YGM - 9. kapitola

Překlad: Soňa

ROXY

Otevřela jsem se Aidenovi. Kupodivu on ode mě nikam neutíkal.
Nemyslel si, že jsem psychopat, ve skutečnosti byl, ale opak pravdou. A hlava
se mi ještě točila po tom zdrcujícím polibku, co jsme měli.
Před včerejší nocí, jsem vlastně nikdy nepolíbila kluka. To, co jsem si
představovala, bylo naprosto odlišné od toho, co jsem cítila. Vzpomněla jsem
si, jaké to bylo mít jeho ruce na sobě. Na jeho bouli v jeho kalhotách, když
jsem na něm obkročmo seděla. Nemohla jsem si pomoct, ale usmívala jsem
se. Byly polibky vždy tak intenzivní? Bylo to takové, když jste do někoho
zamilovaní? Milovat někoho?
Setřásla jsem tu myšlenku. Nemohla jsem ho milovat. Vždyť ho ani
neznám. Ale co to je, to co cítím? Doufám, že neodejde pryč, protože ho asi
mám ráda.
Bylo pondělí, ale ani to mě nestáhlo na dno. Ani jsem neměla obavy z
blížící se schůzky s Dr.Lewisovou. chvíli jsem přemýšlela, jestli se nemám na
schůzce zmínit o mém intenzivním polibku s Aidenem, ale rychle jsem to
zavrhla. V žádném případě bych jí to nemohla říct. Ale mohla jsem jí říct o
tom, co jsem dělala o víkendu. Šla jsem na skutečný večírek, se skutečnými
lidmi. A jela jsem s Aidenem k němu domů. Jistě o tom ráda uslyší.
Aiden mi poslal textovku, když jsem byla v čekárně Dr. Lewis.
Sejdeme se na střeše? :)
Nemůžu :( Za hodinu? Odepsala jsem zpátky.
To zní dobře, nemůžu se dočkat, až tě uvidím.
Já taky. Odepsala jsem, a pořád jsem se usmívala na odeslanou zprávu.
Po 5ti minutách jsem seděla před doktorkou Lewis. Jenže tentokrát jsem
se necítila tak vystavená. Cítila jsem se skoro normálně.
„Nemáš inkoust na svých rukách.“ Všimla si. „A usmíváš se.“
Promnula jsem si ruce. „Vlastně jsem na své ruce zapomněla. A k tomu,
že se usmívám, mám důvod.“
„Beru to tak, že jsi měla skvělý víkend?“ Zeptala se. „Byla jsi navštívit
tvé rodiče?“
„Začalo to v pátek.“ Vyprávěla jsem jí o párty, a taky o tom jak jsem
jela s Aidenem k němu domů a o jeho rodině. Řekla jsem jí všechno, kromě
polibku.
„Zní to, jako by sis s Aidenem byla blízká.“
Přikývla jsem. "My jsme."
Naklonila se ve svém křesle. "Podívej, Roxy, jsem opravdu ráda, že si
děláš přítele, ale to zní, jako bys opravdu byla závislá na tom chlapci. Co se
stane, když si najde nějakou přítelkyni a na tebe nebude mít čas? Nebo když
absolvuje a půjde si svou cestou?“
Posadila jsem se zpátky na pohovku ztuhlá ohromením. „Nikdy jsem o
tom nepřemýšlela.“
Poslala mi smutný úsměv. „Neříkám, že by, jste se měli přestat vídat s
Aidenem. Líbí se mi, že tě motivuje. Ale já chci, aby ses ujistila, že na něm
nejsi tolik závislá. Pokud ano, mohlo by se to v dlouhodobějším horizontu
zhoršit.“
Přikývla jsem, nevěděla jsem, co na to říct. Měla pravdu. Já jsem na něm
závislá čím dál víc, než bych měla.
K čertu s Dr. Lewis.

AIDEN

Měl jsem se s Roxy setkat na střeše před hodinou, ale ona mi poslala
textovku, že je unavená a půjde si lehnout. Nechtěl jsem být zklamaný, ale
nemohl jsem si pomoct. Chtěl jsem se s ní znovu líbat. Chtěl jsem, aby byla
moje, ale zároveň jsem věděl, že je ještě brzy a nemůžeme. Roxy byla jiná.
Nehledě na to, jak rychle jsem na ní chtěl jít, jsem nemohl. Musel jsem na ni
jít pomalu.
Nemohl jsem uvěřit, že se mi včera v noci otevřela. Byl to pro ni
obrovský krok. Všechno, co mi vyprávěla o její matce, bylo tak bláznivé. A já
se snažil pochopit, proč byla vždycky tak vzdálená. Ona žila 16let s
psychopatem. Být jí, tak taky nikomu nevěřím.
Víc, než cokoli jiného jsem chtěl vymazat její hnusné vzpomínky. Ale
jak bych mohl? Bude si pořád psát po pažích? A bude mít i nadále záchvaty
paniky? Mohl bych s ní někdy mít skutečný vztah? Vzpomněl jsem si na
společně strávený víkend a znal jsem odpověď. Ano, mohli bychom být
spolu. Způsob jakým byla s mou rodinou a semnou… byl super. Mohou ji
pronásledovat noční můry, ale bude mít normální život.
Druhý den po fotbalovém tréninku jsem šel za Roxy na pokoj. Celý den
jsem o ní neslyšel a chtěl jsem ji vidět. Potřeboval jsem si s ní promluvit ...
Ujistit se, že jsem ji neodradil. Když jsem zaklepal na dveře, její zrzavá
spolubydlící otevřela dveře.
"Ty jsi tu znovu." Usmála se.
„Je tady Roxy?“ zeptal jsem se.
Našpulila na mě rty a zamračila se. „Co je? Nejsem pro tebe dost
dobrá?“
Ne, pomyslel jsem si, ale neřekl jsem to, protože jsem byl milý člověk.
"Je tady?" Zeptal jsem se znovu.
"Ne." Zavřela mi dveře před nosem, než jsem se stačil zeptat, kde je. Ne,
že jsem to potřeboval vědět. Byla buď stálena kávě nebo byla na střeše. Tušil
jsem, střechu.
Když jsem otevřel dveře na střechu, usmál jsem se, když jsem slyšel
hudbu. Její záda byla otočená ke mně, stejně jako první den, kdy jsem ji
uviděl. Měla kytaru ve svých rukách. Slunce začínalo zapadat, a já si
pomyslel, že v tuhle chvíli není nic víc sexy.
Neslyšela mě, a začala hrát píseň. Nechtěl jsem ji rušit, tak jsem jen
poslouchal. Hrála tak dobře, a její hlas byl tak hladký a krásný. Slyšet ji bylo
hezké a neuvěřitelné, že hrála teprve roky. Přišlo mi to tak přirozené pro ni.

Kdykoliv jste kolem sebe, ztrácím veškerou kontrolu
Kdykoliv jsem s tebou, mám pocit, že jsi mě našel
Cítím tě, nemůžu držet se zpátky
Protože jsi mě dostal
Já jsem tvá pro věčnost
Nebudu se vracet zpátky
Protože jsem v cestě příliš hluboko
Chceš-li se vrátit
Nyní, když jsi mě dostal
Já jsem tvá úplně
Navždy
Teď, když jsem našla tebe
Nebudu se vracet zpět
Navždy

Napadlo mě, jestli napsala i tuto píseň. Její předešlý song, i tento byly
oba tak plné emocí a citu. Přes její hudbu jsem cítil, jak moc je zranitelná.
Nebyla to ta Roxy, na kterou jsem byl zvyklí. Roxy byla tak upřímná a
otevřená a tak krásná. Většinu času trávila tím, že se snažila schovat a uzavřít
se. Bylo hezké ji vidět bez masky.
„Psala jsi ji, že?“
„Bože Aidene… musíš se vždycky plížit za mnou.“ Leknutím vyskočila
„Zpívala by si dál, kdybys věděla, že jsem tady?“ zeptal jsem se.
„Pravděpodobně, ne.“
"Přesně tak." Posadil jsem se vedle ní. "Miluju tvůj hlas."
"Díky," řekla plaše.
"Ty jsi to napsala?" Zeptal jsem se jí znovu.
Přikývla, nedívala se na mě. Byla tak plachá, když jsme mluvili o její
hudbě.
„Miluju to.“
Nakonec se mi podívala do očí, a přísahám, že mé srdce vynechalo pár
úderů. Dívala se na mě, jako to udělala v autě, těsně předtím, než jsem ji
políbil.
"Je to, tak jak se cítím okolo tebe. Hmm…" Opět se podívala dolů. "Ne,
že říkám, že je to o nás. Ale to nevadí…"
Nemohl jsem si pomoci, ale usmíval jsem. Není to tak, že se mi vyhýbá.
Ona ještě nechápala své pocity. Vyhýbala se mi, protože se bála, že ji nemám
rád. Jak ironické. „Roxy, víš, jen tak, že ten pocit je vzájemný?“
Obrovský úsměv se jí rozlil přes obličej.
Položil jsem ruku kolem jejích ramen a oba jsme sledovali západ slunce.
Naklonila hlavu přes moje rameno, a to byl dobrý pocit. Byla přesně tam, kam
patřila.

ROXY

Aiden mě doprovodil do mého pokoje v úterý v noci. Nechtěla jsem, aby
odešel. Ale také jsem věděla, že jsem nebyla připravená na to, aby zůstal. Dal
mi rychlý, sladký polibek na rty, a já jsem se cítila přímo božsky, jako bych se
měla roztát na místě.
Šla jsme spát, ale nemohla jsem usnout. Pořád jsem si v hlavě přehrávala
náš rozhovor dokola. Nemohla jsem si pomoci, ale usmívala jsem se.
Najednou mi, slova Dr. Lewis vyskočila v hlavě, a já jsem se zamračila.
Tlačila jsem ji z hlavy a přemýšlela o Aidenovi. Nechtěla jsem být
jenom jeho flirt na vysoké. Chtěla jsem být jeho navždy.
Tu noc jsem neměla žádné noční můry, jen klidný spánek. Když jsem se
probudila, cítila jsem se odpočatá a svěží. Nejlepší ze všeho bylo, že jsem se
probudila s myšlenkou na Aidena. Nemohla jsem si pomoci, ale usmívala
jsem se.
„Ten žhavej fotbalista se tu včera večer zastavil a hledal tě.“ Řekla mi
má spolubydlící Rachel, a při tom si olízla a našpulila rty. „Co bych dala za
kousek z něho.“
Odolala jsem nutkání protočit oči. „Co se stalo s Dannym?“
"Stále spolu chodíme," mrkla na mě. "To, co Danny nevidí, ho nebolí."
Chtěla jsem ji praštit. Naštěstí odešla do třídy. Povzdechla jsem si
úlevou a praštila sebou do postele. Ani moje nemravná spolubydlící mi
nemohla zničit mou dokonalou náladu.
Můj telefon zavibroval, aby mě upozornil, že mám novou textovou
zprávu.
Chceš si dnes večer vyrazit? Byl to Aiden.
Usmívala jsem se a rychle jsem odepsala. Ano :).
Vezmi si pohodlné boty. Odpověděl zpět.
Zasmála jsem se té zprávě. Aiden byl prostě chlap. Jediné boty, které
jsem kdy na sobě měla, byly Conversky nebo žabky. Myslím, že se mi ještě
nikdy nepodíval na nohy.
Rychle jsem se připravila na vyučování a měla jsem dostatek času stavit
se před tím stavit pro kafe.