Přítomnost…
„Bože můj,
Rome,“ zašeptala Ally, utírajíc si oči. „Vůbec jsem nevěděla … nikdy jsem si
neuvědomila, že jste v tom byli oba dva tak hluboko. Jak moc jste
znamenali jeden pro druhého. Zachránili jeden druhého.“
„Jo,“
zaskřehotal jsem. „Teď už to víš.“ Otočil jsem se k Ally, která se rozhlížela
po místnosti, v obavách si kousala ret. „Potřebujeme jí najít, Al. Co když
udělá něco hloupého? Nemyslí jasně. Nemyslela jasně už dny.“
Její ruka mě
náhle poplácala po rameni a ukázala na zeď. „Rome, podívej se na datum na
Mollynim kalendáři.“
„Let do
Heathrow. Presentace v Oxfordu,“ četl jsem nahlas.
Do prdele.
Odjela zpátky do Anglie na presentaci, na které pracovala. Samozřejmě.
Profesorka Rossová byla ta osoba v autě před nemocnicí. Ale let už byl
dávno pryč. Ona byla dávno pryč.
Okamžitě jsem
vyskočil z postele a plánoval další krok.
„Kam jdeš?“
zeptala se Ally zběsile.
„Do Oxfordu.
Potřebuju ji dostat zpět.“ Allyina ruka popadla mou paži. „Nemůžeš, Rome! Co
mistrovství? Ohrozil bys draft. Nemůžeš prostě odejít. Je to celá tvoje
budoucnost, o čem teď mluvíme!“
Vypustil
jsem hrdelní výkřik a udeřil rukou do vrcholu Mollyných zásuvek, sledoval jsem,
jak všechny její blbosti padaly na zem, pak jsem se ještě jednou otočil čelem
k Ally. „Ne, to se pleteš! Molly je můj zasraný život, moje zasraná
budoucnost! A právě teď je na letišti v Heatrow, zatraceně uvnitř umírá
kvůli mně, kvůli mojí psycho mámě! Seru na mistrovství!“
Po prvé
v našich životech jsem mohl vidět, že jsem Ally vyděsil, mohl jsem to
vidět v jejím zbledlém obličeji, její obvykle olivová pleť byla bílá
šokem.
Hrábl jsem
si do vlasů a padl jsem zadkem na okraj nočního stolku. „Do hajzlu, Al.
Omlouvám se. Tak moc se omlouvám… Jsem prostě mimo. Nevím, co mám sakra dělat.“
Nebylo to dobré, slzy, s kterými jsem bojoval, se valily ven. Ramena se mi
třásla a zabořil jsem obličej do dlaní.
Allyiny paže
mě objaly, když jsem to nechal všechno vyjít ven. „Tady je, co si myslím,
Rome.“ Odmlčela se, čekala, až jí odpovím, ale nemohl jsem. „Říkám, že bychom
teď měli odtud jít a jet k mé rodině do Birminghamu. Stejně jsme
plánovali, že tam na pár dní o vánocích pojedeme.“ Ztuhl jsem a chystal se
dohadovat, ale pokračovala. „Dej Molly nějaký čas. Vrátí se. Já vím, že ano.
Nikdy jsem neviděla pár jako vás dva. Jste spolu perfektní. Jen jí nech všechno
vstřebat. Je citlivá, potřebuje se z toho uzdravit. Zavolej trenérovi.
Řekni mu, že musíš na několik dní pryč, pak se vrať na trénink a vyhraj
mistrovství. Pokud se stále nevrátí, pak něco udělej. Sakra, já poletím do
Anglie s tebou, když to bude potřeba.“
Věděl jsem,
že měla pravdu, ale dokonce i den strávený zvlášť od mé holky, bez toho, abych
slyšel její hlas, mě zabíjel.
Kurva. Jak
se to všechno mohlo tak zkazit?
Nemohl jsem
si pomoct, ale myslel jsem na svoje rodiče a na to, co udělali. Roky a roky
jejich týrání mi proběhly před očima a nenáviděl jsem sám sebe, že jsem nikdy
nebojoval nazpátek. Chtěl jsem jim ublížit, tak jako ublížili mě, ublížili Mol…
kurva našemu dítěti! Cítil jsem dlaně, jako by byly v ohni a ruce se mi
stočily do pěstí.
„Rome?“
řekla Ally nervózně.
„Nemůžu
jet!“ zakřičel jsem, Ally radši ustoupila dozadu do pokoje. „Musím najít moje
rodiče. Musí být zodpovědní za to, co udělali!“
„A kde budeš
hledat?“
„Nevím.
Všude. Jen prostě nemůžu nic nedělat. Všechno mi vzali… Všechno!“
Ally se
přesunula přímo přede mě, panika byla vidět ve všech jejích rysech. „Rome,
rozumím tvojí potřebě po spravedlnosti, opravdu rozumím, ale mysli logicky.
Nech dělat policii jejich práci. Najdou je a vypořádají se s nimi správným
způsobem.“
„Al…“
zašeptal jsem, neschopný najít svůj hlas.
„Slib mi to.
Nenech je znova zničit tvůj život. Půjdeš po nich a skončíš v problémech.
Znám tě, Rome, ztratíš nervy.“
„Do hajzlu,
Al!“ stěžoval jsem si, ale nechal jsem klesnout ramena a neochotně přikývl
hlavou. „Ok, pojedeme do Birminghamu, ale … pojďme hned, než si to rozmyslím.“
Ally mi opatrně položila ruku na rameno. „Zabalíme si naše tašky a vydáme se
rovnou na cestu. Budu řídit.“
Stál jsem
otupěle a neochotně opouštěl pokoj Molly, následoval jsem Ally do jejího
pokoje, zatímco si dávala dohromady svoje věci.
Kdekoliv
jsem stál, cítil jsem, že se dusím, takže jsem vyšel na balkón, abych mohl
přemýšlet. Byl to špatný výběr, bylo to tady venku, kde jsme si Moll a já
opravdu padli do oka. Byl to začátek nás.
Přibližně po
deseti minutách se ozvalo panické zaklepání na dveře a Lexi a Cass vběhly
dovnitř, jejich obličeje poklesly, když mě uviděly stát venku, dívajíc se
bezvýrazně.
„Ahoj, Rome.
Omlouváme se. Nevěděly jsme, že tu budeš,“ řekla Lexi. Neodpověděl jsem, jen
jsem se otočil pryč, abych se znova díval na stromy.
„Kde je
Moll?“ šeptala Cass, snažila se být diskrétní, ale její silný texaský přízvuk
zněl jako siréna ve ztichlém pokoji.
„Pryč,“
zašeptala Ally nazpátek, což způsobilo, že se mi napnuly všechny svaly.
„Ježiši!
Pryč kde?“ zeptala se Cass, její vlastní vztek prosakoval skrz slova. „Kdekoliv
to je, musíme jít a dostat jí zpátky! Hned!“
„Příliš
pozdě, Cass. Vypadá to, že se vrátila do Oxfordu, chytila let odsud na začátku
večera, odjela s profesorkou Rossovou,“ informovala jí Ally a poprvé téhle
noci jsem slyšel, jak z ní pronikl její vlastní smutek.
Někdo
popotáhl a pak to přerušil Lexin jemný, zlomený hlas, „Chudák Molly, jak se
musí cítit? Chci jí zpátky, kde má přátele. Chci jí držet, utišit jí a říct jí,
že všechno bude v pořádku. Žádné překvapení, že odešla. Jak očekává, že se
vyrovná se vším, co se stalo?“
„Se mnou!“
zakřičel jsem, téměř mimoděk, a prudce jsem se otočil, abych čelil tvářím
našich zděšených přátel. Lexiin černý, těžký make-up rozmazaný po její tváři,
spodní ret se jí chvěl, když se na mě dívala, oči dokořán.
„Omlouvám
se, Rome, já-“
„Ona má mě!“
zakřičel jsem znova a blížil se zuřivě k nim. Ally se posunula přede mě,
snažila se mě zastavit rukou položenou na mé hrudi. Odstrčil jsem jí na stranu
a křičel přes její rameno. „Měli jsme se přes ty všechny sračky dostat
společně! Slibovala mi to, znova a znova! Jsem na ní tak zasraně naštvanej! Vy
všichni tu stojíte a brečíte, ale ona utekla také od vás. Opustila nás všechny!
Je jí skoro dvacet jedna let a pořád utíká, když jde kurva do tuhého! Měla tu
zasraně zůstat a dostat se přes smrt
našeho dítěte se mnou!“ Lexi a Cass stály zakořeněné na místě, slzy jim
proudily po tváři.
Ve
skutečnosti jsem pocítil jakési zdání viny, když jsem viděl Cass změněnou na
brečící nepořádek. Ale vztek mě držel, uvízl jsem v zasraném předpeklí,
neschopný vidět za svůj vlastní žal.
Dveře se
rozlétly a vstoupili Jimmy-Don a Austin. Austin se na mě zadíval, když
Jimmy-Don objal Cass, a zmateně svraštil obočí, když zaregistroval tu scénu.
Austin si přitáhl Lexi vedle něj, vzal její tvář do dlaní. Pak se otočil, aby
se podíval na mě, ústa sevřená. Byl taky na mě naštvanej?
Perfektní.
„Rome,
potřebuješ se sakra uklidnit a přestat se utrhovat se na holky,“ řekl Austin
klidně, ale mohl jsem slyšet velkou výhrůžku v jeho hlase.
„Jdi do
prdele, Austine. Nemáš ponětí, čím si procházím,“ vyštěknul jsem, pohnul jsem
se k odchodu.
Jeho už tak
tmavé oči vypadaly ještě víc černěji a popadl mě za paži. Podíval jsem se dolů
na jeho ruku obalenou kolem mého bicepsu a zatnul jsem čelist.
Austin mě
sledoval, zavrávoral dozadu, ale zasyčel, „ Máš pravdu, nemám, nikdo
z nás, ale nebuď nasranej na Lexi kvůli tomu, že tě Molly opustila, jo?“
To způsobilo, že jsem se zastavil a Lexi sklonila hlavu v rozpacích, aby
zabránila mému pohledu.
Cokoliv.
Nemohl bych vsadit mizerný zadek na to, co se mezi těma dvěma právě teď děje.
Trhnutím
jsem uvolnil svojí ruku, podíval se na Ally a zeptal se, „Jsi připravená?“
Přikývla
vyčerpaně a oslovila zbytek našich přátel. „Jedeme předčasně k mámě a
tátovi. Mějte všichni pěkné vánoce a uvidíme se, až se vrátíme.“ Každou osobu
pevně objala, ale já jsem se prostě protlačil kolem nich ke dveřím – nebyl jsem
zrovna plný vánočního veselí.
Pevná ruka
přistála na mém rameni.
Austin.
„Jsi
v pořádku, chlape?“ zeptal se, už dál nebyl naštvaný, jen si dělal
starosti.
Do prdele.
Tohle byl Austin. Můj nejlepší zatracený přítel. Ochabnul jsem a zavrtěl hlavou
ne.
„Vrátí se
zpátky,“ ujistil mě.
Střetl jsem
se s jeho pohledem, pak s Cass a Lexi.
„Podívejte,
ohledně toho předtím -“
Austin
sevřel můj obličej oběma rukama, přerušil mě uprostřed věty. „Neomlouvej se.
Jen se odsud sakra dostaň a dej si dohromady svoje sračky. Získáme zpátky mistrovský
titul a potřebujeme tě ve vrcholové formě.“ Umístil typický sicilský polibek na
moje čelo.
Ustoupil
jsem dozadu, seběhl schodiště, minul všechny Molliny sestry ze spolku, které se
na mě soucitně dívaly, a vyběhl ven na svěží zimní vzduch, zamířil jsem rovnou
k Mustangu.
Ally mě
následovala o sekundu později a v tichosti jsme jeli k mému domu
bratrstva, posbíral jsem nějaké oblečení, zavolal trenérovi a vydali jsme se na
cestu.
Destinace:
Birmingham.
Ďakujem
OdpovědětVymazat