POS - 16. kapitola

Překlad: Nemedi

Eden

SOUSTŘEDÍM SE na Emmin hlas, když mi čte. Tohle je část jejího učení. Učí se nejlépe, když z toho pro ni udělám zábavu. Řekla bych, že je to tak asi u většiny dětí. Je to také jedna z nejkouzelnějších částí mého dne. Její inteligence a zaujetí nikdy nepřestanou nadouvat mé srdce hrdostí.

Pozoruji její malá ústa, jak formují slova, slova daleko za čtenářskou úrovní jiných dětí jejího věku. Pozorují její malé prstíky, jak otáčejí stránky, rychleji a rychleji, jak je starší. Pozoruji její malá očička sledovat věty, zářící rozkoší, jak se příběh vyvíjí. Tahle malá holčička, tenhle malý zázrak, je celý můj svět. Byla od té doby, co se narodila. Zachránila mě z… no, prostě mě zachránila. Prostě a jednoduše.

Vždycky jsem se soustředila tak plně, tak hluboce na to, abych ji milovala, chránila a starala se o ni, tak moc, že na ničem jiném nezáleželo. A i když se stále soustředím na ty samé věci, právě teď nemám dojem, že by byly příliš efektivní ve ztišování bolesti, která vychází z mého srdce od okamžiku, kdy jsem dnes ráno otevřela oči.

Cole.

Mé vnitřnosti se bolestivě sevřou nad pouhou myšlenkou na jeho jméno, které proběhne mou myslí. Táhne s sebou zděšení a zklamání předešlé noci.

Jak jsem mohla být tak poblázněná mužem, kterého sotva znám? Proč bych dovolila, aby se to stalo, když on má evidentně obrovskou kopu problémů?

Je to stále ta stejná otázka pořád dokola – Proč on? Proč on? Proč on?

Stále se neblížím odpovědi.

Sníh se venku sype, pohřbívá nás stále hloub a hloub do zasněžené země divů. Předtím jsem se na to takovým podivným způsobem těšila – být zasněžená vevnitř. Ale teď se prostě cítím, jakoby mě něco dusilo.

Je skoro osm hodin, když přestane jít proud. Vykoupu Emmy u svíčky v poslední horké vodě. Směje se a hraje si a myslí si, že celá ta očista je velká legrace. Právě když ji vytahuji ven, abych ji usušila, dostanu znovu připomínku toho, jak chytrá někdy je na svůj věk.

„Proč si smutná, mamko?“ zeptá se a zakryje svou malou ručkou mou tvář.

„Nejsem smutná, broučku. Jen se snažím pospíchat, aby se má dcera neproměnila přímo přede mnou v ledovou sochu.“ 

Tohle ale vůbec neeliminuje obavu, kterou vidím v jejích očích. Láme mi srdce, když v nich vidím cokoli jiného než dětskou lásku a bázeň a bezstarostnou veselost. Její oči toho viděly příliš mnoho za její krátký život; nechci přidávat k jejím jizvám nic tím, že bych ji nechala, aby viděla nějaké z těch mých.

„Máš strach?“

Zavřu oči a položím se do její teplé dlaně. „Ne, zlato. Ty ano?“

„Mám jen strach z toho, že bych tě opustila.“

„No, tak to se nemusíš obávat. Nikdy mě nebudeš muset opustit.“

„Ale co když ano? Budeš smutná a nikdo už tě nebude dělat šťastnou.“

„Ty tu vždycky budeš, abys mě dělala šťastnou, broučku. A jsi všechno, co budu kdy potřebovat.“

Potřebuji se dostat přes Colea a vrátit se jen k „Já a Emmy proti celému světu“. Nikdy předtím jsme nikoho nepotřebovaly. Nepotřebujeme s tím teď začínat.

Jakmile je Emmy suchá, začnu ji rychle cpát do jejího oblečení.

„Myslíš si, že je pořád smutný, protože už nemá svoji malou holčičku?“ zeptá se a drží se mě za jedno rameno, když vstupuje do svých kalhotek.

Nemusím se ptát, o kom to mluví, ale velmi by mě zajímalo, proč na něho myslí. Zdá se, že Cole se uhnízdil v této domácnosti.

„On bude asi už pořád smutný, ale to není její vina. To prostě znamená, že ji taaaaaak moc miloval.“

Emmy se na mě zašklebí. „Díky tobě nebývá tak smutný.“

„Proč to říkáš?“

„Dívá se na tebe jinak, mamko. Chce tě políbit. Poznám to.“ Zahihňá se, už jako maličká holčička. „Mamka a Cole seděj na stromě, líbají se,“ zpívá.

„Nemyslím si, že by se mamka s Colem někdy v blízké době pusinkovala,“ řeknu jí, jak jí natahuji přes hlavu pyžamo.

„Ale chceš.“

„Ne, nechci.“

Znovu se zahihňá. „Možná že, když ho políbíš, tak budeš taky šťastná.“

„Myslela jsem, že klučičí pusinky jsou hnusné,“ řeknu jí, abych jí připomněla její názor na silnější pohlaví tak daleko v životě.

„Ne pro velké holky. Pro velké holky je to jako kouzlo.“

Přitáhnu si ji k sobě do náručí a ona hodí své ruce okolo mého krku. „Jediné kouzelné pusinky, o kterých vím, jsou tyhle.“ Oprším celý její obličej i vlasy pusinkami, dokud toho nenechá.

Doufám, že na rozdíl ode mě, bude schopná to dostat z hlavy. Dostat jeho ze svojí mysli.

⌘⌘⌘⌘⌘

Závidím Emmě tu schopnost okamžitě usnout. Modlím se za to, že to znamená, navzdory všem její obavám a otázkám, že její mysl je z větší části bezstarostná. Na rozdíl od mé, která mě udržuje naprosto vzhůru. Stále sedím ve tmě, zírám do prázdného krbu, přikrytá dekou a přemýšlím. To je důvod, proč slyším jemné zaklepání. Kdybych byla kdekoli jinde než pár kroků od dveří, tak bych ho vůbec neslyšela.

Můj žaludek se sevře a já se otočím k provinilému zvuku a uvažuji, zda otevřít nebo předstírat, že už jsem v posteli. Jdu po špičkách ke dveřím, přiložím ucho k nim, takže mohu slyšet, jestli můj noční návštěvník odchází. Slyším jemné škrábání, jakoby drsná dlaň třela dřevo mezi námi.

„Eden,“ přichází štěrkovitý hlas. Netuším, jak by čekal, že ho uslyším. Možná, že nečeká. Možná ví, že by tu neměl být a lituje, že přišel.

Nebo je možná dneska večer střízlivý. A možná tohle je ten Cole, kterého jsem si myslela, že znám.

„Prosím buď vzhůru.“ V jeho prosbě je značné zoufalství. Udeří skrz dveře a do mého hrudníku jako pěst. „Potřebuji s tebou mluvit.“

Neměla bych vůbec zvažovat to, že bych otevřela dveře. Měla bych ho odepsat jako ztracený případ a pokračovat ve svém životě. Jít zpátky tam, kde jsem byla, než jsem ho potkala. Ale existuje část mě, která chce, aby to napravil, chce, aby věci vyjasnil. Řekni mi, že se mýlím. Řekni mi, že on se mýlil. Že slíbí, že už to nikdy znovu neudělá.

Něco ve mně to strašně chceš. Tak strašně moc a moc.

To je ta část, která zažene všechny ostatní hlasy a posune mou ruku, aby dosáhla na zámek.

Trhnu dveřmi a vykouknu jen tak akorát, abych viděla, jak Cole odtahuje svou dlaň pryč – to jemné skřípání, které jsem slyšela. Jeho oči najdou mé a i v té tmě v nich mohu vidět přehršel emocí. Právě teď nejsou maskované. Právě teď neskrývají přede mnou své myšlenky. Právě teď jsou otevřené.

On je otevřený.

A to je důvod, proč jsem ho pustila dovnitř.

Ustoupím a on proklouzne kolem mě a nehýbe se ode dveří. Zavřu dveře a přeložím si ruce přes hrudník, když stojíme a díváme se jeden na druhého.

„Vím, že je pozdě, ale chtěl jsem s tebou mluvit. O samotě.“

„No, tak tady jsem. Mluv,“ řeknu, neschopná udržet hořkost mimo svůj tón.

Cole hrábne svýma rukama skrz své po bradu dlouhé vlasy, zatlačí tmavě blonďaté prameny pryč z obličeje. Husté strniště hází stíny na jeho tváře. Vypadá ztrhaně a neupraveně. Jakoby nespal od té doby, co jsem ho viděla naposledy. A možná, že ne.

Je to jenom fér, pomyslím si dětinsky, vzhledem k tomu, že já jsem toho taky moc nenaspala.

Upustí své ruce, jakoby si právě něco uvědomil a povědomé zamračení konečně spojilo jeho hladké obočí. „Je tu zima.“

„Všude je zima.“

Otočí se, aby se podíval přes rameno. „Není zapálený oheň.“

„Ne.“

Nepřidám to Duuh, které si tak jízlivě myslím. Myslím, že důvod, proč jsem tak nepřiměřeně popuzená je ten, že jsem ráda, že je tady, tak šťastná, že je střízlivý a že je zpátky ten Cole, ke kterému jsem začínala pociťovat takovou náklonnost. Neměla bych se takhle cítit. Měla bych být naštvaná. Ale nejsem. Ne doopravdy. Ne tak naštvaná, jako se mi ulevilo, že sem přišel zpátky. Že ke mně cítí aspoň tolik, že prožívá lítost nad tím, co se stalo.

„Mohu?“ zeptá se a myslí tím prázdný krb.

„Nemám žádné dřevo.“

„Budu hned zpátky.“

Odchází do studené noci a já si na sekundu přeji, abych mu řekla ne. Jen, abych mu zabránila vyjít zase těmi dveřmi pryč. Začínám nenávidět ty jeho odchody. Věci… tenhle dům… všechno mi připadá lepší, když je poblíž.

Což je čistá šílenost.

Během pěti minut je Cole zpátky a nese náruč plnou dřeva – některé velké kusy, některé malé – skrz mé dveře. „Měl jsem nějaké naproti přes ulici,“ vysvětlí a pokračuje v cestě do obýváku. Složí svůj náklad před krb a obratně rozdělá oheň. Hoří a začíná praskat během pár minut.

„Musíš to dělat často,“ komentuji to a stočím se na konci pohovky nejblíže ohni. Už teď cítím, jak se uvolňuji.

Cole pokrčí rameny. „Jednou nebo dvakrát.“ Křivka k jeho rtům je jako čokoláda pro oči. Je sladká a temně sexy zároveň. Asi jako Cole samotný.

Dívaje se do ohně, Cole si stoupá, svléká si kabát a pokládá ho přes židli. Než by se ale posadil, raději se vrací zpátky k ohni a zírá do něj, jakoby mohl vidět budoucnost. Nebo možná minulost.

Není moc blízko. Ale je dost blízko. Mé celé já na něho reaguje. Potěšení, vzrušení, spokojenost a zvědavost, všechno tohle mi proudí krví ve stejném měřítku.

Šlehání ohně zdůrazňuje úhly a plochy jeho obličeje – hranaté brady, rovného nosu, vysokých lícních kostí, výrazné obočí. Je úžasný. To je ta jediná věc, která se nikdy nemění.

„Bylo mi sedmnáct, když jsem potkal Brooke. Jí bylo patnáct. Byli jsme jen děti. Pitomé děti,“ začne a jeho hlas je v tom tichu uklidňujícím vibrováním. „Dostal jsem fotbalové stipendium do Texas Christian. To pravděpodobně měl být náš konec, ale ona nepřestala přicházet na návštěvy o víkendech. Myslím, že nechtěla, abychom se rozešli, poněvadž jsem byl její super kluk z vysoké. Myslím, že já jsem se nerozešel s ní, poněvadž jsem byl chlap. Mohl jsem mít svoji středoškolskou lásku a holky z vysoké taky a nikdo nemohl být chytřejší. A to je tak nějak to, jak to šlo. Dokud neotěhotněla.“ Ticho prolomuje pouze syčení a plivání mízy z hořícího dřeva. „Vzal jsem si ji. Protože tak to hodní kluci z Texasu dělali. Zpočátku to nebylo nijak špatné. Nechala mě dodělat si školu. Promoval jsem za tři roky. Trenéři mě podpořili, když jsem jim řekl, že bych chtěl jít ven do průvanu. Nabral bych druhý dech. Bylo to pro mě jako splněný sen.“ Jeho tón, když mluví, je skoro tesklivý. „Takže jsme se sbalili a přestěhovali se sem do Nové Anglie, abych mohl hrát profesionální fotbal. Postavili jsme tam dům hned, jakmile jsme našli perfektní místo, kde vychovat naši malou holčičku. Její jméno bylo Charity.“ Jeho hlas se zlomí, když ho řekne nahlas.

Chuchvalce emocí mi dřevění krk. Vím, co následuje. Vím, že nehledě na to, jak dokonalý a jak krásný jeho život kdysi byl, sen skončil tragédií.

„Byla tou nejkrásnější věcí, jakou jsem kdy viděl. Emmy vypadá tak moc jako ona, až to bolí. Černé vlasy, velké zelené oči a měla takovou dokonalou malou pusinku. Jako amorkovu mašličku.“ Z profilu jsem mohla vidět, jak sebou Coleovy rty při té vzpomínce škubly. Ale trvá to jen pár sekund. Brzy se zase stáhnou v rozích dolů. „Strávil jsem s ní každou minutu, kterou jsem mohl, dokud nezačal fotbalový trénink, ale pak jsem musel pracovat. Potom byl celý můj život jenom o té hře. Nikdo ti neřekne, jak tě to může pohltit, když si nedáváš pozor. Neřeknou ti o těch nástrahách. Nevarují tě před vší tou pozorností a všemi těmi párty a oslavováním. Fanoušci a skupiny. A já jsem byl příliš mladý na to, abych to věděl. Nebo abych se staral.“

Hustý. Vzduch se zdá být tak hustý hrůzou, že bych ho pravděpodobně mohla přeříznout, kdybych měla nůž.

„Trénoval jsem přes týden, ale o víkendech to byl úplně jiný svět. Pití, párty, soukromé letadla. Ale byl jsem se svými spoluhráči, takže to byla práce. Team building. Aspoň to jsem si říkal. Dostalo se to až do fáze, kdy jsem svoji rodinu skoro neviděl. Cítil jsem vinu. Vinu jako prase. Tehdy jsem začal brávat Brooke a Charity sem nahoru. Pár dní jsme si hráli na rodinku, stavěli pískové hrady, vařili burgery a to mi získalo nějaký čas, než jsem se zase začal cítit špatně.“

Odmlčí se a malý úsměv škubne krátce jeho rty. Jako předtím. „Když to bylo dobré, tak to bylo ale opravdu dobré. Brooke a já jsme spolu vycházeli. A Charity… Nikdy jsem si nemohl přát nic víc úžasného. Strávili jsme na pláži hodiny stavěním pískových hradů. Milovala to. A než jsme odcházeli, nacpala mi písek do kapsy. Pokaždé. Říkala, že proto, abychom si mohli vzít trochu z toho štěstí s sebou.“

Zavřela jsem oči, jak mne zaplavovaly emoce. Teď to všechno dávalo smysl. A mé ubohé srdce mi asi brzy zkolabuje.

Když otevřu oči, abych se soustředila na Colea, vidím, že jeho víčka jsou zavřená. Zavřená proti bolesti, proti vzpomínce. Nebo si možná uschovává ty šťastné časy. Šťastné časy, které skončily tak moc, moc špatně.

Vstanu, váhám méně než jeden tep srdce předtím, než k němu přistoupím blíž, táhnutá nepřekonatelnou sílou. Silou jménem Cole. Pokračuje, jako bych se vůbec nepohnula, jakoby se ztratil v minulosti.

„Promarnil jsem tolik času. Alkoholem a na různých párty. Na lidech, na kterých nikdy nezáleželo. Čas, který jsem mohl trávit s ní. To…“ Cole vzdechne a zatřepe hlavou, jakoby setřepával špatnou myšlenku. „Nedotkl jsem se ani kapky od doby, co zemřela. Ani jedné. Do včerejší noci.“ Další pauza. „Do té doby, než ses objevila ty.“

Nevím, co na to mám říct. Mám pocit, jako bych se měla bránit, ale nevím jak. Nevím, co jsem udělala a ani jestli je to opravdu má chyba, že vypadl z kolejí.

„Když mi Jordan řekla, že Jason nepřišel domů tu noc, co přišel sem… když jsem tady ráno viděl jeho zaparkovaný náklaďák… Ježiši! Chtěl jsem někomu ublížit. Hlavně Jasonovi. Ta myšlenka, jak na tebe pokládá své ruce… jeho ústa…“ Cole zavřel oči, jakoby ho ta myšlenka fyzicky zabolela. „Necítil jsem nic už dlouhou dobu. Nic. Kromě žalu a ztráty. A přesně tak jsem to i chtěl. Měl jsem dojem, že to bylo… bylo to… skoro až pokání. Jako bych to dlužil své malé holčičce. Nikdy znovu nebýt šťastný, když ona tu být nemůže. Ale pak jsem potkal tebe.“ Když se otočí, jeho oči se rozpustí v mých a jeho rty se zkřiví do nahořklého úsměvu. Není v nich ani náznak humoru. Jak řekl, že mě nechce ve své hlavě, mám takový dojem, že není úplně nadšený k přivítání toho, co je mezi námi. „Kvůli tobě cítím všechny možné věci. Až příliš mnoho věcí. Věcí, které jsem nikdy cítit nechtěl. Ale ty si prostě nepřestala. Ty. Si prostě. Nepřestala.“

Zhluboka se nadechnu. „Já – ne že bych to udělala schválně, Cole,“ řeknu a začínám být naštvaná. Proč dělá, jakoby to snad bylo něco špatného? A navíc moje vina? „Taky jsem sem nepřijela, abych někoho hledala. Jen jsem chtěla-“

Má slova utne jeho prst přicházející na mé rty. „Nemusela si dělat vůbec nic. Prostě ses jen musela objevit. Se svýma velkýma šedýma očima a svěžími ústy. Bože, ty ústa! Myslel jsem, že zešílím, když tě nemohu políbit. Aspoň jednou. Ale pak jedenkrát nebylo dost.“ Jeho výraz se neblaze proměnil. „Byl jsem vzteklý. Na tebe. Na sebe. Tak jsem šel a koupil si od Baileyho Wild Turkey (pozn. překl. jedná se o druh whisky). Jordan to musela vzít jako rozsvícení zeleného světla, jelikož se později u mě ukázala s dalším flaškou. Neřekl jsem ne. Neměl jsem vůbec ani začínat. Ale byl jsem tak… Bože!“ Znovu si prohrábne rukama vlasy, jeho oči jsou divoké.

Žaludek se mi utápí. „Takže ona zůstala? Myslím Jordan?“

„Jenom na chvíli, ale pak jsem ji přinutil odejít.“

„T-takže mezi vámi dvěma nic není?“ zeptám se váhavě. Chci tak strašně moc, aby řekl ne.

Dívá se na mě, jakoby mi narostla druhá hlava. „Já a Jordan? Bože ne! Je roztomilá, ale je… prostě ne.“

Pokrčím rameny. „To jsem nevěděla.“

„Ne, nevěděla si, že jsi jediná žena, o kterou mám zájem. Nevěděla si, že jsi jediná žena, o kterou mám zájem za hodně dlouhou dobu. To je důvod, proč jsem tak zuřil ohledně Jasona.“ Zhluboka se nadechne, jeho oči jsou prosebné. „Prosím, řekni mi, že mezi vámi dvěma nic není.“

Mé srdce mi tluče tak moc, že uvažuji, jestli ho nemůže slyšet. Buší mi v uších a vibruje ve všech mých konečcích prstů. „Ne, mezi mnou a Jasonem se neděje naprosto nic.“

Vypadá, že se mu viditelně ulevilo. O nic méně prudce samozřejmě, ale rozhodně úlevně. „Nemyslím si, že bych dokázal ustát, kdyby ano. Nemůžu… na to ani myslet… Do prdele!“

„No, ale nic se neděje, takže na to nemysli.“

„Šílel jsem z toho. Z tebe šílím.“ Vím, že by mě jeho slova neměla vzrušovat, ale je to tak. Vzrušují mě, protože z Colea svým způsobem šílím také. „Myslíš, že bys mi vůbec někdy mohla odpustit to, co jsem včera v noci udělal? Kdybych to mohl vzít zpátky, udělal bych to. Ani nevíš, jak moc toho lituji Eden. Já-“

Jsem na řadě, abych ho umlčela položením prstu na jeho rty. „Prostě na to zapomeňme ano?“

Přikývne.

„Už se to znovu nestane. Máš mé slovo.“

„Věřím ti, Cole.“

A věřím. Tohle je ten muž, jakým jsem si myslela, že je. Tohle je ten muž, jaký jsem doufala, že je pod tím zlomeným, zadumaným mužem na pláži a naproti přes ulici. Tohle je ten muž, který by pro mě mohl všechno změnit.

Stojíme v tichu, prakticky nos u nosu, alespoň dvě plné minuty. Když jsem zírala nahoru do jeho oceánově modrých očí, uvědomila jsem si, že bych se v nich mohla utopit a zemřela bych jako šťastná žena.

Když se jeho pohled zamihotá dolů k mým rtům, automaticky je navlhčím a každá moje část křičí po jeho polibku. „Nemám nic, co bych ti dal, Eden. Jsem zlomený. Víc, než bych kdykoli myslel, že bych mohl být. Ale můžeš mít to, co ze mě zbylo. Pokud to chceš. Můžeš mít to málo, co mám.“

„To je všechno, co chci, Cole. To je vše, co chci.“