknu tlačítko odpovědět a dám si ho k uchu.

"Katio, kde jsi?"

Je dlouhé ticho.

"Marcusi?"

Něco je špatně, okamžitě to slyším v jejím hlase. Je praskavý, stejně jako by plakala, ale zdá se, že je to ještě horší, jako by ji bylo řečeno, že její nejlepší kamarádka je mrtvá.

"Katio, co se děje?"

"Moje máma… "Šeptá. "Byla v automobilové nehodě."

~*~*~*~

Katia

Zírám nepřítomně na ostré bílé zdi. Nic necítím. Vůbec nic. Celý můj svět se bortí kolem mě a já nemám nikoho, o koho bych se opřela. Dusty to zkoušel, ale já ho nechci. Candy volala, ale já jsem neodpověděla. Zavolala jsem Marcusovi a on mi řekl, že byl na cestě, ale nic není pořádku. Moje máma je na operaci, Ellie je hysterická, a já tady sedím sama. Dusty zmizel před půl hodinou na kafe.

Nemůžu sedět, vstanu. Celý můj svět se točí, když uháním po chodbách. Pokud se něco stane s mojí mámou… Nemůžu s tím žít. Ona je všechno, co mám. Vím, že to byla nehoda, vím, že Ellie nechtěla, aby její auto nabouralo, ale teď jsem mohla ztratit jedinou dobrou věc, která mi zbyla. Koho sakra budu mít, pokud nebudu mít ji? Moje tělo sebou trhne a slzy konečně prolomí zeď, kterou zadržovaly.

Přelijí se a já hlasitě vzlykám.

Vběhnu ven a do deště. Chladný vzduch udeří proti mé teplé kůži, a tím mé slzy tečou ještě víc. Moje nohy jsou slabé, moje srdce zkurveně bolí, a moje oči hoří slzami, které mi setkávají dolů po tvářích. Dojdu jen k parkovišti, když mé nohy se vzdají a já klesnu k zemi. Mé prsty se zamotají do mých vlasů a pláču, pláču tak silně, že se změní v otrhané výkřiky.

Světla auta osvětlí mou tvář, ale nevzhlédnu. Nemůžu přestat. Vše je vylévání a strach o mámu, mé Bohem zatracené záchranné lano, mě ničí.

Dveře se zabouchnou, pak slyším silné nohy se ke mě blížit. Než to vím, tvrdé, pevné paže jsou omotané kolem mě. Známé paže. Paže, které jsem potřebovala tak dlouho kolem sebe přesně tak, jak jsou teď. Marcus tiskne můj krk, drží mě tak blízko, že je těžké dýchat.

Pak to udělá.

On se stane člověkem, kterého potřebuju.

On se stane vším, co mám.

Stane se tím, koho jsem chtěla tak dlouho, jediným slovem.

"Miláčku."

~*~*~*~

Jsem vsunutá v Marcusově klíně, hlavou pohřbenou do jeho krku. Čekali jsme čtyři hodiny. Dusty, Candy, Ellie a dokonce i Pierre jsou tady, taky čekajíc. Nedívám se na ně nebo s nimi mluvím, ani nevím, kdo jim volal. Jen potřebuju mého manžela. Potřebuju, aby mi dával víc toho, co mi dává. Toto… toto se konečně zdá být správné. V nejhorší den mého života, dává můj svět dohromady.

"Miláčku," zamumlá znovu. Nic nikdy neznělo tak krásně. "Doktor je tady."

Zvednu svou tvář z jeho ramene a podívám se za něj, vidím staršího doktora přijít. Slezu z Marcusova klína, a on mě ustáli s rukou na boku. Pak mě vede k doktorovi. Mé prsty se třesou a já tisknu Marcusovu košili, najednou nemohu dýchat.

Lékař se zastaví před námi, modré oči skenují můj obličej. "Vaše matka je po operaci a je na tom dobře. Měla několik zlomených kostí a mírné vnitřní krvácení, ale opravily jsme škody. Utrpěla lehké zranění hlavy, ale doufáme, že bude mít stabilní zotavení. Měla velké štěstí. "

"A co její mozek, je poškozený?"

"Všechno vypadá dobře, Katio. Myslím, že se uzdraví v pořádku a nezpomalí to její postup. "

S tím, se mi podlomí nohy. Marcus mě drží, jak více slz unikne z mých očí. Tentokrát to jsou slzy úlevy. Díky Bohu. Bude v pořádku. Ach bože, bude v pořádku.

~*~*~*~

"Byla jsem tak vyděšená," zašeptám, chytím ji za ruku.

Moje matka se na mě dívá. Oči jsou tmavé s podlitinami a má obvaz kolem vlasů. Všude jsou hadičky, ale jinak se zdá být v pořádku.

"Je mi to moc líto, zlato," zašeptá, její hlas je ochraptělý.

"Mami, nikdy mě neopusť. Já ne… Nevím, co bych dělala. "

Natáhne se, uchopí můj obličej. Opřu se do její ruky a zavřu oči, vdechujíc ji. Její prsty proti mé tváři najednou ztuhnou a já otevřu oči. Zírá za mnou na dveře. Otočím se pomalu a vidím Pierra stát u dveří, očima na ní, jeho pohled je jemný. Otočím se k ní, slabě se usmívajíc.

"Nechám tě."

Její oči šlehnou zpátky ke mně a ona vypadá vyděšeně. Nakloním se dolů, políbím ji na tvář.

"Bude to v pořádku," ujišťuju ji. "Nerozruší tě, mami. Čekal tu téměř stejně dlouho jako já. "

Polkne a její oči se vrátit k Pierrovi. Znovu ji políbím a slíbím ji, že se zítra ráno vrátím. Doktor nám s ní dal jen dalších patnáct minut, než si bude potřebovat v noci odpočinout. Setkám se Pierrem u dveří a on se podívá se na mě. "Nerozruš ji."

Přikývne jeho něžnýma očima.

Vyjdu ven a setkám se Marcusem, který se opírá o zeď a čeká. Odtlačí se, když mě uvidí. Natáhne se, obtočí ruku za mou hlavu, kde mě přitáhne blíž, tisknouc své čelo k mému. "Jsi v pořádku?"

Přikývnu.

"Pojďme domů, jo?"

"Jo."

Jak míříme ven, uvědomím si, že co mi Marcus dal dnes v noci, byl kousek toho, co jsem za uplynulý rok hledala. Otevřel se. On mi ukázal, že možná, jen možná, jsem se v něm mýlila.

Nemám ponětí, že hned druhý den, celý můj svět se zhroutí.

A Katia, kterou jsem, zemře.

Budu znovuzrozena nejhorším možným způsobem.

Jako monstrum.