SW - 12. kapitola 2/2

Překlad: Marťa
Kor.: Jitka

„Nikdy by tě nechtěla!“ Zakřičela jsem a běžela za ním, abych ho dohnala. Pak jsem se začervenala, když jsem ho uviděla stát na konci chodby s Pennem a Beccou.

„Kinsley!“ Vykřikla Becca a vyskočila na mě. Nebyla jsem na takovou váhu připravená, tak jsem se skácela dozadu a přistála se žuchnutím na zadku a přitom jsem si narazila i loket.

„Au! Nech mě, ty kříženče.“ Nemohla jsem se rozhodnout, jestli mám brečet nebo se smát, tak jsem křičela s úsměvem na tváři, jako podivín.

Penn zavrtěl hlavou, sehnul se a zvedl Beccu, která měla evidentně před tím, než jsme přišli, další šálek punče.

„Ty máš být Supergirl, měla jsi mě chytit!“ Dupla si Becca.

Předstírala jsem otočku a kop. Zasmála se a následovala mého příkladu. Brzy jsme se kopaly a bily chodbou pryč od kluků.

„Vážně mě bolí koleno,“ smála jsem se, když jsme si daly pauzu, abychom popadly dech.

Penn a Liam stáli kousek od nás na chodbě a se souhlasným přikyvováním hlavami se usmívali. Pravděpodobně souhlasili, že naše nepředstírané pohyby odhalovaly naše superhrdinské sexy zadky. Pfff, no.

„Je Penn v pohodě? Je vážně supersexy,“ zažertovala jsem a nemohla jsem se zbavit širokého úsměvu na rtech.

Becca mě sekla karate pohybem rukou. Vážně jsme se musely z těch kostýmů dostat.

„Jmenuje se Penn,“ řekla mi tak hlasitě, aby to mohli kluci slyšet, což mě rozesmálo ještě víc.

„To je to, o čem mluvím: Penn.“

Becca zavrtěla hlavou, ale nemohla zakrýt úsměv. „Ty sprosťačko, ale ano, je úžasný a moc zábavný. Roztomilý a vtipný! Věřila bys tomu?“

Plácla jsem si s ní. „Chystám se jít si s Liamem pro něco k jídlu. Myslím. Jak divné to je? Nechcete jít taky?“

Vydaly jsme se zpět ke klukům.

„Ne, myslím, že mě Penn odveze domů.“ To už jsme byly na doslech od kluků, kteří nás slyšeli.

„Jop,“ potvrdil dotyčný, houpající se na patách.

„Mohu ti svěřit svou kamarádku, Penne?“ Zeptala jsem se, dala si ruce v bok a předstírala, že jsem superhrdina. Pro větší efekt jsem si na zádech představovala vlnící se pláštěnku, jako v komiksovém zpracování.

„Postarám se o ní,“ mrkl. „Neměj strach.“

Liam se zasmál, vykročil vpřed a popadl mě za ruku. „Jdeme, Supergirl.“

Nechala jsem ho protáhnout mě hlavními dveřmi a dojít k jeho autu, ale ne dříve, než jsem se křikem rozloučila s Beccou.

Celou tu dobu jsem se smála tomu, jak se z večírku vyvinulo rande s Liamem. Tak nějak. Dobře, jen stěží. Vlastně jsme spolu nechodili a políbili jsme se jen proto, že byla tma jako v pytli. Vlastně mě ani na rande nikdy nepozval.

Ale měli jsme společné superhrdinské kostýmy. A mně se to zdálo docela oficiální.

„Opravdu mě bolí koleno,“ řekla jsem nakonec dost střízlivá, abych si uvědomila, že mi v něm pulzuje. Liam sáhl do kapsy džínsů a odemkl SUV. Obešel ho na stranu spolujezdce a otevřel mi dveře, aby mě pustil dovnitř.

„Ukaž mi to,“ řekl, jen co jsem vyskočila na sedadlo. Ukázala jsem na zadní část mého pravého kolene.

„Pořád se na večírcích zraňuješ.“ Střelil po mě hravým zamračením.

„Za to může Becca! Minule mě zranila svými boky.“ K čertu s Beccou. Je horší, než Shakira.

Zasmál se a ustoupil. „Pokud to bude pořád bolet, až dojíme, odvezu tě k doktorovi, aby tě prohlédnul. A myslím, že bych se měl dozvědět víc, o tom příběhu s tanečními boky.“

Zasmála jsem se a zapnula si pás. „Dobře, řeknu ti to cestou.“

***

Čekala jsem, že budeme jíst v restauraci, jako většina normálních lidí, ale Liam objednal jídlo z auta a o pár minut později vyběhl ven číšník s naší objednávkou. Liam se naklonil, aby od něj převzal tašku s jídlem.

„Je mi líto, že nemůžeme jít dovnitř, protože tisk bude mít pohotovost, zvlášť teď, když jsi „Vycházející hvězda ve světě fotbalu.“

„Co? To už je to někde vytištěné?“

„Jmenoval se tak článek na ESPN. Copak ses o tom nikomu nezmínila?“

Zavrtěla jsem hlavou. Komu bych se zmiňovala? Moji přátelé ESPN nečtou, můj táta tvrdě pracuje a moje máma byla zaneprázdněná posíláním mi balíčků.

Opravdu mi nevadilo, že nikdo neví o článcích, jako byl tento. Nechtěla jsem nic jiného, než ho dostat z hlavy.

 „Nechci to číst, ale můžeš mi to schovat, abych si to mohla přečíst, až mi bude šedesát,“ zasmála jsem se. „To už budu jen vzpomínat na své slavné dny.“

„Provedu… ale opravdu ti nevadí, že jíme tady?“ Zeptal se a opatrně si mě prohlížel.

Jeho otázka téměř zničila náš šťastný okamžik. Když jsme byli na večírku, začali jsme se cítit normálně, ale teď jsme byli o samotě v našem vlastním malém světě. Nebyly tu žádné seniorky, žádný tisk a žádní zbožňující fanoušci. Teď to byl úplně jiný příběh a realita naší situace na nás začínala dopadat. Ani jsme nemohli opustit auto ze strachu, že by nás někdo poznal a zavolal novinářům.

Ale ještě chvíli si můžeme žít v našem světě. A až se vrátím domů, budu si dělat starosti s důsledky svých činů, ale prozatím si budu užívat, že jsem s ním.

„Co jsi objednal?“ Usmála jsem se a zahnala myšlenky na později.

„Kuřecí maso a vafle. Budeš je milovat,“ odpověděl s jistotou.

„Oh, nemám ráda kuřecí maso ani vafle,“ zavtipkovala jsem.

„Vtipálku,“ mrkl, rozdělil maso a podal mi ho.

„Nebude ti vadit, že budeme jíst ve tvém parádním autě? Zeptala jsem se s pohledem upřeným na kožené čalounění.

„Dá se to vyčistit, a navíc, to jídlo za to stojí.“

Protože byl se mnou nebo proto, že má opravdu rád kuře a vafle?

Poté, co jsem si poprvé kousnula, byla jsem v nebi.

„Do prdele, to je dobré!“ Zvolala jsem a ukousla si další dvě pořádná sousta.

„No, myslím, že vím, kde tě vykrmit,“ zasmál se, než si kousl ze svého. Chvíli jsme jedli v tichosti. No, on mlčel. Zasténala jsem a naříkala blažeností nad javorovo-medovým máslem, kterým byla přelitá vafle.

„Víš, že to asi není dobrý nápad, aby nás, na těch mejdanech, ještě někdy viděli spolu.“ Oznámil mi Liam, čímž mě zastihl naprosto nepřipravenou.

Dožvýkala jsem zbytek sousta. „Asi máš pravdu.“ Souhlasila jsem s ním, i když jsem se po jeho oznámení cítila špatně. Už toho všeho zase litoval? Ne, byl chytrý.

„Tak, jako tak se mi tam nelíbí,“ pokračoval a dál se díval ven čelním sklem.

„Proč tam potom žiješ? Promiň, nechci být hrubá, ale mám dojem, že máš dost peněz, aby ses z toho domu odstěhoval.“

Liam se usmál. „Ten dům mi patří a někteří kluci z týmu mi platí nájemné. Můj další dům se rekonstruuje, takže tam teď musím zůstat. Obvykle je tam hodně legrace, ale poslední dobou je tam až moc večírků.“

On vlastnil dům. To bylo velké.

„Vadí ti, že se ve tvém domě pořádají večírky?“

„Není to tak špatné, do určitého bodu. Párty jsou někdy hodně divoké.“

Samozřejmě. Byli to mladí, atraktivní sportovci. Liam byl ještě v té fázi divokých večírků.

Upustila jsem vidličku zpátky do krabičky a odkašlala jsem si. „Jsem trochu unavená,“ řekla jsem a usadila jsem se v sedadle.

Soustředil se pohledem před sebe ven čelním oknem a jeho oči se zúžily. Nakonec promluvil. „Jo, v každém případě je pozdě.“

Myslela jsem, že potlačím své negativní myšlenky, než se dostanu domů, ale mýlila jsem se. Jakmile mi došlo, co by to znamenalo, kdyby nás viděli spolu, měla jsem pocit, jako bych se topila. A to jen proto, že i když to bolelo, měl naprostou pravdu. Byla jsem neopatrná a snažila se překročit hranice, aniž bych zvážila důsledky.

Když jsme přijeli k domu, kde jsem bydlela, Liam zaparkoval auto o pár domů dál, aby nás nikdo neviděl. Seděli jsme, dívali se úplně tiše čelním oknem ven a pozorovali, jako se kolem nás plíží noc.

Když otočil hlavu směrem ke mně, cítila jsem, jak jeho oči přejeli po mé pokožce. Polkla jsem a zírala na černou přístrojovou desku. Snažila jsem se držet hlavu rovně. Všechno to bylo tak matoucí. Věděla jsem, že Liam by pro mě nebyl dobrý, tak proč jsem nemohla vystoupit z auta? Bylo to k ničemu. Cítila jsem, jak po mě stále jezdí očima, jak mi prsty klouže po kůži. Kousla jsem se do spodního rtu a snažila se potlačit touhu proudící skrze mě.

V jednu vteřinu jsem byla ve svém vlastním světě a v dalším okamžiku si Liam rozepnul svůj bezpečnostní pás a přitáhl si mě na klín.

Každý důvod, který mi proletěl hlavou před pár vteřinami, se zdál irelevantní, neboť se naše rty spojily. Jeho ústa chutnala sladce po sirupu a já mu zamotala prsty do rozcuchaných vlasů.

U nás to vždy bylo, jako při zrychlení z 0 na 60 za tři sekundy.

Jeho ruce vklouzly pod sukni a na okraj mých kalhotek.

Všechno má své důsledky.

Popohánějíc ho, jsem ho kousla do rtu.

Všechno má své důsledky.

Jeho prst přejel přes látku a já se rozechvěla.

Odtáhl se na vzdálenost palce, jen tak, aby zastavil chemickou reakci, která mezi námi probíhala.

„Musíme se vyspat,“ zamumlal tak, že jsem jeho dech cítila na svých rtech.

„Ne.“

Stočil se mu okraj úst.

„Ano.“

Polknula jsem a snažila se uklidnit.

„Je mi líto, že to není jednouché,“ zamumlal. Zmenšil moje starosti dost na to, abych mu na jeho omluvu mohla odpovědět s jistou dávkou hravosti.

„Za nic se neomlouvej... byl to nejlepší polibek na rozloučenou, jaký jsem zažila.“ Když jsem byla s ním, žádné překážky nebyly.