TB - 3. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Druhý den ráno jsem se přinutila vstát z postele se slibem, že bez ohledu na to, co se stalo, nebudu

jančit. Oblékla jsemse jak do bitvy - do černých širokých kalhot s vysokým pasem, bílé halenky a

elegantního rezavého saka s plastickým vzorem. Nakreslila jsem si tmavě černé oční linky a nanesla

stíny barvy zašlého stříbra. Hnědé vlasy jsem si vyfénovala do tvaru ležérních vln - jen to samo o

sobě mi trvalo přes hodinu a půl. Když jsem konečně vyšla z koupelny v odéru z tělového mléka,

Holly vypadla ze lžíce zmrzlina, kterou snídala.

"Svatá matko boží," zamumlala, když olízla prázdnou lžíci. "Ty půjdeš takhle do práce?"

"Pff." Kolem krku jsem si uvázala kašmírový šátek. "Přesně tak. Tuším, že kolem půl desáté už

budu mít v ruce výpověď, takže aspoň pak můžeme hned někam zaskočit."

"Skutečně to bereš hodně dobře." Holly se vrátila ke svému kbelíku se zmrzlinou. "Jsi připravená na

nevyhnutelného padáka?"

"Není tu žádná jiná možnost," řekla jsem pevně. A taky jsem to skutečně tak myslela. Než, abych se

pořád trápila, raději budu myslet sama na sebe a nestanu se obětí, protože tuhle situaci už ovlivnit

nemůžu. Nemám nad ní žádnou kontrolu. Raději svoji současnou práci opustím s grácií a s

profesionalitou. Jakmile to bude možné, zkusím si najít jinou.

"Hmm," přikývla Holly a přesunula se k pohovce. "Jen na to nezapomeň, a já tady počkám, jestli si

to rozmyslíš."

Raději jsem vyšla ven ze dveří dřív, než si stihla zapálit. Nechtěla jsem se být v sedm hodin ráno

cítit trávou.

Cestou jsem se stavila na svém obvyklém místě pro kávu a snídani. Nezabralo mi to moc času a

doopravdy jsem za to byla ráda. Poslední věc, kterou bych dneska chtěla, je přijít si pro výpověď

pozdě. Dokonce jsem stihladřívější vlak než obvykle. Aspoň něco se mi dneska podařilo.

Vstupní hala budovy byla ještě téměř prázdná, když jsem vešla otáčivými dveřmi a bezpečnostní

službě ukázala svůj průkaz. Bez čekání mi přijel výtah - impozantní - jakmile jsem se došla až do

kanceláře, zjistila jsem, že jsem dokonce přišla dřív než Ivanka naše recepční. Nikdo nikdy nechodí

do práce dřív než ona. Někdy mám pocit, že u svého stolu bydlí.

Na ploše počítače jsem si zapnula hodiny a začala s nezáživnou prací - zkopírování všech svých

osobních souborů na externí pevný disk. Pak jsem také potřebovala vymazat historii prohlížení

internetu a odstranit svůj seznam kontaktů. Nemám v úmyslu nechat svým nástupcům tolik

informací. Ve tři čtvrtě na devět jsem se podívala na svůj telefon. Stále žádné zprávy od Neila.

Bože, on se Gabrielle skutečně nepodobá. Teď už klidně může spadnout nebe a začít pršet.

Někdo mi poslal mailem Neilův pracovní rozvrh pro tenhle týden a seznam věcí, které je potřeba

udělat dnes ráno. To mě překvapilo vzhledem k tomu, že jsem očekávala, že mě propustí a já jsem

na to byla připravená. Někdo se musel přehlédnout.

Jedno křídlo skleněných dveří se otevřelo a Neil vstoupil dovnitř v dlouhém, černém vlněném

kabátu, který si začal cestou svlékat.

Ze zvyku jsem vstala, abych si ho od něho vzala a pověsilaho, jak jsem léta zvyklá věšet věci

návštěvníkům. Přišlo mi to však hodně nepřirozené pověsit věci právě jemu.

"Dobré ráno, Sophie" Jeho tón zněl falešně a byl v přímém rozporu s tím, jak se se mnou snažil

navázat oční kontakt.

"Dobré ráno," odpověděla jsem a s pocitem satisfakce jsem se mu zpříma zadívala do očí. Je to tak.

Odmítla jsem si připustit trapnost celé situace. Co bych sakra měla dělat?

"Kávu, černou se dvěma cukry?"

"Ano, děkuji." Rychle se vzpamatoval a použil naprosto stejný přístup jako já: popření.

"A mohla byste nastavit teplotu na dvacet stupňů, pokud to nebude přílišný problém? Je tu dost

teplo."

"Samozřejmě." Usmála jsem se tím nejlehčím způsobem - jen jsem trochu roztáhla zavřená ústa, a

po celou dobu mě v hlavě zněla slova "viděl jsem tě nahou, viděl jsem tě nahou." Vrátila jsem se do

své kanceláře a otevřela šatní skříň, abych se mohla vrátit s lesklým dřevěným ramínkem.

"Sophie."

Zastavila jsem se a otočila. Stál přede dveřmi a díval se na mě. Snažila jsem se zvětšit náš odstup.

Určitě se chce vrátit k tomu, co se stalo včera. Tuším, že bych měla mít škodolibou radost ze svého

malého vítězství, ale místo toho jsem se cítila dost špatně, jako kdybych měla žaludek na vodě.

V rysech obličeje měl vepsanou omluvu. Mezi námi se něco děje: vzduch byl těžký energií plnou

očekávání. Moje tělo bylo jako bez vůle, ale nebyla jsem už nervózní. Jako bychom najednou zase

byli těmi milenci v tom hotelovém pokoji a všechno ostatní se vypařilo. V tom okamžiku dokonalé

důvěry, kdy jsme se mohli začít vracet ke všem událostem, ke kterým mezi námi došlo, prošel

dveřmi Rudy Ainsworth a sebevědomě mi položil kabát na stůl. "Dobré ráno, Neile. Jsi připraven

začít zachraňovat tenhle časopis?"

Předtím, než budu pokračovat, tak bych měla vysvětlit, kdo je Rudy Ainsworth. Rudy Ainsworth je

ten druh člověka, který na sebe strhne pozornost všech lidí v místnosti v tom okamžiku, kdy do ní

vstoupí. A opravdu to není díky jeho nevšednímu vzhledu, způsobům nebo oblečení. Je malý, lehce

obtloustlý, a má nádhernou olivovou pleť. Není však mimořádně hezký, je spíš průměrný. Nosívá

tvídové svetry a vzorované kostkované košile s motýlkem. S tlustými černými obroučkami brýlí na

čtení vypadá mnohdy jako módní oběť nebo dokonce i blbeček. Je prostě totálně nevýrazný, ale má

v sobě něco, vnitřní vyzařování, co k němu lidi táhne jako magnet.

Dnes ráno byl jeho magnetický účinek trochu oslaben oboustranným napětím mezi mnou a Neilem,

vypadalo to, že si toho Rudy taky všiml. Odešla jsem pověsit oba kabáty a Rudy se zájmem dělil

pohled mezi Neilem a mnou.

"Jak jste si včera užila volný den, slečno Sophie?" Rudy měl tichý hlas s mírně zastřeným

jižanským přízvukem a na sedmdesát procent jsem si byla jistá tím, že ho jen předstírá. Byla jsem si

jistá, že ta otázka byla jen řečnická a předpokládala jsem, že to na mě jen zkouší, jestli se

nepodřeknu.

"Dobře, děkuji za optání." Nechtěla jsem, aby se dozvěděl o důvodu mé nepřítomnosti. Rudy

Ainsworth si o mě může myslet, co chce, a moje city tím nezraní. Stejně mě dneska vyhodí, tak co.

"Jsem rád, že jsi přišel," řekl Neil Rudymu. "Můžeš se se mnou podívat na rozpočet, co tady leží

pro tu kampaň na kabelky?"

V ten moment na mě zapomněli, a jakmile se za mnou zavřely dveře, svezla jsem se do židle. Z

toho, co se stalo mezi mnou a Neilem, jsem měla skoro závrať, ulevilo se mi, že jsem byla

zachráněna od konverzace s Rudym.

Rudy představoval jenom malý problém. Teď, když Neil odešel z místnosti, dostala jsem se na

emocionální houpačce na vrchol, a probírala jsem naši konfrontaci ze všech možných paranoidních

úhlů. Cítil to co já? V tom okamžiku mi to přišlo zřejmé. Bylo mezi námi stále to ohnivé napětí?

Nepředstavovala jsem si to?

Následujících pětačtyřicet minut jsem jela na autopilota, odpovídala na telefony a vrátila se to

obvyklých činností tak, jak jsem je vykonávala před pár dny. Myslela jsem, že bez Gabrielli se

časopis zhroutí, ale všechno vypadalo až příliš normálně. Po tom všem, co se tady stalo, bych tu

možná mohla zůstat pracovat. Možná bych mohla přebrat pozici po někom z lidí, kteří včera

rozčileně odešli. Jak se jen život může neskutečně změnit. Poprvé za nekonečně dlouhých

čtyřiadvacet hodin jsem začínalacítit špetku naděje, že možná moje kariéra neskončila.

Kolem poledne se Neil konečně vynořil ze své kanceláře a zastavil se u mého stolu. "Myslím, že

byste se ke mně měla připojit na oběd. Potřebujeme toho spolu spoustu probrat. Ivanka zatím bude

zvedat váš telefon."

Mám obědvat s Neilem? Srdce se mi rozběhlo jako o závod a málem jsem se pozvracela na stůl.

Když jsem se zvedala, měla jsem nohy jak z tvarohu. Došla jsem k šatně, vyndala kabáty a jako

první jsem mu podala ten jeho. K mému překvapení pak vzal ten můj a podržel mi ho.

"Mám ho," řekla jsem tak příjemně, jak jsem bylo v dané situaci možné a přetáhla si ho přes

ramena. I když mezi námi stále bylo nepříjemné napětí, snažili jsme se nastolit příměří nutné pro

práci.

Následovala jsem ho do vstupní haly a raději jsem se držela pár kroků za ním, stejně jako bych to

dělala, kdybych šla s Gabriellou. Všiml si toho, ještě než jsme došli k výtahům.

"Mohla bys toho laskavě nechat? Jsi moje asistentka, ne můj otrok." Znělo to dost frustrovaně. To

kvůli mně nebo Gabrielle? Nebo nám oběma? I když výtah cestou dolů zastavil jen dvakrát, byla to

pro mě ta nejdelší jízda v životě. Bez hnutí jsem stále vedle něj a mlčky sledovala měnící se čísla

podlaží. Nechtěla jsem riskovat pohled na něho, protože by si toho určitě všimnul. Najednou jsem si

uvědomila, jak se asi cítí chlapi, když močí do pisoáru na veřejné toaletě.

Když jsme procházeli vestibulem, všimla jsem si, jak se lidé zastavují a zírají. Ne na mě, ale na

Neila. Proč by vlastně nemohli, že? Celé osazenstvo budovy žije změnou vedení v Porterasu a lidé

musí být dychtiví prohlédnout si muže, který vnesl do života redakce svěží vítr a vyhnal Gabriellu,

která naráz dštila oheň i mráz.

Z jeho zaťaté čelisti jsem usoudila, že si té pozornosti byl též vědom.

U chodníku na nás čekalo auto, šedočerný Maybach 62 a Neil mi podržel dveře. Zaťala jsem zuby.

Když jsem vzala za kliku dvířek, abych za sebou zavřela, Neil auto rychle obešel a nastoupil z

druhé strany. Přepážka mezi předními a zadními sedadly rozdělovala auto na dvě části. Neil se

interkomem domluvil s řidičem o našem cíli. Byla jsem vděčná za to, že mezi našimi sedadly byla

středová příčka. Ta fyzická bariéra byla uklidňující. Než jsme vyrazili, tiše jsem si prohlédla

vybavení vozu. Rozhodně měl lepší televizi, než jakou jsem měla ve svém bytě, a v interiéru bylo

víc dřeva, než měl všechen můj nábytek. Jízda byla neobvykle tichá, takže to trapné ticho mezi

mnou a Neilem bylo víc než rozpačité. Vypadal, že je tou společnou jízdou je nadšený, asi tak jako

já. Když konečně promluvil, zněl jeho hlas měkce a byl v něm cítit náznak sklíčenosti. "Já na to

nezapomněl, Sophie." Jeho slova mi vyrazila dech. Nejdřív jsem si myslela, že to myslí jako

zvláštní druh vtipu, ale když to téma konečně načal, určitě to nebylo jen jako žert. "Včera ještě ne."

"Nikdy jsem na tebe nezapomněl." Ta slova mě zmátla. Vypadal, jako by nemohl uvěřit tomu, že

bych si mohla myslet, že by si ten zážitek mohl někdy vymazat z paměti. "Jen jsem si neuvědomil,

že jsi to byla ty, dokud jsi to neřekla... Proboha, Sophie, věděl jsem, žes jela do Japonska učit

angličtinu a zkusit najít sama sebe. Nevěřil jsem tomu, že bychom se ještě někdy mohli potkat."

"Nevěřil jsi tomu nebo v to doufal?" Zkusila jsem se usmát, podat to jako vtip, bez ohledu na to, jak

jsem se cítila, a raději jsem se podívala ven z okénka. Ve městě jsou miliony lidí a já bych byla

nejraději na místě kohokoli jiného a přesto...

Celých šest let jsem po něm toužila. Dokonce, i když jsem byla na něho šíleně naštvaná a snažila

jsem se na poslední chvíli za jeho peníze sehnat letenku do New Yorku, víc mě trápilo to, že už ho

nikdy neuvidím, než že odešel.

"Tu letenku jsem ti neměl sebrat," přiznal. "Udělal jsem to je proto, že tys byla tak úžasná a taky tak

omámená... ale nebyl to vhodný okamžik na to, abych přiznal, že jsem udělal chybu. Nechtěl jsem

už na to myslet."

Opřela jsem se do pohledného koženého sedadla. Omluvil se. Vždycky jsem si představovala, že se

omluví, ale nikdy jsem si nemyslela, že mi při tom řekne, že jsem byla za hlupáka.

"Jsem rád, žes nastoupila na univerzitu v New Yorku."

Když jsem se na něj zpátky podívala zpět, pocit viny a tíživého ticha byl zpátky. Nepochybovala

jsem, že to cítí podobně. Roztřeseně jsem se nadechla. "Já taky. Díky tomu jsem získala dobrou

práci. Zůstane mi?"

Vypadal, že mi chce odpovědět, ale v tu chvíli auto zastavilo a v interkomu se ozval řidičův hlas.

"Jsme na místě, pane Elwoode."

Neil vystoupil a nechal mi otevřená dvířka. Musela jsem uznat, že by to na mě udělalo dojem, ale

bylo těžké se na cokoli soustředit, když otázka mojí práce zatím zůstala bez odpovědi.

Restaurace, kterou Neil vybral, byla malá pivnice s pouliční kavárnou, kde se dalo v pěkném

podzimním počasí obědvat venku. Neil se u hostesky zmínil o rezervaci a ta se na něho usmála.

"Tentokrát žádné falešné jméno?" tiše jsem se zeptala, zatímco jsme ji následovali téměř prázdnou

restaurací. Sarkasticky jsem si pomyslela, na co bylo nutné dělat rezervaci, když tohle místo asi

není příliš vyhledávané a nebyl by zde problém sehnat volný stůl. V hlavě mě začalo blikat varovné

světýlko, že mě sem vzal pro to, aby mě vyhodil. Hosteska nás vedla dál do nitra budovy, prošli

jsme kolem toalet a kuchyně až do malé soukromé jídelny.

"Tohle místo se kdysi používalo jako soukromý úkryt pro gangstry," řekl Neil vesele, zatímco svůj

kabát podával hostesce.

Otevřela jsem si sponu pásku a začala si z kabátu rozepínat knoflíku, a na servírku jsem se

pochybovačně zadívala. "To si vymýšlí, že?"

S příjemným úsměvem pokrčila rameny. "Takhle to lidem říkáme."

Neil mi odsunul židli. Na mé tázavě zvednuté obočí jen omluvně pokynul rukama a poodsunul si

vlastní.

"Mandy by s Vámi souhlasila," řekla hosteska, zatímco nám podávala jídelní lístek - list papíru

uložený v kožených deskách ovázaných černou stuhou. Vždy, když jsem jedla v některé restauraci v

New Yorku, zahanbeně jsem vzpomínala na zalaminátované jídelníčky, které používají hospůdky v

mém rodném městě, téměř jsem v duchu slyšela, jak o mně příbuzní prohlašují, že na to nejsem dost

stavěná.

"Co bys řekla kachně?" zeptal se Neil, když zvedl oči od svého jídelního lístku. "Podávají tu skvělý

studený salát z konfitované kachny."

Měla jsem sto chutí mu říct, co má udělat. "Šli jsme sem pro to, abys mě odstřelil?"

Tentokrát odpověděl. "Ne. Nevyhodil bych tě jen kvůli tomu, že jsme se spolu vyspali. To já jsem se

sem vetřel, ty jsi v Porteras už mnohem delší dobu."

Touhle větou zmírnil napětí, které jsem od začátku cítila a tak jsem se zadívala na denní menu a tiše

zvažovala možnosti.

"Myslíš, že bys byla schopná se mnou spolupracovat?" zeptal se nenuceně, když servírka odešla s

objednávkou nápojů. Nikdy si nejsem jistá, co bych si měla objednat na obchodním obědě a tak

jsem požádala o kávu a vodu. K mému překvapení si dal to samé. Očekávala bych, že si objedná

nějaké předražené víno či něco podobného.

Uvažovala jsem nad jeho otázkou. Pro každého by bylo šílené pracovat s někým, s kým strávil

žhavou noc. "Jako asistentka? Nemyslím si, že bych to zvládla."

"To naprosto chápu." Odložil stranou menu a znovu se opřel o opěradlo židle. Jednou rukou si

pohrával se stopkou skleničky. "Abych byl upřímný, nemyslím, že by se mi dobře pracovalo s

někým, s kým jsem si užíval v posteli. Máme za sebou sexuální poměr, to je fakt." Ten rychlý

dodatek způsobil, že se mi tváře zbarvily do červena. Při pohledu na mé červenání si odkašlal.

Zachránilo mě, že přišla servírka. Objednala jsem si u ní salát s grilovanými kalamáry. Neil si

dalmoules marinières - což vyslovils precizním přízvukem.

Mohl jsi prostě říct "Dám si mušle", tiše jsem zabrblala.

Jaký je účel dnešního oběda, když si práci nezachráním? Vím, že to asi není vůči němu fér. Už se

mi omluvil za to, že mi ukradl letenku. Zdá se, že to, že si na mě hned nevzpomněl, mu bylo

skutečně líto. Dokonce to vypadá, že skutečně neměl v plánu ani to, abychom se spolu setkali v

budoucnu v práci. Pro oba z nás to byla nezvyklá situace.

Jakmile servírka odešla, Neil pokračoval. "Jak jsem říkal, nedělalo by dobrotu, abys pro mě

pracovala na místě asistentky, ale není žádný důvod, abys přestala pracovat v Porteras. Tvoji

kolegové o tobě mluví jen v dobrém a máš velké zkušenosti s prací v této společnosti. Co bys říkala

tomu, že bys byla zástupce editora kosmetiky?"

Byla jsem vděčná, že tu nabídku vyslovil už teď, protože pokud bych při tom jedla, určitě bych se

udusila. "Prosím?"

"Vím, že je velká změna, ale Gabriela tě navrhla mezi kandidáty na uvedenou pozici." Zhluboka se

napil kafe. "Nebudu na tebe tlačit, aby ses rozhodla teď hned. Kvůli tomu jsem tě na oběd

nepozval."

Gabriella napsala moje jméno na seznam? S dalšími kandidáty? To znamená, že se mi pokoušela

zachránit práci, když končila? Pokoušela jsem se zakrýt svůj vnitřní zmatek. Po tom všem mě

nominovala mezi kandidátky na zástupce editora kosmetiky? To by znamenalo velké povýšení a

šance na uplatnění svého titulu. "Dobře, oceňuji, že mi dáš trochu času na rozmyšlenou... ale pokud

to nebyl důvod pro pozvání na oběd, proč jsme sem šli?"

Opět se napůl usmál, stejně jako v mých nejintimnějších fantaziích o čase, který jsme spolu strávili.

"Abychom dohnali vzpomínky. Přece jen od té doby uplynulo už šest let."

"Aha." Dobře, poté, co jsem se nedostala do svého letadla do Tokia, protože jsi mi ukradl letenku...

Měla bych to nechat být, protože bych si tím život zase ztížila. Před šesti lety jsem udělala spoustu

blbostí, které bych už opakovat nechtěla. Teď, po šesti letech bych pravděpodobně řekla to samé.

Je zřejmé, že Neil si myslí, že to, že mi vzal letenku, byla jedna z těch stupidních věcí, na které

tenkrát neměl právo. Měla bych si dopřát ten luxus odpustit mu.

"Víš, že jsme se předtím o sobě nic nevěděli," začala jsem. Můj tón hlasu v ten moment nebyl

nepříjemný. To je pravda a nemůžeme ji ignorovat, pokud máme společně pracovat. "Takže

neexistuje žádný důvod, proč bychom se pro to měli cítit divně."

"Myslím, že to je nemožné." Zasmál se a napětí mezi námi tím náhle povolilo. Už jsem zapomněla,

že se vždy vyjadřoval tak jasně a vždycky věděl naprosto přesně, co říct, nicméně teď za maskou

jeho serióznosti byl skrytý úsměv. Kolem jeho očí se objevili mimické vrásky a v širokém úsměvu

byly vidět jeho silné bílé zuby.

Kouzlo toho okamžiku mě na chvilku přemohlo a usmála jsem se taky. A jakmile jsem začala,

nemohla jsem přestat. To byl úžasný pocit a většina mých obav z budoucnosti se vypařila.

Očekávala jsem, že mě vyhodí, a to se alespoň pro dnešek nestane. Tušila jsem, že ty věci, co se

staly, mezi mnou a Neilem způsobí mezi námi napětí, a taky se to stalo. Ale naštěstí to není konec

světa, a nejsem to jen já, na koho to působí podivně. Díky tomu jsem se trochu uklidnila.

"Ach, Sophie." Zavrtěl hlavou a jeho úsměv trochu pobledl. "Hodně jsem o tom přemýšlel.

Zachoval jsem se jako hajzl."

"Nebo spíš Leif se zachoval jako hajzl," dodala jsem a sama jsem byla překvapená tím, že to znělo

spíš jako hravé škádlení, než naštvaná nadávka.

"Na svou obranu můžu říct, že Leif je moje prostřední jméno. Jen tak jsem si ho nevymyslel."

Pohled jeho zelených očí se setkal s mým a tentokrát jsem při něm necítila nutkání uhnout očima.

Tišším hlasem se zeptal: "Skutečně jsem ti zkazil život? Tím jak jsem ti vzal ty letenky?"

Ne, to ne. Změnil mi ho k lepšímu, ale to mu nechci říkat. Mohlo by to vyznít, jako bych ho za to

chtěla omlouvat. "Měla jsem možnost volby. Nechal jsi mi dostatek peněz. Mohla jsem počkat na

další letadlo, ale neudělala jsem to. Místo toho jsem si koupila letenku do New Yorku. Byla to moje

volba."

"A nelituješ toho?" opatrně se zeptal.

Pokrčila jsem rameny. "Ráda bych věděla, jakou cestou by se býval můj život odvíjel dál, ale teď

jsem šťastná za to, čím jsem se stala.

"Dobře." Odmlčel se. "Přemýšlel jsem o tom, co by se stalo, kdybych se zachoval jinak."

V ústech mi vyschlo. Jeho slova mě zaskočila. Myslel tím, co by se stalo mezi námi? Kdybychom

dál letěli spolu? Že by včerejší události byly pro nás mnohem jednodušší, pokud bych s ním strávila

v Japonsku nějaký čas?

"Budu upřímný."

Ta slova absolutně nesnáším, zvlášť když je lidé používají jako frázi a Neil v tomto směru nebyl

žádná výjimka. Ta slova mi vždy naznačují, že to, co člověk doposud řekl, byla lež a neměla bych

brát vážně ani to, co řekne potom. A to mi přišlo líto, protože jsem skutečně, opravdu skutečně

chtěla věřit všemu, co mi řekne.

"Často jsem litoval toho, jak jsme se rozešli. A přemýšlel jsem o tom, co by se stalo, pokud bychom

zůstali v kontaktu." Jeho ústa se zvlnila a na čele se mu objevily další vrásky. "Když jsem jel na

letiště, málem jsem tenkrát řekl řidiči, aby to otočil a vrátil se pro tebe. A pak u odletové brány jsem

pořád doufal, že... sám nevím v co. Že se něco stane. Třeba že bude let znovu přeložen. Málem jsem

nenastoupil. Ale v tu chvíli jsem věděl, že je už pozdě cokoli změnit. Od chvíle, kdy jsem odešel z

hotelového pokoje, šlo všechno do háje. Kdyby se dal vrátit čas, přísahám, že bych se zachoval

jinak."

Bylo to šílené, jak nostalgické vzpomínky mohou ublížit, jak mohou být tak kruté. Cítila jsem, jak

mi srdce praská. Samozřejmě, představovala jsem si, jak by to dál pokračovalo, pokud bychom

letěli stejným letadlem. Možná bychom se v Tokiu opět potkali. Jinými slovy možná by to mohlo

pokračovat a skončilo ...a žili šťastně až do smrti. S ohledem na to, že on o tom taky uvažoval, mě

bolelo jen na to pomyslet.

Což bylo absurdní, jak jsem si připomněla. Strávila jsem s ním méně než dvacetčtyři hodin. Láska

na první pohled neexistuje. V hloubi duši jsem si, ale tu představu stále uchovávala a i když jsem

věděla, že to nebyl žádný vážný vztah, stále mě to bolelo.

"Jsi v pořádku?" zeptal se a upřeně se na mě zadíval svými temnýma očima.

Přikývla jsem a napila se vody, abych z krku dostala velký knedlík, co se mi tam vytvořil.

Postavila jsem skleničku zpět na stůl a s nucenou veselostí podotkla. "Není to podivné, že jsme se

zase potkali?"

V okamžiku, kdy jsem to řekla, jsem si uvědomila nechtěný skrytý výraz těch slov. Jako bych tím

naznačovala, že je to osud nebo něco takového.

Zvedl obočí a nervózně těkal očima tam a zpět, jako by spatřil něco zajímavého někde jinde "Ano,

no, nemůžu... se s tebou zaplést. Nebo s kýmkoli jiným, abych řekl pravdu. Procházím právě dost

ošklivým rozvodem."

"Nebyla jsem -" zarazila jsem se. Než se dál hrabat v minulosti, bude lepší jít dál. "Neměla bych o

nic z toho zájem."

"Skutečně?" Měla jsem pocit, že jsem v jeho hlase slyšela zklamání? "Chodila jsi potom s někým?"

"S nikým nechodím." Ráda bych ho nechala podusit se ve vlastní šťávě, ale přišlo mi to nečestné a

příčilo se mi to. "Pravdou je, že jsem nikdy nepotkala nikoho, kdo... by se ti vyrovnal."

Ta věta způsobila, že se Neil Elwood - miliardář, nakladatel a podnikatel, rozchechtal. Byl to ten

nejkouzelnější chlapecký smích, který jsem nikdy neslyšela od nikoho staršího dvaceti let. Stejně

tak jako teď, kdysi mě naprosto uchvátil.

Měla jsem teď dvě možnosti: buď se zachovat se jako blázen, nebo pokračovat v upřímnosti.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se vrátit rozhovor do vážnějšího tónu. "Podívej, bude to znít...

Nechci, aby bylo mezi námi něco vážného. Ani ty to nechceš. Nicméně navzájem se přitahujeme a

teď, když jsme se ocitli v této situaci. Možná bychom se mohli, pokud budeme chtít…můžeme se

spolu příležitostně vídat, aniž bychom si navzájem ubližovali?"

Na chvíli jsem se zarazila. Zamyslela jsem se nad tím, co jsem řekla, a uvědomila si, že už to nikdy

nechci znovu zažít. Co to dělám? Vždyť svému šéfovi dávám nemravné návrhy.

Připomněla jsem si, jak jsem před šesti lety seděla na zadním sedadle v taxíku, na sobě džíny a on

měl ruku přehozenou přes moje stehna a hlubokým hlasem mi říkal: "Vše, co si budeš přát."

Přestala jsem vzpomínat a zadívala jsem do Neilových nádherně zelených očí a snažila se vytušit,

na to co myslí.

"Sophie, jsem tvým šéfem." Srdce mi vynechalo, ale on pak pokračoval. "Museli bychom být... v

kanceláři hodně diskrétní."

"Naprosto jasné. Dalo mi dost práce, abych se dostala tam, kde jsem." Zamračila jsem se. "Snad si

nemyslíš, že bych se na nás snažila upozornit? Nejsem blbá."

Krátce se na mě zmateně podíval a potom řekl. "Máš pravdu. Omlouvám se. Pořád tě vidím jako tu

mladou impulzivní ženu z letiště. Kolik ti mohlo tenkrát být? Kolem pětadvaceti?"

Oh, jo.

Odkašlala jsem. "K tomu tématu, trochu jsem o svém věku mlžila."

Oči se mu zúžily. "Mlžila jsi?"

"Jo. Na NewYorkskou univerzitu jsem nenastupovala do postgraduálního programu." Vypadal, že

začíná být naštvaný. Skutečně naštvaný. "Nebylo mi pětadvacet. Bylo mi osmnáct."

"Osmnáct? Skutečně?" Jeho obvykle plynulé vyjadřování bylo náhle strojené, nervózní a výrazně

vyšší než dřív. "To znamená, že teď je ti čtyřiadvacet -"

"Dvacet čtyři," řekla jsem v ten samý okamžik. "To není problém, nebo ano?"

Neilovi bylo tenkrát čtyřicet dva. Už tenkrát měl narážky na náš věkový rozdíl a to bylo tenkrát

méně než dvacet let.

Vypadlo z něj několik nesrozumitelných zvuků, jako by měl problém cokoli říct, potom se odmlčel

a vzpamatoval. "To je hodně velký problém"

"Aha." Kdy už konečně přinesou naše jídlo. Jak rychle bych ho dokázala sníst a odejít odsud?

"Víš..." Rychle se nevěřícně zasmál. "Jsi stejně stará jako moje dcera."