Kor.: Elen
Alexis
O dva týdny později
Někde mimo mé vědomí, jsem nedaleko mě slyšela v pravidelných intervalech pronikavé pípání.
Tlumené zvuky vzdálených rozhovorů a pohybu způsobili, že jsem se probírala ze spánku. Pomalu jsem otevřela oči. V místnosti bylo šero, a cítila jsem pach vydýchaného vzduchu.
Zasténala jsem, když jsem otočila hlavou a snažila se vzpomenout, kde to jsem.
"Alex?" Uslyšela jsem jeho známý, uklidňující hlas vedle sebe.
Otočila jsem se za tím hlasem a uviděla ho. Damian. Jeho zářivé modré oči zamrkaly, jak se na mě dolů rozzářil.
"Jsi vzhůru." Cítila jsem, jak mě chytil za ruku.
"Kde to jsem?" Moje mysl byla zamlžená a já si nemohla vzpomenout na poslední věc, která se se mnou stala.
"Jsi v nemocnici, baby. Před několika hodinami jsi proděla mastectomii*." (*amputace prsu)
Slyšela jsem, jak se Damianův hlas lehce zadrhl a stiskl mi ruku. "Byla jsi tak statečná."
"Moje operace" mlha z anestezie pomalu vyprchává. Podívala jsem se směrem k mé hrudi, a dokonce i pod přikrývkami jsem viděla, že pravé prso už tam nebylo. Slzy se mi začaly kutálet po tváři, když mě zaplavila skutečnost mé ztráty. "Pomůžeš mi vstát? Musím jít na záchod."
"Samozřejmě, baby." Jeho silné ruce mě zvedly do sedu a pomohl mi z nemocničního lůžka. "Chceš pomoct tam?"
Zvedla jsem obočí. "Opravdu?"
"Ale ne! Nemyslel jsem tím nic sexuálního. Opravdu mám na mysli normální pomoc. Tvoje horní část těla může být po operaci stále ztuhlá a bolestivá."
Slabě jsem se na něj usmála. "Vím. Jen si ti tě dobírám. Ale vážně, ráda bych to udělala sama."
Přikývl. "Rozumím."
Když jsem se dostala dovnitř malé koupelny, zamkla jsem za sebou dveře. Těžce si povzdechla, když jsem nechala dnešní událost usadit se v mé mysli. Cítila jsem se vyčerpaná, víc unavená než jsem se kdy cítila. Bylo to, jako kdybych bojovala v bitvě, kterou jsem prohrála.
Podívala jsem se na sebe do zrcadla, poprvé od rána před chirurgickým zákrokem. Vypadala jsem přesně tak, jak jsem se cítila-opotřebovaná, bledá, poražená. Ještě stále byly vidět otoky kolem očí, z hodin pláče během dnů, které vedly k tomuto ránu.
Můj pohled přistál na ploché hrudi na pravé straně nemocniční košile. Zavřela jsem oči a těžce polkla.
Proč já?
Opatrně jsem odhrnula stranou nemocniční košili z mého těla, abych ji nechala bezvládně spadnout na podlahu. Velký obvaz pokrývající plochý hrudník, kde chybělo moje pravé prso.
Horké slzy mi stékaly po tvářích, jak jsem pocítila tu ztrátu. Připadala jsem si míň jako žena a to bylo vědomí, na které jsem se nepřipravila. Člověk, kterým jsem kdysi bývala, byl pryč. Mé oči zíraly na místo prsu, které tam už nebylo. Věděla jsem, že to, co zůstalo pod obvazem, byla řada stehů po celé délce v místě, kde kdysi byla moje bradavka.
Ostře jsem se nadechla nosem, abych zahnala slzy. "Jsem dost silná, abych to zvládla," řekla jsem si, snažíc přesvědčit sama sebe.
Moje oči přistály na břiše a slabý úsměv se rozšířil na mé tváři. Nyní bylo už patrné drobné vyboulení na mém břiše. Izzy.
"Musím být dostatečně silná pro Isabellu."
S novým pocitem odhodlání jsem se opět oblékla do nemocniční košile a otevřela dveře od koupelny.
Damian spěchal ke mně a pomohl mi dostat se zpátky do postele. Váhavě mě pozoroval, když mě přikrýval. Všimla jsem si, jak se vedle mě rozpačitě pohnul.
"Jak se cítíš?" zeptal se nakonec.
Pokrčila jsem rameny a nemohla nic říct. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem byla dost silná, abych vyjádřila své pocity, aniž bych propukla v záchvatu pláče.
"Máš hlad? Mám nám jít sehnat nějaké suši?" Sledovala jsem ho, jak vytáhl svůj telefon a hledal v aplikaci Yelp sushi restaurace v okolí.
"Nemám hlad, ale ty by sis měl něco objednat, pokud máš hlad. Jsem jen opravdu unavená," zamumlala jsem.
"A smutná."
"Alex." Jeho hlas byl teplý a uklidňující, když se sklonil vedle mě. "Miluji tě. Jsi pro mě krásná."
Jeho slova mě přivedly k slzám. Věděla jsem, že se mě snaží utěšit, ale neměla jsem to srdce mu říct, že dělá přesný opak.
"Taky tě miluju," zašeptala jsem.
"Vím, že jsi smutná a já bych to chtěl moc změnit." Zvedla jsem ruku a překryla mu dlaní ústa. Něžně mi políbil ruku. "Nejsi sama. Máš mě. Já vím, že tě čeká ještě bitva, ale také vím, že jsi dost silná, abys to zvládla. Ale pokud si někdy budeš myslet, že nejsi, budu dost silný pro nás pro oba."
Podíval jsem se na něj, ale už nic neřekl. Už nebylo co říct. Měl pravdu. A přesto jsem se cítila sama.
"Vím, že to bude nějakou dobu trvat, baby." Jeho tvář se zkroutila bolestí a strachem, když se na mě podíval. "Časem to bude lepší."
Vrátí mi čas moje prsa? Pomyslela jsem si hořce.
"Doktor říkal, že tu budeš muset zůstat dva dny, než si tě budu moct odvézt domů. Ale nebojte se. Budu se snažit být tu, jak jen budu moct."
"Přesně tak." Vyhnula jsem se jeho pohledu. "Myslím, že půjdu spát." Zavřela jsem oči, ale věděla, že se mu na obličeji objevil raněný výraz.
"Dobře. Odpočiň si. Pokud existuje něco, co bys chtěla přinést, řekni mi to, jo?"
"Díky," řekla jsem rozhodně.
Provinění projelo mým tělem z mé hrubosti. Věděla jsem, že se Damian snažil. A hluboko ve mně jsem věděla, že to není těžké jen pro mě-pro něj to je stejně těžké. Ale cítila jsem se sobecká a vzteklá na celý svět. Chtěla jsem se jen utápět ve své vlastní sebelítosti, aniž bych musela vzít v úvahu pocity někoho jiného. Po všem, čím jsem si prošla, jsem chtěla být alespoň teď sama.
Po několika minutách mi mysl závodila s obavami a nemohla jsem usnout. Nakonec jsem se vzdala a otevřela oči. Damian seděl v křesle na straně postele a četl knihu. Zamžourala jsem na obálku knihy, abych si přečetla název a mé srdce se zlomilo, když jsem si to přečetla. Po rakovině prsu: A Common-Sense Guide to Life After Treatment.* (Obecný průvodce pro život po rakovině prsu...tak nějak)
"Damiane?" zeptala jsem se tiše.
Vzhlédl od knihy a rychle jí dal pryč. "Jo, baby?"
"Proč něco takového čteš?" Pokynula jsem rukou na knihu.
Rozpačitě se na mě usmál. "Já… já vím, že to pro tebe bude těžké. Jen jsem myslel, že přečíst si to by mi mohlo pomoct pokusit se pochopit, co cítíš a jak se budeš cítit. Vím, že to nebude snadné, zvláště když nosíš naše dítě. Takže se chci ujistit, že neudělám nic hloupého, abych tě naštvat."
Bojovala jsem se slzami, když jsem se mu podívala do očí. Opravdu se tento muž tolik změnil od té doby, co jsem se s ním poprvé setkala? Opravdu tu bude pro mě až do samého konce?
"Bojím se o nás, Damiane." Můj hlas byl sotva slyšitelný.
Zamračil se a viděla jsem nejistotu v jeho očích. "Proč? Co se děje?"
"Bojím se, že když se věci stanou těžší-a že to bude těžší-dostaneš strach a necháš mě jako předtím."
Zavřel oči a jeho tvář se zkroutila lítostí. "Je mi líto, že jsem ti v minulosti ublížil, i když je to pro tebe těžké mi věřit. Ačkoli chci k tobě být zcela upřímný. Taky jsem vyděšený a nechci lhát a říkat, že budu perfektní kluk. Protože, pravda je... já nevím. Ale slibuju ti, že se budu snažit co nejlépe."
I když jsem věděla, že neměl v úmyslu mě ranit, jeho slova pálila. Vždycky jsem oceňovala jeho upřímnost, i když to nebylo vždy to, co jsem chtěla slyšet.
"Damiane, miluji tě. Tak strašně moc."
Sáhl pro mou ruku a stiskl ji. "Taky tě miluju, Alex. A každý den, který jsi v mém životě, tě miluju o trochu víc než den předešlý."
Usmála jsem se na něj, a v mém srdci jsem věděla, že se opravdu bude snažit o to nejlepší.
***
Další dva dny, strávil Damian většinu z návštěvních hodin se mnou v nemocničním pokoji. Většinu dne jsem byla vyčerpaná a spala. Ale když jsem byla vzhůru, pomáhal mi s mým pooperačním svalovým cvičením, sledoval romantické komedie na malé televizi, která byla připevněná v rohu u stropu místnosti, a pomáhal mi se sny o tom, jakou bude mít naše Isabella budoucnost.
Ve středu ráno, tři dny po mé operaci, jsem se probudila brzy a toužila jít konečně domů.
Doktoři mě varovali, že během mých prvních několika týdnů zotavování budu unavená a emocionálně vyčerpaná. Až do dnešního rána jsem si neuvědomila jak moc to tak bude. Vzrušení a úzkost z odchodu z nemocnice a to, že uvidím svůj byt, mě nenechalo spát, takže jsem spala jen dvě hodiny.
"Dobré ráno, ospalče." Probudil mě teplý, známý hlas. "Dnes je den, kdy si tě vezmu domů."
Damian.
Vnitřnosti se mi taví při pomyšlení na něj po mém boku. Oči se mi se zachvěním otevřely a byla jsem pozdravena jeho fascinujícíma, hlubokýma, teplýma modrýma očima, a uklidňujícím úsměvem.
"Hej, ty," zašeptal tiše. "Jsi připravena odejít z téhle díry?"
Věnovala jsem mu malý úsměv. "Narodila jsem se připravená."
"Přirozeně," dobíral si mě. "Tady jsou šaty, o které jsi mě požádala, abych přinesl z tvého bytu. Chceš, abych ti pomohl s oblékáním?"
"Ne," řekla jsem rychle. "To zvládnu." Pomyšlení na to, že by mě viděl nahou, i když jen částečně-mě znervózňovalo.
"Dobře. Žádný problém. Ach, tady je něco, co ti rozjasní tvůj den."
Viděla jsem, jak vyzvedává něco na židli u dveří a pak to uviděla jasně. Slzy mi okamžitě zalily oči z toho, co jsem viděla. Podal mi nádhernou kytici růžových pivoněk a sladce mě políbil na tvář.
Ale to nebylo to, co způsobilo mé slzy. Bylo to jeho tričko.
Spolu se svými obvyklými tmavými džíny, měl na sobě tričko s potiskem vepředu: "Nezahrávej si s mojí přítelkyní. Nakopala zadek rakovině!"
"Děkuji ti," dusila jsem skrz slzy.
"Oh, baby, neplač." Jemně mi stíral slzy z tváře. "Za co mi děkuješ?"
"Tohle." Pokynula jsem na jeho tričko a přitáhla si ho k polibku. "Ty jsi vážně moc dobrý ke mně."
"Ach, tahle stará věc?" Nedbale se podíval na tričko a pokrčil rameny. Pak se odmlčel a usmál se na mě.
"Dělám si legraci. Jsem rád, že se ti to líbí. Víš, já bych udělal cokoli, abych zas viděl úsměv na tvé tváři."
Navzdory všemu, co se se mnou v posledních několika měsících stalo, v té chvíli bylo moje srdce plné a šťastné.
"Vezmi mě domů, Damiane. Jsem připravena jít domů."
Děkuji a sluníčkový den přeji
OdpovědětVymazat