SYL - 27. kapitola

Překlad: Verča

Byla jsem vyčerpaná z mého prvního pracovního dne v Mayfieldovo nemovitostech. Samá jednání, přesměrování nespočet telefonních hovorů a seznamování se s Jettovo účty. Na konci dne jsem měla sotva čas podívat se na to, jak se vyvíjí případ Lucazzone. Chtěla jsem řešit tento případ, protože čím dříve by to bylo vyřešené, tím víc bych dokázala, že si zasloužím toto místo a, že Jett udělal správné rozhodnutí, že mě přijal.

I když jsem s ním ráda trávila čas, byla jsem vděčná, když oznámil, že musí jít na časnou obchodní večeři, a bude tak muset odejít, aby se vyhnul odpolednímu provozu.

Poté, co mě políbil na rozloučenou, slíbil mi, že napíše, jakmile večeře skončí. Popadla jsem šálek kávy a strávila několik minut klábosením s Emmou, a pak se vrátila do kanceláře a vrhla se na čekající složku na mém stole. Napila jsem se kávy, připravena udělat svůj první multi-milionový projekt, když mě upoutalo červené razítko. Málem jsem vyplivla kafe, když jsem četla dvě slova napsaná velkými písmeny: V NABÍDCE.

Starý muž se nakonec rozhodl sídlo prodat. Cena upoutala můj pohled.

Čtyřicet milionů.

Do prdele.

O dvacet milionů více, než bylo plánováno.

Luxusní majetky nebyly moji specialitou, ale věděla jsem, že tolik to nestojí. Ztráta společnosti by byla tak velká, že by pohltila Aljašku. Proč chtěl Jett podstoupit takové riziko? Zhluboka jsem se nadechla, abych uklidnila nervózní chvění v břiše.

Nebylo mým úkolem radit mu, jak podnikat, ale jsem si jistá, že nechce, abych držela hubu a nechala ho udělat takový hloupý tah. Smlouvy ještě nebyly podepsány, takže jsem ho z toho mohla dostat. Ignorovala jsem příchozí hovor, zvedla jsem mobil a rychle vytočila Jettovo číslo. Zvedl to po prvním zazvonění.

„Hej, krásko. Co se děje?“

Zhluboka jsem se nadechla, psychicky jsem se připravovala na má slova. Byl to úspěšný obchodní magnát, který nechce od nikoho slyšet nějaké kecy. Poté, co jsem nad tím uvažovala, jsem se rozhodla, že budu přímá. „Měla jsem se podívat na Lucazzoneho složku a cítím, že je mojí povinností, ti říct, že je cena příliš vysoká.“

Ticho, pak, „Brooke, bylo rozhodnuto. Nech to tak.“ Jeho tón byl ostrý, takže nezbyl žádný prostor pro diskuzi.

„Ale-“ sčesala jsem si vlasy z obličeje. To byl skutečný Jett Mayfield. Ten, který dělal to, co se mu zlíbí. Ale proč mi teda říkal, že mě přijal pro můj postoj? Nebyl to důvod, proč mi svěřil tento případ jako první? „Je to příliš mnoho, Jette. Budeš v červených číslech. V tomto mi věř.“

Vydal otrávený povzdech. „Musím to dostat, bez ohledu na to jak.“

„Ale… riskuješ, že ztratíš milióny a já nechápu proč. To místo nestojí tolik peněz.“

„Nepotřebuješ to chápat. To je moje poslední slovo. Ještě něco co pro tebe můžu udělat, Brooke?“ Odstrčil mě jako otravnou mouchu. Moje nálada vzplanula. Jett Mayfield byl tvrdohlavý, ale pokud měl dobrý motiv, jeho tvrdohlavost byla neopodstatněná, a usilovala jsem o to, dozvědět se ho.

„Byla jsem realitní agentka, než jsi mě přijal. A celkem dobrá, sám si to řekl.“ Odmlčela jsem se a čekala na jakoukoli reakci, která ale nepřišla. A tak jsem pokračovala. „Na letiště je to hodina jízdy, což znamená omezení. Výhled je ohromující, ale je to jen jezero. Není tam místo na plážové povalování, vodní lyžování ani plachtění a jiné věci, které dělají bohatí lidé. Je to příliš daleko-“

Přerušil mě. „Brooke.“ Neposlouchal mě. Jak ho mám sakra donutit, aby mě poslouchal? Začala jsem zuřivě psát na svém počítači, otevřela účty a citovala ceny, které jsem dokončila. Nebyla jsem ochotna vzdát se. Ne v této záležitosti. Nechtěla jsem, aby společnost ztratila čtyřicet milionů a riskovat tak propadnutí do černé díry.

„Platím to z mé kapsy,“ řekl Jett tak nízko, že jsem si nebyla jistá zda, jsem dobře slyšela.

Moje ruka ztuhla nad klávesnicí, jak se můj mozek snažil pochopit význam jeho slov. Měl tolik peněz někde vzadu na účtu? A mohl by se s nimi rozloučit v mrknutí oka? Věděla jsem, že je bohatý, ale nikdy jsem si neuvědomila, do jaké míry.

Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou, jak snadno by mohl vyhodit peníze z okna. Byly to jeho peníze, a měl právo s nimi dělat, co chce, ale přesto. Neexistuje žádná záruka. Nebyla ani šance padesát:padesáti, že by získal své investice zpátky. Bylo více pravděpodobné, že to ztratí než, že by vyhrál v hazardních hrách.

„Ale proč?“ Snažila jsem se ovládnout svůj hlas. „Získáš majetek potencionálního vraha.“

„Můj otec to tak chce. Myslí si, že může vydělat v Evropě jmění. Nemám jinou možnost.“

„Ví, že utratíš tolik peněz?“ Nevím, proč jsem se ho na to zeptala. Asi moje zoufalé podvědomí lpí na jakémkoli možném argumentu, který by mohl změnit jeho názor. Bez ohledu na náš vztah, starala jsem se o něj dost, abych se ho pokusila zastavit v tom, než udělá hloupou chybu. A koupě tohoto místa byla chyba.

„Ví, Jette?“ Znovu jsem se zeptala.

Stále váhal, a v tu chvíli jsem měla odpověď.

„Ó. Můj. Bože,“ řekla jsem, boříc hlavu do dlaní. „Ty jsi mu to neřekl.“

„Můj otec chce tento pozemek a já to pro něj udělám. Kromě tebe a mých právníků, nikdo neví, kolik platím a byl bych rád, kdyby skutečná cena zůstala utajená,“ řekl Jett. „Podívej, přál bych si, abych ti to mohl vysvětlit, ale můžeme to udělat jindy? Zítra tě vezmu na večeři a pak můžeme promluvit ještě víc.“

„Ale-“

Znovu mě přerušil. „Ne, Brooke. Jsem na schůzce a klienti čekají. Zavolám ti později.“

„Dobře,“ zašeptala jsem, ale linka už byla hluchá. Zavřela jsem složku a zamkla ji do mé skříňky.

Napětí v jeho hlase nezůstalo bez povšimnutí. Možná to byl strach. Ať tak či onak, byl tvrdohlavý v celé této situaci. Poprvé jsem uvažovala, jestli toho v této nemovitosti nebylo víc, než mi Jett řekl.

***

Přijela jsem do kavárny s deseti minutami navíc a zaparkovala u vchodu, kde jsem mohla dávat pozor na auto a když tak rychle zmizet. Nepřekvapilo mě, že kavárna byla prázdná. Většina lidí je ještě buď v práci, nebo uvízli v dopravní špičce. Řekla jsem číšníkovi svou objednávku a během několika minut jsem se uvelebila na svém obvyklém místě, u stolu se čtyřmi židlemi, vylovila svůj mobil a dala ho na stůl, abych nezmeškala důležitý hovor nebo zprávu.

Heart Strings Café otevřeli v prvním ročníku, kdy jsem byla na vysoké škole. Zjistila jsem to, když se mi Sylvie snažila dohodit rande naslepo. Ten kluk mě pozval sem. Vůbec se to tu nezměnilo: je to tu malé, ale nádherné. Byl tu barevný nábytek a dlažba podobná šachovnici. Milovala jsem toto místo, nejen jídlo, ale celou tu atmosféru tady. Uvědomila jsem si, že to zrovna asi není nejlepší místo na schůzku s právníkem z Londýna.

Příliš pozdě.

Strávila jsem několik dalších minut v tichosti, střídavě pokukující mezi mým autem a dveřmi. V šest přišel vysoký chlap s kufříkem, zastavil se a skenoval kavárnu. Vzhledem k tomu, že tu nikdo nebyl, tedy kromě mě a staršího manželského páru, ihned mě zaregistroval.

Jake Clarkson byl vysoký čtyřicátník s pískovými vlasy, silnou čelistí a ostrými šedomodrými oči. Jeho na míru šitý oblek mu padnul jako ulitý. Zastavil u mě a natáhl svou pěstěnou ruku k pozdravení.

„Slečno Stewartová. Je milé Vás poznat.“

„Brooke,“ nabídla jsem se a vrátila mu sebejistý úsměv a ukázala směrem na protější židličku. „Prosím.“

„Děkuji. Prosím, říkejte mi Jake.“ Sedl si na židli a rozepnul si první knoflíček od saka. Můj pohled ho pronásledoval, jak vytahoval několik listů z jeho koženého kufříku a umístil je před něj s draze vypadajícím perem navrchu.

„Dobře,“ řekl a zahájil tak rozhovor.

Vzduch byl naplněn předtuchou, kterou jsem přičítala skutečnosti, že mám strach z právních keců. Věděla jsem, že můj strach byl neopodstatněný, a přesto jsem nemohla zastavit třes mých rukou.

Číšník se objevil, objednal si – já už měla objednané velké latté, Jake si dal espresso, a pak jsme čekali mlčky, než nám přinese nápoje. Sledovala jsem ho, jak se napil kávy, lhostejná tomu, že bych si mohla spálit jazyk, zatímco jsem pila latté. Moje znalosti o lidech byly velmi jednoduché, ale došla jsem k závěru, že Jake Clarkson byl tvrdý chlap.

„Moje firma se snaží dostat se do kontaktu s Vámi po dobu dvou týdnů, Brooke.“

„Byla jsem na služební cestě. V Evropě.“

„Aha.“ Přikývl.

„Měla jste pěkný výlet?“

„Měla, děkuji.“ Mé tváře plály z náhlé vzpomínky na líné dny v náručí Jetta. „Říkal jste, že jste přiletěl z Londýna?“

Přikývl. „Včera ráno. Vaše spolubydlící mi řekla, kdy se vrátíte.“ Jeho šedomodré oči blikaly, když ke mně přisunul papír. Moje zvědavost mě zabíjela.

„Vyhrála jsem v loterii? Protože jestli ano, tak to musí být omyl. Nedělám loterie.“ Zasmála jsem se maskujíc nervozitu v mém hlase.

„Ne, Brooke.“ Postrčil list papíru směrem ke mně, abych si ho mohla přečíst. „To je závěť.“

„Cože?“ Zamračila jsem se, popadajíc papír. Mé oči málem vyskočily z důlků, jak jsem si přečetla titulek. Najednou jsem měla rozmazané vidění a málem jsem omdlela. To nemůže být pravda. Ale stálo to přede mnou. Poslední vůle a závěť Alessandra Lucazzoneho.