SP - 6. kapitola

Překlad: Táňa

Ztracený cit

Když jsem se probudila, bylo už světlo a já byla ráda, že bolest hlavy se snížila na tupý hukot, a nebyla jsem promočená potem. Podívala jsem se na místo, kde měl ležet Dan, ale bylo prázdné. Napadlo mě, že musí být v obýváku nebo se toulá kolem kuchyně. Posadila jsem se a napjatě poslouchala, ale všechno, co jsem slyšela, byl hluk z ulice.

"Dane!" zavolala jsem. Počkala jsem, ale nedostala jsem žádnou odpověď, tak jsem zvýšila hlas. "Dane, jsi tam?"

Nic.

Nemohl prostě jenom odejít. Musí tam někde být vzkaz nebo něco. Sundala jsem ze sebe potem promáčené prostěradlo. Bylo mi chladno, tak jsem vzala svůj župan a omotala ho kolem sebe, pak jsem po roztřesených nohách šla do obýváku hledat kousek papíru.

Když jsem tam nic nenašla, podívala jsem se do kuchyně. Ale tam také nic nebylo. Nemohl prostě jenom utéct. Věděla jsem, že je to zbytečné, ale zoufale jsem zkontrolovala svůj mobil. Nemohla jsem tomu uvěřit, žádná zpráva, žádné sbohem, nada.

Potom, co mi prakticky zachránil život a zůstal se mnou celou noc, se jen zvedl a odešel. Když jsem se nad tím zamyslela, srdce mi pokleslo. Proč by neměl odejít? Neměl žádný důvod tu být. Byla jsme zpět ve svém těle a zřejmě mimo nebezpečí, takže jeho práce byla hotová.

Zabořila jsem se do pohovky, uvědomujíc si hrozný pocit prázdnoty. Nemohla jsem uvěřit, že bych ho už nikdy znovu neviděla. Zoufale jsem s ním potřebovala mluvit. Chtěla jsem mu poděkovat, a ačkoliv jsem věděla, co jsem, pořád jsem měla tolik otázek. Velice jsem pochybovala, že hlídači budou uvedeni ve Žlutý stránkách, takže je nemám jak kontaktovat.

Schovala jsem hlavu do dlaní a začala vzlykat. Zčásti, protože jsem slabá, zčásti, protože jsem ztratila Dana předtím, než jsem dostala šanci ho pořádně poznat, - nikdo, kromě mámy, mě takhle neviděl - ale hlavně kvůli tomu všemu, co se mi stalo. Posledních pár dní bylo jako horská dráha. Nevědomky jsem riskovala svůj život a přežila jsem jen díky Danovi.

Po několika minutách moje vzlyky přešli do hlubokých nádechů a podařilo se mi uklidnit se. Otřela jsem si rukávem slzy a vysmrkala se do kapesníku, který jsem našla v kapse.

Potřebovala jsem udělat něco konstruktivního. Pořád jsem se cítila ulepená od nočního potu, tak jsem se rozhodla osprchovat, vyčistit si zuby a zbavit se tak té hrozné pachuti v puse. Doufala jsem, že když se osvěžím, budu se cítit lépe.

Sundala jsem si župan, odkryla šedivé, neopovídající spodní prádlo a přikrčila se. Dan mě viděl v tomhle. Sakra, není divu, že odešel, pomyslela jsem si.

Když jsem stála pod teplou vodou, nadávala jsem si. Zabývat se něčím, čemu jsem nerozuměla, mě dělalo zranitelnou. Dala jsem si slib, že už nic takového neudělám. Přeskakování mezi těly bylo od teď přísně zakázané.

Po sprše jsem se pořád necítila stoprocentě v pohodě, tak jsem se rozhodla zavolat do práce, že si beru nemocenskou. Podívala jsem se na hodiny a překvapilo mě, že už bylo po desáté. Camille bude vyšilovat. Nesnášela dvě věci, když byl někdo nemocný, nebo přišel pozdě. Teď jsem jí měla zavolat pozdě, že jsem nemocná. To není dobrý.

Rozhodla jsem se chovat se jako zbabělec a zavolat nejdříve Arthurovi. Mohl by předat zprávu a zachránit mě před Camille.

Zvedl mi to po dvou zazvonění.

"Ahoj."

"Čau, Arthure, to jsem já."

"Gracie, zlatíčko, jak ti, k čertu, je? Slyšel jsem, že máš směšně vysokou teplotu, chudinko."

"Oh... jo, mám. Kdo ti to řekl?"

"Volal jeden džentlmen. Nejsem si jistej, kdo to byl, mluvil s Camille. Zpočátku byla dost znepokojená."

To musel být Dan. No, když už měla Camille starost, musel být vážně báječný.

"Výborně, dobře, jen kontroluju, že dostala zprávu. Jsi si jistý, že není na válečné stezce?"

"Znáš Camille, zlato. Nejdřív se strachuje, ale potom má něco na práci, novinka vyšumí. Musel jsem jí zastavit, aby ti nevolala po pár minutách, chtěla vědět, jestli vážně nejsi schopná přijít. Neboj se o ni, hlavně se uzdrav."

Poděkovala jsem Arthurovi a zavěsila. Byla jsem zmatená. Jak mohl Dan vědět, kde pracuju? Opravdu se postaral o všechno. Jak jsem na něj myslela, povzdechla jsem si. Potřebovala jsem zaměstnat svou mysl, nebo se budu znovu utápět v sebelítosti.

Donutila jsem se k domácím pracím. Stáhla jsem prostěradlo z postele a hodila ho do pračky. Stiskla jsem start a moje nálada se trošičku zvedla.

Šla jsem do koupelny a natáhla si žluté rukavice, připravená se pustit do krásné práce, čistění záchodu. Ale jak jsem popadla štětku a sklonila se nad mísou, ucítila jsem znovu závratě. Skončit po jedná lehké práci bylo ubohé.Znechuceně jsem si stáhla rukavice a vyčerpaně padla zpátky na pohovku.

Myšlenky se mi stočily zpět k Danovi. Bylo těžké vysvětlit, proč jsem k němu cítila tak silné pouto, a proč jsem byla zničená z pomyšlení, že už ho nikdy neuvidím.

Místo toho jsem se přinutila myslet na Mika. Podívala jsem se na něj z jiného úhlu pohledu a už nevypadal tak dobře. V podstatě jsem poprvé viděla takového blbce, jakým doopravdy byl. Ve srovnání s Danem se zdál být nezralý a ubohý, nemohla jsem uvěřit, že jsem se poslední tři měsíce trápila tím, že mi chybí.

Škoda, že jsem si nemohla užít ten pocit. Možná jsem si uvědomila, že jsem se konečně přes Mika přenesla, ale vše, na co jsem se mohla soustředit, byla skutečnost, že jsem si nechala Dana proklouznou mezi prsty. Zavřela jsem oči a naštěstí znovu upadla do spánu.

* * *

Zvonění mobilu mě vytrhlo ze snu. Vlastně to byla spíš noční můra. Musela jsem stát ve skupině lidí, v kruhu. Stáli jsme čelem ven, čelem k jiným lidem, kteří byli okolo nás ve větším kruhu.

Nějaká podivná, lidová píseň hrála v pozadí a my jsme museli tančit s našimi partnery z druhého kruhu tak, že jsme se chytli levou rukou a pak se otáčeli doleva k další osobě v menším kruhu, a tak dál.

Jak mě děsivé ruce držely a otáčely kolem sebe, přeskočila jsem do jejich těla. Zoufale jsem hledala své tělo, abych mohla přeskočit zpátky, ale ,Gracie' se pořád dostávala dál a dál, až se ztratila v davu tančících lidí. Z toho všeho točení jsem měla závrať. Bojovala jsem s panikou a doufala, že se mi podaří najít ,Gracie,' ale mezitím mě zase někdo popadl a já přeskočila do dalšího těla. Otevřela jsem oči a zkontrolovala mé hodinky. Šest třicet. Spala jsem několik hodin. Přišlo mi, že uběhlo už hodně času od té doby, co jsem objevila mezitělní přeskakování.

Cítíc se unavená, zvedla jsem mobil.

"Ahoj," zachraptěla jsem.

"Čau, to jsem já, Kerry. Promiň, zlato, vzbudila jsem tě?"

Sotva jsem ji slyšela, kvůli hlasité hudbě, kterou měla puštěnou ve svým salónu.

"V pohodě, už bych neměla pospávat."

"Jen jsem chtěla zkontrolovat, že jsi v pořádku," křikla do telefonu.

"No, já..."

"Už dřív jsem ti volala do práce a zvedl to Arthur. Říkal, že jsi nemocná."

"Jo, já..."

"Říkal, že jsi nezněla moc dobře, a že jsi měla vysokou horečku. Zřejmě..."

"Kerry..."

"Ano?"

"...necháš mě říct víc než dvě slova?"

"Oops, promiň, ano, povídej."

"Já jen...," snažila jsem si v hlavě poskládat ta správná slova, ale co jsem mohla říct? Nechtěla jsem lhát, ale těžko jsem jí mohla říct, co se opravdu stalo. "No, to zní, jako by ti už Arthur řekl všechno," zakončila jsem rychle.

"Oh, to je dobrý. Mimochodem, Arthur se zmínit, že to byl muž, kdo za tebe ráno volal."

Odmlčela se, a když jsem nic neříkala, naléhala dál.

"No tak, Gracie, kdo to byl?"

Zhluboka jsem se nadechla. Neměla jsem tušení, co jí mám odpovědět. Strašně jsem jí chtěla říct o Danovi - věděla jsem, že kdybych jí to řekla, nejspíš bych se cítila lépe. Ale kde začít. Přeskočení do Lydie, únos, téměř umírání, když jsem přeskočila zpátky? Nic z toho nepřipadalo v úvahu.

"No, řekneš mi to, nebo to z tbe budu muset vytáhnout?" trvala na svém. Zněla, jako by se měla samovolně vznítit, pokud bych jí něco neřekla v příštích pěti sekundách.

"Ehm, to musel být mámin přítel Terry," vymýšlela jsem si. "Máma mi ráno volala, takže se musela po něm chtít, aby to udělal místo ní." Držela jsem si palce, aby to vyšlo.

"Oh, Terry, správně. O něm jsem nepřemýšlela." Slyšela jsem, jak jí z hlasu vyprchává nadšení, " Jen jsem myslela... no, ty víš, co jsem myslela. Poslyš, musím jít, barva paní Atkinsové potřebuje důkladně opláchnout. Víš, kde mě najdeš, kdybys něco potřebovala. Dávej na sebe pozor, dobře?"

"Budu. Dík, Kerry," povzdechla jsem si. Nikdy jsem před ní neměla tajemství. Dokonce znala i detaily z mého dětství . Říkaly jsme si všechno a teď jsem ji potřebovala více než kdy jindy.

"Žádný problém, brzy ti zavolám," řekla.

S těžkým srdcem jsem ukončila hovor a zapnula svůj mobil do nabíječky. Pak jsem se dovlekla až do obývacího pokoje, padla na pohovku a přitáhla si nohy k tělu. Tohle Ochraňování duší bylo složité. Byla to taková život-měnící věc.

Ulevilo se mi, že jsem se nezbláznila, a že existují další lidé, jako jsem já, ale po vysvětlení základů jsem nemohla uvěřit, že Dan odešel a nechal mě tu trčet. Byla to ta nejšílenější věc, co se mi kdy stala a ani jsem neměla nikoho, s kým bych si o tom mohla promluvit. A protože ta celá hloupost byla tajemství, naštvala jsem Lydii a lhala Kerry. Jsou to moje nejlepší kamarádky a já nejsem nadšená, že je z toho musím vynechat.

Povzdechla jsem si a posunula se do pohodlnější pozice na pohovce.Hlava už mě nebolela, ale neměla jsem žádnou energii. Zavřela jsem oči a snažila se uvolnit.

Snažila jsem se vyhnat z hlavy pocit viny. Znala jsem Kerry a Lydii ze třídy slečny Ashcroftové , když jsem musela začít chodit do Brintonovy základní. Byla jsem plachá a nervózní devítiletá holka a za sebou jsem táhla trauma z nedávných událostí.

Pořád mám v hlavě obrázek z prvního dne, stojím před třídou jako králík chycený v reflektorech a slečna Ashcroftová mě všem představuje. Přikrčila jsem se, když se zeptala, kdo by chtěl být mým kamarádem, a neodvážila se zvednout hlavu a podívat se. Strašně jsem si přála, aby se někdo přihlásil jako dobrovolník. Ulevilo se mi, když jsem uviděla pár holek zvednout ruce a okamžitě jsem byla přiřazena ke Kerry.

Měla dlouhé, tmavé, kudrnaté vlasy stažené do culíku a dolíčky ve tvářích, které se prohloubily, když se usmála. Zamávala mi, její ruka byla tak vysoko, jak si jen mohla dát. Byla prakticky o pár centimetrů výš, než její spolužáci. Plaše jsem se usmála a slečna Ashcroftová mě poslala k vedlejšímu stolu. Od toho dne se chovala jako můj doprovod. Byla velmi ochraňující a v prvních dnech jsem za to byla fakt vděčná, a ačkoliv už jsem dost velká, abych si své bitvy vybojovala sama, vím, že se na ni mohu spolehnout. Nebyla doba, kdy jsme s Kerry nebyly kamarádky.

Byla to Kerry, kdo mě seznámil s Lydii. Ona byla úplně jiný kafe. Nejúžasnější holka na škole, každý chtěl být jako ona. Vysoká a krásná. Zdálo se, že životem prochází bez námahy.

Zabzučel interkom a přerušil tok mých myšlenek. Líně jsem se protáhla, vstala a vydala se ke dveřím. Nemohla jsem se zbavit pocitu podráždění, že mě někdo tuší, když chci být sama a utápět se v sebelítosti.

Stiskla jsem tlačítko. "Ahoj, kdo je tam?" zeptala jsem se monotónním hlasem.

"Ahoj, Gracie, tady Dan. Můžu jít nahoru?"

Oh. Můj. Bože.

"Dane, ahoj," řekla jsem a snažila se aby můj hlas zněl normálně. "Ehm, ano, pojď."

Proč nemá žádný make-up? Pustila jsem tlačítko interkomu a prakticky běžela do koupelny. Šmátrala jsem v své v taštičce s make-upem a našla, co jsem hledala. Rychle jsem si nanesla řasenku a lesk na rty, než jsem uslyšela zaklepání na dveře. Naposled jsem se zkontrolovala v zrcadle, hodila si vlasy přes uši a ignorovala, že nebyly lesklé a kroutily se.

V rekordní čase jsem došla zpět do obýváku a zastavila se před dveřmi. Několikrát jsem se nadechla, abych se uklidnila. Pokusila jsem se nasadit přirozený úsměv a otevřela dveře.

Pohled na něj mi vyrazil dech. Samozřejmě, nezapomněla jsem, že je fešák, ale teď, když jsem nebyla vyděšená, nebo mi nebylo na umření, viděla jsem ho překvapivě jasně. Byl to nejhezčí kluk, co jsem kdy spatřila.

Jak jsem u něj byla tak blízko, cítila jsem se nemotorně a trapně. A jeho vzhled mi nepomáhal. Měl černé kalhoty, černé tričko a malý baťoh přehozený přes rameno. Bylo to neuvěřitelně sexy. Cítila jsem se, jako by někdo splnil všechna má přání a představy.

"Dobrý, vypadáš mnohem lépe," řekl a v jeho tmavý očích to zajiskřilo, jak se usmál. Natáhl ruku a položil mi ji na čelo, samozřejmě aby mi zkontroloval teplotu. Jsem si jistá, že najednou vyletěla o deset stupňů. Byla jsem ráda, že neměl stetoskop, ale beztak musel slyšet ten tlukot mého srdce.

"Jsi snad doktor?" zeptala jsem se a snažila se tak zakrýt svou nervozitu.

"Řekl bych, že ano," řekl s úsměvem. "Můžu dál?"

"Ach, ano, samozřejmě."

Podívala jsem se na něj a představila si, jak zabořuji prsty do jeho černých, hedvábných vlasů.

Cítila jsem se trochu trapně, když jsem si uvědomila, že mu blokuju vchod. Vytrhla jsem se z omámení a ustoupila stranou, aby mohl projít. Musel sklonit hlavu, aby se vešel do dveří.

Jakmile byl uvnitř, zavřela jsem dveře a celý byt se zdál mnohem menší.

"Poslyš, musel jsem se vrátit," řekl, "musím tě vzít na úřad a zaregistrovat."

"Zaregistrovat? Jakej úřad?"

"Ochránci duší HQ," řekl dramatickým hlasem a pak se zasmál. "Neboj se, je to jen formalita. Pokud nějaký SP (Ochránce duší) naruší tuhle oblast, pomůže to s vyšetřováním. Snad to to nevadí, Gracie."

Pokaždé, když řekl mé jméno, mnou projelo malé vzrušení.

"Ehm jo, žádný problém. Nehodlám v nejbližší době znovu přeskakovat." Byla jsem ta ráda, že ho vidím, že bych mu kývla na cokoliv.

Jak Dan poslouchal mé odpovědi, překvapilo mě, že krčí obočí. Pak se ovládnu a jeho pohled opět změkl.

"Jsem rád, že už jsi v pořádku. Minulou noc jsi mě vážně vystrašila. Chtěl jsem tu s tebou zůstat déle, ale měl jsem hovor a já věděl že ti nehrozí nebezpečí."

"Cože jsi měl?"

"Hovor, však víš, práce."

"Ach, vzrušující."

Doufala jsem, že mi toho řekne víc, ale jenom se usmál.

"Dáš si kávu?" vzpomněla jsem si na slušné vychování.

"Dám, ale udělám ji, ty si běž sednout. Potřebuješ si odpočinout.

Sakra, byl galantní a dominantní, moje oblíbená kombinace.

Udělala jsem, co mi řekl, a posadila se na pohovku, zatímco Dan šel do kuchyně. Zřejmě věděl kudy, ne že by bylo tak těžké najít cestu kolem čtyř malých místností.

Byla jsem tak rozrušená, že jsem ani nemohla sedět. Když se vrátil, zašklebila jsem se a poslouchala, jak otevírá a zavírá šatní skříně. Tolik k tomu, že potřebuju odpočívat, všechna energie, která mě opustila, se mi teď vrátila v asi tak desetkrát větší míře.

Uslyšela jsem vařit konvici a v zápětí se objevil Dan se dvěma šálky kouřící kávy. Sundal si vestu a já mohla vidět jeho svaly rýsující se pod tričkem a představovat si své ruce na jeho těle. Začervenala jsem se při té myšlence a doufala, že Dan nedokáže číst myšlenky. Měl na mě strašný vliv.

Jakoby vycítil mé nepohodlí, prolomil ticho: "Předpokládám, že nesladíš, když jsem nenašel žádný cukr."

"Ach, ano... Ne. Err, cože nemáš? Cukr?" Bože, potřebovala jsem se vzpamatovat. Blábolila jsem jako šílenec.

Usmál se, zavrtěl hlavou a posadil se vedle mě. Pohovka byla stará, otlučená a prosezená, takže jsem se sunuli k sobě.

Dan položil hrnky na konferenční stolek a opřel se. Otočila jsem se k němu a snažila se ignorovat , že mu narušuji osobní prostor. Když jsem uviděla jeho dlouhé, zkřížené nohy, připadalo mi, že nábytek kolem je strašně malý.

"Takže, co myslíš tím hovorem?" zeptala jsem se a opravdu doufala, že se můj tep uklidní.

"Je to trvalá záležitost. Je tu skupina CSP..."

Musel vidět můj zmatený výraz.

"...Zkažený Ochránce Duší (Currupt Soul Protector). Všichni si vzájemně pomáhají, tak je to pro ně jednoduší a my je neodhalíme. Musíme je sledovat a donutit je přeskočit zpět. Pokaždé, když je někdo spatří, musíme všeho nechat a rychle se dostavit na místo."

"Ale je to riskantní, jestliže přeskočili na dlouhou dobu, ne?"

Dan přikývl. "To je důvod, proč snaží, abychom je nechytili, vědí, co s nimi bude." Zavřel oči a pomalu zavrtěl hlavou. " Sledovali jsme je strašně dlouho, ale podařilo se jim proklouznout nám. Vždycky mají štěstí."

"No, oni to štěstí potřebují pokaždé, ne? Vám ho stačí mít jednou."

Na tváři se mu objevil polovičatý úsměv.

"Takže když je nakonec chytíte, jak je přinutíte, aby se vrátili zpátky?"

Všimla jsem si, jak se mu svraštilo čelo.

"Existují způsoby, jak ..." odmlčel se a snažil se najít ta správná slova. "Velmi efektivní způsoby, ale určitě nechceš slyšet žádný podrobnosti."

Kousla jsem se do rtu. Proč by ne?

"Mimochodem, velký problém je najít je. Ostatní Ochránci duší jsou jediní lidé, kteří můžou vidět červené aury, a to musí být v cizím těle. Šance na chycení CSP jsou neuvěřitelně malé. Kdybychom jen mohli zjistit, kde přebývají."

Otřásla jsem se. Nelíbilo se mi myslet na to, jak je Dan nahání.Rozhodla jsem se o tom nepřemýšlet, takže jsem zabořila hlavu do písku a změnila téma.

"Musím ti poděkovat, Dane, za minulou noc. Nebylo to..."

"Ne," přerušil mě "jen jsem dělal svou práci. Kdyby mi nezavolali, staral by se o tebe někdo jiný."

"No, byl jsi to ty," mohla jsem slyšet emoce ve svém hlase. "Nejspíš jsi mi zachránil život."

Odložil hrnek a posadil se zpříma. "Dobře, přiznám se, že jsem měl o tebe strach. Viděl jsem dostat se Ochránce do tmavě oranžové fáze už předtím, ale obvykle věděli, co dělají. Štěstí, že nám jeden SP zavolal, a my jsme byli v této oblasti. Pokud bys zůstala takhle déle ... Nechci přemýšlet nad tím ,co by se stalo."

Zamračila jsem se. Zdál se tak klidný a sebejistí během celé té situace, je těžké uvěřit, že měl opravdu strach. Pokud tomu tak bylo, opravdu to mistrně skrýval. Byla jsem za to ráda. Celé to bylo dost traumatizující i tak, kdybych věděla, že je nervózní, byla by to noční můra.

Uvědomila jsem si, že nemluví a zírá na mě. Chtěla jsem se podívat jinam, ale naše oči byly propojené. Nálada se změnila, všechny myšlenky na minulou noc byly pryč a vzduch byl nabitý. Bylo to tak silné, že jsem cítila, jak mi vstávají chlupy vzadu na krku.

Po několika dlouhých vteřinách Dan zamrkal a odvrátil se. Když se ohlédl, jeho výraz byl zase normální. Začal mluvit znovu tím ležérním tónem jako dříve. Přehodila jsem si vlasy přes uši a snažila se zakrýt nejistotu. Co to mělo být?

"Ale teď už jsi v pořádku," řekl. "A znáš pravidla, takže se ti to znovu nestane."

Zatímco mluvil, podařilo se mi získat zpátky svůj klid.

"Rozhodně se to nebude opakovat. Říkala jsem ti, že jsem přeskočila teprve podruhé."

"Jsi si tím jistá? Nikdy neříkej nikdy..."

Usmála jsem se nad jeho optimismem. Jen jedna věc byla dobrá na tom být Ochráncem duší, setkání s Danem. Toho zbytku bych se ráda zbavila.

Po naplánování cesty na Úřad na pátek Dan odešel. Zavřela jsem za ním dveře a opřela se o ně s úsměvem od ucha k uchu.