Dylan - 3. kapitola

Překlad: Iva
Kor.: Yanica

Tessa

Dnes v sobotu je slavnost a mě se nechce jít.

Proč se čas nezastaví v šťastnějších chvílích. Ležím na manželské posteli a zírám na bílý strop. Mraky plují po obloze, velkým oknem proniká žíhané světlo, že místnost vypadá jak zvlněná.

Zavřu oči a chci prospat celý víkend až do pondělí. Není to, že jsem plachá nebo trpím fobií, ráda chodím s přáteli ven, ale nenávidím neosobní, tuhé, obrovské slavnosti, kde ženy předvádí všechny svoje šperky, kde můžou chodit kolem mužů jako trofeje.

Víkend trávený s přáteli, je jít ven, smát se a tancovat. Jen mi to připomíná Dylana, jak už není součástí mého života. Ostrá bolest v mé hrudi.

Uff. Zavrtám se pod teplou peřinu, stočím se do klubíčka, rukama obejmu kolena. Musím se obléknout, protože táta slíbil, že mě bude poslouchat, co chci dělat na vysoké škole. Možná se budeme usmívat na sebe, když se dohodneme.

Vzpomínám si, když mi bylo devět, jela jsem na svém poníkovi závody. Vyhrála jsem zlatou medaili, byl tak šťastný a pyšný. Pohladil mě na tváři, usmál se na mě. Příští rok jsem upadla a zlomila si nohu. Už jsem nevyhrála žádnou medaili, zuřil, nemluvil se mnou několik týdnů. Máma zůstávala zavřená ve svém pokoji. Marie, moje sestra, byla daleko na internátní škole, byla jsem sama na celém světě, aspoň jsem měla ten pocit. Všechno to byla moje vina, za nedodržení očekávání od mých rodičů, že je nemůžu potěšit, nejsem dost dobrá.

Dylan tu byl pro mě, vlezl do mého pokoje oknem, zůstal, říkal mi vtipy, rozesmál mě. Není divu, že jsem se do něj zamilovala, byl nádherný, milý.

Blbost. Protřu si suché oči. Proč na to teď myslím? Jsem dost dobrá. Audrey mi to říká už léta. Ervin taky. Za něco stojím. Není to tak, když nejsem nejlepší ve všem, že selžu.

Odhodím přikrývku, a jdu do koupelny dát si sprchu. Začni být královna, říkám si. Audrey mi čte dlouhé články o nízké sebeúctě, depresi a jak si z toho pomoci. Stále mi opakuje, že jsem krásná, chytrá, úžasná. Škoda, že jí nemůžu věřit. Všechno mi říká, abych měla radost, cítila se lépe.

Jsem krásná? Otřu páru ze zrcadla v koupelně, které pokrývá celou jednu stěnu, zírám na sebe. Snažím se být objektivní i kritická. Jsem vysoká a hubená, prsa mám kulatá a pevná, velké pro hubenou postavu, i když ne tak velké jako má Audrey. Úzký pas a štíhlé boky. Nohy jsou dlouhé a pevné, chodím běhat třikrát týdně a někdy chodím do posilovny. Kůži mám světlou, blond vlasy jsou zdravé a dlouhé.

Zdravá. Vypadám zdravě. Ale jsem hezká? Dylan mi dal kopačky. Moc kluků jsem nelíbala, a k nikomu jsem se nedostala dost blízko, nikdy jsem neměla přítele, abych nemohla být opuštěna.

Tady není žádná pomoc, co zato, že jsem chytrá. Jaký to má smysl, když nepoznám, kdo mě opravdu miluje?

Zatnu zuby a odstoupím od zrcadla, no nevidím všechny dobré vlastnosti, o kterých Audrey pořád mluví. Ve skutečnosti na tom nezáleží, kdo co říká. Selhávám. Nevidím, žádný důkaz, že jsem hezká, chytrá a úžasná. Chtěla bych být.

Potřebuju najít důkazy, že to všechno mám. Nejenom od rodičů, ale nejvíce od Dylana.

Důkaz musím najít.

***

Vím, jak rodiče chtějí, abych vypadala, tak trávím odpoledne u kadeřnice, nechám si udělat nehty, než se vrátím domů obleknout. Šaty mi poslali rodiče, a já stojím v pokoji, snažím se nezešílet. Když chtějí rodiče, abych je nosila, hlavně táta, hlavně když bude přístupný k přesvědčování, obléknu si, co poslali. Přejedu prstem po měkké, třpytivé červené látce, a můj pulz mi buší v uších. Šaty jsou super krátké, rozparek obrovský, vypadají spíš jako spodní prádlo, něco do ložnice, než šaty na slavnost. Není to omyl. Ověřila jsem si pozvánku. Zavolala o potvrzení. Šaty co si mám vzít, k tomu vysoké červené boty a červený perlový náhrdelník. Vypadá to, skoro jako by byli pasáci, posílat mě ven jako prostitutku. Zavrtím hlavou. To je nesmysl. Možná, že je nová móda v jejich kruzích. Kdo ví? I když jsou kuplíři, aspoň tam nebude Sean, je to lepší?

Úleva.

Obléknu si ty zatracené šaty, boty a náhrdelník. Ucuknu tváří. Krátké šaty mi padnou jako druhá kůže, ale jsou tak krátké. Všechno bude vidět, když někdo půjde za mnou po schodech. Sednout si bude složité. Látka se třpytí, jak se cítím. Cítím se vystavená, nahá. Mám pocit, že budu prodávat tělo za nejvyšší nabídku. Není to vzrušující, je to hrozné. Cítím se špatně. Než si to rozmyslím, vezmu taštičku s make-upem, a dám se do práce. Matčina kosmetička mě naučila různé triky, na zakrytí nedokonalostí pleti, jak použít oční linky, moje oči vypadají větší. Jak zakrýt každou chybu.

Být dokonalá na 101%.

Musím počkat, až se mi přestane třást ruka, abych si mohla namalovat oční linky a použít řasenku. Snažím se udržet mojí mysli prázdnou, když si nanáším červenou rtěnku, stejné barvy jako mám šaty. Nasadím si zlaté náušnice a zlaté Gucci hodinky.

Červená a zlatá. Dárkové balení, jako vánoční dárek. Pro koho?

Podívám se do zrcadla, modré oči mám plné strachu. Rozpor mezi nedůvěrou a opakující se nadějí. Vlasy mám vyčesané, obličej mi rámují blond lokýnky, obličej, rty a nehty červené, všechno je na mě červené, stejně jako oheň a vášeň, jako krev. Rádoby Marilyn, uvnitř je mi zima a jsem vyděšena.

Proč mám strach? Vracím se zpátky do ložnice, zhluboka se nadechnu. Jsem dospělá, nikdo mě nemůže nutit dělat to, co nechci. Stejně jako jít na slavnost? Nosit šaty? Kruci, dělat co táta chce, vzít si muže, který mě bude kontrolovat na každém kroku?

Svěsím hlavu, to není to, co si potřebuji připomenout, ale snažím se sebe přesvědčit. Neexistuje žádný důvod se bát jít na stupidní slavnost. Na tom nic není. Jsem v pořádku. Jsem na to zvyklá. Znám co mám dělat, nic mi nemůže ublížit. Opakuji si to jako mantru, když si beru kabát a kabelku.

***

Slavnost se koná u jezera v nádherné Monona Terrace. Zastavím, u obsluhy kde předám auto a vezmu si parkovací lístek. Vydám se ke vchodu pěšky pomalu v mých nových botách. Moje nohy mě zabíjejí. Jsem zvyklá na vysoké podpatky, ale tyto jsou tak vysoké, že těžko držím rovnováhu.

Není mi opravdu pomoci. Sakra, mám pocit, že nejsem pod kontrolou. S nutkáním stáhnout si boty a utíkat pryč, vejdu do velké terasovité místnosti s obrovskými okny a jdu za šumem hlasů, hledám rodiče.

Jsem tady, dodržela jsem svou část dohody. Oblékla jsem se podle vašeho přání. Potřebuji vědět, že dodrží svůj slib, budou se mnou mluvit, nechají mě mluvit.

Dohodnout se na něčem. Zaměřena na rodinnou vyšetřovací misi, vrazím do malého, tlustého muže. Zakňučí, ale pak se zasměje.

"Drahá slečno Leon. Vidím tě rád," říká s úsměvem, pokládá mi ruku na paži.

Podívám se na něj dolů, a pokusím se ho zařadit. "Pane Walker?"

"Osobně. Říkej mi Masone." Chytne mě překvapivě velkou rukou a táhne k barevnému displeji. "Je náhoda, že jsem přišel. Tvoje matka se mi zmínila, že se tady objevíš."

"Opravdu?" Civím na displej. Věděla jsem, že je to charitativní akce. Slavnosti pořádané Jensonem je najít způsob jak ušetřit na daních, pod rouškou charity. Možná dnes darují peníze, na financování archeologických vykopávek v Guatemale, částečně tím, že zaplatí místní obyvatele, aby tam pracovali. Srdce mi buší vzrušením, na chvíli zapomenu, proč jsem tady, a jak hrozný šaty nosím. Zapomenu na pana Walkera a na lidi kolem nás. To je co bych nejraději dělala, dovedu si představit, jak to dělám. Hledání dávné historie, pomáhat lidem v přítomnosti a budoucnosti.

"Vedeme vzdělávací program pro místní obyvatele," Říká pan Walker - Mason "Nemůžeme je vyškolit, aby byli archeologové, ale můžeme je vyučit na specializované zaměstnance a strážce, vysvětlit jim, jak chránit kulturní dědictví, jak můžou profitovat. Jak můžou vytvořit eko-turistický komplex kolem archeologického naleziště, který bude respektovat jak přírodu, tak i historii. Jaké jsou dlouhodobé výhody, co je mnohem lepší než okamžitý zisk při rabování a prodávání věcí co najdou."

"To zní skvěle," řekla jsem ve vší upřímnosti. Konečně jsem vzpomněla, kdo Mason Walker je, majitel Walker Suites exkluzivního hotelového řetězce, podílí se na mnoha projektech země třetího světa. "Ráda bych, pomohla."

"Předpokládám, že chceš darovat peníze?"

Zavrtěla jsem hlavou. Peněžní dar nepřichází v úvahu. Moji rodiče mají peníze, ne já. Každým centem mě řídí.

Zamračí se. "Co máš na mysli?"

"Potřebujete dobrovolníky? Mám na mysli, tady na ředitelství. Ráda bych, pomohla."

Jeho malé oči se rozšíří, jeho vrásčitá tvář se usměje " Bylo mi ctí, slečno Leon." Vytáhne vizitku z náprsní kapsy na míru šitém obleku a podá mi jí. "Zavolej mi, a dohodneme se."

Vezmu vizitku a usměju se na něj. "Dohodnuto."

Mám obrovskou radost, než kdy jindy, než jsem začala vysokou školu. Před vysokou školou, kdy jsem držela v naději spoustu věcí. Kdy se mohla ještě Mary vrátit, že se mohli rodiče ještě změnit. Kdy Dylan…

Blbost, proč myslet na něho, Tesso. Zapomeň na něj.

Podívám se s úsměvem na vizitku, a slíbím si, že zavolám. Ztratím se v davu, plném barev, lesku drahokamů a třpytivých šatů. Může to někdo změnit? Můžu to změnit? Mary tomu samozřejmě nevěří. Nemyslela si, že se rodiče změní, a tak se rozhodla změnit všechno a všechny podle sebe.

Zbabělec, říká táta. Zklamání. Fiasko.

Mary říká, že je šťastná.

"Tesso," hlasité volání táty a já sebou trhnu, když přijde ke mně, vysoký a oblečený v drahém obleku, tvář má netečnou. Chytne mě kolem zápěstí a táhne dopředu. "Co je s tebou?"

"Nic." Pustí mi ruku, v zápěstí mi pulzuje bolestí. "Hledala jsem tebe."

Pohled má tmavý a nesouhlasný. "Trvalo ti to dlouho," zamumlá. "Není těžké mě najít a ne trvalo to celou věčnost."

"Potkala jsem pana Walkera," uvědomila si, že se snažím najít výmluvu, když ve skutečnosti nemám omluvu jemu samému. "On říkal-"

"Tvojí vinnou jdeme pozdě," zasyčí, a vykročí, nedává mi šanci pokračovat. Zírám na jeho záda, dýchám rychle, nohy se mi bezmyšlenkovitě pohybují.

"Počkej!" zavolám, a potácím se za ním. Proč nemohu uvolnit jeho sevření? Nejsem malá holka. "Zpomal. S kým se setkáme?" Neodpoví mi, možná, že mě neslyší, když se prodírá davem. Kde je máma? Neměli přijít společně?

Jdeme k jednomu z mnoha barů postavených pod zastřešenou terasou. Konečně táta zpomalí, prohlíží lidi kolem nás, tak mám šanci ho dohnat. Zastavím se vedle, lapám po dechu.

"Koho," začnu, a znovu se musím nadechnout, "hledáš? Jensonse?"

"Ne, ne jeho." Narovná si hedvábnou kravatu. "Je jen hrášek, není důležitý ve velkém schématu věcí."

Zamračím se. "Není důležitý? Myslela jsem, že jsi chtěl s nimi uzavřít dohodu."

"Jensons jsou v konkurzu."

Zmateně se zeptám. "Ale tahle slavnost…?"

"Tak tady jsou." Otec ignoruje moji otázku a dá se znovu do pohybu.

Jensons? Jsem tak zmatená, pokud je Jensons v konkurzu, jak sakra může financovat takovou slavnost? Bankrot je důvodem, proč nejsou pozvaní? Jak dostanou peníze?

Otec se zastaví, a já udělám krok do strany, abych do něj nevrazila. Chytne znovu rukou moje zápěstí, snažím se jak blbec jí uvolnit. Co to dělá?

"Dobře, dobře. Podívej se, kdo je tady," ozve se mužský hlas, jemné chloupky, se postaví jako jehly.

Zvednu oči, hlavu mám těžkou, moje tělo jako by plavalo vodou. Vidění mám rozostřené, nemůže to být on, nemůže být tak pitomý. Nemůže to být Sean Anholt, spokojený sám se sebou na mě pošilhává. Tmavé vlasy má nakrátko ostříhané, zelené oči jsou světlé a vypadá každým coulem jako monstrum

"Přivedl jsem Tessu, jak jsem ti slíbil," říká otec.

Co slíbil? Co to sakra je? "Co to děláš, tati? Nech mě jít."

Snažím se osvobodit ruku z jeho sevření, ale drží mě pevně, až to bolí.

"Tak tohle je malá Tessa," slyším jiný mužský hlas, zní stejně jako Sean, vidím muže středního věku. Stojí vedle Seana, a podobnost je zřejmá. Na okamžik přestanu šokem myslet na Seana. Co dělá v malém Madisonu, jeho otec, magnát David Anhold? Proč není v Chicagu? Co se děje? Usmívá se mému ohromenému výrazu.

"Sean mi vyprávěl, jak si divoká. Chci to nejlepší pro svého chlapce, že s ním budeš zacházet dobře."

Podívám se na Seana, ale má přivřené oči. Jeho úsměv mi zvedne žaludek.

"Nejsem jeho přítelkyně," říkám třesoucím se hlasem. "Nikdy nebyla."

"Opravdu? Sean mi řekl, že vaše nedorozumění bylo vyřešeno," říká David Anholt, táta vážně přikývne.

Nedorozumění?

Cítím se slabá v kolenou. "Ne."

"Tesso." Táta mě táhne dopředu, svírá kosti na zápěstí. "Jdi se bavit se Seanem Jeho otec a já máme pár věcí, které potřebujeme prodiskutovat."

Sakra. On mě posílá k mé nejhorší noční můře. Otočím se na patě, co je těžké na devíti palcovém podpatku.

Táta se usměje s povzbuzujícím a laskavým výrazem v pohledu.

"Pojď, Tesso," říká Sean poté, co prolomí kouzlo.

Ne. Vrátí se mi strach. "Ne."

Sean sevře ruku kolem mé paže a táhne mě pryč. V úzkých šatech a vysokých botách se jen stěží držím od pádu, jak mě táhne ven přes terasu. Nemůžu se nadechnout, a jak procházíme, lidé nás zdraví. Podruhé za dnešní večer nechci opustit s tímto mužem přeplněnou halu, a jít tak k osudu, kterému jsem se chtěla vyhnout.

***

Sean mě táhne ven, do studené noci, jsem ráda, že mám stále na sobě kabát. Ledové nože útočí na moje odhalené nohy, ale důvod, proč se třesu, nemá nic společného s teplotou.

Pěstěné zahrady, lampy osvětlující nás žlutým světlem, a lesklá hladina jezera. Divná scéna, kde se odehrává jedna z mých nejhorších nočních můr - a opakování vzpomínek, které mě straší.

"Pusť mě." Trhám rukou, až mě ten blbec pustí. Bolest střílí k mému lokti, slzy mi tečou z očí, které pálí jako oheň. Odmítám jít. "Bastarde".

"Co teď, coteď, Tesso." Vypadá mírně pobaveně, strach se mi míchá se zvracením a zlostí. "Dej si pozor na své chování."

"Moje chování?" Konečně uvolním jazyk. "Vytáhl jsi mě sem proti mé vůli."

"Opravdu? Proč jsi nic neřekla?" Poklepe si na ucho. "Neslyšel jsem žádné protesty."

Ježíši. Má pravdu. Neřekla jsem nic, celou cestu. "Chytil a překvapil jsi mě, to je všechno." Snažila jsem se odtáhnout, když jsme přecházeli přes místnost. Než jsem otevřela pusu, abych mu to řekla, směje se.

Stojí na trávníku, s vůní jezera ve vzduchu, hvězdy září na jasné obloze nad hlavou, se smíchem. Směje se. Obličej mi červená ponížením.

"Sbohem, Seane." Otočím se a odcházím, nejistá, kde jsem, a kam jdu.

"Stůj." Ozve se za mnou, a já vzlyknu sten v krku. "Nikam nepůjdeš."

"Nemůžeš mě zastavit." Dám se znovu do pohybu, ale popadne mě za pas, a zastaví mě. Mráz obrátí moje nohy na led. "Nech mě jít, Seane, sakra."

"Ty malá couro," šeptá, a já mám pocit, závratě a odpojení od mého těla. "Myslíš si, že se dostaneš pryč? Tvůj táta mi tě dal."

"Nemůže mě dát." Zuby mi cvakaly. "Není středověk."

"Tam, kde se jedná o velké peníze, dítě, zákony neplatí. Copak ti to tvůj táta nevysvětlil?"

"Ty jsi nemocný," zamumlala jsem a snažila se dát jeho ruce pryč. "Nech mě!"

Dýchá mi na záda, a není nic, co můžu udělat. Podívala jsem se kolem, ale není tu nikdo, kdo by mi pomohl.

"Budeš dělat, co ti říkám, budeš hezká a sladká," šeptá mi do ucha. "Jinak dohoda mého táty je pryč, a tvůj táta nebude šťastný."

"Nezajímá mě!"

"Neříkej. Co budeš dělat, když nejdražší táta stáhne svou finanční pomoc? Co potom, děvko?" Třese se mnou, až mi zuby cvakají, pak mě otočí kolem, tak rychle, že mi nohy zvrtnou, a začnu padat.

Pořád mě drží zpříma a posmívá se mi do očí, dech mi sípe a černé skvrny mi plavou před očima.

"Nezajímá mě," podaří se mi udělat vratký krok zpět, jak jeho kontrola dovolí. "Nemůže mě prodat. Nejsem jeho majetek. Nech mě jít."

Zúží oči, jako kdyby si všiml poprvé, mého odmítnutí. "Nemáš na výběr, Tesso."

K čertu ne. "Nech mě jít, nebo přísahám, že budu křičet."

"Budeš teď?" Najednou mě chytne, tiskne v náručí, s ústy drtí mou pusu, kouše můj spodní ret.Bolest mě pohltí, ale polykám výkřik, jeho jazyk mám v puse. Útočí.

Znovu se bráním. Zvedne ruku a tvrdě mě udeří.

Svět se točí, černá se míchá s červenou a zelenou. Zadní části mé hlavy dopadne na něco tvrdého a pálení prochází po zádech.

Cože…?

Zamrkám, ležím na zádech v mokré trávě, dívám se na noční oblohu.

"Čubko," Sean je nepříčetný, chodí sem a tam přede mnou, ruce v kapsách tmavého obleku. "Myslela si, že se mnou rozejdeš? Mnou?" Vrtí hlavou nad tou absurditou. "Zaplatíš. Postarám se o to." Jde ke mně a buší prstem do prsou. "Jedno slovo ode mě, dohoda tvého táty je historií. Snažil se několik let dostat tak daleko. Myslíš si, že by váhal dokonce po dobu jedné sekundy splnit dohodu? Myslíš, že jsi pro něj důležitá? Jsi tak naivní? Budeš muset tvrdě pracovat, aby si mě uklidnila."

Zírám na něj. Šok z toho, co říká, je pronikavý - prosakuje pomalu do mé kůže a masa, do mých kostí. Do mé mysli. Audrey to řekla mnohokrát, ale poznání pravdy není teď důležité.

Můj táta se nestará o mně. Jeho dílo, jeho peníze, jeho úspěch je důležitější. Tak důležitý, že mě vtlačil zpátky do spárů Seana Anholta, i když jsem mu říkala, říkala rodičům, jak se ke mně choval. Jak mě přinutil. Jak mi ublížil.

Je jim to fuk. Oni mě pozvali proto, že nechtějí uzavřít dohodu s Jensons, ale s Anholts. Mám souhlasit a jít klidně, být oběť pro jejich podnikání.

Zajímalo by mě, proč moje matka tady není. Neměla na to žaludek? Nechtěla se dívat?

"Nemůžeš nevidět, jak dobrý jsem pro tebe," Sean stojí u mého boku. "Jsem nejlepší úlovek v Chicagu, a přišel jsem do tohoto zmatku právě pro tebe." Jeho ruka se vznáší nad mou tváří, a já se připravuju na další políček. Ústa se mu zkroutí. "Otevři oči, Tesso. Jsem nejlepší, v co můžeš doufat, že dostaneš, osud nás posílá k sobě."

Můj táta, myslím si. Není to osud. Jen můj táta, který se nestará o mě.

Sean se nakloní a mě popadne vztek. Nemyslím si něco takového, nebo že mám ten pocit. Prochází vlna skrz mě, teplá a studená, pocit rozdrcení a zároveň násilí. Zklamání, ale zároveň jsem ráda, že to konečně vím.

Srdce mi stále buší jako kladivo proti žebrům, slzy tečou z koutků očí, a já nemůžu popadnout dech. A přesto se podivný klid, usazuje nade mnou. Odcházím. To je ono. Ať se stane cokoliv, nenechám Seana, nebo moje rodiče, nebo někoho kdo přijde, držet mě.

Ne. Konec. Znovu.

Tak jsem ho nechala přiblížit. Realitně blízko. Zvednu ruce nad hlavou na studenou trávu a čekám. Olizuje se, a já chci, srazit jeho samolibý výraz z obličeje, přivřu napůl oči, skrývám své myšlenky. Moje pocity.

"Nemůžeš se dočkat, kurvo, co?" Dívá se na mě, vzrušeným leskem v očích v rozporu s hroznými slovy, které vypustil. "Ty roztáhneš nohy pro každého, ne? Kurvo, děvko."

Jsem ticho, hlas zamčený uvnitř. Pořád mlčím. Nechám ho urážet, chlubit se a naparovat. Opravdu uvěří, že jsem spala s každým. Neví, nebyl nikdo pro mě, kromě Dylana. Jediný, kdo se mě na okamžik dotkl, byl Sean, a to, co mi udělal…

Slzy, které mi tečou z očí, ve chvíli, kdy se skloní, nad moje ústa, přesně vím co udělat.

Otočím se, kopnu ho tvrdou špičkou boty do holeně. Jak se skloní, chytím jeho koule a otočím.

Zařve v agónii. Položila jsem ruce na jeho ramena a strčila, otočila se a odhodila ho naučeným pohybem, který znám z hodin sebeobrany. Dopadne tvrdě na zem, já se vyškrábu na nohy, odkopnu boty, rozběhnu se, uklouznu na trávě, ohromující.

"Pomoc!" Křičím, ale můj hlas je slabý a skřípavý. "Pomoc".

Otevřu dveře do budovy a běžím dolů prázdnou halou, bosé nohy mi plácají po podlaze. Kde jsou všichni? Otevřu další dveře a smykem běžím chodbou. To není způsob, jakým jsem přišla, ale kdo se teď nezajímá.

Myslím, že slyším dupání za mnou, a já běžím rychleji, jako nikdy předtím v životě. Sean je naštvaný. Jestli mě chytí, bude to špatné. Velice špatné.

Pot mi stéká po zádech, zahnu za roh a vidím další sadu dvoukřídlých dveří. Spěchám k nim, stisknu kliku, ale nejdou otevřít.

Zamčené.

Můj Bože. "Pomozte mi!" Křičím, ledová ruka sevře moje srdce. Buším na zavřené dveře. Ruce se mi třesou. "Kdokoliv!"

Klika se náhle otočí, otevřou se dveře, a já vpadnu, narážejíc do někoho. Někdo vysoký a široký, který mě vezme do náruče. Chytnu ho a zabořím tvář do svalnatého hrudníku, vdechuji jeho vůni kůže a borovice, která je nějak povědomá.

"Pomoz mi," mumlám. "Prosím pomoz mi."

Proč je jeho vůně tak známá?

"Co se děje…?" Zmlkne, a pak řekne, zvýšeným hlasem v šoku, "Tesso?"

Podívám se nahoru a užívám si čas, kdy mě Dylan drží, Dylan se mnou mluví, sakra co tady Dylan dělá? Otevřou se znovu dveře.

"Tesso, vrať se," křičí Sean, jeho hlas je jako elektrický proud. "Čubko".

"Kdo jste?" zeptá se klidně Dylan. Celá se třesu. Ruce utáhne kolem mě, drží mě blízko, jako v trezoru. "Je všechno v pořádku?"

Jak se může ptát? Nemůžu se pohnout - drží mě tak pevně, a já nechci odejít. Nechci se obrátit a vidět Seana už nikdy znovu.

"Všechno je v pořádku," zamumlá Sean. "Až na to, že objímáš moji přítelkyni, debile. Nech ji jít."

Dylan vydechne. "Nevypadá, že by tě chtěla. Tesso, chceš, abych tě nechal jít?"

Smích mi stoupá z krku, jako z rokle. Když mě nechá jít, budu hysterická. "Ne," řekla jsem a přinutila se opakovat hlasitěji. "Ne. Nechci jít."

"Je to moje přítelkyně," opakuje Sean.

"Ne, nejsem," zašeptala jsem, snažím, se nadechnout. Nával adrenalinu ustupuje, a nechává moje tělo v třesoucím se nepořádku. "Nikdy nebyla."

"Kdo si myslíš, že jsi?" Sean mele slova. "Budeš dělat, co ti řeknu."

"Ustupte, pane," tiše říká Dylan, "nebo zavolám bezpečáky uvnitř budovy přes vysílačku, aby vás odvedli pryč."

"Vzít mě pryč? Nemáš, kurva tušení, kdo jsem? No, tak ti to řeknu. Jsem Sean Anholt, a chci, aby si nesahal na mojí přítelkyni, budeš brzy chtít, aby si mě nenaštval."

"Slyšel jste, že není vaše přítelkyně, pane Anholt." I když si Dylan uvědomí, čí je Sean syn, jeho hlas neprozradí žádný strach. Je plochý a studený.

"Děláš si srandu, strážníku?"

Dylan nic neříká. Ticho se šíří, napjaté a plné nevyslovených slov. Odejde pryč a nechá mě Seanovi? Moji rodiče to udělali. Proč by ne?

Jeho držení se nemění. Podívám se na jeho tvář. Má nejmodřejší oči, jaké jsem kdy viděla, a jsou tak jasné dnes večer.

"Tak co je, jak to bude? Buď opatrný, strážníku. Och, jak se jmenuješ? "Seanův hlas se vleče, a slyším úšklebek v něm. "Dylan Hayes. Přeju si, aby si se dnes večer už neukazoval." Vyhrožuje Dylanovi.

Zatlačím na Dylanovu hruď, chvíli váhá a pak uvolní svoje sevření, takže se můžu otočit tváří na Seana.

"Ty mu neublížíš," říkám, do Seanova jízlivého obličeje. "Prostě se stalo, že je tady. Nemá nic společného s tím. S tebou."

"On má problém." Sean se šklebí, očividně se baví. "Postavil se mi do cesty, a on se tě dotkl."

Můj Bože. "Přestaň. Přestaň. Proč jsi tak zaměřený na mě? Můžeš mít každou ženu, kterou chceš, jak jsi to říkal."

"Máš pravdu." Stojí pevně na patách. "Takže se musíš divit, proč bych chtěl ubohou omluvu od ženy, jako jsi ty."

Slova jsou jako sůl do otevřené rány, a já ucuknu. Bolí tak jako tak, ale mluvit před Dylanem. Pálí.

Dylan vypustí nízký zvuk z pusy, zavrčení, začnu mluvit, než něco řekne, přitáhnu Seanovu pozornost zpátky k sobě.

"Zajímavé. Proč mi to neřekneš, můžeme tohle vyřešit jednou provždy."

Odfrkne si jako bych řekla něco opravdu směšného, a možná zním směšně. Nikdy nejsem jistá v jeho přítomnosti, ale Dylan je hned za mnou, tak se cítím silnější.

"Možná se mi líbí vidět strach v tvých očích," říká tiše Sean. "Jak si bledá a roztřesená, jak jedna vzpomínka tě může vystrašit, nemůžu tě nechat jít. Copak nevidíš, že budeš moje?"

Pociťuju závrať. Nemůžu mluvit, takže se jen dívám, jak se otáčí, otevírá dveře, a zmizí zpět do budovy.

"Tess?" Dylan mumlá za mnou, nejistým hlasem. "Jsi v pohodě?"

Ne, nejsem v pořádku. Nejsem si jistá, že budu někdy v pořádku po dnešní noci, poté, co jsem si uvědomila, že jsem rodičům opravdu fuk, a Sean je dost nemocný mě nechat být. Má rád můj strach.

Nejsem si jistá, můžu slyšet obavy v hlase Dylana, když jsem se nakonec rozhodla, po všech těch letech, že jsem ho nechala jít.