YGM - 6. kapitola

Překlad: Soňa

ROXY

Po párty, se Aiden rozhodl, že mě doprovodí až ke dveřím pokoje na mé

koleji, možná to bylo tím, že bydlí jedno patro nade mnou. Řekla jsem mu, že

není nutné, aby semnou chodil až k mým dveřím, ale on si trval na svém.

Myslím, že jsem se bála, že mě bude chtít políbit. Stejně jako jsem chtěla já

políbit jeho, ale věděla jsem se, že na to nejsem připravená.

"Bavila ses?" Zeptal se, když jsme šli po schodech nahoru.

„Strašně moc.“ Přiznala jsem se. „A jsem ráda, že jsi tam byl, nemohla

bych to udělat bez tebe.“

„Myslím, že bys mohla.“ Opáčil. „Jsi silnější, než si myslíš.“

Jeho slova, i když to řekl nedbale, mě těžce zasáhla. "Aiden, ty mě děláš

silnější. Jsi má opora, bez tebe jsem jen malá rozbitá holčička.“

Zavrtěl hlavou. „Ne Roxy, to není pravda. Ty jsi měla tu sílu po celou

dobu, co jsme tam byly.“

"Ať tak či onak, děkuji ti." Když jsme se dostali k mým dveřím, byla

tam ponožka svázané kolem kliky. Obrátila jsem oči v sloup. "Skvěle."

Aiden vytáhl telefon. "Je jedna ráno. Tvoje spolubydlící je velmi

bezohledná."

Zasmála jsem se. Jeho slova byla pravdivá. I když jsem si jistá, že si

moje spolubydlící myslela, kdo ví jak nejsem divná, bylo mi jedno, kde spím,

hlavně že to není poblíž ní.

"Pojď," řekl a objal mě. "Můžeš počkat v mém pokoji na chvíli."

Začala jsem ho zastavovat. "Ne, to je v pořádku. Nechci být na obtíž.

Můžu zůstat na střeše. Určitě na to nebudou mít celou noc."

"Nezůstaneš na střeše, Roxy. Trvám na tom, půjdeš se mnou, "popadl

mě za ruku, a táhl mě za sebou. Nechtěla jsem se dát do velkého boje. Stejně

jako já nerada to přiznávám, ale chtěla jsem trávit více času s Aiden.

Sledovala jsem ho po schodišti, chodbou až do jeho pokoje na kolejích.

Jakmile jsme byly uvnitř, rozhlédla jsem se kolem. Polovina místnosti

vypadala, jako by tam tudy prošlo tornádo. Tam bylo oblečení, prázdné obaly

po jídle z rychlého občerstvení a další odpadky pokrývaly podlahu pokoje. Na

druhé straně, strana Aidena, byla čistý… velmi čistá. Postel byla ustlaná. I

když to bylo velmi prosté, bílé přikrývky a povlečení, žádné fotky, nic.

"Omlouvám se za jeho nepořádek," omlouval se. "Gary nemá rád

uklízení po sobě."

"Nějak jsem po setkání s tvým spolubydlícím, tak trochu očekávala, že

bude nepořádný," zasmála jsem se.

"Vypadala jsi, jako bys ses s ním bavila." Slyšela jsem menší žárlivosti v

jeho hlase.

"Já," zasmála jsem se. "Je to hrozný tanečník, ale je to velmi hluboký

myslitel. Nečekala jsem to."

„Bavila si se semnou?“

Zastavila jsem se, a opravdu myslela na své odpovědi. Pravdou bylo, že

jsem si nemohla vzpomenout, kdy naposledy jsem si užila tolik legrace. "Jo,

bavila jsem se."

„Já taky, jsi vážně úžasná.“ Usmál se, a já si nemohla pomoct a

přemýšlela jsem o tom, jak je jeho úsměv úžasný.

„Vážně?“ dělala jsem si legraci.

Obrátil oči v sloup. "No tak, Roxy. Víš, že jsi skvělá."

Najednou jsem se cítila jako nahá, a nebyla jsem si jistá jak přijmout

jeho kompliment. Poté co jsem odložila celý můj život, bylo pro mě těžké

pochopit, že někdo jako Aiden, řekne o mě něco tak pěkného. Neměla jsem

pocit, že jsem si ho zasloužila.

Podívala jsem se na mé ruce. Černý inkoust začal mizet. Nemohla jsem

na ně psát, včerejšího rána to bylo naposledy, co jsem si na ně psala. Moje

ruce se mi začali třást. Potřebovala jsem pero.

"Jsi v pořádku?" Aiden se na mě podíval s obavami.

Měla jsem problémy s dýcháním a začínala jsem cítit závratě. Věděla

jsem, že jsem měla panický záchvat. Zoufale jsem se potřebovala dostat z

toho malého pokoje ven.

"Roxy." Aiden byl přede mnou. "Jen dýchej."

Stála jsem přede dveřmi, které vedli do mého a mámina bytu. Nikdy

jsem se tu necítila jako 'doma', bylo to spíš jen místo na přespání.

Bála jsem se otevřít dveře, strach z toho, co jsem mohla najít. Každý

den byl vždy jiný. Byla by dnes milující máma? Nebo to bude tentokrát ta

osoba, co mě nenávidí? Mohla by být i katatonická. Milovala jsem dny, kdy

jen seděla, dívala se z okna a nemluvila. Byla to skoro úleva, ale ty dny

nepřicházeli často.

Zhluboka jsem dýchala a pomalu jsem otevřela dveře. Byla jsem

překvapená, že obývací pokoj byl čistý. Což znamenalo, že milující maminka

musí být zpátky. Uvnitř je to cítit jako citrónové sušenky slibu a klidu.

"Emmo!" Hnala se moje máma ke mně, a jemně mě objala. "Jaký byl

tvůj den ve škole?"

Můj hlas byl napjatý, jak jsem odpověděla. "Bylo to dobré."

Podívala se na mou paži. Tam byl řez, který šel z mého lokte k ruce.

Nebylo to příliš hluboko, takže z toho asi nebude jizva, ale pořád to bolelo

jako čert.

"Co se ti stalo s rukou?" Zeptala se.

Zděsila jsem se mluvit o mém pořezání mámou. Ona rozmazala mou

krev na oknech, aby držela démony ode mě pryč. Ale nemohla jsem jí říct, že

to byla ona, kdo to udělal. "Já… spadla."

Věděla jsem, že jí to nemám říkat, nikdy by mi to nevěřila. Nemělo to

cenu. Je to pro ni snazší přijmout lež než pravdu.

„Pojďme ti to ovázat.“ Vzala mě za ruku a šla mi to ošetřit.

Když jsem se probrala, ležela jsem na posteli. Světla kolem byly tak

jasná. Někdo říkal mé jméno.

“Roxy?”

Náhle mi před očima vyskočil Aiden…

„Roxy, jsi v pořádku?“

Rozhlédla jsem se okolo sebe, a zjistila, že jsem u Aidena v pokoji a na

jeho posteli. „Co se stalo?“

„Omdlela jsi, myslím, že jsi měla záchvat paniky.“

Najednou jsem se chtěla schovat. "Je mi to moc líto."

„Za co se omlouváš?“ zeptal se. „Strašně jsem se o tebe bál.“

Vstala jsem příliš rychle, a musel a jsem se zachytit Aidena, abych

nespadla, jak se semnou znovu zatočila zem.

„Sedni si zpátky,“ řekl mi.

"Ne, jsem v pořádku. Slibuji. To se děje pořád. Já jen… chci se vrátit do

svého pokoje."

Aiden vypadal zklamaně. „Ok, ale já tě doprovodím zpět.“

AIDEN

Tu noc jsem nemohl spát. Bál jsem se o Roxy. Chtěl jsem vědět, proč

měla záchvat paniky. Co přesně jí její máma, že se cítí tak špatně. Přál jsem

si, aby se mi Roxy otevřela. Nenáviděl jsem, že se mi vždycky zavřela. Co

jsem pro ni mohl udělat?

Nakonec jsem usnul asi ve 3 ráno, když mě v 7 hodin vzbudil zvonící

telefon, volala mi máma.

"Ahoj," odpověděla jsem omámeně.

"Ahoj, Aidene," Slyšel jsem, že je moje máma na druhém konci. Ji jsem

nečekal. Obvykle pouze Aaron mi volal takhle brzy. "Slyšela jsem, že jste

vyhráli zápas včera v noci."

Proč chce dělat malý rozhovor? "Samozřejmě. Vždycky jsme vyhráli,"

žertoval jsem. "Tak co se děje?"

Těžce si povzdechla. "Napadlo mě, jestli bys mohl přijet domů tento

víkend."

Posadil jsem se ve své posteli. Máma se mě nikdy neptala, jestli přijedu

domů. "Co se děje?"

"To nic není, opravdu. Prostě Aaron. Měl problémy ve škole s některými

dětmi, a myslím, že bys mu mohl opravdu pomoci."

"Co tím myslíš, že má problémy?"

"Dostal se do bojů," odpověděla smutně. "Je to hloupé, opravdu. Jsou to

7 letí chlapci, příliš mladí na tento druh chování, ale on přišel domů s

monoklem ve středu a včera ho další chlapec tlačil. Když upadl, zlomil si

ruku."

Popadl jsem tašku a začal do ní strkat oblečení. "Proč mi to říkáš zrovna

teď?"

"Protože kdybych ti to řekla včera, tak necháš svojí hru a přijedeš sem.

Nemohla jsem tě to nechat udělat "Její hlas byl těžký.

Moje máma má o mě vždycky starost, ale neuvědomuje si, že je pro mě

rodina také na prvním místě, před vším ostatním. "Samozřejmě, že bych

vynechal hru! Proč jsi mi to neřekla? " Byl jsem na ni trochu naštvaný, i když

má pravdu. Nemohl jsem si dovolit vynechat hru. Mohl bych přijít o

stipendium.

„Uklidni se, Aron si nechtěl nechat ujít tvojí hru, tak ho nechali dívat se,

jak hraješ. Po zápase ho vzali na operaci.“

"Operace?" Frustrovaný, jsem si vběhl prsty do vlasů.

"Uklidni se. On bude v pořádku. Je to jeho levá ruka, a doktor řekl, že se

úplně uzdraví."

Strčil jsem poslední z mých věcí do batohu. "Řekni Aronovi, že jsem na

cestě."

„Děkuju.“ Řekla máma, než jsem zavěsil.

Vyběhl jsem ze dveří a zamířil dolů po schodech. Najednou jsem si

pomyslel, Roxy. Nemohl jsem ji tu nechat úplně samotnou. Šel jsem do jejího

pokoje a zaklepal na dveře. Byl jsem překvapen, když někdo otevřel dveře.

''Ahoj," řekla holka s červenou hlavou. Mohl bych říct, že se snaží, aby

to znělo sexy.

„Je tu Roxy?“ zeptal jsem se jí.

Holka vypadala zklamaně, ale ustoupila ode dveří a uviděl jsem Roxy.

Seděla na posteli a něco psala do počítače. Když zvedla hlavu a uviděla mě,

tak se na mě usmála.

"Máš nějaké plány, tento víkend?" Zeptal jsem se jí.

Zavrtěla hlavou.

„Tak si zabal, pojedeš semnou.“

„Ok“ na nic se neptala, prostě vstala, vzala si tašku a zabalila si věci.

Když jsme vyšli před koleje, tak se zeptala „Kam jedeme?“

„Ke mně domů.“ Podíval jsem se na mobil. „Když teď vyrazíme, tak

bychom se tam měli dostat v 9.30.“

Podívala se na moje auto. „To auto to zvládne?“

Zasmál jsem se. "Doufám, že ano."

„Pojeďme mým autem. Je nové. Rodiče mi ho dali, když jsem šla na

kolej. Nikdy jsem ho nepoužívala.“

Chtěl jsem říct ne, ale upřímně jsem si nemyslel, že moje auto by cestu

znovu zvládlo. "Asi máš pravdu."

ROXY

Nemohla jsem si pomoc s otázkou, proč jsem s Aidenem šla tak ochotně.

Také jsem se divila, proč se semnou baví, potom co se stalo včera v noci u něj

v pokoji. Nevinila bych ho, kdyby semnou po tom incidentu nemluvil. Ale on

to neudělal, je tady. Včera v noci se mě nebál a ničeho se nelekl.

Dala jsem klíče od auta Aidenovi, aby mohl řídit. Za volantem mého

auta vypadal docela legračně.

"Tvoje auto je tak… holčičí," řekl.

Zasmála jsem se. Moje auto je oranžový VW brouk. Moji rodiče mě s

ním překvapili den předtím, než jsem odešla na Auburn University. Nebylo to

auto, které bych si pro sebe vybrala, ale líbilo se mi. Je velmi úsporné a

spolehlivé. Miluji své auto.

Cesta do Heart v Alabamě byla legrace. Oba jsme měli podobný hudební

vkus, takže jsme zpívali spolu s rádiem. Aiden nebyl moc dobrý zpěvák, ale

dělal to legračnější. Jen dva přátelé, kteří spolu tráví čas smějící se. Takový

normální den.

Jak jsme se dostali blíž k Heart, bylo na Aidenovi poznat, jak je

nervózní.

"Jsi v pořádku?" Byl to teď na mně, abych se ho zeptala.

"Jo." Sevřel těsně volant. "Vím, že tvoji rodiče mají hodně peněz, takže

jste zvyklí žít v pěkném domě. Moje rodina tolik štěstí nemá."

Položila jsem mu ruku na rameno. „Steve a Emilly jsou moji rodiče

pouze 3 roky. Před nimi taky můj život nevypadal skvěle. Moje máma a já

jsme byly opravdu chudé. Dokonce jsme žili v útulku po dobu několika

měsíců.“ Přikrčila jsem se při té vzpomínce. „Nedokázala si nikdy udržet

práci.“

„Roxy, to mě mrzí.“

"To je v pořádku. Kromě toho, věci nezáleží na mně. Měla bych Steva a

Emilly ráda, i kdyby byly na mizině." Pravda v mých slovech mě překvapila.

Věděla jsem, že bych nemohla dělat nic z toho co teď, kdyby nebylo jich.

Byla jsem nadšená, když jsem viděla značku „Vítejte v Heart v

Alabamě.“

„Musím tě varovat ohledně mé mámi. Někdy bývá trochu moc nadšená.

Nikdy jsem si domů ani nepřivedl dívku.“ Řekl a náhle zastavil. "No, ne že jsi

moje holka nebo tak něco. Ale moje máma, bude se do toho plést. I v případě,

že jí do toho nic není. Mám na mysli…"

Přikývla jsem a zadržela smích. "Chápu. Opravdu nemusíš mi nic

vysvětlovat." Milovala jsem vidět Aidena, když byl nervózní.

Zašli jsme do Shady Grove Trailer Parku. Není to tak špatné na

předměstský park. Viděla jsem mnohem horší, a okolí nevypadalo špatně.

Samozřejmě, vyrůstala jsem v Chicagu, takže jsem všechno srovnávala. Tohle

bylo, ale mnohem lepší než Chicago. Byla jsem zvyklá nosit sprej na obranu,

jen pro případ.

Několik lidí bylo venku, seděli na zahradních židlích a užívali si pěkný

teplý den. Na konec října normální počasí v Alabamě. Bylo krásně teplo.

Všichni se na nás dívali, když jsme jeli. Aiden na některé z nich mávl a

pozdravil je.

Nakonec jsme zastavili u malého přívěsu. Snažila jsem si představit

Aidena a jeho 2 sourozence a mámu jak tam asi žijí, ale nemohla jsem. Jak to

bylo možné? Nebyl tam větší prostor než 2 místnosti.

"Tak jsme doma," řekl trochu plaše.

"Miluju ho," usmála jsem se, a rozepínala jsem si bezpečnostní pás.

Předtím, než jsme se dostali na půli cesty ke dveřím, tak se otevřely.

Stála tam blondýnka, která vypadala tak na 15 let. Vypadala hodně jako

Aiden,a hned jsem věděla, že je to jeho malá sestra, vzpomínala jsem si, že o

ní hodně mluvil, ale nepamatovala jsem si, že by zmínil její jméno.

"Aidene!" Vyjekla a rozběhla se k němu.

Objal ji zpátky pevně. "Nemůžu uvěřit, že jsi tady, a ne v domě svého

přítele."

Obrátila oči v sloup a udělala zvuk, jako že zvrací. „Chad? Pustila jsem

ho k vodě už minulý týden, nevím, co jsem na něm viděla.“

Aiden se podíval na mě. „Grace, rád bych ti představil Roxy. Roxy,

tohle je moje mladší sestra, Grace.“

Dívka se na mě poprvé podívala a dala mi takový pohled: kdo jsi a co

děláš s mým bratrem? pak se podívala na moje auto a její oči se rozzářili. „Jé,

to je tvoje auto?“

Nemohla jsem si pomoct, ale byla jsem ráda, že jsem viděla na tváři

Grace úsměv. Tu holku budu mít ráda. „Jo, to je moje.“

"Vždycky jsem se chtěla v takovém projet," řekla a podívala se toužebně

na moje auto.

"Možná bychom mohli jet na projížďku později?" Podíval jsem se na

Aidena,a doufala, že to bude v pořádku. Mrkl na mě.

"Úžasné!" vrátila se do domu s poskočením v jejím kroku, a já jsem

věděla, že jsem si jí získala.

"Můžeme jít dovnitř?" Zeptal se.

Zhluboka jsem se nadechla. "Jasně."