TD - 4. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Elen

Alexis

"Alexis Blythe?"

Nervózně jsem se podívala ze svého křesla v čekárně a uviděla sestru s laskavým kulatým obličejem, jak se na mě dívá od papírů.

"To jsem já," nesměle jsem odpověděla. Vstala jsem z křesla a šla k ní.

"Dobrý den. Pojďte přímo tudy. Budete v místnosti tři - dveře na pravé straně. Dr. Stevens se na vás v nejbližší době přijde podívat."

"Děkuji vám," mnula jsem si nervózně ruce, když jsem vcházela do místnosti. Sedla jsem si a čekala na svého doktora. Moje tělo bylo ztuhlé úzkostí a strachem. Celý den mi bylo špatně od žaludku, a modlila jsem se, aby zprávy byly dobré.

"Dobré odpoledne, Alexis," ozval se ode dveří mužský hlas.

Podívala jsem se nahoru a uviděla Dr. Stevense vstoupit do místnosti se složkou v ruce.

"Dobrý den, Dr. Stevensi. Jak se máte?"

"Docela dobře. Jak se cítíte?" Nasadil si tenké oválné brýle na čtení a otevřel složku.

"Abych byla upřímná, docela nervózně." Zhluboka jsem se nadechla a hledala v jeho tváři stopy, jaký druh zprávy se mi chystá říct.

"To je pochopitelné. No, už máme všechny výsledky testů."

"Dobře." Cítila jsem, jak se mi ruce stáhly v pěst a nehty zaryly do vlhkých dlaní.

"Alexis, těhotenský test vyšel pozitivní. Budete mít dítě." letmo se na mě podíval a čekal na moji reakci. Věděla jsem, na co myslí. Z mého dotazníku ví, že nejsem vdaná. Pravděpodobně byl zvědavý, jestli to jsou pro mě dobré nebo špatné zprávy.

Cítila jsem, jak mi srdce v hrudi závodí a nemohla mluvit. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. Miliony myšlenek se mi točilo v hlavě, ale na tu jednu jak se zdá jsem se soustředit nemohla.

"Jste dva měsíce těhotná, což znamená, že máte ještě nějaký čas se rozhodnout, co chcete udělat s těhotenstvím… " hlas Dr. Stevense se táhl, když sledoval mou reakci.

Zamračila jsem se na něj a byla překvapena tím, co se mi snažil naznačit. "Nechám si to dítě, Dr. Stevensi. Nemám nad čím přemýšlet."

"Dobře. Jen jsem chtěl vznést tuto otázku hned, než budeme mluvit o druhého výsledku testu. Měla byste vědět, že když si to dítě necháte vše, může být komplikovanější, že byste si to mohla rozm-"

"Vážím si vašeho zájmu," přerušila jsem ho, "ale potrat prostě nepřichází v úvahu."

"Dobře, tady jsou výsledky druhého testu, které jsme udělali."

Podal mi dokument, a předtím, než začal znovu mluvit, moje oči zalétly na to jedno slovo, kterého jsem se nejvíce bála-jediné slovo, které jsem dnes vidět nechtěla.

Ach můj bože, jsem těhotná…

Závažnost zprávy mě bortí a zjišťuji, že je těžké dýchat. Znám výsledky a ty vyšly takto. Věděla jsem, že je tu tato možnost. A myslela jsem si, že jsem na to připravená.

Myslela jsem si, že jsem se psychicky připravila na tuto věc, o které jsem nechtěla, aby se stala realitou.

Ale mýlila jsem se.

Výsledky testů mi vyrazily dech a cítila jsem jak moje mysl a tělo násilně odmítá, co to všechno znamená.

Jsem dost silná, abych to zvládla? Zvládnu to, pokud mě Damian opustí, až to zjistí? Bála jsem se okamžiku, kdy budu muset říct Damianovi, že jsem těhotná, ale to, čeho se bojím nejvíce je, že mu budu muset říct všechno. V hloubi duše vím, že mě nejspíš opustí ve chvíli, kdy to zjistí.

Nepřítomně jsem se dívala na doktora Stevense. Sledovala jsem jak se mu pohybují ústa, ale neslyšela jediné slovo z toho, co říká. Jediné, co jsem slyšela, bylo hlasité bzučení, které mi znělo v uších jako šok z novinek, které mě tak tvrdě zasáhly. Otevřela jsem ústa a chtěla mu říct, že mu nevěřím, že se to ve skutečnosti neděje, ale nějak jsem nemohla ze sebe nic dostat. Místnost se se mnou začala točit, jak mě pohlcovala tmavá mlha, a sledovala jsem, jak Dr. Stevenson a místnost mizejí ve tmě.

***

Šla jsem domů jako ve snách, a nemohla zpracovat nebo přijmout dnešní výsledky testů.

Možná, že laboratoř udělala chybu? Možná, že tam byl někde zádrhel a testy se udělaly špatně? Možná, že je to všechno jen zlý sen, a já se každou chvílí probudím?

Ale v hloubi duše jsem věděla, že výsledky testů jsou přesné, a že nemám žádnou noční můru. Dr. Stevenson mě varoval, že je to velmi pravděpodobné, a že s tím musíme počítat. Ale když jsem zjistila, že se "velmi pravděpodobné" ukázalo jako realita, nemohla jsem to akceptovat. Ve skutečnosti, moje tělo to nepřijalo, a já omdlela. Probudila jsem se o patnáct minut později. Dr. Stevens se dotýkal mé tváře a díval se na mě. Když jsem se cítila o něco lépe, tak mi Dr. Stevens dal další termín, abychom mohli naplánovat průběh mého těhotenství. Ale vážně, mohla bych se někdy cítit lépe s těmito výsledky?

Moje mysl byla stále v mlze-nebo v nějakém takovém stavu, když jsem přišla domů. Když se moje unavené tělo zhroutilo na postel, závažnost dnešních událostí mě přemohla a já začala nekontrolovatelně vzlykat.

Vzhledem k tomu, co se dnes stalo, proudy slz mi stékaly po tvářích, plakala jsem kvůli všemu, o čem vím, že se se mnou nejspíš stane, a kvůli tomu o čem vím, že nejspíš ztratím. Cítila jsem všechen stres a obavy, které jsem měla z dnešních výsledků. Pohltily celé mé tělo jako hustá deka a já se ponořila hlouběji do postele.

Museli uběhnout hodiny, co jsem ležela úplně v tichosti v mé posteli a zírala na strop, bdělá-v komatózním stavu. Zvonící telefon mě vytrhl z transu, a když jsem se rozhlédla, všimla jsem si, že už je tma.

Podívala jsem se na budík na nočním stolku. 18:43. Zírala jsem na strop dvě hodiny?

Popadla jsem telefon a můj dech se zastavil, když jsem viděla, že je to text od Damiana.

*Stalo se ti něco? Beth mi řekla, že tě viděla procházet brzo odpoledne kolem baru. Odešla jsi z práce dřív?*

Celé tělo mi ztuhlo, když jsem si přečetla text. Až do teď jsem si nemyslela, že žít v bytovém komplexu, kde má Damian bar, by mohla být špatná věc. Kdybychom nežili ve stejné budově tak jsem se mu mohla vyhnout. Ale nechci se mu vyhýbat. Takže jsem odepsala:

*Ano, jsem dnes doma dřív. *

Okamžitě odepsal zpět:

*Děje se něco?*

Ztuhla jsem při pohledu na jeho otázku. Jak může vědět, že něco není v pořádku? Nervózně jsem se podívala na telefon a pak po mém bytě-jako kdyby tu byl a mohl vidět mou reakci.

*Ne, nic se neděje. Jen mi není dobře.*

Když jsem odeslala zprávu, tak jsem sebou trhla při myšlence, jak moc lžu. O pár vteřin později odpověděl:

*Pojď se se mnou poflakovat dolů do baru. Právě teď je tu klid. *

Jedna moje část chtěla zalézt pod peřinu a vyhnout se realitě-vyhnout se Damianovi. A ta druhá část mě si s ním chtěla promluvit, být s ním, vidět ho, i kdyby to znamenalo, že dokud nebudu připravena mu říct pravdu tak mu budu muset lhát. A to byla ta část mého já, která vyhrála nad tou první. Uvědomila jsem si, že teď víc jak cokoliv jiného, potřebuju Damiana. Potřebovala jsem Damiana a dělat s ním nemravnosti - víc než kdy jindy.

Takže jsem mu odepsala, že za ním brzo přijdu. Šla jsem do koupelny a podívala se na sebe do zrcadla.

Vypadám jako hovno. Zasténala jsem, a přitiskla jsem si prsty na oteklé oči. Otočila jsem kohoutkem a postříkala si obličej trochou studné vody. Možná, že si toho nevšimne.

Nanesla jsem si trochu make-up a podívala se na svůj odraz.

"Všechno bude v pořádku. Všechno bude v pořádku. Všechno bude v pořádku," opakoval jsem pořád dokola v naději, že čím víc si to budu opakovat, tím víc se to stane skutečností.

Ale jakmile jsem si myslela, že jsem dost v klidu, abych mohla jít za ním, znovu to ve mně prasklo a já začala opět brečet. "Proč?" Vykřikla jsem, přičemž mi slzy stékaly po tvářích. "Proč se to muselo stát?" Myslím na Damiana, a bolí mě srdce při pomyšlení, že ho ztratím. "Copak si nezasloužím být šťastná?"

Propadala jsem se do stavu beznaděje, když jsem si představila, jak se mé pohádkové štěstí s Damianem rozpadá. Stejně jako jsem před deseti lety ztratila rodiče tak teď ztratím i Damiana.

Položila jsem si ruce na břicho, zavřela oči a snažila se bojovat se slzami. "Podívej se na to z té lepší stránky, Alexis. Čekáš dítě. Možná, že to není za nejlepších okolností, ale je to něco, za co bys měla být vděčná, ne?" Moje slova byla prázdná, jak jsem se snažila přesvědčit sama sebe, že to dopadne dobře.

Možná, že věci nebudou tak zlé. Možná, že Damian zůstane. Možná, že jeho láska ke mně je dostatečně silná.

Při této myšlence jsem se nahlas zasmála, ale vyšlo to spíš jako vzlyk. Dělám si srandu sama ze sebe, jestli si myslím, že se mnou Damian v tomto vztahu zůstane.

Vím, že je mezi námi něco špatně.

Celý týden v Itálii se zdál tak vzdálený, což mě vyděsilo, protože to mohlo znamenat jen jednu věc: byl stále chladný v tom být ve vztahu. Vím, že jsem první žena, se kterou má opravdový vztah. Nejdřív jsem si myslela, že jsem jen paranoidní, ale při našem posledním dnu v Itálii, jsem řekla Damianovi, že ho miluju a on mi to na oplátku neřekl. Jestli lituje toho, že mi předtím řekl, že mě miluje, tak nevím jak by zvládl tuto zprávu o mém stavu, těhotná a ještě k tomu--

Mé myšlenky byly přerušeny zvoněním telefonu.

Damian! Okamžitě mě napadlo, a srdce mi poskočilo.

Sáhla jsem po telefonu a cítila úlevu i zklamání, když jsem viděla, kdo volá.

"Ahoj, Chrisi." můj hlas se třásl, když jsem zvedla telefon.

"Hej, kuřátko. Jsi zpět od lékaře? Už znáš výsledky testů?"

"Jo." bojovala jsem se slzami, když jsem si na tu návštěvu lékaře vzpoměla.

"Takže ... co výsledky testů říkají?"

"Jsem těhotná, Chrisi."

"Do prdele. A co to-"

"Naše podezření se potvrdilo " můj hlas se vytratil, když jsem cítila jak se mi tělo chvěje.

"Kurva, tak to je ... já ... je mi to líto, Alexis. Vím, že jsi doufala v opak." nastalo ticho.

"Tak co budeš dělat? Necháš si to?"

Slyšela jsem neklid v Chrisovo hlase.

"Není to "to", Chrisi! A ano, dítě si nechám, i když - "

"Alexis, vím, že jsem ti to řekl již několikrát, a vím, jak nezávislá a silná jsi, ale někdy je to v pořádku požádat o pomoc. Vím, že už nejsme spolu, ale budu tu pro tebe i pro dítě, pokud budeš chtít. Víš to, že jo? Já vím, že teď nejsem poblíž, ale moje firma se právě spojila se společností, která sídlí v San Franciscu, mohl bych zažádat o přestup a odstěhovat se tam, abych se o tebe postaral. Jediné, co musíš udělat, je říct mi, jo?"

"Jo. Já vím." ale upřímně, nevím, co dělat dál, a ještě nejsem připravena, abych zvážila Chrisovu nabídku, že by se přestěhoval do SF, aby se postaral o mě a dítě. Část mě stále doufá, že Damian bude ochoten to udělat, až zjistí pravdu.

Chvíli bylo ticho, a pak jsem uslyšela Chrise jak s něčím nervózně šustí-kusem papíru? -na druhém konci linky.

"Hele, tak bych se mohl dostat do SF příští týden. Je několik lidí, se kterými bych se tam chtěl při jednání setkat. Můžu se s tebou setkat."

"Opravdu to pro mě nemusíš dělat, Chrisi." Část mě ho vidět nechtěla. Vím, že se za mě cítí zodpovědný kvůli tomu, co se mezi námi stalo, ale velká část mě chtěla žít v popření o něco déle. Vím, že když ho uvidím a budu s ním o mé situaci mluvit, stane se to reálnější a děsivé.

"No tak, Alexis. Teď, když se moje firma spojila s firmou v San Franciscu, budu v SF častěji. Kromě toho, budeš potřebovat někoho, kdo tu pro tebe bude. Navíc, opravdu si myslíš, že tvůj současný přítel je typ člověka, který se bude držet kolem, aby se o tebe postaral, jakmile se to dozví?"

Ostré bodnutí strachu a studu mě roztřáslo ve chvíli, kdy Chris znínil Damiana. Jsem plná viny, že jsem to Damianovi ještě neřekla, že to byl Chris, který se to dozvěděl jako první, a že je to Chris, a ne Damian, kdo mě tady utěšuje.

"Prosím tě, nemluv o něm takhle."

"Alexis, mrzí mě to. Ale znáš mě. Jsem tupec. Já vím, že jsem to s tebou pokazil, když jsem tě podvedl. Omluvil jsem se za to a už je to minulost. Víš, že mi na tobě záleží, a že jsem tu pro tebe. To je víc, než mohu říci o tom tvém příteli. Z toho všeho, co jsi mi o něm řekla, usuzuju, že je kretén, který se stará víc o šukačky s tebou než o tebe."

"Chrisi, jak se opovažuješ!? Nemáš žádné právo o něm takhle mluvit! Má své mouchy, ale choval se ke mně hezky, a miluje mě." Hněv dočasně nahradil můj pocit zoufalství a viny, a začala se ve mně vařit krev z Chrisových hrubých slov.

"Tak proč jsi mu teda neřekla, že jsi těhotná? Nemůžeš to před ním navždy schovat. A proč jsi mu neřekla pravdu o všem, co se děje, když tě tak moc miluje?"

Chrisova slova mnou otřásla až do morku kostí, i přestože ho nenávidím za to, že to řekl nahlas, část mě napadlo to samé. Proč jsem o tom ještě nemluvila s Damianem? Jeho se to týká taky, a jestli mě miluje, možná, že tu pro mě bude.

"Řeknu mu to. Já ... já prostě potřebují víc času."

"Ale to je právě to, Alexis. Běží ti čas. Potřebuješ se rozhodnout o tom, jak to bude dál, a budeš potřebovat lidi, kterým na tobě záleží, aby tu pro tebe byli v této těžké době."

"Chrisi, prosím. Vím, že to myslíš dobře, ale není to tak jednoduché. Damian se o mě zajímá. Prostě jsem ještě nenašla ten správný čas, abych mu to řekla. Nechtěla jsem tomu všemu věřit, a je to jen chvíli co jsem zjistila, že to tak prostě je. Sotva to všechno zpracovávám já sama. Jen nejsem právě teď připravena, sdělit tu zprávu další osobě. Alespoň ne dnes. Nebo dokonce tento týden. Jen nejsem připravena!" zněla jsem šíleně, jak jsem se snažila bránit.

Slyšela jsem, jak si Chris povzdech. "Je mi to líto, Alexis. Neměl jsem to říkat. Jsem teď opravdu emocionálně nabitý a byl jsem neopatrný s výběrem slov. Prosím odpusť mi. Jen chci pro tebe i pro to dítě to nejlepší."

"Vím. Hele, jsem unavená. Byl to jeden z nejdelších dnů v mém životě, a cítím se poraženě. Můžeme o tom teď přestat mluvit? Můžeme mluvit o něčem veselejším?" Opět jsem cítila slzy v očích, jak jsem ho prosila, aby změnil téma.

"Je mi to moc líto, Alexis. Přál bych si, abych teď byl tam u tebe a mohl tě držet."

"Jo." Otřela jsem si slzy hřbetem ruky a snažila se uklidnit.

"Dobře, tak něco veselejšího. No, já letím příští čtvrtek do San Franciska, takže bychom mohli zajít někam na jídlo. Zajdeme někam, kde je to pěkné.

Zvu tě, samozřejmě."

"Nejsem si jistá, jestli se na to budu cítit."

"Neberu ne jako odpověď, Alexis. Musíš jíst, zvlášť teď, když budeš jíst za dva. Nejmenší, co pro tebe a dítě můžu udělat je, dohlídnout abyste oba byli dobře živení a zdraví."

"Já…," váhala jsem znovu vidět Chrise. Byl jediný, kdo znal pravdu. Už tak jsem byla pohlcena vinou, co všechno před Damianem skrývám. Kdybych strávila čas s Chrisem, jen by to zvětšilo můj pocit viny.

"No tak. Nebudeme mluvit o ničem z toho. Zavzpomínáme na minulost a budeme mluvit o čem budeš chtít."

"Ok díky. Bude to hezké, že tě uvidím po tom všem."

"Skvělé. Nemůžu se dočkat, až tě uvidím. Iowa prostě bez tebe není totéž. Víš to, že jo? Víš, že si teď musím hrnky na kávu chodit kupovat?"

Tlumeně jsem se zasmála, protože se mě snaží rozveselit. "Díky za to, Chrisi. Nezapomenu pro tebe udělat několik hrnků, až budu v hrnčířském studiu. Každopádně, musím jít. Dej mi vědět kvůli tomu příštímu týdnu, jo?"

"Dobře. Dej na sebe a to dítě pozor."

"Jo," ztuhla jsem při pomyšlení, že v sobě nosím miminko. Několik sekund bylo ticho a já si uvědomila, že Chris ještě nezavěsil telefon.

"Chrisi?"

"Jo, jsem pořád tady." odmlčel se. "Jsi si jistá, že jsi v pořádku?"

"Ne, nejsem," přiznala jsem se, když jsem si uvědomila, že nemá smysl před ním své obavy skrývat.

"Alexis, jsi jedna z nejsilnějších žen, které znám. Ty-ne, my-se přes to dostaneme. Věci budou fungovat tak, jak by měly."

Chtěla jsem Chrisovi věřit-že jsem dost silná, abych se z toho dostala-ale cítila jsem se poraženě a měla strach z budoucnosti. Jediná věc, na kterou jsem v tuto chvíli dokázala myslet, bylo, jak bych to měla Damianovi sdělit. Bez ohledu na to, jak optimistická jsem se snažila být, pokaždé když jsem si představila sama sebe, jak mu říkám pravdu, konečný výsledek se zdá být vždy stejný: on mě opustí.