Kor.: Peťula
DAKOTA
Stáli jsme mimo pokoje tety Caroliny. Bože, nenávidím
nemocnice - všechnu tu bolest, kterou obsahují. Ale tohle byla moje teta,
sestra mojí mámy a jak jsem držela svojí mámu v náručí, byla jsem
ráda, že jsem přijela a hlavně, že mi moje ubohé auto nezemřelo včera ve
středu cesty. Jediná věc, která mě trápila byla, že jsem ještě nemluvila se
Zanem. Volala jsem mu z mobilu od mamky již několikkrát- můj mobil byl
oficálně prohlášen za mrtvého, ale nezvedal to. I když Tessa, která mi
předala tátovou zprávu o tetě Carolině, říkala, že Ash a kluci jedou
do kina, takže ho možná vzali sebou.
Bůh ví, že by se mu hodila pauza. Nemoc jeho sestry ho
ničí. Sotva jí, sotva se usměje. Straší mě to.
Alespoň jsem doufala, že si všimnul mýho vzkazu na
lednici. Když jsem včera volala tátovi, říkal mi, že volal Zaneovi a zanechal mu vzkaz, tak doufám, že Zane ví,
kde jsem, tak či tak.
Bože, přála bych si, aby tady byl se mnou. Jsem tak
smutná ohledně tety Caroliny. Její stav se zhoršil, jak mi řekl táta
v noci. Rakovina se rozšířila všude. Umírá, jak my tady mluvíme.
„Zlatíčko.“ řekla mi dneska ráno, jak držela mou ruku.
„Žila jsem šťastný život. Udělala jsem, co jsem chtěla. A chci, aby se
konala moje výstava umění, i kdyby cokoliv. Přijdeš se podívat?“
A já jsem řekla ano, protože bych pro ni udělala
cokoliv, protože jsem na ni tak hrdá.
Žila plným životem. Následovala svoje srdce - vdala se z lásky,
a když umřel její manžel, procestovala svět, studovala a žila šťastně.
Chci být jako ona. Následovat svoje srdce. Věřit svým
pocitům.
Být se Zanem. Jestli i on chce být se mnou.
Táta vyšel z doktorskýho pokoje, jeho tvář měla
pevné rysy Přitáhnul si mámu do náručí a pohladil ji po zádech. „Dostaneme
se přes to, miláčku.“
Třela jsem si rucema paže nahoru a dolů. „Co
říkali?“
„To stejný. Nemůžou udělat nic. Ujistí se, aby neměla
bolesti. Doneseme jí všechno, co potřebuje - jeji potřeby na kreslení, MP3
přehrávač. Budeme ji dělat společnost tak dlouho, jak to půjde.“
Přikývla jsem. „Myslím, že tady pár dní zůstanu. Mohla
bych si zavolat?“
S půjčeným mobilem od mámy, jsem vyšla ven
a zavolala Zaneovi. Žádná odpověď. Zamračila jsem se. Čas si sehnat nový
mobil. Mezi tím...zavolala jsem Audrey, abych se zeptala jestli neví něco
novýho o Zaneovi.
„Haló?“
„Ahoj holka! Jak se daří?“ zašklebila jsem se.
„Dakoto, to jsi ty? Neznám tohle číslo.“
„Je mojí mámy. Můj mobil se pokazil.“ Začala jsem se
procházet nemocničními chodbami. Musela jsem na chvíli vypadnout, nadechnout se
vzduchu, který nezapáchal po dezinfekci a zoufalství.
„Tvojí mámy?“ Audrey vydechla. „Kde jsi?“
„Janesville, v nemocnici. Moje teta je nemocná.“
„Janesville?“ Něco v Audryném hlasu mě znepokojilo.
„Je všechno v pořádku?“ prošla jsem další chodbou.
Bylo to jako labyrint a já se ztratila. „Audrey?“
„Ano, ano. Jenom...“ Vzdechla. „Je Zane s tebou?“
„Ne, proč?“
„Není?“
„Audrey...“ Zastavila jsem svoje kroky. „Co se děje?“
„Nevím. Tyler říkal, že se včera odpoledne choval divně
a pak náhle odešel Poškozený Řízení beze slova. Ale nebáli jsme se,
protože ty s ním bydlíš, a mysleli jsem si...Mysleli jsem si, že je
s tebou.“
Srdce mi začalo bušit v hrudi. „No, tady není.
Neviděla jsem ho od včerejšího poledne, když jsem odešla z města.“
„Sakra.“ Pauza. „Říkal ti něco o tom, kam jde? Řekl
ti vůbec něco?“
„Ne. Myslela jsem, že je s váma.“
„Sakra.“ řekla Audrey znovu.
No
do zatracený prdele. Polkla jsem
svou nerozumnou paniku. „Možná si zapomněl nabít mobil.“
„Jo, ale kde pak je? Není v Poškozeným Řízení nebo
s kýmkoliv, koho známe. Neotvírá, a zámek vypadá být zamčený.“
„A co jeho sestra? Možná šel na návštěvu.“
„Uprostřed týdne?“ Audrey zněla skepticky. „Nech mě se
podívat jestli má Ash její číslo. Zůstaň na příjmu. Zavolám ti zpátky.“
„Okej.“
Hovor se zrušil a já se kousala do rtu. Obavy
roztrhaly můj žaludek na nitky. „Kde je? Bože, doufám, že je v pořádku.“
Sluneční světlo prosvítalo skrz vchodový dveře a já
zamířila tím směrem. Náhle, být venku bylo jako psychická potřeba. Zdi mě
uzavíraly. Běžela jsem do dveří, otevřela je a vyskočila na parkoviště.
Zhluboka jsem se nadechla chladnýho vzduchu a houpala jsem mobilem
v ruce, jako by díky tomu měl zavibrovat dřív. Procházela jsem se parkovištěm,
jak jsem čekala, kráčela mezi auty, pozorovala budovy zvedající se za plotem.
Když mobil konečně zazvonil, téměř mi vypadnul
z ruky, kvůli mému spěchu ho zvednout. „Jo?“
„Dakoto. Jeho sestra včera umřela. Jeho švagr říkal, že
Zane byl dneska ráno na pohřbu, pak ale odešel zpátky do Madisonu.“
„Oh sakra.“ Ohla jsem se s rukou přes žaludek. Ježíši. „Mohl by...“ Bože, prosím ne. „Havarovat? Je to
možný...?“
„Rafe a Tyler už obvolávají nemocnice na okolí.
Zatím to vypadá, že do žadné nebyl přijat. Na cestě nebyly téměř žadné nehody
dneska ráno.“
„Tak kde je?“
Audrey se vzdálila od mobilu, mluvila s někým,
pravděpodobně s Ashem. Pak se vrátila „Ash říká, že se půjde pokusit
vylomit dveře do Zaneova bytu.“
Jiný druh strachu mi zkroutil vnitřnosti. „Co si myslí,
že se stalo?“
Audrey vzdechla. „Jen přijeď, dobře? Mířime tam.“
„Jo.“ zapotácela jsem se jak jsem zamířila zpátky
dovnitř. „Budu tam za půl hodiny.“
Zavěsila bez pozdravu, byla jsem v přílišném stresu na
zdvořilosti. Proběhla jsem nemocnicí, ztratila se a nakonec zavolala
tátovi, že musím odjet. Sotva jsem slyšela, co řekl předtím, než jsem zavěsila
a zeptala se na cestu. Pak jsem běžela dalšími chodbami a halami,
nakonec vyšla ven na jiné parkoviště, kde bylo i moje auto.
Modlila jsem se, aby motor vydržel ješte jednu cestu do
Madisonu, stoupla jsem na plyn a zamířila ulicí. Neobtěžovala jsem se
hudbou. Nesnesla bych ji, moje hlava byla už i tak plná hluku. Jizvy podél
jeho paží. Stín bolesti v jeho očích. Prosím
zařiď, aby si nic neudělal.
Jeho sestra umřela a já tady pro něj nebyla.
Nevěděla jsem. Ale na tom nezáleží. Já jsem tam zasraně nebyla.
Strach byl jako studená ruka mezi mýma lopatkama a ryl
ostré nehty do mých plic.
Prosím,
ať je v pořádku.
***
Zaslechla jsem zvuk sirén, jak jsem se blížila
k Zaneově budově, a ruce strachu se do mě zaryly hlouběji. Náhoda, pomyslela jsem si, jak jsem
zabočila na jeho ulici a zaparkovala. Prosím,
ať to je jenom náhoda. Sanitka se valila dolů ulicí a zaparkovala ani
ne dvacet stop dál, světla blikaly.
Do
prdele.
Zatím, co jsem otevřela dveře a vyšla ven,
ošetrovatelé pospíchali do budovy a já běžela za nima, srdce jsem měla až
v hrdle. Jejich boty bušily na schodech a já utíkala, abych jim
stačila. Možná to není pro Zanea, pomyslela jsem si nejasně, ale nasadila jsem
nové tempo. Možná to je pro někoho jiného v budově. Nemusí to být pro
Zanea.
Ale pak jsem našla jeho dveře provalené, široce otevřené,
hlasy se ozývaly zevnitř. Ash, myslím. Tyler. Erin a Audrey.
Polkla jsem svůj strach, vřítila se dovnitř, jen abych
byla zastavena scénou jako po apokalypse. Rozlámaný nábytek, rozbitý okno,
všude střepy. Zaneovi kresby, rozthané a zničené.
A pak jsem uviděla jeho, ležícího na boku na
podlaze- mdlýho, oči měl zavřené. Sotva jsem ho rozeznala. Jeho pankáč byl
v podstatě pryč, nerovně ostřihán, blízko k lebce. Měl kyslíkovou
maskou přes pusu a byl smrtelně bledý.
Ne.
Záchranaři ho zvedli na nosítka a přetočili ho na
bok. Neotevřel oči, nepohnul se.
Kolena se mi změnili na vodu, ale zachytila jsem se rámu
dveří, abych nespadla. Vzduch byl těžký a byl sílně cítit zvratky
a alkoholem.
„Ahoj, holka.“ Audrey se objevila po mém boku
a omotala kolem mě ruku. „Zvládlas to.“
„Co se stalo?“ Nevšimla jsem si žádný krve a oh
bože, byla jsem za to vděčná.
„Nejsem si jistá.“ Audrey hlas byl nejasný. „Nedýchal
dobře. Myslí si, že to může být otrava alkoholem.“ Zachvěla se. „Museli jsme
vyvalit dveře. Chvíli to trvalo.“
Ochromeně jsem chvíli sledovala jako zdravotníci
kontrolovali Zaneův puls, na jejich tvářích se objevily obavy a já se
začala třást. Oči mě pálily jako oheň.
„Bude v pořádku.“ řekla Audrey a postrčila mě
blíž. „Mohl se zadusit vlastními zvratky. Měl štěstí.“
Štěstí. Odtrhla jsem se od Audrey a zapotácela se
k nosítkam. „Jak mu je?“
Záchranář pokrčil ramena. „Dehydratace. Nízký cukr.“
Přikývnul na svého kolegu, kterej právé napichoval jehlu do Zaneovi ruky.
„Pracujeme na tom.“
Rychle a schopně připojil do jehly trubičku, a jeden
z nich držel průsvitný sáček s tekutinou. „Jdeme.“
Zvedli nosítka, a Ash přistoupil, aby držel sáček.
Společně, vyvedly Zanea ven a dolů po schodech. Audrey mě tahala spolu
s Tylerem a Erin, a následovaly jsme je k satnice a
sledovaly, jak ho nakladají.
„Nebyl ani při vědomí.“ dusila jsem se.
„No tak.“ řekl Tyler. „Pojedeme za nima do nemocnice.“
Audrey mě potáhla za ruku a já přikývla, hrdlo jsem
měla, tak těsné, že jsem nemohla mluvit.
„Je to silnej kluk.“ řekla. „Dostane se z toho.“
Byla šance, že by ne? Sakra.
Už jsem nemohla udržet slzy. Obejmula mě rukou, jak se mi zaseknul dech.
Zavzlykala jsem jí do ramena, snažila se být potichu, jako by na tom záleželo.
Odvedla mě k svému autu a posadila mě dovnitř, pak Ash vklouznul na
sedadlo řidiče a vyrazili jsme.
I přes slzy jsem porozovala, jak jsme míjeli budovy
a auta. Jak se tohle stalo? Téměř se upil k smrti.
´Nepotřebuju to,
když jsi tady ty.´
Jeho sestra umřela a já tam nebyla.
Budovy se měnily v uplakané tváře, auta na pukající
čelisti, a já se zkroutila na zadním sedadle a přála si, aby tahle noční
můra skončila. Abych nikdy nedostala hovor o tetě Carolině a neodešla
z města.
Aby se čas přetočil na včerejší ráno a prostě
zastavil.
***
Zane se neprobíral. Už to byly čtyři dny od doby, kdy byl
přivezen do nemocnice a umístěn na jednotku intenzivní péče. Na nic
nereagoval. Doktoři se domnívaly, že to bude hypoglykemie, nebezpečně nízký
cukr v důsledku zvracení. Pumpovali mu do žil glukózu, spolu
s tekutinami a antibiotiky. Alespoň se nezdálo, že by měl zraněnou
hlavu nebo nějaké vnitřní zranění. On jenom...neodpovídal. Bylo to tak divné,
vidět ho na rovné nemocniční posteli, bílé plachty vytáhnuté až
k podpažím, bílé zdi a bílé stoly, zatímco on hrál barvami na jeho
potetovaný hrudi a ruk a modrou, která zůstala po jeho pankáči.
Jenom jeho kůže byla bledá jako plachty
a z toho se mi chtělo zvracet. Pořád jsem si neuvědomovala, co se
stalo. Nemůžu uvěrit tomu, že je to Zane, kterýho drží v tomhle malým
nemocničním pokoji. Monitorují ho. Ujišťují se, že nepřestane dýchat nebo se
nezadusí vlastními zvratky. Měl cévku - to vím, a kyslíkovou masku měl
pořád na puse. Jehlu zapíchnutou do ruky, pumpující ho antibiotikami,
tekutinami a bůh ví čím ještě.
Sěděla jsem po jeho straně, držela ho za ruku, modré
závěsy nám poskytovaly náznak soukromí.
„Vzbuď se.“ zašeptala jsem. „Dělej, Zane. Už jsi
odpočíval dost. Vzbuď se.“
Doktoři říkali, že pravdepodobně ano. Ale nemůžou si být
jistí a já nemůžu vzít zopovědnost za to, že se neprobírá. Ne, když to vím
najisto. Když vím...že bez něj nemůžu žít. Doktoři říkali, že s ním máme
mluvit a dám jim vědět jestli by nějak reagoval. Tak jsem mluvila
a mluvila, doufala.
Bratrství chodilo do tohohle pokoje, tak častě, jsem si
byla celkem jistá, že nemocnice najme bodygarda, aby je všechny udrželi venku.
Plížili se i po návštěvních hodinách a seděli tady se Zanem. Mluvili
na něj. Proklínali ho. Nařizovali mu, aby se probral.
Bylo dobře, že většina postelí v tomhle pokoji byla
prázdná, protože jinak by to nefungovalo. Děvčata byli víc citlivé. Erin ho
hladila po tvářích a mluvila k němu. Tessa položila ruce na jeho.
Audrey položila obě ruce na jeho hruď i přes přikrývky. Dokáže to cítit?
Dokáže to slyšet?
Pak tady byly i kluci ze Řízení- kluci, který Zane
přijal a kteří pracovali v Poškozeném Řízení - Micah, Seth, Shane
a Ocean. Byly tichší než Bratrství, necítily se spolu tak příjemně, ale
seděli tady se Zanem, říkali mu o každém dni, a zírali na něj, čekali
až jim odpoví.
Bylo to srdcervoucí. Vzlíželi k němu, očekávali, že
je povede. Nikdy jsem neuvědomila kolik odpovědnosti nese na svých ramenech,
kolik životů změnil k lepšímu.
Odešli, a já se vrátila na moje obvyklé místo vedle
něj. Čtyři dny, a byla to tak nějak rutina, i když smutná. Nespala
jsem čtyři dny. Nemohla jsem. Sestřičky byly milé, a nechaly mě, abych
s ním zůstala. Nebyla jsem jistá, jestli to pomáhá.
Projela jsem rukama po jeho nahé, svalnaté ruce, přes
tetování a jízvy, po krku až ke zarostlý bradě. Jeho puls byl na tomto
místě silný, a nechala jsem svoje prsty tam setrvat. Pak jsem ho pohladila
po tváři, po očních víčkach, po obočí, cestovala svými prsty dolů k jeho
měkkým rtům, jeho silný čelisti.
Rty se mi zachvěly. „To jsem já, Dakota.“ Hlas jsem měla
tichý, ale přinutila jsem se mluvit, v případě, že by mě slyšel. „Jsem
tady, s tebou. Otevři oči s podívej se na mě. Dělej.“
Mluvila jsem, dokud mi nevychlo v hrdle tak, že jsem
jenom chrčela, tak jsem se opřela zpátky a sebrala svůj skicák. Další nová
rutina. Tužka v ruce, rty stlačené mezi zuby, kreslila jsem ho. Kreslila
jsem jeho nádhernou tvář, jeho ramena...Neviděla jsem z něho víc, ale
pamatovala jsem si. Vím, jak vypadá pod všemi přikrývkami. Pak jsem nakreslila
kolem něj pavouky a draka. Symboly štěstí. Ochránce. Nakreslila jsem noční
motýlky s lebkama, aby odehnaly smrt. Použila jsem magii.
„Zatančila bych nahá kolem ohně a namalovala si prsa
na červeno, kdyby to pomohlo. Sakra, podřízla bych si žíly a vylila pro
tebe krev. Dala bych svou pravou ruku, aby ses probudil a byl
v pořádku. Slyšíš mě?“
Prosím,
funguj.
Ale hodiny ubíhaly a čas na mým mobilu mi řekl, že
den je u konce. Nevzbudil se, a já si nemohla pomoct, ale bála jsem
se, že možná ani nechce.
Zavřela jsem svůj skicák a připravila se na noc.
„Dala bych ti cokoliv.“ řekla jsem, jak jsem se nahla
k posteli, podepřela si bradu u ruku a zírala na jeho vážnou
tvář. „Vzdala bych se vší kontroly. Věřila bych ti ve všem, co bys se mnou
chtěl udělat. Miluju tě takovýho, jaký jsi. Jen se vrať.“
Vrať
se ke mě.
***
Seděla jsem v nemocniční kávarně, rukama jsem
svírala hrnek s čajem už dávno studeným a hlavu jsem měla skloněnou.
Tak unavená. Tak prázdná. Srdce mi nepřestávalo bít jako
o závod. Myšlenky mi nepřestávaly vířit v nesmyslných kruzích. Zane.
Vždycky se vrátí k němu. Usrkla jsem si ze studenýho čaje, bojovala
s pálením za mým obočím. Už, když jsem si myslela, že všechny slzy se ze
mě vylily, přišly další.
Někdo odtáhnul židli a sednul se naproti mě.
Rozmazaně jsem si všimla, že to Asher. Jeho pusa jenom tenká linie, a jeho
obočí by téměř těsně spojené.
„Ptá po tobě.“ řekl a jenom tam seděl potom, co na
mě hodil svou bombu.
Srdce mi zaburácelo v hrudi, jak jsem vyskočila na
nohy. „Je vzhůru?“
„Možná. Ne skutečně. Ještě ne.“ Otřel si rukou obličej,
jeho oči se zaleskly únavou a obavami. „Nevím.“
Odešla jsem bez dalšího slova, který by mě navigovaly
labyrintem chodeb a schodů. Pamatovala jsem si cestu na jednotku
intenzivní péče, a připlížila jsem se tam, navždy ztracená.
Rafe právě vycházel se Zaneova pokoje, ale nevypadal, že
by mě spatřil dokud do mě téměř nenarazil.
„Dakoto.“ Jeho hlas byl nevrlý.
„Je vzhůru?“ Snažila jsem se proklouznout okolo něj, ale
on mě vzal za ramena a zastavil mě. „Musím ho vidět.“
„Doktoři jsou uvnitř s ním.“
„Sakra, ale je vzhůru, Rafe? To je vše, co chci vědět.“
Pokrčil rameny. „Nejsem si jistý. Mumlal nějaký věci. To
je dobrý znamení, ne?“
Oh,
Bože, ano, to je.
Vstoupila jsem do pokoje bez toho, aby věděla, co
očekávat. Co jsem neočekávala bylo, vidět Zanea vypadajícího stejně-ležícího na
posteli, tiše, jako by spal.
Doktoři postávali nad jeho postelí, mluvily tichými
hlasy. Jejich pohledy přeletěly ze mě zpět do papírů, až nakonec přikývli
a řekli tu nejlepší věc, co jsem slyšela tenhle týden. Sakra, rok.
„Probouzí se.“
Zapotácela jsem se k židli a klesla na ni, nohy
jsem měla příliš slabé, aby mě nesly. „Oh, díky Bohu.“
„Je vzhůru i teď?“ zeptal se ze dveří Ash,
a tak jsem si všimla Rafe a ostatní za ním.
„Spí.“ Doktoři se podívali dolů na Zanea. „Bude mu trvat
ještě několik dní než se zotaví úplně. Ale jsme moc spokojení s jeho
postupem. Teď musíte mít trpělivost a nechat na čas, aby se posbíral.“
Sotva jsem si byla vědomá slabých rukou, který se omotaly
kolem mě a Audrey šeptající, že všechno bude v pořádku. Asher stál za
ní, ruku měl na jejím rameni. Erin objímala Tylera, slzy ji stékaly po tvářích.
Dylan se opíral o okenní rám, ruce složené na hrudi, úškleb se mu udělal
na obličeji a Tessa se pro jednou nedívala na něj, ale na mě. Zamrkala
a usmála se, i když její oči se příliš leskly.
„Musíte jít ven, prosím.“ řekli doktoři, a sestry
nás uspěchaně vyvedli ven.
„Já zůstanu.“ zašeptala jsem, a když se mi sestry
snažili říct, že musím jít, řekla jsem hlasitěji: „Já zůstanu.“
Jeden po druhém se otočily, a sestry na chvíli
mluvili s doktorama a ti po mě stříleli otrávenými pohledy.
Nestarám se. Ani když ke mě přišla a jemně řekla:
„Už bude v pořádku, holka. Taky si potřebuješ odpočinout.“
„Chci zůstat.“ prosila jsem ji očima, aby mě pochopila.
Nemůžu ho znovu nechat osamotě, už ne, ne teď.
„Dobře.“ vzdechla a pokrčila rameny. „Budu
v místnosti pro sestry na konci chodby, kdybys něco potřebovala.“
Zatáhla závěsy a odešla. Dveře se zavřely
a byla jsem tady jenom já a on. Přistoupila jsem k posteli,
a posadila se na moje obvyklé místo, vytáhla svůj skicák a tužku,
a přehodila jsem si ruku přes obličej, protože jsem měla mokrý tváře.
„Jsem tady.“ řeka jsem. „To jsem já, Dakota a budu
hned tady vedle, dokud neotevřeš oči a nepodíváš se na mě.“
***
„Jak se mají všichni?“ zeptala jsem se, držela si mobil
medzi tváří a ramenem, jak jsem otevírala dveře a vyšla ven. Pořád
jsem neměla čas si koupit nový. Nemůžu Zanea nechat samotnýho.
Bylo pozdní odpoledne, a obloha hrála barvami.
Nadechla jsem se čerstvýho vzduchu a zavřela oči.
„Fajn.“ zamumlal táta. „Tak dobře, jak jen to jde. Kdy se
vrátíš, Koty? Teta Carolina se po tobě ptá, a tvoje máma...byla by ráda,
kdybys byla po jejím boku.“
„Ja vím. Myslíš, že to nevím? Ale nemůžu. Ještě ne.“
„Proč? Říkalas, že tvůj kamarád je zraněný?“
„Jo.“ Těžce jsem polkla, s knedíkem v krku.
„Oh, zlatíčko...“ Byl na chvíli zticha, a to bylo
dobře, protože jsem potřebovala čas, abych se posbírala.
„Uzdravuje se.“
„Je to tvůj přítel?“
Zatřásla jsem hlavou, i když on to nemohl vidět.
Nevím, co Zane a já jsme. Nezáleží na tom. „Musím už jít, tati.“
„Okej, Koty, dej mi vědět, když budeš něco potřebovat.“
„Jasně.“
Zrušila jsem hovor a nadechovala se znovu
a znovu. Zane většinou spal, ale i to, co byl vzhůru nevypadal, že by
mě viděl. Strašilo mě to. Doktoři si nebyly jisti, co je špatně.
„Dakoto!“ Mužský has zněl nálehavě, a já se otočila
na podpatku abych, uviděla Rafa běžícího ke mě.
Sakra. „Co se děje? On jen...“ Ohnul se a funěl. „Ptá se
po tobě.“
„Skutečně?“ Naděje zahořela, jasně a vysoce. „Je už
plně vzhůru? Už jdu-„
„Dakoto, počkej.“ Zastrčil si blonďatej pramen
a ucho, jak se narovnal. „Je trochu zmatený.“
„Jak to myslíš?“
„Myslí si...“ Rafe se zamračil. „Myslí si, že umíráš.“
„Co?“ hleděla jsem na něj.“
„Jsi nemocná?“
„Nemocná?“
„Říkal...říkal, že máš rakovinu.“
Potřásla jsem hlavou, neschopná mluvit. „Nemám rakovinu.“
Rafe vypadal, že se mu ulevilo. „Říkal jsem ti, je
zmatený. Doktor říkal, že se to může stát po tom co se probudí, a že
dehydratace může s tvojí hlavou udělat vtipný věci.“
„Možná si mě plete s jeho sestrou.“
„Možná.“ Rafe kopnul do kamene. „Sakra.“ Vzdechnul. „Běž
za ním, předtím než upadne znovu do spaní. Přísahám, že jsem nikdy ve svém
životě neviděl nikoho spát takhle moc.“
Nechala jsem ho s jeho mumláním a pospíchala
dovnitř. Jak jsem šla známou cestou k Zaneovýmu pokoji, zvažovala jsem
Rafeovy slova. Doktoři náš varovaly, že první týden bude Zane hodně spát.
Vzbudiť se z kómatu není jednoduchý. To vím. Vím to líp než kdokoliv. Byla
jsem tam, a vím, že ne každej se vrátí stejný jako předtím. Myšlenka, že
se Zane nezotaví kompletně bolela jako bodná rána. Přestaň takhle přemýšlet.
Zane bude v pořádku. Je silný... musí být v pořádku.
Kroky se rozléhaly, jak jsem zahla za roh a spatřila
jeho pokoj. Otočila jsem klikou a vstoupila dovnitř, pak zastavila, abych
popadla dech. Zaseknul se mi v hrdle.
Seděl, záda měl podepřené hromadou polštářů, ruce měl
v klíně. Měl na sobě zelený nemocniční oděv, který odhaloval jeho ramena.
Kyslíková maska byla pryč. A on se díval před sebe, jeho pohled se ani
nepohnul, když jsem přistoupila k němu blíž.
„Zane.“ Posadila jsem se na postel, a natáhla se po
jeho ruce. Když jsem omotala prsty kolem jeho, byly studené a pevné. „Rafe
říkal, že ses po mě ptal.“ Tak nějak.
„To jsem já Dakota. Jsem tady.“
Rty se mu pohnuly. Jeho obočí se srazilo k sobě.
„Dakoto.“ zašeptal, a já téměř spadla z postele.
„Ano.“ zlomil se mi hlas. K čertu, moje srdce se téměř rozletělo radostí. „Ano,
jsem to já.“
Jeho víčka sebou škubly a hlasitě vydechnul. „Nemůžu
ji najít. Musím ji najít.“
„Jsem tady. Přímo tady.“
„Umírá. Musím ji najít-„
„Neumírám.“ Co se
k sakru děje? Sevřela jsem jeho ruku. „Ne, Zane, jsem v pořádku.“
„Umírá.“ Bylo to děsivé, poslouchat jeho chraptivý hlas,
jak pořád opakuje tuhlu divnou, znepokojující věc. „Všichni zkurveně umírají.“
„No, já ne.“ Hruď jsem měla příliš těsnou, abych mohla
dýchat. „Podívej se na mě, Zane.“
„Má rakovinu. Nevypadá to dobře. Musím jí říct, že to
vím, ale na tom nezáleží. Sakra, nezáleží na tom. Neopustím ji. Zůstanu. Já-„
„Zane!“ Vzala jsem ho za tváře oběma rukama
a otočila ho ke mě. „Řekla jsem, že neumírám. Nejsem nemocná. Slyšíš mě?“
Zamrkal a zamračil se. „Nemůže umřít.“ Jeho tmavé
oči se zaleskly od náhlých slz. „Miluju ji.“
Srdce mi šlo vyskočit z hrudi. Bože, on si skutečně
myslí, že umírám, a...a miluje mě?
„Nejsem nemocná.“ řekla jsem, dusila se vlastním hlasem.
„Proč by sis myslel, že já...?“
„Dostal jsem vzkaz.“ zašeptal, jeho zamračení se
prohloubilo.
Jaký
vzkaz? Musí být něco, co
můžu uděla,t abych ho dostala z toho oparu. Nakreslila jsem jeho portrét,
plakala, mluvila s ním, třásla s ním, a nic z toho nevypadlo, že
by fungovalo.
Je čas na víc drastické opatření. Šílené opatření. Myslím
tím, nevěřím v magii, ne skutečně...
Ale věřím
v Zanea, a proto jsem se pohla dopředu, položila ruce na jeho tváře
a políbila ho.
Ďakujem☺
OdpovědětVymazat