TD - 16. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Elen

Alexis

Cítila jsem na tomto místě klid.

Vál lehký vánek přes lagunu od přístaviště. Povzdechla jsem si a uvelebila se na lavičce, když jsem sledovala, jak se nebe mění do akvarelu směsi teplého karmínu a jemné růžové jak slunce zapadalo za obzor Pacifiku. Jedna z labutí vzlétla z hladiny s nataženými křídli a letěla po celé délce laguny.

Představila jsem si své rodiče, jak stojí přede mnou. Představuji si svého otce, jak pokleká na jedno koleno a při západu slunce před mnoha lety žádá mou matku o ruku. Usmála jsem se nad tím, jak romantický můj otec byl, když si vybral toto místo.

Nebyla jsem si jistá proč, ale toto místo nejenom, že mi připomnělo mé rodiče, ale připomnělo mi i Damiana.

Přála bych si, aby byl tady. Ta myšlenka rezonovala uvnitř mě a já si uvědomila, jak moc mi chybí.

"Promiň, krásná dámo, ale sedíš na mé lavici," ozval se povědomý, chraplavý hlas.

Otočila jsem se a byla tváří v tvář Damianovi. Otevřela jsem pusu, ale slova nevyšla.

"Ahoj baby." Posadil se na lavičku vedle mě. "Není příliš pozdě omluvit se?" zašeptal a pomalu vzal moje ruce do svých.

Zavrtěla jsem hlavou, abych mu odpověděla, když se mi zalily oči slzami. "Jsi tady," řekla jsem zadušeně.

"Vím, že jdu pozdě, ale jsem tady."

Zmateně jsem se zamračila.

"Trvalo mi to déle než by mělo, ale já jsem konečně tady. Konečně vím, co od života chci a hledím přímo na ni."

Slzy mi stékaly po tvářích.

"Proč jsi mě opustil?" vyhrkla jsem.

"Já nevím, Alex. Neměl jsem to dělat." Sklonil hlavu a obličej se mu stáhl bolestí.

"Nechal jsi mě, když tě nejvíc potřebuju, když my tě nejvíc potřebujeme." Ruce mi instinktivně kroužily na velké bouli na břiše.

"Alex, baby, je mi to líto, že jsem nebyl dost silný, abych zůstal a bojoval za nás, když jsme se začali hádat." Viděla jsem, bolestný výraz v jeho tváři, když znovu prožíval ten okamžik. "Byl jsem kretén. Byl jsem slabý. Můžeš se mi pokusit odpustit?"

"Máš v plánu zůstat?" Slyšela jsem zoufalství ve svém hlase.

"Ano." Když se na mě podíval, jeho oči byly plné emocí. "Alex, vím, že si tě nezasloužím. Nemyslím si, že si zasloužím všechno to štěstí, které jsi mi schopna poskytnout jen úsměvem na tvých rtech. A dneska mi to docvaklo. Vím přesně, co mě dělá šťastným a úplným."

Umístil mé ruce na jeho hrudi a široce se na mě usmál. "Jsi to ty."

Bojovala jsem s emocemi, které se uvnitř mě hromadily. Místo, kde jsem na hrudi měla ruku, jsem cítila rychlý tlukot jeho srdce.

"Vím, že mě miluješ, Damiane. Ale skutečná láska není podmíněna okolnostmi. Je tam bez ohledu na to, jaké jsou překážky. A někdy je láska víc než to co potřebujeme, je víc než prostě někoho milovat." Naše oči se setkaly, a já si zoufale přála, aby to chápal, a to nejen pro mě, ale pro naše nenarozené dítě. Co když tu v určitém okamžiku kvůli rakovině pro naše dítě nebudu? Musím vědět, že její otec tu pro ni bude. Bude ji zaplétat vlasy. Bude tam pro ni při jejím prvním zklamání. Bude tam, aby ji viděl jít na ples. Bude tam, aby ji viděl absolvovat vysokou školu. Aby ji viděl se vdát.

"Co tím chceš říct?" Viděla jsem, jak se mu napjalo tělo, a oči byly plné obav.

"No, když jsem se zotavila z té operace, začnu s chemoterapií po zbytek druhého a první část třetího trimestru. Nebude to vůbec lehké, a já vím, že se to bude stupňovat. Budu potřebovat, abys tam pro mě byl. Budu potřebovat, abys se mnou bojoval každým nádechem této bitvy, každý bolestný okamžik a přesto mi říkal, že jsem krásná a všechno bude v pořádku."

Slzy mi tekly po tváři, když jsem si představila překážky, které přede mnou v nadcházejících měsících budou.

"Můžeš být tu takhle pro mě být? Musím to vědět teď. Nejsem si jistá, jestli to moje srdce zvládne, pokud bys to nemohl udělat. Ale stejně tak chápu, že toho po tobě chci moc. Bude to běh na dlouhou trať a vím, že je to vůči tobě nefér, že budeš muset zůstat v tomto obtížném vztahu."

"Alex," zašeptal, když mi položil ukazováček na rty. "Kdo řekl, že život je vždycky fér? Já vím velmi dobře, jak nespravedlivý život může být, zejména pro ty, kteří si to nezaslouží, že jim neštěstí přijde do cesty." Stiskl mi ruku. Věděla jsem, že mluví o mně, ale hned jsem si vzpomněla na bolest, kterou mu před lety způsobila jeho matka.

"Baby, já vím, že to nebude lehké. Ale někdy nejvíce odměňující věci v životě jsou nejtěžší, protože snazší cesty jsou cesty bez nejmenšího odporu a nevedou k ničemu, co by stálo za to bojovat."

Neměla jsem slov. Jeho slova mě naplnila láskou a já jsem zjistila, že je těžké dýchat.

Naklonil se ke mně a políbil mě na rty. "Alex, ty jsi ta, za kterou stojí bojovat. A vynaložím veškeré úsilí, abych ti to dokázal."

V tu chvíli jsem ucítila, jak mě Isabella kopla.

Vydechla jsem a podívala se na Damiana s vykulenýma očima.

"Co je? Je něco špatně?" Jeho tvář plná obav, hledala v té mé odpověď.

"Izzy právě kopla." Zasmála jsem se nadšeně. "Jen jsem cítila její pohyb!"

"To je poprvé?" Oči měl naplněné vzrušením, když mě upřeně pozoroval.

Přikývla jsem a rozzářila se na něj. Chytila jsem ho za ruku a položila si ji na oblast břicha, kde jsem pocítila první kopnutí.

Během několika vteřin, Isabella kopla podruhé.

"Do prdele!" Řekl Damian bez dechu, jak se na mě podíval se zmateným výrazem. "To je moje holčička."

"Ano, naše holčička." Rozzářila jsem se na něj. Nebyla jsem si jistá, jak jsem to věděla, ale cítila jsem, že se něco mezi námi změnilo. Něco se změnilo v Damianovi.

Seděli jsme tam v tichosti, jak jsme se na sebe dívali s rukou na břiše.

Nakonec prolomil ticho Damian. "Uh. Tak kde je Chris?"

Usmál jsem se. "Kdo ti to řekl?"

"Beth. Viděla, jak s nějakým chlapem odcházíš z bytu."

Přikývla jsem v porozumění.

"Chris se vrátil do Iowy."

Na jeho tváři jsem uviděla okamžitou úlevu.

"Byl tu na další služební cestě?"

"Ne." Nebyla jsem si jistá, jak moc jsem mu toho chtěla říct.

"Byl tu pro tebe?" Hledal odpověď v mé tváři.

Podívala jsem se na něj. "Ano, byl."

"Chtěl tě zpátky?"

Přikývla jsem, ale neřekla ani slovo.

Šoural nohama a čekal, jestli to trochu nerozvinu.

"Co jsi mu řekla?"

Odvrátila jsem se od něj a zašeptala, "Řekla jsem mu, že se vrátím do Iowy s ním."

Slyšela jsem za sebou Damianův rychlý nádech a usmála se. Otočila jsem se a uviděla skleslý výraz v jeho tváři a věděla, že už ho déle nemůžu mučit.

"Jenom si dělám srandu. Na to, abych odešla ze SF, tě příliš miluju."

Oči se mu rozzářily, jak se naděje vrátila do jeho tváře. Pak se zasmál a vytáhl si mě do náručí a políbil mě. Naše rty se setkaly, jako by byly vyrobeny jeden pro druhého a zkoumali se navzájem v dokonalém souznění.

Když jsme se konečně jeden od druhého odtrhli, usmál se na mě, a bylo to až neuvěřitelně, teplý úsměv, který mi vždy rozbušil srdce. Byl to úsměv, který měl jen pro mě, vzácný úsměv, který byl obohacený slibem věčné lásky, budoucností a ujištěním, že budu v pořádku-že my budeme v pořádku.

"Damiane, nemohu žít, aniž bys byl v mém životě," zašeptala jsem.

"Alex, to nikdy nebudeš muset."

Povzdechla jsem si a opřela hlavu o jeho rameno, tak jsme tam seděli v poklidném tichu a sledovali, jak slunce konečně mizí za obzor.