Shadows - 15. kapitola

Překlad: Viki
Kor.: Majuš

Po škole v úterý, zamířil Dawson domů místo toho, aby šel přímo k Bethany, kde chtěl být. Bethany slíbila, že zajde po večeři do potravin, jako součást jejích domácích prací na tenhle týden, takže bude ten večer dost zaneprázdněná.

Byla to prostě doba v měsíci.

Jednou za měsíc ho muselo zkontrolovat DOD. Od každého Luxena se to vyžadovalo, když žil mimo kolonii. A mohlo to být horší. Být předvolán Staršími, většinou zahrnovalo seřvání jednoho, pokud ne rovnou oba bratry pro tenhle nebo jiný důvod, nutili je cítit se blbě za to, že „byli jako lidé“ a obtěžovali je i kvůli tomu, s kým se schází. Jinak řečeno, Daemon si v osmnácti vezme Ash a Dawson si najde další Luxenku v tom samém věku?

DOD se bude prostě ptát na ty samý starý otázky.

Jo, podle všeho, to bude zábava. Tohle tedy rozhodně nepotřeboval dělat právě teď.

Černý Ford expedice už byl zaparkovaný před domem, když zatáhl na příjezdovou cestu. Počítajíc postupy, jak tohle bude na nic, vylezl ze své Jetty a zamířil dovnitř.

Obleky-dva z nich-byli v obývacím pokoji, sedící na gauči. Oba byli středního věku, muži a jejich tváře nesli ten samý prázdný výraz. I když jejich pozice byli ztuhlé, pravděpodobně proto, že se Daemnon opíral o zeď, zírající na ně, jako kdyby si přál udělat s jejich těly něco strašlivé.

Dawson, poznal jednoho z nich-chodil k nim, odkdy se přestěhovali do Západní Virginie, ale ten další byl nový.

Dee vzhlédla od kraje židle, kde byla usazená. Její oči prozářila úleva. Obvykle to znamenalo, že věci se mezi Daemonem a DOD nevyvíjejí zrovna nejlíp a Dawson si bude hrát na usmiřovatele.

Dawson si zkřížil ruce na prsou a řekl: „No, tohle vypadá, jako šťastné setkání myslí.“

Daemonův ostrý pohled sklouzl k němu. „Asi máš pravdu.“

Důstojník Lane si odkašlal. „Jak ses měl Dawsone?“

Jeho pozdrav doprovázela vlna odporu a nedůvěry. Lane-stěží-předstíral, že má rád Luxeny. Všichni věděli své.

„Dobře,“ řekl Dawson. „Vy?“

„Důstojník Vaughn i já se máme skvěle.“

Lane tleskl rukama, zatímco druhý si je nechal při bocích, blízko při zbrani, o které Dawson věděl, že ji nosí. Vtipné. Jako by kulka mohla být rychlejší než oni.

„Mluvili jsme tady s Daemonem a on byl… velice nápomocný.“

Dawson se téměř zasmál. Nepravděpodobné, a pokud jeho postoj o něčem svědčil, jakékoliv otázky, které se ho ptaly, mu zjevně nesedli. Dawsonvými žilami přetékal neklid. Dozvěděli se o Bethany a její slabé stopě? To nemohl být ten případ. DOD nevědělo, že muže být zanechána na člověku a nikdo, ani Andrew, by nevypustil tenhle druh informace.

Vaughn se koukl na svého parťáka, než promluvil. „Poslední měsíc nebo tak, byla zaznamenána nějaká neobvyklá aktivita-zvýšení elektromagnetického pole v této oblasti. Tvůj bratr, zdá se, nemá ponětí o tom, co se tady muže dít.“

Odkdy si vláda myslí, že Arumové jsou jenom psychopatický Luxeni, jsme jim nemohli říct, že bojovali nebo lovili. Kdyby někdy DOD zjistilo, že Arumové loví Luxeny kvůli jejím schopnostem, byl by konec hry. Šli by zpátky do Nového Mexika, vrátili by se k podzemnímu životu a zacházelo by se s nimi jako s blázny a laboratorními potkany.

Dawson pokrčil rameny. „No, v poslední době jsme hodně běhali ve své pravé podobě. Možná to je ono?“

Vaughnovy rty se zkroutili. „Naše záznamy ukazují, že bytí ve vaši pravé podobě, nemůže způsobit takové narušení.“ Řekl muž mimozemšťanovi, jako kdyby spolkl něco odporného. „A tomu se těžko věří po šestiměsíčním sledování polních hlášení z okolí.“

DOD potřebovalo koníčka, něco jiného než jejich monitorování.

Dee si zkřížila nohy. „Důstojníci, moji bratři zbožňují pohyb. Někdy se jim to trochu vymyká z rukou. Třeba rádi hrají fotbal Luxenským způsobem.“

„A to by mělo být co?“ Lane se usmál, protože všichni se na Dee usmívali.

Usmála se. „Představte si, že míč je spíš koule čisté energie. Rádi to po sobě házejí. Možná, že to je to, co registrujete.“

„Opravdu?“ Lane potřásl hlavou, rozšiřujíc oči. „To by mohlo být zajímavé sledovat.“

„Vždy jste vítání se přidat,“ řekl Daemon s úšklebkem. „Ačkoliv pochybuju, že by vás to bavilo.“

Vaughnova tvář zčervenala. „Máš chytrou pusu, Daemone.“

„Lepší než blbou,“ řekl Dawson. „Alespoň to rád říkám.“

Daemon se měkce zasmál. „No, kluci, byla to sranda, ale pokud už nemáte nic jiného, víte, kde jsou dveře.“

Zvyklý na Daemona, se úředník Lane postavil, ale Vaughn zůstal sedět a řekl: „Proč se vaše… rodina rozhodla zůstat mimo kolonie?“

„Rádi pobýváme v lidském světě,“ řekla Dee vesele, rychle odpovídající. Jenom Bůh ví, jak by odpověděl Daemon. „Vždyť víte, být platným členem společnosti a kdoví, co ještě. Je to stejný důvod, jaký mají všichni Luxeni k oddělení se.“

Dawson měl problémy udržet svůj výraz chladný. Vážně. Pravda byla, že život v kolonii nebyl o nic lepší než život v jednom ze zařízení DOD, které sloužili k „přípravě“ pro Luxenské přizpůsobení. Pokud ne horší.

Vaughn vypadal pochybovačně, ale důstojník Lane ho dokázal přimět jít ke dveřím. I když před tím, než odešli, jim třem připomněli, že je potřebují zkontrolovat koncem dubna kvůli povinný registraci. DOD nepřestávalo zbožně počítat, kolik Luxenů žilo v kolonii a mimo kolonie.

Dee klesla na židli, když Dawson zavřel dveře. „Nesnáším, když se staví,“ řekla, mačkající si tvář. „Chovají se, jako bychom udělali něco špatného.“

„Ten nový je skutečně oblíbený fanda, že ano?“ Dawson si sedl na opěradlo sestřiny židle. „Bože, to je blbec.“

„On nebyl nejhorší,“ řekl Daemon. A proboha, nebyla to pravda? Přinejmenším se Vaughn snažil skrýt svou nenávist. „Dobrý zásah, Dee. Fotbal?“ Zasmál se. „Téměř mě to nutí zkusit to.“

Dawson sebou trhl. „Jo, řekni Andrewovi, aby to s tebou zkusil. Já to vynechám.“

„Myslíte si, že se dozví o Arumech?“ Dee se posadila, pokládající si lokty na kolena. „Uvědomí si, že nejsme stejní?“ Její hlas zdrsněl strachem.

Dawson se sklonil, ovinul své paže kolem sestřiných štíhlých ramen a mrkl. „No jo, nejsou tak chytří jako my.“

„To není nevědomost,“ řekl Daemon s očima upřenýma na okno. „Jsou příliš pyšní, aby prozkoumali, že nevědí všechno, co se o nás dozvěděli. Tak dlouho, jak lidé věří, že jsou na téhle planetě nejinteligentnější a nejsilnější forma života, je to pro nás lepší.“

Bethany se chtěla nakopat za to, že souhlasila zajít do potravin, jako součást svých domácích prací. Mýt nádobí ručně, by bylo lepší, než hledat každou jednu položku z mámina seznamu, speciálně těch, kterých název ani nedokázala vyslovit z ekologické části.

Tlačící přetížený vozík ke kilometr vzdálené pokladně, přemýšlela, jak šlo Dawsonovo střetnutí. Žilami se jí plazil pramínek neklidu. Nesnášela pomyšlení na to, jak je DOD kontroluje, na dotěrné otázky, které musí zodpovídat a nespravedlivost toho, že byli sledovaní. Pro ni nebyli Luxeni vůbec rozdílní. A taky skutečně pohybovala, že by se jich veščina lidí bála. Luxené byli přesně jako oni.

Jakmile byla hotová s kontrolováním nákupu a štvaním se na to, kolik to jídlo stojí, rázovala si to k parkovišti. Když tam poprvé přijela, bylo parkoviště přeplněné, takže uvízla v zapadlé části vzadu. Těžké, husté stromy se nakláněli k parkovišti a jak nakládala potraviny, pořád čekala, že z nich vyběhne jelen a srazí ji.

„Bethany.“

Otočila se a její srdce nejistě spadlo. Jedno z Thompsonových dvojčat za ní stálo, tak blízko, že zachytávala vůni jeho citrusové vody po holení. Ustupující o krok, narazila do nárazníku. „Já… nevěděla jsem, že jsi tady.“

Výraz dvojčete byl prázdný, když naklonil hlavu. „Dokážeme být velice tichý, když chceme.“

Nekecej. Natahující se za sebe, zavřela kufr, pořád si nejistá, který z nich před ní stál. Obvykle to poznala podle způsobu chování. Ale teď… neměla tušení.

„Na nákupech?“ zeptala se, stískajíc klíče od auta. Obloha už tmavla a takhle blízko k lesům se z něj jenom velice málo prodralo. Cítila se odříznutá.

„Ach, nakupování není zrovna můj šálek kávy.“

Její oči skenovali parkoviště. „Já, už vážně…“

V jednu sekundu byl tam a v tu další ho měla přímo před obličejem, tyčil se nad ní. V okamžiku věděla, který z nich stál před ní. Andrew se chladně usmál. „Ale já mám seznam. A ty jsi na něm.“

To nebyl vtip, srdce jí bušilo. Strach jí stáhl ústa a vytvořil v krku uzel, což jí ztěžovalo dýchání. Ale ona odmítla ustoupit, běžet nebo křičet. Intuitivně věděla, že to je to, co chce. Vystrašit ji.

Jeho úsměv se rozšířil. „Víš, moje sestra a já nemůžeme pochopit, co na tobě Dawson vidí. Jsi jenom hloupý malý človíček.“ Jeho ruka vystřelila tak rychle, že se rozmazala a zvedla pramen jejich vlasů. „A nejsi ani tak hezká.“

Ach… no, to ji bodalo víc, než by mělo. Oči ji pálily od slz, jak bojovala s hlasem, aby zůstal klidný. „Hádám, že to je tedy dobře. Mezi námi by to nikdy nefungovalo.“

Oči se mu zúžily. „A to už proč?“

„Protože jsem alergická na kretény.“

Andrew se zasmál nebo zakašlal, jak se podíval do strany. „Myslíš si, že si vtipná. Chceš vědět, co je vtipný?“

„Ne. Ani ne.“

Začala se otáčet, ale jeho ruce vrazili do kufru. Kov zapraskal a poddal se. Byla v pasti. „Vtipné je, že si myslíš, že mezi tebou a Dawsonem to bude fungovat nebo trvat.“ Znovu se zasmál, byl to studený a hrubý zvuk. „Takže co? Víš naše tajemství. Gratuluju. Tady máš koláček. Ale víš co? Stačí jen jeden anonymní telefonát do DOD a pak sbohem Beth.“

Zalapala po dechu. „To bys neudělal…?“

Odstrčil se od auta a odstoupil. „Jo, ani já nejsem takový osel. Dawson mě naštval, ale nikdy bych mu to neudělal. Ale pokud víme my, bude nakonec i zbytek, Bethany. A ty s námi mají sotva nějaké vazby.“ Zhoupl se na patách. „Oba si to malujete na růžovo, jeden nebo oba dva skončíte zranění.“

V mrknutí oka, byl pryč. Bethany se pomalu otočila kolem, uviděla prázdné parkoviště. Omámená vlezla do auta. Ozval se mobil, obrazovka blikala Dawsonovo jméno.

„Ahoj,“ zaskřehotala.

„Jsi v pořádku?“

Bezprostřední instinkt jí velel, aby mu řekla všechno, co se stalo, ale Bůh věděl, že by vyletěl. Takže se přinutila předstírat, že byla klidná. „Jaké bylo střetnutí?“

Jak jí Dawson dával stručný přehled, řídila domů a ruce se jí po celou dobu třásly.

Bylo téměř osm, když se Dawson odtrhl od telefonování s Bethany. Přecházel po pokoji, neklidný. Něco na ní bylo zvláštní. Ptal se, jestli byla v pořádku, až to bylo k nesnesení. Pokaždé, když se zeptal, řekla ano, ale něco vycítil.

O půl hodiny později, mu zazvonil mobil. Doufajíc, že to bude Bethany, ho popadl z postele, ale zamračil se, když uviděl jméno volajícího.

„Adame?“

„Jo, máš chvilku?“

Sedl si. „Jistě.“

Chvíli bylo ticho. „Chlape, nerad ti to říkám, ale Andrew přišel domů dřív, a já ho slyšel mluvit, s Ash.“

V Dawsonovi se postavil neklid. „O čem?“

„Zdá se, že natrefil na tvou holku. Myslím, že jí mohl napovídat nějaké blbosti,“ řekl Adam, povzdechl si. „Jenom jsem si říkal, že ti dám vědět.“

Dawson byl bez přemýšlení na nohou, snažící se nesklouznout do své pravé podoby a neusmažit si telefon. Znova. Naštvaný tak, že téměř nemohl mluvit, poděkoval Adamovi za upozornění a vytočil Bethany. Bylo třeba několik pokusů, než ji donutil přiznat barvu a když to udělal, viděl rudě. Andrew jí v podstatě vyhrožoval. Dawson ujistil Bethany, že je všechno v pohodě, ale když zavěsil telefon, ani se neobtěžoval popadnout klíče od auta. Chystal se nakopat opičí zadky.

Přeměňující se do své pravé podoby, vyšel ze dveří do lesa, jdouc k Thompsonovým zadní cestou. Žili na druhé straně Petersburgu, což bylo takých dvanáct kilometrů a trvalo mu to třicet sekund, aby se tam dostal. Zastavil se na zpevněné příjezdové cestě, neslýchaný luxus pro domy takhle daleko od zpevněné cesty. Dawson vždy nesnášel jejich dům. Byl uprostřed ničeho a velký jako zatracené panské sídlo a teplo mauzolea.

Adam otevřel dveře, ucukl, když uviděl jeho tvrdý výraz. „Ehm, to nebude radostná návštěva, je to tak?“

„Jsou tví vlezlý, „trny v zadku“ sourozenci ještě doma?“

Adam přikývl a ustoupil. „Jsou ve filmovým pokoji.“

Znající cestu, proklouzl kolem Adama a odkráčel přes masivní předsíň„Jídelnu, kterou nikdo se zdravým rozumem nepoužívá, až do doupěte. Adam byl těsně za ním, nic neříkající. Dawson mávl rukou, otevírajíc dveře do divadla. Do temné místnosti se vlilo světlo, zanechávající nažloutlé pásy mezi sedadly. Koukali se na starou epizodu 90210.

Ani zmrzačení se nevyrovná spravedlivosti.

Andrew se otočil, zamračil se, když uviděl Dawsona. „Pokud ses nepřišel omluvit za to, že jsi byl takový osel na mně, tak nechci nic z toho, co nabízíš.“

Jeho sestra si přes nehet přecházela pilníkem. „Nějak pochybuju, že to je důvod, proč je tady, Andy.“

„Tím si můžeš být jistý.“ Dawsonovy ruce se mu po stranách zformovali do pěstí. „Chci, abyste poslouchali, protože přísahám, že tohle je naposledy, co tohle řeknu. Chci, abyste oba nechali Beth na pokoji. Nemluvte s ní. Nepřibližujte se k ní. Sakra, nezvažujte ani přemýšlení o ní.“

Andrew se plynule zvedl, jeho modré oči začali zářit jako diamanty. „Nebo co?“

Dawsonova šíje začala pálit. Kašlat na celou říkající část. Okamžitě se vylil ze své lidské podoby a vystřelil úzkou uličkou, narážející do ještě lidského Andrewa. Přes řev v uších, uslyšel Ashin překvapený výkřik. Síla jeho nárazu je oba mrštila na obrazovku, a když do ní narazili, roztrhla se přímo o hlavu toho blbce.

Omotávající ruce kolem Andrewova krku, se zvedl ze země, tahajíc zápasícího kluka sebou. Andrew si změnil podobu, ale nemohl prolomit Dawsonovo sevření. Dawson ho vzal celou tu cestu ke klenutému stropu, připínajíc ho tam.

Nebo co? Promluvil mu Dawson přímo do myšlenek, poháněný okamžiky z domova. Znovu budeš vyhrožovat Bethany, jakkoliv, a já se ujistím, že už nepromluvíš. K nikomu. Nikdy. Chápeš?

„Dawsone!“ zakřičela zdola Ash. „Co to děláš? Přestaň! Udělej něco Adame!“

Následoval Adamův smích. „Někdo musel ukázat Andrewovi jeho místo. Vždy jsem si myslel, že to bude Daemon. Kdo by to řekl.“

Dawsonovou paží praskala energie. Byl tak blízko, aby ji vypustil a srazil Andrewa do příštího týdne. Záblesk jeho světla přinutil Andrewa se od něj vzdálit.

Rozumíš mi? Andrew váhal, ale pak přikývl. Dobře, protože tohle se nebude opakovat. Pak ho pustil.

Andrew dopadl na podlahu divadla, přecházející do své lidské podoby. Zvedl hlavu, střelil po Dawsonovi smrtícím pohledem, ale překvapivě, držel jazyk za zuby.

Vracející se na podlahu, se otočil na Ash. A to platí i pro tebe. Drž se od ní dál. Nebo ještě líp, drž se dál od mýho bráchy.

Ústa se jí otevřela dokořán. „Proč?“

Chceš vědět proč? Má na víc.

Pořád zuřivý, se pokoušel vrátit do své lidské formy, a když se mu to nakonec podařilo, jeho hlas byl mrazivý. „Pokud chcete jednat s lidmi, jako by nebyli dost dobří, aby kolem vás byli, vraťte se do kolonie. Zapadnete tam dokonale.“

Odvrátil se od překvapené Ash k Adamovi a hluboce se nadechl. „Promiň kámo. Ty seš bezva.“

Adam pokrčil rameny. „Tím se netrap. Jsme v pohodě.“

Dawson přikývl a zamířil k pracovně. „Vyprovodím se sám.“

Šlo o to, že každý Luxen se bál Daemonova notoricky známého temperamentu. Jeho bratr byl jako rozbuška, připravený kdykoliv explodovat, ale to, co nevěděli, bylo, že to byla jedna z věcí, kterou měl Dawson s Daemonem společnou. Když šlo do tuhého a zahrnovalo to někoho, na kom mu záleželo, mohl být stejně tak zlý.