DAO - 16. kapitola

Překlad: Simča

Savannah

Po zkontrolování už naposledy svého  make-upu, hodím na sebe župan a vyběhnu z mého pokoje. Nemůžu uvěřit, že jdu tak pozdě. Macy mě zabije

 Ženská liga bude představena na dnešním zápase, což znamená, že tam bude hodně očí namířených na mě. Být středem pozornosti je pro mě asi tak pohodlné jako cytologie (gynekologická kontrola dělohy). Trvalo mi trochu déle se připravit, než jsem si myslela. Všechno musí být co nejblíže k dokonalosti, jak se jen můžu přiblížit k dokonalosti za pouhých 20 minut.

Jsem sekundu od vtrhnutí do koupelny, když se dveře otevřou a já jsem ohozená vlhkým vzduchem a téměř nahým Declanem. Klopýtnu zpátky, hned jak mě velké ruce uchopí za paže a uklidní mě.

Opravdu musím kontrolovat, zda je koupelna obsazená, než jen tak vrazím… do… tam.

 Ta myšlenka umírá v mé hlavě, jak se zaměřím na holou hruď a svaly přede mnou, a jak kapičky vody lpí na něm. Způsob, jakým odkapávají ty svaly, objímání každou drážku a křivku, až narazí na ručník kolem pasu… Proč, to je dost možná nejzajímavější věc, jakou jsem kdy viděla.

 "Vidíš něco, co se ti líbí?"

 Mé oči se zvednou za zvukem Declanova hlubokého hlasu. Jeho mokré vlasy vypadají téměř černě, a on se na mě dívá se slabou vrstvou samolibého úsměvu.

 Nejsem si jistá, co je horší – ta zatracená maska neutrality, kterou nosí už několik týdnů, tak odloučený a ledový nebo povýšený pohled, který má právě teď. Díky obojímu ho chci praštit.

Podívám se za sebe a pak na něj. "Promiň, mluvíš se mnou?"

 Naše nepříjemné příměří v posledních pár týdnech trvalo jen tak dlouho, jak mohlo, protože je to pořád super napjaté kolem něj, tak mám tendenci se mu vyhnout, kdykoliv je to možné. Pokud mu nedám šanci ublížit mým citům, pak neublíží.

 Alespoň, jsem si to sobě říkala.

 Declanovy rty se zvednou na můj krátký úder. "S kým jiným bych mluvil?" Opře se a ztiší hlas. "Není tu nikdo jiný, kdo by se na mě díval, jako bych byla studená sklenice vody v horký letní den."

Vysměju se mu. Nebo alespoň v mé mysli. Ve skutečnosti se mi z plic sípá vzduch jako ze staré pneumatiky, která se právě zachytila o hřebík. "Moc namyšlený?" (cocky - namyšlený)

 Jeho dolíčky se prohloubí. "Ty ze všech lidí bys měla přesně vědět, jak moc jsem." (cock – pták)

 Ach. Můj. Bože.

Kdybych si myslela, že z nepřítomnosti tohohle chlapa bych byla vůči němu imunní, mýlila jsem se.

Šeredně jsem se mýlila.

Všechno jižně od mého pupku se zatíná, když se snažím nezavřít oči a vstřebat jeho lahodně zlobivá slova. A nyní, díky jedné větě, si musím změnit své kalhotky, než dnes večer odejdu.

 Declanovy ruce přistanou na mých bedrech, mé oplzlé myšlenky skončí, když mě otočí na stranu. "Teď, když jsi hotová s bezostyšným flirtováním se mnou, musím se přichystat." Pak projde kolem mě, přes halu a zmizí do svého pokoje.

Zůstávám stát před koupelovými dveřmi, až se mi čelist prakticky dotýká podlahy, jak se jeho dveře zavřou. Nevím, jestli ho políbit, nebo zabít.

 Co to sakra bylo? Tím mě zkouší? Nebo je to nějaká nová, zkroucená forma trestu?

 Touha vyvolaná mučením… to je ono?

 To je když to dělá Declan Whitmore.

 No, Declanova a armáda sexuálních narážek se může jít vycpat. Neustoupím. Stále budu bojovat

 Chvíli mi trvá se sebrat, ale když ano, vezmu svou žehličku z pultu a pochoduju si to zpět do svého pokoje. Myslím, že mám sklony k "zabíjení".

***

Declan vstane z gauče, když vejdu do obývacího pokoje, jeho tvář se zamlží, jak přejíždí pohledem nahoru a dolů po mém těle. "Co je to?" Linie jeho čelisti se napíná, jak se dívá na mé šaty a mračí se.

 Dělám, že si toho nevšímám, a říkám: "To jsou šaty," jak nenuceně, jak jen mohu, zatímco si nasazuju náušnice. Kontroluju svůj odraz v zrcadle vedle vchodových dveří, vidím ho přestoupit ke mně. 

 "Stejně jako peklo to je. Vypadá to spíš jako ubrousek. "

 Declan není příliš daleko s hodnocením. Přilnavá černá látka je nejen bez rukávů, ale super krátká a má obrovský oválný výřez na zadní straně, který končí těsně u zadku. Takže podprsenku s tímto šaty mít na sobě je nemožné. Alespoň přední strana je poměrně skromná, protože má mnišský výstřih a skrývá to málo, co mám pod ním.

 Hele, jestli bude bojovat hnusně, pak já taky. Má slova se neovládají, je jako samurajský meč. Všechno, co mám jako výzbroj, mé tělo.

 Pokrčím rameny a říkám, "Ubrousek. Šaty. Tak dlouho, dokud budou zakrývat mé partie, je mi to jedno. "Předstírám zájem o svůj odraz, vyhlazuju těsnou látku na bocích.

Dnes jdu za "drsňačku", jak má být pořádný bojovník. Nemám úplně pocit, že jsem jedna z nich, ale myslím si, že aspoň z části tak vypadám. Tmavým make-up, vysoký, rovný culík, ofinu trochu zvednutou vpředu a zabijácké podpatky, které jsem si půjčila od Macy.

 Jsou z černé kůže, závratně vysoké, a mají malé stříbrné hroty na zadní straně podpatku. Naprosto drsné, a zcela by mi mohly zlomit krk, kdybych v nich spadla.

 "Nebude ti to jedno, až půjdeš ven a zmrzneš," mumlá si Declan pod vousy.

 Vytáhnu své klíče ze stolku u dveří, obracím se tváří k němu. Zřejmě jde dnes večer za "mňamku."

 Mrkám, jak si ho prohlížím. Jak může jednoduché bílé Henley tričko (jde o triko s dlouhým rukávem a knoflíčky u krku) a obnošené džíny vypadat tak zatraceně sexy? To není fér. Trvalo mi tolik času a úsilí, abych vypadala o něco líp než je obvyklé a on se vysprchuje, nandá na sebe nějaké oblečení, a bum-moje vaječníky explodují.

 Odtrhnu od něj pohled a říkám: "V mém autě je topení." Tak nějak.

 Declan se posune ke mně, tak blízko, že musím udělat krok zpět. "Hm-hm," říká, vytrhne mi klíče z ruky. "Nikam nepojedeš v tom zrezivělým kusu hovna, co vypadá jako auto. Kdyby se ti něco porouchalo… "Pak zavrtí hlavou a strčí si klíče do kapes. "Ne. To se nestane. Pojedu. "

 Nesnáším, že má pravdu. Moje auto není úplně spolehlivé, ale já nejsem ani dítě. Proč mi nemůže nabídnout svezení místo mi, aby mi to hned přikázal?

 A proč se nyní rozhodl, být panovačný kretén, když se po celou tu dobu choval jako, že mu je vše jedno? Co se to sakra děje s ním dnes večer?

 Chtěla jsem, aby Declan uznal mou existenci už několik týdnů a najednou to dělá? Tím, že je osel? Já si nemyslím, že je to roztomilé, nebo legrační právě teď, a právě přemýšlím, proč jsem si to vždy myslela.

"Co je špatně na tom, jak vypadám?" Vím, že jsem už otravná v tomto bodě a že jsem ta, kdo hledá záminku k hádce, ale nemůžu si pomoct. Jeho matoucí obrat o sto osmdesáti, mě jen obrací do své mrcha nálady.

 Declan mi opětuje civění, než se přesune kolem mě otevřít přední dveře. "Nedělá mi starost, jak vypadáš, ale co s tím právě teď udělám."

 Mrknu na něj, když tam stojí s otevřenými dveřmi. Chladný vzduch dolehne do místnosti. Má posměšný "Dámy mají přednost", výraz ve tváři a to rytířský gesto mě nasere ještě víc. "Nejsem tvoje, aby sis dělal starosti," zamumlám, protlačím se kolem něj.

"To mě nezastaví, abych si dělal." Zavolá na mě, jak zavře a zamkne dveře.

"To tě nezastaví od hodně věcí, že jo? " Jdu opatrně po schodech, tak jak jen to jde. Legrační skutečnost: Není to moc působivé, když jdete hlemýždím tempem.

Betonové schodiště se třese jak ho Declan bere útokem, a já se pozastavím, držím se kovového madla, jak kolem mě projde. Zastaví se krok pode mnou. Otočí se a říká: "Ne," jak mě zvedne a vyhodí si mě přes rameno.

 Překvapivé vyjeknutí ze mě vybuchne, když se otočí a začne znovu jít po schodech dolů, tlačí do mě každým krokem. Mlátím ho do jeho pevných zad. "Co to sakra děláš?"

 "Urychlení věci. Rychlostí, kterou chodíš, by celá noc skončila dřív, než bys sešla ze schodů. "

studený závan větru zasáhne nebezpečně vysoko na zadní straně stehen a svítá na mě, že to má stejný názor.

 "Pusť mě!" Kňučím, biju ho s novým elánem.

 Declan mě plácne po zadku. "Být tebou bych přestal s bitím. Jenom tím svůj ubrousek zvedáš výš… Vlastně, když tak přemýšlí, pokračuj. Mohu skoro vidět, jaké máš na sobě kalhotky. Nebo nemáš," říká, zvedá lem sukně.

 Plácnutí ho tak silně, jak jen to jde a on se zasměje. "Ooh, máš na sobě mé oblíbené," říká.

 Úplně bych zapomněla, jaké jsem si oblékla, ale jak tak nad tím přemýšlím, jo, nechtěně jsem si oblékla jeho oblíbené. Malé, krajkově černé.

 Zkurvysyn.

 Bere si čas, než mě pustí dolů, když se dostaneme k úpatí schodiště. Rukama mi přejede až na záda, má stehna a křivku zadku, než je dá na boky. "Jsou pro mě?"

(Zadrhnutí se nad narážkou.)

On se opravdu na to zeptal? Potom, jak ukončil náš poslední pohlavní styk? Vážně?

Ignoruju, jak moje tělo reaguje na bytí v jeho náručí a pocitu jeho tvrdého, svalnatého těla, které se ke mně tiskne. Je mi jedno, jestli moje bradavky jsou tuhé pod měkkou, elastickou tkaninou mých šatů, nebo že mé jádro je nedočkavé potřebou. Jeho arogantní úsměv na jeho koutních úst právě teď?

Chce se mi kvůli němu dělat zlé, násilné věci.

 Nemůžu uvěřit, že má koule se mě na to zeptat!

 Odstrčím jeho ruce ze sebe. Stáhnu si dolů sukni na úroveň, o které by nemělo být považováno, že je to exhibicionismus. "Ne. Jsou pro nějakého jiného šťastného kreténa, kterého potkám dnes večer."

Zmrznu, jakmile ta slova odejdou z mých úst.

 Do prdele. Kde je tlačítko - nemyslela jsem to tak - , když ho potřebujete? Jen jsem byla na něj naštvaná a vyletěla. Nechtěla jsem to, opravdu ne. Jak bych mohla, když vím, že by se nikdo nemohl rovnat Declanovi?

Záblesk bolesti mu přejede přes obličej, ale v mrknutí oka je to pryč a nahradí to ledově chladný pohled. "No, měli bychom jet. Nechceš, aby na tebe princ krasoň čekal, že ne? "

Projde kolem mě a já se otočím. Bezmocně polykám slova, kterými bych to urovnala, ale nejsem si jistá, jestli nějaká jsou. Panika přejde skrze mne. "Declane-"

 Otevře dveře spolujezdce, ukáže velkolepě. "Váš vůz čeká." Jeho tvrdé, neohrožené oči, stahují mé hrdlo.

Sakra, proč to tolik bolí? Vím, že jsem to posrala, ale je to skoro pocit, jako bych se od něj odřízla.

Polknu suchou bolest. Ignoruju drobné bodavé pocity v mých očích. "Přestaň."

 "Ach, věř mi, že to udělám. Skončil jsem." Jeho čelist zatne, jak přejde ke straně řidiče a zavře za sebou dveře.

A tady to máte. Jak úspěšně odehnat od vás lidi za méně než tři minuty. To musí být nový rekord pro mě.

 Auto řve k životu, jak stojím v prázdném parkovišti, třesoucí se jako další poryv větru fouká. Sáhnu dolů, sundám si boty a sednu si do auta a zavřu za sebou dveře. Znovu se zatřesu, když vyjedeme z ulice.

 Myslím, že je tu chladněji, než venku.

***

Jízda k hotelu Dormand nezklame. Je to úplně stejně trapné a upjaté, jak jsem čekala. Declanova čelist zůstává tvrdá po celou dobu.

 Alespoň si představuju, že ano, protože se nemůžu přenést, abych se na něj skutečně podívala. Cítím z něj válcovat hněv ve vlnách, a obávám se, že neudělám nic, abych ho zastavila. Fyzicky vím, že mi neublíží. Citově, ačkoli… no, on je jediný, kdo může.

 Tak sedím a dívám se z okna, odpočítávám vteřiny, až budeme z tohoto stísněného prostoru, a modlím se, abych neudělala něco, co jeho hněv ještě zhorší. Bude lepší, když si od něj budu držet odstup, jako doposud a domů mě odveze Macy. Vzala si volno z obsluhování na party, aby se mohla zúčastnit jako moje plus jedna.

 Teď, musím jen přijít na to, jak dostat zpět své klíče od Declana, aniž bych s ním musela mluvit…

Vymýšlím plán zahrnující rybářský prut, moje klíče, a vzduchovod, když se dostaneme až k hotelu. Declan nedělá žádný pohyb, aby vystoupil. Zastavím svou ruku na dveřích. "Ty nejdeš?"

 Slabounké zavrtění hlavy způsobí, že se mé srdce drolí na kusy. Dnes je to pro mě velká noc, a já jsem si opravdu myslela, že tam pro mě bude. Nemohu si pomoci, ale zajímalo by mě, jestli je to kvůli tomu, co jsem řekla, nebo neměl nikdy v plánu se zúčastnit.

 "Domů mě odveze Macy," říkám tiše. "A mimochodem, co jsem řekla, jsem nemyslela vážně. Není tu -  Myslím, já neměla - " Tiše vydechnu a žvýkám si ret. "Nikdo jiný tu není." Risknu si na něj další pohled. Jeho pohled změkne, když se dívá ven čelním sklem. "Je mi to líto. Neměla jsem to říkat. "

Vylezu před tím, než má šanci něco říct, protože si myslím, že nemá.

Declan

"Takže…" Blake vyfoukne vzduch ze svých tváří, když hopsne do dědova křesla. "Proč nemůžeme jít zase ven?"

Pokrčím rameny, otáčím mezi prsty dlouhým krkem pivní láhve. "Necítím se na to." Zřejmě vše, na co se cítím je, že sedím naštvaný na gauči mých mrtvých prarodičů a opíjím se se svým bratrem, jak přemýšlím o Savannah. To je zdravé, ne?

 Potlačím povzdech. Znovu se napiju. 

 Co ksakru má za problém? Vím, že věci byly napjaté, ale bylo to od ní… zlé. Vím, že můžu být osel, a snažil jsem se svým způsobem se nějak posledních týdnů omluvit.

Stýská se mi po ní, a pokud vše, co mohu dostat, je její nedostatečný pokus lásky a vztahu, pak si ho vezmu. Skončil jsem s prosazováním více, protože se to zjevně nestane. Tak si vezmu, co můžu dostat a beru to s úsměvem.

Malá, nepatrná část mě se diví, jak daleko jsem ochoten se podrobit této holce, než se nakonec zlomím. A pak druhá, větší část mého já mi říká, abych to uzavřel.

Oči se mi zavřou, jak si mnu čelo.

Vlastně se dnes večer omluvila. To o něčem svědčí, ne? Možná to není úplně beznadějné.

"Tak jak…" Blakovi zapadne jazyk za zuby, jak ho stahuje. Zřejmě chtěl dokončit tuto otázku "Savannah?", ale místo toho říká, "…práce? "pomalu a neohrabaně.

 Ústa sklopím do polovičatého úsměvu. "Pěkná záchrana."

 Blake pokrčí rameny a bere další doušek svého piva. "Jsem příjemný."

Odfrknu si a překroutím očima. "Jsi asi tak příjemný jako štěrk."

 Zírá na fotbalové utkání v televizi, zavrtí hlavou. "Snaž se tolik nepít Haterade (imaginární alkohol, který vyvolává negativní myšlenky…), brácho. Ta sračka tě zabije. "

 Jediná věc, která mě zabije, je holka s velkýma, šedýma očima a zdánlivě krásnými ústy, které chrlí jedovaté věci.

Povzdechnu si.  Přemýšlím, jak Blake může právě teď se mnou vydržet, když jsem tak otrávený. "'Práce' je v pořádku. Posilovně se vede a já můžu začít trénovat opět asi za dva týdny, takže…" Zvednu pivo, chystám se napít. "Všechno je na světě v pořádku," zamumlám sarkasticky.

Blakeova tvář se krátce zamračí při zmínce o posilovně, stejně jako to dělá vždycky.

 Polknu, předstírám, že se dívám na zápas. "Moje nabídka stále platí, víš."

 "A moje odpověď stále trvá. Děda ti zanechal posilovnu, ne mě a tobě." Nádech hořkosti v hlase je nezaměnitelný a já si přeju, abych nikdy nic neřekl.

Děda zanechal Blakeovi jeho dům a asi patnáct tisíc v oblasti životního pojištění, které trvalo pět minut, než ho vyfouknul, takže to není tak, jako by nedostal nic. Ale není žádný způsob, jak bych ho na to upozornil, protože je to bolestivé téma pro Blakea. Místo toho mumlám: "Víš, proč to udělal."

 Podívá se na mě, jeho svaly na čelisti se zatínají. "Jo, já vím. To tělocvična byla vaše "věc." Vy jste tam strávili tolik času, že jsem překvapený, že neměl pohřeb v ní. "

 Promnu si rty, abych neřekl to, co jsem chtěl říct vždycky, ale neudělal jsem to. Chtěl jsem zachovat ten slabý mír mezi námi, ale sakra. Seru na to.

Pokud se do toho oba dostaneme, tak bych to mohl hluboko zakopat. To byl nevyslovený zdroj sváru mezi námi několik let, a myslím, že teď je stejně dobrý čas jako kterýkoliv na vyprání svého špinavého prádla. 

Jsme jediní tady, po tom všem, takže nezáleží na tom, jak moc to smrdí.

"Nikdy jsi neukázal nějaký zájem. Nikdy jsi neukázal nějaký zájem v něčem, co se děda snažil s tebou dělat, dokonce i pracovat na autech. A co teď děláš za živobytí? Jsi zatracený mechanik! "Je to, jako by Blake byl omezován a usoudil mu nic nedat za to jeho 'vstaň a jdi' a nemůžu za boha přijít na to, proč. Děda se staral a udělal pro nás víc, než náš vlastní otec. A babička… byla mnohem ne tak rozumná, jako naše matka, ale milovala nás, jako bychom byli její vlastní, a já vím, že jí Blake miloval taky.

Bylo nemožné, aby tomu tak nebylo.

Pokrčí rameny a hodí do sebe zpět pivo. "Už jsem tátu měl. Nechtěl jsem jiného."

Položím láhev na konferenční stolek, pak se opřu a zkřížím si ruce při pohledu na svého bratra, jako by byl úplně cizí. "Kde byl tenhle kouzelný táta, o kterém mluvíme? Protože jsem si jistý, jako peklo, že jsem ho nepotkal. Jediné, co jsem o něm věděl, je to, že byl opilecký ztroskotanec, který od nás odešel. "

 Blake mě zabíjí pohledem. "A jak si myslíš, že se k tomu dostal? Děda byl ten, kdo ho vychoval. Ukonči to hrdinské uctívání po dobu dvou sekund a zaujmi objektivní pohled na situaci. Děda byl na hovno otec, který zplodil dalšího na hovno otce. Už jsem měl jednoho z nich, takže ne, nechtěl jsem jiného. "Pak se posune ve svém křesle a znovu se zaměřuje na televizi.

Zamrkám a dívám se kolem známého obývacího pokoje. Nábytek je stejný. Fotografie lemující stěny jsou stejné. Dokonce i časopisy ležící na vrcholu dubového konferenčního stolku, jsou stejné. Sakra, napůl očekávám, že děda přijde a řekne Blakeovi, aby zvedl svůj zadek ze židle, ale vím, že nepřijde.  Může to tu vypadat jako doma, ale už se tu tak necítím.

Cítil se tu někdy jako doma Blake?

 Smutek zamete nade mnou při tom pomyšlení. Ten přišel o tolik, za co? Hloupou zášť? "Děda mohl udělat chybu s tátou, ale snažil se to urovnat s námi. Přišel jsi o to, člověče. Děda byl pro mě víc táta, než ten zkurvysyn, který nám dal život. Zabilo ho, že to nemohl navázat s tebou. "

 Blake pokrčí rameny a sarkasticky zamumlá, "Ne všichni z nás můžeme být tak tolerantní jako ty."

"Co to k čertu má znamenat?"

 Mírně zavrtí hlavou. "Nic."

"Nic" prdel. To bylo velmi jasné: "Nechci se s tebou hádat, takže to nechám být" Nic není nic, nic.

Nakloní se dopředu, položím si své lokty na kolena a střetnu se s jeho očima. "Ne, pokud máš něco na srdci, řekni to."

 "Dobře." Blake si otočí křeslo, aby mi čelil, a poukáže na mě svým pivem. "Jsi pokrytec."

 "Jsem pokrytec? Jak? "

 "Právě jsi připustil, že děda udělal s tátou chybu, ale od té doby, co si to u nás napravil, vše je odpuštěno. No, a co teda táta? Ty mu ani nedáš šanci opravit své chyby a urovnat to s tebou."

Otevřu ústa a pak je hned zavřu. Slyšel jsem ho právě říct napravit? Tato slova opravdu přišla z Blakeaových úst? "Děda tátu neopustil. Možná udělal pár chyb, ale táta nechal stopu zkázy." Moje zuby se sevřou, jak popadnu pivo ze stolu. "To není totéž, a ty to víš."

 Jeho oči ztvrdnou a zamíří na mě. Vždycky jsi byl tak zavěšený na tom, jak nás opustil, že nevidíš, jakým to bylo požehnáním.  A možná, jen možná, táta věděl, že by nám bylo lépe bez něj. Byl potápějící se lodí, Declane, a místo toho, aby nás sebou stáhl, on nás osvobodil. To je nejvíc nesobecká věc, na kterou si vzpomenu. "

Nechám jeho slova vstřebat několik sekund, než něco řeknu. "Nesobecký" není termín, s kterým bych srovnával otce, takže moje první instinkt je říci Blakeovi, že je kurva šílený. Ale také mu říct, že je to v pořádku. I kdyby to udělal pro nás, o čem vážně pochybuju, nikdy nebudu v pořádku s tím, co udělal a myslím si, že nemám v sobě, abych mu odpustil. 

S povzdechem říkám, "já nevím, jestli to můžu vůbec brát jako dobrou věc. Vzpomínám si, co to udělalo s mámou. Zlomil jí, když odešel. "

 Blake přikývne a dívá se dolů na láhev v ruce. "Já vím. Milovala ho, kvůli… z nějakého důvodu," říká, zavrtí hlavou s odevzdaným výrazem zmatku. "Ale byla by v pořádku, pokud by žila. Nějaký čas by to trvalo, jo, ale nakonec… "Zamračí se a podívá se na mě. "Vzpomínáš si na posledních pár týdnů předtím, než zemřela?"

 "Ne tak docela."

 Jeho oči zamrkají, než se ohlídne zpět dolů do klína. "Byla šťastná. Přestala tak moc plakat, usmívala víc a víc. Je to, jako kdyby doufala, že věci budou lepší. "

 Mé srdce se ždímá a já polknu. Proč musel přijít a říct mi to? Mohl jsem žít po zbytek svého života v blažené nevědomosti.

 Rostoucím rozrušením, si třu obličej rukama. "Proč mi to říkáš? Poslední věc, kterou chci slyšet, je, že nakonec máma doufala, že její na hovno život bude lepší, než si ho nakousla. "

 "Říkám ti to, protože to musíš slyšet. Máma byla na cestě to překonat, a pokud by to ona zvládla, tak ty taky."

Věnuju Blakeovi zlý pohled, ale ignoruje ho a pokračuje. "Ty a já víme lépe než kdokoliv jiný, že zítřek není zaručen. Neztrácej čas tím, že táta odešel a co udělal v minulosti. Jakmile bude pryč, je pryč i šance ho poznat." Jeho čelist se zatne a pak uvolní. "Kriste, když už nic jiného, tak mu řekni, jak se cítíš. Řekni mu, jak ti zničil život, a jak moc ho nenávidíš. Nezáleží na tom, co říkáš, dokud si s ním nepromluvíš. Ničíš šanci."

Já nevím, jestli je to pivem, nebo tím, že jsme všechny ty sračky dostaly ven z naší truhly, ale začíná to dělat hodně smysl. Jen ne tak, jak doufá.

Hodím do sebe zbytek piva, položím ho na stolek a vstanu. "Pořád se ještě cítíš na to někam jít?"

Blake zvedne obočí, jak se dívá na mě. "Jasně…? "

Vím, že celá jeho řeč byla o opětovné připojení s naším tátou, ale nemůžu si pomoct, ale spojím je s jinými aspekty mého života. Konkrétně, Savannah.

Tento rozpor, boj, ať je to cokoliv, trvá dost dlouho. Nemůžu zaručit zítřek s ní, a nemůžu jít další den, aniž by přesně věděla, co pro mě znamená. Pochybuji, že bude na stejné stránce, ale musím dát poslední ránu.

Můžu všechno ztratit.