SP - 8. kapitola

Překlad: Táňa

Úřad

Když jsem v pátek dorazila domů z Elevate, věděla jsem, že nemůžu plýtvat časem. Dan mě viděl, když mi bylo nejhůře, a teď se sním mát setkat, když je mi nejlépe.

Šla jsem do sprchy a dala se do práce. Nejdříve jsem se zbavila všech chloupků. Umyla jsem si vlasy a použila kondicionér, abych dostala pod kontrolu nepoddajné lokny a udržela je tak.

Po sprše jsem použila nejdražší hydratační krém, který jsem si schovávala pro důležité příležitosti. Vytrhala jsem si obočí, opatrně nanesla svůj make-up a udělala si silnější oční linky než normálně. Vyfoukala jsem si vlasy a natočila si je a la Lydia a nakonec použila svůj oblíbený parfém.

Začala jsem se cítit trochu jistěji a přesunula svojí pozornost na skříň. Pořád jsem se nerozhodla, co si vezmu na sebe. Nechtěla jsem si vzít jen tak něco, tak jsem hledala něco uchvacujícího.

Po rozmýšlení, které trvalo snad věčnost, jsem se rozhodla, že to musí být černá. Usadila jsem se před pár džínsů, které mě dělaly štíhlou, černý top a šedou bundu. Inspirovala jsem se Lydií a přidala ještě šálu. Když jsem se postavila před zrcadlo, docela mě potěšilo, jak vypadám.

Vzala jsem boty na vysokém podpatku a zase si je rychle sundala a nahradila je o něco nižším párem - nechtěla jsem si zničit večer bolestí. Posledně, když jsem Dana viděla, nemohla jsem mu věnovat plnou pozornost. Tentokrát jsem to chtěla napravit.

Když jsem o něm přemýšlela, cítila jsem, jak se mi svírá žaludek. Nalila jsem si velkou sklenku Pinot Grigio, posadila se na pohovku a čekala.

Dan měl přijít v sedm a celou hodinu, co jsem na něj čekala, jsem se nemohla přestat vrtět. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a snažila se uklidnit, zatímco jsem si to všechno rovnala v hlavě. Nebylo to rande, on mě jen bere zaregistrovat se na úřad. Jen formalita, to je vše. Ale nemohla jsem přestat cítit vzrušení, když jsem myslela na to, že ho znovu uvidím. V hlavě jsem si nacvičovala, jak se budu chovat až přijde, co budu říkat a jak se budu usmívat. Věděla jsem, že je mimo mojí ligu, ale nemohla jsem obviňovat tu holku uvnitř sebe, že to chtěla zkusit.

Znovu jsem zkontrolovala hodinky asi po deseti minutách. Nepřekvapovalo mě, že ještě nepřišel, nikdo nikdy nepřijde přesně, jak řekl. Deset minut nebylo nic. Znovu jsem si prošla přivítání, zdokonalovala úsměv a dala si velký hlt vína.

V půl osmé jsem se přemýšlela nad tím, jestli mé hodinky nejdou rychleji. Vyrazila jsem do kuchyně a zkontrolovala čas na troubě. Byl stejný.

V osm hodin jsem měla prázdnou skleničku. Na hrudi se mi usadil těžký pocit zklamání. On nepřišel. Věděla jsem to. Proč mi nezavolal a normálně to nezrušil? Měla jsem Dana za solidního a spolehlivého. No, ukázalo se, že ho doopravdy neznám.

Zvedla jsem prázdnou sklenku, odplahočila se do kuchyně a položila ji vedle dřezu. Povzdychla jsem si a vrátila se k zírání z okna na ulici.Co se dá dělat, Gracie? Najednou jsem se cítila otupěle a znepokojeně.

Potřebovala jsem se cítit lépe, a když jsem zahlédla lednici, věděla jsem, co mi pomůže. Otevřela jsem lednici a vytáhla ji ven, čokoládu poslední záchrany. Rozbalila jsem ji, ukousla si řádku o čtyřech čtverečkách a nechala si ji rozpustit v ústech.

Byl to trochu velký kousek a já nemohla pořádně zavřít pusu. Příliš tvrdý k rozkousání, takže jsem ho musela chvíli cucat, než změknul. Postupně, jak se rozpouštěl na jazyku, ta úžasná chuť mi zaplavila chuťové buňky a já zapomněla, že bych měla být rozčilená. Vsála jsem čokoládu, co mi tekla po bradě.

Probralo mě ostré klepání na dveře. Neozvalo se žádné bzučení z interkomu, takže jsem si myslela, že to je někdo ze sousedů. Paní Logenová si už mockrát zabouchla byt. Stávalo se to tak často, že dala všem sousedům náhradní klíč. Spolkla jsem, co jsem měla v puse, vrátila tabulku čokolády do lednice a šla jsem ke dveřím.

Stiskla jsem kliku a upřela pohled do čtyř stop, jak by měla být vysoká paní Loganová, ale musela jsem zvednout hlavu do šesti stop, abych viděla do tváře Danovi. Měl na sobě zase ten strážcovskej outfit.

"Gracie, omlouvám se. Vím, že jdu pozdě, ale nemohl jsem přijít dříve. Měl jsem práci."

Byla jsem ráda, že se snažil vypadat kajícně. Ale nechtěla jsem mu tak rychle odpustit.

"Mohl jsi zavolat. Dlouho jsem tu čekala." Jako bych měla co dělat jiného.

"Zavolal bych, kdybych mohl. Cítil jsem se hrozně, ale nebyl čas. Znovu spatřili CSP. Ochránce, který volal, řekl, že byli v nepoužívaným skladišti, ale zřejmě zjistili, že na ně jdeme. Než jsme se tam dostali, byli pryč."

Trápilo mě, když neměl na rtech úsměv.

"Nicméně, zdá se, že si našla způsob, jak si zkrátit čas, zatímco jsi na mě čekala."

"Huh?"

"Čokoláda." Ukázal na mě a naznačil ve vzduchu prstem kruh. "Máš ji kolem pusy."

Rychle jsem zvedla ruku, setřela očividný důkaz a nemohla se přestat hihňat. "Oh, sakra, přistižena při činu."

"To je lepší. Nemohl jsem tě vzít na Úřad, když vypadáš jako klaun Coco, že?"

"Oh, půjdeme? Myslela jsem, že už je pozdě."

"Ne, očekávají nás. Stejně jsou v provozu dvacet čtyři hodin denně. Nikdy nezavírají."

Na chvíli se zastavil a podíval se na mě, myslela jsem si, že uvnitř roztaju. Cítila jsem, jak mi horko stoupá do obličeje.

" Natočila sis vlasy."

"Ach... jen mám ráda změnu."

"Vypadá to vážně pěkně."

Cítila jsem, jak ruměnec nabral na síle, byla jsem si jistá, že vypadám jako řepa. Nevěděla jsem, co dělat, takže jsem vyprskla smíchy a zničila tu chvíli.

"Co?" zašklebil se Dan.

"Nic, promiň, neumím přijímat komplimenty."

Pár vteřin studoval můj obličej, pak se zašklebil a zakroutil hlavou.

"Dobrá, musíme jít, mladá dámo. Připravena?"

"Samozřejmě," řekla jsem a popadla kabelku. "Vem mě ke svému šéfovi."

Dan mě táhl k sportovnímu Jaguáru, stojícímu na parkovišti. Stiskl klíč a Jaguár zablikal.

"Tohle?"

"No, není opravdu moje, patří společnosti."

"Nějaké společnosti."

Když Dan vyjel na silnici, měla jsem na jazyku jednu otázku. "Dane, to jsi volal ty do mé práce, že jsem nemocná?"

"Ne, já osobně ne, zavolal jsem na Úřad a jeden SP tam zavolal."

"Oh, díky. Jak ale věděli, kde pracuju?"

Otočil se ke mně a zvedl obočí. "Mají přístup skoro ke všemu."

"Opravdu?"

"Jo, všude mají nějaké kontakty. SP jsou u policie, ve vládě, v nemocnicích... Mají přístup ke všem soukromím souborům a informacím, které jsou pak k dispozici na Úřadě. Občas to přijde vážně vhod."

To místo je čím dál tím víc důmyslnější.

* * *

Po tom, co jsme jeli na sever po M1 asi půl hodiny, Dan vypnul motor. Měli jsme za sebou hlavní silnici a všechno, co jsem viděla, byly jen stromy a pole.

"Už to není daleko," řekl Dan, když zabočil na menší cestu. Nebyla jsem si jistá, kde jsem očekávala, že Úřad bude, ale nikdy mě nenapadlo, že to bude uprostřed ničeho.

"Docela daleko," řekla jsem a mžourala do tmy na nějaké kamenné stavby, co vypadaly jako opuštěné hospodářské budovy.

"Není to tak zlé. To je ono."

Hledala jsem mezi starými domy cokoliv, co by se podobalo místo, kde se pracuje. "Tady? Děláš s srandu, že jo?"

"Ne, tohle je rozhodně ono," řekl, když jsme začali rychle klesat.

Přišli jsme do slepé uličky k obličejovému snímači na staré kamenné zdi pokryté břečťanem. Dan stiskl tlačítko a otevřel okénko. Vystrčil hlavu z auta a promluvil ke zdi.

"Dan Sullivan s novou registrací. Všechno jasné."

"Dobrý večer, Dane," odpověděl měkký hlas. Rozhlédla jsem se kolem a hledala odkud to přišlo, ale nic jsem neviděla.

K mému úžase se uprostřed zdi začal objevovat nějaký divný vzor. Černé čáry se rychle zvětšily, pak se vytvořila mezera a obě poloviny té zdi se zanořily do bahnité stráně. Před námi byl dlouhý tunel s nízkým osvětlením po jedné straně.

Spadla mi brada a znovu mě znervóznilo, když Dan manévroval autem skrz temnotu.

Otočila jsem se, abych se podívala na kamennou zeď za námi, ale už byla zavřená.

"Nevím, co jsem čekala, ale tohle určitě ne," řekla jsem.

"Docela dobrý, co?" Mohla jsem se soustředit jen na Danovy bílé zuby, když mluvil.

Dívala jsem se znovu dopředu, mhouřila oči a snažila se trochu zorientovat.

Jak jsem zírala skrz matně prosvětlený prostor, uviděla jsem před námi podzemní parkoviště. Bylo tam přibližně čtyřicet zaparkovaných vozidel a asi sto volných míst.

Dan zastavil na rezervovaném místě a oba jsme vystoupili.

Obešel auto a zavřel za mnou dveře, cítila jsem důvěrně známý pocit.

"Gracie, jakmile tě budeme registrovat, bude lepší, když necháš mluvit mě."

"Proč? Co se může stát?"

"Nic moc, je jen jednodušší, když otázky zodpovím já. Vím přesně, co budou chtít slyšet."

"Ach bože, co jsou zač? Začínám se děsit."

"Vůbec se jich nemusíš bát. Říkají si Společníci duší. Nejspíš si o nich slyšela. To jsou ti, co mají kontrolu nad celou SP organizací."

Na chvíli jsem se zamyslela... Společníci duší. To jméno mi něco říkalo, ale nemohla jsem si vzpomenout co. Po chvíli jsem na to přišla.

"Ano, ano, už jsem o nich slyšela. Nejsou to tajná společnost jako Masonovi?"

"Tak něco, ale je mnohem těžší dostat se tam," řekl.

"Protože musíš být Ochránce duší?"

Přikývl. " A nejsou děsivý," pokračoval, "je to jednodušší, když věří, že dodržuješ pravidla. Nemají rádi, když mají kolem lidi, co nedodržují pravidla."

"Já a nedodržovat pravidla? To slyším poprvé." Nemohla jsem si pomoct, ale byla jsem ráda, že si o to o mně myslí.

Zastavili jsme před skleněnou obrazovkou. Byl tam obrázek ruky a Dan přiložil svou dlaň na ten obrys. Obrazovka se otevřela a my jsme pošli tím otvorem. Byla ohromená tím, co jsem viděla.

Celé to místo bylo centrem aktivity. Bylo to obrovské místo s prosklenými místnostmi po jedné straně a s uzavřenými po druhé. Podél zadní stěny byly obrovité obrazovky s technickými daty a s něčím, co vypadalo jako živí přenos z různých oblastí.

V rozlehlém areálu byly tucty stolů a za nimi lidé ťukající do počítačů, zatímco jiní pobíhali kolem a mluvili s lidmi na jiných místech. Jejich kroky klapaly po dlážděné podlaze.

Stála jsem jako solný sloup a snažila se to všechno kolem vstřebat.

"Jak tohle vše může být uprostřed ničeho?"

"Vítej v Úřadě," řekl Dan. "Hádám, že to není to, co jsi očekávala?"

"Uh ne, je to opak toho, co jsem očekávala. Teď mi řekni, sedí tvůj šéf v některé soukromé místnosti a huňatou bílou kočkou na klíně?"

Dan se usmál.

Dál jsem sledovala veškerou aktivitu kolem sebe. "Je jen tohle tady Úřad, nebo je toho víc?"

"Je toho o trochu víc. Každý kontinent má svůj vlastní. Tohle je evropský, ale hlavní HQ je v Los Angeles."

"Prokristapána, Dane, kolik SP je tam venku?"

"Několik tisíc v UK a na celém světě je nás přes milion."

"A nikdo normální o nich nemá tušení?"

Dan se na mě polovičatě usmál. "Nemyslíš o nás, Gracie? Nikdo normální nemá o nás tušení. Nezapomínej, že ty jsi také Ochránce duší."

Zamračila jsem se na něj. Nemůžu o sobě přemýšlet jako o jedním z nich.

Dan ignoroval můj výraz a pokračoval. "Ochránci duší chodili po zemi od počátku věků a stejně jako u ostatních, náš počet roste."

"Neuvěřitelný."

"Pojď," řekl a rozešel se. Viděla jsem, že jde k velkému stříbrnému stolu naproti vchodu. Všimla jsem, že lidé za tím stolem mají na hrudi připnuté bezpečnostní odznaky. Dan mě představil a vyplnil malý formulář.

Sledovala jsem Dana, když mluvil. Bylo na něm víc než jen vzhled. To, jak mluvil, jak držel ramena vzpřímená, nutilo lidi kolem k němu vzhlížet. On byl jeden z těch, kteří měli respekt, a působil tak příjemně, že lidé chtěli být kolem něj.

Jiný muž, podle jeho jmenovky to byl Robert, přistoupil ke stolu a řekl Danovi, že ho Ředitel chce na slovíčko.

Dan se podíval na hodinky. "Dobře. Promiň, Gracie. Tohle nebude trvat dlouho."

Usmála jsem se a rozloučila s tím sekuriťákem a poslušně následovala Dana. Zastavili jsme se u prosklených dveří a identifikační obrazovkou podle dlaně. Dan přiložil ruku na skleněnou desku.

Místnost za tím vypadala stejně jako hlavní areál, odkud jsme právě přišli. Následovala jsem Dana do kanceláře po levé straně. Zaklepal na dveře a vysoký muž vyšel ven, oblečený v košili a kalhotách. Pokývl na mě před tím, než ztišil hlas, aby ho mohl slyšet jen Dan. Stála jsem vedla a cítila se jako pátý kolo u vozu. Napadlo mě, jestli Dana ještě někdy uvidím, až mě vezme domů.

Hluk za námi mě vytrhl z myšlenek. Dan se mi podíval přes ramena a já uslyšela, jak si něco mumlá pod vousy.

Podívala jsem se kolem sebe a uviděla tři muže ve stejné černé soupravě, jako nosí Dan. Oni drželi chlapa v džínech a kapuce, který vypadal jako z třicátých let. Jak se blížili k nám, ten muž se začal bránit a ostatní měli co dělat, aby ho udrželi. Kývli na nás a ten zadržený se mi zadíval do očí. V téhle chvíli přestal odporovat a já si všimla, že má v očích paniku.

"Prosím, pomoz mi," řekl a zrychleně dýchal. "Tohle není správný. Tohle nemůžou dělat. Musíš to někomu říct."

Bez varování se natáhnul a popadl mě za kabát a škubl mnou k sobě. Neudržela jsem se na nohou a zřítila se na něj.

"Zavolej do novin," zasyčel.

Dan rychle skočil mezi nás a uvolnil sevření toho muže. Chytil ho za ruku a zkroutil mu ji za zády. Ten chlap se předklonil a zakňučel.

"Neodporuj a nebude to bolet," řekl Dan a předal ho dozorcům. Potom se otočil a sehnul se ke mně tak, abych jen já mohla slyšet, co říká.

"Jsi v pořádku, Gracie? Ublížil ti?"

Zavrtěla jsem hlavou a upravila si kabát. "V pohodě, jsem v pohodě. Jen trochu pomačkaná, to je všechno."

Ředitel, který byl do teď potichu, se otočil k dozorcům. "Pánové, mohli byste mi říct, na co si tu hrajete?"

"Promiňte, pane. Přivedli jsme ho v poutech, ale po výslechu jsme si mysleli, že se uklidnil."

Další dozorce mu skočil do řeči "požadoval důstojnost, když jsme ho vedli do SEC, a my mysleli, že to není problém."

Ředitel zavrtěl hlavou a zvýšil hlas. "Jsou tu protokoly. CSP (zkažený ochránce duší) musí mít pouta pořád. Konec příběhu."

"Už se to nebude opakovat, pane."

"To bych prosil."

Dan se otočil na dozorce. "Je tenhle ve spojení se skupinou?"

Dozorce zavrtěl hlavou. "Zcela jistě není jedním z nich. Jeho primární jméno je Hunter, je mu osmdesát šest. Má smrtelnou nemoc."

Ředitel si povzdychl. Dan se podíval na toho chlapa v obleku, který stál s poraženě skloněnou hlavou.

"Co se děje, kámo? Proč jste to nechal dojít do červeného stádia?"

Podívala jsem se nad jeho hlavu a představovala červenou auru, kterou viděli dozorci.

Na chvíli se přestal vzpírat a podíval se na Dana. Paniku v jeho očích nahradilo zoufalství.

"Prosím přestaňte, prosím vás. Nenuťte mě jí do SEC."

Je hlas byl přidušený a bylo těžké ho nelitovat."

On pokračoval. "Budu poslouchat mysl tohoto muže, udělám cokoliv, co bude chtít, upřednostním jeho myšlenky a přání před svými. Slibuju. Jen mě nenuťte tam jít."

Dan zavrtěl hlavou a na okamžik jsem si myslela, že vidím v jeho očích soucit, ale on se zhluboka nadechl a jeho tvář opět ztvrdla.

"Co se s vámi stane, už není ve vašich rukou. Znáte zákon, takže víte, že tahle část je nevyhnutelná."

"Ale já vím, že venku jsou tací, co jsou přepnutí roky. Když můžou oni, proč ne já?"

"Protože je to špatné," řekl Ředitel. "Nemůžete jen tak zneužívat svůj dar a krást těla. To je jako vražda."

Překvapilo mě, když se zadržený začal smát. "Nemáte ponětí, o čem mluvíte, že ne?" Přestal se smát a vytáhl se do své plné výšky, byl téměř vysoký jako Dan.

"Počkejte, až se dostanete do mého věku. Uvnitř se cítím na dvacet, ale mé staré tělo mělo nemocné plíce. Život je vzácný. Slyšíte o tom celý život, ale vezmete to na vědomí, až když se to stane vám. No já už jsem měl dost toho být starý a nemocný. Našel jsem druhou šanci na život ve zdravém těle a nechci se toho vzdát."

Dan přistoupil blíže k němu, mluvil tiše. "Ale to není o tom, co chcete. To co děláte, jde proti všemu, v co věříme."

Muž odstoupil o krok od Dana tak daleko, jak by ho dozorce nechal a podíval se na Danovu jmenovku.

"Nejsi tak perfektní, Dane," vyplivnul jeho jméno, "vsadím se, že kdybys byl na mém místě, udělal bys to samé, a ty to víš.

Dan zatnul čelist a upřel na muže pohled. "Mýlíte se, pane. Bez ohledu na to, v jaké pozici bych byl, nikdy bych si nevzal tělo někoho jiného. Udělal jste, co jste udělal, dobře... užil jste si spoustu let. Myslíte si, že teď stačí přeskočit do někoho jiného a pokračovat v tradici? No, v jedné věci máte pravdu, život je vzácný. A vy nemáte právo ho někomu brát." Dan se zhluboka nadechl. "No, jako jsem řekl, teď už je to v našich rukou."

Ředitel se podíval na zaměstnance. "Správně, do toho, kluci. Vezměte ho do SEC."

Zadrženému se rozšířily oči. Začal rychleji dýchat a panika se vrátila. "Ne... ne..."

Dozorci ho popadli a táhli ho za Ředitelem, on kopal a protestoval.

Nebyla jsem schopná se hýbat, jen jsem stála a dívala se na ně, dokud nezmizeli v místnosti. Zavřely se za nimi dveře a já se otočila na Dana.

"C-co se s ním stane teď?"

"No tak, Gracie, pojď," řekl a natáhl ruku, aby mě uchopil za paži. "Řeknu ti to po cestě."

Už jsem se chystala jít za ním, když se ozval mužův šílený křik. Otočila jsem se tím směrem a překvapilo mě, že ho můžu vidět. Světlo v místnosti bylo rozsvícené a zrcadlo bylo průhledné. Viděla jsem, že byl připoután do velkého koženého křesla, zatímco někdo jiný mu aplikoval na hlavu elektrody. Muž škrábal a kopal, ale rychle mu připoutali mávající údy k tělu, aby se nemohl hýbat.

"Dane, co mu to dělají?" zeptala jsem se skřípavým hlasem.

"Nedívej se. No tak, Gracie, pojď pryč?"

Položil mi ruku na rameno a pokusil se mě odvést od SEC a ať už se tam dělo cokoliv, nemohla jsem se pohnout. Stála jsem zařezaně na místě. Nad zrcadlem bylo napsáno: Switch Enforcement Chamber (Komora vynuceného přepínání).

Vzhlédla jsem k Danovi se slzami v očích. "Kde je jeho primární tělo? Nemůžou ho přepnout bez jeho primárního těla."

Dan položil obě ruce na mé ramena a silně mě otočil, takže jsem se už nemohla dívat na tu místnost.

"Na tom nezáleží, Gracie," řekl jemně. "Jakmile tvá aura zčervená, už není možnost, jak se dostat z těla a přežít."

Převrátil se mi žaludek, myslím, že mi bude špatně.

"Vím, že je to kruté," pokračoval Dan, "ale jeho primární tělo zemře, jakmile mysl vystoupí z těla toho muže."

Zavřela jsem pevně oči a snažila se na to přestat myslet. Ačkoliv to bylo zbytečné. Věděla jsem, že jeho obličej mě bude pronásledovat po dlouhou dobu. Potřásla jsem hlavou. Chtěla jsem se nechat zaregistrovat a rychle odtamtud zmizet. Dovolila jsem Danovi odvést mě pryč, ale jen po pár krokách se mužův křik změnil, až mě z toho zamrazilo.

Když jsme byli v bezpečné vzdálenosti od SEC, Dan se zastavil. Nechal ruku na mém rameni a podíval se na mě.

"Opravdu mě to mrzí. Neměla jsi být toho svědkem. Jsi v pořádku?"

"Jsem v pohodě," řekla jsem tiše. "Vím, že byl špatný. To jen ten pohled v jeho očích. Byl tak vystrašený."

"On věděl, co dělá, Gracie. A co ten chlápek, kterýmu sebral tělo? Ještě chvíli potrvá, než se vrátí domů, a jeho rodina a přátelé se budou bát, co se s ním stalo. Pamatuj, že tvář, co tě pronásleduje, je vlastně nevinný, ne CSP."

Zhluboka jsem se nadechla. Věděla jsem, že má pravdu.

"Tak co se stane s tím mužem, komu patří tělo?"

"Bude v pořádku. Budou mu smazány všechny nedávné vzpomínky a pak bude uložen poblíž nemocnice. Jeden z dozorců zůstane s ním a bude předstírat cizince, který právě potkal muže s amnézií. Máme SP, kteří pracují v místních nemocnicích a oni se dozví, že tam mají takového člověka a postarají se o něj."

Cítila jsem se o trochu lépe, když jsem si uvědomila, že ten muž dostane svůj život zpátky. Měla jsem se na to dívat z téhle strany rovnou.

"Dobře, pojďme, ať to máme za sebou," řekla jsem a snažila se uspíšit celý tenhle zážitek s Úřadem. "Kam máme jít?"

Dan ukázal na dveře, před kterými jsme stáli.

"To je ono. Připravená?"

Zhluboka jsem se nadechla a přikývla.

Dan zaklepal na dveře, bez vyzvání je otevřel a vešel do velké místnosti. Držela jsem se těsně za ním a rozhlédla se po místnosti.

Na stropě bzučely zavěšené zářivky, osvětlujíc bílé dlaždičky na podlaze. Zdi byly také natřené na bílo, oči si na to musely přivyknout. Bylo tam několik ocelových stolů rozptýlených po kanceláři.

Ve vzdáleném rohu seděla za stolem paní ve středním věku s brýlemi. Měla obarvené vlasy na nepřirozený odstín červené a její rtěnka měla úplně stejnou barvu. Jen co nás uviděla, vyskočila a usmívající se spěchala k nám, její laboratorní plášť za ní vlál při každém pohybu. S hrůzou jsem sledovala , jak jí sklouzly brýle z očí a padaly na podlahu. Než dopadly na zem, Dan je zachytil a zachránil.

"Propáníčka, vždyť mi držely," usmívala se, když Dan zvedal brýle a kontroloval je. "Obvykle je mám připnuté na šňůrce kolem krku, ale rozbila se mi. Nemůžu si zvyknout, že ji nemám." Kousala si spodní ret a usmívala se při tom.

"Všechno v pořádku, Kath," řekl Dan a podával jí brýle zpět.

"Děkuju, drahoušku," řekla a odhalila skvrnku červené rtěnky na zubu. Otočila se a podívala mým směrem. "Takže, tahle je ta nová?"

"Ano, to je Gracie Reynoldsová. Gracie, seznam se s Kath, ona má na starost celý archiv."

"Zdravím, Gracie. Vítej v Úřadě. Jsi první Reynoldsová, kterou jsme tu kdy měli. Vždy je vzrušující potkat neznalého Ochránce duší."

"Oh, vy jste potkala i jiné? Ty neznalé, mám na mysli."

"Ano drahá. Neznalí jsou skutečně kuriozitou ve světě SP, ale rozhodně nejsi jediná."

Usmála jsem se na ni. Od objevení, že jsem Ochránce duší, jsem se cítila jako blázen v porovnání s mými přáteli. Nechtěla jsem být ta divná i v tomhle novým světě.

Skryté dveře se s cvaknutím otevřely a vyšel ven malý, asi tak padesátiletý muž v šedém obleku. Měl krátké prošedivělé vlasy, úhledně sestřihnutou bradku a knír a obličej nevyjadřující žádné emoce. Tak nějak mi dokázal nahnat strach, aniž by otevřel ústa. Všimla jsem se, že Dan i Kath přešli k více formálnímu chování.

Pan Matthews kývl naším směrem. "Danieli." Jeho hlas postrádal vřelost.

"Dobrý večer, pane Matthewsi, tohle je Gracie Reynoldsová," řekl Dan a šlehl po mě pohledem.

Pan Matthews se na mne podíval. Střetla jsem se s jeho upřeným pohledem a slabým úsměvem, ale než jsem stihla cokoliv říct, podíval se jinam a ukázal židli, co stála vedle kovového stolu.

"Prosím, slečno Reynoldsová, posaďte se."

Vzhlédla jsem k Danovi; usmál se a lehce na mě kývnul.

Zhluboka jsem se nadechla a přešla k židli. Přehodila jsem si vlasy dozadu a sesunula se na židli.

"Položte sem svou bradu," řekl pan Matthews, ukazujíc na zařízení, které si zapamatuje moje oči. Žádné prosím nebo děkuji? Očividně chodil do stejné školy šarmu jako Camille.

Odkašlala jsem si, "um, co to je?"

"Sken sítnice," řekl, aniž by vzhlédl.

Opřela jsem se a položila bradu na malou, plastovou podložku. Snažila jsem se nemrkat a dívala jsem se přímo skrz malý, černý kruh, připravila jsem ze na záblesk světla, nebo závan vzduchu, nebo něco.

"Sken sítnice je hotový," řekl pan Matthews. Vždy mluvil jedním tónem a pořád stejně rychle jako robot.

"Ach, to bylo rychlé," řekla jsem, překvapená, že jsem nic necítila. Zrovna jsem se chtěla postavit, když znovu promluvil.

"Zůstaňte tam, kde jste, slečno Reynoldsová. Dále uděláme obraz mysli."

Překvapilo mě, když jsem uviděla, jak se ke mně blíží Kath s vlhkými kousky vaty v každé ruce. Trhla jsem sebou, když mi uhladila vlasy na stranu. Zastrčila mi je za uši a přiložila mi vatu ke spánkům. Vzpomněla jsem si na zadrženého v Komoře nuceného přeskakování a snažila je potlačit paniku prostupující mi tělem.

Podívala jsem se na Dana, doufajíc, že mě uklidní.

"Klídek, Gracie, vůbec nic neucítíš, slibuju. Všichni tohle podstoupili. To proto, aby poznali, kdo jsi, i když nejsi ve svým těle."

Zhluboka jsem se nadechla a otřela si zpocené dlaně do trička.

"Zavřete oči, slečno Reynoldsová, a úplně vyprázdněte svou mysli." Požadavky pana Matthewse mi rozhodně nepomohly se uklidnit.

Zavřela jsem oči a snažila se vymazat všechny myšlenky z mozku, ale mnohem snáz se to řekne, než udělá. Všechno, co jsem viděla, byl muž z SEC a jeho vystrašený obličej.

Po chvíli pan Matthews zastavil malý přístroj a postavil se.

"Vaše mysl je příliš aktivní, Gracie. Vyprázdněte ji hned, prosím." Ačkoliv nezvýšil hlas, bylo jasné, že se mnou ztrácí trpělivost.

"J-já se omlouvám. Dělám, co můžu."

Dan přistoupil ke mně a položil mi ruku na rameno.

"Je to v pořádku, Gracie. Nic špatného se ti nestane, slibuju. Jen se zhluboka nadechni nosem a pomalu vydechni ústy." Jeho hlas byl klidný a konejšivý. "Teď chci, abys myslela na černou tečku a představ si, jak pomalu roste a zaplňuje celou tvou mysl."

Podívala jsem se na Dana a přikývla. Zavřela jsem pusu a zhluboka se nadechla nosem. Znala jsem Dana jen pár dní, ale zcela jsem mu věřila.

Vydechla jsem pusou, zavřela oči a představila si černý puntík. Zaměřila jsem se na to, aby se zvětšoval přesně, jak říkal Dan, až místnost a všechno kolem mě zmizelo. Pořád jsem se soustředila na hluboké a pomalé dýchání, nádech nosem, výdech pusou.

Další věc, co si pamatuju, je, že mi Kath snímá ze spánků vlhkou vatu. Rychle jsem si přehodila vlasy dopředu a uhladila je na místo.

"Tak a je to," řekla žoviálně.

Podívala jsem se na pana Matthewse, jestli je spokojený, ale on už zmizel dveřmi, kterými přišel.

"Prosím, pojďte tudy," řekla Kath a my jsme prošli stejnými dveřmi jako pan Matthews. Vypadalo to jako kancelář, kde jsem pracovala. Byl tu stůl s počítačem a tiskárnou. Pak tam byly stoly do T a kolem několik židlí. Pan Matthews seděl a Kath odsunula židli naproti němu. Dan si sedl vedl pana Matthewse, takže já jsem se posadila vedle Kath.

Kath si odkašlala a posunula několik papírů k panu Matthewsovi. On vytáhl brýle z kapsy a nasadil si je na nos předtím, než se podíval na papíry před sebou. Využila jsem příležitosti, nepatrně šťouchla do Kath a ukázala jsem si na zuby. Vypadala zmateně, tak jsem si jazykem přejela přes zuby a naznačila jí, že má na zubech rtěnku. Uviděla jsem, že to pochopila, zrovna když pan Matthews promluvil.

Podívala jsem se na něj a on si srovnal brýle na nose.

"Slečno Reynoldsová, děje se něco?"

Rychle jsem mrkla na Dana a uviděla, jak si mu na rtech pohrává úsměv.

"Um, ne..."

"Dobře. Můžeme pokračovat?"

Přikývla jsem.

"Máme už o vás nějaké informace," řekl svým robotickým hlasem. Posunul si brýle na nose a podíval se do papírů před sebou. "Po důkladném zkoumání vaší minulosti bylo prokázáno, že jste opravdu Neznalý Ochránce Duší. Jen si potřebuji ujasnit několik detailů o tom, jak jste zjistila, že dokážete přeskakovat do jiných lidí."

Usmála jsem se na něj a přikývla, ale věděla jsem, že mi to neoplatí.

"Kdy jste poprvé přeskočila do nějakého jiného těla?"

"Ehm, jen před pár dny."

"A kolikrát jste přeskočila, než jste to zjistila?"

"Dvak..."

Příliš pozdě jsem si všimla, že se na mě Dan mračí. Byla jsem tak nervózní, až jsem zapomněla, že to on chtěl odpovídat na otázky.

"Jen jednou," řekl rychle.

Pan Matthews se podíval na Dana a zúžil oči. Pak se otočil zpátky na mě.

"Prosím, popište, co se stalo předtím a během přeskoku."

Vrhla jsem pohled na Dana, aby mi pomohl, ale on se na mě vůbec nepodíval a jeho tvář byla bez výrazu.

"Já, ehh, byla to náhoda. Byla jsem vážně překvapená, abych byla upřímná," zasmála jsem se nervózně. Kath a Dan se zdvořile usmívali, ale pan Matthews byl bez výrazu.Ztěžka jsem polkla a pokračovala.

"Byla jsem venku s přáteli a jednu z nich, Lydii, požádal její přítel o ruku. No tak jsem ji objala a pak jsem ucítila závrať."

Na chvíli jsem zastavila, ale pan Matthews nic neříkal. Zíral na mě, a když už ticho začínalo být trapné, pokračovala jsem.

"Teď se to může zdát hloupé, ale nejdříve jsem si myslela, že jsem se rozdvojila. Poté, co jsem se probrala, jsem se podívala do zrcadla a uviděla, že mám jiné tělo."

"A před tím, než jste přeskočila do téhle Lydie, přála jste si být jí?" Pan Matthews si sundal brýle a položil je na stůl, ale pořád se díval na mě.

Koukla jsem na Dana, a pak zpátky na pana Matthewse.

"No, ne tak docela, vlastně to byl jen takový blbý, impulzivní nápad."

Pan Matthews si povzdechl. "To není něco, co můžete popřít, slečno Reynoldsová. Abyste dokázala přeskočit, musíte si upřímně přát být jinou osobou. Je to jiné, když víte, že jste SP, protože víte, že máte skutečný důvod. Ale pro Neznalé, kteří ještě nikdy nepřeskakovali, není jiný důvod, než že opravdu chtějí být tou osobou."

Styděla jsem se dívala se na stůl. Koutkem oka jsem si všimla, že mě Dan pozoruje.

"Hádám, že jsem jí chtěla být," řekla jsem potichu.

"A jak dlouho jste zůstala v druhém těle?"

Chtěla jsem odpovědět, že patnáct minut, ale Dan mě předběhl.

"Bylo to okolo devíti hodin."

"Potřebuji, aby slečna Reynoldsová odpovídala sama za sebe, Danieli."

Dan se zamračil a stiskl rty k sobě.

Pan Matthews se na mě podíval s očekáváním.

"Um, ano. Asi devět hodin." Pod stolem jsem si držela palce.

"A to bylo, kdy vás našel Dan a přiměl k přeskoku zpět?"

Podívala jsem se na Dana pro nápovědu a on diskrétně kývl hlavou.

"Ano."

"A to bylo jedinkrát, kdy jste přeskočila."

Snažila jsem se ignorovat nepříjemný pocit uvnitř sebe a pomalu jsem přikývla.

Pan Matthews ze mě pořád nespustil oči. Měl přísný výraz a já neměla tušení, jestli mi věří, nebo ne.

"Slečno Reynoldsová, je vám odpuštěno vaše první přeskočení, protože jste neměla ponětí, co se děje, ale musíte si být vědoma, že za žádných okolností nesmíte přeskakovat do jiné osoby, pokud to není jen pro její dobro. Je vám vše jasné?"

"Ano, pane Matthewsi."

"Dobře, no, zdá se, že je vše v pořádku, takže teď musíte vyplnit formulář a podepsat Kodex Ochránců Duší, poté můžete odejít."

Dlouze potichu jsem vydechla.

Podívala jsem se na papír, který před nás položila Kath, ale všechno to bylo psané hatmatilkou.

Kath se zasmála mému zmatenému výrazu.

"Neboj se, zlato, přeložím ti to. To je jen pro případ, že by se to dostalo do špatných rukou. Musíme zachovat svou identitu v tajnosti."

Položila papíry do kovového rámečku se skleněnou tabulkou a připnula je z obou stran. Dole byla klávesnic s čísly a ona naťukala nějaký kód. Potom mi to celé podala a k mému překvapení byl dokument psaný dokonalou angličtinou. Zběžně jsem ten text prolétla očima. Psalo se tam, že budu dodržovat správné chování podle Kodexu Ochránců Duší. A) Souhlasíte s tím, že v jiném těle budete pobývat vždy méně než osm hodin v kuse a b) Souhlasíte s tím, že přeskok bude vždy jen pro dobro druhé osoby. Pod tím bylo spousta věcí, psané drobným písmem, ale jelikož jsem neplánovala znovu přeskakovat, moc mě to nezajímalo. Kývla jsem na Kath a ona vytáhla papír z držáku. Podepsala jsem se na tečkovanou čáru a položila pero na stůl.

Pan Mathews odsunul židli a postavil se.

"Danieli, Gracie," řekl, kývnul hlavou a odešel dveřmi bez jakéhokoliv dalšího slova. Dan se zvedl, takže jsem udělala to samé.

Celé to místo ve mně vzbuzovalo nepříjemný pocit. Nemohla jsem uvěřit, že jsem součástí toho nového, děsivého místa. Jediné, za co jsem byla vděčná, bylo setkání s Danem.

"Dobře, uvdíme se později, Kathy. Dej si pozor na brýle," řekl Dan.

"Ahoj, vy dva. Zase se někdy stavte," řekla a široce se usmála. Všimla jsem si, že má pořád rtěnku na předním zubu.

Ulevilo se mi, že jsme na odchodu. Když jsem šli zpátky přes operativní místnost, vůbec jsem se nepodívala na Komoru nuceného přeskakování a zaměřila jsem se na druhou stranu místnosti. Prošli jsme skleněnými dveřmi do hlavní místnosti a já uviděla obrovskou sochu u protější zdi. Nemohla jsem uvěřit, že jsem si toho prve nevšimla. Přešla jsem k ní, abych si ji lépe prohlédla.

Na podstavci ležel padlý voják ve staré uniformě britské armády. Na hlavě měl helmu, takže mě napadlo, že byl z druhé světové války. Vedle něj byla klečící žena. Možná to byla jeho žena. Ona chovala z náručí dítě a na tváři měla úzkost. Za ženou a dítětem byl člověk bez tváře, který k nim měl vztažené ruce, ale nedotýkal se jich.

Podívala jsem se blíže, abych pochopila, jak ta osoba do toho zapadá. Nechápala jsem, proč ostatní tváře jsou tak detailné, ale tahle byla ponechána prázdná. Podívala jsem se zpět na vdovu a dítě a v tom mi to došlo. Ta neznámá osoba byl někdo z nás, někdo kdo pomáhá truchlící vdově. Byla to tak silná představa, že jsem měla v krku knedlí a začaly mě pálit oči.

Otočila jsem se a podívala na lidi v kancelářích. Každý člověk dodržuje pravidla, pracuje a ať už přímo, či nepřímo, pomáhá lidem, když to potřebují. Kolik jiných lidí mělo šanci udělat něco správného v životě někoho jiného? Kolik životů bylo zachráněno, tím že jim Ochránce Duší ukázal cestu? Objala jsem se, protože mi na rukou naskákala husí kůže.

Vyhlédla jsem a všimla si, že mě Dan sleduje. Rychle jsem odehnala čerstvé slzy z očí a šla k němu.

"Můžeme jít?" zeptal se.
Přikývla jsem a následovala ho ke skleněným dveřím.