Zane - 16. kapitola

Překlad: Alice
Kor.: Peťule

Dakota

Byli jsme připraveni odejít do nemocnice, navštívit tetu Carolinu. Bylo deset ráno, slunce jasně zářilo a já jsem byla nachystaná jít. Oblečená v červený halence a načechrané černé sukni - jen ne celá v černé, řekla mi máma, prosím jen ne dneska- jsem seděla na opěradle pohovky a čekala jsem na Zanea.

Zkontrolovala jsem si hodinky, a obavy začaly plnit moje vnitro. Nazvěte mě bláznem, ale nebyla jsem schopná ho spustit z dohledu na víc, než několik minut předtím, než jsem upadla do režimu paniky. Možná to bylo hloupý. Už byl pryč z nemocnice téměř týden, a vede si dobře. Žádný zimnice se neobjevily, žádné ztráty vědomí nebo problémy s pamětí. Brzy se přes to dostanu.

I když...

Vyskočila jsem z pohovky, zamířila do ložnice a strčila hlavu dovnitř - obočí se mi stáhlo dohromady. Zane seděl na posteli, svíral v rukou kousek papíru a zíral na něj.

„Ahoj.“ přešla jsem k němu a sedla si vedle. „Co to tam máš...?“

Byla to moje kresba Zanea, kterou jsem nakreslila, když ležel v nemocnici v komatu. No, jeden z mnoha, které jsou teď rozházené vedle něj na matraci. Srdce mi bilo, když jsem si prohlédla kresbu. Uvolněná tvář, kyslíková maska, jeho potetovaná ruka položená na přikrývce, a všechny ty magické stvoření, které ho obklopovaly. Chránily ho. Bojovaly za něj, protože já jsem nemohla.

„Tohle je...“ Jeho hlas byl slabý. „Zatraceně.“

„Jo.“ zašeptala jsem. Zatraceně. Zahanbení mi stouplo do tváře. Nemyslela jsem, že moje kresby někdy uvidí, a cítila jsem se hlopě především za všechny draky a pavouky, kterými jsem pokryla volný prostor. Taky jsem se cítila hrozně, že jsem ho kreslila, když on neměl žádnej smysl pro okolí, bez jeho svolení. I když, on se díval na moje kresby bez mýho svolení, tak si myslím, že jsme se kvit.

„Potřebovala jsem něco v nemocnici dělat, zatím co jsem čekala, až se vzbudíš.“ řekla jsem. „Kreslení mě uklidňovalo.“

Potřásl hlavou, pak omotal ruku kolem mýho pasu a přitáhnul si mě blíž, že se naše nohy dotkly. „Je to vážně skvělé. Máš talent.“

Nezvózně jsem si otřela dlaní nos. „Neumím kreslit jako ty. Tvoje kresby jsou vynikájící. Moje jsou jako od tříletý.“

„Dakoto.“ Jeho ruka mě sevřela. „Myslím to vážně. Tohle je zatraceně dobré...“ Jeho prsty sevřely papír. „A děkuji ti. Nedokážu ani říct, jak moc.“

Přikývla jsem a omotala ruce kolem jeho pasu. Hlavu jsem uložila na jeho rameno, podívala se na kresbu.

„Skutečně jsem měl draky a pavouky, které kolem mě lítaly?“ Jemně mnou zatřásl a já se usmála.

„Je to bílá magie. Zavolala jsem je, aby ti pomohly.“ Jo, říkej mi o tom cítit se hloupě. „Říkals, že nosí štěstí.“

„To ano.“ Přešel prsty po drakovi chrlícím oheň. „Proto jsi chtěla tetování draka?“

Odpověď byla jednoduchá. Na vteřinu jsem byla zticha, zvažovala svoje slova. „Nemyslím, že už jej potřebuju.“

Podíval se na mě, jeho tmavé oči byly zvědavé. „Co se změnilo?“

Všechno. Pokusila jsem se rozvést to jedno slovo. „Nepotřebuju symbol, aby mi řekl, co už vím. Nepotřebuju, aby to věděli ostatní, pokud to vím já sama.“ Olízla jsem si rty. „A mám tebe.“

Zašklebil se a políbil mě na obočí. „Přisahám, že tě budu chránit před příšerama.“

„To bys měl.“

Popotáhnul a zvednul kresbu víš, studoval ji. „No, jsem rád, že už nechceš draka.“

„Velký překvapení.“ zavrčela jsem a trucovala. „Když si spočítám kolikkrát jsem byla odmítnutá. Bastarde.“

Odfrknul si „Jo, no. To neznamená, že jsi utekla mojí tetovací pistoli.“

Co? Zírala jsem na něj. „Chceš mě potetovat?“

Jeho oči potemněly a pozitivně špatná žáře je naplnila. „Sakra, že ano. Ale mám na mysli trochu jiný návrh.“

„Co? Jaký návrh?“

Ale on položil kresbu a pomohl mi na nohy. „Ukážu ti to později. Už jdeme pozdě. Dělej.“

***

Tak nějak byla moje rodina informovaná o tom, že přivedu hosta a na potěšení tety Caroliny, všichni se shromáždily v nemocnici, aby se s ním setkaly. Na chodbě zvenčí jejího pokoje bylo slyšet dostatek smíchu a nadšených poklepání po zádech a líbaní na tváře, jak jsme se vítaly s tetami a stýčky, bratranci a sestřenicemi, synovci a neteřemi, pra-strýčky a pra-tetami.

„Takže, kde je ten mladý muž?“ Pra-teta Nebraska to chtěla vědět. Byla vysoká asi pět stop, včetně jejích vlasů upevněných do stočenýho drdolu. Zamávala na mě, aby dostala mou pozornost a každej jen rychle uskočil, aby jej nepraštila.

Stýček Nelson narazil do sestry a začal se smát. Jeho dunivý smích byl v rodině proslulý a nabudil taky několik mladších bratranců. Zachichotala jsem se a otočila se pro Zanea.

Postával vzadu, kde jsem ho dříve nechala a jeho oči byly vykulené.

Jo...Možná jsem ho měla před mojí rodinou nejdřív varovat, ale úpřímně, neměla jsem tušení kolik jich přijde.

Poodešla jsem k němu a vzala ho za ruku. „Všichni, tohle je Zane. Zane, tohle je moje šílená rodina.“

„Koho nazýváš šílenou?“ Můj bratranec Dalton protočil očima a vyplázl na mě jazyk. „Neposlouchej ji, Z. Ona je blázen.“

„Blázen. On řekl blázen!“ teta Virginia se zachichotala.

„Oh, pro Boha.“ zamumlala teta Alaska a protočila očima.

Okej, mám mnoho tet žijících v týhle oblasti. A soudíc z Zaneovy ochablý čelisti, je jich skutečně mnoho.

Nebo je to možná můj bratranec na koho zírá? No, těch je taky celkem dost. Všichni mají vlasy obarvené jinak, jako celé spektrum duhy.

Pak jsem vzhlédla na jeho vlasy, kratší než kdy jindy, ale pořád jemně modré ve středu a usmála jsem se. Zapadne.

„Pojď blíž, Zane.“ řekla moje sedmi-letá sestřenice Cora a chytla nás za ruce, táhla nás blíž. „Čas se setkat se slavnou tetou Carolinou.“

„Slavnou?“

„Procestovala Čínu, Japonsko a Afriku.“ Cora vyhlásila. „Žila s Masari!“

„Masai.“ opravila jsem ji, jak jsme přistupovali k posteli.

Polkla jsem knedlík, když teta Carolina otevřela svou náruč. Pustila jsem Zanea a jemně ji obejmula.

„Zlatíčko.“ řekla a držela mě dlouhou minutu. „Chybělas mi.“

„Taky jsi mi chyběla.“ zašeptala jsem. „Promiň, že jsem nemohla přijít dřív.“

„Ah.“ poklepala mě na zády a pustila mě. „Já bych počkala.“

Oči se mi naplnily slzama a bojovala jsem s tím je nenechat spadnout. Zane mě vzal za ruku, jako by si uvědomil můj zápas, přitisknul si mě k sobě a obejmul mě rukou.

„Ah, Zane.“ Teta Carolina se usmála, její malé oči se zaleskly od radosti. „Slyšela jsem o tobě.“

„Skutečně?“ Zane zněl zhrozeně a to mě rozesmálo.

„Ne, lžu ti tu do očí. Ale teď mi můžeš o sobě říct něco víc. Pojď blíž, nech mě se na tebe podívat.“ královsky na něj kývla. „Skutečně je to fešák, Koty, holko moje. I když nemá na sobě dostatek barvy. Obarvi mu vlasy nějak veseleji, jo? Na růžovo, možná?“

Zane vyprsknul a já se rozesmála dvojnásobně.

„Pojď si sem sednou ke mě, chlapče.“ Teta Carolina potlapkala postel vedle sebe. „Moje oči už nejsou, tak dobré, jako předtím.“

Zane se opatrně posadil a ustoupil jenom jemně, když mu moje teta schmatla ruku a stiskla ji.

„Silnej chlapec. To se mi líbí. Krásný tetování. Miluju ty piercingy.“

Zane jenom zamrkal. Vsadím se, že je v šoku.

Moje rodiče si vybraly přesně ten moment na objevení a já jsem byla rozpýlena od tety Caroliny/Zanea, abych se s nimi přivítala a byla vtáhnuta do objetí.

Když jsem pohlédla k posteli, našla jsem Zanea, jak se směje. Zírala jsem na něj, snažila se identifikovat jestli je to hysterický nebo jen pobavený smích.

Pobavený, rozhodla jsem, když se ohnul dolů, aby ji něco zašeptal do ucha a spolu se chichotali, jako tenageři. Umírala jsem touhou vědět, co jí říkal. Umírala touhou vytáhnout ho odsud, abych ho znovu mohla mít jenom pro sebe.

Sakra, nemyslím, že jsem se někdy takhle cítila.

Až doteď.

***

„Takže...“ Zane odemknul dveře a vtlačil mě do bytu, pak kolem mě omotal ruku a táhnul mě dozadu směrem k pohoce.

„Takže...?“ Byla jsem malinko nervózní, zvědavá, co si myslí o mojí rodině. Vypadal, že si vede dobře s  mými šílenými přibuznými, ale kdo ví, co mu běželo hlavou?

„Takže, co to máš s tou vodou?“

Zamrkala jsem, pohlcená. „Vodou?“

„A padáním.“ Vedl mě dozadu dokud moje nohy nenarazily o pohovku, a pak mě na ní položil, ohnul se nade mě. Jeho ruce kolem mě se sevřely, takže jsem na chvíli visela nad poštáři předtím, než mě uložil na ně.

„Já...“ podepřel se rukou na opěradlo, hned vedle mojí hlavy, podíval se na mě dolů. Jeho oči byly jemné zvědavostí, uhlově černé. S pozdním odpoledným světle, které pronikalo oknem, silné linie jeho brady a tmavýho obočí byly jenom tmavé stíny, jeho pusa jenom svůdná křivka.

„Takže, setkal jsem se s tvou rodinou a jsou zatraceně blázniví. Dobří lidé. Nezneužívaly tě. Nejsi nemocná a neumíráš. Kromě malých operačních jizev, které máš na zádech a pravém rameni, jsem si nevšimnul žádnýho náznaku násilí. Něco mi uniká.“ Snížil svou tvář až se jeho rty otřely o mou tvář. „Proč kruci jsi chtěla tetování draka? Řekl bych, že jsi mě jenom dráždila, ale je v tom  víc, že je to tak?“

Přikývla jsem, neschopná promluvit.

„Nevystrašíš se tak snadno. Ve skutečnosti, jsi nebojácná.“ Vážně se na mě podíval, neptal se mě. Jenom řekl fakt. Líbilo se mi jeho přesvědčení, i když to nebyla pravda. „Musíš být, musíš být se mnou.“

„Nejsem nebojácná.“

„Bojíš se padání... a vody.“ Pořád se na mě díval, ale to byla jako teplé objetí. „Říkala jsi, že tě někdo strčil. Ex.“

„Collin. Můj ex-přítel.“

Jeho oči se zúžily, a jeho pusa se vyrovnala. „Ale to nevysvětluje, proč se tak bojíš vody. Něco se ti stalo, miláčku. Co je to?“

Miláčku. Usmála jsem se. Znělo to skvěle, když to říkal on. Uzemnilo mě to, připomělo, že je čas mu všechno říct. Ne proto, že jsem mu dlužila otevření se jako to on udělal se mnou, ale protože jsem chtěla, aby o mě všechno věděl. Mimochodem, nejsme poznačení jenom jednou společnou věcí. Oba jsme to přežily a teď jsme tady.

Zane si lehnul vedle mě, podepřel se loktem, další ruka spočívala na mém břichu. „Jsi okej?“

„Chceš vědět, proč se držím dál od jezera, když jdeme do parku nebo od bazénu na párty.“ zašeptala jsem. „Proč jsem vyšilovala, když mě téměř hodily do bazénu. Proč jsem tak vyděšená, když se mě nikdo v mém dětství nesnažil utopit.“

Jako to udělali tobě.

Přikývnul a ponořil si tvář do mýho krku. „Jo. Chci to vědět, i pokud si ty myslíš, že je to hloupé a nedůležité. Je to důležité pro mě.“

Hrdlo se mi sevřelo nad jeho přiznáním. Natáhla jsem se a pohladila ho po hlavě. Opět si ji oholil, a všimla jsem si malý bílý jizvy. Tak moc, co se ho chci zeptat. Chci o něm vědět všechno.

„Collin a já jsme spolu chodili rok. Hrál v punk-rockový skupině, a já šla na konkurz. Tak jsme se poznali. Měla jsem čtrnáct. On měl sedmnáct. Líbili se mi jeho tetování.“

„Moje jsou lepší.“ řekl Zane, zamumlal mi to do krku.“

Zasmála jsem se. „Ano, to jsou.“

Pocítila jsem na kůži jeho úsměv. „Pokračuj.“

„Byl to divný vztah. Nebyla jsem vybrána do skupiny, ale většinou jsme se setkávali jenom na zkouškách, koncertech a párty. Nikdy mě nepolíbil. My...“ Zírala jsem do stropu. „Měli jsme několikkrát sex. V barech, kde hrál, v koupelnách. Nechal mě stát a vzal si mě odzadu.“

Zane stuhnul a zvednul hlavu. „Do prdele. Jestli bych to věděl... Ublížil ti?“

Potřásla jsem hlavou. V skutečnosti ne. Ale nebylo to ani potěšení. „Myslela jsem, že je to normální. Byl hudebník. Byl starší. Byl pořád zaněprázdněný a neměl na mě čas. Byl to můj první přítel.“

Zaneova ruka se posunula a zůstala mezi mýma prsama. „Co ten zkurvenec udělal kromě toho, že tě strčil do bazénu?“

Tězce jsem polkla. „Zjistila jsem, že mě podvádí. No, jak se to vezme, nikdy ani neřekl, že spolu chodíme, takže v podstatě mě nepodváděl. Jenom šukal. Vojel každou holku v okolí, včetně mě.“

Zaneovi oči se zúžily, úplně zčernaly. Jeho čelist se sevřela, tak silně, že skřípl zuby. „Ten zkurvysyn.“

„Byla jsem hrozně rozlobená. Myslela jsem si, že ho miluju.“ zamračila jsem se. „Myslím, že jsem jenom byla zamilovaná do pocitu být zamilovaná. Stejně, byla jsem zklamaná a konfrontovala ho po jednom z jejich koncertů. Pohádali jsme se. Byl opilý. Strčil mě do bazénu a...“

Nadechla jsem se přinutila ta slova vyjít ven. „Bazén byl, ale příliš plytký. Udeřila jsem si hlavu o dno. Nepamatuju si detaily. Myslím, že si pamatuju, jak jsem plavala pod vodou, neschopná se pohnout, panikařila jsem. Ale možná to jsou sny, co si pamatuju. Doktoři říkali, že jsem ztratila vědomí v momentě, jak moje hlava narazila o kachličky v bazénu.“

„Ježiši, Dakoto.“ Zanův dech se zvednul, a jeho ruce se posunuly po mým krku až k tvářím, zabalily je. „Byla jsi okej?“

Slzy mě pálily v očích. I po takové dlouhé době, jenom mluvení o tom, mi způsobuje pláč. „Ne nebyla jsem. Měla jsem na mozku otok, a zlomené dva obratly na zádech. Pravou ruku jsem měla zlomenou na třech místech. Operovali mě a nasadili mi kovové destička, odsáli tekutinu z mýho mozku, napravili mi ruku. Ale nemohli mě vzbudit z komatu.“

„Kóma.“ Zanův hlas byl přiškrcený. Barva mu zmizela z tváře. „Byla jsi v komatu?“

Sebrala jsem si sílu z jeho ruky na mojí čelisti, jeho teplo a jeho váhu. „Pět týdnů. Měla jsem vyživovací trubici zavedenou do žaludku, tady.“ Sáhla jsem dolů, dotkla se toho místa skrz oblečení, tam kde jsem věděla, že mám jizvu.

„Pět týdnů. Zatraceně.“ Obával se, protože si sál piercing na jazyku. „A pak jsi se vzbudila, jako já.“

„Ne jako ty.“ Tohle byla ta nejtěžší část. „Když jsem se nakonec probudila, řekli mi, že jsem ochrnutá. Dva z mých obratlů byly poškozené. Od pasu dolů jsem toho moc necítila, ale cítila jsem prsty na nohou,  a trvala jsem na tom, že znovu budu chodit. Nevěřili mi. Ale ukázala jsem jim, že se mýlí. Začala jsem s fyzioterapií a cvičením. Pracovala se s svým tělem do vyčerpání každej den tak, že jsem spala čtrnáct hodin každou noc.“ kousala jsem se do rtu. Ale můžu chodit, můžu tančit, a běžet. Jsem přeživší. Říkala jsem ti to.“

Čekala jsem, až Zane něco řekne. Ale byl zticha, jeho oči vyboulené. Možná jenom zprácováná, co jsem řekla. Mimochodem, prošla jsem tím příběhem tak rychle, jak je lidsky možné, nesetrvávala na tom, že to bylo nejhorší období mýho života. Jeho ruce na mých tvářích se vrátily zpátky na krk, pak na ruku, na můj bok. Ve stejnou dobu jeho druhá ruka vklouzla pod moje záda, přitáhla si mě k jeho hrudi. Předtím, než jsem si to uvědomila, byla jsem přetočená na bok a uvězněná v Zanovým sevření, hlavu jsem měla zabořenou do jeho brady, moje hruď byla přesně na jeho srdci. Bušilo rychlostí asi sto mil za hodinu, a jeho ruce mě sevřely tak, že jsem nemohla dýchat.“

„Zane...“ dusila jsem se. „Zane.“

Jeho sevření se uklidnilo. Jeho tělo bylo tak napjaté, že se třáslo. Svaly na jeho hrudi se napnuly, jak se otočil, aby ležel na zádech. Vytáhnul mě na sebe, takže jsem byla půlkou roztažená na něm.

„Lepší?“ zeptal se, a já přikývla. ležela jsem natažená, poslouchala bušení jeho srdce a přikývla, když začalo zpomalovat.

„Teď jsem už okej.“ řekla jsem, protože jsem měla tušení, že to potřebuje slyšet. „Jsou to už tři roky. Je mi fajn.“

„Zavolal ti sanitku? Sebral tě na pohotovost?“

„Collin? Ne, odešel z párty.“

Jeho objetí se opět jemně sevřelo. „Já toho zkurvysyna zabiju.“

Moje čelist se bolestivě sevřela. „Už je mrtvý.“

Zanův tep se opět zvednul, bubnoval mi pod uchem. „Jak se to stalo?“

„Vyboural se na motorce zatím, co jsem ležela v komatu. On byl...“ zavřela jsem oči. „Vyhodilo ho to a zlomil si vaz. Byl na místě mrtvý.“

Ticho se protahovalo, poznačené Zaneovým bušením srdce a mými bolestivými nádechy.

„Nemrzí mě to.“ zašeptal nakonec. „Zasloužil si i horší.“

Možná. Co ale zůstává je to, že ho nemůžu nenávidět. Ne proto, že byl zbabělec. Ne proto, že byl vystrašený a utekl, když jsem se vynořila z vody, v bezvědomí. Není to tak, že bych ho nenáviděla, ale dokážu žít s jeho smrtí.

„Nenechám tě znovu padnout.“ řekl Zane tiše, jeho hlas mi zaburácel do hrudi. On bojuje s příšerama. On mě zamotá do svých kouzelných draků, aby mě udržel v bezpečí. „Vím, že ne.“

„Dám ti křídla.“ Pohladil mě po zádech, podél mojí páteře a mě zajímalo jestli cítil operační jizvu pod barvami mýho tetování z operace mých platniček. „Pomůžu ti vzlétnout.“

„A ty poletíš se mnou.“ zašeptala jsem, teplo a spokojenost na jeho hrudi mi byla příjemná.

„Možná.“ V jeho hlase byla lítost - háček. Nějak jsem měla pocit, že už nemluví o létání. Podívala jsem se do jeho nádherných očí, a uviděla jsem ducha pochybností.

„Ne.“ řekla jsem a natáhla se, abych se dotkla jeho tváře. „Ne možná. Jsem s tebou. Tohle je jisté.“

A tohle byl slib, na kterém budu pracovat každej den svýho života, aby mi věřil.