TD - 15. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Elen

Damian

"Proč jsem tady?" sedl jsem si na lavičku s výhledem na Palác výtvarného umění s malebně klenutou rotundou usazenou uprostřed laguny lemovanou eukalypty.

Protože ti to místo připomíná Alex, odpověděl mi můj vnitřní hlas.

Když jsem se rozhlédl, ztěžka jsem si povzdechl. Vždycky chtěla, abych ji vzal sem. Bylo to pro ni zvláštní místo. Jednou mi řekla, že zde při západu slunce její otec požádal její matku o ruku před pár labutěmi a půl tuctem hus.

Ráno přestalo pršet a slunce začalo koukat skrz odcházející mraky. Rozhlédl jsem se kolem a uviděl několik párů chodících spolu. Tupá bolest vyzařovala z mé hrudi, když jsem sledoval jak šťastní a zamilovaní byli. Můj žaludek se stáhl žárlivostí a já si přál, aby tu Alexis byla se mnou.

Proč jsme se pohádali?

Už to byli tři dny, co se toho dne stal ten nepořádek a já jsem o ní od té doby neslyšel. Chtěl jsem jí zavolat a jít za ní do jejího bytu, abych ji viděl, ale s tím jak jsme to toho dne ukončili, jsem věděl, že by chtěla mít trochu prostor.

A upřímně i já potřeboval svůj vlastní prostor. Uvědomil jsem si, že v posledních několika měsících jsem neměl moc času pro sebe. Každý volný okamžik se točil kolem Alexis a věcí pro ni a naše dítě. Život se pohyboval tak rychle, že jsem se cítil, jako bych zapomněl, kdo jsem a co od života chci.

Ale co od života chceš?

Během těchto posledních tří dnů to byla otázka, na kterou jsem si nemohl jak se zdá odpovědět. Miluju Alexis a chci ji v mém životě. Ale její slova se mi od naší hádky odráží v hlavě. Možná, že vše co jsem si myslel že chci, by mohl být jen sex? Možná jsem nebyl připraven brát věci vážně? Možná jsem nebyl připraven být otcem?

Když jsem viděl vztek a frustraci v její tváři, věděl jsem, že jsem u ní selhal. Snažil jsem se, abych tam pro ni byl a staral se o ni, ale nedokázal jsem vždy její potřeby upřednostnit před těmi svými. Měla pravdu-pořád myslím jen na sex, a pořád ho po ní vyžaduju.

Sklonil jsem hlavu hanbou a lítostí nad mým sobectvím.

Chrisova slova se mi posledních několik dnů odrážela v hlavě.

"Ty si jí kurva nezasloužíš."

Stejně tak, jak jsem nenáviděl muže který pro Alexis něco znamenal, pravdivost jeho slov byla jako řez ostrou dýkou do hrudníku. Nemyslím si, že bych si Alexis zasloužil. Byla silná, statečná a nebála se milovat-byla všechno to co já nebyl. Opakovaně mi odpouštěla moje hovna-a přehlížela moje nedostatky. A teď, když mě asi nejvíc potřebuje, vše o čem jsem přemýšlel, jsem byl já a můj penis.

"Nemyslím si, že si ji kurva zasloužím," zamumlal jsem sám k sobě s odporem.

"Nech toho, miláčku. Někdo by tě mohl vidět!" Řekl vesele starší ženský hlas.

Naprostý požitek v jejím hlase mě vytáhl z mého vnitřního utrpení a způsobil, že jsem se podíval jejím směrem.

Vlevo na lavičce přímo vedle mě byl starší manželský pár tak kolem sedmdesáti let. Postarší muž měl ruce kolem postarší ženy. Všiml jsem si, že jedna z jeho rukou byla pod ženinou halenkou a masíroval jí prsa.

"Koho zajímá, jestli nás někdo uvidí," řekl muž chraplavým tichým hlasem. "Beru to riziko, když tě to udělá."

Žena se zasmála a s láskou se na sebe dívali. Povzdechla si a muže políbila. "Dokonce i v našem věku, s našimi dětmi a vnoučaty, jsi pořád divoký jako v den, kdy jsem tě potkala."

"Nebylo to chlapecké kouzlo, do kterého ses zamilovala?"

"Ach, zlatíčko, já jsem ti to neřekla? Zamilovala jsem se do tebe kvůli penězům," dobírala si ho žena nazpět.

"A já bych se vzdal každého centu z těch peněz za věčnost s tebou."

Žena se zasmála. "Naštěstí máme jeden druhého, takže jsme oba šťastní."

Muž zaklonil hlavu do smíchu. "Nikdy mě neomrzí ta tvoje kurážnost."

"No, lásko, potom mě vezmi domů, protože tam je toho ještě hodně co se dodělat."

Pak k mému překvapení, postarší muž vstal rychleji, než jsem kdy viděl někoho vstát. "Udělejme to dnes večer na gauči!" Řekl vzrušeně, když pomáhal své ženě nahoru. "Možná bychom se u toho mohli dívat na porno?"

Usmál jsem se nad jeho nadějným vzrušením v hlase.

"Jen pokud si tentokrát vezmeš Viagru. Nechci žádné předčasné překvapení."

Sledoval jsem, jak se starší manželský pár smál, když ode mne odcházel ruku v ruce, domů za popisovanou zábavou.

Když zmizeli v ulici, byl jsem naplněn pocitem touhy.

Okamžitě uvnitř mně kliklo-skoro jako by poslední kousek puzzle byl zasazen na své pravé místo.

To je to, co chci! To je to, co chci s Alexis!

Moje matka mi před lety vytrhla mé srdce, a já si myslel, že už znovu nikdy nechci někoho milovat. Ale Alexis se podařilo prosáknout skrz praskliny ve zdech, které jsem kolem sebe postavil a nějak našla mé srdce a dala ho zpátky do pořádku.

Vyskočil jsem z lavičky a začal běžet tak rychle, jak jen jsem mohl ke svému autu. Nebyl jsem si jistý proč, ale věděl jsem, že musím okamžitě vidět Alexis. Potřeboval jsem jí říct všechno, co k ní cítím a co pro mě udělala.

O dvacet minut později, jsem závodil po schodech nahoru směrem k jejímu bytu.

Zaklepal jsem.

Nic.

Opravdu není doma?

Zaplavila mě vlna paniky. Byla v šestém měsíci a stále slabá ze všech chemoterapií. Nebylo pro ni bezpečné, aby někde chodila sama.

Nikdy si neodpustím, pokud se jí něco stane.

Vytáhl jsem telefon a snažil se jí dovolat.

Hlasová schránka.

Poslal jsem jí textovku: *Ahoj baby. Je mi to opravdu líto naší hádky. Miluji tě a chci tu být pro tebe a Izzy. Prosím odpusť mi.*

Chodil jsem nahoru a dolů po chodbě před jejím bytem, když jsem čekal na odpověď.

Ale ani po patnácti minutách žádná odpověď nepřišla.

Znovu jsem se snažil zaklepal na dveře trochu hlasitěji.

Nic. Se skleslou náladou jsem pomalu kráčel čtyři patra nahoru do svého bytu.

Kde by mohla být?

Když jsem se dostal do svého bytu, svalil jsem se na postel a cítil se citově vyprahlý. Když se moje ruka houpala přes okraj postele, něco jsem ucítil.

Moje černá krabice. Moje "malá černá kniha."

Vzal jsem krabici zpod postele a otevřel ji. Jak jsem vevnitř listoval stovkou položek, všiml jsem si, že se něco změnilo. Nebylo to totéž. Místo toho, abych se cítil spokojený a pyšný na svoji sbírku čísel od žhavých žen, které jsem šukal, necítil jsem nic. Zíral jsem na položky a cítil se prázdný.

Jen jeden člověk mě zajímá, jedna osoba, kterou miluji, ten člověk kterého chci nejvíce ve svém životě v této krabici není.

Popadl jsem krabici a šel ke dřezu v kuchyni. Věděl jsem teď něco, co jsem dříve nevěděl. Bylo to něco, co jsem předtím necítil. Když jsem se podíval na krabici a veškerý její obsah, uvědomil jsem si, že tohle všechno jsou jen zbytky odpadků. Žádná z těchto věcí pro mě nic neznamenají.

Než jsem mohl změnit svůj názor, vzal jsem si ze šuplíku zapalovač a položil špičku plamene do středu krabice. Sledoval jsem, jak se jednotlivé položky začali spalovat do černých kousků popela, uvědomil jsem si, že jsem nechtěl znovu šukat jinou dívku kromě Alexis, a to bylo pro mě dost. Ona byla pro mě víc než dost.

Po několika minutách byla z položek černé krabice uvnitř dřezu hromada sazí a prachu. Myslel jsem si, že bych mohl cítit pocit ztráty nebo litovat, když bylo všechno spáleno.

Ale necítil.

Místo toho jsem cítil neobvyklý pocit svobody, jako by zátěž posledních osmi let spadla z mých ramen.

Když jsem uklidil zbytek z černé krabice do odpadkového koše, moje oči přistály na lednici.

Fotografie Isabelly z ultrazvuku před několika dny. Dal jsem si ji na lednici, jak Alexis žádala. Přistoupil k ní a vzal ji z lednice.

Usmál jsem se na obrázek dítěte cucajícího si palec. Stejně jako její matka.

Moje myšlenky šly k Alexis hned, jak jsem se podíval na obrázek před sebou.

V krku se mi vytvořil knedlík, když jsem na ni pomyslel. "Kde jsi zlato?"

Představoval jsem si ji, jak se na mě usmívá.

"Moc mi chybíš."

Třicet minut a stále žádná odpověď od Alexis. Podíval jsem se z okna a všiml si, že se chystal západ slunce.

"Kde je?"

Pak jsem ze zoufalství poslal zprávu Beth. Věděl jsem, že pracuje v baru celý den. Možná něco viděla.

*Ahoj Beth. Viděla jsi dnes Alex?*

Odpověděla: *Hej šéfe. Jo, dnes jsem jí viděla. Možná, že tak před hodinou.*

Okamžitě jsem ji poslal textovku nazpět: *Nějaký nápad, kam šla? Nezvedá mi telefon.*

Ani po několika minutách Beth stále ještě neodpověděla. Netrpělivě jsem šel dolů do baru, abych ji viděl. Připravovala rundu pro skupinu kluků.

Vzhlédla a uviděla mě.

"Sorry. Prostě jsem se o ně musela postarat, než jsem odpověděla."

Rychle jsem se na ni usmál. "Žádný problém. Myslel jsem si, že máš nejspíš plné ruce práce, takže jsem usoudil, že přijdu dolů a promluvím si s tebou. Máš představu, kam Alex mohla jít?"

Zadržel jsem dech a doufal, že by mi mohla dát nějakou odpověď.

"Jo, viděla jsem je vycházet asi před hodinou, když jsem byla venku na kouřové pauze. Zaslechla jsem, jak říká něco o tom, že se půjdou podívat na Palác výtvarného umění. Něco o západu slunce."

Sevřel se mi hrudník při těch slovech. "Je?"

"Jo. Alesix a nějaký chlap."

"Viděla jsi ho někdy?" zaplavil mě nával paniky, když jsem sledoval, jak Beth vzpomíná. Jaký chlap?

Pak se její oči se rozzářily. "Ano! Teď si vzpomínám. Věděla jsem, že už jsem ho viděla."

"Kdo je to?" zeptal jsem se netrpělivě. Slyšel jsem rychlé bušení srdce v mé hrudi, když jsem čekal na její odpověď.

"Uhh, no já nevím, jak se jmenuje. Ale byl to ten chlap, co tu byl před pár měsíci. Byl to ten, co tě praštil a museli jsme ho vykopnout z baru."

Chris!

Ne!

"Do prdele!"

Srdce mi pokleslo, když jsem si uvědomil, co to znamená. Chris a Alexis šli k Paláci výtvarných umění dívat se na západ slunce. Byl to čas a místo kde Alexisin otec požádal její matku o ruku.

Otočil jsem se ke dveřím a běžel tak rychle, jak jen jsem mohl ke svému autu.

Musím se k ní dostat, než bude příliš pozdě!