Po několika
hodinách a hloupém množství kávy sálová sestra, která měla na sobě růžovou
uniformu, vstoupila do místnosti a ztuhnul jsem, zadržel jsem dech, když se
moje srdce snažilo vypořádat se strachem, který dusil moje tělo.
„Rome?“
zeptala se sestra, když prohledávala místnost. Vstal jsem a přesunula se ke
mně.
„Slečna
Shakespearová je po operaci a je stabilní na JIP. Byli jsme schopni spravit
protržení žaludku, které utrpěla, a dali jí transfuzi krve, abychom nahradili
krev, kterou ztratila při potratu.“
„Můžu jí
vidět?“ zeptal jsem se zoufale. Potřeboval jsem tam být, až se probudí.
„Brzo. Pošlu
někoho, aby Vás vyzvednul.“
Poté, co
sestra odešla, jsem se svezl zpátky do křesla a slyšel výdechy úlevy, které
vycházely od mých přátel.
„Bude
v pořádku, Rome,“ řekla Ally s jistotou, snažíc se ze všech sil, aby
byla pozitivní.
Pomalu jsem
přikývl a odpověděl, „Její tělo se může vyléčit, to jistě. Ale pořád jí musím
říct, že jsme ztratili naše dítě, a už teď ti můžu říct, že bude cokoliv jiného
jen ne v pořádku.“
Znova se
rozhostilo ticho.
Když jsem
vstoupil do malého soukromého nemocničního pokoje, musel jsem se přichytit
zárubně, abych se zastavil od toho, abych padl na kolena. Trubičky a drátky vycházely
z její bledé kůže, hluboké, temné stíny jí visely pod očima a vypadala tak
malá a zlomená, zaplavená pod hromadou bílé látky.
Zaměřil jsem
se na pravidelný tlukot srdce z monitoru, abych ovládnul svoje dýchání, a
pomalu jsem se posunul k posteli, políbil jsem Molly na chladnou tvář a
přitáhl si židli vedle ní, držel jsem její ruku v mé a začal jsem čekat,
až se probudí.
Musel jsem
usnout, protože mě probudila ruka, která mi projela skrz vlasy. Přesvědčený, že
jsem snil, jsem se polekal, když se zmatené zlaté oči zaměřily na mě a Mollyna
slabá ruka klesla k jejímu břichu.
„Romeo?
Je…Je…?“
Věděl jsem,
na co se ptala, ale můj hlas byl pryč kvůli žalu, takže jsem jednoduše přikývl,
sledoval jsem, jak se jí na krásné, bledé tváři usadila naprostá zasraná agónie
a slzy jí začaly téct z očí.
Po dnech
postrádání mojí holky jsem jí potřeboval, abychom sdíleli náš žal spolu.
Naklonil jsem se, držel jsem její tělo bez dítěte ve svém náručí a zašeptal
jsem,
„Tak moc se
omlouvám…Je to všechno moje chyba.“
Ale Molly
byla Molly a nechtěla o tom nic slyšet a táhla mě na matraci vedle ní,
ujišťovala mě, že tu nebylo nic, co jsem mohl udělat, když jsem jí řekl, že
jsem jí zklamal. Vysvětloval jsem jí, co se stalo – vzkaz, Shelly, moje máma,
všechno – a s každou větou se vzdalovala čím dál víc.
Během
několika příštích dní se Molly postupně uzavřela do sebe. Nejedla, stěží
promluvila, a když nespala, zírala slepě na strop, ignorovala mě, ignorovala
naše přátele.
Lidi se za
ní chodili podívat, snažili se jí ze všech sil rozveselit, ale ustarané pohledy
přicházející mým směrem mi dávaly poznat, že věděli, že byla ve zkurvené
depresi. Nevěděl jsem, co sakra dělat, abych jí z toho vytáhl ven.
Nemohl jsem
to vydržet, den za dnem být v té zasrané nemocnici, sledující Molly
propadat zoufalství, sledovat, jak se hodiny mění v dny a moje holka
nechávala smutek trhat jí na kusy zevnitř. Takže když přišel doktor, a řekl
nám, že Molly byla propuštěná, byl jsem tak zatraceně šťastný, myslel jsem si,
že jakmile budeme pryč z uvěznění v nemocničním pokoji, začne to
překonávat, začne mi pomáhat překonat to také.
Byl jsem
zaneprázdněný balením její tašky, když mi na telefon přišla zpráva.
Trenér: Rome, nenávidím, že tě o to teď
musím žádat, ale opravdu tě dnes večer potřebuji na akci. Nemusíš chodit
nadlouho, ale potřebuju, abys tady byl kvůli týmu, kvůli tisku.
Povzdechl
jsem si a sevřel nos, vnitřně jsem zaklel. Trenér byl v poslední době
skvělý, ale skutečnost byla, že fotbal se za nikoho nepostaví a ztráta našeho
dítěte nezmění fakt, že mistrovství bylo hned za rohem.
„Co je to?“
zeptala se Moll z postele.
Otočil jsem
se a uviděl, jak se na mě dívá s obvyklou lhostejností a odpověděl jsem,
„To je trenér. Potřebuje mě, abych se zúčastnil charitativní akce na stadionu
dneska večer. Vynechal jsem spoustu přípravných her a potřebuje QB, aby se tam
ukázal, že jsem s týmem všemi způsoby až do mistrovství.“
„Pak jdi.“
Znehybněl jsem a upustil tašku na zem. „Nemůžu tě takhle
opustit.“
„Ano, můžeš.
Stejně jsem unavená. Potřebuji spát.“
Vztek
prosákl do mých svalů. Skončil jsem už s tím zasraným podvodníkem ležícím
na posteli, předstírajíc, že je to moje holka. Sotva jsem jí poznával. Chtěl
jsem starou Molly zpátky.
Tu, která se
se mnou smála, která dělala všechno lepším … tu, která mě zatraceně milovala.
Zvládal jsem sám několik posledních dní, potlačujíc svůj zármutek, abych jí
pomohl dostat se přes ten její, ale nemohl jsem to už kurva dělat dál. Ztrácel
jsem schopnost udržet svůj vztek na uzdě a rozmáchl jsem se pěstí proti zdi.
„Proboha,
Mol! Jak můžeš být unavená? Spala jsi celé dny, nedělala jsi nic jiného! Chápu,
že jsi měla operaci, ale doktor říkal, že by ses teď měla cítit mnohem lépe.
Libuješ si v tom, Shakespearová. Potřebuješ se z toho sakra vyhrabat!
Snažil jsem se, snažil jsem se být trpělivý, ale dost je dost! Také jsem
ztratil dítě, nejen ty, ale vypnula jsi mě a chováš se, jako bych byl pro tebe
cizinec. Byl jsem táta, proboha! Nezvládnu to sám. Mám toho tolik na přemýšlení
– ty jsi takováhle, musím vést tým na mistrovství, naděje celého státu na mou
hlavu. Potřebuji, abys mi pomohla, Mol, ne aby ses utápěla ve vlastním
zkurveném utrpení. Kdo podpoří mě? Taky truchlím!“
Její oči bez
života se na mě ohlédly, nevidomě, a chopilo se mě čiré zoufalství, když jsem
udeřil do postele, všechna jemnost pryč. Přitiskl jsem rty k jejím,
agresivně, hrubě, tak jak jsme to obvykle dělali. Ale její rty se nepohybovaly.
Bylo to jako líbat zasranou mrtvolu.
Byl jsem
vyděšený.
Když jsem jí
uviděl na podlaze, pokrytou krví na místě mých rodičů, řekl bych, že jsem byl
vyděšený.
Když jsem
věděl, že jsem jí musel říct, že naše dítě umřelo, byl jsem vyděšený, ale
strach o holku, kterou jsem miloval, holku, která mě zachránila, že jí ztratím
navždy, mě dováděl téměř k šílenství.
„Proboha zkurvenýho!
Prosím, prosím. Děsíš mě k smrti!
Musíš se začít zabývat se vším, zabývat se s tím, co se všechno stalo.“
Prosil jsem.
Ale odvrátila se pryč, nechtěla poslouchat… a bylo to, jako kdybych umíral
pomalou a bolestivou smrtí.
„Nemůžeš ani
snést pohled na mě, že?“
Její záda
ztuhla, když se prudce otočila čelem ke mně, čistý vztek narušil její rysy a
zakřičela, „Tady! Dívám se na tebe! Řekni mi, Rome, s čím přesně se mám
zabývat? Se skutečností, že tvoje máma zabila moje zasraný dítě?“
A tady to bylo…
Moje dítě. Už nás dál neviděla spolu… Dál už jsme v tom nebyli společně.
„Naše dítě a
nikdy na to nezapomeň. Byl jsem s tebou po celou dobu až do konce…stále
jsem! Stále jsem kurva tady, zkoušejíc tě vytáhnout z toho pekla ven!“
Ale nebylo
nic, dokonce ani náznak pochopení v jejích očích. Vzdala se nás a
v tom okamžiku mi to bylo jedno. Skončil jsem s celým tímhle zasraným
rokem.
„Víš co?
Seru na to! Jsem mimo!“ Zúčastnil jsem se večeře podle požadavku a o několik
hodin později jsem zběsile běžel nemocnicí, moje holka byla pryč a nebyla
k nalezení. Seděl jsem v jejím prázdném pokoji a jedna věc byla
naprosto jasná: Molly se vzdala.
Opustila mě.
Utekla.
Ďakujem
OdpovědětVymazat