SP - 9. kapitola

Překlad: Táňa

Setkání s Emily

Zvládla jsem akorát odpočívat, když jsme seděli v autě a Dan vyjížděl z podzemního parkoviště. Uvolnila jsem čelist a několikrát se zhluboka nadechla. Skopla jsem boty, natáhla si nohy na koženou sedačku a přitáhla kolena k tělu.

"Hej, jsi v pohodě? Bylo to pěkně intenzivní."

Zamyslela jsem se a přikývla, ale mohla bych říct, že ho můj úsměv neoklamal.

Bylo dost špatné, že mě Úřad duševně vyčerpal, ale vnitřně mě spíše žralo, že Dan už se mnou dál být nepotřebuje. Mířili jsme směrem k mému bytu a překvapilo by mě, kdyby neplánoval říct mi své poslední sbohem, jakmile mě vyhodí před domem. Opravdu jsem nechtěla být sama po tomhle zážitku a nerada jsem myslela na to, že Dana už neuvidím.

Začal si hrát s nějakým tlačítkem na volantu a za pár vteřin se z reproduktoru ozvala písnička, kterou jsem neznala. Zachytila jsme Danův pohled, na rtech mu pohrával úsměv, když zvedl ruku mým směrem. Na malou chvíli jsem si myslela, že se chystá ji položit na mě. Zadržela jsme dech v očekávání a vydechla, když zamířil k topení.

"Teď by ses měla cítit lépe," řekl předtím, než vrátil ruku na volant. Teplo, prostupující sedadlem, bylo jen malá útěcha.

"Co děláš v Elevate?" zeptal se, oči zaměřené na silnici před sebou.

"Jsem administrativní asistentka."

"Mm hm. Ale co to znamená? Co vlastně děláš?"

"No, nic ohromujícího. Jsem především holka pro všechno. Běhám kolem vedoucí a dělám všechno, co nechce dělat ona."

Dan se zašklebil. "A baví tě to?"

"Ani ne. Dostala jsem na práci nějaké psaní, což miluju, ale většinou nosím Camille kafe nebo věci do čistírny."

"Tak je možná čas podívat se po něčem novém?"

"Ano, mám v plánu odejít. Byla jsem na pohovoru u Dona, velkýho šéfa, na spisatelku na plný úvazek. Už publikovali několik mých článků a mám dojem, že ten pohovor byl jen formalita, takže drž mi palce..."

Dan pomalu přikývl. "Přeju hodně štěstí, jestli si myslíš, že to je to, co opravdu chceš."

Měla jsem dojem, že to nebylo to, co by chtěl slyšet.

Několik mil jsme vůbec nemluvili a poslouchali hudbu. byla jsme si vědoma každého pohybu, který Dan udělal; ťukání prstem na volantu do rytmu, úsměv a potřesení hlavou, když ho míjel řidič bílé dodávky, a jak se škrábal rukou na bradě, když byl hluboko ponořený v myšlenkách. Když jedna nahrávka skončila a nová začala hrát, rozlil se mu na tváři velký úsměv.

"Oh ano, skvělá písnička," řekl a zvýšil hlasitost tlačítkem na volantu. "To je moje neřest."

Ta píseň mi přišla povědomá, ale nedokázala jsem ji zařadit. Když se ozval hlas zpěváka, Dan se pustil do zpěvu, přehlušuje umělce.

"Musím mít trochu času... trochu času na přemýšlení o tom, co je za námi..."

Nevěřícně jsem se na něj podívala, kousajíc se do tváří, abych se nerozesmála nahlas.

"Radši čtu mezi řádky... pro případ potřeby, když jsem starší... oooh woah-oh-oh..."

Takže Dan Sullivan není vždy dokonalý. Mohl tak vypadat, ale zdání může klamat. Když zpíval vysoké tóny bylo zřejmé, že to není jeho šálek kávy. Ohlédl se a mrkl na mě. On to ví. Usmála jsem se pro sebe. Jeho zpěv je na houby a vůbec mu to nevadí.

Poznala jsem tu píseň. Byli to Foreigner (pozn. britsko americká rocková skupina), mamka mi je kdysi pouštěla. Potom, co jsem slyšela Danův zpěv, nejdříve mě napadlo rčení: když je nemůžeš porazit, přidej se k nim.

"Teď tu horu musím vylést... pocit tíhy světa na mých bedrech... skrz mraky vidím milované slunce... to mě zahřívá, když život chladne..."

Začala jsem bubnovat do palubovky a připojila se k Danovu hlasu, doufám, že trochu čistěji.

"V mém životě... byl tu jen srdcebol a bolest. Nevím jestli se tomu dokážu znovu postavit... Teď nemůžu přestat, cestoval jsem tak daleko, abych změnil tenhle osamělý ži-ivot..."

Pokaždé když jsem se na Dana podívala, musela jsem potlačit smích. Jak se blížil konec písničky, zpívali jsme z plných plic.

"Chci vědět, co je láska... Chci abys mi to ukázala. Chci cítit, co je láska. Vím, že mi to můžeš ukázat..."

Když hudba skončila, měla jsem na tváři obrovský úsměv.

Dan zeslabil rádio a usmál se na mě. "Neslyšel jsem to roky, ale pořád je to hit."

"Jo, bylo to skvělý," souhlasila jsem. Byl to dobrý pocit takhle se uvolnit. Myslím, že jsem se zbavila spousty nastřádaného tlaku. A mám pocit, že to bude teď jedna z mých oblíbených skladeb.

"Poslyš, Gracie, nevadí, jestli nejsi pro, ale co bys řekla na rychlej drink. Znám jednu dobrou hospodu na cestě k tobě a myslím, že si ráda odpočineš od SP-věcí."

Snažila jsem se zachovat si neutrální výraz, když jsem předstírala, že zvažuji, jestli chci jít, nebo ne.

"Ehm, jo, myslím, že bychom si mohli dát rychlý drink."

* * *

Ta hospoda byla v malé vesničce, ale podle parkoviště jste mohli poznat, že je populární. Když jsme vešli do Červeného lva, cítila jsem se mnohem lépe. Pořád jsem nevěděla, jestli jsme tu byli opravdu jen kvůli pití a mého rozptýlení od SP-věcí, nebo to byl začátek něčeho lepšího.

Hospoda byla přeplněná, a jak jsme se prodírali směrem k baru, dýchala jsme teplý, vlhký vzduch. Byla tam divná směs pachů, nesoucí se kolem; trochu se mi z toho zvedal žaludek. Před pár lety bychom byli v cigaretovém kouři, a ačkoliv Lydia, Kerry a já jsme později vždy remcaly kvůli 'zakouřeným vlasům,' přinejmenším to zamaskovalo pach některých návštěvníků.

Když jsme vstoupili, všimla jsme si, že se všichni dívají našim směrem. Bylo to, jako bychom nepatřili do takové místní hospody. Ale když jsem si uvědomila, že ty pohledy byly převážně o žen, došlo mi to. Jedna větší dáma prakticky vrazila svůj hrudník, který prohrál bitvu o udržení se v těsném topu, přímo do Danova obličeje. Svůdně se usmála na Dana, když se protlačila kolem něj. On se na ni usmál a střelil po mně malým, napjatým 'pomoz mi' úsměvem, když se snažil dostat nějaký prostor mezi sebe a vtíravé poprsí.

Zamířili jsme do tiché části. Byla tam prázdná, osamělá stolička. Dan ji přenechal mně a já se pokusila na ni elegantně vyšplhat. Dan si stoupl vedle mě a objednal nám pití.

Když mluvil s barmanem, ukradla jsem si pár nerušených pohledů na něj. Šimralo mě z něj v břiše a nebyla jsem jediná, kdo jím byl okouzlen. Barman se právě smál něčemu, co Dan řekl, a já mohla říct, že on si Dana také získal. Vsadila bych se, že když Dan chodil do školy, byl oblíbený a každý se s ním chtěl kamarádit. To bylo do té doby, než ho uslyšeli zpívat samozřejmě.

Vrátila jsem se v myšlenkách k mým školním dnů a nejoblíbenější kluk v našem ročníku byl Chris Wiseman. Byl vysoký, namakaný a pěkný, ale naneštěstí to věděl. A to ho zkazilo, protože byl nafoukaný a arogantní. Lydia si s ním v minulosti párkrát vyšla, ale myslím, že si byli až příliš podobní, než aby jim to vyšlo.

Zvedla jsem sklenku s vínem, Dan mě napodobil a usrkl si. Ve stejnou chvíli dívka vedle mě ztratila rovnováhu a vrazila do mě loktem a já si trochu rozlila pití. Otočila se na mě s vyděšeným výrazem. Byla stejně vysoká jako já s krátkými blond vlasy.

"M-moc mě to mrzí.. Byla to nehoda. Jste v pořádku?" koktala, vyděšené, modré oči jí kmitaly mezi mnou a chlapem, vedle kterého stála.

"Jo, nic se nestalo. Nedělejte si starosti," řekla jsem a usmála se, aby se uklidnila. Otočila jsem se zpět k Danovi věnovat mu pozornost, ale byli jsme vyrušeni hlubokým hlasem.

"Proboha, Emily, ty seš tak nešikovná! Proto tě neberu do společnosti."

Otočila jsem se, abych se podívala, jestli si ten muž za mnou dělá legraci. Byl asi šest stop vysoký s krátkými tmavými vlasy a kozí bradkou. Měl rudý obličej a zúžené oči. Zachytil můj pohled a jeho výraz změkl.

"Rozlila vám celý drink, že? Moc se omlouvám. Tady, nechte mě koupit vám nový."

"Ne, vážně, to není problém. Byla to jen kapička."

"Trvám na tom," řekl, vrhajíc na Emily hnusný pohled. "To je to nejmenší, co můžem udělat." Položil jednu obtloustlou ruku na bar, poklepávaje prsty, aby upoutal barmanovu pozornost. Ten chlápek, co mluvil s Danem vzhlédl se zmateným výrazem; položil sklenici, kterou utíral, a otočil se k nám.

"Promiňte, pane, dal byste této dámě jinou sklenku toho, co měla."

Barman přikývl a Emilyn přítel se obrátil na mě se spokojeným úsměvem.

Graham zaplatil a pak ukázal na skleničku na baru.

"Vše připravené a čeká na vás, m´lady, až dopijete tu kapku, co vám tam Emily nechala."

"Děkuji. Ale o jste vážně nemusel," řekla jsem a dala Emily omluvný pohled. Ale ona si toho nevšimla, protože byla zaměstnaná zíráním na své nohy.

"Ach ano, musel," řekl dramaticky. "Jsem Graham, mimochodem." Podal Danovi a mně ruku.

"A takhle nešikovná přítěž je má snoubenka, Emily."

Emily střelila pohled naším směrem, než sklopila oči a začala mluvit do podlahy. "Jsem idiot. Zakopla jsem o svou kabelku. Vážně se omlouvám." Všimla jsem si, že všechny její pohyby byly malé a nesmělé, jako u vystrašeného zvířete.

"No, bylo pěkné vás oba poznat," řekl Dan. "A Emily, prosím nedělejte si starosti, nic se neděje." Když to řekl, položil svou ruku na její paži, ale ona ustoupila z jeho dosahu, blíže k Grahamovi. Dan stáhl ruku zpátky. "No, užijte si večer."

"Ach ano, užijeme. Vy také," řekl Graham.

Dan se podíval na mě a kývnul hlavou ke straně, říkaje, že půjdeme jinam. Seskočila jsem ze stoličky a vydali jsme se podél baru, kolem ostatních tlačících se návštěvníků.

"Něco je s nimi vážně špatně," řekl Dan.

"Já vím. Ona se ho vážně bála. Všiml sis, jak se vždy, potom co něco udělala nebo řekla, podívala na něj, jestli souhlasí?"

Dan zamyšleně přikývl.

Pokračovala jsem. "Víš, nepřekvapilo by mě, kdyby ji mlátil nebo tak něco, víš, fyzicky zneužíval..." Otřásla jsem se, když jsem si vzpomněla na mamku. "Ale i kdyby nepoužíval pěsti, určitě jí nějak ubližuje... jako duševní zneužívání."

"Mohlo by to být oboje," řekl Dan a podíval se jejich směrem.

"Chudák holka... Potřebovala by se od něj dostat pryč."

Dan se otočil zpět na mě. "Problém je, že mi nevíme , o co doopravdy jde. Nemůžeme jenom předpokládat, mohli bychom se totálně mýlit."

"To pochybuji. Myslím, že cokoliv by bylo lepší."

Všimla jsem si, že se Danův výraz změnil. Zvedl obočí a usmál se na mě.

"Proč se na mě tak koukáš?"

"Přemýšlej o tom, Gracie. Jak nejlépe by člověk mohl zjistit, o co jde. Člověk jako ty nebo já."

Začal přikyvovat, když se na mé tváři objevilo pochopení.

"To ne, Dane, říkala jsem ti, že už to nikdy znovu neudělám."

* * *

Když jsme jeli k mému bytu, Dan se zamyšleně škrábal na bradě.

"Gracie, víš, jak špatně si se minule cítila po přeskočení do Lydie?"

"Mm-hmm, jako bych umírala..."

"Uvědomuješ si, že to bylo jen kvůli tomu, že ses dostala do tmavě oranžové fáze, že? To se normálně nestává."

"No, to se mi ulevilo," řekla jsem hodila po něm sarkastickým pohledem.

Polovičatě se usmál.

Svěsila jsem ramena a povzdechla si. "To se vážně nestane, Dane, řekla jsem ti, že tyhle bláznivý věci už znovu dělat nebudu."

"No, to je smůla."

"Eh, proč?"

"Protože si myslím, že by z tebe byl vážně dobrý PSP."

"Co? Dane, musíš na mě přestat mluvit v kódech."

"Promiň," řekl a ztlumil rádio. "PSP znamená Profesionální ochránce duší. Myslím, že bys to měla zvážit."

Teď měl mou pozornost. Obrátila jsem hlavu od okénka a dívala se přímo na něj.

"Jaký je rozdíl mezi Profesionálním ochráncem duší a normálním ochráncem duší?"

"Dostáváš plat."

"Vážně? Jako pravá práce?"

"Jo, pravá práce. Ty peníze nejsou špatné a ještě skvělé zadostiučinění."

"Tos mi ještě neřekl. Dostávají všichni ochránci duší zaplaceno za pomáhání lidem?"

Zatřásl hlavou "Není tu dost prostředků pro všechny. Ochránci založili vnitřní charitu na placení věcí pro Úřad, všechny zaměstnance a dozorce. Zbytek dostane skupina ochránců, co jsou dobří v identifikaci zranitelných lidí. Dostávaj slušný plat. Vážně si myslím, že bys to měla zvážit, Gracie."

"No, zní to lákavě, ale já nevím, Dane. Dokonce i po prvním přeskočení, které trvalo asi patnáct minut, jsem se cítila blbě."

"S tím si nedělej starosti. Pozvolně si vybuduješ imunitu. Půjde ti čím dál snadněji a já ti pomůžu trénovat."

Teď to začalo vypadat zajímavě. Zaručilo by mi to víc času s Danem. Ale tak těžce jsem pracovala v časopise, nechci to celé zachodit.

"Ve skutečnosti," pokračoval Dan, "Emily by byla dobrá k procvičení. Potřebuje trochu postrčit a já si myslím, že bys jí vážně mohla pomoct."

"Ale já nejsem jediná, kdo by jí mohl pomoct, že? Proč to neuděláš ty? Vždyť jsi také ochránce duší, ne?"

Dan se zasmál a zavrtěl hlavou. "Neee, to by nebylo dobrý. Ve skutečnosti je nemožné přeskočit do člověka opačného pohlaví. Dokážeš si představit, jak divný by to bylo?"

Zahihňala jsem se, když jsem si představila důsledky.

Dan zaparkoval před mým bytem a podíval se na mě.

"Tak co myslíš?" zeptal se dychtivě.

Byla jsem rozhodnutá.

"Ne, já nemůžu. Vážně jsem se minule bála, Dane. Omlouvám se. Nemyslím si, že je to něco pro mě."

Přikývl. "Dobře, přestanu tě přemlouvat. Ale, nikdy neříkej nikdy, dobře?"

Usmála jsem se a potřásla hlavou, Dan zvedl ruku a odhrnul mi pramen vlasů z obličeje. Na tváři měl vážný výraz a všimla jsem si, jak mu škubla čelist. Prsty se lehce dotknul mé líce, okamžitě jsem zapomněla, jak dýchat. Posunul se blíže ke mně, nebo jsem se já posunula k němu, nejsem si jistá, ale jeho obličej byl kousek od mého a já se mu dívala přímo do očí. Ta intenzita mezi námi byla opojná a tušila jsem, že mě chce políbit. Instinktivně jsem zvedla hlavu k němu a zavřela oči.

Ale místo jeho rtů jsem ucítila ne tváři pohyb vzduchu. Otevřela jsem oči a zděšeně jsem si uvědomila, že se odtáhl ode mě. Byl připravený mě odstrčit, kdybych se k němu znovu přiblížila. Rychle jsem semkla pootevřené rty, svaly na břiše se mi sevřely, když jsem se přikrčila uvnitř.

Odsunula jsem se od něj a snažila se vsáknout do sedadla, když jsem si dala vlasy za ucho. Věděla jsem to. Proč jsem byla tak rychlá? On byl úplně mimo moji ligu a já takovej idiot, když jsem si myslela, že bych se mu mohla někdy líbit.

"Promiň, já nemůžu," řekl. Jeho hlas byl napjatý.

Nemohla jsem se setkat s jeho pohledem, tak jsem se dál dívala na své ruce. "Promiň... to bylo hloupý... myslela jsem..." Snažila jsem se znovu získat soustředění, když jsem cítila horko ve tvářích.

"Tak to není, Gracie. Není to tebou."

Pokračovala jsem v zírání na ruce.

"Gracie, podívala by ses na mě prosím?"

Polkla jsem a otočila hlavu jeho směrem, plná očekávání, že uslyším, jak taková milá holka si určitě jednoho dne najde správného chlapa.

"Teď to nemůžeme udělat, protože by to nebylo správné."

"Huh?" To nebylo to, co jsem čekala. "Co tím myslíš?"

"Kvůli tomuhle," řekl a ukázal na sebe. "Tohle nejsem já. Nejsem ve svém primárním těle."

Můj žaludek udělal kotrmelec. Když jsem se vrátila do svého těla jeho aura zmizela. Od té doby se toho tolik stalo, že jsem úplně zapomněla, že nebyl ve svém těle, když mě nacpal do tohohle auta.

"Ach, správně. Samozřejmě, že nejsi," řekla jsem a ztěžka polkla.

Natáhl se k mému obličeji a já ucukla.

"Prosím, neber si to osobně. Líbíš se mi, Gracie. Ale než vůbec můžu přemýšlet o tom být ti blíž, potřebuju být ve svým těle.

Měla bych se cítit uvolněněji, když jsem nebyla odmítnutá, ale napadla mě hrozná myšlenka. Co když se mi nebude líbit Danovo vlastní tělo? Vím, že mě neuvěřitelně přitahuje jeho osobnost. Je milý, silný a poctivý. Ale co když to nebude dost? Co když se mi nebude líbit v jiném balení?

Snažila jsem se zamaskovat své pochybnosti a zhluboka se nadechla.

"Kdy uvidím pravého Dana Sullivena?"

"Tenhle víkend mám práci, ale v pondělí jsem volný. Můžu k tobě přijít, až skončíš v práci, jestli nemáš nic proti?"

"Ehm, ano, dobře. To zní skvěle," odpověděla jsem.

"Vlastně mě uvidíš poprvé."

Usmála jsem se na něj, ale hluboko uvnitř jsem cítila zmatek. Cítila jsem se jako bych vyhrála milion liber v loterii, ale jen kdybych udělala chybu a byla by to jen pětka. Nevěděla jsem, jestli jsem povrchní, ale uvědomovala jsem si, že to brzy zjistím.