Undescribable - 18. kapitola

Překlad: Týni

SLADE

Uběhly už dva dny od té doby, co odtud Anděl odešel. Nekontaktoval jsem ji. Dám jí prostor, ale je to pro mě tak těžké. Přeju si, abych mohl vrátit zpátky to, co jsem jí řekl. Poté by možná zůstala. Možná by se mnou právě teď ležela v posteli a sledovala televizi.

Včerejšek byl těžký, ale né tak jako dnešek. Musel jsem dodělat nějakou práci, takže jsem byl extrémně zaneprázdněný. Minulá noc byla strašná, protože jsem ji neměl u sebe. Nemohl jsem ji dát polibek na dobrou noc. Potom dnešek, který byl jen mučením. Je sobota a já dokážu myslet jen na ni a na to, jak odešla. Kamkoliv v domě jdu, cítím její parfém. A v hrudi mě zabolí pokaždé, když se nadechnu. Vím, že ji uvidím znovu.

Uvidím.

Až přijde zpátky, chci, aby věděla, že je tu vítaná. Bez ohledu na to, co ke mě cítí, musí vědět, že ji miluju. Vyskočím z pohovky a zamířím do svého pokoje. Přejdu k šatníku a začnu z něj vyhazovat věci. Přejdu k šuplíkům a udělám to samé. Bude potřebovat prostor, až se vrátí, protože až tak udělá, bude to navždy. Akorát vyklízím šuplík v koupelně, když uslyším Joshe, jak na mě odněkud ječí.

"Jsem tady." Přendám pár deodorantů, zubní pasu a žiletky do jiného fochu.

"Um, Slade. Co to děláš?" podívám se na Joshe, který stojí ve dveřích koupelny.

"Vyklízím prostor pro Anděla. Co tady děláš? A jak jsi se dostal dovnitř?"

"Hlavní dveře byly otevřený. Chlape, kdy jsi se naposledy holil?"

Promnu si rukou tvář a ucítím dvoudenní strniště.

Pokrčím rameny. "Pár dní."

"Proč to vypadá tak, že tu spadla bomba?" otočí se, aby se znovu podíval do mého pokoje.

Povzdechnu si. "Anděl odešel. Něco jsem jí řekl a ona odešla." Postavím se a projdu kolem něj do ložnice.

"Co jsi jí mohl říct, že odešla? Rozešli jste se?" projde kolem a sedne si na mojí postel.

"Ne," řeknu trochu prudčeji a zakroutím hlavou. "Pokoušel jsem se jí říct, že ji miluju bez toho, abych to doopravdy řekl a vyděsil ji. Vím, že ke mně něco cítí, ale ona řekla, že potřebuje prostor, aby si vyjasnila, co tyhle city znamenají." Zvednu ze země oblečení a hodím ho na postel.

Josh nic neříká. Podívám se na něj a jeho pohled je chápající.

"Co?" zeptám se.

"Kdy jsi o ní naposledy slyšel?" zeptá se opatrně.

Prohrábnu si rukou vlasy. "V pátek ráno, kdy odešla z mých dveří." Sednu si na postel, kroutíc hlavou. "Nevím, co mám dělat. Řekl jsem jí, že jí dám čas, ale nevím, kolik toho ještě zvládnu."

"Neměl by jsi jí dávat žádný čas. Měl by jsi jít za ní a říct jí, jak se cítíš. A ujistil se, že ví, že na ni netlačíš. Jen chceš vědět, jak na tom jsi."

Díky němu to zní tak lehce.

Otočím se k němu čelem. "Co když ji to odežene? Co když to ještě zhorším? To nemůžu riskovat. Mohl bych ji ztratit."

Vypadá to, že chce něco říct, ale zazvoní mu telefon. "Haló?"

Začnu pověšet oblečení, které bylo v šuplících.

"Jo, jsem teď u něj. Proč, co se děje?"

Skvěle.

"Jo, můžu se ho pokusit přemluvit." Sleduju, jak si mě prohlédne. "Potřebuje sprchu a oholit."

"Nejdu ven."

To je ta poslední věc, kterou potřebuju, jít někam do klubu nebo baru, aby se dostalo k Andělovi, že jsem venku a pařím. Navíc, nechci jít ven bez ní. Nebylo by to stejné, jako s ní po boku.

Josh zakroutí hlavou. "Není to to, co si myslíš," zašeptá mým směrem.

Pokračuje v mluvení do mobilu, když začnu pověšet oblečení. Zaslechnu jen sem tam nějaké slovo. Něco o srazu za hodinu. Kurva, já nevím. A upřímně, je mi to opravdu jedno.

"Jdi do sprchy," řekne, když pověším poslední tričko.

"Dneska se mi nechce jít ven, Joshi." Snažím se být klidný, ale jde to těžko.

"Jdi do sprchy. Míříme do domu tvých rodičů." Mávne ke sprše. Vysměju se mu.

"Proč bych chtěl jet k našim?" vejdu z šatny a zamířím do koupelny.

"Protože tvoje máma vaří večeři a bude tam Micah. Tvoje máma nás pozvala." Sedne si zpátky na mojí postel a podívá se na hodinky, jako kdybych ztrácel čas.

Vejdu do koupelny a praštím za sebou dveřmi. Tak, to mu ukáže.

_____

O čtyřicet pět minut později zabočím s Joshem k našim. Z nějakého důvodu chtěl, abych řídil. Vlastně se i cítím lépe, když jsem se osprchoval a oholil, ale moje srdce je stále prázdné. Pořád přemýšlím o tom, co dělá Anděl .. a jak se cítí. Pořád kontroluju telefon, doufajíc, že mi zavolá nebo napíše.

Ale nic!

Zabočím na příjezdovou cestu a všimnu si mámy ve dveřích, jak vychází ven. Co to dělá? Nemusím se ptát dlouho, když mě obejme hned, jak vystoupím z auta.

"Mami." Obejmu ji.

"Oh, drahoušku. Jsi v pořádku? Slyšela jsem o tobě a Samanthě." Mne mi záda. Sklouznu pohledem k Joshovi, ale on kroutí hlavou.

"Kdo ti to řekl?" dám jí ruku na záda, když vyrazíme k domu.

"Jsem ráda, že jsi ho dostal z domu, Joshi. Někdy pomůže jít ven." Zavře za námi hlavní dveře. "Táta je v obýváku."

Hmm.

Neodpoví na moji otázku, dávajíc mi najevo, že něco skrývá. Zrychlí se mi tep.

Možná je tady Anděl. Možná s ní máma mluvila a naplánovala tohle. Vím, že si jsou blízké. Máma ji miluje. Moje naděje jsou zničeny, když vejdu do obýváku a uvidím jen tátu. "Ahoj, synu. Posaď se. Chceš něco k pití?" zvedne se, aby doplnil prázdnou skleničku.

"Jo, prosím." Normálně preferuju pivo, ale táta zase whisky a právě teď přijmu cokoliv má.

"Takže, slyšel jsem, že máš problém s dívkou." Nadzvednu obočí, když mi podá plnou skleničku whiskey. Rychle se porozhlédnu a všimnu si, že mě sem Josh nenásledoval. Co to plánují?

"Něco takového." Napiju se. Kurva, to pálí.

"Víš, nikdy jsme si nemysleli, že se usadíš." Zavřu s povzdechem oči. Co se to tu sakra děje? S tátou jsme o holkách nikdy nemluvili. Proč musíme teď? Otevřu oči a znovu se napiju.

Přikývnu. "Jo, ani já."

"Vždycky jsme na tebe byli pyšní, synu." Vzhlédnu k němu, když pokračuje. "Vždycky jsi byl ten divoký. Pařil jsi na střední, ještě víc na vysoké." Napije se, než se na mě podívá. "Přesto jsi měl vždycky perfektní prospěch. Bez ohledu na to všechno."

Podívá se na své pití. "Ještě teď tomu tak je... párty, rvačky. Lidi o tobě v kanceláři vždycky mluví." Sleduje mě. "Jaký právník to jsi. Nezajímá mě, co děláš mimo práci, protože vím, že je tvá práce důležitá."

Přikývnu. Pařil jsem hodně. Byly doby, kdy jsem chodil na hodiny beze spánku, stále našrot, ale nikdy jsem nechyběl. Škola pro mě byla vždycky priorita číslo jedna.

"Byl jsem stejný jako ty. Párty, mnoho žen, nikdy jsem se nechtěl usadit, než jsem potkal tvoji matku."

Pomalu se usměju při zmínce mámy. "Znáš náš příběh?"

Zakroutím hlavou ne.

On se opře do židle a uvolní se. "Poprvé jsem ji viděl v restauraci. Bylo mi dvacet tři a byl jsem na Yalu. Tvojí matce bylo dvacet a studovala umění. Jedl jsem večeři s pár kamarádama, když vešla s nějakým klukem a já jsem si myslel, že je ta nejkrásnější žena na světě. Kámoši se mi začali smát a řekli, že je naprosto jiná liga."

Usměje se. "Nikdy jsem nebyl ten, kdo vycouvá z výzvy. V tom jsi jako já. Každopádně, zamířil jsem přímo ke stolu, kde byla se svým randem. Okamžitě mě odpálkovala, řekla, abych odešel. Řekla, že o mě slyšela a jak jsem na tom se ženami. Neměla zájem o muže, jako jsem byl já."

Zasměju se a napiju, protože vím přesně, jak to myslí. Je divoká.

Jako můj Anděl.

Posadí se a položí si lokty na kolena. "Myslím, že jsem se do ní v tu chvíli zamiloval. Nikdy jsem to nevzdal. Vídal jsem jí každý den po celé tři měsíce. Celé tři měsíce mě každý den odmítala. Byla to těžká práce! Nikdy předtím jsem toho kvůli ženě tolik neudělal."

"No, vyplatilo se to." Nadzvednu skleničku a dopiju ji. Položím ji a všimnu si, že mě pořád sleduje. "Co?"

"Do měsíce našeho chození jsem jí řekl, že ji miluju. Víš, kdy mi to řekla ona?"

"Ne."

"Čtyři měsíce. Po čtyřech měsících, co jsme byli spolu."

"Tati," povzdechnu si, "rád slyším příběh o tobě a mámě, ale co to má dělat se mnou?"

"Pointou je, synu, cokoliv, co za to stojí, vyžaduje mnoho úsilí. Budeš ji uhánět, dokud budeš muset, ale nikdy se nevzdáš. Ujistíš se, že ji uvidíš a promluvíš s ní každý den. Neznám důvod, proč se teď hádáte, ale vím, že tě miluje. Všichni to víme."

Sleduju svoji prázdnou skleničku. "Možná mě miluje, ale to ona nechce." Bože, bolí mě říct to takhle nahlas.

"No, potom ji musíš dát důvod změnit názor. Ženy chtějí důkaz, ne řeči. Dáváním jí prostoru jí ukážeš, že si nemyslíš, že ji potřebuješ. Bez ohledu na to, jak je silná, chce být chtěná. Všichni pro ni důležití ji opustili."

"Nikdy bych ji neopustil," řeknu se zaťatou čelistí.

"Potom jí to ukaž.." Pokrčí rameny.

Slyším vejít Micaha.

"Čau, tati. Čau, Slade. Proč nejsi se Sam?"

"Co tím myslíš?" Musím každému vysvětlovat, že mě nechce milovat?

"Po cestě sem jsem mluvil s Holly a ta říkala, že Sam zavolala do práce, že je nemocná. Předpokládal jsem, že budeš u ní a staráš se o ni.

Postavím se. "Nemocná? Jakým způsobem?" Proč by mi nezavolala, kdyby byla nemocná?

Pokrčí rameny. "Nevím. Řekla jenom, že je nemocná." Micah se posadí na pohovku.

Obrátím se k tátovi a on se usměje. "Hodně štěstí, synu."

Přikývnu a zamířím z pokoje. Ani se neobtěžuju rozloučit se s mámou nebo Joshem. Mám takový pocit, že chtěli, abych tohle udělal. Moje rodina úžasná.

Na cestě do jejího domu se zastavím v obchodě pro kuřecí polévku s nudlemi. Vím, že není domácí, ale mohla by pomoc, jestli jí není dobře.

Zahnu na příjezdovou cestu a začnou se mi potit dlaně. Jsem nervózní. Co když mě pošle pryč nebo řekne, že jsem jí nedal dostatečně času? Co když se rozhodla, že to se mnou skončí?

Narovnám ramena. Miluju ji. Nikdy se jí nevzdám bez boje, i kdyby to znamenalo, že na sebe budeme křičet na terase.

Zmáčknu zvonek a čekám na odpověď. Kurva. Zapomněl jsem v autě tu polévku. No, dobře, vrátím se pro ni, až ji uvidím. Stejně pravděpodobně nezůstanu dlouho. Možná mě vyhodí nebo mě ani nepustí dovnitř.

Otevře dveře. Zlomí se mi srdce. Nevypadá jako jindy, není sama sebou. Vypadá, jako kdyby nespala celé dny. Její oči jsou opuchlé a červené. Vypadá hubeněji než předtím.

A má na sobě mé tričko.

Jen to a nic jiného.

"Slade," řekne překvapeně.

Dám si ruce do kapes a začnu se houpat na patách. Sakra, je to tady.

"Nestihl jsem se omluvit, než jsi odešla." Zhluboka se nadechnu. "Omlouvám se. Za všechno. Že jsem na tebe křičel a nadával. Nezasloužila jsi si to. Vím, že se pokaždé omlouvám. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Jenom jsem ti chtěl ukázat, jak moc pro mě znamenáš. Předpokládám, že jsem to udělal špatně." 

Znovu se zhluboka nadechnu. Ona mě sleduje, jako kdyby chtěla brečet.

"Vím, že jsi řekla, že potřebuješ čas a prostor. Nemůžu ti dát další prostor, ale můžu ti dát více času. Nežádám tě, aby jsi mi řekla, že mě miluješ nebo že beze mě nemůžeš žít, ale posledních dní pro mě byly mučením. Potřebuju s tebou v noci spát. Ne sex, spát. Držet tě, dotýkat se tě, milovat tě. Už bez tebe dál nemůžu."

Vyndám ruce z kapes a dám je před sebe. Po tváři ji stékají slzy. "Prosím, nebuď na mě naštvaná. Nemohl jsem být už ani minutu bez tvojí krásné tváře a jemného hlasu. Poslední dva dny jsem nebyl sám sebou. Bez tebe to nejsem já. Cítím se, jako kdyby mě část chyběla, ta nejlepší část, protože ty jsi tou nejlepší částí mého života, Anděli. Prosím, řekni mi, že je v pořádku, že jsem tady, stojím u tvých dveří, chtít jít dovnitř a strávit večer s tebou v náručí. Protože nemůžu existovat další den bez toho, abych viděl svého nádherného anděla."

Pořád mě pozoruje a stále jí tečou slzy. Chci je setřít. Slíbat je. Vzít ji do náruče a držet, šeptat, jak moc ji miluju. Znovu a znovu. Říct jí, že se jí nikdy nevzdám, protože je tou nejlepší věcí, kterou jsem kdy poznal.

Zakroutí hlavou. "Neslyšela jsem o tobě," zasípá. "Myslela jsem si, že si na mě zapomněl a posunul se dál."

Vstoupím do jejích dveří a postavím své tělo přesně k tomu jejímu, když uchopím do dlaní její tvář. "Nikdy bych na tebe nemohl zapomenout, Anděli. Jsi tou nejlepší věcí, která se mi kdy stala. Jsi vše, na co myslím. Pohltila jsi mě, Anděli. Způsobem, jaký jsem ani nepovažoval za možný." Setřu jí slzy, když začnou padat další. "Prosím, neodháněj mě."

Zavře oči a skápne několik dalších slz. "Omlouvám se, baby." Otevře je. "Tak moc jsi mi chyběl." Obmotá mi ruce kolem břicha a položí hlavu na mojí hruď. Vypustím dech, který jsem ani nevěděl, že zadržuju. Políbím jí na vršek hlavy, poté se skloním a obmotám ruku pod jejíma nohama, abych ji zvedl a odnesl do postele.

"Taky jsi mi chyběla, Anděli." Políbím ji na čelo, když si lehnu vedle ní. Nadzvednu přikrývky a přitulíme se k sobě. Držíme se navzájem, jak nejpevněji to jde.

Netrvá dlouho, než uslyším její pomalé oddechování a než se její tělo uvolní. Jen tu ležím a hladím ji klouby ruky po tvářích. Tak moc ji miluju. Nepotřebuju, aby mi řekla ty slova, jen potřebuju, aby mě neodháněla, protože já ji potřebuju.

Ona je teď můj život.

Povzdechnu si a zavřu oči. Po těch dnech si konečně dopřeju odpočinek.

SAMANTHA

Otevřu oči a převrátím se na druhý bok. Kde je Slade? Posadím se a porozhlédnu po ložnici. Klesne mi nálada, když ho nenajdu.

"Slade?"

Nic.

Povzdechnu si a vstanu. Nemám ponětí, kolik je hodin. Přejdu do kuchyně pro sklenici vody. Byla jsem včera večer tak šťastná, když jsem otevřela dveře, abych tam našla Slada. Neměla jsem slov potom všem, co řekl. Dokázala jsem myslet jen na to, jak jsem od něj neslyšela; jak si jeho chování a slova protiřečily. Přesto jsem mu řekla, ať mi dá prostor. Očekávala jsem, že za mnou poběží? Nemám ponětí. Vím jen to, že jsem byla nadšená z toho, jak se vedle něj probudím. Teď jsem znovu zničená. Moje mysl se mnou hraje špinavou hru. Možná, že začínám bláznit. Popadnu flašku vody z lednice a otočím se ke vzkazu na lince.

Anděli - omlouvám se, že jsem tě ráno neprobudil. Myslel jsem si, že potřebuješ spánek. Musel jsem vstávat hodně brzo. V 12:30 by mi měla skončit schůze. Chci s tebou strávit den a vytáhnout tě ven. Budu u tebe kolem jedné, abych tě vyzvedl. S láskou, Slade.

Začnu poskakovat jako malé dítě.

On byl tady! Nejsem šílená! Strávím s ním dnešek! Miluje mě!

Kouknu na hodiny na troubě a je na nich 11:20. "Kurva!" popadnu vodu a běžím do koupelny. Nemám moc času.

________________

Dodržel své slovo, protože uslyším zvonek přesně v jednu hodinu.

"Už jdu!" zakřičím a přetáhnu si přes hlavu tričko.

Otevřu dveře, abych tam našla toho nejkrásnějšího muže ve vybledlých modrých džínách, šedém tričku a vybledlých teniskách. Vejde rovnou dovnitř a zvedne mě do vzduchu. Zasměju se.

"Hezké odpoledne, Anděli." Políbí mě hluboce a celým tělem mi projede touha.

"Hezké odpoledne, baby," řeknu bez dechu, když se odtáhne a položí mě na zem. "Musím si ještě vzít boty, potom budu připravená."

"Okay, pospěš si." Plácne mě po zadku, když se k němu otočím zády.

Stojím před svým obrovským zrcadlem v šatně a kontroluju své oblečení. Mám na sobě pastelově růžové tričko a pod ním černé tílko, které je delší, takže je vidět lem. Potom mám obnošené džíny a růžové podpatky.

Vyjdu ze šatny a vidím ho sedět na posteli. Postaví se a přejde ke mně. Položí mi dlaň na bok a přitáhne mé tělo ke svému. Sleduju, jak se mu svraští obočí.

"Co se děje?"

Ustoupí a podrží mi ruce podél boků mezitím, co se jeho oči podívají dolů. "Počkat, podívám se na tvé boty." Kouká dolů na má chodidla, ale nemůže je vidět, protože mám dlouhé džíny.

Pustím se jeho rukou, takže můžu zvednout jednu nohavici. Zakroutí hlavou. "Co?" podívám se na své podpatky. Jsou roztomilé; pastelově růžové a tenkým, černým podpatkem.

"Jak jsou vysoké?" zeptá se, ohromený.

Pokrčím rameny. "Pravděpodobně čtyři palce. Většinou nosím čtyři, ale mám i některé šesti palcové."

Začne kroutit hlavou ještě rychleji. "Dneska si budeš muset vzít tenisky. Jdi se přezout," přikáže.

Nemluvili jsme o tomhle před pár dny? Dokáže být tak panovačný.

Pustím se i jeho druhé roky a zkřížím si ruce na hrudi. "Proč?"

"Protože dneska budeme hodně chodit a chci, aby ti bylo pohodlně." Překříží si ruce na hrudi dávajíc jasně najevo, že se nemám nic namítat.

Budu.

"Tyhle jsou pohodlné. Pravděpodobně bych mohla běžet závod v podpatcích. Procházky po městě mi nedělají problém," vydechnu.

"Prosím, Anděli. Chci, aby jsi si dnes vzala tenisky."

"Fajn! Počkej vteřinku," řeknu nešťastně. Otočím se dřív, než uvidím jeho vítězný úsměv. Ze šatny vyjdu v černých teniskách od Nike.

"Ukaž."

Seknu po něm naštvaný pohled.

"Prosím."

Vydechnu, když nadzvednu nohavici.

"Skvěle." Chytne mě za ruku. "Tak jdeme."

"Kam se chystáme?" zeptám se, když mi otevře dveře od auta.

"Půjdeme po památkách."

"Už jsi vyzvedl náklaďáček?" zeptám se, když vyjede z mé ulice.

"Ne, neměli na skladě pneumatiky, které potřebuju, takže je museli objednat. Možná to bude hotové zítra nebo v následujících dnech." Zapne blinkr a odbočí na dálnici.

"Budeš od Jessicy vymáhat náklady?"

Zakroutí hlavou. "Není důkaz, kterým bych to potvrdil. My to víme, ale nikdo z nás nemá důkaz. Byla by to jen ztráta času."

Souhlasně přikývnu. "Jak to, že máš dnes půl dne volno?"

"Neměl jsem moc co dělat. Nemohl jsem zmeškat ranní poradu, ale zbytek dne by utíkal velice pomalu." Natáhne, aby mě uchopil za ruku, přitom nesundává pohled ze silnice. "I kdybych měl práci, pořád bych si vzal volno, abych mohl být s tebou." Trochu mi stiskne ruku.

Bože, z toho uvnitř taju.

"Co tě přimělo rozhodnout se být právníkem? Chtěl jsi jím být jenom kvůli tátovi?" podívám se z okna a snažím se uhádnout směr, kterým míříme, ale nemám nejmenší ponětí, kde jsme.

"Chtěl jsem být právníkem od té doby, co si pamatuju. Nedá se říct, že na tom táta neměl zásluhy, ale on není tím hlavním důvodem. V dospívání nám říkal, že můžeme být čímkoliv budeme chtít. Vždy nás nechal rozhodnout se. Tak to bylo pokaždé. Chtěl jsem hrát fotbal, ale Micah baseball a wrestling. On a máma byli velmi podporující. Vždycky přišli na naše zápasy a utkání."

"Hrával jsi fotbal?" neměla bych být překvapená. Hodí se to k němu. Vysoké svalnaté tělo a osobnost, která dává najevo, že je vůdce. Dokážu si ho představit, jak před zápasem povzbuzuje tým.

"Jo. Začal jsem v šesti letech a pokračoval až do čtvrťáku."

"Quarterback?"

Podívá se na mě s úšklebkem na tváři. "To víš, baby." Zahýbe obočím.

Zakloním hlavu a začnu se smát. Namyšlený bastard a jsem si jistá, že to využíval jako výhodu, aby dostal holky do postele.

"Co?" zeptá se, uraženě.

"Nic," řeknu a zakroutím hlavou. "Jenom jsem přemýšlela, jak jsi to pravděpodobně používal jako výhodu zaskórovat." Zasměju se, když se usměje, stále sledujíc cestu. "Přesto, pochybuju, že jsi potřeboval pomoc." Mělo by mi vadit, kolik holek už měl, ale nevadí. Nemůžu se naštvat kvůli něčemu, co se nedá změnit. Záleží jen na tom, že teď jsem s ním já. Přesto, pokud se z nějakého důvodu objeví nějaká holka, která ho bude chtít, nakopu jí zadek.

"Proč jsi nehrál na vysoké?"

"No," povzdechne si, "nepochop mě špatně, měl jsem fotbal rád. Jen jsem jednoduše věděl, že v něm není moje budoucnost. Chtěl jsem se soustředit na učení. Nechtěl jsem, aby mě od toho fotbal odklonil." Přikývnu a otočím hlavu k silnici, kde je St. Louiský Oblouk. Skloním se, abych na něj lépe viděla. Sakra, je tak vysoký.

"Byla jsi tam?" zeptá se Slade, když pokračuju v zírání na Oblouk.

"Ne," zakroutím hlavou.

"Dobře." V jeho odpovědi slyším úsměv.

"Takže tam míříme?" zeptám se nadšeně.

Přikývne a já vyjeknu.

Zaparkuje auto a pomůže mi ven. "Prvně se najíme. Musíš mít hlad."

"To mám." Přitulím se k jeho boku a pevně se chytnu jeho ruky. Zasměje se a uvolní ruku, aby mi jí mohl dát kolem ramen, přitahávajíc mě ještě blíž.

Dojdeme do Arch View Café. "Chcete sedět uvnitř nebo na terase?" zeptá se ženský hlas a přivítá nás.

Slade se na mě podívá. "Venku, prosím." Chci sedět venku a užívat si slunce.

Následujeme jí na zadní terasu, kde nás usadí ke kulatému kovovému stolu s výhledem na řeku. Můžeme vidět vysoké budovy a na druhé straně Oblouk. "Za chvíli přijde číšnice."

"Díky." Oblouk vypadá moc dobře s mraky kolem něj. "Vypadá to, že bude pršet."

"Nemělo by."

"To nikdy nevíš." Otevřu menu, abych zjistila, co chci.

"Řekni mi o svých dnech na vysoké." Ani se neobtěžuje otevřít menu. Ucítím na sobě jeho pohled.

"První rok byl těžký." Podívám se na něj přes řasy, "z očividných důvodů." Podívám se zpátky do menu. "Potom se to zlepšilo. Taky jsem začala mít na vysoké ráda víno. Nevím, jak bych přežila bez Courtney a vína. Přijela a často mě navštěvovala. No, až do posledního roku."

"Proč to?"

"Obě jsme toho měly hodně ve škole. Poprvé, kdy jsem volala mámě bylo..."

Někdy se zapomenu a chci mu všechno říct. Ale některé věci si musí holka nechat pro sebe.

"... obě jsme byly zaneprázdněné vejškou a ujišťováním, že všechno stíháme, potom přípravy na promoci. Vzala jsem si několik hodin navíc v obou semestrech a ona udělala to samé."

"Kam šla na vysokou?"

Položím menu a propletu si prsty, když položím ruce na stůl.

"Šla na OU. Měly jsme jít společně, ale nevyšlo to. Když jsem se rozhodla odejít od mámy, přijali mě akorát v Californii a Dallasu. Vybrala jsem si Dallas. Chtěla jsem se dostat daleko od mámy, ale né zase tak moc."

Chápavě přikývne.

Objeví se číšnice a zapíše si naše objednávky. Řekne mi, co dělal o víkendu a jak šel do posilovny poprvé od té doby, co jsme se dali dohromady. Usměju se nad faktem, že s ním trávím veškerý čas kromě práce. Vypráví mi příběh o tom, jak jeho táta potkal jeho mámu, když nám číšnice přinese jídlo.

"Nikdy jsi mi neřekl, proč jsi se stal právníkem," připomenu mu předtím, než si dám do pusy hranolku.

"Chtěl jsem pomáhat lidem." Tak jednoduché. Otře si ubrouskem ústa. "Stálo mě to spoustu dlouhých hodin a těžkou práci, ale miluju to." Na tvář má široký úsměv.

"Dojedli jste?" zeptá se číšnice a prohlíží si Slada. Na mě se ještě ani jednou nepodívala. Slade odvrátí pohled od svého talíře a podívá se na mě. "Dojedla jsi, Anděli?"

Usměju se, protože se na ní ani nepodíval. Nemá ponětí o tom, jak si ho prohlíží.

Přikývnu. "Ano." Zvednu talíř a s velkým úsměvem jí ho podám.

Položí na stůl účet. "Řekněte mi, až budete připravení."

Natáhnu se pro účet, ale Slade si ho přitáhne.

"Slade. Nech mě to zaplatit."

Zakroutí hlavou. "Ne." Vyndá peněženku a položí na stůl peníze. "O tomhle jsme už mluvili. Víš, že tě nenechám zaplatit."

Podívám se na něj s vážným pohledem, ale nechám to být.

Postavíme se a vyjdeme z restaurace. "Byla jsi včera opravdu nemocná?"

Nasadím nechápavý výraz. "Co tím myslíš, opravdu nemocná?"

"No, Micah mi řekl, že jsi zavolala do práce a řekla, že ti není dobře."

Shlédnu na chodník a pokračuju v chůzi. Je to jediný důvod, proč za mnou přišel? Protože si myslel, že jsem nemocná?

"Anděli." Zastaví se a přitáhne si mojí tvář, abych se na něj musela podívat. "To není důvod, proč jsem za tebou přišel." Řekne to, jako kdyby mi četl myšlenky. "Přesto jsem ti koupil polévku."

"Ty jsi mi koupil polévku?" usměju se.

Přikývne. "Ale přijel jsem proto, že jsem bez tebe už déle nemohl být."

Usměju se.

"Začínal jsem šílet. Josh se u mě stavil a donutil mě osprchovat se a oholit."

Zasměju se. "Vsadím se, že jsi se strništěm vypadal roztomile."

"Na to můžeš vsadit svůj sexy malej zadek." Jeho úsměv je namyšlený a to mě znovu rozesměje.

"Anděli," řekne vážně. "Včera jsem strávil čas vyklízením šuplíků pro tebe v prádelníku a koupelně. Udělal jsem ti místo i v šatně." Přejede mi klouby ruky po tváři. "Nechci být bez tebe. Pokud chceš, zůstanu s tebou ve tvém domě. Je mi jedno, kde zůstaneme, pokud budeme spolu."

S ohromením na něj zírám. On mi udělal místo na věci? Zakroutím hlavou. Taky bez něj nechci být.

"Díky, baby." Obejmu ho a on mi začne mnout záda.

"Tak pojď." Vezme mě za ruku a zamíříme k oblouku.

Přejdeme k okýnku pro lístky a já vzhlédnu. "Wow. Je to vyšší, než jsem si myslela."

"Není to tak špatné." Vyndá peněženku, aby zaplatil.

"Slade." Zatáhnu ho za tričko, když mi začne být srdce strachem. Podívá se na mě. "Bojím se výšek." Zakroutím hlavou. "Nemůžu tam jít."

"Bude to v pořádku. Slibuju."

Stará paní za přepážkou upoutá moji pozornost. "Trvá to jen čtyři minuty."

Vytřeštím oči. "Čtyři minuty?" zašeptám. Nevím, co myslela tím minuty. Musíme tam stát a dívat se na města čtyři minuty? Oni to měří?

Slade mě chytne za ruku. "Podívej se na mě."

Udělám tak.

"Přísahám, že to bude v pořádku." Projede mi prsty ve vlasech a to mě uklidní.

"Dobře." Řeknu nejistě.

Chytne mě znovu za ruku, když nám ta paní podá lístky. Přejdeme k místu, kde můžeme vejít do oblouku. Dveře se otevřou a já o krok ustoupím, pouštějíc Sladovo ruku. Teď už vím, co myslela těmi čtyřmi minutami.

"Anděli, bude to v pořádku."

"Je to tak malé." Ten prostor musí být jeden z těch nejmenších, jaké jsem kdy viděla. Je tam pět míst uspořádaných do kruhu a vnitřek má jasně bílé stěny a světla.

"Budu tě celou dobu zaměstnávat," zašeptá mi do ucha.

Co?

Pochopím jeho slova a uvědomím si, že sex je to, co potřebuju. Už jsou to dva dny od toho, co jsem ho měla. Vejdu dovnitř a on se zasměje, stoupajíc si za mě. Posadíme se a on se ke mně nakloní. Je pondělí odpoledne, takže jsme tu sami. Dveře se zavřou a on okamžitě přitiskne rty na ty mé. Jeho polibek je sladký a pomalý. Cítím, jak sebou trochu škubneme a odtáhnu se, bojím se.

Slade se ke mě natáhne a vytáhne si mě na klín, kde se nad ním rozkročím. "Nemysli na to, Anděli. Mysli na mě," řekne proti mým rtům.

"S tím mi budeš muset pomoc." Těžce polknu.

"Myslím, že to dokážu." Vezme si mě rty a daruje mi pomalý sexuální polibek.

Moje tělo se uvolní a nechám pevně zavřené oči, když jeho jazyk prozkoumává má ústa. Chytnu ho za boky a přimáčknu se k němu, když začne tvrdnout. Chytne mě pevněji za vlasy.

Zasténám mu proti rtům. Pořád mám zavřené oči, když cítím, jak sebou mé tělo trochu trhne. Odtáhne ode mě rty.

"Anděli."

Otevřu oči a vidím, jak se na mě usmívá. "Ano?" kousnu se do dolního rtu. Jsem rozhodně pro sex v téhle malé lanovce.

Směje se mi. "Jsme tady."

Svěsím ramena a podívám se na něj smutným pohledem.

Nakloní se ke mně. "Později," slíbí.

Vylezeme z lanovky a chytne mě za ruku. Začnu se odtahovat, když přejde k malinkému okýnku. "Tak pojď." Zatáhne pevněji a já se k němu přidám. Zavřu oči, když si za mě stoupne a obmotá kolem mě ruce. "Budu tě držet." Skloní se a zašeptá mi do ucha. "Nepustím se tě."

Moje tělo se zatřese nad tím dvojitým významem. Uklidněná otevřu oči a podívám se na to nádherné město. "Je to překrásné." Rozhodnu se dívat na celé město a né přímo dolů. Nechci mít infarkt.

"To ano." Přitáhne mě k sobě trochu pevněji.

Podívám se na mraky a jak rychle se pohybují. Usměju se. Miluju déšť. Tu vůni, ten pocit, zvuk… všechno na něm je uklidňující.

Uvolním se v jeho objetí a obmotám kolem něj ruce. "Děkuju, že jsi mě sem vzal, baby."

Políbí mě do vlasů. "Nemáš zač, Anděli."

"Vsadím se, že je to ještě krásnější v noci."

"Nikdy jsem tu v noci nebyl, ale určitě máš pravdu," řekne a spustí ze mě ruce. "Půjdeme dál. Chci tě ještě vzít do muzea."