SH - 24. kapitola

Překlad: Marta

První, co jsem slyšela, bylo naprosto pravidelné pípání. Píp – pausa – píp – pausa – píp.

Můj krk byl absolutně suchý a každé polknutí bylo cítit, jakoby suché třísky škrábaly do surového masa. Posunula jsem mírně své bolavé nohy, trhajíc sebou, když jsem si zmáčkla břicho.

Trhnutím jsem otevřela oči a setkala jsem se s bílým stropem a dlouhou zářivkou. Televize hrála tiše v koutě a plastové židle všech barev obklopovaly mou postel.

Zvedla jsem ruku a našla jsem na ní připojenou kapačku. Něco teplého drželo mou druhou ruku. Přetočila jsem hlavu doprava a tam byl, můj Romeo, spící, obě jeho ruce svíraly mou. Seděl nepohodlně v červené plastové židli, hlavu položenou na konci matrace proti mně.

Jeho ústa byla otevřená na dotek, jak lehce chrápal a pramen dlouhých vlasů se zvedal a klesal s každým nádechem.

Byl krásný.

Dívala jsem se na svého přítele a zkoušela jsem si vzpomenout, proč jsem tam byla. Roztříštěné černo-bílé obrazy si mě dobíraly, když se mi náhodně míhaly v mysli – knihovna, bolest, křik, krev…Romeova matka…naše dítě…

Ruka mi klesla na břicho, když studené rozechvění pronikalo do každé buňky. Snažila jsem se pohnout a ucítila jsem stažení na mé ruce. Hlava mi vystřelila ke zdroji a našla jsem Romea, jak se na mě dívá, oči oteklé, podlité krví a jeho čokoládový pohled byl zatížený smutkem.

Doslova jsem se cítila paralyzována.                                                                                                                                 

„Romeo? Je…Je…?“ Nemohla jsem říct to slovo nahlas. Říct to, by to udělalo pravdivým a nechtěla jsem uvěřit tomu, o čem jsem věděla, že to tak je.

Romeova čelist se pohybovala tam a zpět a čerstvé slzy se přelily přes jeho dlouhé, inkoustově černé řasy, padajíc dolů po neoholené tváři k zemi jako balvany na bílé prostěradlo. Sledovala jsem, jak se přinutil polknout a pomalu kývnul hlavou. Upřeně mě pozoroval, chytajíc mě za ruku.

Stočila jsem se k němu, tahajíc naše spojené ruce k hrudi a povolila jsem nahromaděnou bolest, která ve mně hořela. Hlasité vzlyky se skrze mne prohnaly a Romeo přikryl mé tělo svým, jako kdyby mě mohl fyzicky ochránit před mým zoufalým mučením.

Ztratili jsme naše dítě.

Nestanu se matkou.

„Tak moc se omlouvám…Je to všechno moje chyba.“

Otočila jsem hlavu, popotahujíc a setřela jsem si vlhkost. „Pproč se obviňuješ? Neudělal jsi nic špatného.“  Romeo vrtěl hlavou znova a znova.

Zavrtěla jsem se dozadu a slabě ho potáhla za ruku, abych ho povzbudila, aby si lehl vedle mě. Tak rychle, jak to bylo možné, se Romeo vytáhl na matraci a hlavou se připojil na tenký bílý polštář, svíral naše ruce, jakoby splynuly, věrně je držel s naší láskou jako růženec.

Romeo si zvedl naše ruce ke rtům, políbil je a otíral je proti ústům. „Zabil jsem naše dítě, Mol. Neochránil jsem tě. Nechal jsem tě…“

Moje hrdlo bylo tak nasycené pocity, že jsem téměř nemohla mluvit. Romeo, vždycky drsná a agresivní fotbalová hvězda, se rozpadal.

„Nebylo nic, co bys mohl udělat.“ Stiskl oči k sobě. „Nikdy jsem tě neměl nechat samotnou ani na sekundu. Věděl jsem, že rodiče něco chystají. Nikdy jsme neměli přijít. Měli jsme zůstat doma, kde bychom byli oba v bezpečí. Teď…“ Hlava mu padla na naše dlaně a slzy tekly stejně jako přiznání.

Nechala jsem ho to všechno ze sebe dostat, a když se uklidnil, řekla jsem smutně, „Romeo, moje srdce je zlomené. Jen když si pomyslím, že už není možné ublížit víc, zanoří se mi dýka hluboko do srdce. Co jsme udělali tak špatného, aby bylo všechno od nás odtrženo? Vidím, jak ztrácím každého, koho miluji: moje máma, otec, babička a teď naše dítě. Nemohu vydržet další bolest. Je toho na mě příliš, abych to zvládla….Nemůžu to udělat znova.“

Třesoucí, mě Romeo choval v náručí. „Nevím, proč ti byla sebrána rodina, bejby, a vím, že jsi zdrcená. Ale za tohle nese vinu moje matka. Shelly řekla Ally všechno – vzkaz, obvinění. Skončil jsem kurva s nimi. Jsou plní jedu k tobě a ke mně, Mol, jedu. Jsi všechno, co mi zbylo…Neutíkej od nás. Jen…neutíkej.“  Všechno, co jsem cítila, byla necitlivost, moje tělo blokovalo bolest, přepnulo zpátky na autopilota ochrany, kterou Romeo před několika měsíci prorazil. Pokrýval mě zoufalými polibky a jemnými doteky přes celý můj obličej.

„Co se mi stalo? Moc si toho nepamatuji.“

Romeo si hrál s nemocničním bezpečnostním označením na mém zápěstí, prožívajíc trauma minulé noci. „Záchranáři přijeli a vzali tě sem. Šel jsem s tebou. Naši přátelé jsou stále dole, nikdy neodešli. Jsi tu teď 24 hodin. Dopad na stůl způsobil vnitřní krvácení. Potřebovala jsi operaci.“

Zaměřila jsem se na strop, počítajíc s fascinací malé bílé dlaždice. „Můžu stále mít děti?“

Romeo mi uhladil vlasy z čela, držíc pevně v náruči mé bezvládné tělo.

„Jo, to bylo první, na co jsem se ptal, bejby. J-já nevěděl jsem, jestli budeš chtít otěhotnět rovnou znova? Mohli bychom to zkusit znova, až ti bude lépe? Já jen…jen chci, abys byla šťastná, cokoliv si budeš přát.“

Ztuhla jsem a chytil mě pevněji. „Omlouvám se, Mol. Neměl jsem zatím cokoliv říkat. Je příliš brzo, je to příliš čerstvé. Odpusť mi. Jen odpusť mi všechno. Tak moc tě miluji a náš andílek nás dělal šťastnými …udělal z nás rodinu… bojím se, že tě také ztratím. To je všechno, na co jsem myslel, zatímco jsi spala.“

Zkoušela jsem se uvolnit, když jsem se nadechla Romeovo unikátní vůně mentolu a mýdla. Nemohla jsem nic říct. Věděla jsem, že potřebuje moje ujištění, můj slib, že zůstanu, že bude všechno v pořádku, ale nemohla jsem. Nechtěla jsem myslet. Nechtěla jsem být tady, bez dítěte, v nemocniční posteli, se svým přítelem rozbitým na kusy.

Zabalila jsem pěsti do jeho oblíbeného červeného trička Tidů a držela se, jak jsme jeli na vlně smutku, dokud všechno, co bylo ztraceno, nebylo jen povrchni prázdné místo.

***

Moji přátelé se zastavili, aby mě viděli, nabízejíc jejich upřímné kondolence a mluvíc o nepodstatných věcech, obcházeli tabu téma dětí a snažili se co nejvíce vzít mou mysl od těchto věcí.

Nemuseli se obtěžovat. Necítila jsem nic a ani jednou jsem na ně zpátky nepromluvila.

Romeo ležel schlíple vedle mě na posteli. Ignoroval divné pohledy od lékařů a neuhnul, když se sestry zastavovaly u mého pokoje, aby se podívaly na oddaného přítele odmítajícího opustit stranu jeho přítelkyně. Mohli by říct, že slova ‚návštěvní hodiny‘ nic neznamenaly pro quarterbacka Crimsonských Tidů a dovolili mu, aby každou noc zůstal u mě v posteli.

Síla fotbalu v Alabamě.

Romeo zkoušel na mě znova a znova mluvit, ale neodpovídala jsem. Spala jsem…hodně, a když jsem nespala, ležela jsem vedle něj jako v komatu, do kterého jsem se sama uvedla. Byla jsem žijící, dýchající zombie.

Po dnech zotavování v nemocnici mi doktor řekl, že bych mohla být následující ráno propuštěna. Romeo mi okamžitě začal balit tašku, kterou Ally přinesla a nemohl skrýt úlevu, že půjdeme konečně domů.

Domov.

Nikde se necítím jako doma. Anglie držela vzpomínky na mou ztracenou rodinu, teď Alabama držela vzpomínky na mé ztracené dítě – nikde jsem se necítila v bezpečí.

Profesorka Rossová mi zavolala, rozrušená a omlouvající se za mou ztrátu. Odjížděla do Oxfordu tenhle večer na přednášky – ona a Romeo spolu rozhodli, že bude lepší, když nebudu cestovat. Romeo mi to opatrně řekl, očekával, že budu protestovat a trvat na poskytnutí mé části práce osobně, když jsem na tom skoro rok pracovala. Prostě jsem pokrčila rameny a šla zpátky spát. Za normálních okolností bych protestovala. Ale prostě jsem nemohla sebrat sílu, abych se starala.

Romeo si povzdechl porážkou pokaždé, když jsem se od něj odvrátila, uzavírajíc se do sebe. Sledoval mě, pokaždé mě sledoval a pozoroval každý můj pohyb. Mohl vidět, že jsem zlomená. Věděla jsem, že byl taky, ale když jsem se tak cítila taky, nebyla jsem si jistá, jeslti bych mohla přežít nápor bolesti, který jsem věděla, že by následoval. Říkal mi pořád dokola, jak moc mě miluje a jako vždy mě prosil, abych neodcházela.

Neslíbila jsem nic takového.

Když byla moje taška sbalená a blížil se soumrak, Romeovi zazvonil telefon.

Otočila jsem se a sledovala ho, jak si stiskl kořen nosu. „Co je to?“

„To je trenér. Potřebuje mě, abych se zúčastnil charitativní funkce na stadionu dneska večer. Vynechal jsem spoustu přípravných her a potřebuje QB, aby se tam ukázal, že jsem s týmem všemi způsoby až do mistrovství.“

„Pak jdi.“

Prudce škubl hlavou ke mně. „Nemůžu tě takhle opustit.“

„Ano, můžeš. Stejně jsem unavená. Potřebuji spát.“

Hlasitě podrážděně zasténal a agresivně vrazil pěstí do zdi. „Proboha, Mol! Jak můžeš být unavená? Spala jsi celé dny, nedělala jsi nic jiného! Chápu, že jsi měla operaci, ale doktor říkal, že by ses teď měla cítit mnohem lépe. Libuješ si v tom, Shakespearová. Potřebuješ se z toho sakra vyhrabat! Snažil jsem se, snažil jsem se být trpělivý, ale dost je dost! Také jsem ztratil dítě, nejen ty, ale vypnula jsi mě a chováš se, jako bych byl pro tebe cizinec. Byl jsem táta, proboha! Nezvládnu to sám. Mám toho tolik na přemýšlení – ty jsi takováhle, musím vést tým na mistrovství, naděje celého státu na mou hlavu. Potřebuji, abys mi pomohla, Mol, ne aby ses utápěla ve vlastním zkurveném utrpení. Kdo podpoří mě? Taky truchlím!“

Sledovala jsem, jak mu ten starý hněv, který ho pronásledoval, když jsme se poprvé setkali, prosakoval zpátky do těla. Upřel na mě poznamenané oči, vtrhl k mé posteli a tvrdě přitiskl své rty na má ústa.

Nepolíbila jsem ho zpátky, spustil mě zpátky na matraci, prakticky vrčel frustrací. Proboha zkurvenýho! Prosím, prosím. Děsíš blbosti uvnitř mě! Musíš se začít zabývat se vším, zabývat se s tím, co se všechno stalo.“

Jen jsem se otočila a zírala na nic.

„Nemůžeš ani snést pohled na mě, že?“

Přimhouřila jsem oči a šlehla je zpátky k němu a vyštěkla, „Tady! Dívám se na tebe! Řekni mi, Rome, s čím přesně se mám zabývat? Se skutečností, že tvoje máma zabila moje zasraný dítě?“

Romeo se stáhl, jako bych ho praštila a odpověděl skrz zaťaté zuby, „Naše dítě a nikdy na to nezapomeň. Byl jsem s tebou po celou dobu až do konce…stále jsem! Stále jsem kurva tady, zkoušejíc tě vytáhnout z toho pekla ven!“

Pokrčila jsem rameny a nonšalantně se otočila zpět, můj smutek a vina se snažily vyvěrat z mého krku, ale zatlačila jsem je dolů – hluboko, hluboko dolů. Nemohla jsem si to dovolit cítit.

„Víš co? Seru na to! Jsem mimo!“ Romeo vypochodoval ze dveří a sledovala jsem, jak zavíral dveře do chodby, jeho záda ztuhlá od stresu.

Pomalu jsem dýchala a zavřela oči, přejíc si, abych se nikdy neprobudila.

***

Noviny odhozené na stolek u postele mě vzbudily. Velmi opilá Kathryn Prince stála u konce postele, dveře do mého soukromého pokoje byly pevně zavřené, žaluzie zatažené.

Byla jsem v pasti.

„Co tu děláte?“ zeptala jsem se zlostně, spěchajíc se opřít do polštáře.

Usmála se a zakymácela se do židle, klesajíc do sedadla vedle mě, whisky znova páchla z jejích pórů. Objevila se zcela rozcuchaná, její perfektní blonďaté vlasy trčely ve shluku a oči byly obklopené hlubokými, tmavými kruhy, rudá rtěnka byla rozmazaná.

Naklonila se a ukázala na mě kostnatým prstem, její obličej byl zkroucený do zlého výrazu. „Zničila jsi nás, ty malá děvko.“

Podívala jsem se na ní nechápavě, bojovala jsem se zakázanou úzkostí, kterou jsem mohla cítit rašit v mé hrudi. „Zničili jste se sami. Zabila jste naše nenarozené dítě! Vaše vnouče!“

„Ta ohavnost nikdy neměla být zplozena. Byla to špína, stejně jako jeho matka!“ Cítila jsem se, jako bych byla pověšena, přibitá na kříž a ukřižována. Moje dítě nebylo spodina.

Bylo perfektní, bylo naše.

Paní Princeová posunula noviny mým směrem. „Přečti to. Redaktor a mého manžela ne-tak-velký fanoušek nám poslal předčasně kopii. Menší odplata za to, že jej žaloval před několika lety.“

Natáhla jsem se a s třesoucí rukou zvedla papír. „Omůjbože. To je proč?“

„Fantastické čtení, že?“ Na přední straně byl obrázek mě, tu noc na večeři, na nosítkách venku na plantáži, jak mě nakládali do sanitky, moje bílé šaty byly znečištěné množstvím krve, dýchací masku na tváři a Romeo mě pevně držel za ruku, jeho výraz byl rozrušený, jeho obličej byl také od mé krve.

Paralelní obrázek ukazoval pana Prince v obleku před velitelstvím Prince Oill.

Název zněl:

„QB přítelkyně, hvězdy Tidů, potrácí uprostřed skandálu praní špinavých peněz v Prince Oill.“

Má hruď se cítila jako odpružená cívka, zvedla jsem se a mnula hrudní koš, snažíc se ustoupit bolavému napětí.

Nemohla jsem.

Ta fotka….fotka mě potrácející mé dítě…

Panika mě hltala zevnitř. Nemohla jsem to udělat, nemohla jsem snést realitu z fotky, Romea držícího mě za ruku se zdrceným výrazem.

Uslyšela jsem zlý smích a Kathryn se vznášela nade mnou. „Ten pohled na tvé tváři mě ujistil, že to všechno stálo za to!“ Přiblížila se.

„ Vystavila jsi naší rodinu výsměchu, ty zlá děvko. Odejdi. Opusť Alabamu a nikdy se nevracej. Nic ti tu nezbylo. Romeo tě po tomhle nebude chtít, potom, co jsi zkazila jeho reputaci a zničila rodinnou firmu. Jestliže zůstaneš, ujišťuji tě, že tě stáhnu dolů se mnou, k tomu mi dopomáhej Bůh! Princeovi jsou k posměchu celé Alabamě jen kvůli tobě…“

„To je, proč jste se snažili, aby se oženil se Shelly? Chtěli jste peníze jejího otce, potřebovali jste legální spojení předtím, než by zjistil, co jste udělali.“ Najednou to všechno dávalo smysl. Romeo měl pravdu, když měl podezření.

„A ten zplozenec mého manžela by to udělal, kdyby tě nikdy nepotkal. Teď to všichni ví. Mého manžela zatkli. Ztratili jsme kvůli tobě všechno. Všechno!“

„Ne, ztratili jste všechno kvůli sobě!“ vyštěkla jsem.

Zvedla ruku do vzduchu a vrazila mi pěstí do žaludku, což mě přinutilo zaječet bolestí. Moje ruka zběsile hledala po straně tlačítko pro zavolání, ale paní Princeová mi obalila ruce kolem krku a stiskla je, když jsem zoufale opakovaně mačkala nouzové tlačítko.

Krk mě pálil a zrak se stával skvrnitým, když sestra vtrhla do místnosti.

„Pomozte mi…prosím,“ zachraptěla jsem. Sestra zakřičela dolů do chodby na ochranku a zápasila s Kathryn, aby jí dostala od mé postele, omezovala jí rukama za zády. Kašlala jsem a prskala, když jí ochranka odváděla pryč, kopající a křičící v jejím opilém stavu.

„Zničím tě, jestli zůstaneš, zničím oba! Už nemám co ztratit!“

Hlava mi padla do rukou. Obludnost několika posledních dní mě málem udusila, neúprosný smutek mě trhal zevnitř ven.

Nemohla jsem tady už být. Potřebovala jsem se dostat pryč od všeho toho smutku a bolesti.

„Drahoušku, jste v pořádku?“

Zadívala jsem se a mladá, podsaditá sestra byla na mé posteli, její ruce kolem mého boku.

Přikývla jsem.

„Jste si jistá?“

„Ano.“

„Drahoušku, policie je na cestě.“ Zkusila jsem se přesunout z postele. „Ne, ne! Už víc ne! Nemůžu - “

Sestřiny silné paže mě pevně držely a mluvila uklidňujícím hlasem. „Ta žena vás napadla, Molly. Musíte nahlásit, co udělala.“

Mé tělo se opřelo o bok sestry. Měla pravdu a bude to poslední věc, kterou bych měla pro Romea udělat. Pomůžu mu tím, že zajistím, že jeho pověst nebude protahována bahnem víc, než jsem dosud způsobila.

Jeho rodiče byli skutečně na dně, pomůžu je tam finálně zatlačit. Romeo bude konečně volný.

„Ok,“ souhlasila jsem.

„Hodná holka. Chcete, abych kontaktovala Romea?“

Předstírala jsem falešný úsměv a zavrtěla hlavou. „Ne, prosím, nedělejte to. Má charitativní úlohu na stadionu, kvůli mistrovství a nechci ho od toho trhat pryč. Jeho tým a fanoušci ho potřebují.“

Stiskla mi ruku a pochválila mě, „Jste dobrý člověk, slečno Shakespearová, dobrý člověk.“

Odešla z místnosti a za chvíli přijela policie. Dala jsem své prohlášení – pravdivé, všechny části, abych se dostala k jádru – a cítila jsem se, jako by se moje duše roztříštila na všechny možné způsoby.

Když odešla policie, popadla jsem telefon z bočního stojanu a zmáčkla volání.

„Molly, jsi v pořádku?“

„Profesorko, už jste odjela na letiště?“

„Jsem právě ve svém autě. Proč?“

„Je stále moje letenka platná?“

„Proč, ano…ale, Molly, nejsi na tom dobře.“

„Je mi dobře. Doktor mě propustil. Můžete přijet a vyzvednout mě v nemocnici?“

„Teď?“

„Ano, teď,“ odsekla jsem netrpělivě.

Byla dlouhá pauza a poražený povzdech. „Budu tam za patnáct minut.“

„Budu venku.“ Zavěsila jsem, zaťala zuby a vytrhla infuzi z mé ruky. Sáhla jsem po oblečení, mrkajíc z mírné bolesti břicha. Oblékla jsem si džíny a tričko a popadla zabalenou tašku. Vyšla jsem do prázdné chodby a dolů ke dveřím, právě když Suzy zastavila. Naskočila jsem na přední sedadlo.

Skepticky se na mě zadívala. „Znova utíkáš, že, Molly?“

„Nemůžu tu právě teď být,“ řekla jsem téměř neslyšně.

Vyrazila z nemocničního parkoviště na silnici. „Romeo to neví, že?“

„V čase až to zjistí, budu čtyřicet tisíc stop ve vzduchu. Bude mu lépe beze mě.“

Nahnula se ke mně, zklamání bylo jasné v její tváři. „Ne, to nebude, Molly! Nemůžeš - “

„Jdu, profesorko! Prosím, já nemůžu…Potřebuji odejít!“

Přejela si vrásčitou rukou přes čelo. „Máš svůj pas?“

„V tašce. Naštěstí jsem ho potřebovala kvůli lékařskému ošetření.“

„Pak tedy jedeme zpátky do Oxfordu.“ Položila jsem si hlavu zpátky na opěrátko a sledovala žlutá pole kukuřice míjející se v rozmazané mlze. Slzy mi stékaly z očí, když jsem si představila Romeovo tvář v mé hlavě.

Na moment jsem zaváhala v mém rozhodnutí, ale když jsem si vzpomněla na fotku z novin, všechny pochybnosti se vytratily.

Musela jsem odjet.

Musela jsem utéct.