SP - 7. kapitola

Překlad: Táňa

Máma a Terry

Ve čtvrtek ráno jsem dostala zprávu od mámy, jestli bych si s ní večer nedala čaj. Věděla jsem, že se o mě bojí od té doby, co věci kolem Mikea a Michelle vybouchly, a protože jsem se odstěhovala z domu, ráda mě pravidelně kontroluje, aby se ujistila, že stále jím a dýchám.

Řekla, že tam bude jen ona a Terry, její přítel. Usmála jsem se pro sebe. Terry je milý muž a zjevně mámu zbožňuje. Potom všem, čím si prošla, jsem strašně ráda, že našla někoho, kdo jí dělá šťastnou.

Odepsala jsem mámě, že přijdu, ale jen na tak dlouho, jak tam bude jen ona a Terry. Nerada jsem dělala život složitějším, ale ještě jsem nebyla připravená Michelle odpustit. Doufám, že to máma chápe.

* * *

Když jsem ráno přišla k recepci, Nisha se probírala nějakými balíčky. Černé, dlouhé vlasy, které jsem jí záviděla, jí padaly do obličeje, jak byla předkloněná a blokovaly jí periferní vidění. Takže jakmile uslyšela mé kroky, přestala dělat to, co dělala, a vzhlédla.

"Ahoj, Gracie, už se cítíš lépe?"

"Ano, už jsem v pořádku, dík."

Její tvář se rozzářila, jak si na něco vzpomněla. "A kdo byl ten tajemný chlápek, který včera volal?"

Přinutila jsem se usmát, abych získala nějaký čas na rozmyšlenou.

"Ach, on? To byl jen přítel... mojí mámy," dokončila jsem spěšně.

Přimhouřila oči a sjela mě pohledem. Nisha byla u nás v práci hlavní drbna a nic se nestalo, aniž by o tom nevěděla jako první.

"Zdáš se mi nervózní, Gracie Reynoldsová. Co skrýváš?"

"No nic, upřímně. Jen se ještě necítím na sto procent."

"Hmm. Uvidíme," řekla s potutelným úsměvem na rtech.

Sakra. Jak to zjistila? Věděla jsem, že mě nenechá na pokoji, dokud nezjistí více informací. No, ona si umí počkat.

Zastavila jsem se u automatu na cestě k mému stolu a vzala jednu horkou čokoládu Arthurovi a kávu s mlékem pro sebe. Položila jsem Arthurovi pití na stůl a ústy naznačila němé ,ahoj,' abych nepřerušila jeho telefonní hovor.

Když se Camille konečně dostala do kanceláře, přešla k mému stolu a bez jakéhokoliv pozdravu hodila nějaké papíry do mé přihrádky.

"Ach, promiň, Camille, lásko," ozval se Arthurův hlas z druhé strany kanceláře. "Neslyšel jsem tě pozdravit. Na stará kolena už nějak nedoslýchám. Jak se dneska máš?"

Tiskla jsem rty k sobě, abych se nehihňala.

"Um, ano, dobře, Arthure, děkuji. A, ehm, ahoj i tobě, Gracie."

"Dobré ráno, Camille."

Lehce přikývla a zaváhala. Myslela jsem se, že zůstane na menší pokec, ale zřejmě si to rozmyslela a zamířila zpátky do své kanceláře.

Pokrčila jsem rameny a zadívala se do své přihrádky, abych viděla, co za poklady mi tam dala. Bylo tam pár článků ke korektuře a nějaké stvrzenky z restaurací, které navštívila minulý měsíc. Věděla jsem, že to nemá s podnikáním nic společného, ale navrch přilepila vzkaz, abych to vyřídila přednostně. Nakonec tam byl ještě jeden vzkaz a na něm: "Gracie, kup Heat (pozn. časopis) a Cavu (pozn. španělské šumivé víno). Žádné prosím, nebo děkuju.

Uvnitř jsem zasténala. Ona prostě miluje známosti. Dost často jsem musela zůstat přesčas a dokončit své povinnosti, zatímco Camille vyběhla z kanceláře v polovině odpoledne vymýšlející si imaginární schůzky nebo krize. Už dvakrát si Nisha, která pracovala na recepci všimla, že Camille nakupuje s přáteli, a nám řekla, že má důležitou schůzku.

Dokonce i když byla za sklem ve své kanceláři, strávila hodiny předstíráním, že má konferenční hovor, ale obvykle zahrnoval klábosení se svými kamarády a smích.

Když jsem dokončila úkoly, zaklepala jsem na zavřené dveře Camilliny kanceláře.

"Dále," přikázala.

Telefonovala: "Ne, jsem si jistá, že tam dnes večer bude. V kolik hodin se sejdem?"

Když si všimla, že tam pořád stojím, omluvila se do telefonu a přimhouřila oči.

"Co tu děláš, Gracie? Jen polož nákup na stůl a papírování do mé přihrádky."

Udělala jsem, co mi bylo řečeno, a čekala na potvrzení, že je Camille spokojená.

Nemohla jsem zůstat podrážděná dlouho, jelikož mě přepadl skvělý, tetelivý pocit, vzpomněla jsem si, že následující večer uvidím Dana. Jen přemýšlet o setkání s ním stačilo, abych zapomněla na vše ostatní.

* * *

Na cestě z města mi oko padlo na jeden z obřích billboardů kolem silnice. Myslím, že to byla reklama na bytový textil. Na obrázku seděla malá holčička s otcem na sedací soupravě do L. On se usmíval a ona se chichotala. To vyvolalo vzpomínku na mé vlastní dětství, na mě a mého tátu, když mi bylo šest let.

Táta seděl ve svém oblíbeném křesle a četl noviny.Snažila jsem se chodit kolem něj po špičkám, ale on odhodil noviny a posadil si mě na klín. Otočil mě čelem k sobě a zeptal se, jaký jsem měla den. Volila jsem slova, abych neřekla něco špatného a nenaštvala ho. On se pak usmál a řekl mi, jak mám pěkné zelené oči.

Usmívajíc se od ucha k uchu, jsem se podívala na mámu v kuchyni a byla jsem nadšená, že se taky usmívá. Tátovy oči se leskly, když mi říkal, že jsem úžasná malá dívka, a jak je hrdý, že jsem jeho dcera. Potom, k mému zděšení, zabořil hlavu do mého školního svetru a začal vzlykat. Okamžitě jsem se přestala smát a podívala se na mámu. Stále nás sledovala a usmívala se, ale po tváří jí také tekly slzy.

* * *

Jak jsem se blížila k mámě, město mi mizelo za zády a krajina se dramaticky změnila. Betonová džungle byla pryč a odhalila se zelená pole a stromy a keře v zářivých barvách podzimu.

Když jsem vstoupila do ospalé čtvrti, připadala jsem si jako doma, ráda jsem viděla mámin třílůžkový, břečťanem oděný dvojdomek. Okamžitě jsem se cítila uvolněná. Od mých devíti let tohle místo bylo mým útočištěm. Máma, Michelle a já jsme tu prožily mnoho šťastných chvil.

Vešla jsem předními dveřmi a zalila mě vůně pečeného jehněčí. Nezáleželo na tom, jaký je den. Když jste navštívili mámu, byla tu pečeně. Nestěžovala jsem si.

"Ahoj, to jsem jen já," zavolala jsem směrem do kuchyně.

Když jsem vstoupila do zářivě žlutého pokoje, nepřekvapilo mě, že Terry pomáhá mámě s vařením. Napíchával maso na špejli a ona připravovala křupavé pečené brambory.

Z CD přehrávače na okenního parapetu hráli Duran Duran a všechna skla byla zamlžená.

Máma vzhlédla a usmála se. "Ahoj zlato, za chvilku jsem u tebe." Pak se otočila zpátky k vaření.

I když jí je čtyřicet let, vypadá o deset let mladší. Krátké vlasy barvené sytou červenohnědou. Je ve skvělé formě, díky pravidelnému cvičení pilates, a dobře se obléká, ne příliš mladistvě, ale tak akorát.

"Rád tě vidím, Gracie," řekl Terry a podal mi kousek jehněčího na ochutnání.

Byl průměrně vysoký a poměrně štíhlý, i když jsem si všimla, že mu začíná růst bříško. Měl tmavé prošedivělé vlasy a laskavé oči.

Dala jsem si jehněčí do pusy a prakticky se mi rozplynul na jazyku.

"Perfektní," oznámila jsem, naklonila se a vtiskla mu rychlou pusu na tvář.

Legrační, jak se s mámou našli. Byla sama už roky, ne že by jí to vadilo, ale vše se změnilo před pár měsíci, kdy se jí u dveří objevil prodejce. Neměla zájem o změnu dodavatele energie, děkuji pěkně, ale o obchodního zástupce, Terryho.

Nejdříve jsem vůči němu byla opatrná. S mámou jsem si v průběhu let prošly spoustou věcí a já ji chtěla chránit. Ale Terry si mě získal svými způsoby a škádlením.On byl dobrý člověk a s mámou rádi vařili a sledovali DVDčka. Byl rád, i když jí mohl masírovat nohy.

"Nebude to trvat dlouho," řekla mamka, "tak, co je nového?"

Zachvěla jsem se, jak mi vzpomínky z posledních pár dní prolétly hlavou. Slova 'přeskočila jsem do Lydiina těla' zněla příliš absurdně, a tak jsem se soustředila na jiné velké události.

"O víkendu Phil požádal Lydii o ruku."

Mámě se rozšířily oči. "Vážně? A řekla ano?"

Přikývla jsem.

Na chvíli se zastavila a studovala můj výraz. "To je skvělá zpráva, ne?"

Zděsila jsem se, když jsem si vzpomněla, jak jsem té noci žárlila.

"Jo, to je. Je to opravdu skvělé."

"No, dobře pro Lydii. A ty, miláčku, si také zasloužíš trochu štěstí. A ono přijde, vím to," objala mě a jemně stiskla.

Pokrčila jsem rameny. "Jsem v pořádku, mami."

"Samozřejmě, že jsi, zlato, jen jsi to v poslední době neměla lehké, to je vše."

Potom taktně změnila téma. "Dostala jsem e-mail od Sally, víš, dcery Kath. Opouští Perth a o víkendu se stěhuje do Gold Coast."

"Jo, četla jsem to na Facebooku." Povzdechla jsem si, když jsem pomyslela na to, jaký má Sally život. Pluje si po Austrálii a bere práci, jaká je k dispozici. Jaká krásná bezstarostná existence. Bylo ironické, že jsem mohli diskutovat o životě jiných lidí, ale nebyli jsme schopní mluvit o naší vlastní rodině. Máma nenabízela žádné zprávy o Michelle, a tak jsem se rozhodla neptat.

"Večeře je hotová," volala nás máma z jídelny. Byl to malý pokoj s dokonale umístěnými dveřmi, které vedly na zahradu. Stůl a židle byli natěsno, ale jakmile jste si sedli na své místo, bylo to velmi pohodlné.

Máma s Terrym přinesli hrnce, ze kterých se ještě kouřilo, a dali je do středu stolu. Poté, co jsem taky pomohla, jsem se začala ládovat.

Mé oči upoutal obraz na stěně. Já a Michelle jsme byly malé a stály jsme před vchodovými dveřmi pře naším starým domem. Myšlenkami jsem se vrátila mého dětství, do doby, kdy jsme žily s tátou. Vzpomněla jsem si, jak jsme se fotily. Byl to jeden z těch impulzivních, přirozených záběrů. Hrály jsme si na zahradě a přiběhly jsme k domu umýt nádobí na čaj. Nemůžu si vzpomenout, kvůli čemu jsme se smály, ale muselo to být něco vtipného, protože máma nás slyšela a spěchala nás vyfotit. Pro kolemjdoucí to vypadalo, jako bychom byli normální a šťastná rodina, ale zdání někdy klame.

Tato fotka byla pořízena v době, kdy máma skrývala modřiny a předstírala, že je všechno v pořádku, byla to doba, kdy jsme žily ve strachu z otce a z toho, co bude dál.

Když byl střízlivý, byl plný lítosti a snažil se napravit všechnu bolest, kterou způsobil. Ale to bylo málokdy. A když byl opilý, byl násilnický. Někdy jsme slyšely, jak útočí na mámu a s Michelle jsme byly tak vyděšené, že jsme zůstaly v pokoji a ani se nehnuly.

Roztržitě jsem si hladila jizvu vysoko na lícní kosti. Jednou v sobotu při obědě, když mi bylo asi sedm, mě táta požádal, abych mu našla druhou botu. Chtěl jít do hospody, protože doma už vypil poslední kapku alkoholu. Zoufale jsme hledaly s Michelle tu botu po domě, ale nepodařilo se nám ji najít. Musela jsem říct tátovi, že se jsem botu nenašla. Michelle se postavila vedle mě a třásla se. Táta zrudnul vzteky a s planoucíma očima mi hodil druhou botu na hlavu.

"Hloupá holka, zakopla a praštila se o hasičák," zařval, když přiběhla máma podívat se, co se děje.

Věděly jsme, že je lepší mu neodporovat. Když se máma sklonila k mé ráně, obrátil svůj hněv proti ní. Cítila jsem za to vinu po hodně dlouhou dobu.

Uslyšela jsem výrazný zvuk vytažení korku z lahve vína a to mě vytrhlo z mých vzpomínek.

"Dáš si?" zeptal se Terry, mávajíc lahví Merlota mým směrem.

"Ehm, ne, díky, řídím. Tak jak jde rekonstrukce domu, Terry?"

"No jako obvykle," řekl a doplnil mámě sklenici. "Všude je prach z omítky, všude. Dokonce jsem ho včera našel i v másle!"

"Nedivím se, že se vám líbí trávit tu tolik času," řekla jsem se smíchem.

"Jen doufám, že to se mnou nevzdá," obrátil se na mámu a upřímně se na ni podíval.

"Nikdy," řekla a plaše se usmála, než se naklonila a dala mu rychlý polibek na rty.

"Eww, lidi, musíte to dělat?"

"Promiň," řekla mamka, "ale on je neodolatelný."

Trochu jsem se na oba zamračila, ale v hloubi duše mě hřálo, že si jsou tak blízcí.

Během té doby, co byla s tátou, máma často musela jít do nemocnice nechat se ošetřit, zatímco on nehnul prstem, nebo byl ve vazbě. Při té příležitosti jsme zůstaly s Nancy, naší sousedkou. Byla to milá vdova, její děti už vyletěly z hnízda. Dělala nám koláč a společně jsme četly pohádky. Ale když si myslela, že se nedíváme, poznala jsem v jejích očích soucit.

Věděla jsem, že mámin a tátův vztah nebyl v pořádku. Pokaždé, když se táta připlazil zpátky s květinami, čokoládou a sliby, že už se to nebude opakovat, a že všechno už bude v pořádku. Máminy modřiny vybledly, ona přestala být ostražitá a odvážila se doufat, že to tentokrát bude jinak. Ale on dříve, či později vždycky spadl zpět do svých vyjetých kolejí a historie se opakovala.

Máma si odkašlala. "Gracie, máme nějaké novinky," oznámila a střelila rychlým pohledem po Terrym. "Doufáme, že budeš mít radost."

Zastavila jsem se s naběračkou ve vzduchu.

"Terry se sem nastěhuje do konce měsíce."

Upustila jsem naběračku s rachotem to misky.

"Wow. To bylo rychlé."

Máma a Terry se ošili.

"Ale je to skvělá zpráva," dodala jsem rychle, snažíc se zlepšit své prohlášení. "Jsem opravdu šťastná za vás oba."

Vyskočila jsem a oba je objala. A tentokrát to myslím vážně. Máma si to zaslouží.

Jednou, když mi bylo osm a Michelle pět, táta zmlátil mámu tak moc, že málem umřela. Měla devět zlomených kostí, propíchnutou plíci a vážný otřes mozku. Během několika vteřin táta zmizel a já s Michelle jsme musely čelit mamčině zkrvavenému tělu na chodbě.

Zavolala jsem 999 a podařilo se mi vykoktat naší adresu, seděla jsem na zemi a držela mamku za ruku, dokud nepřijela pomoc. Michelle tiše vzlykala po mém boku zatímco obraz před námi se nám vpálil do paměti.

Během několika minut byla naše slepá ulice zaplavena modrými blikajícími světly policie a zdravotníků. Lidé zvedli mamku na nosítka a bleskurychle ji naložili do zadní části sanitky, ujišťujíc nás, že se o ni postarají. Nancy objala Michelle a já se k nim pevně přitiskla, pak nás odvedla k sobě domů.

Mámě trvalo měsíce než se uzdravila, ale poté se změnila. Byla silnější. Celou tu doby, co on byl pryč, bylo dobře. Neuzdravilo se jen její tělo, ale také se jí navrátila sebeúcta. Už nechtěla být jeho boxovací pytel, a tak poprvé v historii spolupracovala s policií a vznesla proti němu obvinění.

Táta šel do vězení, a když ho pustili, měly jsme soudní příkaz zakazující mu přiblížit se k nám, nebo našemu domu. Ale stejně jsme se přestěhovaly 200 mil na jih do Croydonu a jen hrstka důvěryhodných přátel věděla, kde jsme. Bylo jsem smutná, že opouštíme Nancy, ale chápala jsem, proč jsme musely odejít.

Mámě se bez táty dařilo. Našla si práci. Pomáhala obětem domácího násilí. Myslím si, že se nikdy necítila od něj osvobozená, ale osm týdnů potom, co ho pustili z vězení, ho srazilo auto, když byl opilý. Ze svých zranění se nezotavil.

Terry zmizel v kuchyni a objevil se s piškotovým moučníkem. Máma mu podala lžíci. Když jsem se dívala, jak jsou spolu spokojení, usmála jsem se. Věci byly čím dál lepší a lepší.