YGM - 8. kapitola

Překlad: Soňa

ROXY

Byla jsem smutná, když jsme opouštěli Aidenův dům v neděli večer a

poznala jsem, že i Aiden je smutný a nechce se mu odjet. Užila jsem si

spoustu legrace s jeho rodinou. Před odjezdem mi Grace dala pusu. Mám jí

ráda. Byla jako malá sestra, kterou jsem nikdy neměla. Jistě, byla trochu

blázen, ale byla s ní legrace.

"Miluji tvou rodinu," řekla jsem mu, když jsme jeli z Shady Grove

Trailer Park.

„Oni tě taky milují. Zejména Grace.“ Usmál se. „Jsem opravdu rád, že

jsi mohla jet semnou.“

„Já taky.“ Byla jsem ráda. „Užili jsme si spoustu legrace.“ Chtěla jsem

se Aidena zeptat, proč mě pozval. Myslela jsem, že po mém pátečním

záchvatu paniky semnou nebude chtít mít nic společného a nebude semnou

chtít mluvit. Byla jsem ráda, že jsem se mýlila. „Tak proč si mě pozval s

sebou?“ zeptala jsem se nakonec. Můj hlas byl slabší, než jsem čekala. Tolik

k mojí odvaze.

"Já…" nedokončil. Viděla jsem výraz nejistoty v jeho tváři. "Já nevím.

Jen jsem… Nechtěl jsem jet bez tebe."

Nemohla jsem si pomoct, ale po jeho slovech jsem se usmívala. Nyní

více, než kdy jindy jsem si přála, abych byla normální. Aiden si zasloužil

někoho mnohem lepšího, než mě.

Co tím myslím? Nemá mě takhle rád. Jsme jen kamarádi ne? Myslím, že

by se mě ani nepokusil políbit. Bylo zřejmé, že jsem nebyla jeho typ.

Najednou jsem přemýšlela o tom, co mi řekla Grace… Dívá se na tebe

jako by umíral žízní, a ty jsi byla sklenice vody. To nemůže být pravda. Byla

jsem si jistá, že všechno co viděl, bylo pouze smutné děvče. Možná to byl

důvod, proč byl můj kamarád. Snažil se mě opravit. Kdyby jen mohl.

Podívala jsem se dolů na mé ruce. Od pátečního rána jsem na nic neměla

nic napsaného a sprcha barvu smyla dolů. Obvykle bych propadla panice,

pokud by na nich nebylo nic napsané. Ale ne dnes. Nepotřebovala jsem to.

Byla jsem v šoku.

Možná že mít kamaráda bylo pro mě dobré.

Nebo se vyplatili 3 roky terapie.

Ať tak či onak, byla jsem ráda, že se to lepší. Z tamté holky mi bylo

špatně…

Myslela jsem na můj starý život v Chicagu. Poté co mě Steve a Emily

adoptovali, jsem za sebou zanechala i své jméno, které mi dala moje máma…

Emma Bradford. Nemyslela jsem si, že to bude problém. Šla jsem do školy v

jiné části města, kde mě nikdo neznal. Snažila jsem se být normální, a

dokonce si udělat pár kamarádů.

Ale pak se něco stalo. Někdo ve škole se dozvěděl o mé minulosti.

Zjistili to o mé mámě, a o tom co mi udělala. Pak ze mě měli všichni strach.

Mysleli si, že jsem nakažlivá. To byl důvod, proč jsem prosila Emily a Steva,

abych si mohla změnit jméno. Samozřejmě, že jsem si vzala jejich příjmení,

Gibson. Po tom všem to byli moji rodiče. Nechala jsem je, aby mi vybrali

křestní jméno. Bylo mi jedno, co to bude, pokud to nebude Emma. Pravda

byla taková, že už jsem Emmou nebyla. Dali mi jméno Roxy a mně se to

líbilo.

Spolu se změnou jména, jsem si při stěhování dala udělat i růžový

proužek do vlasů. Steve a Emily mi to schválili. Byla jsem u vytržení i z

toho, že mě tu nikdo neznal. Bylo to jako bych začala znovu. Terapeutka

navrhla, abych jeden rok studovala doma.

Po mé ruce jsem si začala psát v loňském roce, když jsem začala chodit

na univerzitu. Jako nováček jsem byla zahlcena spoustou lidí na univerzitním

kampusu. Poté co jsem poslední rok strávila tím, že jsem studovala z domova,

to byla velká změna. Několik lidí se semnou snažilo mluvit, což jsem vůbec

nečekala. Dokonce se mě pár lidí ptalo, jestli s nimi nepůjdu ven. Snažila

jsem se být, a šla i na rande. Nečekala jsem, že se budu cítit, jako bych se

dusila. Skončila jsem tím, že jsem se zamykala v koupelně. Stříkala jsem si

vodu na obličej, ale ani to mi nepomohlo zastavit paniku. Tak jsem vzala pero

z kabelky a začala si psát po rukách. Jsem silná. Nenechám se řídit minulostí.

Čím víc jsem psala, tím lépe jsem se cítila. A čím víc jsem psala, tím víc se

lidi drželi ode mě. To se mi líbilo.

Tehdy jsem se rozhodla, že jsem možná blázen. Většina lidí vyhledává

společnost, dělá si kamarády. Já chtěla být jen sama, to nebylo normální.

Ale co Aiden? Pravdou bylo, že se mi líbilo s ním. Raději s ním, než být

sama. Znamená to, že možná nejsem blázen?

Setřásla jsem myšlenku. Byla jsem předurčená k tomu být blázen, jako

moje máma. Čím dříve to přijmu, tím lepší to bude. Nemohla jsem nechat

Aidena, aby se ke mně moc přiblížil.

AIDEN

Byl jsem smutný, když jsem se v neděli večer vrátil na univerzitu. Líbilo

se mi být doma, a jsem si jistý, že i Roxy se to moc líbilo. Věci mi tam

připadali jiné. V dobrém slova smyslu. A Roxy si celý víkend nepsala po

pažích, to byl úspěch.

Podíval jsem se na Roxy, která seděla na sedadle spolujezdce, ale byla

ponořená v hlubokém zamyšlení. Opustili jsme Heart, a měli jsme 2 hodiny

jízdy autem před námi.

"Na co myslíš" zeptal jsem se.

Podívala se na mě trochu v šoku. „Na nic, opravdu.“

Byl jsem zvědavý, co si myslí, a přemýšlel jsem, proč mi to neřekla.

Přemýšlí o mně? No asi ne. Ani jednou Roxy o mě nejevila zájem jinak, než

jako o kamaráda. Ta myšlenka mě měla udělat šťastného, ale nestalo se tak.

Kdyby nic jiného, tak mi bylo víc smutno.

"A co ty?" Zeptala se. "Na co myslíš?"

„Jen to, že jsem si o tomto víkendu užil moc legrace.“

„Já taky.“ Souhlasila. „Grace je jako mladší sestra jakou jsem vždycky

chtěla.“

Roxy je velmi uzavřená osoba. Nikdy moc nemluví o svých pocitech.

Ale jednou za čas se mi otevře. Líbilo se mi, když to udělala. Chtěl jsem o ní

vědět všechno. Potřeboval jsem vědět, proč občas bývá tak strašně smutná.

„Líbilo se mi tvoje město.“ Pokračovala. „Je tak malé, ale okouzlující.

Poté co absolvuju, se chci přesunout někam daleko od města.“

„Opravdu?“ byl jsem překvapený. „Myslel jsem, že ti chybí městský

život, není toho moc co na práci v Alabamě.“

„Když jsem žila v Chicagu, tak jsem se bála nudy. Radovala jsem se ze

dne na den, byla jsem na živu.“ Okamžitě uťala větu a odkašlala si.

„Každopádně si myslím, že je to tu okouzlující.“

„Co se s tebou stalo?“ potřeboval jsem to vědět, ale okamžitě jsem

litoval toho, že jsem se ptal. Podíval jsem se na ni, slzy jí tekly po tvářích.

„Sakra… je mi to líto, Roxy.“

Roxy si hřbetem ruky otřela tvář. „Je mi líto, že jsem to podělala. Měla

bych ti to říct, ale bojím se. Co když nebudeš chtít semnou dál kamarádit,

když ti to řeknu?“

„Proč bych už nechtěl být tvůj přítel?“

„Vzhledem k tomu, že tě budou strašit ty sračky, co jsou ve mně. A to

by měli. Měl bys běžet daleko ode mě, a nikdy se neohlédnout.“

"To se nikdy nestane." Sevřel jsem napjatě volant. Mé srdce mně bolelo

při jejích slovech. Chtěl jsem jí pomoct, ale nevěděl jsem jak.

Zhluboka dýchala. "Vzpomínáš si, jak jsem řekla, že jsem byla v

nemocnici po dobu 4 měsíců?"

Přikývl jsem.

"Byla jsem v nemocnici, protože se mě moje vlastní matka pokusila

zabít." Zavrtěla hlavou, jako by se to snažila setřást z paměti. "Moje máma

měla 3 různé osobnosti. Jedna z nich byla podobná June Cleaver. Velmi

mateřská. Jedna z nich byla katatonická, všechno, co dělala, bylo zíraní do

zdi. Ta byla moje oblíbená. A třetí…" zachvěla se. "Třetí byl průměr.“

"Každý den, když jsem přišla domů ze školy, tak bych ráda věděla, která

z nich tam na mě čeká. Průměrný člověk se tam objevoval nejvíc. A ta

osobnost byla přesvědčená, že mám démona uvnitř mě… Že já jsem

netvor…"

Viděl jsem bolest v jejích očích, ale nemohl jsem ji zastavit. Nikdy se mi

neotevřela, a asi to už znovu neudělá.

„Tohle mě pořád bolí.“ Zvedla ruku a tam byla obrovská jizva přes dlaň.

„Ráda mě hodně pálila. Vždy na mé levé ruce na stejném místě. Snažila se

tím vypudit démona ze mě. Samozřejmě se to nikdy nepovedlo, ale mučení se

tím zhoršovalo.“

„V den mých šestnáctých narozenin, 3tího září, jsem šla domů ze školy a

děsila se toho, která její osobnost tam na mě bude čekat. Vzpomínám si, jak

jsem se celou cestu domů modlila, aby to monstrum moje máma tam na mě

nečekala, chtěla jsem jí normální a užít si hezké narozeniny.“ Plakala a mě

bolelo srdce. „Ten den vzala nůž a řezala mě odsud“ ukázala na vrchol svého

hrudního koše „a tady,“ ukázala na vrchol své nohy. „Říkala, že se ze mě

snaží vyříznout démona.“

„Na moc si toho nevzpomínám, omdlela jsem bolestí. Ale pamatuji si

probuzení. Moje máma byla pokrytá krví a její ruce… byly uvnitř mého

žaludku.“

Začala vzlykat, a já nemohl vydržet sledovat ji. Zajel jsem autem k

čerpací stanici a přitáhl jsem si ji k hrudi. Pohladil jsem ji po vlasech, přál

jsem si, abych mohl odehnat její bolest pryč. Po pár minutách se ode mě

odtáhla.

„Musím to dokončit…“ Zhluboka se nadechla. Později jsem se složila

ještě jednou, pak jsem se probudila. Nevím za jak dlouho dobu, nepamatuju

se. Myslela jsem si, že určitě umřu. Cítila jsem se, jako bych umírala. Jedna

moje část si přála, abych umřela. Ale moje máma seděla asi 5 metrů ode mě.

Ona byla pokryta krví a měla ruce na čele. Houpala se tam a zpět. Podívala se

na mě a řekla: 'Je mi to líto'.

"Jednou jsem omdlela. Když jsem přišla k sobě, to bylo o 2 týdny

později. Byla jsem v nemocnici. Steve, to byl můj chirurg, a Emily byla moje

sociální pracovnice. Steve mi zachránil život, a Emily mi pomohla projít

jedním z nejhorších období mého života.“

"Prvních pár týdnů bylo nejhorších. Chtěla jsem nenávidět mojí mámu

tak moc, ale nemohla jsem. Chtěla jsem ji. Potřebovala jsem ji, aby mne

potěšila a řekla mi, že všechno bude v pořádku."

V jejích očích bylo tolik emocí. Jemně si vytáhla košili, a ukázala mi

jizvu a já polkl. Snažil jsem se neplakat.

Ani na otcově pohřbu jsem nebrečel, proč mám tu potřebu teď?

„Takže teď už to víš.“ Stáhla si košili zase dolů. „ A já se nebudu divit,

když utečeš. Ve skutečnosti, bys byl blázen, kdybys zůstal.“

Podíval jsem se jí do očí. "Nikdy nebudu utíkat od tebe, Roxy Gibson.

Nikdy."

Podívala se na mě v šoku po mých slovech a přes slzy se na mě usmála.

„Proč?“ zašeptala.

„Starám se, abys neutekla.“ Zašeptal jsem zpátky. Zachvěla se, ale ne

proto, že by se bála. Jemně jsem běžel prstem po straně její paže. „Já nikam

nejdu, slibuju.“

Roxy se na mě podívala, a já přísahám, že mi srdce spadlo až do kalhot.

Měl jsem ohromnou touhu políbit ji. Věděl jsem, že bych neměl. Řekla mi,

jak se jí její matka pokusila zabít, líbání mi v tuhle přišlo nevhodné a sobecké.

Podíval jsem se na její rty a tiše jsem přemýšlel, jestli chutnají podobně.

Představovala jsem si, že bude chutnat, tak jako voněla… Stejně jako cukrová

vata. Ona si olízla rty. Podíval jsem se jí do očí ještě jednou. Byla to… touha?

Určitě ne.

Ona se opatrně sunula blíž ke mně, a naklonila hlavu směrem ke mně.

To bylo tehdy, kdy jsem věděl, že i ona mě chce políbit. Věděl jsem, že bych

neměl, ale udělal jsem to stejně.

Sklonil jsem rty na její a jemně ji políbil.

V minulosti, když jsem políbil dívku, bylo to silou. Chtěl jsem jen jednu

věc od nich, ale s Roxy je to jiné. Nechci mít s ní jen sex. Chci ji, celou. A ne

jen na jednu noc. Chtěl jsem ji na dlouhou dobu.

Její rty se otevřely, a já jsem strčil dovnitř můj jazyk. Měl jsem

pravdu… ona chutná jako cukrová vata. Začal jsem ji hladově líbat.

Potřeboval jsem jí, i ona byla dychtivá. Stáhl jsem si jí na klín, nikdy

neopouštějíc její rty. Posadila se obkročmo na mě, zadečkem proti volantu.

Nechal jsem svoje ruce toulat se po jejím těle, a ona mi prohrabovala vlasy.

Byla jako droga, které jsem se nemohl nabažit.

Najednou jsem slyšel troubit klakson. Oba jsme se odtáhli, a smáli se,

když jsme si uvědomili, že to byla ona, kdo náhodou zatroubil na klakson,

který měla za sebou. Bylo to asi dobře, protože jsem se chystal, že si ji vezmu

hned tady a teď. Zasloužila si víc než to. Chtěl jsem s ní na to jít pomalu, a

rozhodně to neuspěchat.

„Tak moc bych si tě tady chtěl vzít, ale byl bych radši, kdyby naše

poprvé nebylo na odpočívadle v autě.“

Usmála se při mých slovech. "Asi máš pravdu." Její hlas byl bez dechu,

a to byla ta nejvíc sexy věc, kterou jsem kdy slyšel.

Roxy sešplhala z mého klína zpět na svoje sedadlo spolujezdce,

připoutala se a poté, co jsem se cítil tak akorát jsme mohli vyrazit. Ale

nemohl jsem přestat myslet na ni a náš polibek. Upravil jsem si kalhoty, a

doufal jsem, že toho ze mě moc neviděla.