Shadows - 16. kapitola

Překlad: KitKat
Kor.: Majuš

Poté, co se Adam a Ash stáhli, odešel. A věci… ach, byly skvělé.

Škola byla skoro u konce, ale on a Bethany se k sobě nemohli upřímně dostat. Daemon řekl, že před několika dny byl bičován, ale Dawson se nestaral. Přemýšlení o ní mu přineslo úsměv na tvář. A být s ní, ho naplnilo takovým způsobem, že by ho nikdy nenapadlo, že je to možné. S Bethany, nemyslel na sebe, jako na něco odlišného z tisíců lidí kolem něho. Prostě byl… sám sebou.

Dee se s nimi dokonce začala potloukat, v době kdy Bethany přivedl do jejich domu. Daemon tu nikdy nebyl, když tu byla ona, a on jí ještě doopravdy nepřišel na chuť, ale když se k němu připojili na obědě, vzal to v pohodě. To ho zabíjelo, že Daemon ještě nepřijal jejich vztah. A on věděl, že to Bethany vadí, taky proto, že ona nechtěla způsobit nějaké z jejich problémů, ale nebylo to, jako by se nesnažili. Bylo to v Daemonovi. Prošel kolem, jen když chtěl.

A přímo teď, on věděl kde je. S Ash. Byli zase spolu. Stejně, jako ho to trápilo, držel pusu zavřenou. Celé házení kamenů do skleněných domů bylo na hovno.

Ozvalo se zaklepání na dveře. S úsměvem, Dawson spustil nohy z pohovky a šel otevřít. Stála tam Bethany, vlasy stažené dozadu do vysokého ohonu. Jeho pohled se ubíral přes ni, a sakra, měl více důvodů k milování teplého počasí.

Měla na sobě šortky, které daly vyniknout jejím nohám, a mikinu přes její tílko. Vystrčila jednu nohu. „To jsou jediné boty, které mám. Myslíš, že to bude fungovat?“

Beze slova, ji ovinul paže kolem pasu, zvedl ji s lehkostí. „Budeš tam vypadat roztomile.“

Zasmála se. „Dawsone–“

Snížil ji pomalu proti hrudi, usmál se, když zrudla. Její whisky zbarvené oči zaplály sekundu předtím, než ji políbil.

„To je ten druh pozdravu, který se mi líbí,“ řekla, dotkla se jejích rtů.

Jeho oči sledovaly pohyb těchto růžových rtů. Na jejím malíčku, byla zelená barva, a když to uviděl, jeho srdce se rozšířilo. Když jí ovinul ruku kolem toho, na její pusu, uvědomil si, že je do ní naprostý blázen. Přitáhl si ji do obýváku, držel ji, dokud se hřbety jejích nohou nedotkli gauče a on se posadil. Bethany mu vlezla do klína a objala ho kolem krku.

Dawson přestal dýchat, když zaklonil hlavu, a ona snížila její pusu k jeho. Polibek byl hluboký a nekonečný. Nezlomil kontakt, rozepnul jí mikinu a sundal ji jí z ramen. Přejel prsty po jejích holých pažích, zazubil se proti jejím ústům, když se zachvěla.

Cítil, jak buňky v jeho těle usilují o změnu, když vsunul prsty pod lem jejího tílka, šel výš, a výš, dokud nedělala malé, měkké, tlumené zvuky. Spěch pocitů se propaloval přes něj, a přehlušil všechno ostatní. Když se proti němu začala pohybovat, jeho ruce klesly na její boky, jeho prsty sahali do džínsoviny jejich šortek.

Díky bohu, nikdo nebyl doma, protože by se dostali k důkladnému pohledu.

A to prasklo z oparu. Chytil ji za tváře, palcem ji hladil po bradě. „My… musíme zastavit… nebo nebudu schopný zastavit.“

Na sekundu to vypadalo, jako by to Bethany nepochopila, a pak se její obličej zabarvil do třešňově červené. „Ach.“

„Jo.“ Zamumlal, jeho oči klesly na její nateklé rty. Bože, ona byla tak překrásná k němu-dokonalá.

Bethany se zachvěla. „Nemusíme zastavit, víš? Já jsem… já jsem připravená.“ Skoro pak ztratil jeho kontrolu. Obrázky jejích slov testovaly sebeovládání, které měl.

Nechtěl nic víc, než ji odnést nahoru a ukázat jí jak moc se k němu dostala, ale chtěl, aby jejich poprvé bylo speciální. Večeře, film, možná nějaké kytky a svíčky-ne dělat to na gauči nebo na jeho neustlané posteli v chaotickém pokoji, kde měl ponožky a Bůh ví co ještě, rozházené po podlaze.

„Později,“ slíbil a myslel to tak.

Přitulila se, položila si tvář na jeho rameno. „Brzo?“

„Velmi brzy…“

Uplynulo několik minut a pak řekla: „Takže… zpátky k botám. Budou fungovat, ne?“

„Jsou perfektní na to, kam tě vezmu.“ Chystali se znovu na pěší turistiku. Před dvěma víkendy ji chtěl vzít na cesty, ale dnes, ji chtěl ukázat jednu z jeho oblíbených rozhleden. Měli jít minulý víkend, ale několik dní pršelo, což promočilo zem.

Bethany z něho zlezla. Bylo na čase, dostat jeho šou na cestu, protože nechtěl, aby jeho nejlepší úmysly poletěly přímo z okna. Popadl dvě láhve vody z lednice a zamířili k autu.

Jeli asi míli po silnici, otočili se na málo známou přístupovou cestu k Seneca skalám. Park Rangers se z té části vyklidil. Hlavně proto, že to vedlo ke kolonii hluboko do lesů, obklopené skalami. Turisté tam byli zakázáni. Cedule, varující před zasáhnutím, byli všude.

Parkujíc asi dvě míle od vchodu, oni šlapali pěšky asi čtyřicet minut. Bethany se smála a oni si povídali celou cestu. Několikrát se zastavily, takže mohla udělat fotky krajiny, co chtěla později namalovat.

Když dorazili k úpatí hor, Bethany těžce polkla. Svah, který vedl po straně na malém výběžku, dávajíc slušný výhled, byl pro začátečníky, ne nutně přizpůsobené, takže se Dawson nebál.

„Jsi si jistý, že tam můžu vyjít bez toho, abych se zabila?“ zeptala se, stínila si dlaní oči.

„Budeš v pořádku.“ Sklonil se, políbil ji na tvář. „To opravdu není tak těžké, a já nedopustím, aby se ti něco stalo. Slibuju.“

Na to se usmála, strávila následujících deset minut dělajíc obrázky třpytivých kamenů. Pak začaly stoupat na skalnaté kopce, zaplněné slunečním světlem, pohybujíc se pomalu, aby Bethany mohla získat cit pro terén. Kamínky a sypké nečistoty se valily dolů, když šli nahoru.

„To fakt není tak špatné.“ řekla, zastavila se a podívala se za sebe. „Páni. Dobře. Připomeň mi, ať se nedívám zpátky.“

On se otočil. Bethina páteř byla rovná jako pravítko. „Jsi v pořádku?“

Přikývla. Couvl k ní, trochu sklouzl, když jí položil ruku na rameno. S bledým obličejem, svírala jeho paži. „Jsi si jistá?“ Zeptal se, silně znepokojen.

„Jo, jen si nemyslím, že jsem někdy předtím byla tak vysoko.“

Dawson se usmál. „Nejsme vysoko, Bethany.“

Hrdlo jí pracovalo. „Není to takový pocit.“

Měla strach z výšek? Ach sakra, pokud tomu tak bylo, byl to špatný nápad. „Chceš jít zpátky dolů? Můžeme.“

„Ne,“ zavrtěla hlavou, dala mu nejistý úsměv, když vypáčila prsty z jeho paží. „Chci to s tebou udělat. Jen… jen půjdeme pomalu, dobře?“

Jedna jeho část chtěla, aby ji zvedl a uháněl s ní zpátky na louku, ale ona na tom trvala, a on jí věřil, že by mu řekla, kdyby měla dost.

O dvacet minut později, se vyškrábal na plochý kámen, a sklonil se k ní. „Dej mi ruku. Vytáhnu tě nahoru.“

Oči se jí zúžily odhodláním, položila svou ruku do jeho. Teplo zaplavilo jeho hrudník v reakci na její důvěru, vytáhl ji nahoru, držel ji, dokud nebyla připravená se postavit. A když to udělala, všiml si, že se její nohy trochu zatřásly, když se otočila.

Bethany sevřela foťák, pověšený kolem krku. „Je to krásné.“

Postavil se na nohy, položil jí ruce kolem pasu, když to všechno přijímal. Obloha byla tak vzácná, perfektním typem modré. Mraky byly načechrané, vypadající, jako by byly namalované. Špičky starých jilmů se zvedly, skrývaly půdu dole.

„Jo,“ řekl pomalu. „Je to úžasné. Tady nahoře je jiný svět.“

Ohlédla se na něj přes rameno. „Bylo by to tak fajn, kdybychom tady mohli sedět, a malovat.“

„Mohli bychom to udělat.“

Bethany se zasmála. „Nemyslím si, že bych sem mohla dostat svoje věci.“

„Ty malověrná,“ dobíral si ji. „Můžu sem dostat tvoje věci a mít to připravené do tří sekund.“

Usmála se. „To je tak divné. Někdy prostě zapomínám… co jsi.“

Většina lidí, nevěděla jak to vzít, ale on poznal, jak to bylo. A to byl důvod, proč… proč ji miloval. Odvrátil se, držel zavřenou pusu. Slova byly v jeho hrudi týdny, ne-li měsíce, požadující být vyslovené, ale kdykoliv se pokusil, aby vyšli z jeho z úst, zasekl se. Bethany tahle slova neřekla, a kdyby neměla stejný pocit, bál se, že by ji vystrašil.

Koutkem oka viděl, její opatrné sunutí se směrem k okraji. „Buď opatrná,“ řekl.

„Vždycky jsem opatrná.“

Dawson se otočil kolem a přešel na druhou stranu horniny. Z místa, kde stál, byl skoro v dokonalé pozici s tím, kde existovala kolonie. Povzdechl si, zavřel oči. Ani on ani Daemon o nich od začátku roku nic neslyšeli. Brzy, uvědomil si, brzy jim bude muset čelit, a oni chtěli mluvit o páření. Co by jim řekl? Nebyl tu dokonce žádný způsob, jak by vůbec vzal v úvahu představu, že by byl s někým jiným. Ale on jim nemohl říct o Bethany.

Nebyl by jim nic schopen říct. A kdyby to přijali…

Špatný pocit skrze něj vystřelil, nutil ho otevřít oči. Pohlédl na pískovcové skály dole pod nohama. Krystaly, vložené hluboko v usazenině, se zablýskly. Povrch byl lesklý, ještě vlhký od nedávného deště. Vybroušené…

Zajíknutí s ním otřáslo až do morků kostí, sotva slyšitelné, ale hlasité jak hrom. Další výkřik, který přišel, mu nahnal hrůzu po celém těle.

Nebyla tam ani sekunda-čas, jak se zdálo, se zastavil. Jeho srdce mu v hrudi bušilo, když se otočil, zachytil rozmazané obrysy tápajících rukou Beth.

V jeho břiše se usadilo olovo, ale on vystřelil dopředu, vklouznul do jeho formy, aniž by o tom přemýšlel. Byl rychlý, ale všechno to trvalo sekundu-sekundu, aby gravitace udělala svoji věc. Chtěl se natáhnout, ale Bethany byla vtažená dolů, do prázdného prostoru.

Ale bylo to ještě horší, než jen prázdný vzduch, protože, pak by měl čas ji chytit.

Šel naslepo přes okraj, protože věděl, že strana, kde sklouzla, měla několik zubatých výčnělků, které lámaly kosti.

A jedna špice asi deset palců dlouhá a šest stop široká, zastavila její pád asi třicet metrů hluboko.