SYL - 29. kapitola

Překlad: Verča

O půl hodiny později jsem manévrovala svým starým Volvem pomalým provozem. Pořád jsem byla v šoku. Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem cítila, že je to neskutečné. Skoro jako sen. Možná, že to nebylo nic než chyba, špatná totožnost, podvod. Možná, že Clarkson měl špatnou Brooke Stewartovou, která zdědila velkou evropskou realitu. To nezní jako něco, co by se stalo mě. K mému překvapení, prvním člověkem, kterému jsem to chtěla říct, byl Jett. Snažila jsem se mu dovolat, a když to nezvedl, tak jsem mu nechala hlasovou zprávu, že až si jí poslechne, ať mi zavolá. Druhá osoba byla Sylvie.

Byla jsem vzrušená, když jsem zaparkovala auto přes ulici a uháněla přes halu našeho bytového komplexu, pak nahoru po schodech, protože výtah byl obsazený. Když jsem vstoupila, byla jsem udýchaná a viděla Sylvii, jak sedí na pohodlné sedačce. Srdce mi tlouklo tak rychle, že bylo jen otázkou času, kdy praskne. Ale Sylvie si ničeho nevšimla. Teprve když jsem se sehnula a snažila popadnout dech, překvapeně vzhlédla.

„Ahoj. Běžela si maratón?“ Její hlas zněl drsně a vypadala divně. Byla oblečená v teplácích a vybledlém nadrozměrném tričku. Za normálních okolností bych tomu věnovala pozornost, ale její tvář vypadala v pořádku a její vlasy byly lesklé, takže na sobě neměla žádné známky deprese. Ať se děje cokoliv, nemůže to přebít moji novinku.

„Hádej, co se děje.“ Skopla jsem své boty na podpatku a zhroutila se na pohovku.

„Vyhodili tě.“

„Ne.“ Zamračila jsem se a zavrtěla hlavou. „Proč?“

Sylvie pokrčila rameny a vypustila znuděný povzdech. Udělala jsem si v duchu poznámku, abych jí pomohla najít práci, aby měla konečně nějaký smysl v životě.

„Setkala jsem se s tím právníkem.“ Zírala jsem na ni a uvědomila si, že i když ode mě byla jen pár centimetrů, nebyla tady fyzicky.

„Jo?“ Její hlas zněl asi tak jako pět let starý poslech dlouhé a nudné disertační práce.

„Chceš abych vypnula televizi?“ Zeptala jsem se jí a lechtala její nohy, vědíc, že to nenávidí.

Přitáhla si nohy k hrudi a posadila se. Její modré oči se na mě mračily. „Promiň. Jsem tak unavená a znuděná. Tenhle den se strašně vleče.“ Dosáhla na své dno. Soucitně jsem přikývla.“ Musím něco dělat. Jako-“

„Najít si práci?“ Navrhla jsem. Vrátil se jí úsměv na rty a pokračovala jsem, „Nebo bys se mnou mohla jet do Itálie. Vím, že je to magické místo s horami a jezery a nejúžasnějším tiramisu, co jsi kdy ochutnala.“

Pozorně si mě prohlížela, ne tak docela sdílela mé nadšení.“ Další služební cesta?“

„Ne. Jsem jediný dědic Lucazzoneova panství.“

Spadla jí čelist. Otevřela ústa a pak je zase zavřela. Její čelo bylo zamračené. Skoro jsem mohla číst její myšlenky, jak se snažila najít smysl v tom, co jsem řekla. Nakonec řekla: „Luzzone, hm? Nemáš na mysli to místo přes jezero?“

Samozřejmě, že byla ohromena. Byla jsem taky.

„Je to Lucazzone,“ opravila jsem ji. „S advokátem jsme prodiskutovali obsah vůle. Starý muž, Alessandro Lucazzone se se mnou chce setkat. Jake mi zarezervoval dvě letenky na zítra večer.“ Vyskočila jsem a popadla Sylvii v objetí. „Jedeme do Belagia. Co ty na to?“

Její výraz byl doslova nadšený. „Jsi si jistá, že nejde o nějaký podvod? Víš, takový ty e-maily, které oznamují, že jsi vyhrála nebo zdědila milion, a chtějí po tobě bankovní údaje.“

Zavrtěla jsem hlavou, ignorujíc nutkání si povzdechnout. „Je to legitimní advokátní kacelář. Jake nikdy nežádal o moje bankovní údaje. A můžu ti připomenout, že věděl, mé jméno a adresu předtím než mě kontaktoval?“

Záblesk poznání se objevil v jejích očích. „Máš pravdu,“ řekla Sylvie. „Ale jen zůstaň na bezpečné straně, pojďme se zeptat doktora Google.“

Zapnula její laptop a do vyhledávače napsala -  Clarkson & Miles. Po méně než sekundě se před námi objevil obraz Jake se spoustou detailů o jeho společnosti. O pár minut později jsem našla nějaké zmínky o Lucazzoneovo majetku a že Clarkson & Miles byla stanovena nejlepší advokátní kanceláří za posledních pět let. Všechno vypadalo v pořádku.

„To je on a tady je panství.“ Ukázala jsem na obrazovku a klikla na obrázek Alessandra a jeho zesnulé manželky. I když byl rozmazaný, byly zřejmě starý. Z té fotky jsem o ní něco věděla: měla tvrdou čelist a způsob jak bylo vyklenuté její obočí do mírného tvaru V… stejné jako měl můj otec.

Asi jsem začínala vidět podobnosti tam, kde žádné nejsou. Možná polovina mé rodiny pocházela z Itálie a nikdo se mi to neobtěžoval říct.

Sylvie se nade mnou naklonila a ostře se nadechla. „Ježíši, Brooke. Ty jsi bohatá!“

***

„Nevzal tě Jett na tohle místo?“ Zeptala se Sylvie.

„Bellagia?“

Přikývla. Pokynula jsem jí, ať počká, nalila jsem dva šálky kávy, popadla krabici cookies a vrátila se zpět k ní na pohovku, kde na mě Sylvie čekala se zkříženými nohama. Položila jsem kafe na stůl u gauče a podala jí sušenku máčenou v mléčné čokoládě, mé nejoblíbenější.

„Nejlepší bude spousta turistiky, protože to budu hodně potřebovat po tomhle.“ Zvedla sušenku, ukousla si a zasténala. Zasmála jsem se. Sylvie mohla jíst jako kůň a nepřibrala ani deko.

„Takže, vzal tě na tohle místo?“ Zeptala se Sylvie. Její chladný podtón v hlase mě překvapil.

„No, tak nějak. Zůstali jsme na druhé straně jezera.“

„Ale pořád je to to, samé místo ne?“ Trvala si na svém.

Skenovala jsem její tvář a hledala nějaké stopy. Její výraz byl klidný, až na podivné záblesky v očích. Polkla jsem a stále žvýkala sušenku, náhle zapomínajíc na máslovou chuť těsta namočeného v té nejkrémovější čokoládě za dvacet dolarů.

„Ano,“ řekla jsem. Jako by si potvrdila její podezření, přikývla. „Proč se ptáš?“

„To je docela náhoda.“

„Nemám ponětí, o čem to mluvíš.“

Přejela si přes své dlouhé vlasy a navlhčila si rty, jak se do mě zabořil její modrý pohled. „Vím, že jsi pořád pod vlivem jeho velkého péra a snových věcí, ale musíš zapnout mozek. A pronto.“ Zvedla ruku, aby zastavila mé protesty. „Nic netvrdím. Ale musíš uznat, že svět je velký, a vzal tě zrovna na místo, které máš zdědit. Opravdu si myslíš, že je to náhoda?“

Studený pot mi stékal po zádech. Nevěděla ani polovinu z toho. Jak bych jí mohla říct o zbytku a necítit se hloupě? „Ve skutečnosti je to ta stejná nemovitost, kterou se snaží koupit.“ Nemovitost, kterou jsem zdědila. Což mě vedlo k dalšímu znepokojení. Využil mě? Byla jsem tak naivní a věřila, že to, co je mezi námi je skutečné?

Chvíli jsme na sebe zíraly. Velikost slov mezi námi těžce visela ve vzduchu.

„Možná je to náhoda,“ řekla Sylvie, prolamujíc ticho. „Možná, že ani nevěděl, že máš s nimi nějaké příbuzenské vztahy.“

Podle Jettova spisu, společnost sledovala Alessandra po dobu deseti let. Bylo opravdu možné, aby se soukromý detektiv nikdy nedozvěděl o možném dědicovi? Možná. A pak mě najal? Nepravděpodobné. Náhoda?

„Nevím. To je zkurvené.“

„Kdy byla podepsána vůle?“ Zeptala se Sylvie.

Popadla jsem kopii vůle a hledala jsem datum.

Kurva.

„Asi před šesti týdny.“ To jsme se s Jettem ještě nesetkali. Jake musel před nejméně čtyřmi týdny připravit potřebné papíry, zjistit moji identitu a pak mě kontaktovat. Jen jsem nebyla kolem, protože mě Jett odvezl do Itálie. Ale proč mě najal k tomu, abych to panství dostala, kdyby věděl, že jsem dědicem?

„Myslím, že se mě snažil využít,“ řekla jsem pomalu. Bolest projela mou hrudí a hrozilo, že mě to zabije. Odfrkala jsem si a zavrtěla hlavou. Najal mě, aniž bych ho žádala o práci, odletěla pryč do luxusní vily, začala si vztah se žhavým šéfem, a zdědila panství v hodnotě milionů, které chce můj šéf.

„Pokusil se mě využít,“ opakovala jsem. „Nemůžu uvěřit, že jsem to neviděla už dřív.“

„Proč si to myslíš?“

Hořce jsem se zasmála. „Jett dostane, co chce. Jeho taktika: namluví vlastníkům nemovitostí drahé výlety a jídla a pak to prostě podepíšou.“ Napadlo mě, jestli spal se všemi ženskými cíli, nebo jen se mnou.

„Možná, že to nebyl jeho záměr. Mohla by to být prostě náhoda.“

„Neříkej mi hovadiny, Sylvie.“ Řekla jsem jí. „Věřila jsem mu. Věřila jsem, že mu na mě záleží. Spadla jsem do toho. Zamilovala jsem se.“

„Chystáš se ho to nechat vysvětlit?“ Zeptala se Sylvie.

Zavrtěla jsem hlavou a utírala si slzy, které se shromaždovaly v rohu mých očí. Jaký by to mělo smysl? Teď když jsem to věděla, nebyla jsem nic jiného než pěšákem v jeho hře. Ten chlap byl jako led. Dostat se blízko něj, bylo to poslední, co jsem chtěla. Padla jsem do náručí nesprávné osobě, dokonce jsem mu otevřela své srdce. Poznání, jak jsem byla hloupá, mě bolelo ještě víc než cokoli jiného.

Sylvie mě objala, když mi stékaly slzy po tvářích. „Chystáš se odhalit, jaká je krysa?“

S hořkým úsměvem jsem zavrtěla hlavou. „Proč bych to dělala? Ne, udělám něco jiného. Rozejdu se s ním a to takovým způsobem, že na to nikdy nezapomene.“

Jett možná zlomil mou důvěru v něj, a pravděpodobně i v ostatní lidi na tomto světě, ale nedostal to, co chce, Alessandrovo panství. Mohl vyhrávat, ale tentokrát ne. Alessandro Lucazzone to neprodá; jsem o tom přesvědčená.

„Jen si dej pozor,“ řekla Sylvie, pevně mě objímajíc. „Chlapi jako on vždycky mají několik koster v jejich skříních.“

„Děkuju.“ Umístila jsem jí měkký polibek na tvář.

„Proč?“

„Za to, že jsi upřímná. Pokud bys mi to neřekla, kdo ví, jestli bych to viděla skrze své zamlžené oči.“ Zavrtěla jsem hlavou, když jsem si vzpomněla, jak moc jsem chtěla tohoto muže. Trhla jsem nad bodnutím v mé hrudi, přesně tam, kde bylo moje srdce. Nemělo by mě to zasáhnout, tak tvrdě, ale stalo se. Možná proto, že to byl první člověk, kterému jsem důvěřovala, po tom, co se stalo s Jennou. Možná proto, že jsem si myslela, že když jsme si řekli své životní příběhy, můžeme být spřízněné duše. Možná proto, že jsem si myslela, že mě zná a má mě rád, za to kdo jsem.

Potřebovala jsem se odsud dostat. Nechat ho a bolest za sebou. Zapomenout na všechno, co se stalo.

Zapomenout na něj.

Vyskočila jsem z gauče, tahajíc Sylvii se mnou. „No tak. Musíme balit.“