YGM - 3. kapitola

Překlad: Rose

AIDEN

Když jsem vešel do školní kavárny v úterý, byl jsem překvapen, když

jsem viděl Roxy sedět v prázdném boxu u dveří.

"Roxy!"

Vyskočila, když uslyšela můj hlas, ale pak se na mě usmála. "Hej,

Aidene." Vypadala velmi unaveně. Zavřela učebnici vysokoškolské algebry,

když jsem se k ní posadil.

"Jak se máš?" zeptal jsem se jí, znepokojen. "Vypadáš unaveně."

"Moc jsem nespala. Moje spolubydlící si na kolej zase přivedla přítele v

noci." Vypadala trochu zeleně, když mluvila. "Tak jsem zůstala na střeše."

Chudák holka. "Pokaždé, když budeš potřebovat spát můj pokoj je

otevřený. Gary je někde s holkami skoro každou noc."

Dívala se trochu oněměle. Nakonec řekla: "Díky." Řekla to tak tiše, že

jsem ji skoro neslyšel.

"Jdeš v pátek na zápas?" zeptal jsem se.

Přikývla. "Můj táta chodí na každý zápas, takže jsem nucena tam jít.

Miluje univerzitní fotbal. Zvláště Auburn." Z výrazu její tváře, bych mohl

říct, že rozhodně nebyla fanoušek univerzitního fotbalu.

"Tvůj táta zní, že je fajn."

Její tvář se trochu rozzářila. "Jo, je opravdu úžasný. Je to můj hrdina."

Odmlčela se a pak se zeptala: "Bude tady tvůj táta?"

Cítil jsem příliš známou bolest v hrudi. Zavrtěl jsem hlavou. "Můj otec

zemřel před čtyřmi lety."

"Ach, omlouvám se," okamžitě se omlouvala.

"To je v pořádku," řekl jsem, i když to nebyla pravda. I přesto, že můj

táta byl povaleč, alkoholik, který si neudržel práci, miloval jsem ho. Byl to

můj táta.

"To je v pořádku být smutný, někdy." Když to řekla, mohl bych říct, že

smutek je něco, co zná.

Podíval jsem se na její ruce a ona si třela slova na ruce. "Proč si píšeš na

ruce?"

Pokrčila rameny a mohl jsem říct, že nebyla ochotna odpovědět na moji

otázku. Prostě řekla: "Jak jsem řekla, někdy je fajn být smutný."

"Proč jsi smutná?"

Dívala se mi do očí asi minutu a můj dech se zasekl v krku. Tam bylo

tolik emocí v nich, a ne jen bolest. Bože, je krásná. Nakonec promluvila,

prolomila trans. "To je dlouhý příběh."

"Já mám čas." Nemám. Mám třídu za pět minut, ale nechal bych si to

ujít, jen abych s ní mohl mluvit.

Zavrtěla hlavou. "Z mého příběhu bys mohl mít noční můry." Její hlas

byl velmi vážný, a já jsem věděl každým kouskem mé bytosti, že byla úplně

upřímná. Vstala. "Mám třídu za pět minut. Musím jít."

"Sejdeme se na střeše dnes večer? V deset hodin?" zeptal jsme se

nadějně.

"Dobře," souhlasila.

Běžel jsem na další třídu a přišel jsem o 2 minuty pozdě. Můj profesor

taky přišel pozdě, takže to nebyl velký problém. Během vyučování jsem

zjistil, že bylo velmi těžké se soustředit. Co se děje mezi Roxy a mnou? A

proč musím být tolik kolem ní?

Miloval jsem, jak jsem se cítil, když jsem byl s ní… cítil jsme se

kompletní. Znělo to naprosto kýčovitě a hloupě, ale byla to pravda. Bylo to

jako by celý život chyběla část mě a ona byla ta část. Neříkám, že jsem do ní

zamilovaný, nebo že se s ní ožením… ale ona přišla do mého života z

nějakého důvodu.

Zabíjí mě vidět bolest v Roxyiných očích. Byl její život tak zlý, že ho

považuje za hororový? Pohled v jejích očích mi řekl, že ano, byl.

Chtěl jsem to udělat lepší.

ROXY

Říkala jsem si, že první setkání s Aidenem, bylo protože to byla výzva

Dr. Lewis, ale popravdě chtěla jsem ho znovu vidět, i když jsem to věděla

lépe. Věděla jsem, že je to nebezpečné a hloupé vídat někoho i když jen na

chvilku, ale chtěla jsem být jeho kamarádkou. Líbil se mi Aiden. Netlačil na

mě s odpověďmi. Nechal mě být sám sebou. Skoro jsem se cítila normálně,

když jsem byla s ním. A normálně je to, co jsem tak dlouho chtěla.

Můj telefon zazvonil a vyrušil tak mé myšlenky. Byla to Emily.

"Ahoj," odpověděl jsem do telefonu.

"Ahoj Roxy. Jak se máš?" zeptala se jako vždycky. Měla o mě strach,

tak moc, než že bych jí to mohla vyčítat.

"Je mi fajn," řekla jsem stejnou odpověď jako říkám vždycky.

"Myslela jsem, že bychom mohli se Stevem v pátek přijít. Možná

bychom si mohly udělat společný den? Mohly bychom jít nakupovat, jít na

oběd…" Emily byla nadšená, když mluvila. Je to skoro už dva týdny co jsem

je viděla a ona byla vždycky nervózní, když ode mě byla příliš dlouho.

Musela jsem přiznat, že jsem se těšila až je uvidím.

"Jasně, to zní skvěle," řekla jsem. Měla jsem pouze jednu třídu v pátek a

to bylo v osm, takže bych měla mít celý den volno.

"Skvělé. Už se nemůžu dočkat." Řekla a měla ještě větší radost, že jsem

to přijala. Já jsem obvykle řekla, ne na nákupy… wow, byla jsem jí opravdu

hroznou dcerou. Cítila jsem se špatně. Emily byla úžasná matka.

Podívala jsem se na hodiny na mém notebooku. Bylo skoro deset hodin.

"No, musím jít. Mám schůzku s kamarádem za pět minut."

"Kamarád?" slyšela jsem přes telefon, jak jí roste úsměv. "Bavte se!

Miluji tě."

"Ahoj." Zavěsila jsem a ukradla si rychlý pohled do zrcadla a zamířila

na střechu. Chodila jsem na střechu, abych byla sama, a teď jsem tam nahoru

chodila pro společnost. Bylo to legrační, jak se věci změnily.

Když jsem se tam dostala, Aiden na mě čekal. Jeho tvář se rozzářila,

když mě uviděl, a jeho úsměv byl velmi nakažliví.

"Ahoj," řekl trochu udýchaně.

"Ahoj," opakovala jsem. "Tak jaký byl tvůj den?"

Dobře, tak možná byla moje otázka chromá, ale nebyla jsem zvyklá na

rozhovor s ostatními lidmi, kromě svých rodičů a terapeuta. Byla to pro mě

docela nová věc to přátelství, jestli je to to, co to je. Znám ho dost dobře,

abych ho mohla považovat za kamaráda?

"Byl velmi dlouhý," odpověděl jednoduše. Setkání s tebou je vrcholem

mého dne. Je to ubohý?"

Zasmála jsem se. "Není to ubohý. Já s tebou vlastně souhlasím."

Zastavila jsem se a pak dodala: "Nemám moc přátel." Nebo vůbec, ve

skutečnosti, dodala jsem v duchu.

"Ani já jich moc nemám. Myslím, mám přátele, se kterými hraji fotbal, a

kamarádím se se svým spolubydlícím, ale to není totéž," řekl. "Mám tě rád

Roxy. Ty jsi… jiná."

Rozhovor se obrátil ke mně, z čehož jsem se cítila trapně, tak jsem

změnila téma. "Moje máma a táta přijdou v pátek na oběd. Je to už skoro dva

týdny co jsem je neviděla, což je docela rekord, a tak tu budou celý den."

"Můžu se s nimi setkat?" zeptal se náhle.

Zpočátku jsem si myslela, že jeho otázka byla divná. Ale pak jsem o tom

přemýšlela, jak by byli Steve a Emily šťastní, kdyby viděli, že mám

kamaráda, a tak jsem souhlasila. Byl to skvělý nápad. "Jo! Pojď s námi na

oběd. Steve s tebou bude mluvit celou dobu o fotbale, ale budou tě mít rádi."

"Vlastně jsem se s nimi chtěl setkat na hře…" zasekl se. "Ale oběd zní

taky dobře."

Cítila jsem, jak rudnu. "Nemusíš. Omlouvám se, neměla jsem to

očekávat. Je to jen, že je to nové…"

Přerušil mě. "Půjdu rád na oběd s tvojí rodinou."

Povzdechla jsem si. "Dobře, ale je v pořádku, pokud si to rozmyslíš.

Moje rodina může být také příliš přehnaná, pokud jde o mě. Také řeknu

Stevovi, aby se snažil udržet mluvení o fotbale na minimum."

Zasmál se. "Tak proč říkáš tátovi Steve?"

Ta otázka byla normální, ale nečekala jsem ji, a nebyla jsem si jistá, jak

na ni odpovědět. Nemohla jsem se tomu vyhnout. Nepodobám se ani jednomu

z mých rodičů. Mám přirozené opálení po celý rok, tmavě hnědé vlasy a

zelené oči. Moji rodiče mají světlou pleť, blond vlasy a modré oči. Je docela

jasné, že nejsem jejich biologické dítě. Myslela jsem, že stačí odpovědět a

budu to mít za sebou. Existuje spousta adoptovaných dětí na světě. Nic

divného.

"Já jsem adoptovaná," konečně jsem odpověděla na otázku.

"Co se stalo s tvými rodiči?" další normální otázka, kterou jsem

nečekala.

"Nikdy jsem nepoznala mého otce. Já ani nevím, jestli ví, že existuju."

Odmlčela jsem se a podívala se mu do očí. "A pamatuješ si celou tu

hororovou věc, o které jsem ti říkala?"

Přikývl.

"No, možná ti jednoho dne řeknu o svojí mámě, ale teď ne." Popravdě

řečeno, asi bych mu nikdy neřekla o mojí mámě. Můj příběh je příliš temný,

příliš zkroucený, abych to mohla někomu říct. On by určitě nechtěl být můj

přítel, kdybych mu řekla pravdu. Ne, že bych mu to mohla mít za zlé.

Viděla jsem zvědavost v jeho očích, ale netlačil na mě. Za to jsem mu

byla vděčná.

"Asi bych měla jít do postele."

"Můžu tě doprovodit do tvého pokoje?" zeptal se.

Cítila jsem se ohromena svými emocemi v tu chvíli. On mi nabízel, že

mě doprovodí k mým dveřím. Bylo to tak pěkné gesto, které jsem vůbec

nečekala. Nemohla jsem najít svůj hlas, tak jsem přikývla.

Aiden Dixon se ukazuje být ještě milejší, než jsem si myslela.

AIDEN

Tu noc jsem ležel vzhůru a zíral na strop. Roxy Gibson dělala divné věci

mému srdci a já jsem se začínal ptát na můj názor.

Byl jsem tady z jednoho důvodu, jen z jednoho důvodu…chci získat

vzdělání. Moje rodina je na prvním místě. Musel jsem dostat své sourozence z

toho přívěsu. Musel jsem dát své přepracované a bez financí mámě

zaslouženou přestávku. Upracuje se k smrti, a to doslova. Musel jsem se držet

svých priorit. Neměl jsem v úmyslu nechat dívku, dokonce ani tak krásnou

jako Roxy, rozptýlit mě.

Co jsem si myslel? Souhlasil jsem jít s ní na oběd v pátek? Ugh…já vím,

co jsem si myslel. Jeden pohled do jejích kouřově zelených očí a mé srdce

bylo vyřízené. Padal jsem pro ni rychle, a to byl problém.

Můj spolubydlící, Gary, se vrátil kolem půlnoci.

"Co se děje?" zeptal se a skočil dolů na svoji postel.

"Nic moc. Já prostě nemůžu spát," odpověděl jsem.

"Jdeš na párty v pátek večer?" zeptal se. Všechno nad čím kdy Gary

přemýšlel byl fotbal, pití a sex. Žil párty. "Budou tam nějaký žhavý kočky, a

ty můj příteli, si potřebuješ vrznout."

Zasmál jsem se. "Já nevím. Párty opravdu nejsou moje věc."

"Po pár panácích se nebudeš starat." Slíbil.

"Možná," řekl jsem a znovu myslel na Roxy. Možná, že by mohla jít se

mnou. Nezdála se jako typ na párty, ale možná, že byla. Dozvěděl jsme se o ní

pokaždé víc, když jsme spolu mluvili.

Gary se zasmál, očividně spokojen s mou odpovědí, a pak zhasnul

světlo. Díval jsem se na stíny na tmavém stropu a přemýšlel o ní.

Roxy je jako puzzle. Bude to chvíli trvat, než dám všechny kousky

dohromady, ale nakonec to udělám. Nakonec se mi otevře. Potřeboval jsem ji

opravit.