Zane - 15. kapitola

Překlad: Alice
Kor.: Peťule

ZANE

Byl jsem ztracen ve snu. Byl temný- tmavé šedé místo, kde se věci a tváře pohybovaly, objevovaly se a mizely. Někdy byly moje oči otevřené, někdy byly zavřené. Někdy jsem si myslel, že mluvím, ale možná jsem si to jenom myslel. Někdy jsem slyšel slova, ale nedávaly ani náznak smyslu. Zněly jako by přicházely zdaleka, zkreslené a pokroucené.

Emma je pryč. Dakota odchází a já ji musím najít. To je všechno, co jsem věděl. Všechno, na čem záleželo. Hledal jsem ji, ale nemohl jsem ji najít. Zavolal jsem na ni, ale pořád jsem ji nemohl spatřit. Tak jsem vykročil do tmy, nechal ji, ať mě pohltí.

Kromě toho, že teď jsem si nemohl dovolit se potopit. Malé ruce jsem měl položené na mojí studený tváři, šokovaly mě jejich teplem.

„Neumírám.“ řekl hlas, teplý jako ty ruce a známý hlas.

Její hlas.

Ale ano, pomyslel jsem si, nebo řekl, nebyl jsem si jistý které. Vím, že ano. Dostal jsem vzkaz. Umíráš. Taky mě opuštíš, a já nevím, jak si tě udržet u sebe. Nevěřím na zázraky.

Její dotek byl tak skvělý, tak zatraceně skvělý, že se mi zaseknul vzduch v hrdle. Její vůně mě obklopovala, známá, lahodná, úchvatná. Chtěl jsem jí doktnout, ale zvládnul jsem jenom skrčit prsty na přikrývkách, sevřel jsem s nimi tenkou látku.

Pak jsem ucítil jemnej tlak na pusu, teplo se mi rozprostřelo po rtech. Chutnala po karamelu a soli - krev a slzy. Cukrem a hořkými mandlemi. Chutnala po celý touze, kterou jsem jsi, kdy držel v sobě a chtěl jsem tomu uvěřit.

Ruce se mi zkroutily a uvolnily. Zvedly se na přikrývce.

Prolomila polibek a odtáhla se. „Zane.“

Zamrkal jsem. Šedá se rozdělila, zmizela. Uviděl jsem její tvář, její široké modré oči. Mlha se ztratila a realita se přiřítila. „Dakoto.“

Přikývla a usmála se. Měla slzy v očích. „Ahoj.“

Vidět ji mě bolelo. Bolelo to jako svině, protože vím, že umírá, ale taky to bolelo v dobrém smyslu, protože mi chyběla. Nemohl jsem se přestat k ní naklánět, potřebovat ji, chtít s ní být navěky.

„Co tady dělaš?“ zaskřehotal jsem, hrdlo jsem měl jako poušť. Porozhlédl jsem se kolem, na zatažené záclony a přístroje. „Nesnášíš nemocnice.“

Zasmála se, zvuk se změnil na vzlyky. „Ty jsi tady. Samozřejmě, že jsem přijela.“

Dlouze jsem vydechnul. „Vím, že jsi nemocná.“ řekl jsem a moje hruď byla tak stažená, že jsem myslel, že se mi možná zlomí žebra. „Nezajímá mě to. Chci být s tebou. Jestli chceš, abych byl.“ Zavřel jsem oči. Tohle bylo, jako by se do mě zarývaly nehty.

„Zane. O čem to mluvíš?“

Proč to popírá, dělá to pro mě těžším?“ „Dostal jsem vzkaz.“ Přinutil jsem slova vyjít ven z mé pusy. „Vím to.“

„O jakým vzkazu to mluvíš?“ Hlas se jí zlomil. „Nejsem nemocná, Zane. Neumírám. Co mám říct, abych ti to vymluvila?“

Oči se mi v okamžiku otevřely. „Hlasový odkaz. Na mým mobilu. Ten chlap...říkal, že už jsou výsledky, že ty...“ Hrdlo jsem měl tak vyschlé, že mě bolelo každý slovo. „Že máš rakovinu. Já jen...“

Já jsem se jen na chvíli ztratil. Trochu zešílel. Ale zvládnu to. Pro tebe.

„Oh můj Bože.“ Její oči byly vykulené a její ruka sevřela moje rameno, její prsty se mi zarývaly do masa. Přivítal jsem tohle malé píchnutí bolesti. „Zane, to byl můj otec.“

A tady to je, přiznání. Její otec mi volal, aby mi dal vědět, protože ona by mi to neřekla.

„Dala jsem mu tvoje číslo, protože můj mobil se mi pokazil.“ pokračovala. „Oh Bože, teď už rozumím.“

„Okej.“ Byl jsem tak unavený. Už jsem ničemu víc nerozuměl. „Proč jsi mi neřekla, že jsi nemocná?“

„Zane.“ Zatřásla se mnou. „Já nejsem ta, která umírá. To moje teta. Teta Carolina.

Její slova mnou prošly jako kulky a já sebou trhnul. Co?

„Sestra mojí mámy. Má rakovinu. Je v nemocnici. Ona je ta nemocná, ne já. Nejsem to já, Zane.“

„Ty ne?“

„Já ne. Rozhodně ne já.“ Omotala mi ruce kolem krku a přitáhla si mě blíž. Nechal jsem ji, ochablý a mrkající, omámený. „Jsem v pořádku. Slibuju.“

„Jsi v pořádku.“ Musel jsem opakovat ta slova dokud se do mě nevstřebaly. „Nejsi nemocná.“

„Neopouštím tě. Nejdu nikam.“ zašeptala mi do krku, její váha ani nebyla proti mojí hrudi cítit. Zkroutila se vedle mě. „Miluju tě, Zane Maddene.“

Skutečně?

Teplo se mi rozlilo v hrudi, naplnilo mi končetiny. Srdce mi bilo až v krku, na zápěstích, všude, rychleji a rychleji. Trvalo mi to nějakou chvílí, ale nakonec jsem se zvládnul natáhnout a omotat ruce kolem ní, přidržet se ji blízko. Měl jsem pocit, že se rozbiju a taky, že jsem silnější, než nikdy předtím. Cítil jsem pevnou zem pod nohama, ale taky lehkost jako bych létal.

Poprvé jsem pocítil naději.

***

Budu v pořádku. Doktoři říkali, že nevypadá, že bych měl nějaké poškození mozku nebo orgánů - něco, čeho se obávali, že by se mohlo stát. Jo, moje tělo pořád bylo rozladěné, těžké a studené, a pořád jsem měl trochu zrychlenej pulz, ale bylo mi líp.

Měl jsem štěstí, říkali doktoři, když mě vyšetrovali a mluvili, dokud jsem neřekl, že tomu rozumím a už se to znovu nestane.

A myslel jsem to tak. Žádné další pití.

Dostal jsem se z toho. A Dakota neumírá. Jenom na tom záleželo. Říkala, že mě neopustí, dokud se z toho nedostanu.

No, dneska mě propustí z nemocnice, takže doufám, že jsem oficiálně venku z nejhoršího, a jdu domů.

Jak jsem byl vyvezen na vozíku, pořád se chvějíc kvůli ležení na zádech asi dva týdny, zaslechl jsem směs výkřiků a radostných povzbuzení. Dav lidí čekal venku a jak se moje vidění rozjasnilo, rozeznal jsem je. Ash, Rafe, Erin, Tessa, Dylan, Tyler a Audrey. Kluci z Poškozenýho Řízení.

Oči mě pálily, ale zašklebil jsem se na ně a zamával, jako bych byl zatracený král. Začali křičet ještě víc a tančit, dokud se sestry nevzpamatovali ze šoku a slušně jim řekli, že musí zmlknout a vypadnout.

Debilové. Zachichotal jsem se pro sebe, jak jsem byl vezen na parkoviště. Bylo to tak...normální, slyšet je klít a mluvit, jak nás následovaly. Tak dobře - jsou moje rodina.

Rodina.  Pomyslel jsem na Emmu, a uměv se mi vytratil z tváře, jak mě zasáhla bolest z její smrti. Věrím, že časem, pomyšlení na ni, mi nepřinese jenom bolest. Nebude to, jako by se mi do břicha zabodnul nůž.

Byl jsem vděčný za Dakotino malý, pomalý auto, jak jsem byl zvednutý z křesla silným ošetrovatelem a Tylerem, který mě stihnul podepřít ještě, než jsem ochutnal beton na parkovišti. Nedokázal bych si představit, jak bych vylezl do mýho džípu.

Kdo mohl tušit, že pár dní v kómatu ti takhle zpacká život? I když jsem byl ujištěn, že moje tělo i mozek si vedou dobře, hlava se mi točila a svaly se mi chvěly jenom z pokusu dostat se do auta. Natlačili mě dovnitř jako zatracený dítě, a když se mi vidění znovu rozostřilo, uviděl jsem Erin a Tylera, jak se cpou na zadní sedadlo auta. Zvednul jsem na ně obočí do zpětního zrcátka. „Tvoje auto se pokazilo?“

Erin mě plácla po rameni. „Jdeme domů s tebou. Další jedou taky.“

„Nevěděl, že se všichni stěhujeme spolu.“ prohodil jsem. „Zní to jako legrace.“

„Zmlkni, blbečku.“ Erin se zasmála. „Jenom chceme, aby ses zabydlel. Potřebuješ někoho, kdo se o tebe postará.“

Chtěl jsem jim říct, že nejsem invalid, když Dakota vklouzla na sedadlo řidiče a připoutala se.

„On už má spolubydlící,“ řekla a mrkla na mě. „Prošla jsem testem, ne?“

„Testem?“ Erin se zamračila. „Úpřimně, Zane, už testuješ svoje spolubydlící?“

Ponořil jsem se do Dakotiných světlých očí, jejího úsměvu. „Není třeba.“ řekl jsem. „Není moje spolubydlící. Je to moje holka.“

Tyler zahvízdal zezadu. Erin naskočila.

Dakota se jemně zasmála, její tváře naplnila červeň. Její prsa se zvedaly a klesaly každým nádechem, natahovaly jemnou látku její bílé halenky. Je tady, perfektně v pořádku, perfektně nádherná a tak sexy.

Sakra ty věci, co jí chci udělat... Hned potom, co vyřeším tenhle malej problém se státím bez pomoci.

Brzy.

„Všechno připravené.“ řekl jsem, široce se usmál. „Pojďme domů.“

***

Ježiši F. Kriste. Proč mi nikdo neřekl, že se přes můj byt prohnalo tornádo? Opíral jsem se o Tylerovo rameno, zíral na obývák, vyrovnával se s rozbitými rámy a zničenými kresbami, zlomenými židlemi v koutě, zbytkem mojí lapmy, se střepy a ostatnými věcmi, které jsem ani nerozeznal.

„Co se tady stalo?“ pohlédl jsem na otevřené dveře mýho bytu. „Tohle...není můj byt. Nebo ano?“ Zešílel jsem? Vpředu byly škrábance, bůh ví, od kdy, a stopy štítků od Rafa, kterej se rozhodnul je odekorovat, když byl opilý. Tyhle dveře jsou...neposkrvněný. Zkusil jsem se otočit, abych je podrobněji prozkoumal a ztratil jsem rovnováhu.

„Pomalu.“ Tyler se rozzlobil, podepřel mě. „Tyhle dveře jsou nové. Ty staré jsme museli rozrazit.“

„Proč by jste to proboha dělali?“

„Abychom se k tobě dostali. Odpadnul jsi potom, co ses tady zamknul. Nepamatuješ si to?“

Otevřel jsem pusu a zastavil se. Nepamatuju si to. Nepamatuju si, co se stalo. Myslím tím... „Tys mě našel?“

„Ash volal. Všichni jsme přišli a vylomili dveře.“

Těžce jsem polknul  a sledoval Dakotu pohledem, jak kráčela k pohovce a zvedala přitom věci. Kousky skla. Láhev whiskey, prázdnou. Svetr.

„Proč je všecho zničené? Já...“ Tyler se pohnul k pohovce, a já neměl na výběr a zapotácel se za ním. „Co se stalo?“

„Ty ses stal.“ řekl Tyler.

„Nedělej si prdel. Tohle jsem udělal já?“

„Zatraceně správně.“

Snažil jsem se oživit svoje myšlenky, ale vyšel jsem naprázdno. Po pohřbu jsem si toho moc nepamatoval. Pamatuju jsi řízení...Pamatuju si, že jsem volal Dakotě, ale nezvedla mě...A pamatuju si zprávu, která mě zlomila.

„Pomalu.“ Zamumlal Tyler, položil mě na pohovku a usadil se vedle mě s povzdechem. Procvičil si ramena a škubnul sebou. „Ty jsi jeden těžký zkurvysyn.“

„Ty jsi jenom z kondičky.“ bránil jsem se a opřel se dozadu, dělal jsem to nejlepší, co jsem zatraceně mohl, abych skryl, jak moc jsem se chvěl. Doprdele. Zimnice je jako osina v zadku.

Tyler se zachichotal, ale neměl příležitost odpovědět, protože zbytek bandy se nahrnul dovnitř, mluvíc a smějíc se. Cítily se tu jako doma, což bylo dobré. Nebyl jsem připraven na to, dělat hostitele. Byl jsem tak zatraceně unavený, že jsem odpadával už teď.

Někdo vklouznul vedle mě, omotal chudé ruce kolem mě. Dakota, jak mě informoval můj ospalý mozek, její vůně dostihla moje podvědomí dřív, než jsem zaslechl její hlas.

„Odpočívej.“ zašeptala a políbila mě na krk, zašeptala mi do krku. „Jsem tady.“

Provalil se skrze mě klid. Skutečně byla tady, aby zůstala, a ten pocit byl jako teplá deka která se na mě rozšiřovala a vtahovala mě do pokojnýho spánku.

***

Erin udělala moje oblíbené jídlo, špagety s mořskými plody. No, aspoň to bylo moje oblíbené jídlo. Pro Dakotino kari se umírá. Ale to jsem nemohl Erin říct, především, když nedokážu dojíst ani jeden talíř a ona to uvařila jenom pro mě. Prostě jen nemám hlad.

Lidi byli úžasní, poflakovali se tu, opravolali byt, ujišťovali se, že je tady jídlo a že si beru svoje prášky na bolest a všechno ostatní, co mi doktoři předepsali. Nemohl jsem ze sebe setřást pocit, že se rozhodli na mě dohlížet, ujistit se, že mě nenapadnou žádný další šílený rozhodnutí.

Neměli by se obávat. Mám Dakotu a ona rozsvítí všechny temný místa v mém vnitru. Budu v pohodě. Nic se se mnou neděje kromě faktu, že jsem unavený a truchlím za Emmou. Zíral jsem na nový dveře a okno. Musím to klukům splatit. Musím jim poděkovat za pomoc, že za mnou stáli a vytáhli mě na nohy. Sakra a za to, že mi doslovně zachránily život.

A když mluvíme o okně...Zamračil jsem se, snažil se vzpomenout si, jak ksakru se mi podařilo ho rozbít. Musel jsem být zkurveně mimo. Ježíši.

Hodil jsem se do křesla a snažil se chvíli odpočívat, ale Ash se posadil na pohovku, a já musel vydržet dlouhou přednášku o tom, jak jsem vždycky každýmu říkal, aby se otevřel a se všemi mluvil, zatímco jsem já všechno držel v sobě.

Má pravdu. I když...

„Myslel jsem si, že to zvládnu.“ řekl jsem mu. „Každý má problémy. Nemůžu chodit kolem a celou dobu fňukat.“

„Fňukat? ?“ Hodil po mě polštářek, vypadal znechuceně. Minul mě a polštář padnul na podlahu. „Co je to s tebou, chlape? Říct tvým přátelům o svým problému, to není zatraceně fňukání. Debile.“

Nechal jsem to tak, protože byl očividně nasraný a protože jsem byl příliš vyčerpaný, abych vstal a praštil ho do obličeje. „Lidé jsou ode mě závislí.“ řekl jsem.

Ash zavzdechal. „Trochu uber. Sakra, Zane, máš jenom osmnáct, stejně jako já.“

„Ach debile,“ řekl jsem, „Jsem o dost starší, vevnitř.“

Čekal jsem na jeho uštipačnou poznámku, ale Ash vypadal....smutně. Kruci.

„Však víš.“ zamumlal. „Poznám tě tolik let, a tys mi nikdy neřekl moc o tvém dětství.“

Zachvěl jsem se jenom z pomyšlení, že bych mu něco řekl. „Do***

„...říkal, že už tě pustili z nemocnice. Vím, že jsem přijel až příliš pozdě, ale musel jsem se přesvědčit, jak ti je.“ Matt ztichnul a kouknul se na mě, jako by něco očekával.

Reakci.

Sakra, skutečně je tady. Na moment jsem myslel, že sním, pak jsem si vzpomněl na Emmu a na její pohřeb a přeslechl zbytek toho, co řekl.

Otřel jsem si rukou obličej. „Říkals, že ti volal Ash?“

„Ani nevím, kdo to je.“ zareptal Ash po mojí pravici.

Kdy si Ash sednul na pohovku? Nebyl na odchodu?

„Rafaele Vestri mi volal.“ řekl Matt.

Hloupě jsem na něj koukal, dokud se mi nerestartoval mozek. Rafe. Rafe mu volal?

„Jsem Matt, mimochodem.“ Matt natáhnul ruku k Ashovi. „Emmin manžel.“

Ash potřásl Mattovi ruku a jeho pohled se vyjasnil. „Už jsme se potkali, že ano?“

„Jo. Někdy jsme sem chodili na návštěvu, předtím, než Emma onemocněla.“

Ash přikývnul, vypadal zčásti rád a zčásti zhrozený. Zajímalo by mě, proč zůstal, ale pak jsem si všimnul, že sedí mezi mnou a Mattem, jako by mě chtěl ochránit. Nebo ochránit Matta přede mnou? Netuším.

Skutečně by mě zajímalo, jaký pohled jsem měl, když se tady objevil Matt.

„Rafe mi řekl, že jsi byl v kómatu. Že jsi byl v nemocnici.“ Matt se zamračil. „Nevěděl jsem to. Kdybych to věděl, přijel bych dřív.“

Nevěděl jsem, co kčertu jsem na to měl říct. „Proč jsi tady teď?“

Trhnul sebou. „Protože... jsme rodina, Zane.“

„Odešel jsi.“ Hněv rozpálil i studený místa v mým těle, tak jsem jej přivítal. Držel jsem se hněvu celej svůj život, abych přežil. Hněv mě nepřekonal jako většinu jiných lidí. „Sebral jsi děti a odešli jste.“

„Pokus se pochopit.“ Zatahal si za krátké vlasy. „Musel jsme je vzít pryč, daleko od domova. Chyběla jim jejich máma. Jenom jsem se jim snažil pomoct překonat to.“

Přikývnul jsem, protože jsem nemohl mluvit bez toho, abych na něj nekřičel a neposlal ho k čertu.

Po chvíli, vypadal, že dostal mou zprávu a postavil se na odchod. Pořád jsem na něj chtěl řvát. A nechtěl jsem, aby odešel. Ne ve skutečnosti.

Vytáhnul jsem se na nohy, než udělal krok. Něco mě tlačilo na hrudi. Byla šance, že se zatraceně zhroutím poprvé, odkdy si pamatuju.

Matt nervózně přenesl váhu z nohy na nohy. Je možná ve svých dvacátých letech, ale v rozpětí několika minulých měsiců mu zbělely vlasy. Jak jsem si to nemohl všimnout?

„Promiň.“ řekl. „Emma tě milovala jako svýho vlastního syna a já upřednostnil potřeby jejich dalších dětí, našich dětí, nad tebe. To jsem neměl dělat...“ Potřásl hlavou. „Měl jsem ti navrhnout, abys jel s náma.“

„Všichni moji přátelé jsou tady.“ zašeptal jsem. „Moje práce. Nemůžu.“

Přikývnul. „Pak tě budeme navštěvovat. Tak často, jak budeme moct. A ty by ses taky měl stavit. Kdykoliv budeš mít čas.“ Vzdychnul. „Možná jsem moc mladý na to, abych byl tvůj otec, ale jsem si jistý jako nikdy, že o tobě přemýšlím jako o svém bratrovi. Emmina smrt... mě těžce poznamenala, ale tohle se nezměnilo. Doufám, že to víš.“

„Jo.“ Oči mě pálily. „Poslouchej-„

Nečekal jsem, že mi věnuje medvědí objetí. Tlouknul mi pěstí do zad. „Rodina, Zane. Udělal jsem chybu, ale můžeš s mámi počítat, cokoliv, co budeš potřebovat. Doufám, že to víš.“

Všimnul jsem si, jak se Ash postavil a odkráčel ke dveřím. Byl rozmazaný a mě se zaseknul dech pod tlakem, když moje hruď konečně dosáhla bodu zlomu.

Do prdele. Odtáhnul jsem se a otřel si rukou mokrý tváře. Matt mě pustil, jeho oči byly podezíravě bledé. Podal mi kousek papíru s jeho novou adresou a mobilním číslem. Poklepal mě na rameno a pak následoval Ashe ven, nechávajíc mě osamotě, abych se uklidnil.

Matt a Emma mi byli rodiče, které jsem nikdy neměl. Získat alespoň jednoho z nich zpátky je jako zasraný zázrak a pro někoho jako já, který nevěří v zázraky, je to zatraceně úžasný.

***

Jaký zatracený bordel.

Zíral jsem na svůj pozůstatek z pankáče v zrcadle. Bylo to marný, ale měl jsem pankáče, od doby, kdy jsem měl čtrnáct. Samozřejmě, učitelky se mě snažily dát ostříhat celou dobu. Vyloučily mě víckrát,  než dokážu spočítat a moje náhradní rodina jej nesnášela.

Proto jsem si ho nechával. Byla to část toho, kdo jsem. Část mojí bitvy proti minulosti. Ano, to je to. Je to symbol vojny.

Proto jsem si jej zřejmě ostříhal nůžkama, když jsem měl záchvat, zatímco jsem ničil svůj byt. Jo, úplně jsem se dojebal. Skutečně dojebal, ne jenom opil. Zničil. Otlučený. Ožralý.

Skončil na podlaze a zatraceně téměř se rozloučil.

Ježíši. Nikdy jsem to takhle nepřehnal s pitím. Opít se na párty bylo pro mě normální. I když, tohle opíjení se osamotě doma se stalo jenom nedávno, doufal jsem, že to zvládnu. Musím.

Zvládnu.

Mezitím, jsem si přejel prsty po zbytku mýho pankáče, krátkých modrých pramenů padajících mi do čela. Oholené strany hlavy byly teď pokryté tmavým strništěm. Cítil jsem se tak divně. Vzal jsem gel z poličky v koupelně a nastyloval si střední pruh tak, aby stál. Bylo to něco jako kamuflovaný paknáč.

Zasraně směšný.

Ruce se mi třásly. Soustředil jsem se na umyvadlo, jak se mi trochu začal točit pokoj. Měl jsem pod očima, tak černé kruhy, že jsem vypadal, jako by mě někdo praštil. Byl jsem chudší, lícní kosti mi vykukovaly.

K čertu. Nejsem marný. Řekl jsem si znovu. Je to jenom...Dakota je tady, v jiném pokoji, a já jsem vypadal jako troska. Kluk je oprávněný se cítit poněkud špatně, když chce vypadat dobře před svou holkou, ale namísto toho vypadá jako po bouračce, ne?“

Emma by mě praštila po ruce a řekla mi, abych se dal dohromady.

Emma. Vzpomínka na její smrt mě zasáhla tak tvrdě, že jsem se musel zachytit. Jsou momenty, když zapomínám, že je mrtvá. Jak můžu na něco takovýho zapomenout, i když jenom na vteřinu?

„Zane?“ Dakota vstoupila do koupelny za mě. „Jsi okej?“

Její ruka mi vklouzla kolem pasu, a já vydechl, když jsem si uvědomil, že zadržuju dech. „Okej.“

„Pojď.“ Narovnala se a zatahala mě za ruku. „Jídlo je hotové.“

„Nemám hlad.“

„Budeš, když tohle ucítíš.“

Zašklebil jsem se i přes moje myšlenky. I přes vzpomínky na Emmu. „Další recept od tvojí pra-pra-babičky nebo tak něco?“

„Jo. Recept od tety Caroliny.“

Zamračil jsem se. Chystáme se navštívit její tetu v nemocnici zítra. Vím, že je Dakota smutná, že svojí tetu moc miluje. „Říkal jsi, že ta žena má ráda dobrodružství.“

„Toho se bojíš?“ Mrkla na mě.

Pokrčil jsem rameny. „Možná trochu.“

To je lež. Cokoliv Dakota uvaří je vynikající. Všechy ty tety jsou čistě géniové. Ne, že bych byl vybíravý v jídle. Hladověl jsem od svýho ranního dětství v mých náhradních rodinách a dětstkých domovech. Někdy na celý týden bylo jediný jídlo ztvrdlý chléb nebo plesnivý sýr a stará pizza. Když jsem byl na ulicích, byl to mastný burger, a hranolky a další věci o kterých ani nechci přemýšlet. Ale to neznamená, že neumím ocenit dobrý jídlo.

Podívej se na moje dětství, pro příklad. Byl jsem v prdeli. Každej, kterýmu jsem věřil, mě obelstil, ale to neznamená, že nedokážu říct jak skvělá Dakota je.

Jak správná je pro mě.

Tak jsem ji nechal odvést mě ke stolu a posadit mě na židli, pak se dívat, jak servíruje jídlo do dvou otlučených misek a položila je do mikrovlnky. Když se vrátila, aby přede mě položila lžíci a vidličku, položil jsem svoje ruky na její.

„Děkuji ti.“ řekl jsem.

„Za co?“ usmála se a já jsem ji chtěl políbit tak moc. Moje tělo bylo více méně mrtvé, odté doby, kdy jsem se vrátil z nemocnice, ale teď se vzpružilo, ukazovalo zájem v aktivitu.

„Děkuji, žes mě přivedla zpátky.“ Hluboce jsem se nadechnul, protože říct tahle slova nebylo snadné. „Žes to se mnou vydržela, když jsem vyšiloval nebo pil příliš hodně, nebo...“ trhnul jsem sebou. „Nebo, když jsem po tobě chtěl věci, které ti nebyly příjemné.“

„Jako co?“

Otevřel jsem pusu, ale znovu ji zavřel. Skutečně? Mám to snad vyhláskovat? „Jako dělat to proti zdi a nenechat tě mě držet.“

Olízla jsi rty, nahla se blíž. „Říkala jsem, že ti věřím. A když jsem se dostala přes svůj strach, musím ti říct...“ Otřela si pusu o ucho, způsobila mi tím zachvění. „Že to bylo sexy.“

„Pojď sem.“ Stáhnul jsem si jí na klín, a zavzdychal, když se její sladký zadek usadil na mém vzrušení. „To bylo sexy, huh?“ Sakra, zabíjí mě jenom svým přístupem. Při ní cítím, že to, co jsem chtěl nebylo tak špatné, po tom všem. Nebylo tak divné. „Taky ti děkuji, žes mi pomohla prolomit ty debilní sračky v mojí hlavě.“

„Debilní sračky?“ zvedla  tenký tmavý obočí a rozkročila mě, omotala ruce kolem mýho krku.

Jo. Bojoval jsem s trhnutím, které mi způsobilo, že se dotkla mých spálených zad. „Ty sračky, které mi bránily tě políbit, takhle tě držet a vidět tvůj obličej, když na to jdeme pěkně drsně.“

„Drsně.“ zašeptala a natlačila mi prsa proti hrudi, kompletně vykolejila moje myšlenky.“To se mi líbí.“

Sakra, chtěl jsem ji. Její vůni, její měkkost, její hlas, její pusu, její teplo...Chtěl jsem ji, tak moc. Nebyl to jen mů penis, tvrdý a bolavý. Celé moje tělo se pohybovalo k ní, potřebujíc její dotek.

Ohnul jsem se napřed, spojil naše rty, putoval svým jazykem do její pusy a téměř se udělal už jen z její chuti. Proplétla jazyk s mým, rozptýlila mě od instinktivního strachu, kterej se mi rozširoval potom, co její ruce dráždily můj zátylek.

Nepotop se do minulosti. Tohle je Dakota, držící mě, líbající mě. Krouticí boky, dráždicí sama sebe o moje vzrušení.

Oh k čertu, ano. Moje tělo se na mnoho nezmůže, ale tohle...tohle bylo úžasný. Potřebuju...

Prolomila polibek a zvedla sukni. Ježíši, byla pod ní nahá. Vyschlo mi v puse.

„Pravidla pro hosty.“ zašeptala a zamrkala. „Dneska mým způsobem?“

Měl bych jí říct, že už déle není host, že tohle je její domov. Že to pořád není stoprocentní, a nevím, jak daleko můžu zajít. Otevřel jsem pusu, pak zavřel, protože nevyšla žádná slova. Moje koule sebou pulzovaly jenom z pohledu ne její oddělený stehna, když mi opět sedla do klína. Hebká. Lesklá vlhkostí.

„Dotkni se mě.“ zašeptala, a zatraceně ano, to můžu udělat. Sklouznul jsem rukou po jejím boku, po jejím hebkém stehně a vtisknul do ní prst. Zavzdechala když se kolem mě uzamkla,  a já jsem hučel touhou. Mokrá kapka se mi vyformovala v rozkroku, a můj penis sebou trhnul, když znovu zavzdechala.

„Potřebuju tě cítit vevnitř.“ zavzdychala a položila mi ruku na zápěstí, vytáhla mě ven. Vůně její vzrušení mě zasáhla, a já zápasil s tím neudělat se.

„Kondom.“ zašeptal jsem. Netušil jsem, kde jsem je měl. Mýmu mozku se nedostávalo dostatek krve aby fungoval, protože všechny stékala s mýmu pulzujícímu penisu.

„Beru pilulky.“ řekla. „Jen do mě vnikni, Zane. Prosím.“

Žádný kondom. Kůže na kůži.

Můj mozek to konečně pochopil, a já sáhnul dolů, abych se rozepnul kalhoty. Prosila mě abych to udělal, stáhnul si kalhoty až ke kolenům, spolu s trenkama. Téměř jsem zaknučel od úlevy, když se můj penis osvobodil, mokrý a zatraceně připravený.

„Věříš mi?“ zeptala se, sáhla dolů aby se mě dotkla, a kapka stékla po straně mýho penisu. Snažil jsem se popadnout dech a přikývnul jsem.

Jejím způsobem. Co tím myslela?

„Budu tě potřebovat držet.“ řekla. „Položit ruce kolem tvýho krku.“

Polkl jsem. Když jsme se políbily, byl jsem v pohodě, ale co když teď budu vyšilovat?

I když...Čas zbořil všechny bariery, dát ji všechno. Snažit se změnit kvůli ní, a pro mě. „Jen se uklidni.“

Věnovala mi nádherný úsměv, který jí rozsvítil oči a omotala prsty kolem mýho penisu. Zvedly se mi boky, jak si mě navedla dovnitř, do svýho kluzkýho tepla. Zaklel jsem a vzdechnul, posunul se nahoru, vzal ji za boky a narazil s ní proti sobě.

Oh bože. Můj mozek se kompletně vypnul, prázdno vyplněné plameny čístýho potěšení. Kůže na kůži bylo skutečně perfektní. Nikdy jsem to nedělal bez kondomu. Nikdy jsem nepomyslel, že by to bylo takové. Do svaté prdele.

Pak její ruce pomalu hladily mou hruď a opatrně vklouzly za můj krk. I přes mou víru v ní, i přes všechno. Na chvíli jsem vypadnul, nebo jsem měl jenom pocit, že to byla chvíle -ztracen v dusivém oblaku bolesti a strachu. Uzamknul se kolem mě, držel mě pod ním.

Pak dotek jejich rtů na mých mě vrátil zpátky do tady a teď. V líbaní musí být něco magického, protože náhle se všechno vyostřilo - její chuť, tlak jejich rtů, její ztvrdlé bradavky otírající se o mou hruď, její těsné teplo kolem mýho penisu. Prohlubil jsem polibek, olíznul jí pusu, dal ji vědět, že jsem znovu tady. Úplně celý. Zavzdychala proti mým rtům, svírala se a uvolňovala v šíleném, zničujícím rytmu.

Oheň mi olíznul koule. Pocítil jsem začínající orgasmus na kořeni mýho penisu, tlak se stupňoval a stupňoval, rychleji a rychleji. Vyklenula boky, udělala malé krouživé pohyby, a můj vzdech vyšel uškrcený.

Měla plnou kontrolu. Jsem její. Nedalo se nic dělat jen ji nechat mě přivést do zničujícího orgasmu. Sledoval jsem její tvář, když vypustila malé sexy vzdechy, pak zavřela oči a oddělila rty, jak se začala otřásat z jejího vlastního propuštění.

Už jsem se nedokázal udržet. Zavřel jsem oči a udělal se s křikem, záda se mi vyklenuly ze židle. Vlnila se kolem mě, volala moje jméno a třásla se  a funěla. Tahle rozkoš se vymkla všem měřítkám, jak jsme se spolu pohybovaly, drželi se jeden druhýmo, chvěli se dozníváním.

Nevím, co to bylo. Všechno, co vím, že nic v mém životě nebylo tak správné, jako tohle.

bře.“

„Já jen...“ Pokrčil rameny, jeho obočí se stáhlo k sobě. „Doufám, že to nebylo, tak špatný.“

Sakra, chtěl jsem taky pokrčit ramena a říct, že nebylo. Lež, ale dobromyslná. Nebydlel jsem v tomhle městě jako dítě, a neznal jsem Ashe. I tak by s tím nemohl už nic udělat.

Zvolil jsem ticho.

Ash ho prolomil, když řekl: „Doufám, že mi důveruješ natolik, abys mi o tom jednoho dne povyprávěl.“

Sakra. „Ashi. Svěřil bych ti i svůj život. To přece víš. Jen nemám rád mluvení o minulosti.“

Potřásl hlavou a kousal si ret. Bylo to i něco víc - něco, co ho trápilo.

„Věděl jsi, že mluvíš ze spaní? V kómatu, cokoliv. Doktoři říkali, že pořád můžeš snít, i když jsi v kómatu, představovat si. Řekls nějaké věci...“

Mluvil jsem? K čertu. Tohle je pro mě nové. „A jaké věci?“

Praštil do polštáře, pak se ohnul dopředu, spustil svoje ruce mezi kolena. Pohledem proletěl po pokoji. Nepodíval se na mě. „Někoho jsi prosil, aby tě pustil.“ řekl nakonec. „Aby přestal. Měl jsi bolesti. Říkals, že tě bolí záda. Prosil jsi, Zane. Škemral. Zněl jsi vystrašeně až na smrt.“ Vzdychnul a protřel si oči. „Ale nevzbudil ses.“

Zíral jsem na něj nemrkajíc. Do prdele. Do svatý prdele.

„Vím, že máš popáleniny na zádech. Viděl jsem je pod tetováním. Vím, že nedovolíš, aby se tě holky dotýkaly, když se s nimi zahráváš.“ Sevřel ruce do pěstí a probodl mě svýma bledýma očima. „Takže mi už budeš důvěřovat natolik, abys mi řekl co se ti to stalo?“

K čertu že ne. „Zmizni.“

Zavrčel a postavil se na nohy. „Fajn, debile. Zapomeň, že jsem se někdy zajímal.“

Sledoval jsem se, jak vyrazil středem pokoje, mířil ke dveřím. Srát na to. Nemůže mě přinutit mu říct o mých nejhorších nočních můrach, o mojich vzpomínkách z pekla.

Ale je to můj přítel. Můj bratr. Jestli si někdo zaslouží to vědět, tak on.

Nemohl jsem. Strach bojuje s hanbou, hluboko zahnízděný horor, který mi svírá střeva. Nebyl jsem připraven. Říct to Dakotě bylo...jiný. Netuším proč. Ale něco ode mě potřebuje. Něco, co ho uspokojí.

„Ashi!“ Zavolal jsem na něj v momentu, když otevíral dveře. Vytáhnul jsem se na nohy, proklínal svoje tělo, že mu to tolik trvá se zotavit. „Počkej.“

Zastavil. „Co?“

„Tohle jsou zasraně strašidelné vzpomínky.“ řekl jsem přes sevřený zuby. Stál jsem tam, se skloněnou hlavou, rukama v pěstích vedle boků. Bylo to, jako okusávat si nehty. „Nenávidím je. Nechtěj po mě, abych ti o tom vyprávěl. Prosím, debile.“

„Měl bys někomu říct, co se stalo.“ Pořád se neotočil, ale jeho záda se o zlomek uklidnily. „Mohl bych pomoct, chlape.“

„Já jsem...“ Pravda chtěla ven. „Řekl jsem Dakotě, co si pamatuju.“

Plně jsem očekával, že se otočí a odejde, možná se mnou rok nepromluví. Mluvil jsem s Dakotou, kterou jsem potkal jenom nedávno, namísto jeho, mýho starýho přítele.

Ale neudělal to. Pomalu se otočil. „Je to jednoduchší, že? Mluvit s holkama?“

Klesnul jsem do křesla, totálně zničený. „Jo.“ zaskřehotal jsem. „Někdy.“

„Okej.“ Přikývnul. „Bude...Bude ti vadit, jestli se jí na to zeptám?“

Otevřel jsem pusu abych, zaklel, ale přistihnul jsem se, jak přikyvuju. „V pohodě.“

A bylo, jak jsem si uvědomil. Mluvit o vzpomínkách je jako otevřít se starý rány. Ale jestli o nich nebudu muset mluvit, bylo v pohodě , že to Ash bude vědět.“

Naklonil hlavu. „Díky, chlape.“

Jako bych mu dal dárek namísto mých posraných vzpomínek. I když, ve smyslu, že jsem se zase otevřel, plně odhalený, aby do mě nahlédl, jak jsem to udělal i s Dakotou. Bude vědět moje nejtemnější strachy, uvidí přímo do mojí duše. Vzdávám se kontroly a odhaluju svoje tajemství, moje zdi.

Důvěra. To je všechno, co mám, a věřím jim oběma.

„Možná jednoho dne o tom budeš schopen mluvit.“ řekl Ash, a já pokrčil rameny, nebyl jsi jistý, jestli to někdy dokážu.

„Mimochodem...“ zamračil se a podíval se přes rameno. „Někdo tady je.“

Snažil jsem se uvidět za něj a on ustoupil.

„Ahoj, chlape.“ řekl Matt. Pohlédl z Ashera na mě a strčil si ruky do kapes. „Můžu jít dál?“