„Rome, jsme
tady,“ slyšel jsem Ally říct ze sedadla vedle mě, když burácející motor dospěl
až k zastavení. Nejdříve jsem byl dezorientovaný, ale pak jsem si
vzpomněl… na všechno a ta nesnesitelná bolest, která ustoupila na krátkou dobu
během spánku, bodla zpět pomstychtivě do mé hrudi.
Zhluboka
jsem se nadechl a otevřel dveře spolujezdce, usmál jsem se na tetu Alitu, která
běžela z malého venkovského domu, ruce rozpažené, slzy jí stékaly po tváři
a volala, „Rome, můj Rome! Je mi to líto, je mi líto!“
Narazila
proti mé hrudi a stiskla ruce kolem mého pasu, moje malá španělská teta mi
brečela do trička. Knedlík v mém krku se rozšířil s její obrovskou
náklonností. Bylo to, jaká by měla matka být – pečující, ochraňující, milující
– a to mi rozřezalo srdce ještě víc. I
když nebylo narozené, Molly byla všechny tyhle věci pro naše dítě.
Teta Alita
se odtáhla a zeptala se, „Můj drahoušku, jsi v pořádku?“ s jejím
těžkým přízvukem. „Ó pane! Taková tragédie. Kéž Pán srazí tvé rodiče za takovou
krutost!“
Strejda
vyšel na malou verandu, přitáhl mou pozornost, soucitné zamračení na jeho tváři
– tváři, která vypadala příliš podobně mému otci, než aby přinesla útěchu.
„Mami, nech
ho být,“ řekla Ally, přetočila oči mým směrem a vedla matku pryč směrem do
domu.
S hlubokým
povzdechem jsem šel ke strýci, ztuhl jsem, když položil své ruce na moje
ramena. Okamžitě zvedl dlaně do vzduchu. „Omlouvám se, synu. Zapomněl jsem, jak
moc vypadáme, tvůj otec a já, podobně.“
„Ne, je to
dobrý. Jen nemám rád, když se mě lidé dotýkají, to je všechno. A jo, to jak moc
vypadáš jako on, je tentokrát zlověstné.“
Strejda Gabe
se smutně usmál. „Ačkoliv nic víc nemáme podobného, doufám?“ Položil ruku na
můj zátylek a přitáhl si mě blíž. „Ten muž je ďábel, Rome. Vím, že není dobrý
muž. Sakra, i když vyrůstal, byl osel, ale oba dva, tvoje máma a táta, co
udělali v poslední době… No, nikdy bych nevěřil, že jsou schopný takového
chování.“
Zasmál jsem
se bez pobavení a řekl jsem, „Jo, jsem si jistý, že rodina Charlese Mansona si
myslela o něm to samé. Někteří lidé se prostě narodí, aby byli zlí, a nikdo je
nemůže zastavit.“
Oči strejdy
Gaba se zaleskly, ztrápený výraz se objevil na jeho obličeji. „Měl jsem pro
tebe udělat víc, vzít tě pryč od toho všeho… bojovat za tebe tvrději. Nechal
jsem tě v koncích.“ V jeho dýchání byla přestávka, než zašeptal, „Tak
moc jsem tě zklamal, synu.“
Přesunul
jsem se z jeho objetí a odpověděl jsem, „Ne, ty ne. Moji bastardi rodiče
mě protáhli těmahle sračkama, všichni jsou zodpovědní za svoje činy. Ale nikdo
jiný není na vině, jen oni. Z důvodů, které znají jen oni, nacházejí
radost v ničení lidí, lidí, kteří by je milovali.“ Oči strejdy Gaba se
zalily, dal ruce kolem mých ramen a vedl mě do malého domu, prozrazujíc mi,
„No, vypadá to, že je možná karma zachytí na dlouhou dobu.“
Naprosto
jsem se zastavil a zeptal se rychle, „O čem to mluvíš?“
Šel směrem
do předního pokoje, ukázal na TV. „Je to ve všech zprávách. Sakra, je to
všude…“
S bušícím
srdcem jsem se hnal do místnosti, kde Ally a teta, které už seděly na gauči,
měly přilepené oči na obrazovce.
Ally se
chystala něco říct, ale obrázky ve zprávách mě téměř srazily na kolena a
zůstala zticha.
Mimořádné zprávy: Přítelkyně hvězdného QB
Tidů potratila uprostřed skandálu praní špinavých peněz Princeových
Moje
vyčerpaná mysl závodila, aby pobrala všechny obrazy. Ukazovali Molly na
nosítkách, když jí dávali do zadní části sanitky, se mnou, pevně jí držící za
ruku, její šaty a můj bílý oblek pokrytý krví.
Reportér
mluvil o hloubce incidentu a spojitosti příběhu s tím, jak moje máma napadla
Molly v nemocnici a jak byla zatčená za napadení. Dále, náhled zítřejších
novin pokryl obrazovku, s tím samým zasraným obrázkem, a moderátor začal
mluvit o noci výroční večeře a o tom, jak Molly později potratila. Rozzuřilo
mě, že ani nezmínili nic o tom, jak změnila můj zasraný život, jak byla
brutálně okradena o to, aby se stala nejlepší zasranou matkou na Zemi, a jak
byla pro mě nejdůležitější osobou na světě.
Další obraz
byl mého otce v poutech, jak ho vyvádějí z jeho domu. Obvyklý
arogantní úšklebek byl na jeho obličeji, nezměnil se, když ho policie dávala do
policejního vozu.
Kamera
přepnula zpátky k moderátorovi, který začal probírat obrovské množství
peněz, který táta zpronevěřil ze své vlastní společnosti, aby zakryl něco, co
vypadalo jako nějaká zkorumpovaná investice v zahraničí. Domnívali se, že
táta dlužil pochybným lidem spoustu peněz, a že odvedl v posledním roce
jeho podíl na zisku z Prince Oil -
jediný zbývající podíl patřil Martinu Blairovi, který ještě neučinil
prohlášení.
A pak mi to
došlo. Manželství. Moje domluvené manželství se Shelly jim mělo, podle dohody
mezi nimi dvěma, dát přístup k penězům Martina Blaira.
Ten bastard!
Král Alabamy by byl bez toho bez peněz… zruinovaný.
Peníze.
Vždycky to bylo o zasraných penězích!
Spustil jsem
se na nohy, udělal jsem pohyb ke dveřím, ale ruka na mém rameni mě zadržela
zpátky. Snažil jsem se dostat pryč.
„Woah! Rome,
uklidni se, synu!“ Protestoval strejda
Gabe, couvajíc zpátky. Ally a teta Alita měly oči rozšířené a nervózní, jak mě
sledovaly rozpadat se.
Sevřel jsem
si v hněvu vlasy, vydal jsem hlasitý výkřik a opustil místnost, omlouvajíc
se pořád znova a znova. „Je mi líto, je mi líto … já jen… musím se odtud
dostat… potřebuju vzduch…“
Vyřítil jsem
se do chladné noci, kopal jsem do čehokoliv v mé cestě: do grilu, křesel,
Kriste, do každé rostliny v květináči, kterou jsem mohl vidět, a vrazil
jsem levou pěstí proti velké kamenné zdi obklopující dvůr, znecitlivělá kůže se
mi roztrhla při nárazu.
Všechny
sračky, kterými jsem byl protažený v tomhle roce, byly, protože byl můj
táta v dluzích až po jeho zasrané uši? Moje holka a nenarozený andílek
byli zničeni, protože byli moji zasraní rodiče chamtiví! Nemohl jsem to už dál
snést! Nemohl jsem už snést další bolest nebo zklamání. Topil jsem se, topil
jsem se v zasraném utrpení.
Hodil jsem
sebou na zahradní křeslo a vytáhnul jsem telefon. Molly by měla být ještě pořád
ve vzduchu, když letěla co nejdál ode mě a pádu říše Princeových, ale musel
jsem jí zavolat. Potřeboval jsem slyšet její hlas, byla to jediná věc, kromě
jejího doteku, která mě uklidňovala.
Vytočil jsem
její číslo a srdce mi poskočilo, když začala okamžitě hrát její hlasová zpráva:
Ahoj! Dovolali jste se Molly. Promiňte,
nemůžu právě teď zvednout telefon, ale když necháte vaše jméno a telefon po
zaznění tónu, zavolám vám nazpátek, jakmile budu moct.
Ukončil jsem
hovor a vytočil číslo znova… a znova… spustil jsem hlavu a srdce mi pukalo
s každým anglickým přízvukem, „Ahoj!“ Po páté, co jsem nechal přehrát
zprávu, jsem konečně promluvil:
„Mol! Je tu příběh v novinách. Je o nás…o ztrátě našeho andílka. Kriste,
Mol, je tu tvá fotka. Láme mi to srdce a ty nikde nejsi. Máma byla zatčená za
napadení, táta byl zatčený za zpronevěření peněz. Prosím, zavolej mi. Řekni mi,
kde jsi. Je to všechno v prdeli. Zblázním se bez tebe. Miluji tě. Vrať se
ke mně.“
Zavěsil
jsem, až když linka ohluchla, pak jsem podlehl vší té bolesti, která mě trhala,
a už jsem to dál nebyl schopný odvrátit pryč, nechal jsem vyjít drásající
vzlyky. Nemohl jsem dýchat, nemohl jsem zastavit třesení mého těla. Úplně jsem
se rozpadal.
O několik
vteřin později jsem ucítil paži, která se mi obalila kolem ramen, a automaticky
jsem sebou trhnul a pohnul se nahoru. Silná paže mě zatlačila, abych zůstal
sedět a když jsem vzhlédl přes spadnuté vlasy a rozmazané oči, strejda Gabe mě
přitáhl ke své hrudi a konejšivě hladil hlavu: „Je to v pořádku, synu,
nech to všechno vyjít. Nebojuj s tím.“
Poddal jsem
se a přijímal útěchu z jeho podpory, sevřel jsem ho za tričko a svěřil se,
„Nemůžu už to dál dělat. Nemůžu být bez ní. Co mám dělat? Co když se ke mně
nikdy nevrátí?“
Strejda se
napjal a odpověděl chraplavým hlasem, „Shh, synu. Bude to v pořádku. Nic
z toho není tvá chyba. Ztrátu svého dítěte bys neměl brát na své svědomí.“
Vztek se
roztavil v mých žilách a vyštěknul jsem, „Ačkoliv bylo to tak. Byla to
moje chyba!“ Moje tvář byla mokrá z příliš mnoha slz, vzdal jsem se
posledního odporu, zhroutil jsem se a zdrceně řekl, „Každý mě opouští. Nikdo ve
mně nikdy nemá víru. Nikdy nejsem dost… Nikdy nejsem kurva dost… Co je to, co
každého nutí mě opouštět…? Co je to, že je to nutí nemilovat mě dost na to, aby
mě také zachránili?“ Strejda upevnil svoje sevření a pak se přesunul přede mě,
aby mě vzal za tváře.
„Jsi dost!
Není to tvoje chyba, slyšíš mě?“
Potřásl jsem
nesouhlasně hlavou a zavřel oči, ale zasraný proud slz prostě nepřestával…
vztek a smutek byly jediné emoce, které mi zbyly.
Ďakujem
OdpovědětVymazat