TEHDY
Katia
"Dej mi o co jsem žádal!" Robert zabučí.
"Dávám," řeknu, zavřu oči a snažím se uklidnit.
"Divíš se, proč musíš tolik pracovat. Pokud bys dělala
svou práci správně, pak bys jí nepodělala, a proto bys nemusela pracovat tak
často. "
Podělat. Podělat.
Nechci dělat ty zatracené chyby, žiju a dýchám pro tuto
práci, dělám vše, co tento podlý muž po mě chce, a bez ohledu na to, jak moc se
snažím, rýpe většinu dní v týdnu.
"Řekla jsem, že to udělám, Roberte, a to taky
udělám."
"Jsi ubohá," zamumlá, zkříží ruce na své ochablé
hrudi. "Mohl bych mít lepší osobní asistentku. Nechávám si tě jen proto,
že mi tě je líto. "
Taky mi to říká dost často.
"Pokud by tvoje matka nebyla nemocná, nebyla bys tady.
Pamatuj si to, Katio. Jsi prostě… průměr. "
Průměr.
Mé oči pálí. Obvykle jsem plná hravosti a vtipu, ale teď
jsem unavená. Jsem unavená, protože máma měla těžký večer, bolela jí hlava a
hodně plakala. Strávila jsem celý ten čas po jejím boku. Pak je tu Marcus. Muž,
kterého jsem potkala třikrát, a přesto se mu povedlo mě nějak přesvědčit, že
stojí za to, vidět se víc. Je nebezpečný, já vím, že je nebezpečný, ale to mě
zastaví? Ne.
Otočím se a opustím kancelář, než propuknu v záchvatu
patetických slz. To by jen přidalo palivo do Robertova ohně. Je čas pro mou
pauzu, a i když na to nemám ani cenné minuty, vezmu si ji. Slzy pálí pod mými
víčky, když vyběhnu předními dveřmi masivní budovy na rušnou ulici. To je, když
vběhnu do tvrdé, krásné postavy, kterou rozpoznám hned podle vůně.
Marcus.
"Katio," říká, dává ruce na horní části mých paží
a tlačí mě zpátky.
Dívám se na něj a zamrkám slzy. On zúží oči.
"Ty pláčeš."
"Ne."
"Lžeš," zavrčí. "Nedělej to."
"Můj šéf je blbec, to je všechno."
Jeho tvář zasrší. "Tvůj šéf je Robert Kaco, ano?"
Zamrkám. "Znáš ho."
Marcus se hořce zasměje. "Znám ho dobře. Dovol mi,
abych si s ním promluvil. "
"Marcusi, ne," vykřiknu, chytím ho za ruku.
"Pracuješ více než padesát hodin týdně," začíná.
"Marcusi."
"Za minimální mzdu."
"Prosím," Žadoním.
"Chová se k tobě jako ke psu, vím to, protože ho
znám."
"Marcusi."
Nakloní se blíž s jeho dominantním pohledem. Jeho rysy
jsou tvrdé a on počítá s žádným argumentem. To mě děsí, ale netlačím.
"Jsi tady, uplakaná a to mi nedá moc práce uhádnout,
kvůli komu. Promluvíme si. "
"Marcusi," žádám ho, beru ho za ruku. "Tato
práce je všechno, co mám. Kdybych o ni přišla…"
"Ztratíš ji, jednu ti dám."
S tím jde dovnitř. Najdu lavičku v parku a poklesnu
hlavou do svých rukou, zadržujíc slzy. Někdy se stane život těžkým a já obvykle
bojuju, ale dnes se cítím slabá, ubohá a neschopná vytáhnout ze sebe Katiu,
která je hluboko uvnitř pohřbena, tu, která může brát svět s úšklebkem.
Prostě tu není.
~**~*~*~
Marcus
"Jsem rád, že tě vidím,
Roberte," zamumlám, vstupujíc do kanceláře Katiiného kreténského šéfa.
Nechápejte mě špatně, já jsem kretén,
když potřebuju být, ale nikdy bych neposlat svoje holky na ulici s brekem, ani
bych jim nedal hodiny práce, jako má ona, za mzdu podobné té její. Vím všechno
o Robertovi, včetně toho, co se mu líbí dělat o víkendech. Zapomíná, že jsem
špatný člověk. Zapomíná, že ho můžu poslat ke dnu.
Nyní si vzpomíná; Já vím, že si
vzpomíná, protože jeho tvář bledne a on koktá, "Co tady děláš? Jak ses
dostal dovnitř? "
"Jsem tady, abych si
popovídal," řeknu, opírajíc se o dveře.
"Vypadni odsud, Marcusi. Zavolám
ochranku a- "
"A co?" Zasměju se hořce.
"Oba víme, že pokud chci, neopustíš tuto místnost. Jsem tu, abych si
mluvil o Katie. "
Jeho tvář se znechuceně zkřiví.
"Katia?"
"Jo, Katia. Moje snoubenka. "
On zamrká. Držím prázdný pohled.
Nepotřebuje vědět, že jsme se k tomuto bodu nedostali… zatím.
"Katia je tvoje… tvoje… "
"Dostaň se přes to," říkám,
odrazím se ode dveří a jen tak mimochodem přejdu směrem k němu. "Víš,
právě jsem našel svou snoubenka venku, uplakanou."
"Já ne… "
"Neskončil jsem, Roberte,"
říkám, sjíždím ho pohledem, čím se jeho ústa zavřou. "Jak jsem řekl, našel
jsem svou snoubenku venku uplakanou. Není to poprvé." Lež. "Ve
skutečnosti, vím přesně, jak se k ní chováš. Také vím, že jí nutíš
pracovat tolik hodin a za minimální mzdu a oba víme, že je to ubohé, dokonce i
od špíny, jako jsi ty. "
"Jsem její šéf. Co dělám, není
tvoje-"
"Doufám, že ses nechystal říct, že
to není moje věc." Přejdu o krok blíž a on se potácí dozadu.
"Protože Roberte, zničím tě."
"Nemůžeš přijít sem a vyhrožovat
mi, Marcusi Tandeme!"
"Můžu, vyhrožuju a uděláš, jak jsem
tě požádal."
"Zavolám policii a-"
Zasměju se nahlas. "A co? Pokračuj;
Pověz mi. Myslím tím, nemůžeme jim přeci říct, že jsi byl součástí pašování
drog v zámoří, teď, mohli bychom? "
Jeho tvář jde červená a pěsti se
svírají.
"Chci říct, co by se stalo
s tvým podnikem?"
"Vyjasnil jsi to, Marcusi,"
zakřehotá. "Řekni mi, co chceš a vypadni z mé kanceláře."
Pohnu se, zabalím své prsty kolem jeho
krku a strčím s ním ke zdi. Jeho tučné tělo se chvěje, když se snaží
osvobodit, prsty tahá za moje, jak se snaží osvobodit svůj krk. Jeho tvář rudne
čím dál víc a začne lapat po dechu.
"Je to jednoduché. Budeš platit té
holce více a bude pracovat méně hodin. Budeš se k ní chovat s respektem. A
povýšíš ji na jinou pozici daleko, daleko od tebe. "
On je tak červený, že je skoro fialový.
Pustím ho a on spadne na zem, jako hromádka. "No?"
"Dohodnuto," říká dusavě.
"Ujistím se, že to splníš,"
řeknu, rovnajíc svůj oblek. "Dobrý den, Roberte."
S tím, odejdu.
~*~*~*~
Katia
Tápu prsty, když Marcus vyjde. Kráčí ke
mě, jeho tvář je pečlivě prázdná. Vyskočím nahoru, běžím směrem k němu.
"Co jsi udělal?"
"Napravil to."
"Napravil to jak?"
Jeho oči se blýsknou, ale on neudělá
žádný pohyb, aby to vysvětlil.
"Marcusi?"
Nakloní se blíž. "Je to zařízené,
Katio."
"Marcusi," začnu, ale on mě
přeruší, jak mě rukou obejme kolem krku a přitáhne mě blíž. Naše obličeje jsou
jen pár palců od sebe a jeho oči jsou intenzivní, tak intenzivní, že můj dech
se zadrhává v krku.
"Co se stalo, stalo se. Jdi do
práce. Dokonči svůj den. "
"Marcusi."
"Později, Katio."
S tím mě pustí, otočí se a odchází.
Argh!
Děkuji
OdpovědětVymazatděkuji :)
OdpovědětVymazatDěkuji 💜
OdpovědětVymazat