Dylan - 2. kapitola

Překlad: Iva
Kor.: Yanica

Dylan

"Co udělali Milesovi?" Ptám se a přidržuji mobil bezpečněji mezi ramenem a tváří, zapnul jsem zip bundy, a vystoupím z autobusu na akademické půdě. "Už zase?"

"Jo. Má modřiny a krvavé škrábance." Můj soused Charlie a jeho manželka Kate někdy hlídají moje bratry, když musím jít do práce nebo do školy.

"Krvavý?" Zastavil jsem se. Mráz se šíří skrze mne. "Je v pořádku?"

"Jo, je v pořádku. Trochu otřesený. Budeš s ním o tom mluvit, co se stalo, samozřejmě."

Samozřejmě. Napadla mě další myšlenka. "Proč je s vámi? Myslel jsem, že otec je doma?"

"Já nevím, chlapče," říká Charlie. "Přišel sem sám Miles. Nechtěl jsem ho poslat pryč, nebo jsem měl? Zejména s těmi modřinami."

"Jasně, že jo. Díky, kámo. Vážím si toho." Všechno co můžu říci. Mají dvě děti. Oba jsou, v mém věku, mají práci a žijí sami, ale přesto. "Může zůstat s vámi, než se vrátím? Potrvá to pár hodin."

"Jasná věc. Dáme mu něco k jídlu, neboj se."

Sakra. "Poslyš, Charlie, potom ti zaplatím."

"Ne, to je v pořádku. Běž pracovat, nebo studovat, nebo jdi na rande, dělej si, co potřebuješ, chlapče. Zvládneme to."

S úlevou jsem začal znovu chodit. Míval jsem kolo, ale musel jsem ho prodat, zaplatit nějaké účty. Vítr se zvedl, foukal mi prameny vlasů do očí. Musím se nechat ostříhat, někdy, potřebuju nové boty, ale především Miles potřebuje novou bundu, a Teo…

"Teo," Zakřičel jsem do telefonu, protože jsem si něco uvědomil. "Když táta není doma, kdo hlídá Tea?"

"Já nevím," zašeptá Charlie. "Počkej, myslíš, že Teo je doma? Myslel jsem, že je ještě ve škole."

"Je nemocný." Znovu. Snažím se dýchat, nemít starost. Nefunguje to. "Kurva. Jsem na cestě. Prosím, Charlie, můžeš-?"

"Podívám se po něm."

"Dobře. Díky, kámo."

Mezitím, volám domů. Nikdo se nehlásí. Sakra.

Seru na schůzku. Na řeči není čas. Otočím se a běžím zpět na autobusovou zastávku. Netrpělivě čekám na další autobus, a mezi tím, volám trenérovi Westovi, který se mnou chtěl mluvit. Nezvedá to hned, a já nevím, jestli bych měl zavěsit, a vykašlat se na hovor, když odpoví.

"Jimmy West."

"Trenére, to jsem já. Dylan. Dylan Hayes."

"Dylane. Čekal jsem tě. Jsi už tady?"

"Ne, já…" Autobus přijíždí a já jdu směrem k němu. "Něco mi do toho přišlo. Nemůžu se dnes zastavit."

"Dnes se nemůžeš zastavit? Dylane, to je důležité." Zní podrážděně. "Doufám, že si uvědomuješ, že pokud neuděláme něco teď, nebude žádná šance na nalezení dalšího sportovního stipendia nebo jakékoliv jiné finanční pomoci, jsou u konce. Jde o tvojí budoucnost. Copak je ti to jedno?"

Uzel se mi usadí v krku. "Ano, a já opravdu oceňuji váš zájem o mně, trenére." Lezu do autobusu a ukážu svou kartu řidiči, a pak postupuji dozadu, hledám volné sedadlo. "Omlouvám se."

"Neomlouvej se, Dylane. Něco s tím udělej."

Vklouznu na sedadlo, hned vedle dívky, která zuřivě píše na dotykovém displeji mobilu. "Budu. Mohu přijít zítra?"

Ticho. Zavřu oči a zadržuju dech. Nechal to na mně, protože jsem věděl, že je konec.

Nedivím se mu. Jak dlouho můžete čekat na někoho, aby si dal svoje hovna dohromady? Věci nebyly dobré, když jsem začal vysokou školu, a to i tehdy, když nebyl Teo nemocný a Milese nemlátili cestou domů devětkrát z deseti, a táta… Táta zdálo se, že se sotva drží pohromadě.

No, až do dne, kdy se sebral a odešel, řekl, že chce zůstat s přáteli. Nikdy nám nedal vysvětlení, proč nás opustil, stejně jako máma před tolika lety.

Měl jsem příliš mnoho bezesných nocí, snažil se přijít jak z toho ven. Myslím, že pobyt ve stejném domě, kde bydlíme, mu nepomáhá. Možná, když se na nás dívá, připomínáme mu mámu.

Peklo pokud vím. Vím, že je pryč. Přichází a odchází, nikdy zůstane dlouho, a já neznám jeho nálady.

"No tak v pátek ráno," říká trenér West. "Měl bys to raději brát vážně, Dylan. Jsi hodný kluk, a máš skutečný talent pro sport. Nedopusť, aby to všechno šlo nazmar."

Přikývl jsem, krk se mi sevřel znovu, protože nikdo mi neřekl nic dobrého už dlouhou dobu, myslím si, že je to kurva dobré slyšet čas od času, stejně jako přísavky. Stejně je to důležité.

Mluvit s trenérem Westem může být rozdíl. Nemám čas na vysokou školu, neměl jsem od začátku. Všechno to byl hloupý sen. Nemám peníze, čas ani energii na nic víc než na práci a mé bratry, a dokonce, i poslední době je toho příliš.

Potvrzuji schůzku, zavěsím a zírám z okna na mraky visící nad domy. Počasí odráží mou náladu. Těžko uvěřit, jen před pár lety jsem měl tolik snů. Před čtyřmi lety. I poté, co nás opustila máma, táta se začal potápět do deprese, myslel jsem, že to dokážu. Sportovní stipendium jsem měl slíbené, moji bratři byli v pořádku, měl jsem své přátele, měl jsem Tessu.

Bože, já měl Tessu. A pak ji nechal jít. Ztratil jsem ji.

Prsty stisknu v pěst, a svěsím hlavou. Sakra, to bylo, co jsem musel udělat. Myslel jsem na to milionkrát. Bylo to pro ni nejlepší. Se všemi hovny v mém životě, bych jí stáhl dolů, bál jsem se. Bál jsem se spousty věcí.

A přesto je mi líto, že jsem to udělal, kurva, zuřím na sebe. Za to, že jsem slabý. Stále jí chci, potřebuju jí.

Do prdele. Sakra takhle je to lepší. Lepší než pocit, než já bez ní. Srdce se mi sevře potřebou, že nemůžu dýchat. Stejná potřeba, když byl můj otec na kolenou, když nás máma opustila.

Její tvář se mihne v myšlenkách, ty světlé oči, pěkný ústa, tak měkké a teplé.

Ježíši. Já jsem nad ní. Musí být. Kromě toho, nemám čas na pocity a blbosti. Jsem v prdeli, zahrabaný hluboko v povinnostech, někdo jako bohatá dívka Tessa, nemůže pochopit. To je to, co si říkám pokaždé, když jí vidím.

Ne, že to hodně pomůže.

Vstanu a uvolním sedadlo staré paní s chodítkem, když jdu ke dveřím.

Sakra, doufám, že Teo je v pořádku. Zdálo se, že má dnes ráno znovu horečku, když jsem odcházel z domova do práce, ale táta říkal, že tam bude, a přiznám se, že jsem to rád slyšel. I když mu nevěřím, není stoprocentně zodpovědný rodič - koneckonců, byl zřídka doma minulém roce, ale myslel jsem si, že by přinejmenším dohlížel na Tea, dokud se nevrátím. Mám příliš mnoho zmeškaných pracovních dnů. Vyhazov není něco, co si mohu dovolit právě teď. Potravinové lísky vás můžou dostat, jen tak daleko, jak s dvěma malými dětmi a účty za lékařskou péči.

Kurva je pryč.

Autobus jede severním předměstím. Známé území. Autobusová zastávka, vystoupím a pak běžím zbytek cesty domů. Náš dům zabírá málo místa, malý dům postavený v pozdních sedmdesátých létech. Barva se odlupuje ze zdi, navzdory mým snahám před několika měsíci, natřít alespoň fasádu. Máme průvan v zimě a topení dobře nefunguje.

Možná, že je to ten důvod proč je Teovi špatně. Kurva.

Vina mě tíží, jak se plahočím po silnici, ramena shrbená, ohnutý proti studenému větru. Ale kam bych mohl vzít jeho a Milese? Okolí je ošklivý, dům věrným odrazem okolí s opuštěnými domy squatterů a drogově závislých, a dvorů plných haraburdí. A to je důvod, proč si můžeme dovolit nájemné.

Nebo spíš, mohli bychom. Jsem dva měsíce pozadu s placením, a nevidím, kurva, nevidím cestu ven. Táta nemá peníze. Jeho úspory zjevně vyschly, a on nechodí do práce. Začali jsme prodávat naše věci, jako moje kolo, počítač, televizi, stereo, nábytek. Stále to není dost.

Zpomalím, když jdu po úzké cestě ke dveřím. Okna jsou tmavá. Charlie má klíč od domu. Kde je?

Můj pohled zachytí pohyb z levé strany, když jsem hledal klíč v kapse džínů. Charlie, mává na mě od plotu, který odděluje naše zahrady. Váhám, mezi potřebou kontroly Tea, nebo vědět, co má na srdci.

"Dylane." Charlie čeká, až ho uslyším. "Teo je u nás. Přivedl jsem ho, Kate a já jsme na něj dávali pozor. Doufám, že je to v pořádku."

Dýchám zrychleně ze spěchu. "Jo, to je skvělé. Člověče, nemůžu vám říct, jak jsem vám vděčný. Já myslel…"

Myslel jsem, na to nejhorší. V poslední době, to vždycky dělám.

"Kate uvařila šunku. Pojď jíst s námi."

"Ne, to je dobrý. Už jsem jedl," lžu a doufám, že můj žaludek nebude vrčet a nezradí mě. "Zkontroluju, jestli je táta doma, a pak si od vás vezmu kluky."

Ignoruju jeho protesty, vrátím se k domu a odemknu dveře. Dveře se otevřou s vrzáním. Pozdraví mě ticho, zima a tma. Sakra. Rozsvítím v obývacím pokoji. Pokoj je prázdný. Chodím po domě, otevírám dveře.

Žádné známky po tátovi. Kam šel? Ještě se starat o něj.

Mám strach. Bolí mě hlava, hrudník mám sevřený. Obvyklou směs obav, strachu a hněvu mám po většinu dní.

On tu není. Realita pomalu na mě dosedá. Nechal Tea doma samotného, a zmizel bůhví kam.

Hněv vymaže všechny ostatní emoce. Kopnu do židle, posílám jí po podlaze. Co si myslí ten hajzl?

Co mám sakra dělat? Jít ho hledat? Kam?

Ne, nemůžu odejít. Teo. A Miles. Musím se o ně starat. To musím udělat právě teď.

Otočím se na patě, vracím se k hlavním dveřím, když uvidím lístek vlevo na kuchyňském stole. Asi něco na hraní. Mám špatný pocit v žaludku a jdu se na to podívat do kuchyně Seznam. 'Promluv si s Jerrym. Zaplať Nicovi. Kup bílou čokoládu.' A tak dále.

Seznam úkolů? Nebo seznam nákupu. Vypadá to tak, rukopis otce. Některé aktivity jsou přeškrtnuté. Oslepuje mě zuřivost. Kdo je kurva Jerry a Nico? Kdo se o ně stará, nebo o bílou čokoládu? Proč se táta nestará o své vlastní děti, kurva, místo toho? K čertu s ním.

Zmačkám jeho hloupý seznam, než odejdu z domu, dám pěstí do zdi.

***

"Ahoj hajzle, kde jsi sakra byl?" Zanův hlas zní plechově v telefonu. "Neukázal ses v tělocvičně zatracenou věčnost. Nebo dokonce včera v noci, na večírku. Co se děje?"

Večírek? Snažím se vzpomenout, čí byl. Nepřítomně dávám pryč měkké tmavé vlasy z Teova čela. Horečka se mu snížila, a úleva je obrovská. Ještě chci mluvit s Milesem, ale už šel spát Alespoň, že on večeřel.

"Dylane. Posloucháš mě, hajzle?"

"Jo. Cože?"

"Jak se má tvůj bratr?"

"Není to dobré, kámo." Zamračím se. Chvíli byl nemocný, chvíli mu bylo dobře. Doktor říká, že děti si přinesou všechny druhy virů a choroboplodných zárodků ze školy. Nepamatoval jsem si to. Vždycky jsem byl silný a zdravý. Teovo křehké tělo mě děsí. Doktor také řekl, že by to mohlo být psychologické. Může to souviset s horečkou?

Co mám sakra dělat?

"Jdeš v sobotu?"

"V sobotu?" Nezvoní žádné zvony.

"Koncert, hajzle. Dakota zpívá. Rafe hraje. Vzpomínáš si teď?"

"Nemůžu jít, chlape. Je mi líto."

"Proč ne? Mluv se mnou, hajzle. Dovol mi, abych ti pomohl, když budu moci."

Nadechnu se. "Co víš o dětech?"

"Je to chyták? Prakticky jsem hlídal děti své sestry." Odmlčel se, přemýšlivý ticho, ve kterém jsem si vzpomněl, že nedávno jeho sestra zemřela. Sakra, málem také zemřel.

Do prdele.

"To je v pořádku," řekl jsem. "Pokud bys raději strávil sobotu večer tady, hlídáním dětí, namísto účasti na koncertu tvojí přítelkyně, zapomeň na to."

"A co tvůj táta? Nechce hlídat?"

Ucuknu. "Táta není spolehlivý." Mírně řečeno. Dnes ráno jsem ho krátce viděl. Snažil jsem získat nějaké odpovědi, zjistit, proč nechal Tea samotného, ale bylo to k ničemu.

Zdál seroztržitý. Mumlal o jeho seznamu. Ježíši. Hned na to byl pryč, možná na církevním setkání nebo někde. Změnil mnoho kostelů v minulých letech, až jsem se v tom ztratil. Je to jeho způsob, jak se vyrovnatse ztrátou mámy. S depresí.

"Co vysoká škola?"

"Žádný nápad. Víš, že jsem vypadl. Příliš mnoho práce, abych udržel krok."

"Jo, slyšel jsem. Stále pracuješ v té kavárně na akademické půdě?"

"Ne, už ne. Plat byl příliš nízký. Pracuji v posilovně, v centru města. Fitness instruktor. Plus v dalších malých pracích, které můžu dostat."

"Proto jsi s námi přestal chodit trénovat? Získáš kondici a všechna cvičení, v posilovně?"

Dělá si ze mě legraci, ale zavrtěl jsem hlavou. Chybí mi posilování v tělocvičně, setkání s kluky, žertování v průběhu tréningu i po něm. Stýská se mi po praxi, po mém fotbalovém týmu. Studiu. Učení se novým věcem a doufat v lepší budoucnost.

Do prdele.

"Jsi tam ještě?" Ptá se Zane.

"Jo." Jako bych mohl být někde jinde.

"Možná bych se mohl stavit, přinést pár piv."

"Ne." To slovo vyjde drsně, a znovu ucuknu. "Teď ne, člověče. Děti se snaží spát. Chceš, abych byl upřímný, myslím, že půjdu taky spát."

"Ježíši, člověče, ty si děláš legraci, že jo? Je osm třicet večer, kurva!" Večer!"

"Jo?" Hněv uvnitř mě stoupá. "A co mám dělat?"

V tichu, které následuje, Zane říká velmi tiše, "Omlouvám se, hajzle. Nepřemýšlím."

Jo. Sakra.

"Není to tvoje chyba," odpověděl jsem. Není jeho vina, že jsem připraven zemřít v zasraných osm třicet. Není jeho vina, že nemám čas, abych šel na schůzku, praxi, vysokou školu. Není to ničí vina.

Myslím, na mámu, a hněv ze ztráty mi uzluje střeva. Je to její vina? Za to, že jí táta tak miloval, že ho opustila? Odešla od nás?

Může za to láska. Tátova chyba, kurva, že jí tak miloval.

"Stále děláš v bezpečnostní agentuře?" Ptá se Zane.

Zvedne mi náladu. "Proč? Slyšel si o něčem?"

"Sobota. Vím, že jsi říkal, nemůžeš najít hlídání, ale pokud to bude možné… Na slavnost. Podzimní Glitter, nebo nějaký jiný sračky. Slyšel jsem, že hledají ostrahu."

"Slyšel si?"

"Tessa mi o tom řekla."

Rozsvítí se mi. Jasně, samozřejmě. Pouze jeden z nás se pohybuje v horních společenských kruzích, Tessa. "Díky. Uvidím, jestli to zvládnu."

Vzhledem k tomu, že peníze jsou skutečný problém. Máme poukázky na jídlo, a pojištění u Medicaid, ale to nestačí. Občas jsem pracoval jako ochranka. Jako sportovec, jsem byl často vybrán pro tento druh práce, mám dobré reference.

"Udělej to," říká Zane, zdá se, že zapomněl na skutečnost, že nemůžu jít na koncert Dakoty, protože nemám hlídání, ale pak jsem řekl, že bych šel pracovat.

Zane měl kdysiskutečně těžké časy. Pokud někdo může pochopit rozdíl, je to on.

Doufám, že ostatní to vidí, také. Mám pocit, že jsem je neviděl věky. Nejsem si jist, že mám ještě přátele. Nejsem tu pro ně, a všichni se nakonec pohybují, najdou nové zájmy, nové přátele

"Jsi hluchý, hajzle?" Zane stále mluví, a já se přinutím, věnovat mu pozornost.

"Cože?" S posledním pohledem na Tea, vstanu a jdu ven z místnosti. Vypnu světlo.

"Řekl jsem, zavolej mi, pokud něco budeš potřebovat, jo? My všichni chceme pomoci. Jediné, co potřebujeme, abys nám řekl, jak."

Podíval jsem se do Milesova pokoje, ale spí pod dekou, světlo zhasnuto. Tak jednoduché, požádat Bratrstvo o pomoc, se vším, co se nám děje v životě? Tak tam stojím a žvýkám si vnitřní tvář.

"Dylane. Slyšel jsi mě?"

"Jo." Třu si oči. "Díky, Z-man. Vážím si toho."

"Promluvíme si později," říká a zavěsí.

Schovám mobil do kapsy a jdu tiše z místnosti. Milesovi oči jsou zavřené, ale nejsem si jistý, zda spí. Nechci, ho probudit. Dělat rodičovskou věc. Nejsem dobrý v dělání mámy a táty. Posadím se na postel, pohladím mu vlasy, krátké a blond jako moje. Oba moji bratři jsou mi hodně podobní. Jako i tátovi.

Bradu má červenou, vystupují modřiny. Strup na bradě. Charlie mě ujistil, že nemá žádné zranění na těle pod oblečením, jen několik modřin na pažích, jinak bych ho musel vzbudit a zkontrolovat.

Sakra, musím znovu do školy a stěžovat si, na šikanu, aby s ní něco udělali. Pokaždé, když si stěžuju, říkají, že to není jejich povinnost, děje se to na ulici mimo školu. To je pravda. Já to vím.

Promnu si oči a dám si ruce do kapes. Jsem kurva unavený. Musím mluvit s Milesem, ujistit se, že Teovi je lépe, promluvit s tátou, zeptat se na bezpečnostní práci v sobotu, najít chůvu, promluvit s trenérem Westem. Bolí mě hlava. Celé moje tělo bolí. Myšlenky mám rozmazané. Sakra.

Vstanu a jdu do mé ložnice. Na stole, mám fotku Tess. Už je to dávno co jsem jí fotil, jako obvykle pohladím jí tvář, v tiché omluvě.

"Ahoj, Tess," zašeptám, sleduji tvar její hezkých rtů, široké modré oči, plné radosti a neplechy, usměju se na ni. "Doufám, že jsi v pořádku."

Hovno. Špatné je to, že mluvím s fotografií, cítím se k ní blízko tímto způsobem, proč jí nemůžu oslovit v reálném životě? Zatnu zuby, lehnu si do postele a usnu dříve, než položím hlavu na polštář.

***

Bezpečnostní práce mi v sobotu vyšla, Charlie a Kate se rozhodli hlídat bratry. Mezitím Miles odmítá se mnou mluvit o šikaně, Teo vůbec nejí. Dneska ráno jsem je oba posadil do školního autobusu a modlil se, aby se odpoledne vrátili celý a zdravý. Jako se o ně starat není dost, táta přichází a odchází, nechává nám tajemné vzkazy na ledničce "Odejdu, a až se vrátím, vezmu vás sebou" já jsem o něm neslyšel od té doby. Autobus jede pozdě, já jsem zmrzlý na kost, trenér West už na mě čeká, a já už bych měl být v práci. Sakra.

Díky bohu, za pátek.

Autobus konečně přijel, a já si najdu místo, což je zázrak. Jízda probíhá v rozostření, jak se snažím v duchu počítat, kolik peněz zbývá na mém účtu, kolik zbývá na předplacené kartě pro můj mobil, kolik zbývá na mimořádné výdaje ve škole mého bratra, potřebují oblečení, nové bundy. Opakovaně se mi chce bouchnout hlavou o zeď, ale i bez toho moje hlava už dost bolí.

Položím si čelo na sklo studeného okna, dívám se na stromy, budovy, zaparkovaná auta, lidí, psy a jízdní kola. Vystoupím v areálu, normální vysoké školy, život proudí kolem mne, plný přání a barev. Legrační. Výsměch mě. Srát na to, říkám si. Dej se dohromady.

Z autobusu vystoupím a běžím do sportovního centra. Bože, sotva zvedám nohy, a je mi zima. Zatracená zima v tuto roční dobu. Je jako před bouří.

Setřesu předtuchu, projdu skleněnými dvojitými dveřmi od sportovního centra a nechám je za sebou zabouchnout. Uvnitř je teplo, ale já se pořád třesu.

Dvě ženy v tmavých šatech mluví mimo kancelář, zastaví se a zírají na mě.

Ignoruju je a spěchám dolů známými chodbami centra, zahnu za roh, a téměř vrazím do Jeffa Tysona, z mého fotbalového týmu. Potácí se zpátky, zmatený, a pak mě chytí, poplácá mě po zádech a začne se ptát, kdy se vrátím na trénink.

Hovno. Uteču s výmluvou a znovu vyrazím, konečně najdu kancelář trenéra Westa.

Stojí venku, má zamračenou tvář.

"Dylane." Jeho tón je stejně ostrý jako jeho bílé tričko. "Jdeš pozdě, myslel jsem, že už nepřijdeš. Zase."

"Autobus," dýchám. Otřu si pusu rukou. "Přijel pozdě."

"Jsi z formy," říká, zní znechuceně. "Pojď."

Skloním hlavu, když vejdu do jeho kanceláře a posadím se do plastové židle naproti jeho stolu. Obejde stůl a usadí se za něj. Je formální. Odtažitý. Nespokojený. Trenér West byl vždy upovídaný a přátelský, změna mi pošle studený pot po zádech.

Proč se bojím? Už jsem zrušil první rok na vysoké škole, ztratil jsem stipendium a musím říct trenérovi, že se věci nezměnily. Alespoň ne k lepšímu.

"Jak to jde?" Trenér mi dává dlouhý pohled ocelově šedých očí. "Nevidím tě tady moc kolem v těchto dnech."

"To proto, že tu nejsem. Nemám čas na vysokou školu a praxi."

"Musíš bojovat za to, co je pro tebe důležité, Dylane. Jsi hvězdný materiál. Plýtváš příležitostí na celý život, zahodíš svůj talent."

Pokrčím rameny, najednou defenzivní. Je to těžké, nechat lidi, kteří ve vás věřili, a není jich mnoho, jako v mém životě.

"Já bojuji za to, co je pro mě důležité."

"A co je tohle?"

Trenér ví trochu o tom, co se děje u nás doma, i když ne všechno.

"Mí bratři," řekl jsem. "Jsem za ně zodpovědný a věci nejsou moc dobré, v poslední době. Je mi líto, trenére, ale moje budoucí kariéra není cennější než jejich blaho."

Podívá se smutně. "Já vím. Mnoho lidí ti stále věří, Dylane. Doufají, že se vrátíš na vysokou školu, a budeš pokračovat v praxi."

"Nemůžu si to dovolit."

"Já ti můžu pomoc." Složí ruce na stůl a předkloní se, led v jeho pohledu rozmrazí. "Nebude to snadné, ale můžu ti najít menší stipendium, když slíbíš, že budeš cvičit pravidelně a navštěvovat kurzy."

Zní to dobře, ale je to marné. "Nemůžu."

"Jsem si jistý, že ti pomůže rodina, zeptej se. Tety, strýců, bratranců." Vytrácí se mu hlas, když jsem zavrtěl hlavou. "Tví přátelé?"

"Pracují. Nemají čas hlídat pro mě každý den. "

Kromě toho není to tak, že jsem byl pokaždé pro mě. Když si vzpomenu na to, jak jsem zacházel s Ashem, když byl dole, protože jsem byl slepý k jeho potížím, ale moje, ucuknu. Pokud jde o Tylera a Zana. Byl jsem příliš zaměřen na příchod a odchod otce, opakující se nemoc Tea a neustále hlídání účtu.

Přehrávání je vždy mrcha. A když už mluvíme o práci a času. Podíval jsem se na hodinky a musím to udělat ještě jednou. Do prdele.

"Trenére, já musím jít." Vstal jsem z plastové židle. "Jdu pozdě do práce."

"Dobře, poslouchej." Trenér si mne velkou rukou tvář. "Popřemýšlej o tom. Co s tím můžeš udělat. Opravdu, chci ti pomoci. Udělal jsi velký slib, a jsi dobrý člověk. Měj na paměti, že tato nabídka nebude platit navždy. Druhé šance existují, ale musíš za ně bojovat. To je to, Dylane. Toto je tvoje druhá šance. Vzít to."

Druhá šance. Proč si okamžitě vzpomenu na Tessu? Hloupý, Dylan. Ta loď odplula. To jsem udělal.

"Dylane?" Trenér mě pozoruje. "Jsme na stejné stránce?"

Povzdechl jsem si, přikývnul, protože, co na to sakra můžu říct? A spěchám ven.

***

Dnes odejdu z práce, dřív a za to si zasloužím ošklivý pohled od správce tělocvičny. Čekám bratry na autobusové zastávce. V žádném případě nenechám, aby Milese znovu zbili. Pomineme-li nebezpečí ohrožení života mého malého bratra, který je moje starost číslo jedna, nenechám sociálku ho vzít do péče.

Poté, co táta odešel, jsem bojoval za právo postarat se o ně, ale já nejsem jejich zákonný zástupce. To je pořád táta. Pokud se zjistí, že táta je pryč a já se nemůžu dobře starat o bratry, dostanou se do pěstounské péče, a já...

Já bych umřel, kdybych to dopustil. Jen přes mou mrtvolu. To je to, za co stojí bojovat, mnohem víc než stipendium a vysoká škola. Moje druhá šance, ozvěna v mojí hlavě, já jí ignoruji. Není důležitá. Priority, starost o Tea a Milese je na prvním místě

Školní autobus přijede, dívám se jak Teo vystupuje. Beru ho za ruku. Dává mi drobný úsměv, kleknu si a kontroluji jeho teplotu. Nejsem si sto procentně jistý, ale zdá se pořádku. Společně čekáme na Milese, který pomalu jde k nám.

"Dobrý, kámo?" Ptám se, a přikývne.

"Budeš pořád na nás čekat?" s nadějí v hlase. Kéž bych mohl říct, že ano.

"Uvidíme," opatrně řeknu. Sakra.

Uhne očima, ale ne dřív, když vidím záblesk smutku.

"Budeme mít horkou čokoládu a marshmallows?" Tahá mě Teo za ruku.

"Po večeři," automaticky odpovím, čekám na Milese, aby mě vzal za druhou ruku. Dívá se na mě podezíravě. "Cože?"

"Ztratil jsi práci? Proto jsi tady?"

Odfrknu. Ježíši. Není to legrace, když váš deseti-letý bratr má starosti o peníze v domácnosti.

"Nepřišel jsem o práci. Odešel jsem o chvíli dřív, vás vyzvednout kluci. "Pohladím mu blond ježka a chytnu ho za menší ruku. "Připraveni? Horká čokoláda a marshmallows nebude věčně čekat."

S příslibem "horká čokoláda", jdeme spolu domů. Teo si prozpěvuje stále něco do kola, neslyším slova a Miles mlčí. Stisknu mu ruku, on nereaguje.

Chci se ho zeptat na co myslí, když zvedne druhou ruku a ukazuje přímo na náš dům.

Někdo stojí venku, vysoká, ramenatá postava a dívá se přes okno do domu.

Zamračím se. Kdo to může být? To není táta. Možná nový kamarád, z toho nového kostela? Opilec? Zloděj? Jdu pomalu a obejmu bratry kolem ramen, snažím se vymyslet co dělat.

Cizinec se otočí a zamává. Druhá postava se objeví a je to holka.

"Dylane!" Volá a mává na nás. Audrey. A Asher.

Několik sekund stojím, kluci se vykroutí z mého držení. Zavřu pusu a jdu k nim.

"Co tady děláte?" Zeptám se a jdu ke dveřím.

"Zane říkal, že zítra nejdeš na koncert," říká Audrey a ohne se, usmívá se na bratry. "Proto jsme se rozhodli přijít na návštěvu." Zamrká "Přivezli jsme čokoládový dort."

Miles a Teo se chichotají. Audrey otevře náruč, Teo se pustí z mého držení a jde k ní.

Sakra. Oba kluci jsou tak malý. Potřebují svoji matku. Sakra, oni potřebují oba své rodiče, a já jsem špatná náhrada. Ash si strčí ruce do kapes a kývne na mě, odpovím trochu nesvůj. Nechoval jsem se nejlépe, když byl Ash dole. Nejsem si jistý, co si myslí a co cítí. Oba máme dračí tetování, jsme bratři v divné rodině. Zan nás dal dohromady, ale tři z nich, Zane, Ash a Rafe, jsou si blíž. Cítím se jako outsider.

Vítej na velký party lítosti Dylane. Ježíši. Není ničí chyba, že se cítím jako outsider,

Jen moje. Nechám Milese odemknout dveře, a pozvu je dál. Jdu do obývajícího pokoje, za mnou jde Ash a Audrey, která drží šťastného Tea v náručí. Možná bych ho měl chovat častěji. Možná -

"Dylane?" Audrey mi mává rukou před obličejem. "Jsi v pořádku?"

Automaticky přikývnu a jdu do kuchyně, přemýšlím, jestli něco existuje, co jim můžu nabídnou.

"Horká čokoláda a marshmallows!" Připomíná mi Teo.

"Co horká čokoláda s čokoládovým dortem," usmívá se Audrey,

Zavrtím hlavou.

V ledničce je pouze chleba, sýr, šunka, salát do sendviče, džus, mléko, pár scvrklých jablek. A pivo. A hele, ani si nepamatuju, že nějaké mám.

"Pivo?" Ptám se Ashe, který se opírá o pult se založenýma rukama na prsou, s nečitelnou tváří.

"Jasně."

"Audrey má ráda děti, co?"

"Ano, má." S pokřiveným úsměvem odpoví. Dívám se na místo, kde se Audrey točí v kruhu, se smějícím Teem na boku.

Na okamžik jsem vidět další tvář svého starého přítele, tvář s modrýma očima, široká ústa, zlaté vlasy.

Tess.

Zamrkám, je to zase pihovatá Audrey, zelené oči, její divoké rudé kadeře poskakují.

"Potřebuješ pomoc?" ozve se Ash, a já si uvědomují, že tady stojím s pivem v jedné ruce a zírám na jeho přítelkyni. Do prdele.

"Promiň, kámo. Tady máš." Podám mu pivo a vezmu další dvě z lednice. "Můžeš je otevřít? Udělám horkou čokoládu pro děti, a objednám pizzu nebo něco."

"Nech to," říká Ash. "Zvu vás." Otočí se a vyndá telefon. Nemám nic, jen ztěžka polknu, hrudník mám stažený s částečným pocitem úlevy, protože máme málo peněz, z části mám rozpaky, a z části se zlobím. Nevím proč, jestli na Ashe za pozvání na večeři, nebo za to, jak jsem selhal v minulosti, nebo na sebe.

Otevřel jsem skříňku vzal marshmallows a čokoládový prášek, když najdu kus papíru nalepený na dveřích. Je tam napsáno, tátovými hieroglyfickými klikyháky.

'Očistit tento dům s ohněm.'

Cože, teď se rozhodl dům vyčistit svými čisticími schopnostmi? Ne podle jeho měřítek, jaké to jsou?

Znechucený, z mých předchozích myšlenek, vezmu přísady, které potřebuji a naleju mléko do pánve na ohřátí. Práce na auto-pilota, dnešní stres mě začíná dohánět. Slova trenéra Westa o druhé šanci, nezastaví ozvěnu v mé hlavě. Skvělý, to je co potřebuju. Pochybnosti. Zmatek.

Nesu hrnky do obývacího pokoje, kde najdu Ashe hrát si s Milesem, Audrey lechtá Tea. Baculaté tváře má červené, má záchvaty smíchu. Leknu se na chvíli, že má horečku, ale pak se znova zasměje. Nesmál by se, pokud by byl nemocný?

"Chcete horkou čokoládu, nebo mám si jí nechat?" Ptám se a trhnu sebou, když můj žaludek zavrčí. Připomenu si, že jsem nejedl celý den, šel jsem z domova do školy, pak do práce a zpět. Jak očekávám, Teo uteče od Audrey, a křičí "Já, já!"

Chytne hrnek, jen tak tak ho podržím, než ho vyleje na podlahu. Miles obrátí oči v sloup, připomene mi teenagera. Vstane, vezme si svůj hrnek, stále má rád svou horkou čokoládu, pohladím ho po vlasech, polovičatě se usměje. Zazvoní zvonek, a Ash vstane, zamíří ke dveřím, než stačím mrknout. Slyším ho mluvit s poslíčkem, a vrací se zpátky s krabicemi plné pizzy.

"Zatraceně, Ash, to všechno nesníme." Teplo se mi šíří po krku, rozpaky. "Hele, já to zaplatím."

"V žádném případě." Drží můj pohled, jeho oči jsou nejsvětlejší, co jsem kdy viděl, barvy arktického ledu. Povzdechnu si a jdu najít papírové ubrousky, kari a kečup.

Miles nikdy nejí pizzu bez toho, a Teo dělá to samé co Miles. Myslím, že budu uklízet kari a kečup z koberce ještě zítra. Nic nového.

Uklidit dům, nakoupit potraviny, pomoci Teovi vykoupat, pomoc Milesovi s domácími úkoly, uvařit oběd. Opláchnout, stále se to opakuje. Obvyklá sobota pro mě, rutina, kterou jsem začal v uplynulém roce. Alespoň to není tak hektické jako ve všední den.

"Chtěli jsme vás navštívit v dřív," říká Audrey, když jsem jim podával ubrousky a srovnal děti u konferenčního stolku, ve snaze udržet umazání koberce na určité minimum. "Ale život byl trochu šílený v těchto posledních měsících."

Kývnu. Vím. Za prvé: Ash málem umřel, když ho otec zbil, pobodaný málem umrzl, protože podzemní kruh boje si myslel, že je zradil. Otec mu zemřel, objevil se dlouho ztracený bratr. Tyler se vrátil, jejich vztah se časem uzdravuje. Teď se věci trochu uklidnily. Zanova sestra zemřela, Zan se díky pití dostal do kómatu, ze kterého se sotva dostal, živí.

Bláznivý, to se těžko říká.

"Nevadí, teď jste tady," Nabídnu formu omluvy, a nedělám nic, abych tíhu viny zvednul z mých ramen.

Audrey, položí kousek pizzy. Její oči jsou velmi světlé. "To je v pořádku, Dyl. Rozumíme ti."

Rozumí? Podíval jsem se na Ashe, ale on je zaneprázdněn pitím svého piva, a zamračí se na tváři. Možná Audrey rozumí, ale Ash?

Myslím, že bych se mu měl omluvit, a ne poprvé. Přesto, stejně jako pokaždé, držím jazyk za zuby a vzal si vlastní pivo, dlouze se napil.

Sakra. "Tak co je nového?"

"Je tu šance, že Ash by mohl dostat sportovní stipendium na vysokou školu," říká Audrey, oči jí zářily. Vypadá na něj hrdá.

Ash se začervená "Ještě to nevím. Pokud ho dostanu, nechám si práci ve sportovním centru. Bude to fungovat."

"To je skvělé, člověče. Do prdele úžasné. Nám radost za tebe." Myslím to vážně. Doufám, že je to slyšet v mém hlase.

Zdá se, že ano, protože se usmívá a přikyvuje.

Jíme chvilku v tichu. Pizza je dobrá, a já sním svůj kousek v rekordním čase. Chytnu Audrey oči na mě, a přinutím se zpomalit, uši mi hoří. Ale pak vidím, že Ash také zbourává jeho, a tak se cítím lépe.

Podívám se na Tea, má tvář celou od kečupu. Maluje na stůl kečupem obrázky, a já polknu povzdech. Miles zamyšleně kouše, pohled má příliš starý na jeho malý obličej.

Jak přinutím tvrdohlavého desetiletého kluka mi říci, kdo ho šikanuje? Miles se dost změnil během minulého roku. Co táta odešel, stal se více vzdálený. Nevím proč se to děje, jak je potřeba se o něj starat, moc mi to nepomáhá.

"Víš, Dyl," říká Audrey tiše. "Tessa by ráda pomohla, ale-"

"Ne," vyštěknu. Zní to jako výstřel. Dokonce i Teo se na mě podívá, s otevřenou pusou. "Ne," řeknu klidněji. "Nebude vědět, co dělat."

"Vážně, člověče?" Ash mi dává znechucený pohled. "Jak dlouho zůstaneš na vysokém koni, soudíš lidi?"

"Mám vysokého koně?"

"Jo. Ty ji neznáš. Měl bys ji vidět s Jaxem. Je kurva přirozená. Mít peníze neznamená, že jsi k ničemu, víš."

Do prdele. Ash má pravdu. Kromě toho, to není pravý důvod, proč nechci Tessinu pomoc, jsem si dobře vědom. Pozvat jí sem. Nejen proto, že bude srovnávat tuto chatrč proti jejímu extra bytu, ale také proto, že si nemůžu věřit, když jsem kolem ní. Snažím se držet stranou, vyhnout se pohledu na ni, když jde kolem mně, ale je to těžké. Mít jí tady. Moje kontrola je slabá.

"Ptala se, že mě navštíví?" Zeptal jsem se.

"Měla by kurva prosit, za tuto výsadu?" Ptá se Ash afektovaně, sevře prsty kolem piva.

"Ash" Audrey mu položí ruku na rameno. "Ne."

"Ne co?" Ostře se podívá na mě, studeně a rozzlobeně.

Do prdele. Nemůžu odkládat omluvu.

"Poslouchej, Ash." Podívám se na bratry, jsem rád, že mají větší zájem o pizzu, než o rozhovor. "Omlouvám se."

"Jo, no to je dobré," řekne dřív, než stačím otevřít pusu. "Nemusíš se omlouvat.

Zašklebím se. "Přesně tak."

Pokrčí rameny a podívá se pryč. "Já nejsem opravdu naštvaný na tebe, chlape. Ne tak, jak jsem býval předtím. Vím, že máš toho hodně. Jen nezapomeň, že ostatní taky, jo?"

"Jo." Přikývnu s úlevou a překvapím všechny najednou. "Chápu."

"Myslím to o vysokém koni, i když," pokračuje dál, přimhouří oči na mě. "Ublížíš-li Tesse, sedřu ti kůži."

Nevidí, že existuje jediný způsob jak jí ublížit, je držet se jí, ale to je všechno příliš složité vysvětlovat, a nejsem si jistý, že to dává smysl. Tak jsem jen přikývnul, vím, že když to Ash říká, není na mě naštvaný.