Undescribable - 20. kapitola

Překlad: Týni

SLADE

Opřu se o futra do mé ložnice a sleduju Anděla. Spí. Cítím se špatně za to, jak jsem se choval včera večer, když se zeptala, jestli chci, aby jela domů. Byl jsem sobecký. Nemít ji tady by můj den ještě zhoršilo. Miluju chodit domů, když tu na mě čeká.

Otočím se a přejdu do kuchyně udělat si kafe. Budu ho potřebovat. Dnešek bude dalším těžkým a vyčerpávajícím dnem. Nikdy to Andělovi neřeknu, ale důvodem, proč mám teď tolik práce, je, že jsem si bral volno, abych s ní mohl být. Nechci, aby se za to vinila, protože já bych to udělal znovu.

Otevřu lednici a usměju si, protože mi udělala večeři. I přesto, jak protivný jsem byl, udělala mi jídlo. Dnes večer si zaslouží něco speciálního.

________

Den ubýhá celkem rychle, když se pokusím soustředit na práci a nemyslím na Anděla. Jsem na schůzi a poslouchám mého tátu mluvit o svém novém klientu, když někdo zaklepe na dveře.

"Dále," odpoví táta.

Stojí tam Rose, tak se postavím a přejdu k ní. "Co se děje, Rose?"

"Máte hovor. Žena jménem Courtney."

Přikývnu a následuju jí ke stolu. Nakloním se nad něj a vezmu její telefon.

"Haló?"

"Hej, Slade. Tady Courtney. Právě jsem dostala tvojí zprávu, ale nestihnu to. Jsem zahlcená prací."

Ráno jsem našel její číslo na Andělovo mobilu a nechal na cestě do práce zprávu. Řekl jsem, že jí zaplatím letenky, jestli přijede na otočku na víkend kvůli Andělovo narozeninám. Vím, že jí chybí a byla by s ní na ně ráda.

"Dobře, byl to jen návrh. Vím, že by tě ráda viděla."

"Chtěla bych přijet, ale už si beru volno celý příští víkend. Nemůžu chybět dva hned po sobě. Potom bych nestíhala a zbláznila se z toho." Zasměje se. "Tyhle mrchy jsou celkem dožadující."

Rozesměje mě. "Jo, z toho dokáže každý zešílet."

"Přesně! Dobře, musím zpátky do práce. Mám za patnáct minut schůzi, na kterou nejsem připravená." Zasměje se novu. "Příběh mého života."

"Děkuju, že jsi mi dala vědět."

"Slade, vím, že tě miluje. Jen jí dej čas. Slibuju, že to za to stojí. A jen, aby jsi věděl, jsem na tvojí straně, snažím se už od začátku pomoct." Ukončí hovor.

"Díky Rose." Podám jí s velkým úsměvem telefon. Její nejlepší kamarádka ví, že mě miluje! To je všechno, co jsem potřeboval slyšet.

________

Práce mi celkem ubýhá a všechno je jako v mlze. Do domu vejdu kolem šesté, ale většina světel je zhasnustá. Ještě nespí, nebo ano?

"Anděli?" zavolám a projdu chodbou, přičemž si povolím kravatu.

"Tady," slyším ji volat z koupelny.

Vejdu dovnitř a najdu jí v bublinkové koupeli. Má udělaný make-up a vlasy má svázané v neupraveném drdolu.

"Vypadá to, že máš dneska lepší náladu," řekne a trochu se usměje.

"To mám." Skloním se vedle vany. "Jaký byl tvůj den?"

"Fajn. Jenom se tu tak povaluju." Zvedne nohu a přehodí ji přes okraj vany. Mezi rukama promne pěnu na holení. "Vyprala jsem a trochu uklidila." Podívá se na mě. "Udělala sušenky."

"Ty jsi uklidila dům?" říkal jsem si, že vypadal extra uklizeně.

"Jo. Proč? Myslíš si, že vypadá neuklizeně?" vypadá překvapeně.

"Ne. Vypadá opravdu čistě," ujistím ji. "Ale nemusela jsi to dělat." Zakroutím hlavou.

"Praní? Jaký prádlo jsi udělala?" přiznám se, že když přijde na praní a uklízení, jsem celkem líný. Peru jednou týdně. Uklízení, no.. jednou za čas, né moc často.

"Svlíkla jsem postel a vyprala povlečení. Potom jsem vyprala špinavé oblečení, které jsi měl v šatně." Podívá se na mě naštvaně. "Zabralo to pět praček."

Usměju se. "Nemusela jsi to všechno dělat, Anděli. Možná bych si měl najít hospodyni." Nikdy jsem necítil touhu najmout hospodyni, doteď. Nechci, aby Anděl strávil dny uklízením tohohle domu.

"Nemusíš nikoho najímat. Můžu to uklidit."

"Nechci tě proto, aby jsi mi uklízela a prala, Anděli."

"Přestaň," zasměje se. "Nic to není."

Postavím se a přejdu několik kroků k zrcadlu a začnu si rozepínat košili. Hodím na zem a rozepnu kalhoty. Stojím tu jen v boxerkách, dívám se na dlaždičky a kroutím hlavou. Jsem v tom až po uši. Co budu dělat? Chci se s touhle ženou oženit.

"Slade." Anděl stojí za mnou zabalený v ručníku.

"Ano, Anděli?" přejdu k ní.

"Jsi v pořádku? Jako kdyby jsi byl někde jinde? Jde o práci?"

Zakroutím hlavou a položím jí dlaně na boky. "Ne. Je mi skvěle." Usměju se. "Jen si dám rychlou sprchu. Proč se neoblečeš? Dneska večer tě chci vzít ven." Políbím jí na čelo.

"Kam půjdeme?"

"Jen tak kolem."

Svraští obočí a přikývne.

Dám si rychlou sprchu, obmotám si kolem boků ručník a jdu se oblíct. Nejen, že vyprala všechno moje špinavé oblečení, ale také ho vyžehlila a pověsila. Tahle žena je úžasná. Nemůžu přijít na to, proč je se mnou.

Hodím na sebe své oblíbené světlé džíny, které v sobě mají několik děr, červené tričko a tenisky. "Jsem hotový, Anděli!" zavolám z kuchyně, kde popadnu klíčky od náklaďáku. Vezmu ještě lahev vína spolu s dvěma skleničkama a vývrtkou. Přejdu do šatny v chodbě pro deku a zamířím do garáže, abych to dal do auta.

Kde je?

Vejdu zpátky do domu a najdu jí posazenou na gauči. Vypadá úžasně jako vždycky. Má na sobě modré džínové šortky, bíločerné tričko a černé podpatky. Její vlasy jsou pořád v tom neupraveném

drdolu.

Podívám se pozorněji na její tvář a vypadá, jako kdyby chtěla brečet. Přejdu před ní a kleknu si. "Anděli," řeknu jemně. Ani nemrkne. Zvednu ruku a odendám jí pramínek vlasů z obličeje.

Trhne sebou a její oči najdou mé. "Oh, promiň," vydechne.

"Jsi v pořádku?" bojím se o ní. Něco není v pořádku.

Na tváři se jí objeví malý úsměv. "Jsem v pořádku. Jsi připravený?" postaví se a odejde ode mě, opouštějíc místnost.

Postavím se a následuju jí do garáže. Je ke mně zády a tak sleduju, jak zvedne ruce ke svému obličeji, aby si setřela slzy. Láme mi srdce, když nevím, co ji trápí. Přesto ji do toho nemůžu nutit. Možná jí moje plány trochu zlepší náladu.

Zatočím doleva a zmáčknu otevírání vrat a ona přejde ke dveřím pro spolujezdce.

Otevře dveře a nastoupí dřív, než k ní stihnu dojít. Celou cestu zůstává potichu. Zaparkuju, onae se podívá zadním oknem a vydechne ohromením nad výhledem.

"Je to tu překrásný." Řekne a podívá se na město.

"Jo. Dřív jsem sem chodil často. To jsem byl ještě na střední." Hodí po mě pohled, říkající, že ví přesně důvod, proč jsem sem na střední chodil. Přesto jí tu neplánuju ošukat. Chci s ní jen ležet pod hvězdami.

Vylezu z auta a otevřu její dveře. Anděl vystoupí a přejde k zadní části auta, aby si užila výhled na město. "Ukaž, pomůžu ti." Položím zadní desku a vyzvednu jí na ni. Dojdu ještě pro věci, které jsem vzal, a položím je vedle ní.

"Myslel jsem, že bychom si mohli dát sklenku vína a odpočívat." Vezmu deku, rozprostřu ji po kufru a posadím se na ni. Anděl se ke mně hned přitulí.

Obmotám kolem ní ruce a přidržím blízko. Cítím, jak se její tělo jemně třese.

"Anděli, řekni mi, co se děje. Udělal jsem něco?"

"Ne," jemně potřese hlavou. Odtáhne se a podívá do mých očí. "Nic jsi neudělal. Děkuju, že jsi mě sem vzal."

Přikývnu a přitáhnu si jí zpátky. "Pojď. Lehneme si."

Lehne si se mnou, hlavu položí na moji hruď a já ji hladím po zádech. Podívám se nahoru na temnou oblohu a sleduju hvězdy zářit. Povzdechnu si. Mohl by být život ještě lepší?

Vlastně mohl. Mohla by na sobě mít můj prsten.

Už teď má moje srdce.

SAMANTHA

Přeju si, aby byl život takhle jednoduchý. Abych mohla ležet na jeho hrudi po zbytek života; aby mě takhle držet. Zvednu hlavu a podívám se na něj. Jednu ruku má za hlavou a tou druhou mě hladí po zádech. Jeho oči jsou otevřené a sleduje hvězdy. Nevím proč, ale cítím se.... výjimečně. Možná sem vzal už tunu holek, ale vím, že je nemiloval tolik jako mě. Jsem si jistá, že mě miluje. Jen né tím samým způsobem jako já jeho.

"Slade," řeknu jemně.

"Ano, Anděli?" zvedne hlavu a podívá se na mě.

Cítím, jak mi po tváře steče slza. Nemůžu přestat myslet na moji mámu. Za dva dny mám narozeniny a dokážu myslet jen na ni. Mám takové štěstí, že tady s ním můžu být. Většinou strávím týden před svýma narozeninami brečením.

"Proč brečíš?" setře mi z tváře slzu rukou, kterou měl za hlavou.

"Je mi to tak líto." Odtáhnu se od něj, abych se mohla posadit mezitím, co mi po tvářích tečou další slzy.

On si sedne naproti mě. Odendá mi od tváře mé ruce, ale bojuju s ním. Musí použít trochu síly, aby je udržel u své hrudi. "Neomlouvej se, Anděli. Jen se mnou mluv," zaprosí.

"Je mi to tak líto." Nemůžu se přestat omlouvat. "Vím, že jsi měl v práci hodně práce. Nepotřebuješ se domu vracet k nestabilní přítelkyni," popotáhnu.

Pustí mé ruce a přitáhne si mě na hruď. "Přestaň, Anděli. Ty jsi můj život, moje hlavní priorita. Dobře? Neboj se o mě, baby." Hladí mě dlaněmi po zádech. "Řekni mi, co se děje. Spravím to," slíbí.

To je ten problém. On to NEMŮŽE napravit. To může jen jeden člověk a toho to nezajímá.

Odtáhnu se od něj. "To moje máma," zašeptám a podívám se na své nohy. "Vím, že ti Holly řekla, kdy mám narozeniny." Nic neříká. "Zavolala jsem jí poprvé na své narozeniny. Už jsem to nemohla snést." Zakroutím hlavou. "Měla jsem obrovskou depresi, že jsem ani nevěděla, že to jsou moje narozeniny." Setřu si z tváře slzy a pokračuju ve sledování svých nohou. "Courtney přišla druhý den ráno a brečela u mých dveří. Myslela, že se mi něco stalo. Cítila jsem se tak špatně, že jsem k ní byla tak necitlivá a protáhla ji tím vším. Courtney mi volala každý den. Nevím, kde bych bez ní byla."

"Andělli." Položí dlaně po stranách mého obličeje a přinutí mě podívat se na něj. "Nedělej to. Nedělej si to." Jeho modré oči se třpytí. Hřeje mě u srdce, protože vím, že je tady pro mě; že chce vědět, co se stalo, aby mi mohl pomoct.

"Omlouvám se," zašeptám.

Povzdechne si a setře mi slzy. Opře se čelem o to mé a zavře oči.

"Je mi líto, že máš zlomené srdce, Anděli. Přeju si, abych ho mohl zahojit. Abych mohl všechnu tu bolest odehnat."

"To děláš," zašeptám a podívám se na jeho tvář, která je mi tak blízko. "Nevidíš? Pomáháš." Nadzvednu hlavu. "Cítím se díky tobě líp. Cítím něco, co jsem ještě nezažila a to dělá můj den, Slade."

Usměje se a to mě přiměje taky. Pořád mu nemůžu říct, že ho miluju. Ještě nejsem na ten krok připravená. Ale jsem unavená ze skrývání faktu, že ho potřebuju.

Že mi přijde, že je jediným důvodem, proč dýchám.

Že dokáže mé srdce zastavit jediným pohledem.

Že jedno slovo stačí, aby se mi podlomila kolena.

Že jen dotykem rozžhaví mé tělo.

Potřebuju ho ve všech způsobech, jakým člověk někoho potřebuje. Skloní se a políbí mě. Jemně a pomalu, intimně. Prozkoumává má ústa svým jazykem. "Děkuju ti," řekne.

"Za co?"

"Že jsi mi řekla, co se děje. Nikdy si prosím nemysli, že nemůžeš." Natáhne se zpátky a začne mi rukama přejíždět po rukou.

Setřu si slzy z očí. "Co to víno?" řeknu, rozesmívajíc ho.

"Cokoliv Anděl chce." Natáhne se za sebe pro lahev vína. Podám mu vývrtku. "Děkuju." Vytáhne zátku a já podržím skleničky. Podám mu tu jeho a sleduju svoji, jak ji plní vínem.

"Anděli," řekne jemně a přitáhne si moji pozornost.

Podívám se na něj. "Děkuju ti za dnešní večer." Podívám se na město a všechna ta blikající světla. "Je to tady překrásné." Napiju se vína.

"To je," souhlasí.

"Taky ti děkuju za včerejšek," mrknu na něj.

"Nevím, o čem to mluvíš." Snaží se skrýt úsměv, jak pozoruje město. Položím dlaň na jeho tvář a přiblížím se. "Já vím, Slade."

Zasměje se. "Věděl jsem, že to Holly vykecá. Neumí udržet tajemství." Zakroutí hlavou.

"Nesouhlasím s tím, jak jsi to udělal, ale děkuju ti. Bylo to moc milý." Napiju se znovu vína.

"Dal jsem ti dost?"

On si myslel, že mi dal málo? "Ano. Dokonce mám peníze, které ti vrátím. Mám je v kabelce doma."

Zakroutí hlavou. "Nech si je. Ale kup si další boty."

"Slade, já si ty peníze nenechám. Neutratila jsem ani polovinu."

Přimhouří na mě oči. "Nech si je," zopakuje.

Povzdechnu si, protože vím, že tohle stejně nikam nepovede. "Děkuju ti. Kdy máš ty narozeniny?" nezeptala jsem se ho na tuhle otázku, aby se neptal na ty moje. Ale teď, když je to venku..

"Patnáctého října," zamumlá.

Zasměju se. "Taky nemáš rád svoje narozeniny?"

"Letos mi bude třicet." Dopije svoji sklenku, potom ji položí vedle sebe. Položím tu svoji a lehnu si pohodlně na záda.

"Na třicítce není nic špatného," řeknu a podívám se na hvězdy.

"To říkáš jenom proto, že ti ještě třicet není." Položí ruku vedle mě a skloní se nad mým tělem.

Nemůžu si pomoc, ale porovnám jeho oči s hvězdami. Mohla bych se do nich dívat celý život. Zvednu ruku, abych ji položila na jeho tvář a on položí levou dlaň na tu moji. Odendá ji ze své tváře a přitáhne ke svým rtům, aby je jemně políbil.

Usměju se.

Pustí moji ruku a skloní se, zastavujíc se centimetr ode mě. Dívá se do mých očí, když mi položí dlaň na tvář a přejede prstem přes můj spodní ret. "Jsi neuvěřitelně překrásná," zašeptá. "A celá moje."

Třesu se, když jeho slova přistanou na mých rtech. "Celá tvoje," souhlasím.

I přesto, že jsme venku na teplém čerstvém vzduchu, začíná se mi dýchat hůř.

Jeho rty přejedou přes ty mé a já zapletu prsty do jeho vlasů. Otevře se mi, jeho jazyk potká můj. Nemůžu to udělat pomalu. Potřebuju to rychle a tvrdě. Zpevním úchop v jeho vlasech a on vydechne.

"Kurva," vydechne proti mým rtům.

"Chci tě, Slade." Pustím jeho vlasy a najdu jeho kalhoty.

"Nevzal jsem tě sem, abych tě ošukal, Anděli." Usměje se jemně.

"Ne?"

Zakroutí hlavou.

"No, považuj to za bonus," škádlím ho.

Zasměje se, poté uchopí dlaní mojí tvář a zvážní. "Každá s tebou strávená vteřina je bonusem, Anděli." Jeho rty znovu najdou mé. Cítím, jak se jeho ruka pohybuje k mým šortkám a rychle je rozepíná.

Odtáhne se a posadí. "Nadzvedni boky," přikáže. Nadzvednu boky a on mi sundá šortky i s tangama. Odkopnu podpatky a posadím se, abych si přetáhla tričko a podprsenku přes hlavu.

Sedím tu a sleduju ho, jak vyndá peněženku ze zadní kapsy a vyndá kondom. Sundá si džíny a tričko. "Lehni si."

Lehnu si a položím ruce kolem své hlavy mezitím, co se on usadí mezi mýma nohama. Nakloní se nade mě s úsměvem na tváře. Cítím jeho špičku otírat se o mé pohlaví. Škádlí mě. "Prosím." Budu prosit, jak jen bude chtít.

"Jak to chceš, Anděli?" usměje se.

"Ty víš, jak to mám ráda." Se svým tělem mu naprosto důvěřuju.

Se svým srdcem ne.

Nadzvedne tmavé obočí. "To vím." Vnikne do mě jedním tvrdým přírazem a já vykřiknu. Položím dlaně na jeho hruď, přejíždějíc nehty přes jeho svaly. On mě za ně chytne a jednou rukou je přidrží nad mojí hlavou. "Máš to ráda tvrdě a rychle." Řekne, když se prohnu v zádech a zhluboka nadechnu. Pomalu se odtáhne. "Máš ráda, když přeberu kontrolu." Tvrdě přirazí a přisune blíž ke kabině.

"Ano," vyjeknu.

"Máš ráda, když ti dominuju." Zpevní úchop na mých zápěstí.

"Ano." Zavřu oči.

"Podívej se na mě," požaduje jemně.

Otevřu oči a podívám se do těch jeho modrých. Jsou zastřené touhou. "Mám rád, jak to máš ráda. Rád ti ukazuju, že tě vlastním." Trochu do mě vnikne, poté se odtáhne.

Zakroutím sebou. "Slade, prosím." Potřebuju víc.

"Miluju, když prosíš."

"Prosím," udělám to znovu, stále se snažíc vrtět boky.

"Miluju, slyšet tě křičet." Vnikne do mě celý, tvrdě a rychle.

"Slade!"

"Přesně tak, baby." Odtáhne se a přirazí stejně jako předtím.

"Prosím," zafňukám. "Nepřestávej." Nechci, aby zpomaloval.

Skloní hlavu k té mé. "To jsem ani nechtěl," řekne předtím, než jeho rty napadnou má ústa.

________

Ležím na jeho hrudi, třesu se a snažím se zklidnit svůj srdeční tep mezitím, co ho pozoruju. Jeho oči jsou zavřené, když leží na zádech.

"Anděli." Zvedne hlavu a podívá se na mě.

"Co?" usměju se široce, ukazujíc mu, že mi okamžitě změnil náladu.

"Pravděpodobně bychom se měli obléct a zamířit zpátky." Prohrábne rukou mé vlasy. "Po tom všem tvém křičení bych byl překvapený, kdyby se během minuty neobjevila policie," zasměje se.

Posadím se a hravě do něj praštím. "Za to jsi ale mohl ty."

"Já vím." Na tváři má vítězný úsměv. "A byla to legrace. Věř mi."

Zasměju se, když popadnu oblečení a obleču si tričko.

Oblečeme se celkem rychle. Slade naloží všechno do náklaďáku, poté přijde ke mně.

"Ukaž, pomůžu ti." Stoupne si ke konci plošiny.

Obmotám kolem něj nohy a on mě přenese k místu spolujezdce, pomáhajíc mi dovnnitř, poté přejde na svoje místo. Skloní hlavu proti oknu a zavřu oči.

________

"Dobře. Už jsi skončila?" slyším Sladovo hlas.

Několikrát zamrkám. Kde to jsme? Podívám se z okna a všimnu si, že jedeme po dálnici. Kdy jsem usnula?

"To je skvělý. Díky. Vím, že to takhle narychlo bylo těžké."

Zavřu znovu oči mezitím, co Slade mluví do telefonu. Proč jsem tak unavená? Cítím, jak mě nadzvedne a nese. "Zvedni ruce, Anděli," řekne jemně. Nadzvednu ruce, oči pořád zavřené. Svlékne mě a položí na postel pod přikrývky. "Dobrou noc, Anděli." Políbí mě lehce na čelo.

S velkým úsměvem zavřu oři.

Právě teď mi je jedno budoucnost i minulost. Zajímám se jen o současnost, kdy jsem v jeho náručí a to, jak šťastnou mě dělá.

My... ležící spolu v posteli.

V přítomnosti.

To je vše, na čem mi záleží.