TB - 3. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Po té podivné první noci v přívěsu proběhl zbytek návštěvy překvapivě bez dalšího stresu. Ukázala jsem Neilovi vše, co bylo v našem malém městě a pak jsme si půjčili mámin skútr, takže jsem ho mohla vzít i do okolí. Být doma byl dobrý pocit a cítila jsem, že po tom dlouhém roce v Londýně se znovu všechno začíná vracet do normálu.

Poslední den návštěvy u mámy nás probudil agresivní zvuk procesu výroby míchaných vajec. Zvedla jsem hlavu z Neilových zad a zamžourala do stěny předělující pokoj od kuchyně. „Mami? Co děláš?“

„Dělám snídani.“ I když mi ručičky starých nástěnných hodin ukazovaly pouze půl osmé, máma už měla kompletně nanesený make-up. Nikdy by nedovolila komukoli cizímu, aby ji viděl bez namalovaných očních linek a to dokonce i v době, kdy byla na pooperačním pokoji po operaci žlučníku, mě donutila propašovat ji její oblíbenou rtěnku.

Promnula jsem si své, rozhodně ne dokonale nalíčené oči a posadila jsem se. Neil se vedle mě také pohnul, zamrkal a pak se omluvil: „Na okamžik jsem zapomněl, kde jsem.“

„Soudě podle předpovědi o počasí na severním pólu,“ řekla jsem. „Omlouvám se, že vás budím tak brzo, ale myslela jsem, že byste chtěli vyjet dřív, než začne chumelit.“

„Chumelit?“ Neil sáhl po svých brýlích na stolu a nasadil si je. „Doufám, že ještě večer stihneme odletět.“

„Dneska večer by mělo napadnout kolem jednoho až tří metrů sněhu,“ řekla máma a otočila se k pánvi, aby mohla otočit slaninu.

„Možná bych měl zavolat a požádat o změnu letového plánu,“ řekl omluvně Neil. „Nechci tě táhnout pryč od tvé rodiny, ale -“

„Stejně tu nechceme zapadnout,“ dokončila jsem za něj. „Naprosto to chápu.“

„Tady.“ Máma hodila po Neilovi svůj bezdrátový telefon a on ho chytil. Naše vlastní mobilní telefony tu měly problémy se signálem. „Můžete si zavolat z mé ložnice.“
„Děkuji.“ Vstal a opatrně se vyhýbal nábytku, který byl přemístěn tak, aby mohla být roztažena pohovka.

Když zmizel z místnosti, máma řekla tichým hlasem: „Nechce, abyste zde zůstali zapadlí s tvojí mámou.“

„No, myslíš, že by ti to bylo příjemné? Každým okamžikem byste vy dva mohli skončit s otravou alkoholem.“ Přehodila jsem nohy dolů z gauče a začala srovnávat prádlo.

„Jo, potřebovali jsme něco, co by nás večer uvolnilo. Dostalas nás do prvotřídní pekelné situace, Sophie.“ Máma vyndala slaninu z pánve a pak ji otřela papírovou utěrkou. „Tohle je, jak s tou mikrovlnkou.“

Jednou, když jsem byla ještě dítě, jsem nešťastnou náhodou způsobila v babiččině mikrovlnné troubě požár, když jsem ohřívala horkou čokoládu ve starém umělém kelímku. Velmi klidně jsem odešla do obývacího pokoje, sedla si a trvalo mi celou minutu, kdy zatím vedle hořel obsah mikrovlnky, než jsem sebrala odvahu, abych jen tak mimochodem řekla: „V kuchyni hoří.“

Máma měla pravdu. Byla to přesně ta samá situace, jen v mnohem podivnějším měřítku. Pravdou bylo, že jsem vždy měla problém říkat lidem věci, které bych jim měla dát vědět. Už jsem to udělala dřív i s Neilem, když jsem zjistila, že někdo sabotoval Porteras. Věděla jsem, že bych s tím měla přestat.

„Pomůže ti, když ti řeknu, že chodím na terapii, kde se to snažím překonat?“

Podívala se na mě pohledem ve stylu nemáme-čas-na-takovéhle-kecy.

„Vážně. S Neilem jsme se kvůli tomu jednou málem rozešli. Pracuji na sobě. Tohle je naposledy, co se to stalo.“ V panice jsem v duchu listovala svými vzpomínkami. Bylo ještě něco dalšího, co jsem jí neřekla?

Vrátil se Neil a telefon vděčně vyměnil za hrnek kávy, který mu máma podala. Napil se. „Brent mi do hodiny zavolá zpět s odpovědí.“

„Takže teď jedete do Norska?“ zeptala se máma přes skřípění rámu pohovky, kterou jsem skládala do původního tvaru.

„Island,“ opravil ji Neil. „Reykjavik. Vlastně asi čtyřicet minut od něj. Můj bratr Runólf tam má pozemek u malého soukromého jezera. Neviděl jsem se s bratry… ah, pět let.“

Máma se zasmála a vypnula sporák. „To zní, jako by to pro tebe se Sophií bylo normální. Já ji neviděla celý rok.“

Ignorovala jsem její poznámku a ze zdi jsem vyklopila jídelní stůl spolu se skládacími židlemi.

„Za to se omlouvám. Někdy tě pozveme do New Yorku,“ řekl Neil přes okraj svého hrnku s kávou. „Se Sophií právě hledáme dům.“

V duchu jsem se přikrčila. Jak jen jsem se o tom mohla zapomenout zmínit?

Máma se na mě podívala a vydechla páru ze své e-cigarety. „To zní vážně.“

Neil se napil kávy. „Beru to tak.“

Natáhla jsem se přes mámu pro talíř se slaninou. „Já taky. Loňský rok a to, čím jsme si prošli, nás hodně sblížil.“

„Vypadáte oba velice šťastní.“ Máma vzala ke stolu míchaná vejce a posadila se. „Nebudu říkat, že tím vším jsem nadšená, protože nejsem. Ale všichni tady jsme dospělí a není na mě, abych vám říkala, co máte dělat. Takže prostě budu vděčná za to, že moje dcera našla někoho, kdo ji má rád a dělá ji šťastnou.“

„To jsem rád.“ Neil se usmál a byl to první opravdový úsměv, který jsem na něm viděla od okamžiku, kdy jsme autem vyjeli směrem sem. „Protože Sophie je jednou z nejlepších věcí v mém životě.“

Máma se na nás podívala a pak ze zvyku zbytečně típla svou e-cigaretu o stůl. „Jen ji ke mně domu prosím dostaň častěji než jen jednou ročně.“

******

Změna našeho letového plánu znamenala, že jsme museli z mámina domu odjet už v devět, takže proběhla rychlá záplava objetí a sliby ohledně brzké opětovné návštěvy – stejně jako rozpačité podání ruky s Neilem – a pak jsme se pustili dolů silnicí čtyřicet jedna k Marquette. Bylo to poprvé, kdy jsem skutečně oceňovala, jak dobrým byl řidičem.

Ani nevím, proč mě to tak překvapilo, vzhledem k tomu, že vlastnil mimo jiné i časopis o autech. Úplně jsem užasla, když mě vzal do své garáže na soukromé trati asi hodinu cesty od Londýna a ukázal mi svou flotilu exotických aut, kterou shromáždil v průběhu let.

Na malé letiště jsme přijeli právě ve chvíli, kdy pilot dokončoval předletovou přípravu. Když jsme vystupovali po schodišti do letadla, Neilova ruka mi sklouzla dolů k zadku, který mi rychle stiskl. Ach, to bylo jako že.

„Tak mě napadá,“ zamumlal, „že jsme nikdy oficiálně nevstoupili do Mílového klubu.“

„To máš pravdu,“ řekla jsem s hraným překvapením. Byla jsem si dobře vědoma příležitostí, které jsme propásli. Z Londýna do New Yorku s námi letěla Emma. Let z New Yorku do Marquette byl samá turbulence a pilot nám doporučoval zůstat celou dobu sedět připoutaní… ne, že by pod dekou nešlo provádět spoustu kreativních věcí. Trochu jsme si zadováděli jen poprvé, kdy jsem letěla jeho letadlem, ale nikdy jsme to nedokončili.

„Při tomhle letu to napravíme?“ zeptala jsem se, když jsme nastupovali.

Neil se za mnou protáhl dveřmi. „No, počkej, popřemýšlím. Z New Yorku do Reykjavíku je to šest hodin, k tomu ještě přidejme pět na let z Marquette a k tomu povětrnostní podmínky...“ zamyšleně se odmlčel. „Myslíš, že na to budeme mít dost času?“

„Sklapni,“ odpověděla jsem mu se smíchem.

Náš steward, Micky, byl velice uhlazený profesionál a vypadal, že je mu něco přes čtyřicet. Vzal si naše kabáty a informoval nás, že jsme udělali dobře, když jsme změnili naše plány. „Předpovídají, že tu dneska udeří sněhová bouře.“

„Taky jsme to slyšeli,“ řekl mu Neil a sedl si do jednoho ze sedadel, kde si začal rozvazovat boty. „Řekněte mi, prosím, že se podařilo spojit se s cateringovou společností. Nerad bych strávil deset hodin ve vzduchu bez něčeho k jídlu či pití.“

„Všechno je už na palubě. Chcete připravit jídlo na konkrétní čas nebo -“

„Ne, ne,“ zavrtěl Neil hlavou. „Dáme Vám vědět. Většinu času dáváme přednost nerušenému letu.“

„Dokonale rozumím,“ souhlasil Mickey a zmizel vepředu v kuchyňce.

Zvedla jsem na Neila obočí. „Dokonale ti rozumí. Což znamená, že je zvyklý na to, že lidé ve vzduchu dělají neslušné věci.“

„To je přesně to, co to znamená.“ Neil odkopl boty a uvelebil se na svém sedadle. Letadlo mělo tři řady po dvou sedačkách, stejně jako klasické letadlo. Byli zde nainstalovány dva monitory s plochou obrazovkou, takže jsme v průběhu letu mohli dívat na filmy nebo sledovat náš let podle GPS a vzadu byla malá pohotovostní stanice. Další dvířka pak vedla do oddělení, kde byly další sedačky a jídelní kout a za tím postel pro případné noční přelety. Letadlo bylo krásné a pohodlné, ale i praktické – Neil si nedržel leteckou posádku na plný úvazek, ale pronajímal si ji, pokud ji potřeboval.

Sedla jsem si na místo vedle něho a připoutala se, zatímco stewart zavíral dveře. „No, myslím, že naše návštěva mohla dopadnout mnohem hůř.“

„Ano. Kdybys počkala s tím, co jsi neřekla, až budeme teprve ve dveřích, mohlo to jít mnohem hůř,“ řekl suše. Vzal mě za ruku a políbil mi ji, aby mi dal vědět, že na mě není tak naštvaný, jak byl. „Víš… dům tvojí mámy je strašně malý.“

„To vím. Dokonale mi to pomohlo přizpůsobit se životu na kolejích a apartmánech v New Yorku.“ Uchechtla jsem se svému vlastnímu vtipu. Když jsem se přestěhovala do města, byla jsem podivně hrdá na své dětství strávené v přívěsu. Ty si myslíš, že je to špatné? řekla jsem Holli, když si stěžovala na náš mrňavý pokoj na koleji New Yorské univerzity. Měla bys vidět můj pokoj u mě doma.

„Byla by...“ zaváhal a já věděla, co řekne dál. „Byla by strašně uražená, kdybychom ji dali peníze na stavbu domu?“

„Neile… právě teď toho máme hodně moc. Kupujeme dům. Platíš Emminu svatbu. Kromě toho, nic z toho nebude nejlevnější.“ Emma se rozhodla vdávat v Museu Přírodní Historie v New Yorku, a jak pokračovaly svatební plány, ty cifry mě šokovaly. Valerie, Emmina matka se nabídla, že půjdou napůl, ale právě se svým dlouholetým partnerem procházela špinavým finančním vyrovnáním, takže Neil trval na tom, že pokryje tři čtvrtiny výdajů, aby snížil její náklady.

„No, neméně levné bylo dějiště v zatraceném Lake Bracciano,“ zamumlal.

Jeho ex-manželka trvala na svatbě v Itálii.

Napadlo mě, jestli se jeho manželství s Elizabeth nezačalo kazit v okamžiku, kdy byli navždy svázání. Jestli tomu tak skutečně bylo, nevadilo mi to – klidně zvládnu šťastně žít i bez svatby. Dobrá, možná, že jsou to trochu kyselé hrozny. Řekla jsem mu žádné významné životní změny, když jsme to naposledy probírali, ale to bylo v době, kdy procházel chemoterapií. Chtěl si se mnou koupit dům, takže jsem věděla, že to považuje za dlouhodobý, ne-li trvalý svazek. Ale po všech těch řečech okolo Emminy svatby jsem se začínala sama sebe ptát, proč můj přítel, který nesnesitelně podléhá tradicím, se o té možnosti pro nás dva nezmínil.

„Nekupuj dům pro mou mámu. Nebo aspoň ne teď,“ řekla jsem mu a vrátila se zpátky k původní diskusi. „Je hodně pyšná a to by se jí moc nelíbilo.“

„Dobře.“

Tohle určitě nebylo naposledy, co přišlo dané téma na přetřes. Neil nesnášel, když nemohl nějaký problém vyřešit rozhazováním peněz.

Zapnuli jsme si pro vzlet bezpečností pásy, a když jsme pak byli bezpečně ve vzduchu a zazněl signál, odpoutali jsme se a zamířili do zadní části kabiny.

„Žádná postel?“ zeptala jsem se, když jsem se prsty opřela o stolek mezi dvěma řady sedadel, která byla kolem něj.

„Nemyslím si, že ji zatím potřebujeme,“ řekl Neil a rozepínal si knoflíčky své košile a vyhrnoval si je nahoru. Napadlo mě, že má na sobě téměř to samé, jako když jsme se tenkrát na letišti poprvé sekali, až na to, že teď měl pod košilí tílko s červenomodrobílým logem Who. Tenkrát před sedmi lety měl tílko z turné Davida Bowieho. Napadlo mě, zda si na lety vždycky bere něco, co mu připomíná klasické rockové kapely ze sedmdesátých let.

„Mám na mysli hru,“ pokračoval a zavřel posuvné dveře. Byla na nich malá západka pro zavření a použil ji. „Máš zájem?“

„Vždycky.“

„Tak se svlékni a posaď se na zadek na tenhle stůl.“

„Ano, Pane!“ Byla jsem ochotná vyhovět jeho příkazu a on vytáhl z kapsy sedadla balíček karet. Takže, to skutečně byla hra.

„Je tady něco legračního?“ zeptal se s lahodným náznakem varování v hlase, jak hladce vklouzl do své role mého Doma.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, Pane. Jen očekávání.“

„Pokud máš ráda očekávání, tak si tuhle hru jistě vychutnáš.“ Vyndal karty z jejich krabičky a pak je ve svých velkých rukách zamíchal. Počkal, až budu úplně nahá a upjatě si sednu na okraj stolu. Pak řekl. „Posuň se dozadu, na kolena a roztáhni je. Kdyby se ti podařilo dát paty do rohů stolu, bylo by to ideální.“

„Ale to pak budu úplně dokořán, Pane,“ škádlila jsem ho, zatímco jsem se pomalu tlačila dozadu a nastavovala nohy do pozice, kterou určil. Bylo v tom jakési nestoudné vzrušení z toho, že jsem naprosto nahá v situaci, kdy lidé běžně nazí nebývají. Myslím, že při mezikontinentálním letu ještě nikdo nikdy nebyl tak vystavený. Možná, že jsem jen lítala ve špatných letadlech.

„Zatímco ti budu vysvětlovat pravidla, byl bych rád, aby sis dráždila klitoris. Jen jedním prstem, bez proniknutí,“ přísně dodal.

Vložila jsem si prostředníček do úst a držela jeho pohled, zatímco jsem si ho nasála až po kloub. Když jsem ho pak vytáhla, byl celý lesklý mými slinami. Zajela jsem si s ním mezi nohy, abych udělala, co mě nařídil.

Z balíčku vytáhl kartu a zvedl ji. Byla to kluková sedma. „Kluk, popření.“

Zhluboka jsem se roztřeseně nadechla. Už dříve jsme hrály hry o mé orgasmy. Byla to ta nejlepší – a nejhorší – aktivita.

Vytáhl ze středu balíčku další kartu, podíval se na ni, pak ji vrátil zpět a vytáhl jinou. Pikové eso. „Piky, zničení.“

Zničení orgasmu bylo nejhorší. Ale vždy, když to udělal, přišel další, mnohem intenzivnější, protože trvalo déle, než nastal.

„Pane?“ zeptala jsem se. „Budou mít vliv číselné hodnoty karet nebo jen barvy?“

Okamžik uvažoval. „Čemu bys dávala přednost?“

Pomyslela jsem si, jak frustrující by byla piková desítka a rozhodla se: „Řekněme, že půjde o barvy?“

„Čísla jindy, možná?“ navrhl s lascivním úšklebkem. Vytáhl další kartu. „Káry -“

„Znamenají, že bych se mohla udělat?“ Při těch slovech mi mezi nohama zapulsoval horký příval vzrušení, ještě intenzivnější.

„Znamená to, že se rozhodnu, co se stane.“ Přistoupil o kousek blíž mezi mé nohy a okrajem karty mi přejel od kotníku až ke kolenu. „Dám ti příkaz a ty poslechneš.“

„To zní jen jako další obyčejný den v kanceláři,“ namítla jsem.

Přejel okrajem karty dál, po křivce mého stehna, přes bok a žaludek, mezi mými prsy až ke krku. Pustil kartu, sevřel mi čelist a ten hrubý dotek způsobil, že mnou projely další šipky touhy. „Chceš naplácat?“

Zvedla jsem nohu a prsty u nohou jsem mu přejela přes přední část džínů. „Vždycky.“

Zakřenil se na mě a sklonil se ke mně se slabým polibkem. Vychutnávala jsem si dotyk jeho úst na mých, jazykem jsem mu přejela po křivce spodního rtu. Vousy mě šimraly na bradě, jak jsem se svojí tváří dotýkala jeho. Přitiskl se mi ke tváři a prsty se mi zabořil do vlasů na šíji. Přejížděla jsem si v líných kruzích po klitorisu, zatímco mě líbal a ty šoky touhy násobily lahodné mravenčení na mých rtech a jazyku. Jak mě tiskl dolů, připletla se mezi nás moje noha. Potom se odtáhl a já jsem na noze i přes jeho džíny cítila tloušťku jeho erekce.

S nesnesitelně polovičatým úsměvem znovu popadl karty, zamíchal je a pak je položil. „Srdce znamená, že máš povolený orgasmus. Pochopila jsi pravidla hry?“

Přikývla jsem se zrychleným dýcháním, které odpovídalo mojí rostoucí touze. „Rozumím, Pane.“

Položil karty na stůl mezi moje nohy a jednu z vrcholu vytáhl. Srdce.

Myslela jsem si, že bude zklamaný, že mě jeho hra tak rychle odměnila. I kdyby to tak bylo, neviděla jsem na něm žádné známky zklamání, když se rukou zabloudil k mému pahorku, aby od sebe rozdělil moje stydké pysky a odhalil tak můj hltající, pulsující klitoris. Palcem s ukazováčkem ho štípl a pak klesl na kolena, aby mi ho mohl začít pomalu lízat.

Zasténala jsem, opřela se o lokty a nechala jsem klesnout hlavu. Vlasy mi volně visely, padaly přes ramena dolů a já si spokojeně povzdechla, jak mě Neilovy rty sevřely. Střídavě mi dráždil klitoris prsty a sál ho jazykem. Do jeho úst jsem se zavrtěla. Po roce, který jsme spolu strávili, věděl, kde všude potřebuji, aby se mě dotkl. Mohl mě udělat téměř tak rychle jako já sama, což dávalo smysl, protože od té doby si toho o mě dost zjistil. Zakňučela jsem pod náporem té intenzity, která se stále zvyšovala a s vědomím, že v letadle nejsme sami, jsem se zhluboka nadechla nosem, abych se ubránila sténání.

Jeho vousy mě dráždily na stehnech a stydkých pyscích tím nejlepším možným způsobem. Strčil do mě prst a já se kolem něj stáhla, boky jsem vzpínala proti jeho obličeji. Našel můj bod G a já se musela rukama pevně chytit stolu z leštěného dřeva. Stehna se mi svírala a jeho hlavu jsem chytila do kolen. Podařilo se mi přemoci a vyvrcholila jsem jen se slabým zasténáním.

Vytáhl prst, ale druhou ruku měl na mém víc než vydrážděném klitorisu, jak jsem se snažila vykroutit. Zvedl další kartu a podržel ji. Můj mozek zaregistroval, že se jednalo o piky, i když jsem právě směřovala k druhému orgasmu, který mi bude v poslední možné vteřině krutě odepřen. Neil povýšil ničení orgasmů těsně před vyvrcholením na vědu. Moje kočička se svírala, ta ostrá hrana potěšení se blížila čím dál víc a víc a právě, když už jsem si myslela, že přišla, právě v ten okamžik, když jsem to tak zoufale chtěla, vytáhl ruku ven.

„Ne, ne!“ žadonila jsem, ale neřekla jsem „červená“, to slovo, které bych měla použít, když bych to skutečně celé chtěla zastavit, takže to nevzdával.

Hluboce se zasmál a řekl: „Ach, Sophie. Prosíš o milost? Už jsme se setkali?“

Zaskřípala jsem zuby, když mi sáhl mezi nohy a třel mě tam konečky prstů – bylo to jako bych už mohla mít orgasmus, i když jsem to necítila. „Kdy vytáhneš další zasranou kartu?“

Tím jsem si vysloužila rychlý, ostrý políček přímo přes kočičku a zasyčela jsem bolestí.

„Ještě jednou se mnou takhle promluv a bude to ještě horší,“ varoval mě a moje celé tělo pulsovalo v reakci. Skoro by mi to za to stálo, znovu ho vydráždit, jen proto, abych viděla, co znamená to „horší“.

Vytáhl další kartu a tentokrát to byly káry. To ho dostalo k výběru další akce, i když jsem měla představu, co by to mohlo být.

„Lehni si na záda. Hlavu nech viset přes stůl.“

Sama pro sebe jsem se usmála a udělala, co mi nařídil. Upravila jsem svou pozici a opřela se tak, že mi hlava visela ze stolu dolů. Doširoka jsem roztáhla nohy a obě si opřela o sedadla.

Rozepnul si pásek a přistoupil blíž. Potlačila jsem smích, kdy osvobodil svoji erekci a mohutnou špičkou se mi dotkl úst. Měla jsem pravdu, že jsem věděla, co chce. Otevřela jsem ústa a pojala ho, jazykem jsem si přitahovala do svého hrdla a uvolňovala svaly, jak mě jeho hlavička dráždila k dávení.

Uznale zavrčel a natáhl ruce k mému protaženému krku. „Dotýkej se sama sebe, zatímco se ti dělám do hrdla.“

Dobře, když mi můj Pán přikazuje…

Tak, jak mě Neil donutil se cítit, když jsem se podala, jsem se nikdy necítila po vyzkoušení jakékoli drogy, pití nebo jakékoli jiné sexuální zkušenosti. Každý pohled, vůně, chuť, povrch mi přišel, jako by přiléval benzín do mého již tak hořícího těla, každý tvrdý, chladný dotek stolku pod mými zády mi přišel jako pohlazení, ta známá vůně jeho pokožky byla jako silné afrodiziakum. Nade vše jsem ho chtěla potěšit a věděla jsem, že když ho potěším, potěším tím i sama sebe. Takže, i když mě živé maso mezi nohama bolelo a při jakýkoli dotyku na klitorisu jsem měla pocit, jako by mnou projel elektrický proud, udělala, jsem, co mi nařídil.

Pomalu ze mě vystoupil a já kolem jeho penisu prskala záplavu slin. Se zasténáním zatlačil zpátky a já cítila, jako bych ho měla napůl jako roubík, sténala jsem přes něj, jak jsem se dostávala blíž a blíž k orgasmu. Tenhle jsem potřebovala. Byla jsem nešťastná z toho předchozího, kdy mi zkazil uvolnění. Když jsem se mohla nadechnout, vysokým hláskem jsem fňukala přes jeho penis. S vzrůstajícím očekáváním jsem pevně sevřela nohy na stole.

„Ach, ne, Sophie. Tenhle se ti nebude líbit.“

Srdce mi kleslo až do břicha. Zrychlila jsem pohyb prstů, ale chytil mě za zápěstí. Bylo to jeho nevýslovné štěstí, že mi odtáhl prsty z těla, právě co jsem dosahovala vrcholu. Zběsile jsem jimi hrabala do vzduchu, ale nedošlo k tomu. To jediné malinké pošťouchnutí, které by mě mohlo přenést přes okraj. Svaly mě vším tím napětím bolely, vzpínala jsem se proti jeho sevření a z koutku oka mi unikla slza. Snažila jsem se ho prosit, ale přes jeho široký penis nebylo mým slovům rozumět a já prskala a dusila se roubíkem.

Jemně ze mě vystoupil a setřel mi slzu z tváře. „Kde jsme, Sophie?“

Popotáhla jsem a snažila se ignorovat svůj bolavý klitoris. To, co mi dělal, bylo mučení… a já z toho milovala každý dementní okamžik. V žádném případě bych to nezastavila. „Stále jsme zelení, Pane.“

Odešel o kousek stranou a vytáhl další kartu. Podíval se na ni, zamračil se a obrátil ji mezi prsty, aby mi ukázal obrázek.

„Co znamená Joker?“ zeptala jsem se, uchvácena tím, jak mu moje vlasy přejížděly po bosých nohou.

„Hodnotu pro Jokera jsme nestanovili,“ řekl s náznakem zděšení. „Myslím, že budu muset něco vymyslet.“

Podal mi ruku, aby mě vytáhl a chvíli mě držel, abych nabyla rovnováhu. Pak mě podebral rukama a zvedl mě ze stolu. Postavil mě na nohy do uličky.

„Ohni se v pase,“ nařídil a já zalapala po dechu, když mě rukou sevřel za paži, těsně nad loktem. Jak jsem tak byla skloněná, nemohla jsem sama držet rovnováhu, musela jsem mu věřit, že mě nenechá spadnout obličejem přímo na zem.

Zvuk rozepínání kovového zipu mi přišel v tom tichém hluku recirkulace vzduchu nepřiměřeně hlasitý. Vždy, když jsem se mu podala, to tak bylo. Smysly jsem měla podivně citlivější, opojené.

Jeho špička přejela po mé dírce a já zasténala. V prvních dvou letech našeho vztahu jsme s jedinou výjimkou vždy používali kondom – a ta jedna výjimka nehrála v náš prospěch. Poté, co jsem podstoupila potrat, jsme byli ohledně kondomů důslední. Poté, co Neil prošel chemoterapií s vysokými dávkami, která s nejvyšší pravděpodobností zničila do budoucna naděje na další početí, rozhodli jsme se spoléhat na moje nově zavedené nitroděložní tělísko. Ačkoli jsme již byli bez kondomů přes měsíc – poté, co mě moje gynekoložka ujistila, že nitroděložní tělísko je mnohem odolnější proti chybnému použití, když jsem zpackala braní pilulek, stále ještě jsem si libovala v jeho novost a jeho přednosti. Před Neilem bych nikdy bez kondomu nešla a přišlo mi to naprosto neuvěřitelné, jaký to byl rozdílný pocit. Ne nutně lepší, jen… jiný.

Zasunul se do mě, celou svou horkost, tvrdost a hrubost a já zalapala po dechu. Je obrovský, a když jsme si takhle hráli, nebyl zrovna jemný. Přesto, že jsem byla neuvěřitelně mokrá a celé tělo se mi třáslo potřebou, moje broskvička se kolem něj při jeho prvním hlubokém zastrčení jen neochotně otvírala. Když vystoupil, sevřel mě i za druhou ruku, a pak po mě pomalu klouzal svou předkožkou, zatímco se mi oči s chvěním zavřely. Potom do mě znovu bez slitování přirazil znovu, držel mě v zajetí na bodu obrovské bolesti a všechna moje nervová zakončení zpívala v čiré radosti. Z krku se mi linuly zvuky agónie s potěšením. Nebylo kam uhnout, nešlo se tomu vyhnout. Jedinou možností bylo nechat ho do mě bušit, zatímco mě nedovolil žádný pohyb.

Pustil mi jednu ruku, ale když jsem se natáhla dozadu, abych se ho dotkla, plác mě po ruce. „Jestli se chceš něčeho dotýkat, dotýkej se sebe.“ Prsty se mi zabořil do vlasů, trhl mi hlavou dozadu a k tomu přidal zavrčení: „Děvko“, aby dokončil větu.

To zakázané slovo se mnou udělalo to, co pokaždé, když ho použil. Moje kočička se sevřela kolem jeho délky, kterou do mě bušil, každým jeho pevným tahem ze mě vycházely hlasitější výkřiky, až nakonec musel pustit moje vlasy a zacpat mi pusu rukou.

„Líbí se ti tenhle penis, Sophie?“ zeptal se a já to přitakala zamumlání do jeho dlaně, kterou mě stále držel na puse. „Pak navrhuji, aby ses ztišila, nebo ti ho vezmu. Rozumíš?“

Přikývla jsem, oční víčka jsem měla pevně stisknutá k sobě. To poslední, co jsem chtěla, bylo být potrestána tímhle způsobem. Jakmile byl uvnitř mě, ztratila jsem veškerý zdravý rozum. Jednou jsem na to skutečně moc tlačila – myslela jsem si, že když mi vyhrožoval, že mě přestane šukat, mohl by mi to případně dát – než přestal uprostřed naší hry, aby mi dal lekci o poslušnosti subinek. A navzdory tomu, mi pak poskytl následně vynikající emocionální a fyzickou péči, tu noc už mě znovu neojel. Takže jsem věděla, že mluví vážně.

Po našem prvním společném roce Neil začal být jistější se svojí schopnosti znát mé vlastní limity. Bral mě za slovo – nebo spíš nedostatek při používání bezpečnostního slova - že jsem v pořádku a já zjistila, že je v něm něco ze sadisty. Zatímco se vždycky bavil, jakmile dostal volnou ruku v působení bolesti, v poslední době mi přišlo, že ji způsobuje víc. Jako kdyby se nějaká jeho část přede mnou držela zpátky, než se ujistil, že nejenže jsem to ochotná brát, ale že to i skutečně chci.

Páni. Chtěla jsem to.

Zajel příliš hluboko a já si skousla rty, abych zadržela výkřik bolesti. Udělal to znovu a znovu a já se zlomila, rozvzlykala se a přestala být schopná kontrolovat svou reakcí nad tlakem, kdy jsem měla pocit, jako bych měla uvnitř prasknout. Moje kočička se sevřela a brečela, vlhkost mi vytékala i na stehna. Neil mě stále jednou rukou držel před ústy. Prsty druhé ruky se mi zarývaly do paže tak silně, až jsem si byla jistá, že mi tam zůstanou stopy, ale v tuhle chvíli jsem se nebyla schopná udržet sama na nohou, takže jsem potřebovala, aby mě držel on. S divokým zavrčením se do mě nořil, jeho penis ve mně prudce explodoval.

„Kurva,“ zasupěla jsem, když mi uvolnil ústa. Vyklouzl ze mě a já se potácela pár kroků dopředu, než jsem získala stabilitu. „Dobře, právě mě něco napadlo.“

„Co?“ Klesl do jednoho ze sedadel a oči měl pevně zavřené, jak se snažil popadnout dech.

„Nemůžeme přijet do domu tvého bratra, abychom tam strávili vánoce, zatímco budeme cítit sexem?“

Podíval se na mě, pak na své džíny, které byly hojně potřísněné mým tryskajícím orgasmem. Zasmál se, natáhl se a přitáhl si mě do klína.