TD - 14. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Elen

Alexis

"Možná, že potřebujeme být nějaký čas odděleně?"

Jeho slova rozbila moje srdce a já bojovala se slzami. Řekl všechno, co jsem potřebovala vědět. Možná že není dost silný, aby čekal až na tom budu emocionálně líp?

Jak jsem ho slyšela vyjít ze dveří, cítila jsem, jako by část mě odcházela s ním, ta spokojená verze mě, ta kterou jsem tak dlouho držela v sobě.

V tichosti jsem tam stála, jak jsem cítila tíhu na mém srdci.

To je tvoje vlastní vina! křičel hlas ve mně.

Byla to pravda. Věděla jsem, že za to můžu já.

Od mé operace jsem se čas od času na Damiana osočila nejhorším možným způsobem: Uzavírala jsem se před ním.

Stala jsem se chladná a vzdálená, a to i přes jeho opakované pokusy tam pro mě být, jsem byla vždycky soustředěná jen na to, co dělá špatně. Za poslední dva měsíce se neustále pokoušel olamovat ty tlusté zdi, které jsem mezi nás stavěla. Ale já byla na temném místě a místo toho abych mu dovolila, aby mě vyvedl ven z mé hořkosti, ta hnisající rána uvnitř mě ho chtěla táhnout dolů se mnou.

Tento typ osočování nebyl něco, co on-nebo kdokoliv, když na to přijde-nemůže vydržet navždy.

A dnes večer se zdálo, jako by konečně dosáhl svého bodu zlomu. Viděla jsem bolest a odmítnutí v jeho očích, když jsem na něj křičela, když jsem vyslovila tu věc, věděla jsem, že je nervózní z toho, zda je připraven být otcem. V té chvíli jsem se nestarala o své pocity. Nejraději bych mu nějak ublížila. Chtěla jsem ho naštvat. Chtěla jsem, aby na mě křičel a možná aby mě i uhodil. Protože možná pak by bylo příliš nesnesitelné tu bolest držet ve mně, a já bych se před ním mohla konečně rozpadnout a on by nakonec mohl být schopen posbírat střepy a vytáhnout mě z té tmy.

Ale místo toho, aby na mě křičel, nebo mě uhodil, Damian udělal něco mnohem horšího. Odešel ode mne a našeho dítěte.

***

Šedé, těžké mraky pokryly oblohu, a vítr s deštěm vál otevřeným oknem vedle mé postele, kde jsem od 05:30 ležela bdělá. Vlhký, studený vzduch mi dělal dobře na mé kůži, probouzejíc mě ze znecitlivujícího smutku, který jsem cítila uvnitř.

Už to byli tři dny, co jsme měli s Damianem rozepře a od té doby jsem s ním nemluvila. Nezastavil se, aby mě zkontroloval, ani mi nenapsal nebo nezavolal. Chtěla jsem mu zavolat, abych zjistila, co dělá a znovu slyšela jeho hlas. Ale neudělala jsem to; moje pýcha a hořkost mi bránila ho první oslovit a omluvit se mu.

V 07:00 mi zazvonil budík. Známá melancholická píseň Both Sides Now od Joni Mitchell naplnila místnost. Slzy mi tekly po tvářích, jak text písně zaplňoval můj domov.

"Já opravdu nevím, jestli to všechno byla láska, Joni," vzlykala jsem.

Myslela jsem na to, čím vším jsem si v posledních několika měsících s Damianem prošla. Nemohla jsem uvěřit tomu, že by to všechno skončilo po jedné vášnivé hádce.

Je to opravdu konec? Ta myšlenka byla jediná věc, kterou jsem nemohla dostat ven ze své mysli. Pokud je konec, můžu se přes to všechno dostat sama?

V zájmu mého dítě jsem se snažila přesvědčit sama sebe: Nemohla jsem být v životě závislá na nikom, dokonce ani Damian. Musela jsem být schopna postarat se o všechno sama. Nebyla jsem si jistá, že bych se mohla vyrovnat s jakýmkoliv dalším zklamáním. Nemohla jsem čekat, až bude Damian zase kolem a nemohla jsem nechat sama sebe padat hlouběji do tmy. Musela jsem pokračovat v boji za Isabellu.

V tu chvíli mi zazvonil telefon.

Damian?

Rychle jsem se pro něj natáhla na noční stolek. Moje tělo se zhroutilo zklamáním, když jsem viděla, že to nebyl on. Byla to Deb, moje nejlepší kamarádka.

"Ahoj, Deb." Můj hlas byl suchý a uvědomila jsem si, jak jsem byla žíznivá. Je třeba, abych se lépe starala o své dítě, křičela jsem na svou roztržitost.

"Ahoj, miláčku. Jak se máš? Právě jsem se přistála."

"Jsem v pořádku. Jak bylo v Londýně?"

"Bylo to hrozné. Byla jsem v podstatě zavřená v konferenční místnosti s tuctem dalších koncipientů a procházeli jsme e-maily klienta za posledních dvacet let. Kdybych neměla pásmovou nemoc, tak bych ti ani nevěřila, kdybys mi řekla, že jsem přiletěla z Londýna. Tuto součást práce právníka nesnáším."

"To zní hrozně, Deb."

"Dost o mě. Jak se máš? Jsou nějaké novinky od té doby, co jsme spolu před dvěma dny krátce mluvily?"

Snažila jsem se zahnat zpět slzy a odkašlala si. "Ne."

"Cože?" Vyjekla Deb nevěřícně. "On nevolal?"

Její otázka byla jako ostrý nůž do srdce.

"Ne, nezavolal." Snažila jsem se udržet svůj hlas.

"Co to s ním kurva je? Vypadá na pěknýho kreténa, Alexis. Možná je to dobře, že to skončil dříve než později."

Možná má Deb pravdu. Je to lepší teď než později. Můžu alespoň chránit Izzy od bolesti kvůli nespolehlivému otci.

"Alexis? Jsi tam ještě?"

"Jo…"

Na druhém konci bylo ticho, a já tušila, že se mě chtěla na něco zeptat.

"Přeješ si, aby to skončilo, Alexis?"

Její otázka mě překvapila. Až do teď jsem nepomyslela na to, co bych chtěla. Pro mě to bylo víc, než zda to skutečně skončilo či ne, a to co jsem chtěla, nemělo žádný prostor v této rovnici.

"Ne, vůbec ne," přiznala jsem, jak mi horké slzy vhrkly do očí.

"Tak proč s ním rozumně nepromluvíš?"

"Ale on od naší hádky nezavolal ani se nezastavil."

"A ty už ses mu nesnažila zavolat?"

"Ne, chci, aby udělal první krok."

"Proč?"

Chvíli jsem o tom přemýšlela. "Protože chci vědět, že je připraven zavázat se ke mně a dítěti."

Rychle jsem si promnula slzy z očí a odmítla je nechat stéct po tvářích. "S dítětem nebo bez, já ho nemůžu nutit dělat něco co nechce, nebo není ani schopen dělat. Byl skrz naskrz svobodný muž, a z toho co ode mě po celou dobu chce je jasné, že není připraven se usadit… "

"Miláčku, co tě na tom nejvíc znepokojuje?"

"Co tím myslíš?"

"No, než jste se pohádali, říkala jsi mi, že toho Damian pro tebe dělal hodně a že se opravdu mění. A den poté, co jste se pohádali, jsi mi řekla, že jsi to byla ty, kdo tu hádku začal. Vím, že by bylo skvělé, kdyby si sypal popel na hlavu a přišel zaklepat na tvoje dveře s omluvou. Ale realita je, že to právě teď nedělá. Takže pokud opravdu věříš v tento vztah a opravdu si myslíš, že ta hádka byla kvůli něčemu, co může být napraveno tak mu zavolej. To se tolik bojíš jen toho, že ho oslovíš jako první?"

"Deb, mám strach, že nechce být otcem, protože na to není připravený."

"A ty jsi na to připravená?"

"Ne. Vyšiluju z toho," přiznala jsem.

"Ale i přesto chceš být matkou?"

"Ano."

"Pak to možná Damian cítí stejně."

"Jo, možná." Věděla jsem, že má Deb pravdu, ale část mě si nebyla jistá a já nevěděla proč.

"Důležité je, že si s ním o tom všem potřebuješ promluvit v klidu. A ne, když se hádáte."

"Ale Deb, Damian se tak bojí závazku. Mám strach, že uteče, až se věci stanou těžšími. Mít dítě je trvalá věc, a já nechci, aby nám ublížil."

"On je otec tvého dítěte, Alexis. To je trvalé. Musíš mít nějakou víru, pokud toho muže miluješ."

"Možná máš pravdu." Povzdechla jsem si. "Potřebuju si s ním promluvit."

"Ano, raději dříve než později. Hej, zlatíčko, právě jsem dorazila do kanceláře. Musím se vrátit do práce. Budeš v pořádku?"

Slyšela jsem pochybnosti, v jejím váhavém hlase.

"Jo, budu v pořádku."

"Jsi si jistá? Můžu zkusit zrušit moje ranní pohovory a můžeme si povídat o něco déle."

Usmála jsem se nad tím, jak moc jí na mně záleželo. "Miluju tě, Deb. Díky, ale cítím se trochu lépe."

"Dobře. Jsem ráda, že to slyším. Než tě nechám jít, chci ti připomenout, že jsi prostě příliš dobrá a zasloužíš si štěstí. Jsi bojovník a já vím, že chceš štěstí víc než cokoliv jiného. Tak jdi a bojuj za to štěstí, protože si myslím, že na tebe čeká jen za rohem. Já to cítím. A právě teď se stačí dostat jen za ten roh."

"Díky, Deb."

Poté, co jsme se rozloučili, zavěsila jsem telefon a cítila se o trochu jistější v tom, co jsem se chystala udělat. Deb má pravdu. Jsem bojovník a chci bojovat za své štěstí. Kdyby ne kvůli mně, pak za moje dítě. Chtěla jsem, aby vyrůstalo s milující matkou, která byla šťastná, stejně jako byla moje matka se mnou.

Když jsem přemýšlela o posledních několika měsících, věděla jsem s naprostou jistotou, že Damiana miluju. Možná nebyl dokonalý, ale snažil se. A pro mne to něco znamená.

Právě když jsem se chystala zvednout telefon, abych mu zavolala, ozvalo se zaklepání na dveře.

Damian!

Projela mnou směs štěstí a úzkosti, když jsem pomalu vstala z postele a zamířila ke dveřím. Možná, že všechno bude v pořádku. Byla to taková hloupá hádka.

Otevřela jsem dveře a zalapala po dechu. Nebyl to Damian.

Byl to Chris.

"Ahoj. Co-proč jsi tady?" koktavě jsem se zeptala, když jsem na něj zmateně hleděla.

Stál v mých dveřích s kyticí rudých růží. Usmál se na mě a naklonil se k objetí.

"Ahoj, Alexis." Sjel mě pohledem seshora-dolů, když jsem se vytáhla z jeho objetí. "Těhotenství ti sluší. Ty jsou pro tebe." Podal mi růže a já jsem cítila, že byl kvůli něčemu nervózní.

Vzala jsem si od něj růže. Celé čtyři roky od prvního dne co jsme byli spolu, mi vždycky nosil červené růže. Nikdy jsem neměla to srdce mu říct, že je nenávidím. Pro mě byli tak obyčejné a neoriginální jako bílé ponožky.

"Jsi tu na další služební cestě?"

"Ne, já…"

"Nejsi? Takže co děláš tady ve městě?"

"Přijel jsem kvůli tobě."

Dívala jsem se na něj s vyvalenýma očima a přemýšlela, jestli jsem ho slyšela správně. "Kvůli mně?"

"Můžu dál? Chtěl bych si promluvit."

"Hm, jo. Jistě. Samozřejmě." Nechala jsem ho projít dveřmi. Když jsme se posadili na pohovku, otočila jsem se k němu. "Co má tohle znamenat?"

Sledovala jsem, jak se zhluboka nadechl. "Dobře, já jsem ti prostě přišel něco říct." Podíval se na mě a já viděla úzkost v jeho očích.

"Říct co?"

"Stýská se mi po tobě, Alexis." Položil ruku na mojí.

Znehybněla jsem, neschopna zpracovat jeho prohlášení.

"Alexis, já tě znám a s Damianem jste se před pár dny pohádali."

Otevřel jsem ústa a chystal se ho zeptat, jak to ví.

"Deb mi to řekla."

"Proč by ti to Deb říkala?" Zeptala jsem se a konečně prorazila své mlčení.

"Před dvěma dny mi poslala e-mail a požádal mě, abych ti zavolal a zkontroloval tě. Říkala, že je pracovně v zahraničí, a není schopna s tebou mluvit v soukromí, tak si o tebe dělala starosti."

"Aha." věnovala jsem Chrisovi malý úsměv. "No, díky že jsi mě přišel zkontrolovat. Nemůžu uvěřit, že jsi sem kvůli tomu letěl. Ale vážně, teď už jsem v pořádku."

"To není skutečný důvod, proč jsem tady," řekl rychle.

"Není?"

"Alex, já vím, že jsem ti ublížil, když jsem tě v loni podváděl. Opravdu jsem to posral. Byli jsme spolu čtyři roky a věděl jsem, že je na čase, abychom posunuli náš vztah na další úroveň. Dokonce jsem se šel podívat na prstýnky. Ale pak jsem se zbláznil a spal s tou dívkou. Byl jsem hlupák. Já- "

"Chrisi, to všechno je minulost," přerušila jsem ho. "Nebudeme se zabývat minulostí. Myslela jsem to vážně, když jsem řekla, že jsem ti všechno odpustila."

"Je toho víc, Alexis." Vzal mé ruce do jeho a přitáhl je blíž k hrudi. Zírala jsem na něj, ohromena jeho chováním. "Pořád tě miluju, Alexis. Poté co jsi odešla z Iowy, jsem tě nemohl dostat z hlavy. A když jsem tě viděl s Damianem při mé poslední návštěvě, uvědomil jsem si, jak zasraně hloupý jsem byl, že jsem tě nechat odejít."

Po tom co řekl, jsem si hlasitě povzdechla.

Než jsem vůbec mohla přemýšlet o tom, co mu na to odpovím, pokračoval. "Podívej, znám tě a pravděpodobně stále miluješ Damiana. To nezmizí přes noc. Ale my jsme milovali jeden druhého čtyři roky, a já chci věřit, že ty čtyři roky něco znamenaly. Viděl jsem na vlastní oči to, co ten chlap udělal, aby ti ublížil. Viděl jsem ho lhát, aby ti úmyslně způsobit bolest, jen proto, aby se cítil líp. Takže když jsem slyšel od Deb, že ti zase ublížil, už jsem to díl nemohl vydržet. V tu chvíli jsem si uvědomil, že mám o tebe pořád starost a že tě miluju. Tak jsem si rezervoval letenku na první let, abych tě viděl a řekl ti, že tě miluju. Potřeboval jsem, abys věděla, že už ti znovu nikdy neublížím."

"Chrisi, já…" Podívala jsem se mu do očí a viděla, že to co řekl myslel upřímně. Ale také jsem věděla, že se moje city k němu změnily. Pořád ho miluju, ale byl to jiný druh lásky. Byla to ta samá láska, kterou jsem cítila k Deb. "Záleží mi na tobě, Chrisi. Opravdu se to dotklo mého srdce, že sis vše přeorganizoval a letěl sem za mnou, když ses dozvěděl, že jsem na tom špatně, ale- "

Položil mi ruku na ústa. "Nedělej to," trval na svém. "Jen mě vyslechni. Prosím."

"Já"

"Prosím, Alexis. Letěl jsem celou cestu sem, abych si s tebou promluvil. Prosím, dej mi ještě patnáct minut, abych ti mohl říct všechno, co ti chci říct."

Odvrátila jsem od něj pohled a snažil se přijít na to, co mám dělat.

"Alexis, vím o tom velkém problému, který máš s Damianem, že není připraven vzdát se svého staromládeneckého života, natož být otcem."

Podívala jsem se na Chrise, překvapena tím, jak přesně opakoval jeho slova.

"Jak to víš?"

Zlehka se usmál. "Alexis, znám tě tak dlouhou dobu, že vím, jak tvoje mysl pracuje.

A na základě našich rozhovorů, když jsi čekala na ty výsledky testů a Damianovo chování, když jsem tu naposledy za tebou byl, nebylo těžké přijít na to v čem je mezi vámi dvěma problém."

"Není to tak velký problém," namítla jsem.

Zavrtěl hlavou a věnoval mi soucitné přikývnutí. "Ale no tak, kuřátko. Nezapomínejme, že je tady dítě. To je obrovský problém. Místo toho, aby se zeptal, co se s tebou děje, myslel si to nejhorší a pak zinscenoval scénu před všemi těmi cizími lidmi, abys ho mohla přichytit při tom, jak ho kouří jiná žena. On to všechno udělal, aby se mohl dívat, jak utíkáš se slzami v očích."

"Ale to se vlastně nestalo," oponovala jsem.

Nesouhlasně zavrtěl hlavou. "Nezáleží na tom, jestli se to stalo, nebo ne. Záleží na tom, že záměrně udělal něco, aby ti ublížil. Záleží na tom, že se nesnažil vyřešit problém v soukromí jen mezi vámi dvěma. Záleží na tom, že tě úmyslně chtěl uvést do rozpaků a ublížil ti v baru plném lidí."

Slzy mi tekly po tváři, jak mě Chris nutil znovu si prožít ten podlý moment v mém vztahu s Damianem. Nechtěla jsem přemýšlet o tom, jak se ke mně tenkrát Damian choval. Nechtěla jsem přemýšlet o Damianovi jako o někom, kdo by mi chtěl ještě někdy takhle ublížit.

"Proč to říkáš, Chrisi?"

"Nesnažím se ti ublížit, Alexis. Právě naopak! Chci, abys viděla pravdu! Nechci, abys ho viděla v zamlženém vidění. Na to jsi příliš chytrá."

"Chrisi, ty nevíš, o čem mluvíš. Damian se změnil! Viděla jsem to. Ne, on není dokonalý a jsou tam určitě nějaké věci, kterých se obávám, ale já ho pořád miluju."

"Alexis chci, abys přemýšlela o svém nenarozeném dítěti. Nemyslím si, že Damian je připraven být otcem. On je nespolehlivý."

"Jak to můžeš vědět?" I když jsem byla na Chrise naštvaná, věděla jsem, že něco na tom co řekl, byla pravda.

"Otevři oči, Alexis! Z toho, co mohu říci, je to hráč a takové typy kluků se nemění. Myslím, že se stačí podívat na jeho zasraný bar! Viděl jsem, jak se všechny ty ženy na barmany dívaly a viděl jsem Damian Style shot*.(*panák z těla) Prakticky tam dole má zaběhnutý striptýzový klub! Opravdu si přeješ, aby tvoje dítě vyrůstalo s takovým otcem?"

"Drž hubu, Chrisi! Drž hubu!" Propadla jsem v hysterický záchvat a chtěla jsem, aby Chris odešel. Nechtěla jsem už z toho nic slyšet.

"Proč to nechceš slyšet, Alexis? Je to proto, že si myslíš, že ti lžu? Nebo je to proto, že všechno co říkám ti dává smysl a ty jen nechceš čelit realitě?"

Zběsile jsem zavrtěla hlavou a zabořila obličej do dlaní.

"Alexis, je mi líto. Opravdu." Chrisův hlas se náhle změnil, a energičnost byla pryč. Nasadil teplý, konejšivý hlas, který mě vždycky utěšil.

"Nemyslím si, že bys tady měl být, Chrisi." Odvrátila jsem od něj pohled a přála si, aby prostě odešel.

"Nechci ti ublížit. Nechtěl jsem, aby ses tak rozrušila. Nepřišel jsem sem mluvit o Damianovi. Přišel jsem sem mluvit o nás, Alexis. Já vím, že nejsem otec tvého dítěte. Ale já tě miluju a můžu ti nabídnout všechno, co potřebuješ, všechno co Damian nemůže. Mám stabilní slušnou práci a můžu se postarat o tebe i tvoje dítě. Chci se starat o tvé dítě, jako by bylo moje vlastní."

Podívala jsem se na Chrise a něco na tom, jak se na mě díval, mě vzalo zpátky do let, kdy jsme byli tak šťastní a zamilovaní. Na okamžik jsem uvažovala, jestli měl pravdu. Přemýšlela jsem, jestli by to pro mě nebyla lepší volba.

Můžu ho znovu milovat? Mohl by být lepší otec pro Izzy?

Představila jsem si Damiana a cítila, jak mě pro něj bolí srdce. Uvažovala jsem, jestli mě opravdu miloval. Kdyby mě miloval, proč za mnou nepřišel? Proč se o mě nepřišel postarat, když stále ještě bojuju s rakovinou a jsem v šestém měsíci těhotenství s jeho dcerou? A v nadcházejících měsících to bude ještě těžší. Poté, co porodím Isabellu, si budu muset projít rozsáhlou radiační terapií. Potřebuju někoho, na koho bych se mohla spolehnout. Potřebuju někoho, kdo bude myslet jen na mé potřeby.

Potřebuju někoho natolik zodpovědného, aby se postaral o Isabellu, kdyby se mi něco stalo.

Podíval jsem se na Chrise a vděčně se na něj usmála. "Děkuji ti, že tu pro nás jsi, Chrisi."