YGM - 4. kapitola

Překlad: Rose

ROXY

Vyhýbala jsem se Aidenovi od úterní noci. Cítila jsem se hloupě, kvůli

tomu, jak se k němu chovám. Byla jsem jako zamilovaný teenager a z té

myšlenky se mi dělalo blbě. To jsem nebyla já. Nikdy jsem se takhle

nechovala, a rozhodně jsem neměla v úmyslu začít se tak chovat s ním.

Poslal mi textovku, ve čtvrtek, těsně předtím, než jsem šla na terapii.

Ahoj, bylo vše co napsal. Rozhodla jsem se mu napsat zprávu zpátky, aby to

nevypadalo, jako že se mu vyhýbám.

Ahoj, poslala jsem zpět.

Chceš se setkat na kafe? Můj telefon opět zavibroval o pár vteřin

později.

Nemůžu, mám schůzku. Stiskla jsem odeslat, ale pak jsem toho litovala.

Chtěla jsem ho vidět, tak jsem mu napsala, že možná později?

Ani ne o dvě sekundy později jsem dostala odpověď. Zní to dobře :).

Nemohla jsem si pomoct, ale usmála jsem sena jeho virtuálního

smajlíka. Mohla jsem si představit, jak mi tu zprávu s úsměvem posílá.

"Roxy," slyšela jsem, jak Dr. Lewis volá mé jméno. Podívala jsem se od

mého mobilu, a viděla jsem jak se na mě usmívá. "Jsi připravená?"

Zvedla jsem mikinu ze židle vedle mě a šla jsem za ni do její kanceláře.

Byla jsem tak zabraná do textování s Aidenem, že jsem si nevšimla, že

pacient přede mnou už odešel. To bylo poprvé.

"Kdy jsi začala psát textovky?" zeptala se, očividně se bavila tím, že

jsem se cítila nepříjemně. Cítila jsem, jak mi roste po tvářích teplo.

"Vždycky jsem měla mobil," řekla jsem sarkasticky, snažila jsem se

rozveselit konverzaci. "Všichni píšou zprávy."

"Ale ty jsi měla ten přihlouplý úsměv na tváři, a já znám ten úsměv,"

naklonila se blíž pro dramatický efekt. "Je to úsměv, který má holka, které

poslal kluk zprávu ."

Rozhodla jsem se ji ignorovat. Opravdu, to nebylo nic z její práce.

"Byl to Aiden?"

Obrátila jsem oči a překřížila své ruce na hrudi. "A co když to byl on?

Nesmím mít přátelé? Není to to, co měla být ta výzva?"

"Jsem na tebe hrdá," řekla a kývla. "To je dobrý pokrok."

"Možná bychom mohli snížit naše schůzky na jednou týdně místo

dvakrát?" zeptala jsem se nadějně.

"Ještě ne," odpověděla. "Ale možná brzy."

Cítila jsem se nadšeně z jejích slov. Za poslední tři roky jsem strávila

příliš mnoho času na terapii. Bez ohledu na to, kolik hodin jsem tam strávila,

nic by nezrušilo moji minulost. Nebyla jsem si jistá, jestli někdy přijde nějaká

pomoc. Nutí mě mluvit o tom, co moje máma udělal, jaké to pro mě bylo

mučení, a některé dny jsem se cítila ještě hůř.

Nikdy bych nechtěla vrátit to co se mi stalo. Vždy jsem o tom měla

noční můry. Některé věci v životě jsou prostě nevyhnutelné.

Šla jsem domů ze školy. Nebyla jsem vůbec překvapena, když jsem vešla

dovnitř do bytu a našla jsem rozbité sklo po celé podlaze. Okamžitě jsem to

začala zametat, ale pak jsem slyšela jak moje máma křičí. Běžela jsem do

kuchyně, kde seděla na podlaze. Kolem ní byl kruh krve. Ona si pořezala

ruku, ale nemohla jsme vidět jak zlé to bylo.

"Mami?" slyšela jsem, jak se můj hlas chvěje. Nenáviděla jsem, že jsem

měla strach.

"Nechoď blíž ďáble!" křikla na mě.

"Mami, to jsem já. To je Emma." Udělala jsem další krok směrem k ní.

"NE!" křičela z plných plic. "Nepřibližuj se ke mně. Nejsi Emma. Jsi

démon. Jenom jsi se zamaskoval, abys vypadal jako ona. Snažíš se mě

oklamat."

Začala jsem plakat. "Mami, prosím."

"DRŽ SE DÁL!" křičela. Pak začala zpívat. Nepochopila jsem, co říká.

Věděla jsem, že to nebylo nic víc, než blábolení. "Nemůžeš mi ublížit, když

jsem v kruhu."

Probudila jsem se s křikem, a byla jsem celá zpocená. Byla jsem ráda, že

moje spolubydlící nepřišla domů. Nechtěla jsem jí vysvětlovat, že jsem měla

další noční můru. Už tak si myslela, že jsem blázen.

Podívala jsem se na hodinky. Ty říkají, 5:00. věděla jsem, že nebyl

žádný způsob, jak bych mohla usnout. Vstala jsem, dala si sprchu a připravila

jsem se na den. Snažila jsem se zapomenout na svůj sen… ne, noční můru.

Noční můra, která bývala moje realita.

Po sprše, jsem si psala na ruce. Jsem silná. Nenechám se ovládat mojí

minulostí. Nejsem zrůda.

AIDEN

Když jsem volal ve čtvrtek večer domů, nemohl jsem si pomoct, ale měl

jsem strach. Hlas mojí mámy zněl unaveně. Ona řekla, že je jen unavená,

protože měl dvě směny, ale věděl jsem, že toho bylo víc. Pracovala víc, než

by jedna osoba měla. Pracovala na dvou místech, starala se Grace a Aarona,

vařila, uklízela, a ujistila se, že jsou všechny účty zaplaceny. To pro ni bylo

příliš.

Moje máma nikdy neabsolvovala střední školu. Přes den pracovala jako

servírka, stěží dostala minimální mzdu, a o víkendech dělala barmanku. A to

všechno za co? Měla špatné auto, které fungovalo jen polovinu času, a jeden

přívěs. Nenáviděl jsem, že musí pracovat tak tvrdě, aby dostala tak málo.

Aaron prosil, abych zase přijel domů. Bylo těžké vysvětlit, 7letému, že

nemám peníze. Řekl, že mi dá všechny peníze z jeho prasátka, a z toho se mi

lámalo srdce. Najednou jsem si přál, abych šel do jedné z komunitních škol v

blízkosti domova, tak bych mohl být s ním. Ale kdybych se jen zmínil před

mámou o odchodu ze školy, přesunutí se sem a najití si práci, hned by na mě

vyletěla. Řekla by, že to nemám dělat. Chtěla pro mě to nejlepší.

Dnes byl velký zápas, Auburn pro University of Alabama. Byli to naše

číslo jedna soupeři a dnešní zápas byl určitě velký problém. Musíme je

zabalit.

Trenér s námi měl ranní praxi. Což byl jediný důvod, proč jsem vzhůru

v šest hodin ráno. Neměl jsem ráno třídu v pátek, a byl to můj spací den.

Trenér McGill byl tvrdý.

Na oběd jsem se setkal s Roxy a jejími rodiči. Bylo to trochu trapné,

setkání s nimi.

"To je můj kamarád, Aiden Dixon." Obrátila se ke mně. " To jsou moji

rodiče, Steve a Emily Gibsonovy."

"Rád vás poznávám," řekl jsem, a pak jsem jim oboum potřásl rukou.

Zpočátku jsem byl šokován tím, jak odlišně od Roxy vypadají, ale pak jsem si

vzpomněl, že je adoptovaná.

"Aiden Dixon?" zeptal se Steve. "Stejně jako hlavní přijímač ve

fotbalovém týmu?"

Přikývl jsem. "Ano, pane."

"Říkej mi Steve," trval na tom. "A ty jsi legenda."

Napůl jsem se zasmál. "Nevím o tom."

Steve se obrátil na Roxy. "Věděla jsi, že je ve fotbalovém týmu?"

"Jo…"

"Proč jsi mi to neřekla? To je… úžasné," usmál se.

Roxy obrátila oči v sloup. "Předem se omlouvám."

ROXY

Jak se dalo očekávat, táta mluvil celou dobu oběda o fotbale s Aidenem,

ale nezdálo se, že by mu to vadilo. Mohla bych říct, že opravdu miluje hrát

fotbal. Už jsem věděla, že je tady na stipendiu, ale zřejmě byl hvězdou i ve

fotbalovém týmu doma. Měl několik nabídek na různé vysoké školy a

nemohla jsem si pomoct, ale zajímalo by mě proč si vybral Auburn. Po

pravdě řečeno, náš fotbalový tým nebyl tak velký. Můj táta věděl o Aidenovi

víc, než já, což bylo trochu smutné.

Po obědě, Aiden musel jít. Zřejmě se fotbalový tým chystá začít zápas

brzy. Když Auburn hrál proti Univerzity of Alabama, vždycky to byl velký

problém. Můj táta koupil ty vstupenky, sekundu předtím, než byl prodej

zahájen.

Máma a já jsme se rozhodli jít nakupovat, a táta měl zasedání právní

rady, které se musel účastnit, tak jsme Emily a já vyrazili do nákupního

centra. Bylo příjemné mít holčičí den, s někým jiným kromě Dr. Lewis.

"Jak jde terapie?" zeptala se Emily, když jsme zajížděly do garáže v

obchoďáku.

Pokrčila jsem rameny. "Je to v pořádku. Dr. Lewis řekla, že můžu mít

jednu návštěvu týdně místo dvou."

"To je skvělé, zlato." Vypadala opravdu šťastně. " Já vím, že nesnášíš

chození tam, ale vidím, že ti doktorka opravdu pomáhá. Nikdy jsem tě

neviděla tak… šťastnou."

V tu chvíli jsem se cítila opravdu šťastná. "Jsem šťastná, tak nějak.

Vysoká škola je pro mě dobrá."

"Milovala jsem vysokou školu. Cítila jsem se tak nezávisle." Odmlčela

se a pak dodala: "Víš, že jsem se seznámila se Stevem ve škole."

Nemohla jsem si pomoct, ale smála jsem se.

"Byl v druháku a já v prváku," začala. "Chodila jsme s quarterbackem

fotbalového týmu v té době. Tvůj otec není ten nejsportovnější člověk, ale

fotbal miluje. Potkali jsme se na fotbalovém zápase, ale já jsme mu žádnou

pozornost nevěnovala. Byl do mě moc zamilovaný, ale chodila jsem s

Markem Stevensem. Myslela jsem, že jsme byli zamilovaní.

"Víš, já a Mark jsme spolu chodili celou střední školu. Ale nebyl to ten

nejčestnější člověk. Zjistila jsem, že mě podváděl s mojí nejlepší kamarádkou.

Steve mi pomohl opravit zlomené srdce, a já jsem se do něj zamilovala."

"Myslíš, že se někdy zamiluju?" můj hlas byl tichý, když jsem se ptala.

"Ano," poplácala mě jemně po ruce.

"Myslíš, že mě někdy bude někdo milovat? S… tím… jaká jsem?"

Dala mi smutný úsměv. "Roxy, nic s tebou není. A jednoho dne, když to

nebudeš čekat, se zamiluješ… a ten šťastný kluk by byl blázen kdyby tě taky

nemiloval."

Přála jsem si tak moc, abych jí mohla věřit, ale jak bych mohla? Byla

zjevně neobjektivní, protože to byla moje máma a tak. Mohl by se někdo dívat

na mé šílené vlasy? Mohl by někdo vidět psaní na mých rukách? Bude mě

někdy někdo milovat? Byla jsem si jistá, že odpověď zněla ne.