WIA - 15. kapitola

Překlad: Sim

ROY

Začínal jsem se cítit lépe.
Byl jsem rád, že potřeba si znovu dát kokain mizela.

Věděl jsem, že mi kapela pěkně zatopí za všechny ty přeskočené zkoušky, takže jsem musel přestat lhát a říct jim pravdu. Musel jsem jim říct každičký detail o tom, co jsem dělal – doručování drog pro Coreyho, setkání s Rose a zjištění, že její otec je šéf Red Round, Rockyho zbavení se Coreyho kvůli mně, protože mě donutil šňupnout kokain. Byli v šoku a já byl v šoku z toho, čím jsem si prošel za pouhý rok.

Pořád jsem neměl tušení, co Rocky s Cheekem a COreyum udělal. A abych byl upřímný, ani jsem to nechtěl zjistit. Byl jsem rád, že byli konečně pryč z mého života. Vděčný, že jsem mohl konečně dýchat. Šel jse kolem Coreyho domu, který byl opuštěný. Vchod a okna byly zatlučený dřevem. Žádná auta. Žádný lidé. Nic.

Rocky si nedělala srandu, když řekl, že budu mít peníze, které nějakou dobu vydrží. Rocky obrátil COreyho dům naruby, dokud nenašel jeho tajnou skrýš pod prknem na verandě. Bylo tam uloženo skoro přes půl milionu a všechno to teď bylo moje. Rocky z toho nechtěl vůbec nic. Byl jenom vděčný, že mohl konečně pro Red Round něco udělat. Slyšel jsem, že jeho otec byl naštvaný, že se do něčeho pustil, ale taky jsem slyšel, že jeho vztek byl předčený pýchou, jak šikovný byl jeho syn už v tak mladém věku. Jeho otec mu nakonec začal dávat malé úkoly v Red Round. Hádám, že jsme nakonec všichni dostali to, co jsme chtěli.

Nebyl jsem si jistý, jak zvládnu tolik peněz, ale šlo to. Zůstal jsem skromný. Stále jsem platil máminu sestru, zaplatil jsem sobě i klukům nové nástroje a taky jsem dost investoval do studia. Bylo to alespoň něco málo z toho, co jsem mohl udělat potom, co jsem to několik týdnů zanedbával. Lhal jsem jim o tom, čím jsem si prošel a musel jsem to nějak napravit. Naštěstí mi kluci odpustili. Moji nejlepší přátelé. Nic nemohlo narušit naše pouto. Chápali mě a myslím, že se na mě začali dívat trochu jinak. Nebyl jsem ten Roy, který se je pokoušel všechny držet nohama na zemi. Byl jsem Roy, který byl zmlácen, nucen dělat hrozné věci a dokonce měl zlomené srdce. A to všechno během jednoho roku. Co jsem to kurva žil za život? Podělaný, takový to byl život.

Ačkoliv s FireNine šlo všechno dobře, věc s mámou se začaly zhoršovat. S kapelou jsme poprvé vyrazili na koncert trochu dál, do Washingtonu, a jakmile jsme skončili, volal jsem, abych od sestry zjistil, že se jí přitížilo a musela jí vzít do nemocnice. Tu noc jsem nemohl spát. Nechtěl jsem, dokud neuslyším, jak na tom máma je. A ještě k tomu všemu mi Rose nezvedala telefon a neodepisovala mi na smsky, takže jsem na všechno byl sám, dovolujíc svým obavám, aby mě pomalu užíraly.

O den později, když jsme mířili na Rhode Island, jsem mluvil s mámou. Přísahala, že je v pořádku, ale já mohl slyšet z jejího hlasu něco jiného… mohl jsem to cítit. Nedařilo se jí dobře. Nenáviděl jsem, že jsem tam nemohl být s ní. Potřebovala mě. Možná mě tam nechtěla, ale já tam chtěl být. Nemohl jsem jí ztratit tak brzy, ne, když se začalo blýskat na lepší časy.
„Drž si hlavu ve hře,“ řekla máma. Mohl jsem v jejím hlase slyšet úsměv.
„To se udělá celkem těžko, když tvoje máma leží nemocná.“
„Tvoje máma bude v pořádku. Jen se ujisti, že se domů vrátíš s dobrýma zprávami. Budu tady, abych si poslechla každičký detail.“
Usmál jsem se a bojoval se slzama. „Dobrou noc, mami. Miluju tě.“
„Taky tě miluju, Royi. Dobrou noc.“

Potom, co jsem domluvil s mámou, zkoušel jsem znovu zavolat Rose. Minulou noc usnula, zatímco se učila. Chybělo jí jenom několik měsíců, než bude absolvovat a získá svůj titul. Chtěla být učitelka matiky pro první stupeň. Milovala děti. Milovala lidi. Dobrovolně brávala sirotky ve středu odpoledne ven a taky dobrovolně pracovala pro pár charit. Šla ve stopách svojí matky. Byla živý člověk a já to na ní miloval. Byla všechno, co já jsem nebyl. Doplňovala mě.

S klukama jsme v Chicagu odehráli obrovskou show a najednou se všechno změnilo. Ben nám řekl, že má možnost promluvit si s mužem, který se jmenoval Andrew Binds (ano, ano, otec drahé Penelope), který hledal nové talenty. Řekl, že by nám dal šanci. Všem nám koupil letenky do New Yorku, abychom pro něj vystoupili. Byli jsme nervózní trosky, ale s naším modlením a doufáním jsme zaváleli jako talentovaní muži a totálně to rozjeli. Z výrazu na Bindsovo tváři jsme mohli říct, že jsme ho ohromili. Trvalo jenom osm hodin, než nám zavolal, abych se vrátili k němu a udělali nějakou dohodu. Nikdy v životě jsem se necítil líp. Taková obrovská úleva. Po tolika měsících cvičení a práce, tohle bylo konečně ono. Všechna těžká práce se nám splácela. Konečně jsme dostávali to, co jsme si zasloužili.

Čím víc jsem byl šťastnější, tím víc jsem ze sebe dostával to nejlepší. Musel jsem to říct mámě. Od začátku z toho byla nadšená. Její smích mě nutil se smát. Její štěstí mě naplňovalo, ale když jsem zavolal Rose, z nějakého důvodu z toho vůbec nebyla šťastná.
„Jak dlouho budeš pryč?“ zeptala se a zněla poraženě. „Jsem za tebe opravdu šťastná, Royi, ale chybíš mi. Hodně.“
„Já vím. Taky mi chybíš, Rose, ale tohle je životní příležitost. Máme ještě několik vystoupení, než budeme u konce. Vrátím se domů na několik měsíců, než se zase vydáme do New Yorku, abychom pracovali s Bindsem. Můžeš jít se mnou, jestli chceš. Možná bys tu mohla najít nějakou školu, kde bys učila?“
„Och… nevím Royi, ale… jsem za tebe opravdu šťastná.“
Samozřejmě jsem její nejistotu přehlížel. Měla tendenci donutit mě věřit ve všechno, co řekl. Myslel jsem si, že její nedostatek radosti je kvůli tomu, že jí chybím, takže jsem jí řekl, že se brzy vrátím a nějak to vyřešíme. Věděl jsem, jak moc nenáviděla být odloučená od těch, které milovala.

Zrovna, když jsem si myslel, že všechno bude lepší – zrovna, když jsem si myslel, že jsme na tom s Rose dobře a že mě jenom potřebuje vidět – všechno se otočilo pro mě. Udělal jsem si čas, abych během se během roku podíval domů, ale někdy kolem šestého měsíce při nedostatku spánku a nekonečného cvičení jsem obdržel hovor od máminy sestřičky Sylvie, která mi řekla, že se možná budu chtít vrátit trochu brzy.
„Proč?“ zeptala jsem se. Vyschlo mi v ústech.
„No, Royi, doktoři dělali, co mohli. Joanne přestala brát svoje léky a přestala docházet na kontroly…..chce jenom odpočívat. Musím uznat, že to pro ní nevypadá dobře.“
Zavrtěl jsem hlavou a potlačil všechny svoje emoce. „Kolik myslíte, že jí ještě zbývá?“
Na moment byla z ticha a knedlík v mém krku se stihl zvětšit. „Dávám jí dva týdny.“
Z toho, co Sylvie říkala potom, už jsem moc neslyšel. Vědět, že máma to vzdala, mě bolelo. Máma to nikdy nevzdávala. Vždycky našla nějaký způsob, jak z toho ven.  Musel jsem se vrátit a zjistit, co se s ní děje. Tohle nebyla ona.
Kluci byli pěkně naštvaní, že chci zmizet před naším posledním vystoupením – zvlášť tím největším – ale během chvíle pochopili, proč se musím vrátit, zvlášť Gage. Nakonec jsme vystoupení přesunuli. Slíbil jsem jim, že se vrátíme hned, jak se situace zlepší, ale pravda byla…že jsem neměl tušení, kdy to bude. Ani jsem nevěděl, jestli na tom máma bude ještě někdy líp. Z toho, co jsem slyšel, už se to bude pravděpodobně jenom zhoršovat.

Potřeboval jsem se na zpáteční cestě uklidnit. Jeli jsme černou dodávkou, která měla čtyři řady sedaček. Seděl jsem v zadní řadě, zíral jsem z okna a doufal jsem, že to bylo jenom nějaké chvilkové období mého života, které rychle přejde.
Ale všechno se jenom zhoršovalo. Během cesty do Virginie jsem volal Rose nejmíň desetkrát a ani jednou mi to nezvedla. A já se začal strachovat. Ujišťoval jsem se, že byla jenom zaneprázdněná tím, být učitelka. Dostala práci a dařilo se jí dobře, co jsem naposledy slyšel. Smutný na tom bylo, že naposledy jsem o ní slyšel před třemi dny.

Tahle věc s velkou vzdálenosti zrovna nefungovala tak, jak jsem chtěl. Rose to nenáviděla. Nenáviděla být ode mě daleko. Jednou v noci mě dokonce srovnávala s Tommym, říkala, že tu pro ní nejsem nikdy, když mě potřebuje a že s ní nemluvím tolik, když jsem na cestě. Možná bylo trochu pravdy na tom, co řekla, ale rozhodně jsem nebyl jako Tommy. Udělal jsem si vždycky čas, abych s ní volal na Skypu. Kapela teď byla trochu zaměstnanější. Chyběla mi, hodně, ale fakt, že mě srovnávala se svým ex, mě štval.

***

Jakmile jsem se dostal domů, ucítil jsem vůni kuřecí polévky. Byla mámina oblíbená a já byl rád, že jí cítím. Znamenalo to, že jedla…možná. Sylvia vyšla zpoza rohu, jak jsem za sebou zavřel dveře. Měla na tváři falešný úsměv a v ruce nesla misku polévky. Prošla kolem mě, vešla do kuchyně a odložila plnou misku.
„Nejedla?“ zeptal jsem se.
„Ani kapku,“ vydechla Sylvie a zastrčila si pramen tmavých vlasů za ucho.
„Tady,“ řekl jsem a natáhl se pro misku. „Možná jí přesvědčím, aby něco snědla.“
„Jo. Možná. Čekala na tebe. Nespala celý den.“
„Celý den. Sakra.“ Vzal jsem si misku, otočil jsem se a vešel do ložnice. Miloval jsem náš nový byt. Měli jsme konečně místo a máma to tu krásně vyzdobila. S penězi, které mi Rocky dal, jsem mámě dovolil, aby udělala, co chce. Nikdy se mě neptala, kde jsem k těm penězům přišel a já byl rád. Kdyby věděla, jak jsem ty peníze získal, byla by pravděpodobně zklamaná.
„Mami?“ zavolal jsem, klepajíc na dveře. Vstoupil jsem do její ložnice a z nějakého důvodu jsem v její místnosti cítil větší zimu, než ve zbytku bytu. Nevěděl jsem proč, ale štvalo mě, že její pokoj byl chladnější, než ostatní místnosti. Bylo to, jako by se sem blížila smrt.
„Royi,“ zašeptala. Její hlas byl chraplavý…sotva slyšitelný.
„Mami… nesu ti polévku,“ řekl jsem a posadil se do houpacího křesla vedle její postele.
„Vidím,“ posadila se a usmála.
„Budeš jíst…prosím?“ Stiskla rty k sobě, naklonila hlavu a dala mi pevný pohled. Vrátil jsem jí pohled a položil ji misku do klína. „Musíš.“
„Co když nemám hlad?“ zvedla lžíci.
„Alespoň trochu,“ namítl jsem.
„Dobře. Dobře.“
Vydechl jsem a posadil se zpátky do křesla, zatímco jsem jí sledoval dát si pár soust, než upustila lžičku do misky a ponořila se hlouběji do polštářů. „Co tě trápí, Royi?“
Pokrčil jsem rameno. „Hodně věcí.“
„Jako?“
Polkl jsem a odmrkal slzy. „No… jsi tu ty.. a Rose. Nebere mi telefon a ani nevolá zpátky.“
„A proč to? Je na tebe naštvaná?“ zeptala se.
„Ne….nemyslím si. Vím, že toho má hodně a já taky.“
„Nikdo není nikdy zaměstnaný natolik, aby si neudělal čas na lásku.“
„Já vím. Já vím.“
Podíval jsem se na ní a ona se na mě nepatrně usmála. Na chvíli jsme byli zticha a já poslouchal, jak Sylvie v kuchyni myje nádobí. Ale najednou začala máma brečet a tentokrát to nebyl ten její tichý způsob pláče, ne, tentokrát to byl hlasitý pláč…a děsivý. Lámalo mi srdce to poslouchat. Byl jsem si jistý, že Sylvie to slyší taky.
„Co se děje, mami?“ zeptal jsem se a panikařil.
Zakryla si obličej rukama a zavrtěla hlavou. „Nemůžu tě na tomhle světě nechat samotného!“ zablekotala a popotahovala.

Rychle jsem zamrkal a nebyl si jistý, jak reagovat. Co na tohle můžete říct? Máma ztratila všechnu svou naději. Za chvíli mě bude muset opustit a moc dobře to ví. Hádám, že já to věděl taky, ale pořád jsem tomu nechtěl uvěřit. Byla hubenější a slabší. Nebyla vůbec zdravá. Sotva se zvládla sama posadit, natož, aby chodila. Prohrávala….a stejně tak i já. Ale musel jsem zůstat silný. Potřeboval jsem jí připomenout všechny ty rady, které mi dala.
„Mami, poslouchej mě,“ řekl jsem a sevřel její ruku ve své. „Všechno bude v pořádku. Nikam nejdeš. Tohle je jenom jeden z nárazů na cestě. Nic, co bychom nezvládli. Když se vrátíš ke svým lékům, všechno bude v pořádku. Nemůžeš to vzdát…“
„Ne, Royi, nebude to v pořádku! Nic nebude v pořádku. Nic ani nebylo v pořádku! To, co jsem dělávala….“ Zavrtěla hlavou a ze rtu jí ukápla slza. „To, co jsem dělávala, bylo špatné… a ty jsi to viděl. Pokaždé, když se na mě teď podíváš…. Myslím na to, že je to to jediné, co ve mně vidíš. Tu děvku ve mně. Nebyla jsem dobrá matka. Správná matka by nenechala svého syna sledovat, jak si vodí do bytu nespočet chlapů a zase je posílá pryč, jenom aby si vydělala peníze.“
„Jenom si dělala to, co jsi musela. Neměla jsi jinou možnost. Nikdo tě nenajal. Nikdo. Stejně tak, jako nikdo nezaměstnal mě. Všichni jsme udělali věci, na které nejsme hrdí. Byl jsem tam taky. Pamatuju si všechny ty telefonáty z různých společností, jak ti říkali, že nebudou potřebovat tvoje služby. Pamatuju si to všechno. Jak táta odešel….nechal tě, aby ses o mě starala sama. Všechno má svoje následky, jo, ale jestli si myslíš, že tvoje poslední rozhodnutí jenom proto, abys udržela střechu nad mojí hlavou a mohla mě krmit, bylo sobecké, tak se pleteš. Smrtelně se pleteš. Neznám matku, která by obětovala sama sebe, nebo prošla něčím takovým jenom proto, aby si vydělala pár dolarů. Většina by to vzdala, ale ty jsi to neudělala. A proč?“ sevřel jsem její obličej ve svých rukách a usmál se, snažíc se potlačit slzy. „Proč? Protože jsi silná, mami. Jsi hrdina. Jsi můj hrdina. Byla jsi tu pro mě, když nikdo jiný ne. Nevzdala jsi to sama se sebou, protože si se kvůli mně cítila špatně. Jsem v pohodě. Vždycky budu v pohodě.“
„Royi,“ dusila se. „Zlato, ty jsi můj hrdina. Vždycky jsi byl důvodem, proč jsem to nevzdala. Vím, jak těžké to je snažit se žít, když neuděláš ten správný krok.“
„Já vím.“ Opřel jsem se čelem o její. „Já vím.“ Otřel jsem jí slzy palcem a podíval se jí do očí. „Ale dostaneme se přes to.“
Vše, na co se zmohla, bylo kývnutí. Pokračovala v lehkém popotahování, dokud neusnula. Celou dobu jsem jí držel. Dokonce jsem si lehl k ní. Nemohl jsem jí opustit, ale taky jsem nemohl spát. Něco v koutku mojí mysli mi říkalo, že bez mámy už to nikdy nebude stejné. Bez pohledu na to, kolik naděje jsem měl, vznášel se nade mnou stín pochyb, který rostl každou hodinou….každým dnem.
Jenom se zhoršovala. Můj život se zhoršoval. Byl jsem vyděšený. A během toho všeho jsem pořád neměl žádné zprávy o Rose.

O týden později vzala Sylvie mámu do nemocnice, aby na ní dohlíželi doktoři a já se rozhodl pro změnu. Moc jsem o Rose v poslední době neslyšel, ale to ani ona o mně. Kdykoliv jsme měli možnost spolu mluvit na telefonu, jeden z nás neměl moc času. Ani nevěděla, že jsem byl zpátky ve městě.
Chystal jsem se všechno urovnat.

Tohle byl velký skok, ale byl jsem si jistý, že potom všem, čím jsme si prošli, to bude stát za to. Po všem tom odloučení mezi námi.

Bylo tu něco, co jsem před nějakou dobou koupil v Chicagu a čím víc jsem na to zíral, tím víc nejistý jsem byl. Nebyl jsem si jistý, jestli je tohle je správný způsob, ale cítil jsem, jakože je správný čas. Nikdy jsem se ohledně ničeho necítil tak jistý, dokud nepřišla ona.

Jel jsem k jejímu domu a dorazil tam o dvacet minut později. Brány byly zamčené a nevypadalo to, že by byl někdo doma, ale nehodlal jsem dopustit, aby mě to zastavilo. Mohl jsem vidět Roseiino BMW zaparkované venku, takže jsem zaparkoval před bránou a vytočil její číslo. Neodpověděla, takže jsem čekal a doufal, že zavolá zpátky.

Noc se pomalu plížila kolem mě, jak jsem seděl na kapotě svého Hyundai a díval se na černou krabičku ve své ruce. Auta jezdila kolem mě sem a tam a čas pomalu utíkal. Zrovna, když se blížila půlnoc a já strkal krabičku do kapsy u bundy a vytahoval klíč, uslyšel jsem Rose se smát. Otočil jsem se za jejím hlasem a moje srdce zrychlilo úlevou, že jí slyším. Ale úleva zmizela hned, když jsem jí uviděl ruku v ruce s tím sráčem, s kterým jsem myslel, že jí nikdy znovu neuvidím.
Tommy.
Podíval jsem se skrz bránu, abych viděl, jestli tam najdu jeho auto, ale nebylo tam. Musel parkovat vzadu. Otočil jsem se, abych se podíval na Rose, který se na něj usmívala a oba dva je ozařoval měsíc. Tommy jí říkal nějaký hloupý vtip a ona se tomu smála, ale potom natočila hlavu a zahlédla mě. Její tvář zvážněla a po úsměvu už nebylo ani památky. Tommy se podíval stejným směrem, a jakmile se naše oči setkaly, ušklíbl se. Chtěl jsem ten výraz smést z jeho obličeje.
„Počkám vevnitř, zlato?“ zeptal se Tommy.
Rose neodpověděla a já místo toho, abych ho šel praštit do nosu, jsem zůstal naprosto v klidu.

Tommy políbil Rose na tvář a prošel kolem mě, naťukal kód do zámku u brány a prošel skrz. Brána se za ním zavřela, vrzajíc proti cihlové zdi. Rose couvla, ale já na ní nemohl přestat zírat. Nemohl jsem tomu uvěřit. Bylo tohle to, co dělala, zatímco jsem se snažil pro nás zařídit lepší budoucnost?
„Royi, nech mě to vysvětlit,“ řekla a pospíšila si ke mně.
Tohle byla stejná věc, kterou mi řekla před méně, než rokem. Vždycky chtěla všechno vysvětlovat. Ačkoliv její vysvětlení pro tohle…. Nebude mít pro mě žádný smysl, protože to, co jsem viděl bylo opravdové. Rocky nebyl kolem. Nebyl tu nikdo, koho by musela ohromovat. Prostě to byli jenom ona dva a ona byla šťastná. Řekla mi, že s tím skončila, a kdyby to byla pravda, nebyla by s ním venku. Co se tady kurva dělo?

„Musíš si ze mě dělat kurva srandu, Rose!“ zavrčel jsem. Znovu ustoupila o krok a stiskla rty k sobě. „Tohle je vtip, že jo? Zase si ze mě utahuješ? Kde je Rocky, hm? Musí tady někde bejt!“ Nedokázal jsem ovládat svůj vztek. Byl jsem na pokraji výbuchu.
„Ne, Royi,“ Zavrtěla hlavou a v koutcích očí se jí objevily slzy. „Ne, tohle není vtip. Není to žádný žert. Řekla jsem ti už dřív, že nedokážu zvládnout tuhle věc s cestováním. Říkala jsem ti, že jestli budeš pryč dýl, než budeš tady, že nebudu vědět, co dělat. Tommy se vrátil pro mě, a…. a já nevěděla, co mám dělat! Byla jsem slabá! Zranitelná! Chyběl jsi mi….Ale on taky. Hodně, Royi!“
„Chyběl ti?“ vyštěkl jsem. „Chyběl ti!“ Sevřel jsem ruce do pěsti a prosvištěl kolem ní. Potřeboval jsem odtud vypadnout dřív, než skončím tím, že vtrhnu dovnitř domu a pokusím se z Tommyho vymlátit duši.
„Royi! Prosím!“ Ignoroval jsem jí a pokračoval v chůzi. Následovala mě a křičela moje jméno. „Royi, věděl jsi od prvního dne, že se nikdy nedostanu přes Tommyho!“ křičela.
Tohle mě donutilo zastavit a ostře se otočit. Zamířil jsem k ní a nespouštěl z ní oči. Zírala na mě, spodní ret se jí třásl a modré oči se jí leskly. „Řekl jsem ti, abys šla se mnou, Rose. Věděl jsem, že budu hodně často pryč a ty taky. CO jsi čekala? Kapela už není jenom místní. Chtěl jsem, abys cestovala se mnou, ale ty jsi řekla ne! Chtěla jsi zůstat tady. Dal jsem ti šanci, abys šla se mnou, ale ty jsi jí nepřijala…. A teď to svádíš na mě, protože jsi se znovu zamilovala do toho sráče, který ti vyrval srdce?“ Zavrtěl jsem hlavou a zamračil se. „Hádám, že jsem na stejné lodi, jako ty, hm? Stojím před člověkem, který vyrval moje srdce a rozdrtil ho na malé kousky a stejně jsem jí vzal zpátky. I když jsem někde v koutku svojí mysli věděl, že to udělá znovu…kvůli němu. Měl jsem se poslechnout sám sebe před tím, než jsem poslouchal tebe nebo nějakou tvou další lež. Hádám, že to byla moje chyba, že jsem tomuhle pitomýmu vztahu dal další šanci.“
„Nebyl jsi tady, Royi. A on je moje první láska…. Nikdy se přes něj nedostanu, bez ohledu na to, jak moc se snažím. Vím, že tohle nechceš slyšet, ale je to pravda. Myslela jsem, že když budu s tebou, mohla bych se přes něj dostat, protože si se ke mně choval hezky, ale…. Nemůžu.“
„A to je dostatečný důvod k tomu, abys mě obešla a vrátila se k němu? Abys mě ignorovala!“ Nakláněl jsem se k jejímu obličeji a ona ode mě ustupovala. Vypadala, jako by chtěla křičet o pomoc, a možná by měla. Trpěl jsem. Byl jsem raněný. Moje srdce se lámalo na kousky s každým slovem, které bylo vyřčeno. Kdyby mě zastřelil někdo z Red Round, bolelo by to nejspíš méně, než tohle. Dělo se toho teď až moc.
„Nikdy jsem nechtěla, aby o dopadlo takhle,“ zašeptala. „Nemyslela jsem si, že to s námi zajde až takhle daleko. Nechtěla jsem ti ublížit.“
„Samozřejmě, že jsi nechtěla. Tak dlouho, jak jsi ty v pořádku, tak na ničem jiném nezáleží, že?“ Vyštěkl jsem a ustoupil od ní. „Víš, Rocky měl pravdu. Na tomhle se s ním shodnu. Jsi sobecká, Rose. Staráš se jenom sama o sebe. Nemyslíš na nikoho jiného, jenom sama na sebe. A to je smutný.“
Chtěl jsem toho říct mnohem víc. Chtěl jsem jí zničit. Chtěl jsem na ní křičet. Ublížit jejím citům, ale byl jsem lepší, než to. Uvědomil jsem si, že jsem řekl dost. Viděl jsem všechno, co jsem potřeboval vidět. Slyšel jsem vše, co jsem dokázal unést. Bylo na čase, abych to nechal být. Prostě už mi nestálo za to bojovat. Nenáviděl jsem, když mi někdo lhal. Zrovna teď nebyl správný čas na to, abych se cítil zrazený, ale ona to udělala.

S tím jsem prošel kolem ní a skočil do auta. Nastartoval jsem a prudce stiskl nohu na plynu. Pokoušela se na mě volat a dokonce ječela, abych počkal, ale já jí ignoroval.

Tohle byla poslední kapka. Měl jsem dost toho, být její dočasné řešení. Skončil jsem s lhaním sám sobě o tom, že všechno mezi námi bude v pořádku. Už jsem byl unavený ze všech omluv, které jsem si pro ní vymýšlel jenom proto, že jsem do ní byl zamilovaný. Popíral jsem to a nenáviděl jsem se za to. Ale miloval jsem jí tak moc. Vytáhla ze mě tolik věcí, které jsem před tím neviděl. Proč to musela být ona? Nevěděl jsem, jestli vůbec někdy budu schopný si za tohle odpustit.
Byla tu jedna věc, kterou jsem věděl. Kromě mojí mámy a nejlepších přátel tu nebude nikdo, na kom by mi tolik záleželo. Nikdy si nikoho nepustím blíž ke svému srdci. Nechtěl jsem, aby mě někdo jiný poznal, a rozhodně jsem nechtěl někoho poznat já. Rose vyjebala s mými emocemi, hrála si s nimi a potom je odhodila. Nemohl jsem tohle znovu dopustit. Nikdy znovu.

Tu noc jsem dorazil domů, chopil se kytary a hrál z hloubi svého srdce i své duše. O tři dny noci později – s denní návštěvou nemocnice a slyšením, že je na tom ještě hůř – jsem spěchal do nemocnice jenom proto, abych padl na kolena a viděl ji naposledy vydechnout. Cítil jsem se, jako by celý můj život byl zničený…rozervaný na kusy. Potom, co jsem jí viděl umírat, se můj život najednou zdál naprosto nesmyslný.

Držel jsem se pohromadě až do pohřbu. Všichni pomalu opouštěli hřbitov, ale já tam stál a sledoval, jak spouštějí rakev do země. Hádám, že sledovat, jak jí spouštějí šest stop pod zem, mě zlomilo. Nutilo mě si uvědomit, že tohle bylo ono. Byla opravdu pryč. Už nikdy nebudu vtipkovat se svou matkou, nikdy jí neobejmu a nikdy od ní nedostanu žádnou další radu. Už nikdy mě neutěší její objetí, už nikdy jí neřeknu o tom, jak se vyvíjeli naše vystoupení. Už nikdy nebude nic s mou mámou. A uvědomění si to, bylo jako rána nožem do mé hrudi. Ne do srdce, ale do hrudi. Bylo by lepší, kdyby to bylo do srdce. Zabilo by mě to. Ale ne, tahle bolest se usadila na mé hrudi. Bylo to hluboké. Bylo to nesnesitelné. Bylo to neúprosné.

Spadl jsem na kolena a kluci se ke mně rozběhli. Pokoušeli se mě zvednout, ale já se ani nehnul. Ani jsem nemrkl. Chtěl jsem si jenom lehnout dolů s ní. Byl bych na tom líp, kdybych byl zavřený v té rakvi, obklopený temnotou pod chladnou, studenou zemí. Potřeboval jsem svou mámu tak, jako jse potřeboval vzduch.
Byla moje nejlepší kamarádka.
Žena, která mě držela pohromadě.
Žena, která ze mě udělala to, čím jsem byl dnes.
Byla moje inspirace na to, abych se dožil dalšího dne. Někdy mi řekla, abych se jen…. Usmál. Abych žil.
Nenáviděl jsem to přiznat, ale chtěl jsem tady Rose. Chtěl jsem, aby naplnila slib – že tady bude pro mě, až máma umře – který mi dala. Chtěl jsem, aby se s tím vypořádala se mnou. Uklidnila mě. Potřeboval jsem jí. Ale ona se neukázala.
Proč?
Protože jí to bylo u prdele. Vždycky to tak bylo.
Zrovna, když jsem si myslel, že se věci pro mě a ty, které miluji, lepší, všechno se rozpadlo. Vše, o co jsem se jednou staral, tu najednou nebylo – nic, než kromě mé kytary a kapely. Hádám, že ten starý muž v autobuse s kloboukem měl pravdu. Láska netrvá, ale zapomněl něco dodat. Štěstí netrvá taky.

 Zatím, co jsem truchlil, našel jsem novou lásku ke své kytaře. Byla mnohem lepší, než před tím. Moje vášeň rostla a pomalu se zmocňovala každé mojí části. Nebylo nic, pro co bych měl žít, než kytara a moje kapela.

Dnem i nocí jsem to byl já a moje akustika nebo dokonce elektrika. Dnem i nocí jsem to byl já a Gage pracující na písních, nebo já a Montana pracující na hudbě. Nic, kromě mé kapely a naší hudby mě nezajímalo. Velká část mě zemřela potom, co jsem se rozešel s Rose a potom, co mám umřela.

Nikdy jsem si nemyslel, že tu část sebe někdy znovu uvidím – tu část, kdy jsem byl naživu, energetický….šťastný. Tu část, kdy jediné, na co jsem mohl myslet, byla jistá osoba a to, jakou písničku pro ní napíšu, nebo co si vzít na sebe, aby mě ta jistá osoba pochválila a donutila mě se cítit líp tím, kým jsem. Nikdy jsem si nemyslel, že by se tyhle pocity mohly někdy vrátit do mého života….
Ale mýlil jsem se. Kelsey Prior se ukázala a zmocnila se každé části mě. A tentokrát, s ní, jsem věděl, že to bude stát za to.