POS - 20. kapitola

Překlad: Nemedi

Cole

ZAŽÍVÁM střet emocí, když Emmy opatrně vystoupí z náručí své matky a jde směrem ke mně. Zprvu je každý pocit takový jemný, takový, jaký cítí slušní lidé k dítěti. Ale když si strčí svůj palec do pusy, tak to, že vím, co to způsobuje, mi přináší čerstvé bodnutí vzteku. Řeže se mou hrudní kostí a jde přímo do mého srdce jako ostré kopí.  V tomto okamžiku, kdybych ho mohl najít, rád bych toho muže, který ji to udělal, roztrhl vejpůl. Roztrhal bych mu úd po jeho hnusném, špinavém, údu.

Ale pak se stane další změna. Emmy dojde ke mně, obtočí své malé prstíky okolo mých a tlačí mě s sebou směrem do kuchyně. Vztek je okamžitě zapomenut, nahrazený uklidňující pohodou, kterou tahle malá holčička přináší do pošramocených částí mé duše. Když se na ni dívám dolů, je to skoro, jako bych měl zpátky Charity. Alespoň trošičku. A nemůžu si pomoct nepřemýšlet, že možná můžu udělat s Emmy správnou věc, že mohu nějak nahradit to, co se stalo s mou vlastní dcerou tím, že zachráním něčí jinou. Ale nikdy to neodčiní to, co jsem udělal. Nikdy to nevrátí zpátky život, který jsem ukradl.

Jsem si vědom Edenina měkkého pohledu, když spolu jdeme do kuchyně. Je to teplý pocit, jako by z ní její štěstí a bezpečí vyzařovalo jako paprsky tepla ze slunce. Pohlédnu přes své rameno, když si Emmy stoupne přede mě a ukáže na skříňku. Eden se usmívá, jak jsem očekával, že by mohla, ale i odtud mohu vidět slzy v jejích očích. Z toho mi dojde, že v nich nikdy nechci vidět bolest ani smutek. Už nikdy znovu. Jen spokojenost. Nebo touhu. Nebo lásku.

Vrátím se zpátky ke svému úkolu, otevřu skříňku a vytáhnu z ní chléb předtím, než si dřepnu před Emmy. Udělá krok dozadu, ale jen jeden. Dojde mi, že je to zřejmě něco jako pokrok.

„Chceš pomoct? Být můj mini šéfkuchař?“

Stydlivě se podívá ode mě na svoji matku a znovu zpátky. Neodpoví; jen se sebere a utíká směrem k Eden. Tahá za Edeninu ruku, dokud se neskloní a Emmy jí zašeptá něco do ucha, a pak utíká zpátky ke mně.

„Když Emmy a já společně vaříme, vždycky posloucháme hudbu,“ vysvětluje Eden, když zapne televizi a najde hudební stanici.

„Tak se do toho dáme,“ řeknu Emmy, splácnu ruky dohromady a pak je držím otevřené. „Může tě položit sem nahoru, abys mi mohla lépe pomoct?“ zeptám se.

Zprvu se na mě Emmy jen dívá, její malé rtíky se špulí okolo palce. Hudba začne měkce hrát v pozadí, jak mě pozoruje. Zrovna se ji chystám nějak omluvit, abych ji sundal z háku, když vyklouzne palcem z pusy a roztáhne ruce.

Něco v mém hrudníku hoří, když se po ní natáhnu, jemně dávám ruce pod její paže a vyzdvihnu ji nahoru na kuchyňskou linku. Je lehká jako pírko. Tak malá a útlá. Křehká. Jak by někdo vůbec mohl uvažovat nad tím ublížit jí?

Odstrčím myšlenky pryč. Nepatří sem k nám. Ne dnes.

Emmy se neusměje, dokud se nepodívá zpátky na svou mámu. A když tak učiní, její úšklebek je dostatečný na to, aby rozpustil to nejstudenější srdce. Asi dokud vidí ji, cítí se v bezpečí.

Pohlédnu znovu zpátky na Eden. Tančí pro svou dceru, houpe s hlavou, oči zavřené. Když je otevře a shledá, že se na ni dívám, začervená se deseti odstíny červené. Po několika sekundách se začne smát a pak slyším odpovídající hihňání blížeji mě.

Emminy oči jsou rozsvícené, když se dívá na svou matku. Bolí mě, když to vidím, ale tentokrát spíše v dobrém slova smyslu. Jsem z toho neuvěřitelně smutný, ale ne tím beznadějným způsobem, kterým jsem se tak dlouho cítil. Spíš jako bych měl pocit, že si přeji, aby má vlastní dcera mohla být zde, užívat si takhle snídani. Ale tahle malá holčička to potřebuje stejně tak moc, jako to potřebovala ta moje. A alespoň tu mohu být pro ni.