Shadows - 14. kapitola

Překlad: Janka
Kor.: Majuš

Zásahové kolo číslo dva probíhalo, jak se dalo očekávat. Jinými slovy, to sestávalo z každého, střídajícího se v nadávání mu a někdy i více než jeden po druhém. Dee a Adam byli jediní, kteří se nezúčastnili. Sedící vedle sebe na pohovce, měli identické, zádumčivé výrazy. Matthew chtěl jít za DOD, jak by měli jít v případě odhalení, ale Daemonovi a Dawsonovi se podařilo přesvědčit ho, že riziko nebylo vysoké. Po hodině přímého hádání se, neochotně ustoupil.

„Tohle je tak riskantní,“ řekl Matthew, pochodující přes obývací pokoj. „Když to řekne jediné–“

„Nikomu to neřekne. Přísahám.“

Ash zavrtěla hlavou. „Jak si můžeš být tak jistý?“

„Podívej. Je to hotová věc,“ řekl Daemon, přerušujíc ji. „Nepůjdeme za DOD nebo za Staršími. Konec.“

„Tohle není „jít dál“ organizace, Daemone,“ vyštěkla zpátky. „Tohle postihuje všechny z nás. A s ní zářící–“

„Budu ji ochraňovat. Taky se ujistím, že se žádný Arum nedostane dost blízko, aby ji jenom viděl.“ Dawson si překřížil paže.

Ash zírala. „Tohle ti vybouchne do obličeje-do všech našich obličejů. Je tady důvod, proč o nás lidé nevědí. Jsou nestálí a šílení!“

Dokonce i Deeino obočí se na to zvedlo. Ash byla zatraceně šílená, když chtěla. Pak se Ash zkroutila k Daemonovi, její tváře zrudlé. „Nemůžu uvěřit, že mu dovolíš, aby to udělal. Další věc, kterou víme, je, že budeš randit s člověkem.“

Daemon vybuchl smíchem. „Jo, to se nestane.“

Děvko slavnost, pokračovala další hodinu, než Thompsonovi odešli. Na cestě ven, Adam odtáhl Dawsona stranou, když se jeho sourozenci dusili v autě.

„Podívej, je mi jedno, jestli jsi zamilovaný do té dívky–“

„Já nejsem–“

„Ani neříkej, že nejsi,“ řekl Adam, dívající se na prázdný dům vedle. Je mi jedno, jestli jsi nebo ne. O to skutečně nejde, ale musíš být opatrný.“

Dawson si složil ruce. „Já jsem opatrný.“

„Kámo, tohle není opatrnost. Všichni jsou naštvaní. Tohle postihne Bethany.“ Nadechl se. „Pokusím se vtlouct do těch dvou nějaký smysl, ale tvé problémy nejsou jenom Arum nebo DOD, pokud mi rozumíš.“

Auvajs člověče, druh vzteku, který vystřelil jeho páteří, byl dost na to, aby vyloučil nějaký hněv. „Když něco udělají, já–“

„Já vím, ale musíš to očekávat. Dokonce i s Daemonem a Matthewem podporujícími tvůj… životní styl, to nebude lehké.“

Teď začal ztrácet trpělivost. Jeho „životní styl“ byl, že chtěl být s osobou, na které mu záleželo. Jako by to bylo špatné rozhodnutí nebo co. „Adame–“

„Jsi můj přítel.“ Adam sevřel rukou Dawsonovo rameno, střetajíc se s jeho očima. „Kryju ti záda, ale musíš si být opravdu jistý o cestě, kterou sis vybral.“

Dawson drsně vydechl. „Já… já nevím-sakra. Nevím, co chceš, abych řekl.“ Hlavně proto, že ani nevěděl, jak vyjádřit slovy to, co cítil k Bethany. Možná měl Adam pravdu. Možná to bylo velké L.

Horlivý smysl pro porozumění, poznamenaný smutkem, se plazil přes Adamovu tvář. „Podívej, jaký druh budoucnosti s ní máš? Stojí za naštvání všech a odcizení se všem?“

„Myslím, že odpověď na tuto otázku, je docela zřejmá.“

„Pravda,“ řekl, klesajíc rukou. „Ale tohle je obrovské. Víš o nějakém Luxenu a člověku, kteří učinili, aby to fungovalo? Kteří žijí, aby o tom vyprávěli?“

Jo, teď vstupující do Downersvilleu, počet obyvatel jeden.

Adam se pousmál. „Nezávidím ti, protože si opravdu nemyslím, že můžeme pomoct s tím, jak se cítíme. Bůh ví, že jsem s tím dobře obeznámený.“ Trhl sebou a Dawson přemýšlel, jestli mluvil o Dee. „Jen se bojím, protože si nemyslím, že se Dee a Daemon vypořádají s tím, když se stane něco zlého. A nemyslím si, že ty taky, když se něco stane Bethany.“

Dawson pozoroval, jak jeho přítel odjíždí. Adam mu dal hodně k přemýšlení. Zlé, levné, hnusné zbytky k přemýšlení. Ale většinou byl spotřebovaný tím, co cítil k Bethany. Protože riskoval všechno a všechny a to bylo sobecké. Bože, byla jediná věc, která by přiměla kohokoli, aby byl takhle sobecký.

Bethany netrvalo dlouho, aby zjistila, že nebylo mnoho fanoušků „Dawson a Bethany“ týmu. Během příštích pár dnů, Daemon strávil část angličtiny zírající na jeho bratra a ignorující ji, i když se snažila být zdvořilá.

Taky se pro ni stalo lehké rozeznat Andrewa a Adama. Ten milý byl vzdálený, kdykoli se jím zkřížili cesty nebo když mluvil s Dawsonem, ale usmál se na ni. To druhé, zlé mimozemské dvojče jí nahánělo neuvěřitelný strach. Daemonovy zlobné pohledy vůbec neměli na Andrewovy. On byl někdo, s kým by si nechtěla zkřížit cestu samotná. Naštěstí, Dawson byl přilepen blízko k jejímu boku a v pátek přišly dobré zprávy. Její stopa zeslábla. Trvalo to jenom šest dní. Ona a Dawson strávili spolu víkend, zalezení v jejím pokoji. Dveře zůstaly otevřené, samozřejmě. Máma strčila dovnitř hlavu, ale pokaždé donesla sušenky. Byla dobrá šance, že se Dawson zamilovával do její matky. Ten kluk mohl jíst.

Jednou jí vysvětlil, po jeho třetím Big Macu, že to má co dělat s jejich metabolizmem a množstvím energie, které používali. Pokoušejíc se nebýt žárlivá, Bethany se vrtala v jejím cheeseburgeru, o kterém věděla, že půjde přímo do jejího zadku. Ten kluk se mohl taky mazlit.

Když se cítili poměrně jistý, že její máma nerozvrátí její ložnici nebo obývací pokoj, Dawson ji držel blízko, jako by se potřeboval dotýkat nějaké její části. Někdy, celé jeho tělo vibrovalo.

Nechtěla ho znovu vidět v jeho pravé formě, kvůli stopě, kterou by to zanechalo, ale s každým dalším dnem, se Dawson kolem ní uvolňoval. Jeho nová oblíbená zábava se zdála být zmizení a objevení se přímo před ní, způsobujíc jí slabou mrtvici pokaždé, když to udělal. Také pohyboval mnoha věcmi bez toho, aby se jich dotknul. Tyto malé akce neodhazovaly mnoho energie, ale bylo skutečně krásné vidět je.

Všechno šlo dobře. A pak potkala Ash, formálně, v pondělí.

Viděla blondýnu na chodbách jednou za čas. Sakra, nebylo to, jako by vám mohla chybět. Jako Dee byla nádherná, téměř příliš krásná na to, aby chodila chodbami střední školy. Ash se zdála vhodnější na přehlídkové molo v Miláně.

Bethany vycházela ze třídy chemie, překvapená, když se pružná blondýna otočila, jasné safírové oči se uzamkly na jejích. „Bethany?“

Přikývla, když se vyhnula skupině studentů. Ashin pohled sklouzl z jejího, přejíždějíc po jejím prostém svetru a obnošených džínech. Ashino jemně upravené obočí se spojilo, jako by hledala něco, co Bethany jasně neměla. „Musím se přiznat. Jsem tak trochu zmatená.“

Bethany byla taky. „Starám se o vysvětlení?“

Ashiny modré oči práskly k jejím. „Nejsem si jistá, co na tobě Dawson vidí.“

Páni. Způsob, jak být neomalená. Bethany musela přimět svou čelist zavřít se. „Promiň?“

Ash se pevně usmála a čekala, dokud se další skupina dětí promísí kolem nich. „Nechápu, co na tobě vidí, ale myslím, že jsi slyšela a rozuměla mi napoprvé.“ Pak se její hlas ztišil. „Má na lepší. A bude mít. Nakonec bude unavený ze zelenější trávy a půjde dál.“

Bethany byla až příliš ohromená odpovědět. „Je mi líto, že se cítíš takhle, ale–“

„Co jiné mu můžeš nabídnout než rizika?“ Ash přistoupila blíž a Bethany musela bojovat s nutkáním ustoupit. „Tohle nevydrží dlouho. Tak či onak. Tak proč sobě a Dawsonovi neuděláš laskavost a nenecháš ho na pokoji?“

Bethany se cítila jako třepaná plechovka sody, připravená se otevřít. Jo, věděla, že nedržela svíčku dívce jako je Ash, ale Bože, ona nebyla včerejšími zbytky z fast foodu. Ale předtím, než mohla vypustit šílené „jdi do prdele“, vyšší dívka se elegantně otočila a odkráčela, pohybující se mezi ostatní studenty bez námahy.

Bethany tam stála, ústa dokořán. Tohle se nestalo. Byla celá nešťastná, že ona věděla jejich pravdivou část, ale tohle se zdálo osobní. Byla Dawsonova expřítelkyně? Bože, nebylo by to její štěstí? Konkurovala vzpomínce mimozemské modelky Victorie Secret.

Dawson byl na dalekém konci chodby. Otočil se, jako by ji vycítil. „Ahoj…“ Úsměv se ztrácel z jeho pohledné tváře. „Co se děje?“

Zastavila se vedle něj, rozhlížející se kolem. „Takže, právě jsem měla malé tlachání s Ash.“

A pak zmizel i zbytek úsměvu. „Ach Bože, co řekla?“

„Randili jste vy dva nebo něco?“ V minutě, kdy ta slova opustila její ústa, litovala je.

„Cože? Ach, sakra ne.“

Bethany si složila ruce. „Opravdu?“

Na její překvapení se zasmál a vzal ji za loket, vedouc ji k špinavým oknem, s výhledem na zadní parkoviště. „Ona a můj bratr randí-no, právě teď ne, ale randí a nerandí tak dlouho, jak si vzpomínám.“

Otrávená faktem, že se jí ulevilo, když to slyšela, se zamračila. „Co? Odkdy jim bylo deset nebo tak?“

Dawson pokrčil rameny. „Co ti řekla?“

Bethany mu dala rychlou a ošklivou verzi. Když skončila, Dawson vypadal, jako by chtěl něco udeřit. „Opravdu mě vidí jako velkou hrozbu?“ zeptala se.

Jeho čelist sebou škubla. „Jo, vidí.“ Udržoval svůj hlas tichý. „Hele, neznají tě. A neznají žádné lidi mimo DOD, kteří jsou si jich vědomí. Tohle je pro ně nové, ale neomluvitelné.“

Část z ní byla ráda, že je tak naštvaný, ale nechtěla vkročit mezi ně víc, než už vkročila. S nuceným úsměvem se natáhla na špičkách prstů a políbila ho do koutku rtu. Zachvění se převalilo přes celé jeho tělo. Bethany se usmála, milujíc účinek, který na něj měla. Jistě, byl mimozemšťan s téměř neomezenou mocí, ale ona způsobovala, že se třásl. Jedna nula pro žalostného člověka!

„Víš, mám nápad,“ řekla.

„Máš?“ Omotal ruku kolem jejího pasu, když jeho hlava poklesla, běžíc čelistí po straně jejího krku. Na okamžik totálně zapomněla, co říkala. „Bethany?“

„Aha.“ Začervenala se, odtahující se. Studenti na nich prakticky zírali. „Přemýšlela jsem, že by byly možná věci lehčí, kdybychom se nechovali, jako by to byl velký problém. Kdybychom se nepokoušeli… zůstat od nich dál. Možná, že kdyby mě poznali…“ Bethany se odmlčela, protože na ni zíral, jako kdyby právě vykopla dítě na ulici. „Dobře. Nevadí.“

„Ne.“ Zamrkal a pak se usmál. „Je to skvělý nápad. Měl jsem s tím přijít já.“

Rozzářila se. „Hurá pro mě.“

Přehodil ruku přes její rameno. „No, pak se teda pojďme přes to dostat.“

Počkat-co? Zpomalila její kroky. „Cože?“

„Co takhle objevit se na obědě? Většina z nich sdílí tvoje hodiny.“

Ten skvělý nápad zněl teoreticky dobře, ale teď, když ho uvedly do testu, si tak nějak přála, aby držela jazyk za zuby. Ale ona si natáhla kalhotky pro velkou holku a připravila se na jedno z pravděpodobně nejnepříjemnějších období oběda jejího života.

Jídelna školy byla jako každá středoškolská jídelna. Bílé čtvercové stoly nacpané do místnosti, která byla cítit jako čisticí prostředky a spálené jídlo.

Hlasitý šum rozhovorů byl pro ni ve skutečnosti tak trochu uklidňující. Normální. Řada na jídlo se rychle pohybovala. Dawson si naplnil svůj talíř s něčím, co mohla být sekaná a ona popadla láhev vody. Vždycky si balila své jídlo-arašídové máslo a džem. Její den by bez toho nebyl kompletní.

Bethany nepotřebovala vědět, kde sedí jeho přátelé. Cítila jejich pohledy a přemýšlela, jestli to byla super mimozemská síla-vrtání otvorů do těl jenom se sílou jejích očí.

Vedle ní, byl Dawson obraz klidu. Lehký, polovičatý úsměv byl nalepen na jeho nápadném obličeji a on se zdál nevšímavý k pohledům, které dostával, když zamířili středem jídelny. Dee a Daemon byli u stolu, sedíc vedle někoho, koho podezřívala, že je Andrew podle pohledu s otevřenou pusou, který jim dával.

Předpokládala, že zbytek studentů sedících u stolu byli lidé, protože Dawson řekl, že většina Luxenů byla mladší nebo starší.

„Ahoj lidi, bude vám vadit, když se k vám dnes připojíme?“ Dawson si sedl naproti svému bratrovi předtím, než mohl kdokoli odpovědět, tahajíc Bethany na místo vedle Dee. „Díky.“

Bethany položila její papírovou tašku na stůl, zadržujíc dech.

„Odvážný krok,“ zamumlal Daemon, rty zkroucené do úšklebku.

Dawson pokrčil rameny. „Ne, jen jste nám chyběli.“

Daemon zvedl vidličku a Bethany vážné doufala, že to nepromění ve zbraň. „Jsem si jistý, že jo.“ Jeho povědomé, přesto cizí zelené oči sklouzly k ní. „Jak se máš, Bethany?“

„Mám se dobře.“ Vytáhla její sendvič, nesnášejíc fakt, že mohla cítit její tváře planout. „Ty?“

„Skvěle.“ Bodl do sekané. „Nevidím tě tady často. Poflakuješ se s mým odpovědným bratrem?“

„Obvykle jím ve výtvarné místnosti.“ Odmlčela se, trhajíc její sendvič na kousky. To byl její divný zvyk, ze kterého si Dawson dělal srandu.

„Ve výtvarné místnosti?“ Zeptala se Dee.

Přikývla, zvedajíc pohled. Na nádherné dívčí tváři nebyl přímý pohled opovrhování nebo něčeho. Spíš zvědavost. „Maluji. Takže tam jím a pracuji na projektech.“

„Je opravdu dobrá,“ nadhodil Dawson. Jeho oběd byl napůl pohlcen. „Moje holka má dovednosti.“

Andrew se naklonil a řekl tichým hlasem: „Tvoje holka se promění v jednu obrovskou–“

„Dokonči tu větu a já tě bodnu do oka s vidličkolžící, kterou Bethany vytáhne z tašky pro její jablečnou omáčku.“ Hravě se usmál. „A ona bude velmi rozčilená, když jí zničím její vidličkolžíci. Má docela ráda tu věc.“

Jo, bude z toho rozčilená… z mnoha důvodů.

Andrew si sedl zpátky, jeho čelist se napnula. Na druhé straně udělal Daemon nejdivnější věc. Zasmál se se-opravdu nahlas. Byl to hezky zvuk, hlubší než Dawsonův.

„Vidličkolžíce,“ řekla Dee, chytající svou tašku. „Co je vidličkolžíce?“

Bethanina pusa se otevřela. „Nikdy jsi žádnou neviděla?“

„Dee nechodí moc ven,“ odpověděl Dawson, usmívající se.

„Zmlkni.“ Dee vytáhla vidličku a lžíci v jednom a usmála se. „Nikdy jsem takovou neviděla. Ha. To je tak šikovné.“ Podívala se na Daemona, oči tančící. „Můžeme se zbavit poloviny našich stříbrných příborů a koupit si asi deset takových a budeme zabezpečení na celý život.“

Daemon zatřásl hlavou, ale výraz na jeho tváři byl naprosto laskavý. A pak to Bethany pochopila. Že nezáleží na tom, jak moc byli ti tři na sebe naštvaní, mezi nimi bylo hluboké, milující pouto. Vidět to, ji přimělo k oddechu. Tak moc, jak byl Daemon rozčilený na Dawsona nebo se Dee bála, vždycky budou držet pohromadě. Přimělo ji to chtít utíkat domů, obejmout Phillipa a být lepší sestrou.

Potom oběd nebyl tak špatný. Jedinou nevýhodou byl Andrew, ale po chvíli odešel a ona byla tak vděčná, že se Ash neukázala. Odešli pár minut nazbyt před hodinou.

Mimo jídelny se Bethany usmála na Dawsona, motivovaná zkušeností. „To nebylo tak zlé, nebo jo?“

Úsměv, který měl, ji zahřál. „Jo, bylo to v pohodě. Myslím, že bychom to měli udělat znovu.“

Zasmála se a on se pak natáhl a vzal ji za ruku. Vtáhl ji do prázdné třídy plné počítačů. Beze slova sklouzl popruhem jejího batohu z jejího ramena a položil ho na podlahu. Bethany se zachvěla, nejistá si tím, jestli to bylo kvůli proudícímu mrazivému vzduchu nebo odhodlanému výrazu na jeho tváři. Ustoupila o krok dozadu, navlhčila si nervózně spodní ret. Jeho zelené oči zaplály. „Co… to děláš?“

„Chystám se tě znovu políbit.“

Očekávání se rychle zvedlo, nechávajíc ji se závratí. „Ehm, myslíš, že toto je dobré místo na to, abychom to znovu otestovali?“

„Nevím, ale nemůžu čekat déle.“ Vypadal odhodlaně, když udělal krok směrem k ní. Tak odhodlaně, že ustoupila o palec dozadu a pokračovala dál, dokud nenarazila zády do zdi.

Pomalu se natahující, oběma rukama vzal její tváře a naklonil její bradu nahoru. Samy od sebe se její řasy zavřely. Jako poprvé, když se políbili, jeho rty byly měkké jako dech. Byla tam pauza, jako kdyby čekal na něco, co se stane a pak ji políbil hlouběji.

Ach… ach Bože, prolnula se do toho polibku, do něj a její hruď se rozšířila, naplněná vzduchem, dokud se necítila, jako kdyby se vznášela přímo ke stropu.

Klouzající rukama kolem jeho krku, její prsty se zamotaly do jemných vln na jeho šíji. Jeho ruce, no, byly taky v pohybu, sesunuly se k jejímu pasu, přes její bok na její stehno. Dawson udělal zvuk v zadní části krku, jako zvuk zavrčení, který poslal její krevní tlak útokem do srdce. A tam bylo to foukající teplo, dost silné na roztopení zmrzliny. To ji nechalo v opojné, příjemné mlze, když se jeho ruka přestěhovala zpátky k uchopení jejího boku.

Dawson se trochu odtáhl a jeho rty se proti jejím rozšířili do líného úsměvu. „To… to bylo dobré. Dokonalé. Perfektní.“

„Jo,“ přiznala, bez dechu. „Všechny tyto věci a další.“

Jeho palce se pohnuly přes její tváře, jeho ruce silné přesto něžné, když ji držel přímo tam, klesající hlavou k její znovu. Políbil ji hluboce, držíc ji proti sobě. Když se po druhé oddělili, jeho oči byly průzračné a plné emocí, které poslaly její srdce burácet proti žebrům. Protože si byla jistá, že viděla v jeho očích to, co cítila. Lásku.