Zane - 13. kapitola

Překlad: Alice
Kor.: Peťule

ZANE

Zavedl jsem jí pozpátku do svojí ložnice snažíc se příliš nemyslet na to, co dělám. Myslím tím - sakra, měl jsem ji přesně, kde jsem ji chtěl mít, kde jsem se ji snažil dostat už od začátku. Mým způsobem. Stejně, jak jsem to dělal v koutech po barech, v kabinkách na toaletě, s holkami, jejichž jméno jsem ani neznal.

A nemohl jsem to udělat. Nemohl jsem se přes to dostat. Nemohl jsem to dokončit.

Dakota narazila do rámu dveří a já ji zachytil, vytrhnul si myšlenky na teď a tady. Zírala na mě - ty velké, kulaté oči a zářící otázkou, jedno ramínko jejich bílých šatů měla sklouzlý z ramene, téměř odhalila svoje sexy prso.

Můj penis ztvrdnul ještě víc a musel jsem se kousat do vnitřní tváře, abych hlasitě nevzdychnul. Namířil jsem ji do mojí postele a pustil ji. Natlačil jsem koleno mezi její nohy a ohnul se nad ni, dotknul se jejich perfektních rtů, nasával každý detail její krásný tváře.

Chyběla mi. Bože, tenhle víkend mi chyběla jako čert. Chtěl jsem prozkoumat její tělo, kreslit na něj, pokrýt ho mými návrhy. Pokrýt ho mým tělem, mou vůni. Označit ji jako svou. Chtěl jsem se dotýkat, ochutnávat, nasávat a chtěl jsem do ní vstoupit - naplnit ji.

Udělat ji svou.

Ježíši, už nedokážu udržet svou hlavu nad vodou. Měl jsem pocit, že se chystám vykolejit. Příliš rychle. Tohle jsem už jednou zkoušel, tuhle... vztahovou věc. Jestli to, tak bylo. Do prdele jsem v tom už tak hluboko.

Pak mezi nás sáhla, obmotala svou malou ruku kolem mýho penisu a zatraceně, nestarám se jestli dneska umřu. Boky se mi prolomily, moje břišní svaly se napjaly, všechen vzduch mi uniknul z plic a všechno na co jsem dokázal myslet, bylo narážet do ní.

Zvedla se pode mnou, rozevřela nohy, aby mohla zatlačit. Pod šaty byla nahá, její kalhotky byly pryč a já zvedl lehkou látku. abych ji mohl vidět a skutečně se na ni poprvé podívat. Měl jsem pravdu, byla oholená, hebká a nádherná, otevřená pro mě, její klirotis byl jako perla v mušli, čekal až se ho dotknu - zakroutit ho do svých prstů.

Sakra, tahle holka brala dech. Cestoval jsem rukou po jejím krku, přes jeji ňadra a sledoval, jak její bradavky ztvrdly. Vyhrnul jsem ji šaty víc a pomazlil se s jejím plochým břichem. Ponořil jsem palec do jejího chutnýho pupíku, pak pokračoval v cestě níž.

Zavzdychala, když jsem se dotknul jejího klitorisu. Byla neuvěřitělně vlhká z dvou orgasmů, a její hladkost poslala bolestivé výboje touhy do mých koulí.

Krucinál.

Moje prsty se ponořily do ní, a ona se kolem mě okamžitě uzamkla. Zavřel jsem oči a nadechnul se vůně jejího vzrušení - slanýho karamelu a kouře.

Teď. Jo. Pozoroval jsem její tvář a viděl, jak se její krásný rysy zvedly pokaždé, co jsem pohnul prsty v ní a věděl jsem, že už nemůžu čekat déle. Vytáhnul jsem z ní prsty a chytil za penis, nastavil ho do jejího otvoru a vklouznul do jejího tepla jediným pomalým pohybem.

Tlak se rychle budoval vzadu mých koulí, tak jsem mohl dýchat jen těžce, když jsem se pohyboval z ní a do ní, můj pulz zrychloval a zrychloval. Její rty se otevřely, její obočí se nazvedlo jako v překvapení. Nevím proč, ale když se sevřela kolem mýho penisu jako do pěsti, její záda se ohly až z postele.

Byla ta nejkrásnější věc jakou jsem, kdy viděl, a jak se svíjela v orgasmu, sáhnul jsem po její tváři, pohladil ji po líci.

A vykřiknul, jak se ograsmus provalil skrz mě a převzal nade mnou kontrolu. Moje tělo se zaseklo, moje plíce se stačily, dokud jsem nemohl dýchat. Do prdele, udělal jsem se tak silně, že jsem viděl hvězdičky a komety a celou zatracenou galaxii.

A ona byla centrum toho všeho, naplnila moje vidění a já jsem nemohl vidět nic jiného. Zatraceně - jsem zamilovaný. Zamiloval jsem se do ní, až příliš hluboko.

Měl jsem to vědět líp. Měl jsem se držet Zaneových zákonů. Nikdy si nikoho nepustit blíž, protože umře nebo odejde.

Jo. Na to je teď už zasraně pozdě.

***

Byl jsem ztracen ve vzpomínkach bolesti a strachu - ruce na mě sahaly, hlasy křičely moje jméno, když se něco probilo skrz. Sen se rozbil a já zavzdychal, chycen mezi podvědomím a realitou.

Kde to jsem? Co se stalo? Proč se nemůžu pohnout?

Sevřel jsem zuby a zjistil jsem, že jsem obmotaný kolem něčeho teplýho a měkkýho. Zamrkal jsem očima a počkal, než se moje zamlžené vidění zaostří. Doufal jsem, že jsem neudělal nic hloupýho během mýho snu, protože poslední noc...

Poslední noc jsem byl s Dakotou. A ona je přímo tady, zkroucená v mém náručí. Byla otočená zády ke mě, tetovaní nočního motýlka bylo sotva viditelné v šedým světle svitání, který pronikalo z okna. Studoval jsem sladkou křivku jejího ramene, plochu jejího krku.

Pak se napjala a zkroutila se ještě víc. Uniknul ji vzdech.

Takže tohle mě probudilo. Zlý sen? Zamračil jsem se v polo-světle, nevěděl jsem, co dělat, když jsem to nebyl já, kdo měl noční můru.

Někdy, když jsem žil s Emmou a měl špatný sny, vzbudila mě a hladila mou ruku, dokud jsem konečně znovu nedýchal normálně.

Jako graf.

Sáhnul jsem na Dakotino rameno, pak ji pohladil po paži. „Shh, je to okej.“ zašeptal jsem. „Jsi v pořádku. Slibuju.“

Znovu zavzdychala, pak sebou trhla a otočila se. Předtím, než jsem si uvědomil, co se stalo, otočila se mi v rukou a obtočila se mi kolem krku a přitiskla se, co nejblíž.

Šokem jsem zamrznul, nepohnul jsem se, jak odpočívala hlavou na mým rameni, její jemný vlasy mě lechtaly. Sbohem malá věčnosti  a já kolem ní opět omotal ruce.

Mazlení. V mojí posteli. S holkou.

To musí být konec světa. Čekal jsem, než mě přemůže temnota. Na zemětřesení nebo bombu, kalamitu, která by nás oba sebrala sebou.

Nic se nestalo.

Trochu jsem se uvolnil a prošel prsty jejími vlasy. „Jsi v pořádku?“

Přikývla. „Noční můra.“

„O čem?“

Těžce polkla. Pocítil jsem, jak se jí pohnulo hrdlo. „Padání.“

Napjal jsem se. „Proč se tak bojíš padání?“

Nic neřekla.

„Jdi znovu spát.“ zašeptal jsem.

„Nechci.“ Zněla jako mrzutý dítě a já se i přes to usmál. „Řekni mi něco o sobě.“

„Můj život není pohádka.“

„Nikdy jsem netvrdil, že je. Buduju si svou složku o tobě, jak víš.“

„Skutečně?“ V hrudi mě příjemně tlačilo, jako polibek v mém středě. Oh, sakra. A nejhorší část byla to, že jsem ji o tom chtěl říct. Celej smutnej příběh mojí minulosti. Všechno, co polámalo mou  hlavu. Ztratil jsem se pořád můžu. „Co bys chtěla vědět?“

„Proč máš piercingy v penisu.“ řekla.

Dusil jsem se smíchy. Tohle jsem sakra nečekal. „Skutečně?“

„Skutečně.“ Vážně přikývla a podívala do mýho klína. Byl jsem nahý, a  sakra, tvrdnul jsem jenom pod jejím pohledem. Jeji ruka se pohnula na kroužek v mojí bradavce a hrála si s ní, a přeze mě se provalil rozruch, vystřelil přímo do mýho penisu, takže se sevřel s postavil se až k mýmu břichu. „Řekni mi.“ řekla.

Neměl jsem zdání, o čem to mluvila. Zatraceně.

„O  Jakubovým řádu.“  pokračovala, pořád si hrála s tím zatraceným piercingem. „Proč sis ho dal? Zpříjemňuje ti sex?“

„Já, uh...“Její ruka putovala níž po mojí hrudi až k penisu a jak k čertu jsem měl takhle myslet? „Jo.“

„Takže proto jsi to udělal?“

„Ne. Dakoto... Oh sakra.“ Její ruka si teď hrála s Jakubovým řádem, jemně tahala a kroutila nimi, co mi způsobovalo, že se mi vyklenuly záda.

„Muselo to bolet.“

,,Jo. Ale na to jsem zvyklý.“

Její ruka se zastavila. „Máš rád bolest.“

Moje boky se bezmyšlenkovitě pohybovaly. „To záleží.“

„Na čem?“

Ježíši. „Někdy to potřebuju. Ne moc. Jenom trochu.“

„Takhle jsi si pořezal i ruce?“

No k čertu. Sevřel jsem čelist a prohodil si ruku přes obličej. Ovšem, že si to všimla. „Jo. Zvyknul jsem si to dělat. Udělala jsi to někdy i ty?“

Neodověděla na mou otázku. Na místo toho se zeptala jinou. „A co pití?“

„Co s tím?“

„Často se opíjíš do bezvědomí?“

Skrčil jsem se. Můj penis ji pulzoval v ruce. „Někdy. Nepotřebuju to, když jsi tady ty.“ A to není divný?

„Dobře.“

Její ruka se uzamkla kolem mýho penisu a dlouhý vzdech mi uniknul z hrdla. „Ježíši, zabíjíš mě.“

„Jak pocítiš ty piercingy, když ti ho vykouřím?“ Pohnula se dolů  a olízlaa vrcholek mýho penisu, jako by to byla její oblíbená třešňová zmrzlina.

„Ugh.“ Pusa mi nefungovala. Mozek mi explodoval. Jak asi mám odpovědět?“

„Myslím, že to budeme muset zjistit.“ řekla a polkla můj penis, vzala si ho hluboko.

Do prdele, tohle je tak skvělé. Nasála mě, kroužila jazykem po krajích, pak se zvedla a olízla vrcholek a malej rozparek. Pak si mě znovu sebrala hlouběji, její jazyk si hrál s mými piercingy a moje boky se vyklenuly z matrace.

Oh ano, zlato. Sakra. Nebude to trvat ani pět vteřin. Moje koule se zvedly a modraly, můj penis sebou trhnul a pulzoval přesně v rytmu s mým srdcem.

Neměl jsem kontrolu, uvědomil jsem si. Odevzal jsem se jí. A ona se o mě stará. Sáhnul jsem dolů, odhrnul ji vlasy z obličeje a ona na mě zamrkala. Moja pusa se zkroutila do úsměvu, vyformovala se do O a moje vidění zešedlo.

Vzdáleně jsem se slyšel zavzdychat - vidět, jak se moje boky vyklenuly a trhly sebou. Pocítil jsem, jak mi tekutina vytřískla z koulí a ven z penisu a spálila mě rozkoší. Měl jsem pocit, že padám  nebo lítám, nebo se vznáším ve vesmíru.

Když byl konec, potom, co jsem měl pocit, že přešly roky a svět pokračoval v točení -  já tam ležel, funěl jako ještěrka na horkým kameni, moje tělo bylo bez kostí a těžké. 

Dakota klečela na posteli, pozorovala mě. Musel jsem něco říct. Cokoliv.

„To bylo...“ Olíznul jsem si vyschlý rty. „To bylo zatraceně úžasný.“

A myslel jsem to tak. Nikdy jsem nic takovýho necítil.

„Kvůli piercingům?“ Seděla tam úplně nahá, sexy jako nikdy a ptá se mě na tohle?

„Jasně, že ne. To všechno jsi byla ty, zlato.“

Naklonila hlavu na stranu, opět se usmála. „Zlato?“

Oh do prdele. Opět jsem uklouznul. Já dávám sladký jména mojí holce?

A tady to je. Moje holka. Přítelkyně. Milenka. Kamarádka.

„Pojď sem.“ Natáhnul jsem se pro ni a ona se zhroutila do mýho náručí. Zvedla obličej a já ji políbil, neschopný odolat.

„Pojď sem, zlato.“ zamumlala mi do rtů a já se zasmál.

Ani nedokážu spočítat kolikkrát mě rozesmála v posledních dnech. Více, než měsíce předtím.

„Moje zlato.“ zašeptal jsem a ona dala na moje rty  další polibek.

Pořád jsem lítal ve výškách. Bylo tam teplo a jasno a nechtěl jsem se podívat dolů. A to varovné zvonění? Ať si zvoní v mojí hlavě. Nestarám se.

Teď se chopím svých šancí.

***

Byla středa a práce v Poškozeném Řízení se táhla. Jeden z mých zákazníků zrušil objednávku, tak jsem si šel ven zapálit. Poslal jsem Dakotě textovku a zeptal se, jak se jí vede, ale nedostal jsem odpověď. Byla zaneprázdněná pojektem z grafiky, když jsem dneska ráno odcházel z domu.

Domov. Jo, začínám mít pocit, že je to domov, víc než kdy jindy. Myšlenka, že bych si našel jiného spolubydlícího byla nemožná. Chtěl jsem ji navrhnout, aby se ke mě nastěhovala. Možná dneska, po večeři. Jestli zvládnu od ní držet ruce pryč dost dlouho na to, abych zprovoznil můj mozek. S úšklebkem jsem strčil mobil do zadní kapsy. Takže okej, malá bolest se mi pořád zabodával do duše. Pořád jsem byl hluboko, pořád jsem se zmítal, ale vypadalo to, že Dakotě to nevadí. Smála se, šťouchala mě do žeber, lechtala mě, pak mě líbala a napravovala všechno na světě.

Byla jako zázračný lepidlo. Krásné, sexy, divoké super lepidlo, který mě drží pohromadě, když si myslím, že se rozpadám.

Koupím ji ledničku jenom pro její zmrzliny. Koupím ji tolik zmrzlin, že její rty budou do smrti chutnat jako sladká jahoda. Udělám...

Sakra. Popotáhnul jsem a potřásl hlavou. Odhodil jsem cigaretový nedopalek na stranu a stoupl na něj, pak se otočil zpátky dovnitř, když mi zavibroval mobil. Šklebíc se jsem ho vytáhnul.

Ale nebylo to od Dakoty. Bylo to od Matta. Ledové pocity mi zaplavily žaludek. Dobrý zprávy? V žádným případě. Zmáčknul jsem otevřít a přečetl si ji. Byl stručný a jenom se zeptal jestli bych s ním mohl mluvit.

Zíral jsem na to, snažíl se posbírat svou odvahu a zavolat mu, když se dveře rozletěly a vyšel ven Rafe.

„Čau.“ Loudal se ke mě, ruce měl v kapsách. „Máš minutu?“

Nemohl jsem promluvit. Mysl jsem měl pořád v textovce. Možná jsou to dobrý zprávy. Proč by k čertu ne? Proč moje mysl musí jít přímo k tomu zlýmu? Možná je Emmě líp. Možná se stal zázrak. Medicínské zázraky se dějí pořád.

„Z-mane?“ Rafe mě pozoroval, oči zúžené.

„Co?“

„Klídek, chlape. Kluci a já jsme se tě jenom chtěli zeptat jestli bys nepromuvil s Dylenem.“

„Promluvit?“ Nemohl jsem zformulovat delší větu. Moje mysl měla pocit, že se trhá na kousky. Moje myšlenky byly chatrné.

„Jo. Promluvit si s ním. Zeptat se ho, co se děje. S námi nemluví, ale s tebou bude. To víš.“

Podíval jsem se na svůj mobil. Musím zavolat Mattovi. Nemám na výběr. „Okej.“

„Dobře.“ Rafe přikýnul a pořád mě sledoval podezíravým pohledem. „Jsi v pohodě?“

Sevřel jsem rty a zatřásl hlavou.

„Zane-„

„Ne teď, debile.“

„Ale ty-„

„Ne teď, sakra.“

Rafe se zamračil. „Už se tě na to ptám měsíce, kruci. Staráme se o sebe. Řekls-„

„Srát na to, co jsem řekl. Srát na všechny.“ Krev mi pulzovala.  Hruď se mi stahovala. „Nemůžu se starat o každýho. Tak proč už kurva nezmizíš.“

Rafe spadla brada. Zbednul. Ale bez dalšího slova se otočil a ztratil se vevnitř. Neudeřil mě, jak jsem si myslel. Doufal jsem, že by mohl, takže  nebudu muset volat a zjistit to, co nechci vědět.

Prsty se mi chvěly, jak jsem roloval mými kontakty, našel Mattovo číslo a stiskl ´volat´. Sáhnul jsem do kapsy pro cigarety. Než jsem ho našel, Matt to zvednul.

„Zane.“ Jeho hlas byl tvrdý, jako by kouřil den i noc. Možná jo.  „Čau.“

„Nazdar, chlape.“ Snažil jsem se polknout, ale měl v hrdle poušť. „Jak to jde?“

Ticho se natahovalo jako gumička, dlouhá a tenká, a ještě tenší, než jsem si myslel, že moje vyrovnanost praskne spolu s ní.

„Zane...“ Mattův hlas se zlomil a do prdele, ne. Krucinál ne.

„Přestaň.“ zašeptal jsem. Ne, nechci to vědět. Nechci vědět-

„Je konec. Je mrtvá, Odešla v pokoji, ve spaní. Potřebuješ...“

Jeho hlas vyblednul. Krev, která se mi hrnula do uší, byla příliš hlasitá. Potřebuju si sednout. Potřebuju začít utíkat. Nevím, co k čertu bych potřeboval.

„...pohřeb.“ říkal Matt. „Zítra ráno, v Bolinbrooku. Rozloučka je dneska večer.“

Zítra. Pohřeb. Emmin pohřeb.

Snažil jsem se promluvit, ale nevyšel ze mě ani hlásek.

„Zane, jsi tam?“ Mattův hlas se znovu zlomil a já zavřel oči. Měl jsem pocit, že mi expoduje hlava.

„Jo.“

„Přijdeš dneska?“

Hloupě jsem přikývnul, postavil si nastranu, mluvil do svýho mobilu. „Jo.“ Můj hlas sotva vyšel ven, trhaný a chrativý. „Ano, přijedu.“

„Uvidíme se tehdy později.“

Hovor skončil a já se našel stát a chodníku, v skutečnosti jsem moc necítil nohy. Necítil jsem nic. Kromě mojí bolavé hrudi. Podíval jsem se dolů, čekal že uvidím kulku, která se provrtala skrz. Rozširující se skvrnu. Díru.

Ale nebylo tam nic. Nic, co by mi napovědělo, co se stalo. Proč to bolí tak moc.

Emma.

Nerozloučil jsem se. Byla sotva při vědomí celý víkend, co jsem tam byl a když byla, neřekl jsem ani slovo. Usmála se na mě jednou. Opětoval jsem ji úsměv a pěsti se mi sevřely. Není to fér. Není fér, že je pryč. Nemůže být prýč. Prostě nemůže.

Obal mobilu pukl. Přinutil jsem svoje prsty, aby se uvolnily, než jsem ho zlomil, protože...zíral jsem na něj prázdně. Něco, co musím udělat.

Říct Ashovi. Nebo Rafeovi.

Ne, to není to.

Zavolat Dakotě.

Moje plíce byly stažené, jak jsem hledal její číslo. Dýchaní je težké. Nevím proč. Jenom jsem tam stál. Stál tam rovně zatímco se svět točil šíleně kolem. Zavolal jsem, ale žadná odpověď. Tlak v hrudi mi stlačil na plíce. Mechanicky jsem odložil mobil. Můj mozek byl téměř prázdný. Nemohl jsem si dokonce vzpomenout, proč jsem chtěl volat Dakotě. Jediné, co jsem věděl bylo, že musím nasednout do mýho pickupu a zajet do Bolinbrooku. Potřebuju vidět Emmu naposled. Potřebuju jí dát sbohem.

Otočil jsem se od obchodu a začal kráčet, příležitostně jsem se zapotácel. Pořád jsem moc necítil nohy. Jako bych jen plachtil, a oni jsou kameny, přidržují mě na zemi. Tahal jsem je zasebou jako mrtvou váhu.

Dát sbohem. Nějak jsem doufal, že Emma mě i přesto uslyší, kdekoliv je její duch. Jedu na její pohřeb. Dlužím jí, tak moc. Tohle je poslední věc, kterou pro ni můžu udělat, a ať se propadnu jestli se pomátnu dřív, než to udělám.

***

Poslední rozloučení bylo v pohřebním domě. Nevšimnul jsem, že by tady byly děti a pomíjivě mě zajímalo, kde by mohly být, nemohl jsem se však soustředit na udržení si téhle myšlenky. Emma ležela v tmavě dřevěný schránce. Její malá tvář byla napudrovaná a nalíčená, její bledé ruce založené na hrudi. Kolem ní byly květy. Posadil jsem se a díval se na ni. Cítil jsem závratě, když jsem stál, tak jsem se raději posadil. Vypadala, jako by jenom usnula.

Prosím, vzbuď se.

Lidé se posouvaly dovnitř a ven z místnosti. Teď byly už všichni pryč a já zůstal s Emmou osamotě.

„Ségro.“ Nebrečel jsem. Oči jsem měl vyschlé, tak vychlé, že bolely. „Tohle není fér. Měla jsi zůstat. Říkala jsi, že budeš vždycky stát za mnou.“ Zastavil jsem se, protože to znělo příliš sobecky. Ale je to moje rodina. Jediná rodina, kterou mám. Kromě...“Děckám budeš chybět. Mattovi budeš chybět. Mě...“ Zlomil se mi hlas a třel jsem si hruď. Zasraně to bolelo. „Nevím, jestli to bez tebe zvládnu, sakra.“

„Zane.“ Matt se objevil u dveří. „Je po deváté. Už to tady zavírají a ty bys měl jít do postele. Vypadáš hrozně.“

On taky. Ne že by na tom záleželo. Potřásl jsem hlavou. „Mluvím s Emmou.“

„Emma je mrtvá.“ vyštěknul a já se ohnul, jeho slova byly pěstí do břicha. „Podívej, musíš se s tím smířit, chlape.“

Židle zapraskala, když si sednul vedle mě. Položil ruku na moje rameno a já sebou silně trhnul, téměř spadnul dolů. Ustoupil.

„Zane...promiň. Miluju Emmu. Víš, že ji miluju. A vím, že tohle je těžké. Ale musíš si odpočinout nebo to zítra na pohřbu nezvládneš. Nevypadáš dobře, chlape.“

Soustředil jsem se na dýchání, na přívod vzduchu do mých zničených plic. Srdce mi bušilo v hrudi. „Jsem okej.“

„Ale no tak.“ Poklepal mě po rameni a postavil se. „Pojeďme domů.“

Domov. Tohle není domov, už ne. Nechal jsem Matta, aby mě vytáhnul na nohy a zavlekl mě k autu. Byl jsem rád, že nemusím řídit. Nebyl jsem si jistý, jestli bych mohl.

Nechal jsem ho, aby mě zavezl do jejich domu, a když už jsme tam byly, padnul jsem na pohovku a strávil noc zíraním do stropu.

Je pryč. Emma je pryč.

Kurva, ať jde všechno do prdele,  když se celá realita začíná hroutit, skutečně se nedrží zpátky.

***

Matt nás zavezl na hřbitov. Děcka jsou v autě jeho mámy, jak mi řekl. Jeho mámy. Zapomínám, že Matt má rodiče, na rozdíl ode mě a Emmy. Jeho rodiče jsou tady, a jak se ukázalo, i několik jeho bratranců. Možná je to dobře. Víc lidí se chce rozloučit. Říct Emmě sbohem. V hrdle se mi zasekla boule a nemohl jsem ji polknout. Nemohl jsem mluvit.

Byla tady schránka. I díra v zemi. Chystají se uložit Emmu do ty zasraný díry v zemi. Nemůžu...

Mattova ruka na mým rameni mě přinesla z okraje. „Připraven?“

Do prdele s tím. Jak bych mohl být připraven na to, že položí moji sestru do země? Ale následoval jsem ho z auta. Byly tam židle. Byl tam i kněz. Čekal až se všichni usadíme a začal mluvit. Mluvil a mluvil, slova a slova a další zasraná slova, procházali kolem mě, jako mydlové bubliny, krásné, světlé a přesně tak i prázdné, nacpané do ničeho.

Nejsem sám, říkal jsem si, sám pro sebe, jak ukládaly schránku do země. Nejsem. Mám svoje přátelé. Mám děcka. Mám Matta. Říkal, že budu vždycky jeho rodina, od doby, kdy začal randit s Emmou.

Pohlédl jsem na něj. Kolik má, dvacetšest? Ale vypadal staře, vyhuble a zhrbeně, jeho pusa byla úzká. Jeden po druhým  se lidé zvedali a odcházeli. Zůstal jsem sedět. Nevím, co bych měl dělat. Kam bych měl jít. Nic mi nedávalo smysl.

„Zane.“ Matt byl náhle přede mnou. Zamrkal jsem. „Pojeď domů s námi. Potřebuješ se vyspat. Myslím, že včera si nespal vůbec.“

Možná bych měl udělat to. Mimochodem, nedokážu myslet, tak bych mohl jednoduše poslouchat jeho nařízení.

„Tvoji přátelé vědí, co se stalo?“ Matt po mě střelil pohledem, jak jsme kráčeli k autu. Neodpověděl jsem. Nechápu, co se stalo ani sám. Zpomalil jsem, podíval na kopeček čerstvý hlíny přes hrob. Proč už odcházím? Nemůžu tady nechat Emmu samotnou.

„Zane.“ Matt mě schmatnul za zápěstí a trhnul mnou. „Dostaň se z toho.“ Vzdychl. „Poslouchej, chlape. Musím ti něco říct. Rozhodl jsem se nastěhovat se i s děckama blíž k mým rodičům. Potřebují všechnu lásku, kterou mohou dostat a taky potřebujou někoho, aby se o ně postaral.“

„Co?“ otřel jsem si rukou tvář. „Nerozumím.“

„Není to daleko. Bydlí v Missouri. Mohl bys nás někdy navštívit.“

„Kde jsou děti?“ otočil jsem se v kruhu. Všichni už byli pryč.

„Moje máma je sebrala domů. Já nemůžu-„

„Nemůžeš je vzít pryč.“ funěl jsem. „To zasraně nemůžeš. Jsou to Emmini děti. Nemají právo.“

„Sakra, jsou to i moje děti, chlape. Mám každý právo.“ Jeho ruce se sevřely do pěstí. „Myslíš si, že za Emmou netruchlím?“ Byla to moje žena! Ale musím nejdřív myslet na děti, na jejich potřeby, aby se měli dobře. Na mém místě, co bys-„

„Srát na tebe.“ Otočil jsem se na patě a zamířil do svýho auta.

„Zane, počkej.“

Na co? Nic tady pro mě nezbylo. Matt zatraceně odchází, i s děckama. Pomyslel jsem na malou Mary a jejího bratříčka Colea. Jak jsme se spolu zabavili každej víkend téměř rok a půl. Jak Mary vedle mě seděla na pohovce, abych ji přečetl pohádky. Jak Cole zaspal, když jsem mu zpíval písně od AC/DC-jemně, jako ukolébavky. Jsou moje rodina.

Jsou pryč.

Všechno je pryč a já musím odejít než ztratím i poslednou kapku příčetnosti. Tohle bylo to, co Matt myslel před několika týdny po zpátku, když se ptal jestli mám někoho za sebou?

Moji přátelé. Dakota. Jsou všechno, co mi zůstalo. Musím se k nim dostat dřív, než zapomenu, proč vlastně žiju.

***

Nějak jsem se dokázal dostat do Madisonu bez toho, aby zabil sebe nebo někoho jiného. Bylo to něco jako zázrak, protože jsem si sotva pamatoval cestu a jak rychle jsem šel. Divné trhance paměti, jako obrazy ze snu, mi napovídaly, že jsem v jednu dobu zastavil a udělal si přestávku u cesty. Taky jsem zastavil u obchodu s líhovinami a díky mojí falešné občance jsem si koupil dvě flašky whiskey. Muselo to být skutečné, zjistil jsem, jak jsem parkoval venku u mojí budovy. Uviděl jsem je v papírové tašce u nohou. Proč k čertu jsem si je koupil? Měl jsem žízeň, žaludek se mi vířil, způsoboval mi chtít zvracet. Potil jsem se a byla mi zima, a všechno tohle vypadalo neskutečně - muž přecházel ulicí se psem, auta jezdily kolem, jako panorama. Barvy byly zamlžené. Svět se změnil v černou a bílou.

Divný.

Sebral jsem tašku, otevřel dveře, a polo-jsem vylezl a polo-spadnul ven z auta. Dakota už musí být doma. Je jenom poledne. Ale když jsem zazvonil na zvonek, nikdo neodpovídal. Kde může být? Hrál jsem si s klíčema a téměř dvakrát upustil tašku. Jsem okej. Dokážu to. Proč bych neměl? Temná mlha mi zachvátila mysl. Něco...stalo se něco špatnýho.

Emma.

Zavzdychal jsem, jak se mi vrátila paměť. Mrtvá. Ona je mrtvá. Oh sakra.

Potlačil jsem otevírající se vchodové dveře, zapotácel se do budovy a nahoru po schodech a pak asi věčnost otevíral dveře do bytu a nakonec vstoupil dovnitř. Kopnul jsem za sebou do dveří, jako bych chtěl udržet svět za sebou a plazil jsem se dovnitř. Láhve whiskey zacinkaly, když jsem je položil na kávový stolek. Ten zvuk ve mě rozbil klid jako výstřel. Vrátila se ke mě ozvěna a já pomalu zatřásl hlavou, abych si vyčistil uši. Vyčistil si hlavu. Nefunguje to. Sesunul jsem na pohovku. Něco mě tlačilo do zadku, zjistil jsem, že je to můj mobil. Světlo na vrchu blikalo. Zmeškaný hovory. Zkontroloval jsem je. Rafe. Asher. Erin. Dakota. Stisknul jsem ´zavolat´ na poslední jméno. Ruce se mi třásly, když jsem si ho přiložil k uchu. Zavřel jsem oči a čekal jak to zvonilo, pak přestalo.

„Číslo, na které voláte,“ řekl automatizovaný hlas, „je momentálně mino dosah. Prosím zavolejte později.“

Položil jsem mobil, zíral na něj. Cokoliv. Srát i na tebe, mašina. Moje prsty se sevřely kolem mobilu, pulzovaly potřebou ho hodit o stěnu. Potřebuju...nevím, co bych potřeboval. Co by mohlo trochu ulehčit bordel v mojí hlavě. Nasál jsem si piercing na jazyku. Prázdnota v bytě se mi vysmívala. Připomínala mi to, co jsem se snažil zapomenout. Být sám teď není dobrý nápad.

Tak jsem zavolal Ashovi. Prsty mi bubnovaly na opěradle, jak jsem čekal a čekal. Zavolal jsem Rafeovi, a hovor padnul přímo do hlasový schránky.

„Nechci zatraceně nechat vzkaz.“ zakřičel jsem do mobilu a nasál vzduch do nosu, snažíc se zatraceně uklidnit.

Co se k čertu děje?

Znovu jsem zavolal Dakotě. Stejný výsledek. Těžce jsem dýchal, opřel se dozadu a zavřel oči. Co se k čertu stalo? Kde jsou všichni?

Všichni odešli.

Ne, sakra. Ne.

Protřel jsem si rukou obličej, snažíc se vymazat vzpomínku na rakev, květiny, Emminu stálou tvář.

Vysrat se na to. Sáhnul jsem po papírové tažce a vytáhnul láhev whiskey. Odtočil jsem zátku, naklonil láhev a polknul. Z hrdla mi uniklo zasyčení, jak se mi tekutina vylila do hrdla, obalila moje vnitro. Odtlačila zimu. Převrátil jsem láhev, polykal whiskey. Vidění se mi zamlžilo, tak jsem protřel oči. Lepší. Jo, zmatenost je dobrá. Všechno ve mě, každý žiletkově-ostrý okraj každé myšlenky a pocitu, se začínal otupovat, tak jsem se napil ještě víc. Tohle dokážu. Zůstat tady, dokud Dakota nebo Ash nebo Erin, nebo kdokoliv zavolá zpátky. Jen se musím držet při vědomí ještě o chvíli dýl. Někdo přijde. Někdo zavolá. Vím, že jsem v poslední době byl jako nabitá zbraň, byl jsem výbušný a každýmu se vyhýbal.

Sakra. Dakota přijde. Přijde.

Napil jsem se víc, teplo alkoholu se mi rozlilo v žaludku. Pokoj sa začal točit a já padnul na pohovku, zíral do stropu. Kroutil jsem v pomalých kruzích. Potřebuju... Do prdele, už nic nevím. Musím se přispůsobit tomuhle novýmu světu.

Oči mi padly na nůžky položené na stole. Sebral jsem je, zkusil ostrost. Jo, půjdou pěkně. Zvednul jsem je, uviděl jsem svoje divoké oči v odlesku lesklý oceli. Ruce se mi třásly a já se dal do práce, střihnul skzr můj pankáč. Bylo to jako řezat lepenku. Jako prostřihovat se mým dětstvím, mou minulostí, samým sebou.

Špatný nápad.

Nůžky zarachotily o podlahu, a já si prošel rukou po sestřihnutém chumáči. Měl jsem pocit, že mám lehčí hlavu, ale tíha v mojí hrudi se jen zhoršovala. Sebral jsem láhev a nalil do sebe polovinu láhve na jeden hlt. Žluč se mi nahrnula do hrdla a tězce jsem polknul. Pokoj se točil. Nebyl jsem jistý, co tady dělám. Potřebuju zavolat Dakotě. Kde mám mobil?

Ukázalo se, že leží na pohovce. Symbol blikal na obrazovce. Byl to malý odkazovač. Máte hlasovou zprávu.

Tohle je vtipný, popotáhnul jsem. Kdo dneska nechává hlasový zprávy?

Špatný zprávy, zašeptal mi hlas v hlavě. Další špatný zprávy. Neposlouchej je. Napij se víc. Uskrnul jsem zbytek z láhve, pak i z další. Pokoj se pořád točil, a můj mobil pořád blikal. Moje prsty se pohybovaly po svým, klikly na obrazovku a spustily zprávu. Těžce jsem polknul, a položil si mobil na ucho. Tahle zpráva byla přijatá včera ráno, jak mě informoval robotický hlas, a pak se přehrála. „Haló?“ mužský hlas jsem nepoznal. „Dakoto, říkalas, že mám zalovat na tohle číslo. Nemocnice mi dala tuhle konečnou diagnózu...“ Odkaz se přerušil. Zamračil jsem se. „...její výsledky jsou tady.  Obávám se, že rakovina se vrátila. nevypadá to dobře.  Oni...“ Odkaz se znovu přerušil. „...přijeď...“

Pak se odkaz vypnul.

Mobil mi vypadnul z ruce a buchnul o podlahu, kousky se rozletěly po pokoji. Zíral jsem na vzdálenou zeď, nic neviděl. Špatný slova se mi honily v hlavě. Konečná diagnóza. Rakovina je zpátky.

Umírá. Na rakovinu. Jako Emma.

Ne. Zatraceně ne. To by mi Dakota řekla. Všimnul bych si, kdyby byla nemocná.

Jenom u Emmy jsem to nevěděl, dokud nebyla hospitalizovaná.

Pokoj se točil rychleji. Protočil se mi žaludek a všechno se vracelo zpátky nahoru. Ohnul jsem se před opěradlo a vyzvracel se. Něco, co jsem si nepamatoval, že bych snědl - na podlahu.

Otřel jsem si pusu rukou a ohnul se dozadu. Moje tělo bylo jako kostka ledu. Sevřel jsem ruce, ale ve skutečnosti jsem je necítil. Světlo se ztlumilo.

Do prdele. Dakota.

Ztrácím se, potápím sa tak mocně, že se nemůžu ničeho zachytit. Tohle je to, pomyslel jsem si. Tohle je ten moment, kdy ztratím všechno. Dech se mi zaseknul v hrdle. Jestli se teď zlomím, nevím jestli mě někdo bude schopný dát znovu dohromady. Dakota si tohle nezaslouží. Ona nemůže...Ona nemůže zemřít.

„Proč?“ vyskočil jsem na nohy a hodil láhev o stěnu. Přistála s uspokojující ránou. Ale to nebylo dost.  Ani zdaleka. „Proč ona?“

Kopnul jsem do židle, sebral popelník a hodil ho proti zdi. Vrhnul se na moje kresby, rozbil sklo, roztrhal papír na kousíčky. Rámy se hroutily k zemi, rozbily se na kousky.

Pořád to není dost. Není to dost zničení.

Kymácel jsem se ke stolu, vytáhnul další láhev z tašky a odkroutil zátku. Pil jsem, polykal tak rychle, že jsem se sotva zastavil, abych se nadechnul. Napálilo to tak moc jako láhev před ní. Možná, když se napiju víc, vymažu svou paměť, dostanu se z mých vzpomínek. Všechno zničím. Všechno změním.

Kromě toho, co se již změnilo.

Sevřel jsem prsty kolem láhve. Ne. Nedovolím, aby se jí to stalo. Nedovolím. Kromě...Nic dobrýho netrvá věčně. Tohle bys už měl tuhle dobou vědět.

„Ne!“ zakřičel jsem na prázdný byt. „Nevzdám to s ní! Já to zatraceně nevzdám. Miluju ji.“

Sebral jsem lapmu a hodil jí o okno, zvednul ruku abych si ochránil tvář od letících střepů. Jako by na tom záleželo.

Miluju ji.

„Neztratím tě taky.“ řekl jsem do porážejícího ticha. „Nemůžu.“

Ale nebyla žádná odpověď. Nikdy nebyla. Žádná odpověď. Žádný zázrak. Zuřil jsem a vykřikoval osamotě, ale naděje se o mě nezajímala.

Tak jsem pil, dokud se můj žaludek nepřevrátil naruby a dokud jsem si nevyzvracel střeva na podlahu. A pak jsem pil ještě víc. Nebyl jsem ji jistý jestli to bude stačit.

Nebo možná jo. Moje vidění se zamlžovalo a bylo jedno, jak moc jsem mrkal, nevyjasnilo se. Matně jsem si uvědomil, že jsem klesnul na kolena. Po chvíli, všechno se obrátilo v černou a ticho, a bylo to jako lítaní. Ale já nedokážu létat, takže myslím, že asi musím padat, a to bylo téměř stejný.