TB 4. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

"Tvoje dcera?" Musela jsem se přeslechnout, tím jsem si byla jistá. Protože pokud by měl dceru

stejně starou jako jsem já, to by znamenalo... "Tys byl ženatý? Když jsme spali spolu?"

"Ne, ne, nepodváděl jsem svoji ženu ani nedělal něco podobného," rychle řekl. V té době už jsem

nebyl ženatý. Emma je dítě z mého předchozího vztahu. Se svou ženou jsem ženatý dva roky.

S úlevou jsem se nadechla. Nikdy bych tímhle způsobem nechtěla zranit někoho jiného.

I když vina toho, že se dopustil cizoložství, by byla hlavně na jeho straně, tak tu musela být ještě

jedna osoba, ta, se kterou podvedl. Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že v době, kdy se to stalo,

neměl závazky.

Ale i tak všechny tyhle informace způsobily, že jsme měli pocit, jakoby mezi námi explodovala

bomba.

Seděli jsme mlčky a každý z nás byl ponořen do svých myšlenek. Jo, takže Neil je otcem. Otcem

ženy v mém věku. Oh ne. Naplácal mi na zadek. Náhle mi to víc než vzrušující přišlo děsivé.

Dopila jsem zbytek své vody a naštvaně se podívala na kafe. Měla jsem si raději objednat víno.

Nebo něco tvrdšího.

Bylo nad slunce jasné, že ani jeden z nás nemá radost z toho, co se dozvěděl. Nechtěla jsem do toho

dál zatahovat svoji předchozí nabídku nezávazného flirtu. Vzhledem k tomu, co se stalo, to

nepřipadá v úvahu.

Alespoň, že si pracovně polepším. Po dnešku se mi Neil bude vyhýbat, jako bych měla mor, takže

to by mělo do budoucna minimalizovat komunikaci mezi námi a tím se vyhneme dalším rozpakům.

Opřela jsem se a snažila jsem se navázat na předchozí konverzaci. "Takže, máš nějaké další... děti?"

"Ne. Vždycky jsem to měl v plánu, ale nikdy se to nehodilo. A teď, když už mám dospělé dítě, mi

připadá, že už by to nebylo vhodné." Opřel se do své židle. "Ocitli jsme se v pěkné polízanici, co?"

Pokrčila jsem rameny.

"Doufám, že i přes to, co se teď stalo, budeš i nadále uvažovat o té nabídce v oddělení

kosmetiky,"dodal.

Nepochybovala jsem o jeho upřímnosti. Netušila jsem, proč stále trvá na tom, abych zůstala v

časopise, když už mě nechce.

"Ano, budu." Byla to skvělá příležitost, i když jsem si nikdy nepředstavovala, že bych mohla

skončit v oddělení kosmetiky. Vždy jsem se věnovala oblečení. Přesto to však bylo lepší, než si jít

hledat novou práci, a měl pravdu i v tom, že by bylo pro nás oba nepříjemné, pokud bych zůstala na

místě jeho asistentky.

Zatímco jsme čekali, než nám přinesou jídlo, pokračovali jsme s Neilem dál v nezávazném hovoru.

S ohledem na naši stále nedokončenou minulost, jsem měla pocit, že oběd bude nekonečně dlouhý.

Nemohla jsem se zvednout a křičet, že bych tu práci chtěla. S ohledem na tu jednu společně

strávenou noc a po tom, se stalo teď, mi přišlo nemožné, abych tu seděla a v klidu s ním

poobědvala.

Ke svému vlastnímu překvapení jsem zjistila, že se mi přeci jenom podařilo se uvolnit a dokonce

jsem se s ním bavila o tom, proč ho časopis zaujal a co by do budoucna chtěl změnit. Vyptával se

mě na studia na Newyorské univerzitě, a proč jsem si vybrala oddělení módy, až se mi zdálo, že ta

hodina, během které jsme se najedli a poklábosili, utekla moc rychle.

Neil vyndal svou kartu. "Jako tvůj šéf," prohlásil, když ji vsunul do černých desek a podal ji

servírce. "Ne jako bývalý milenec."

Zasmála jsem se. "Víš, pokud se staneš mým šéfem, budeš mě muset přestat vychovávat."

"Věř mi, že o tom jsem už uvažoval." Usmál se a dopil poslední doušek kávy. "Od teď se k tomu už

nebudeme vracet."

Když jsme vyšli z restaurace, auto už na nás čekalo. Jakmile jsme se rozjeli, zeptala jsem se.

"Takže ta práce zástupce editora pro kosmetiku. Pokud s tím budu souhlasit, kdy budu moci

nastoupit?"

Na okamžik zauvažoval. "Budu tě potřebovat, abys zacvičila svoji nástupkyni, takže si myslím, že

bys mohla začít s únorovým číslem."

V duchu jsem začala počítat. Porteras na jednotlivých vydáních začíná pracovat s desetitýdenním

předstihem. Únorové vydání se začne připravovat první pondělí v lednu, takže už příští týden.

"Nechám ti na rozhodnutí tolik času, kolik budeš potřebovat," prohlásil, jako kdyby mi četl

myšlenky. "To je jen prvotní odhad."

Mlčky jsme ujeli několik bloků. Poté omluvně prohlásil. "Promiň, ale slibuju, že je to naposledy, co

se k tomu vracím. Ale musím to vědět... během těch šesti let ses mě někdy snažila najít? Připouštím,

že já se o to nepokusil. Nebyl jsem si jistý, jak bys na to reagovala. Vždycky, když jsem na to

pomyslel, jsem si uvědomil, že ani nevím, kde bych měl začít. Stydím se za to, co teď řeknu, ale mě

je možné najít poměrně snadno. Zejména v tomto oboru patří k základním znalostem vědět, kdo

jsem."

Tohle byl jeden z malých střípků, které jsem stále nedokázala pochopit. I když jsem byla z celé

situace zmatená, nedokázala jsem ze sebe dostat žádné jednoduché vysvětlení, proč jsem si nikdy

nespojila Leifa z letiště s Neilem Elwoodem, vydavatelským magnátem.

Buď opatrná, napomenula jsem se v duchu. "V době, kdy jsme se spolu setkali, jsem příliš

nesledovala, kdo je kdo v tomhle oboru. Jediné, co mě zajímalo, bylo vystudovat školu. A potom,

když jsem nastoupila do práce..."

Jeho fotografie jsem viděla nesčetněkrát, stejně tak i spoustu jeho rozhovorů. Nicméně jsem

nepracovala pro společnost Elwood&Sternm takže jsem se o něho moc nezajímala. Nejdůležitější

pro mě bylo zjistit, jak Porteras funguje a zajistit si tam svoje místo, takže jsem neměla čas ani

důvod sledovat ostatní.

"Všimla jsem si, že se nápadně podobáš Leifovi, ale byly tam jisté rozdíly mezi tebou a tou osobou

na fotografiích." Bez rozmyslu jsem pokračovala. "Možná proto, že když se na mě díváš, vypadáš

jinak."

Víte, co auta Maybachs nutně potřebují? Vystřelovací sedadla. Pro případ, že jediná možnost, jak z

něj utéct, je vystřelit se do okolního provozu.

Jakmile jsme zastavili u budovy, okamžitě jsem se natáhla ke klice dvířek. Neil se ke mně naklonil.

"Ještě se potřebuju někde zastavit, takže s tebou nahoru nepůjdu."

Byla jsem za to neskutečně vděčná. Vystoupila jsem. Cítila jsem, jak mě sleduje pohledem, takže

jsem se přinutila nespěchat a neohlédnout, dokud jsem nedošla do vstupní haly. Do výtahu jsem

vstoupila jako ve snu. Tak, jedno z největších dobrodružství mého života bylo více či méně

ukončeno.

Znovu jsem potkala svého sexy cizince, ale ten příběh nebude pokračovat tak, jak jsem si ho

vysnila. Zklamalo mě to, ale v životě všechno nefunguje tak, jak si to člověk vysní. Svět se kvůli

tomu nezhroutí.

Sotva dvě minuty poté, co jsem se vrátila ke svému stolu, se objevil Rudy a zamračil se.

"Kde je Neil?" zeptal se, když nakoukl do otevřených dveří Neilovy kanceláře.

"Říkal, že se musí cestou z oběda ještě někde stavit." Otevřela jsem jeho kalendář a podívala se na

hodiny. Bylo 14:35. Schůzka ohledně obálky byla domluvena na 14:20.

Rudy se postavil vedle mě a naklonil se mi přes rameno. "Co se s ním, k čertu, děje?" zamumlal si

sám pro sebe. Pak se obrátil na mě: "Pokud by tady byla Gabriella, co by se stalo?"

"Pravděpodobně by ji to rozpálilo doběla a někoho by prohodila oknem," vyhrkla jsem bez

přemýšlení.

Rudy se narovnal. "Skvěle, ještě, že to nebudu já. Mohla byste Neilovi vyřídit, že jsem tu schůzku

vyřídil a až se vrátím od Betsy Johnson, poreferuji mu o tom?"

"Jistě." Do pracovního kalendáře jsem to poznamenala.

Rudy už došel téměř ke dveřím, když se zastavil a otočil se zpátky. "Líbí se mi, jak jste si dneska

namalovala oči."

Než jsem stihla poděkovat, byl pryč. Sama pro sebe jsem se zasmála. Lidi jako Rudy mám vlastně

ráda. To, že nikdy nevíte, jak na tom s nimi jste, beru jako výzvu.

Po zbytek dne jsem Neila potkala jen na krátkou chvíli a byla jsem za to vděčná. Z šoku z jeho slov,

které pronesl v autě, jsem se ještě pořád nevzpamatovala. Potom, co se zmínil o neplánované

schůzce, jsem předpokládala, že Neil nechal řidiče několikrát objet blok, aby se mnou nemusel jet

výtahem. Bohužel to však narušilo celý jeho odpolední rozvrh a tak mě rozpačitě požádal, zda

bychom mohli skončit o něco déle, než jsem zvyklá. Jak se den postupně nachyloval k večeru, těšila

jsem se na další horkou klidnou koupel se sexuálním fantazírováním o svém šéfovi a netrpělivě

jsem čekala, až mi řekne, že mohu odejít.

Kolem sedmé se ze své kanceláře vynořil s Rudym a Hope Foley, stylistkou Porterasu.

"Omlouvám se, že tě tak zdržujeme, Sophie," omlouval se Neil. "Jdeme na večeři a je možné, že tě

ještě budeme potřebovat. Bude to to pro Vás nějaký problém."

"Samozřejmě." Umírala jsem touhou jít domů, abych řekla Holly o tom, co se stalo při obědě, ale

vypadá to, že dneska to bude dlouhá noc, kterou strávím tím, že budu čekat, až se můj šéf vrátí do

kanceláře z pracovní večeře. Možná se nakonec Neil od Gabrielly až tak neliší, alespoň co se týče

práce.

"Nemusíte tady zůstat," rychle dodal. "Nemyslel jsem to tak, že -"

"Gabriella by ji připoutala ke stolu," zasmála se Hope. Byla snad v časopise jedinou osobou, která

se odvážila Gabrielle odporovat a vyjádřit jiný názor. Často jsem se bavila tím, jak se střetly

Gabrielliny chladné reakce s Hopeinými divokými argumenty.

Rudy se s ní zasmál, a Neil také, ale všimla jsem si mírného zčervenání na jeho krku.

"No, jasně, tohle od Vás nemůžu chtít," zamumlal.

Hope a Rudy nevypadali, že by si všimli jeho rozpaků, ale jistá jsem si tím nebyla. Napadlo mě,

jestli mu to evokovalo stejnou představu jako mě: řetězy a psací stůl.

Donutila jsem se neuhnout očima a klidně jsem odvětila. "Užijte si večer."

Potom - naštěstí - odešli. Počkala jsem, až nastoupí do výtahu, potom jsem vstala a popadla svůj

kabát.

* * * *

Když jsem přišla domů, chtěla jsem začít vyprávět o bizarních událostech dnešního dne, ale Holly

byla v ráži. Naprosto rozzuřená.

"Podívej se na to!" zuřila a před obličej mi strčila iPad. "Kurva, chápeš to?"

"Ouu, ne." Odhodila jsem tašku, setřásla ze sebe kabát a přitom jsem se dívala na naskenovanou

stránku z časopisu.

Nádherná Hollyina fotka - jakoby její nohy jak antické sloupy vystupovaly z páru bot od Yves St.

Laurenta, na sobě měla jednoduché černé krajkové kalhotky, ze kterých trčely kyčelní kosti,

hubenými rameny zakrývala neexistující poprsí - byla doprovázena slovy "Jak hubená je příliš

hubená?"

"To se fotilo loni. Právě jsem měla zažívací problémy. To proto jsem vypadala tak vyhuble. Ta

kritika je podpásovkou!" Vrazila mi svůj iPad do ruky a odešla do kuchyně.

Očima jsem přelétla článek. Psali tam co obvykle. Příliš hubené modelky, které trpí poruchou

příjmu potravy a jsou kvůli tomu na pokraji smrti. Uvedená fotka je toho zářným příkladem,

blablabla. Holly nebyla tak známá, aby se stala jedním z hlavních cílů těchto kampaní, ale obávala

jsem se, že k tomu už moc neschází. Protože se s Holly kamarádím dost dlouho, tak jsem už dávno

zjistila cestou pokusů a omylů, jak správně zareagovat, aniž bych se jí nedotkla. Snažím se o to, aby

si díky tomu uvědomila, jaké má v této branži výhody a závisti ostatních žen si nevšímala. Nemůžu

jí navrhnout, aby se začala léčit z těžkého průběhu poruchy příjmu potravy, když si jsem jistá, že

ona ji nemá. To je blbost a vše by se ještě zhoršilo. Možná by to jen podpořilo moji závist, že může

sníst obrovský cheeseburger a přitom nejen nepřibrat, ale naopak zhubnout. To je na tom to

nejhorší.

Řekla jsem to nejlepší a v téhle situaci to nejvýstižnější, co mě napadlo. "To je naprosto na hovno."

A tak to bylo, zcela a úplně na hovno. Nikdo přece nemůže soudit zdraví jen podle jejího fyzického

vzhledu. Nemůžou vědět, jestli je nebo není anorektičkou. Nejsou zatraceně jejími lékaři.

"Pokud se podívám na obor jako celek, je to v pořádku," musela Holly zvýšit hlas, aby překřičela

zvuk vody, kterou točila do kovové rychlovarné konvice. "Ale nemůžou hodnotit mě jako osobu. Co

si podle toho mohou pomyslet moji případní budoucí zaměstnavatelé? "Tuhle modelku neberte,

jinak si bude každý myslet, že stojíte za hovno" Jestli si myslí, že už teď jsem až moc vychrtlá,

můžou počkat na dobu, až se budu muset rozhodnout mezi zaplacením jídla a nájmu."

Očima jsem přelétla článek. "Aspoň že tam nepíšou tvoje jméno."

"Což by bylo dobré, pokud by můj obličej nedali na titulní stránku." Obrátila oči v sloup. "Promiň,

jsem z toho šíleně frustrovaná."

Položila jsem iPad na sedačku a stoupla si k ní. Rukou jsem jí objala kolem ramen a povzbudivě

stiskla. "To na tebe tak hrozně dopadá?"

"Jo."odfrkla si Holly s politováníhodnou nadsázkou.

"Chceš se zhulit a přitom sledovat Norbit?" zeptala jsem se, objala ji a zlehka ji poklepávala po

zádech, jako bych utěšovala malé dítě.

"Jo, chci," řekla s předstíraným vzlykáním na mém rameni.

Schopnost zlehčovat naše problémy ve snaze zmírnit naše zraněné city - to byla jedna z věcí, které

jsem si na našem přátelství moc vážila.

Usadili jsme se na sedačce s popcornem a čajem - byli byste překvapení, jak se tahle kombinace k

sobě hodí - a zapnula jsem DVD přehrávač. Moje novinky o Neilovi můžou počkat.

Skoro dvacet minut jsme se vydržely dívat, než si Holly vzpomněla a vykřikla. "Ach můj bože!

Zapomněla jsem se zeptat, jak to dopadlo s tím chlápkem!"

Pokrčila jsem rameny. "To nestojí za řeč. Proto jsem se o tom nezmínila."

"Soph. Skutečně si myslíš, že se z toho jen tak vykroutíš? Já se tady trápím a tvou povinností jako

mojí kamarádky je rozveselit mě svou škodolibostí."

"Nedopadlo to tak špatně. Nemohla jsem uvěřit, jak snadno jsem si to přiznala, ale je to tak.

"Myslela jsem, že bychom mohli... já nevím "dát se znovu dohromady" není ten správný výraz,

protože "my" nikdy nebylo. Ale mohli bychom to možná nazvat příležitostné si užití."

"Teda!" Holly mě lehce bouchla do ramene.

"Myslím, že jsme se dohodli, že ne." Snažila jsem se to říct s lehkostí, ale myslím, že to vyznělo

spíš zklamaně. "Ukázalo se, že má dceru v mém věku."

"Takže byl ženatý?" Zatvářila se znechuceně.

Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, říkal, že má dceru z předchozího vztahu. Nyní byl ženatý dva roky a teď

se rozvádí."

"Pak nechápu, co tomu brání." Povzdechla si. "Tím důvodem, proč do toho nepůjdete, je..." Holly

kolem ukazováčku naznačila druhou rukou kroužek.

Hodila jsem po ní polštářem a trefila ji.

"Myslíš, že by ses necítila divně? Spát s někým, kdo je stejně starý jako tvoje dítě?" odfrkla jsem si.

Holly se zasmála, popadla polštář, načechrala si ho a opřela se o něj.

"Mladší. Až se budu blížit k padesátce, nikdy nebudu randit s nikým, komu bude víc než

jednadvacet."

Když film skončil, odešla jsem do svého pokoje a přemýšlela o Hollyině reakci. Můj táta byl mladší

než moje máma. Dobře, bylo to jen o dva roky. Ale já hledala pozitivní příklady, ne páry, které

skončily v pekelných plamenech. Přesto jsem nepřišla na žádný důvod, proč bych měla dělat

problém z věkového rozdílu mezi Neilem a mnou.

Myslím, že na tom ve skutečnosti nezáleží. Ani Neil, ani já od toho nečekáme nic vážného. Ve

skutečnosti jsem se od posledního ročníku vysoké školy bránila všem vážným vztahům. Žádný

orgasmus nebyl tak úžasný, žádné překvapení s kyticí tak sladké, aby mi to stálo za to, obětovat

tomu své sny a svoje já. Kromě toho jsem si stěží našla čas na Holly, natož abych se mohla věnovat

nějakému příteli.

Dokonce jsem tento rok nedojela ani za mámou. Při té vzpomínce mi srdce vynechalo. Co by si o

tom myslela ona? Jednou mě řekla, že bude radši, když zůstanu pannou, než abych skončila potřetí

rozvedená s čtrnácti dětmi na krku. Ze všech lidí, co znám, by mi poradila nejlíp, jak přežít tuhle

situaci s grácií a zdravým rozumem. Nemyslím si však, že by se chtěla dozvědět, jak jsem plánovala

leteckou cestu kolem světa, aniž by o tom věděla. Jo, a mimochodem, vyspala jsem se při tom s

cizincem. Věděla jen to, že poté, co jsem zmeškala letadlo, jsem nastoupila na Newyorkskou

univerzitu

Netušila nic o muži, kvůli kterému mi uletělo letadlo. V posteli jsem se převrátila a polštář si

natočila na chladnou stranu. Spala bych, pokud bych dneska měla možnost volby?

Ze zvyku jsem měla svůj iPhone na dosah ruky na nočním stolku. Jako svoji asistentku mě

Gabriella klidně uprostřed noci probudila, protože měla problém s letem nebo si náhle uvědomila,

že jsme podruhé použili ty samé boty. Z toho, co jsem zatím zjistila, Neil takový být nechce.

Nebo aspoň jsem si to myslela, dokud telefon o dvě sekundy později nezavibroval. Na nočním

stolku to znělo, jako by někdo začal bubnovat. Automaticky jsem se posadila, tak jak jsem za ty dva

roky otroctví pod Gabriellou byla zvyklá.

Když jsem zjistila, že je to Neilovo firemní číslo, podívala jsem se na hodiny 22:45? Kdo jiný by

byl v tuto dobu ještě v práci?

"Haló?" jak jsem odpovídala, snažila jsem se potlačit zívnutí.

"Dobrý večer, Sophie. Doufám, že jsem tě nevzbudil." Naštvalo mě, jaký vliv na mě měl jeho hlas.

Byl jako whisky, hluboký, uklidňující. Při jeho zvuku se mi tělem rozlilo vzrušení a cítila se, jako

bych byla opilá.

Ten hlas mě tak omámil, že mi chvíli trvalo, než jsem vykoktala: " N-ne. Ehm, to je v pořádku."

"Dobře." V telefonu jsem slyšela, jak se k tomu, co chce říct, potřeboval uklidnit. Myslím, že na

chvilku dokonce zadržel i dech. Pak tiše řekl. "Bylo by to mnohem jednodušší, kdybychom se

mohli setkat osobně."

"Ach." Podívala jsem se na svůj odraz v telefonu. Z obličeje jsem měla smytý make-up. Vlasy jsem

měla rozcuchané, na sobě flanelové pyžamo s karikaturami šálků kafe.

Pokud by mi volala Gabrielle, neřekla by mi nic jiného než: "Okamžitě přijďte, potřebuji Vás."

Měla bych být šťastná, že už je mimo hru, protože očekávala, že jí budu k dispozici ve dne v noci,

ať už byla kdekoli. No, podle toho, z jakého čísla mi Neil zavolal, jsem alespoň věděla, kde je.

"Jo, bude mi to trvat pár minut a vyrazím, abych -"

"Ne, ne, tohle nesouvisí s prací," rychle řekl a pak následovalo ticho. Mohla bych přísahat, že jsem

slyšela, jak moje i jeho srdce nervózně bije. Odkašlal si. "Vadilo by ti, kdybych... se u tebe zastavil

doma?"

Pokud bych někdy potřebovala filmové triky, bylo by to právě teď. Vstala bych z postele a s

komicky zoufalým výrazem bych se oblékla. V ten moment bych už otevírala dveře a přitom

vypadala jako Barbie. "Ach, tyhle hadříky?" řekla bych, na sobě šaty inspirované Givenchy z 60.

let. "Jen jsem na sebe něco hodila."

U mě by mohl být asi tak za 20 minut. Sotva si stihnu vyčistit zuby, uklidit špinavé nádobí a z

konferenčního stolku vyhodit prázdnou plechovku od lehké Coly.

"Klidně se stav," řekla jsem přehnaně nadšeně. Byla jsem si jistá, že v telefonu musel zaznamenat

můj nucený úsměv.

"Řidič potřebuje znát tvoji adresu," omluvně podotkl.

"Určitě si ji můžeš zjistit v databázi firmy," škádlila jsem ho.

Jeho hlas byl vážnější, když odpověděl. "Raději ne. Nechci míchat práci se svým soukromým

životem."

Když jsem mu diktovala adresu, už jsem se zvedla a zamířila ke skříni. "Nemusíš pospíchat.

Potřebuju tu trochu poklidit."

"Nejedná se o státní návštěvu," uklidňoval mě. "Za chvíli se uvidíme."

Zavěsila jsem, na zlomek vteřiny si podržela telefon na hrudi, a pak jsem ho hodila na postel a

začala se přehrabovat ve skříni. Nechci být přehnaně nastrojená, takže jen černý kašmírový svetr s

výstřihem do V a pohodlné džíny. Na to jsem se zastavila v koupelně v pokusu o světový rekord v

rychlosti čištění zubů. Právě jsem z obývacího pokoje odnášela některé z Hollyiných potřeb

rekreačních drog, když zazvonil můj - po tom všem stále - zaměstnavatel.

"Prosím," zeptala jsem se interkomem.

"Tady Neil." Zazvonila jsem mu, aby si mohl otevřít dveře. Bydlíme ve čtvrtém patře bez výtahu a

schodiště vede centrální chodbou do malé vstupní haly. Cvaknutí západky se odráželo v prostoru a

mě vyschlo v ústech. Slyšela jsem kroky. Ruku jsem si přitiskla na nahou kůži ve výstřihu a cítila

jsem, jak se mi chvěje puls. Stehna jsem přitiskla k sobě. Náhle jsem si uvědomila, co dělám a

zarazila jsem se.

Co se sakra se mnou děje? Nevím, proč přišel. Co já vím, může mi jít říct, že je mu to líto, ale dává

mi padáka, nebo mi může říct, že po mě touží.

Když jsem otevřela dveře a viděla ho tam stát, všechny pochybnosti zmizely. Přišel, protože mě

chce stejně, jako chci já jeho. Viděla jsem to v jeho očích, když se na okamžik naše pohledy setkaly.

Byl trochu zadýchaný, nenapadl mě však žádný z těch vtipů o bytě ve vyšším patře, co jsme si s

Holly říkaly, když jsme se nastěhovaly. Jediné, co jsem vnímala, byl zvuk krve, která se nahrnula do

mého mozku.

Neil byl tady, na prahu mého bytu s omluvou ve tváři a chystá se mi něco říct. Nebyla jsem schopná

žádného slova.

"Eh... pojď dál." Ustoupila jsem a zavřela za ním dveře.

"Omlouvám se, že jsem přišel tak pozdě, ale vím, že bez toho, abych si s tebou promluvil, nebudu

schopen usnout."

Super, tím jsme se dostali přímo k jádru věci. Teď přijde ten nepříjemný rozhovor, během něhož

bych měla být mezi slovy schopna vycítit, co tím naznačuje. Nevěděla jsem, jak se mám tvářit a co

mám dělat s rukama. Nakonec jsem prsty schovala do rukávů svetru.

"Na dnešním obědě jsem na tebe možná udělal dojem, že-"

"To, že se, do pekla, mezi námi nemůže nic dalšího stát?" dodala jsem za něj. Myslela jsem si, že ho

tím rozesměju. Nestalo se tak.

"Přiznávám, že věkový rozdíl mezi námi mi není příjemný. Stejně jako tehdy. Nejsem ten typ

člověka, který si potřebuje něco dokázat tím, že se bude scházet s mladšími ženami. To podle mě

pro společenské postavení není nutné ani žádoucí. A mimochodem, nejsem ani ten typ lidí, co na

letištích balí cizinky."

"Ani já," odpověděla jsem, možná trochu defenzivně.

Pomalu udělal krok směrem ke mně. "Nechci omlouvat, co se stalo. To, co se snažím říct je, že tahle

situace je pro mě nová. Před šesti lety jsem s tebou strávil noc, protože ses mi moc líbila, Sophie.

Byla jsi roztomilá, upřímná a trošku praštěná. A byl to skvělý zážitek." Opatrně se usmál. "To, co

mi vadí, je že jsi stejně stará jako má dcera. Ale nejsi moje dcera. A ta byla...je jedinou z

nejúžasnějších lidí v mém životě."

Už jsem byla připravena odpovědět něco peprného, ale došel až ke mně a přitáhl si mě do náruče.

Nohy se nám navzájem propletly, ale nějak se mu podařilo udržet naši rovnováhu. Na chvíli jsme se

střetly očima a v okamžiku, kdy se naše ústa setkaly, unikl mi překvapený vzdech….