Zane - 12. kapitola

Překlad: Alice
Kor.: Peťule

DAKOTA

Zane postával u kuchyňskýho pultu, oblečený jenom v paskových kalhotech a dělal kafe. A co se týče mě, seděla jsem za kuchyňským stolem, obhlížela si jeho dlouhé, silné nohy, jeho svalnatý zadek a jeho nahé, potetované záda.

Tenhle pohled mě nikdy neunudí.

Vychutnávala jsem si to, ale když se mi vrátily vzpomínky na včerejší noc, zachvěla jsem se. Zaneovy trhané výkřiky z pokoje. Zvuk bouchutí dveří do koupelny a jeho zvracení. Jak se ode mě oddaloval, jako by mě ani nepoznal. Jako by viděl někoho jinýho. Musel si o tomhle promluvit s někým - myslím, a právě tehdy položil dva hrnky kávy na stůl. Jak odkrýval svoje vzpomínky bylo hrozivý. Měl by navštívit specialistu, někoho, kdo by mu dokázal pomoct.

Protože já nevím jak. Nevím, jestli to dokážu. Všechno, co mu můžu říct je, že bude v pořádku. Mám takový pocit, že tomu nevěří, ale je důležité, aby věřil.

V noci mi řekl, že se o tom ještě nikomu nezmínil. O nočním můrách, nebo vzpomínky na to, jak přišel k popáleninám na zádech. Nikdy předtím to nikomu nevysvětloval, protože nikdy předtím neměl přítelkyni.

Jsem jeho přítelkyně? Je on můj přítel?

„S cukrem, bez mléka.“ řekl a položil jeden hrnek přede mě.

„Jak jsi to věděl?“

Pokrčil rameny. „Dobrá paměť. Lehce si pamatuju věci.“ Těžce polknul a mě se pro něj zlomilo srdce. Neměl by si tak pamatovat jisté věci. Neměly se mu především stát. Zaslouží si být šťastný.

„Díky.“ usrkla jsem si z horkýho nápoje. Byla by silná i s mlékem, a zašklebila jsem se. „Co dalšího o mě víš?“

Postavil se vedle pultu, s hrnkem v polovině cesty k jeho puse, zvažoval mou otázku. „Myslíš tím, kromě toho, že žlutá je tvoje nejoblíbenější barva, bojíš se vody a pádů, tvoje obliba jahodových nanuků a zmrzlin a faktu, že potřebuješ vidět mou tvář, když jsme spolu?“

Těžce jsem polkla. „Jo, kromě toho.“

Potřásl hlavou a uskrnul si z kávy. „Tvoje rodina žije mimo město. Studuješ grafický desing. Jsi dobrá kamarádka s Audrey. Máš ráda pomerančový džus a ovocný zmrzliny.“ Zaháknul palec o ledničku. „Podívala ses už na nový zmrzliny? Doufám, že tyhle máš ráda.“

Hloupý úsměv se mi rozšířil na obličeji. „Koupil jsi mi zmrzliny?“ Chtěla jsem se podívat do lednice, ale nepohla jsem ani svalem, ne kdyby se mi mohl otevřít o trochu víc.

Pokrčil rameny. „Říkalas, že to je tvoje podmínka, abys sem přišla.“

Podmínka, abych zůstala, ale neopravila jsem ho, v hrudi mě zahřálo  pomyšlení, že na mě myslel. Protože mi koupil věci, abych kvůli tomu zůstala. „Co dalšího?“

Vzhlédl a a věnoval mi sexy úsměv. „Miluješ, když tě lížu a vnikám do tebe všemi prsty.“

Dusila jsem se kávou a snažila se položit hrnek na stůl bez rozlití.

Zane na mě zamrkal. Deset bodů pro sexy kluka s pankáčem. Sakra.

Nepopírám. Miluju to. Teplo mi stouplo do tváří a rozšířilo se mým tělem. „To všechno je ve složce, kterou o mě máš?“

Neodpověděl, ale namísto toho se zachichotal, hluboce, hrdelním zvukem, ze kterýho se mi kroutily prsty na nohou.

Napila jsem se kávy, snažíc se uspořádat si myšlenky- to nebylo lehký, když byl kolem. „Máš rád černou kávu, bez cukru. Máš rád modrou barvu a tvoje oblíbený jídlo jsou špagety s mořskými plody.“ Ptala jsem se Erin. Klidně mě zažalujte. „Staráš se o svoje přátele, jako by to byli tvoji sourozenci. Nemáš rád vodu, a když se někdo dotýká tvých zad v době sexu.“ Nepohodlně se zvednul, stlačil rty k sobě. „Ale miluješ se dívat, jak lížu zmrzlinu. Máš mě rád polooblečenou, bez spodního  prádla. A miluješ být ve mě.“

Koutky jeho úst se zvedly, jeho oči potemněly. „To ano.“

Teplo se mi rozšířilo po tvářích a ohnula jsem se nad svůj hrnek. „Já, um. Nikdy jsi mi neřekl, proč nemáš rád vodu.“ Nic neřekl, tak jsem pokračovala. „Ten den, v parku, když tě kluci hodili do jezera, a ty...“

Zvedla jsem hlavu a našla, jak na mě zírá, jeho obličej byl bledý. Jeho oči byly zúžené a prázdné. Oh bože, proč se na to ptám teď, po noci, jakou měl?

„Pokračuj. Oni mě hodili a já zpanikařil.“ zašklebil se. „To jsi myslela?“

Sakra. Zvedla jsem se na židli a protáčela si hrnek mezi dlaněmi. Čas běžel. Pořád stál u pultu, zíral na mě.

„Ne, že bych nenáviděl vodu.“ řekl nakonec a já přikývla, protože proboha, zašla jsem už daleko a věděla jsem to. Ale on se posadil naproti mě, držel svůj hrnek, a tiše řekl: „Miloval jsem ji.“

Překvapená jsem hledala, co bych řekla. „Co se změnilo?“

Trhnul sebou a postrčil hrnek do strany, tak aby mohl rozložit svoje ruce po stole. „Když jsem bydlel v děcáku, byly tam se mnou i další děcka. Musí to být už deset let nebo víc. Pokusili se mě utopit ve vaně.“

Otevřela jsem pusu, ale pak ji zaklapla. Zkus to znovu. „Myslíš to vážně?“

Vzhlédl a podíval se na mě, znuděnej výraz na tváři.

Židle zaskřípala, jak jsem ji odstrčila a obešla stůl. Věděla jsem, že ho nemůžu obejmout zezadu, tak jsem se nahnula na stranu a obmotala ruce kolem něj. Vypadal polekaně, ale držel se jak jsem se ho držela.

„Nežertoval jsi.“ zamumlala jsem. „Myslels to vážně.“

„Nežertuju o takových věcech.“ řekl, pak se natáhnul, aby obkroužil můj pas, stáhnul si mě do klína. „Proč bych to dělal?“

Potřásla jsem hlavou a zúžila svoje sevření, odpočívala hlavou na jeho rameni. Měla jsem pocit, že byl blízko smrti, blízko ke vzdání se tak hodně. Jako by v něm bylo tolik bolesti, já se jenom škrábla o povrch.

Doufám, že se nevzdá. Doufám, že mi dovolí ho držet, když bude mít pocit, že se všechno hroutí.  

„A co ty?“ zeptal se po chvíli. „Myslím, že moje složka není kompletní. Co nenávidíš ty?“

Chtěl změnit téma, a já neprotestovala.

„Nenávidím perly.“ zašeptala jsem. „A taky nenávidím výšky a nemocnice.“ Strávila jsem v nich tolik času, že se jim raději vyhýbám.“

„Zapisuju si.“ řekl a jemně mě zahoupal, dopředu a zpátky- jako bych to byla já, kdo potřebuje uklidnit potom, co mi řekl.

Možná jo.

***

Byla jsem u Zanea jenom tři dny, ale už jsme měli rutinu. Potěšující rutinu. On dělal kafe po ránu. Já byla hotová s večeří, když se v noci vrátil domů. Líbaly jsme se, zkoumaly  svoje těla, učily se, kde a jak se dotýkat. Kde se nedotýkat a co nedělat.

Po chvíli to bylo celkem snadné. Dotýkal se mě svými prsty nebo pusou, dokud jsem se neudělala, a pak do mě vstoupil, dokud jsme se neudělaly oba. Jako odzkoušený recept, pozice se měnily okrajově a příležitostně. Zane měl rád rutinu. Měl rád bezpečí. Žádný překvapení.

I když, bylo zvláštní, že jsme nesdílely jednu postel, bylo by skvělé vidět, jak se usmívá. Měl nádherný úsměv, který vháněl světlo do jeho očí. Skutečně by se měl usmívat víc.

A pak bylo sobotní ráno a on se neusmíval. Vůbec. Nakoukla jsem do kuchyně a našla ho klesnutého na židli s mobilem v ruce. Byl vypnutý, obrazovka byla černá.

„Ahoj.“ Vklouzla jsem na místo vedle něj. Měla jsem na sobě další jeho tričko a normálně- v rutině, na kterou jsme si zvykly- ho tohle přivádělo do šílenství.

Ne dneska. Přikývnul, ale neřekl nic. Nevzhlédl.

V obavách jsem mu zmáčkla rameno. „Jsi v pořádku?“

Znovu přikývnul, automatická odpověď. „Jo. Musím jít.“

Zamrkala jsem. „Jít kam?“

Zamračil se, pak si strčil mobil do kapsy. Byl oblečený v džínách a tričku. Byl připraven odejít. „Navštívit mou sestru.“

„Okej.“ Navlhčila jsem si rty, snažíc se myslet. „Můžu jít s tebou?“

„Ne.“

Jeho ostrá odpověď mě zabolela. Ale proč? Nejsem jeho přítelkyně nebo něco. Nespíme ani ve stejný posteli. „Mohla bych pomoct.“

„Nemohla.“ Odtlačil se do stolu a postavil se, jeho tvář měla ostrý výraz. „Musím jít.“

„Počkej.“ Vyškrábala jsem se na nohy, zpanikařila jsem. „Kde budeš? Jsi si jistý, že bych neměla jít? Mohla bych řídit, kdekoliv to bude a mohla bych ti přinést kafe a sendiče a-„

„Řekl jsem ne.“ Jeho pohled na chvíli změkknul. „Ne tentokrát.“

Bolelo mě u srdce, ale přinutila jsem se přikývnout.

„Vrátím se zítra odpoledne. Budeš okej?“

„Jo. Plánuju se setkat s Audrey na kafe a Tessa zítra organizuje další piknik v parku. Mimochodem, mám nějakou práci, co musím dodělat.“

Všechno byla pravda, ale nechtěla jsem, aby odešel. Líbí se mi s ním být, mít odpoledne jen s ním, jeho dráždění, jeho ruce na mě...Bude mi chybět, uvědomila jsem si s trhnutím.

„Vadilo by ti kdybych tady zůstala ještě několik dní?“ zašeptala jsem, procvičila si prsty na nohou na chladivý podlaze. Musím si už přelakovat nehty, pomyslela jsem si náhodně. „Možná už mám něco novýho, ale ještě to není jisté.“

„Pojď sem.“ Otevřel svou náruč a já do ní vlítla s úlevou. „Můžeš tady zůstat kolik budeš chtít. Přál bych si...“

Čekala jsem, až podoví, ale neřekl už nic. Držel mě na svojí hrudi, jeho ruce silné a ochranářské kolem mě.

Přála bych si, abychom takhle mohli zůstat navěky.

„Musím se už vydat na cestu.“ zašeptal.

Pustila jsem ho, ale nenáviděla jsem to. Nenáviděla být od něj oddělená. Nenáviděla jsem ho vidět vystresovanýho a smutnýho. Řekla bych mu, aby si všechny tyhle věci zapsal do svojí složky, ale on už odcházel.

***

Po tom, co Zane odešel, toulala jsem se prázdným bytem. Nevím, proč jsem měla takový strach. Chtěla bych vědět, co je špatně s jeho setrou, ale bojím se zeptat. Bojím se, že budu na něj příliš tlačit, přiliš brzy a on mě od sebe odtlačí. Bojím se, že mu způsobím znovu přežití jeho bolesti. Že všechno, co udělám, mu ublíží, když všechno, co bych chtěla, je znovu vidět jeho úsměv. Zane je příliš komplikovaný. Tohle je komplikované. Ale nikdy jsem se necítila víc na živu. Nikdy jsem se necítila šťastnějsí než když jsem s ním. Ale teď straším sama sebe, protože tohle je už príliš, moc brzy.

Setkala jsem se s Audrey v nový kavárně ve městě. Byla samý úsměv, štěstí ji vyžařovalo z tváře jako směšné slunce. Byla taková, od kdy se k ní nastěhoval Asher. Jsou jednoduše roztomilý páreček.

„Kde je tvoje druhá polovička?“ Šťouchla jsem do ní loktem, jak jsem si sedla na židli a vzala si do ruky jídelní lístek. „Skrývá se snad pod tvou žídlí?“

Zasmála se. „Ano, správně.“ Jako i oststní Označení bratři, Asher byl šest stop vysoké svalnaté postavy. Těžký ho přehlédnout.

„Jak se má?“

„Skvěle. Udělal svou GED.“

„To je úžasný!“ Skutečně bylo. Audrey mi řekla, že zameškal toho tolik ze školy, že si myslel, že to nedožene. „Měli bychom oslavovat.“

„A o čem jsi si myslela, že bude zítřejsí piknik?“ Ztichla, když se číšnice zstavila u našeho stolu, aby vyřidila naši objednávku, pak se znovu nahnula blíž. „Jak se má Zane?“

Ani nevím, co bych jí měla odpovědět. Sexy? Úžasně? Zábavně a okouzlujíc? Smutně, utrápeně, temně a napjatě...zraněně. „Má se fajn.“

„Tess mi říkala, že u něj bydlíš.“ Přísala bych, že jsem uviděla v jejích zelených očích pitomý světílko. Bože, jsem jako Grumpy Cat. (pozn. překladatelky: Jestli by jste nevěděli jako vypadá: http://mashable.com/2013/07/29/grumpy-cat-cappuccino/ )

„Co se děje? Jste, jako oficiálně spolu?“

Nemůžeme být dál od ´oficiálně´, než jsme teď. Myslím tím, sex a žertování se nepočítá, že ne?

„Jenom u něj bydlím dokud si nenajdu novou spolubydlící.“ Modlidla jsem se, aby kafe přišlo dřív, abych si mohla s něčím hrát. Těšila jsem se, že se s ní střetnu, ale teď jsem chtěla utíkat.

„Chápu.“ Pořád se usmívala, a mě by zajímalo, co přesně chápe. „Líbí se ti?“

Líbí? Já ho zatraceně miluju.

Oh sladký Bože. „Je okej, myslím.“

„Je sexy.“

Zasmála jsem se. Audrey mě sledovala jako bych byla Santa. Jako by čekala víc. Víc radosti. Víc překvapení. Víc kouzla.

„Je sexy.“ souhlasila jsem. Jako by to mohl někdo popírat? „A milý.“

„Ah.“ vypadala spokojeně, a posunula se dozadu, když nám čísnice přinesla moje kafe.

Curk, bez mléka. Přesně, jak to mám ve složce.

Bodlo mě v hrudi. Neměl by mi už takhle moc chybět. Je pryč jen několik hodin.

„Audrey... co víš o Zaneově sestrě?“

Její skořicové obočí se nazvedlo, jak si zastrčila rudý pramínek za ucho. „Jeho setra? Ne moc. Nejsem si se Zanem tak blízká. Měla by ses zeptat Erin.“

Potřásla jsem hlavou. „Neznán Erin tak dobře.“

„Něco se děje?“

„Jeho sestra je nemocná. Nevím, co jí je, ale musí to být vážný. Zane je znepokojený.“

Prohlášení roku.

„Možná by to Ash věděl. Mohli by jsme se ho zeptat hned teď.“

Hluboce jsem se nadechla. „Vídíš, věděla jsem, že se skrývá pod tvou žídlí.“

Zasmála se a vytáhla mobil. „On a kluci se flákají v Poškozeným Řízení. Oni...“ Stiskla rty k sobě, a mě se nelíbilo, jak se ji znepokojení zračilo v obličeji.

„Audrey?“

„Promiň. Mají obavy o Dylana. Tessa je bez sebe z frustrace, ale dokud nám Dylan neřekne, co přesně se s ním děje, nemůžeme s tím dělat moc.“

„Co se stalo?“

„Vypadá to, že jeho otec znovu sešel z cesty...a jeho mladšímu bráchovi, Teovi, se nedaří dobře.“

Sešel z cesty. To znělo zle. „Je jeho bratr nemocný?“

„Ano, ale Dylan víc neřekl. V skutečnosti, ptali jsme se ho snad tísíckrát, ale neřekl nám, v čem je problém. Všechny to přívádí k šílenství. Ale vypadá zle. Jeho známky se zhoršují. Ztratil i stipendium, a teď dokonce ho možná vyhodí z práce.“

Ježíši. „Co bych mohla udělat?“

„Nic dokud nezjistíme víc. Jediná osoba, který se Dylan otevře, je Zane. Musí si s Dylenem promluvit.“ Zatřásla hlavou. „Nech mě zavolat Ashovi.“ 

Usrkla jsem si za kávy, porozhlídla se po kavárně, ale v skutečnosti jsem nic nesledovala, moje myšlenky se toulaly od Dylana zpátky s Zaneovi. Všichni Oznančení bratři jsou založeni na bolesti. Vím to od chvíle, co mi Audrey vysvětlila, jak to je s dračím tetováním- v momentě, kdy jsem se rozhodla, že si taky jednoho zasloužím. Ale taky skrývají bolest. A to se nedá všimnout, dokud se nezroutí a my ostatní vidíme jejich hnisající rány.

Položila jsem svoje kafe, jak mi Audrey podala svůj mobil. „Je to Ash.“

Náhle jsem znervózněla, otřela si dlaně o džíny a sebrala ho. „Ahoj, Ashi.“

„Ahoj.“ Jeho hluboký hlas vibroval z mobilu. „Aud říkala, že se mě chceš na něco zeptat?“

„Jo.“ A teď jsem se cítila jako patolízač, ptát se ho na tohle, především, když je v uprostřed snažení zjitit, co se děje s Dylanem. „Jde o Zaneovou sestru.“

„Emmu?“

Emma. Má i jméno. „Ano.“

„Más nějaký novinky?“

Zněl jako by o tom něco věděl, tak jsem pokračovala. „Já jsem se chtěla na ní zeptat. Je nemocná správně?“

Ticho následovalo. Ash pravděpodobně přemýšlel, že mi zavěsí.

Do prdele. „Podívej, Zane mi řekl, že je nemocná, a teď jí šel navštívit. Jenom chci vědět, co jí je. Chtěla bych Zaneovi pomoct, ale to je těžký bez toho, abych věděla nějaký věci.“

Nevím jestli to dávalo smysl,  ale možná slyšel obavy v mým hlase, protože řekl: „Okej.“

Okej co?

„Emma má rakovinu.“

Zamrkala jsem. Žaludek se mi sevřel. Měla jsem obavy, ale doufala jsem i proti vší naději, že to bude něco jiného.

„Jakou?“ zaskřehotala jsem. „Bude žít?“

„Rakovinu prsu. Myslel jsem, že jí už mělo propustit. Nedokázal jsem dostat ze Zanea ani jediný slovo už měsíce.“

Rakovina. Není divu, že má Zane takový obavy.

„Víš něco, co já ne?“ zeptal se Ash.

„Ne. Promiň.“

„Nevadí.“ řekl, ale zněl unaveně. „Musím už jít.“

Přesně jak Zane dneska ráno. „Díky. Dej mi vědět, jestli bych mohla něco udělat pro Dylana.“

„Dík.“ V jeho hlasu bylo víc tepla, když řekl: „Dávej  na sebe pozor.“

Měla bych dávat pozor na Zanea, pomyslela jsem si a podala jsem mobil zpátky Audrey. Každej byl tak soustředěný na Dylana, že jsem měla pocit, že nevidí jak blízko je k zroucení Zane. Ale jak bych mu mohla pomoct? Nemůžu toho udělat moc, když tady není. Když mi jasně naznačil, že tenhle víkend nechce společnost.

Dopřeješ osobě, kterou má rád, co chce nebo potřebuje? Vím, co Zane potřebuje? Diskutabilní. Nejsem chytřejší, než ostatní holky v mým věku. Nevím všechno. I když, byla jsem tak, kde většina holek v mým věku nebylo: blízko smrti, blízko naprostý beznaděje. Takže možná vím, co by Zane potřeboval. A možná i víc, než ví sám Zane.

***

Bylo už pozdě, jak jsem se vrátila do bytu. Postavila jsem do obývacího pokoje a vydechla, když jsem zjistila, že Zane tady není. Ticho mě dusilo. Tak jsem se vysvlíkla a běžela do postele, no nemohla jsem spát. Potom, jak jsem se hodiny otáčela a vrtěla jsem to vzdala. Nohy mě odnesly do jeho pokoje a posadila jsem se na polštář. Jeho temná vůně byla všude kolem mě, stočila jsem se přes prostěradla, zabořila nos do jeho polštáře. Přála bych si, aby tady byl se mnou. Zítřek nepřijde dost brzy.

Otřásla jsem se, vzbudila jsem se pod jeho přikrývkama, jeho vůně mě obklopila jako objetí, vábila mě zpátky ke spánku.

A vzbudila jsem se s výkřikem stoupajícím v mým hrdle, mlátila kolem sebe. Padala. Očekávala jsem, že pocítím tlak na mých zádech, očekávala jsem, že mi voda naplní pusu,  a že moje tělo ztratí tíhu, jak jsem se potápěla hlouběji a hlouběji, neschopná se pohnout.

Ne. Můžu se hýbat. Jsem okej. Ruce se mi třásly tak moc, že jsem sotva nazvedla přikrývky, ale podařilo se mi to a odhodila jsem je. Protáhla jsem si prsty na nohou, pak zvedla chodidla, nejdřív jedno, pak i druhý. Můžu se pohnout. Jsem už okej.

Chvějíc se jsem se postavila a prošla do kuchyně. Srdce mi bilo tak moc, že jsem pocítila závratě. Chlad. Třesavku. Potřebovala jsem něco teplýho. Schmatla jsem filtr a připravila si kafe. Kdyby tady byl Zane, držel by mě, dokud bych nezapomněla na ten zatracenej špatnej sen. Na zatracené vzpomínky. Mohla bych mu zavolat. Tenhle nápad mě zaujal. Je se svou sestrou. Proč ho zatěžovat kvůli snu? A pak...pohlédla jsem na bublající kávu, pak na jeho prázdný sedadlo. Jestli nebude chtít opovědět, nemusí. Slzy se mi tlačily do očí a kvůli něčemu, ze všech lidí, jsem potřebovala slyšet právě jeho hlas. Protože mi slíbil, že mě nenechá padnout. Divoce jsem si kousala do vnitřní tváře a šla se kouknout po mým mobilu. Našla jsem ho v kabelce. Vypadal vypnutý. Co to k čertu? Zatřásla jsem s ním a zaklela. Baterie nemůže být vybitá. Nabíjela jsem ji včera, předtím, než jsem se střetla s Audrey.

Sakra. Zapojila jsem ho a sledovala, jak se rozsvítila obrazovka. A pak se znovu vypnula.

Oh ne. Tohle, tak nepotřebuju. Jak jsem se v poslední době, tak hodně stěhovala, tohle bylo jediný číslo, na kterým mě rodiče nebo kdokoliv mohli zastihnout. Zkontrolovala jsem vstupní port, zkontrolovala jsem zásuvku a pak připojila, zatřásla ním, ujistila se, že je připojený. Obrazovka se znovu rozsvítila a uviděla jsem textovku od mámy.

Do prdele.

Bylo to o mojí tetě Carolině. Je v nemocnici. Necítila se dobře, ale už ji udělaly nějaký testy. Výsledky budou za pár dnů.

Co teď dělat? Máma mi volala a můj mobil byl vypnutý pak...Pak zavolala Belle nebo Audrey. Má jejich čísla. Ale možná bych ji měla dát i Zaneovo číslo. Bude zpátky zítra, a když mi bude volat, předá mi svůj mobil.

Rychle, předtím než se mi stihnul znovu vypnout, jsem poslala mámě Zaneovo číslo a řekla jí než se zeptá po mě jestli bude potřebovat náhle mluvit, dokud si nedám opravit mobil.

Sotva se mi podařilo to poslat předtím než můj mobil znovu zčerněl. Nebyla jsem si jistá, jestli se ta zpráva vůbec odoslala, a zírala jsem na svůj mizerný mobil. Tohle není dobrý začátek na neděli. Náhle jsem si uvědomila, že mám vypadnout z tohohle bytu. Měla bych se střetnout s děckama v parku ještě před polednem, osprchovala jsem se rychle oblékla do bílých šatů, obula si sandály a vyšla ven. Slunce mi zahřálo obličej a odhalený ramena, a teplo se pomalu vpíjelo hlouběji.

Ale mě byla pořád zima. Prošla jsem kolem Belliniho bytu, ale nikdo neodpovídal na zvonek. Toulala jsem se spícím městem a koupila si nějakou zmrzlinu, protože svět bez zmrzliny je prostě smutný a já chtěla ze sebe setřást smutek. Zane miluje sledovat, jak lížu zmrzliny. Takže jsem si místo toho koupila čokoládový kornout. Nepřišlo mi fér jíst zmrzlinu bez toho, aby se díval.

Tak je to. Jsem oficiálně šílená. Zaháknutá. Zamilovaná. Bláznivá po tomhle klukovi.

Ježíši.

´Klidně mě volej Zane.´ Myslím, že jsem zaslechla jeho škádlicí hlas v uších, a tělo se mi napjalo přesně, když se moje ústa vyformovaly do úsměvu.

Jo. Jsem oficiálně zamilovaná.

***

Den se táhnul. Piknik se táhnul. Čas se táhnul. Mobil jsem měla zapnutý a doufala jsem, že zapnutý i zůstane. Nechala jsem ho nabíjet celý ráno. Bylo kolem čtyř odpoledne, a i když v parku bylo nádherně sluněčně, děcka se bavily o Dylanovi a mně se chtělo jít domů. Navařila jsem už dřívě a chtěla jsem prostřít stůl. Udělat ho pěkný předtím, než se vrátí. Postavila jsem se, když jsem si uvědomila, že domovem myslím Zaneův byt.

Vzpamatuj se, Dakoto. Bydlíš u něj jenom, kolik, čtyři dny?

Další myšlenka byla ještě víc absurdní. Domov je tam, kde je Zane.

Jak šílené to je?

Schmatla jsem svou kabelku. „Děcka, já musím už jít.“

„Proč tak brzy?“ Tessa zakňučela a natáhla se pro mě.

„Zůstaň ještě chvíli.“ souhlasil Tyler, ruce měl kolem Erin.

„To by stačilo.“ Audrey se na mě podívala ze svého bídelka v Asherovém objetí. „Zane by už tuhle dobou měl být zpátky, že jo?“

Dlouze jsem vydechla, přestoupila z nohy na nohy. Bože, doufám, že jo.

„Jak se má?“ Erin se ohla dopředu, její černé oči se zúžily. „Jako by se vytratil ze světa. Volala jsem mu tolikkrát, abych ho vytáhla ven, ale on mě vždycky odbyl, že nemá čas.“

Trhla jsem sebou a podívala se z ní na Audrey. Erin je Zaneova kamarádka, a možná bych ji měla říct o svých obavách, i když, jesti ji Zane nechce říct, kdo jsem já, abych prozrazovala jeho tajemství? Mimochodem, skutečně jsem chtěla jít domů, protože už tam možná byl.

„Je okej.“ řekla Audrey.

„Jeho sestra je nemocná.“ řekl Asher ve stejnou dobu. „Dakota nám řekne, když bude něco, čeho by jsme se měli obávat, že jo Dakoto?“

„Jo, samozřejmě.“ A odešla jsem tak rychle, jak mě dokázaly nohy odnést.

***

Hned jak jsem vstoupila do bytu, věděla jsem, že je Zane tady. Všimla jsem si koženou bundu hozenou na pohovce a láhev jantarový tekutiny spolu s poloprázdnou sklenicí. Zamračila jsem se, jak jsem vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře s tichým bouchnutím. Přistoupila jsem k pohovce. Už pije? To není dobrý. Hluk mě přinutil se otočit a tady byl, stojící vedle kuchyňských dveří. Byl oblečený jenom se svých obnošených džínách a tetování, vypadala uvaneně a smrtělně nádherně. Jeho mandlově-tvarované oči se rozsvítily, když mě uviděl.

„Chybělas mi, holka.“ řekl tiše a odtlačil se o rámu dveří.

Chyběls mi taky, pomyslela jsem si, ale moje rty se ani nepohly. Můj pohled sa zastavil na jeho nahý hrudi. Dělá to záměrně? Chodí polonahý, aby mě umlčel? Všechna ta jemná, potetovaná kůže natáhnutá přes vypracovaný svaly, kroužky lesknoucí se v jeho hnědých bradavkách, tenká, tmavá linie jeho chloupků vedoucí až pod jeho nízko posazený lem kalhot....

Whoa. Náhle jsem měla pocit, že potřebuju studenou sprchu.

Přinutila jsem se podívat jinam, než na tuhle hostinu pro oči. „Kluci se po tobě ptali. Na tvoji sestře. Jak se má?“

Ustoupil, trochu couvnul a krev se mu vytratila z tváře. Na místo toho, aby odpověděl, pohnul se k stolku a schmatnul láhev whiskey.

„Pil jsi?“

„Jenom sklenici nebo dvě.“

„Jedl si dneska něco?“ Přistoupila jsem o krok k němu a on zamrznul v procesu otevíraní láhve.

„Nevzpomenu si.“ zašeptal.

Obavy mi sevřely střeva. „Udělala jsem jídlo. Potřebuješ se najíst a dát se dohromady.“

Jeho ruka sevřela láhev jako by ji chtěl rozdrtit. „Možná se zatraceně nechci dát dohromady.“

Těžce jsem polka, opatrně si ho proměřila. V jeho tváři byla vepsané vyčerpání, jako by nespal, od doby, kdy předevčírem odešel z bytu, a taky měl ten známý stín v očích. Už jsem ho viděla- po incidentu v parku, po jeho vzpomínce, po jeho nočních můrach. Stín bolesti.

Sevřela jsem ruce, uvolnila je. Udělala jsem krok směrem k němu, pak i další. Varovně se na mě díval, jak jsem natáhla ruku a dotkla se ho.

„Udělala jsem rizoto z mořských plodů.“ zašeptala jsem. „Erin říkala, že máš rád mořský plody.“

Stál jako by byl udělaný z kamene, jeho tmavý oči na mým rtech, jeho tělo napjatý.

Zvedla jsem i druhou ruku, ale on sevřel rameno. Nevím proč, ale dneska nebyl připraven na objetí. Nebyl připravený, aby se k němu někdo přiblížil. Byl jako divoký zvíře, uvězněný a připravený se vzepřít.

„Je to štiplavý.“ pokračovala jsem, předstírala, že jsem si ničeho nevšimla. „Ale doufám, že ne moc. Připravila jsem i jogurt, pro případ, že by bylo třeba zjemnit chuť.“

Vyklouznul mu malý vzdych, ocelově napjaté svaly pod mými prsty se pomalu uvolnily. „Štiplavý rizoto?“ zamumlal.

„Jo. Jižní recept. Specialita od mojí pra-prababičky Louisiany.“

„Louisiana?“ vyplivnul, snažil se být zhrozený a zaujatý zároveň. Položil láhev zpátky na stolek, a i tenhle malý detajl mě sklidnil.

„Ano, ale ta, která mě naučila, že jogurt jde použít na zjemnění, byla teta Nebraska.“

Zachichotal se, hlubokým, temným hlasem, který poslal motýlky do mýho žaludku.

Zatahala jsem za jeho ruku, navedla ho do kuchyně, kde do něj může dostat trochu jídla, ale on se ani nepohnul. Jeho temný pohled klouzal po mojí kůži, zahříval ji.

„Dělej Zane. Potřebuješ-„

Otočil se, strčil do mě až jsem zády narazila do zdi, vzduch mi uniknul z plic. „Potřebuju co?“ Schmatnul mě za zápěstí a nazvednul mi je nad hlavu, držel je tam. Jeho oči byly černé touhou. „Nech mě ukázat ti, co potřebuju.“

Vzrušivý strach mnou přejel. Jeho sevření bylo jako ocel na mých zápěstích a záblesk bolesti přejel až do kostí. Pryč byla i jemnost v jeho očích. Co zůstalo bylo jenom teplo a temnota, a nebyla jsem si jistá jakej druh temnosti to byl. Nebyla jsem si jistá, že je tady se mnou na sto procent. Nenechal mi žádný čas, abych to zjistila nebo se ho něco zeptala. Ohnul hlavu k mýmu krku, poškrábal mě zuby po kůži, jemně zatahal za mou náušnici se zuby, olíznul zátylek za mým uchem- zatím, co jeho druhá ruka sklouzla moje ramínko ze šatů dolů z ramene, odhalil mi prso. Moje bradavka okamžitě ztvrdla, pak po ni přejel palcem dozadu a zpátky, dráždil mě, poslal výboj přímo do mýho jádra. Chtěla jsem ho políbit, dotknout se ho, pohladil dlaní pevný části jeho těla, uzamknout prsty kolem jeho vzrušení, dívat se na jeho výraz, když se udělá. Ale on se držel dostatečně daleko, že i když se moje zády vyklenuly, nedotýkaly jsme se. Nepolíbil mě, nedovolil mi udělat jakýkoliv pohyb. Jako by byl ztracen v čase, zapomněl na všechnu důvěru, kterou jsme měli.

„Zane...“ frtustrovaně jsem otočila rukama, snažila se osvobodit.

Jeho sevření se vystupňovalo, drtilo mi kosti, přinutilo mě zakňučet. Bože, je silný. „Mým způsobem.“ Pak mě schmtanul za bok a zvrtnul mě naopak, takže jsem byla tváří ke zdi, ale stihla jsem otočit hlavu, abych se vyhnula nárazu nosem do omítky.

„Zane, přestaň.“

Jeho ruce byly pořád na mém pasu. Cítila jsem teplo jeho těla, i když se mě žádná jeho část nedotýkala. Byl jako zeď ohně, držel se v pozadí za neviditelnou bariérou. Bariérou, která se může rozbít každou chvíli.

Vteřiny se natahovaly. Jeho dech byl drsný a nepravidelný. Jeho ruce se sevřely na mých žebrech. „Jsi si jistá, že chceš, abych přestal?“

Jeho hlas byl nízký a hluboký a to udělalo s mými vnitřnostmi divný věci. Jeho dech se otřel o můj krk, odvanul mi jemný hlasy na tom místě a Ježíši, jeho tvrdost tlačila na moje záda, spalovala mě i skrz moje šaty.

„Neublížím ti.“ řekl, jeho hlas mi burácel v uších, jeho široká hruď mi pokryla záda.

„Nech mě se otočit, Zane.“ Chtěla jsem ho vidět, dotknout se ho. Takhle já nemůžu...

„Víš, že jsem to já, že jo? Můžeš mi to říct. Můžeš mi důveřovat.“ Pustil mi zápěstí a položil si ruce na zeď, po mých stranách. Všimla jsem si barevných tetování na jeho ramenou, pokrývající kůži až do zápěstí. A taky jsem si všimla...Sakra, všimla jsem si jemných, stříbrných jizev na přeloktí.

„Proč?“ zašeptala jsem.

„Těžký den.“ jeho hlas se zlomil i na tyhle dvě slova, a i když to nebyla odpověď na to, co jsem se ptala-na ty jizvy. oh Bože, myslím, že vím, co znamenají-bolelo mě pro něj srdce.

„Co se stalo? je tvoje sestra-?“

„Přestaň.“  Jeho ruce se sevřely v pěsti na zdi, měl stisknuý zuby. „Ne teď, ne dneska. Nemůžu.“ otřásl se. „Prosím.“

Ruce se mu třásly.

Sakra, tohle je o něm nebo o mě? Protože jsem se nedokázala přinutit to udělat jeho cestou? Nedokázala si přinutit vložit důvěru do někoho jinýho? Cítila jsem, jak se moje rozhodnutí zlomilo. Tohle byla výzva a já ji sebrala. Po tom všem, jak bych mohla být přeživší bez toho, abych byla bojovník, no ne?

Otočila jsem se mu zády. „Udělej to.“ zavzdechala jsem. „Věřím ti.“

„Dakoto...“ Přitlačil se na mě, jeho penis mi vypálil ohnivou linii na zádech, jeho pusa se přitisla na mou citlivou kůži na krku. Jeho penis začal být víc nedočkavý na mých zádech, a já zavzdychala. S mými citlivými bradavkami přitisnutými o zeď, ruce roztažené hned vedle Zaneových, jsem dokázala cítit jenom, jak přecházel ústy po mým nahým rameni, podél mojí ruky. Chtěla jsem cítit jeho dotek, jeho pusu na jiných místech, kde jsem pulzovala potřebou.

Jeho ruce byly zpátky na mým těle, hladil mě po bocích. Zavzdychala jsem, když mi zvednul šaty a strhnul ze mě kalhotky. Hladil mě po zadku, ponořil prsty mezi moje nohy, a když je zabořil do mě, celá jsem se zatřásla, chystala se dokončit.

„Já vím, co potřebuješ.“ Zašeptal, jak vytahoval prsty ven a znovu dovnitř, stupňoval ve mě tlak. „Pohybuj se mnou. Naveď mou ruku. Pojď si pro mě.“

„Oh bože.“ Boky se mi pohly. Nemohla jse uvěřit, že bych se dokázala udělat takhle, stojíc, opřená o zeď jeho obývácího pokoje. Moje tělo se řítilo housenkovou dráhou potěšení, tlak se začal měnit v bolest, a něco ve mě rozmotávalo.

Popotáhla jsem se, jak mě rozkoš roztrhala, rozmetala mě na tisíc kousků. Podlomily se mi kolena, on mě podržel, jeho ruka kolem mýho pasu a potáhnul mě k sobě abych mohla cítit, jak vzrušený byl. Zavzdychal, já se znovu vyklenula, funěla dozvuky.

„To bylo tak sexy.“ zašeptal, a já zaslechla zvuk trhající se folie.

Tohle je ono, pomyslela jsem si, moje myšlenky byly pořád zahmlený. Teď a tady do mě vstoupí a přetáhně mě o zeď, náhle mě ta myšlenky zaujala, i když těnký hlásek v mojí hlavě zašeptal, že takhle pravděpodobně ošukal o další holky po barech a klubech. Že se teď měním na jednu další neznámou, abych ho potěšila, bez tváře. Pro něj nic speciálního.

Ale, jako by četl mou mysl, zašeptal mi do ucha „Nikdo není jako ty.“ Zvednul se za mnou. „Já tě znám taky. Tvoji vůni. Tvojí chuť. Tvoje hlasy. Motýla na tvých zádech.“

Jeho ruka mi oddělila nohy, zvedla mi zadek a já nepříjemně zakňučela. „Věrím ti.“ zašeptala jsem. „Ale i tak tě chci vidět. Chci vidět tvou tvář, když se uděláš.“ A Ježíši, nikdy jsem nikomu tohle neřekla. Nikdy jsem necítila takovýhle věci.

Nic neřekl a moje oči pálily. Pak něco mohutnýho a tlustýho přešlo po mých orgánech. Jeho penis mnou posílal sladký chvění, jak mě hladil zvenčí. Chtěla jsem ho uvnitř.

Pak do mě zatlačil, naplnil mě. „Vydrž.“ zašeptal, a já sehla hlavu, zatlačila ruce do zdi, jak se do mě vnořil celou svou délkou. Jeho tlustý sval mě celou naplnil.

Vykřikla jsem.

Bolest. Potěšení. Bolest. Potěšení.

Šílím, moje tělo se třáslo, jak sem se snažila oddělit pocity, ale oni se mísily dohromady, mátly mě.

„Zůstaň na místě.“ řekl jak mě dráždil uvnitř, znovu a znovu, vymazala bolest a nahradil ji do hlavumatoucí rozkoši.

„Spadnu.“ vyjekla jsem, moje svaly se uzamkly  a chvěly, ramena se mi třásly.

„Nepadneš.“ Jeho ruka kolem sevřela můj pas silněji. „Držím tě.“

Malá exploze začala v mým jádru, vlnivě se rozšiřovala, točila se ve mě, měnila se ve vlny, vrcholila a rozbíjela se.

„Zane!“ Udělala jsem se silně, potěšení si razilo cestu podél mojí páteře.

„To je ono.“ zašeptal, zatlačil do mě, prodlžoval můj orgazmus. „Leť a nech mě tě chytit.“

A ono to bylo létání. Jako by moje tělo bylo v oblacích světlých částeček, temným vesmíru, kdy jedinej zvuk bylo bušení mýho srdce a moje nepravidelný dýchání. Zatočila se mi hlava.

Jeho tlačení zpomalilo. Jeho ruka kolem mýho pasu se sevřela víc.

„Zane?“ Byl plně tvrdý. Pořád se neudělal a já očekávala, že se začne znovu pohybovat. Najde svoje potěšení.

Ale on se kompletně zastavil, jediný pohyb bylo pulzování a trhaní jeho penisu ve mě.

„No do zatracenýho pekla.“ zamumlal.

„Co se děje?“ chtěla jsem se otočit, ale on mě držel tak těsně natlačenou na jeho hruď, že jsem byla neschopná se vůbec pohnout. Opar se mi už ztrácel z hlavy, a několik scenářů mi problesklo myslí. Uvědomil si, že si zapomněl nasadit kondom. Dostat nějakou vzpomínku a zapomněl, kdo jsem. Zaseknul si nerv v zádech a nemůže se pohnout. Dostal křeč.

Zmlkni, mysl.

Zane se ze mě pomalu začal vytahovat a já zavzdechala z tření uvnitř, kde jsem pořád byla hodně citlivá.

Bolest a potěšení. To mohla být definice toho, co jsem se Zanem měla. Když byl konečně venku, pustil mě, a já klesla po zdi. Otočila jsem se tváři k němu, a našla ho tam stát, ruce sevřené do pěstí po jeho stranách, jeho tvrdost pořád obalená v kondomu.

Pohlédl dolů na něj, pak na mě, a jeho oči se rozšířily. „Já...Já jsem potřeboval...“ Udělal dusivý zvuk vzadu jeho hrdla, a obavy změnily moje srdce na led.

„Co, Zane?“

„Sakra. Potřeboval jsem tě vidět taky.“ Navlhčil si rty špičkou jazyka. „Vidět tvojí tvář.“

Ohnul se ke mě, pohladil mě po tvářích, jeho pohled byl tmavý touhou. Pak mě chytnul za boky , zvednul a začal couvat- směrem do jeho ložnice.

Rozmazal se mi pohled, zapotácela jsem se, ale on mě chytil, vždycky mě chytil, když jsem se chystala padnout. Zvednul mě, podržel mě. Měla bych obávat pocitů, které teď cítím-tahle sirová emoce mi naplnila hruď od strany na stranu, ale moje srdce se cítilo divně lehce.