SH - 25. kapitola

Překlad: Marta

Univerzita Oxford, Anglie

„Jménem slečny Shakespearové a mým, vám děkuji za poslech.“ Profesorka Rossová se ke mně připojila na stranu jeviště, zatímco dav tří stovek posluchačů tleskal spokojeným potleskem.

Potřásly jsme si rukou s děkanem a zdvořile jsem se vymluvila z dusivého přednáškového sálu, spěchající ven na čerstvý vzduch.

Vtrhla jsem do venkovního chladu a zimní chlad mě udeřil do tváře, probouzejíc mě, což jsem potřebovala. Naklonila jsem tvář k nebi a velké sněhové vločky políbily mou studenou kůži. Cítila jsem se díky tomu znova na živu…dobře, napůl naživu.

Byla jsem stále otupělá.

Vklouzla jsem do svých černých kožených rukavic a prohlížela prázdný kampus.

Špičaté, spletité věže, pokryté bílým sněhem a starobylé střechy budov této prestižní univerzity navozovaly pocit jako z románů Dickense. Milovala jsem Oxford v zimě, bylo to jedno z nejkrásnějších míst na světě. Byla to moje Mecca, můj svatý grál nebo alespoň to tak bývalo. Teď jsem se cítila jako podvodník. Ztracený tulák, daleko, daleko od svého domova.

Většina studentů byla pryč na vánočních prázdninách a já jsem strávila Štědrý den sama ve svém pokoji s velkou sklenicí vína, pokoušíc se nemyslet, jaké by to bylo v domě u Ally v Birminghamu, s Romeem…a naším miminkem.

Když jsme Suzy a já přijeli do Oxfordu, bylo nám řečeno, že naši hostitelé museli odložit naší přednášku o týden, což bylo pro mě dobře. Archeologický tým kampusu našel pozůstatky, o nichž si mysleli, že by mohly být starověká královská hrobka a počáteční pozornost byla věnována jim, aby mohli prosadit své nálezy. Já, pro jednou, jsem byla ráda. Potřebovala jsem čas, abych si urovnala hlavu.

Chyběl mi Romeo. Chyběl mi tak moc celou dobu, že jsem věřila, že umřu na zlomené srdce. Uplynulo několik týdnů, co jsme přijely do Anglie a já ještě nezkontrolovala svůj telefon nebo emaily. Milovala jsem ho tak moc, ale nemohla jsem se prostě vrátit. Každý věděl o mém potratu a já jsem prostě nemohla čelit tomu vystavení, že to lidé vědí, tomu soucitu.

S uklidňujícím nádechem jsem se vydala do  Radcliffe Camera – nejúžasnější knihovny skladující tisíce knih v mém oboru. Bolest mě opouštěla, když jsem studovala. Přemýšlela jsem méně o Romeovi, když jsem studovala. Mohla bych zapomenout.

Sníh mi skřípal pod boty a zabalila jsem si černý kabát těsněji k hrudi.

Téměř jsem byla u dveří knihovny, když jsem zaslechla, „Molly? Molly Shakespearová? Jsi to ty?“

Otočila jsem se a setkala se s otřesenou tváří Olivera Bartholomewa.

V duchu jsem se zděsila tomu trapnému překvapivému setkání. „Ahoj, Olly, dlouho jsme se neviděli.“

Jeho obličej se roztáhl do širokého úsměvu, když šel přímo ke mně a rychle, pevně mě objal. „Zatraceně, Molly, téměř jsem tě nepoznal. Kde jsou tvé brýle? Tvoje vlasy… vypadáš úplně jinak….dobrým způsobem,“ vykoktal nervózně, zatímco si prohlížel můj vzhled toulavýma, safírově modrýma očima.

„Díky. Teď nosím kontaktní čočky a mé kamarádky ze Států mi udělaly vlasy…a všechno ostatní.“ Ukázala jsem na tělo dolů.

„No, vynikla jsi. Vypadáš nádherně. Ale pak, vždycky jsi byla krásná.“ Spustila jsem hlavu se sevřenými ústy. Záleželo mi jen na tom, když mě Romeo nazýval krásnou, když to myslel celým svým srdcem. Záplava vzpomínek se pokusila dostat na povrch. Zadržela jsem dech a zatlačila je zpátky dovnitř.

„Chtěla bys jít na kafe?“ Oliver prolomil mé vnitřní mučení, vylekal mě dost na to, abych se na něj zaměřila. Podívala jsem se na něj a jeho tvář byla plná naděje.

Chudák Oliver. Naposledy kdy mě viděl, tak mi vzal panenství a příští ráno jsem byla pryč, nikdy se nevracejíc. Nezasloužil si takové zacházení.

„Molly? Kafe?“

Podívala jsem se ke knihovně a zpátky na něj. Chtěla jsem říct ne.

„Jen rychle probrat život, přísahám.“ Sevřel prsty můj kabát, hlavu skloněnou. „Stýskalo se mi.“

„Dobře.“ Povolila jsem. Na Oliverovo obličej vnikl úsměv a srovnal krok vedle mě, když jsme kráčeli v družném mlčení.

O patnáct minut později jsme seděli u okna kampusové kavárny, kde Oliver objednal anglický čaj pro sebe a cappuccino pro mě.

Jak jsem ho sledovala, uvědomila jsem si, že byl opravdu krásný kluk. Tak milý a skromný.

Nikdy jsem ho za to neocenila, za tu krátkou dobu, co jsme se scházeli. Pokud by to vůbec mohlo být nazváno chozením. Neznal mě, ale byla to jen moje chyba. Nikdy jsem ho nepustila dovnitř.

Oliver si sedl přede mě, jeho oxfordský týmový šátek veslování měl kolem krku a červený kašmírový svetr zvýrazňoval jeho štíhlé tělo a hnědé vlasy. „Takže, Molly, jaké byly Státy? Proč ses vrátila?“

Hrála jsem si se šálkem kávy. „Státy jsou…dobré…rozdílné. Pokračovala jsem jako asistentka profesorky Rossové s filozofií a právě jsme na přednášce představily naší argumentaci.“

Jeho obočí se prakticky zvedlo z jeho královské tváře. „A?“

„Bylo to velmi dobře přijato. Očekávám, že to bude zveřejněno příští měsíc v Oxfordském filozofickém časopisu.“

Zářivě se usmál. „Jsem na tebe tak pyšný. Publikovat ve dvaceti – perfektní pro budoucnost profesorky. Vždycky jsem v tebe věřil.“

„Děkuji ti.“ Napila jsem se kávy a pokoušela se pokračovat v rozhovoru.

„Proč jsi stále v kampusu? Neměl bys být doma, těšit se z Vánoční slavnosti, masírovat si ramena se šlechtou?“

Zasmál se. „Byl bych, ale jsem část archeologického týmu, která našla královské pozůstatky. Matka nebyla zrovna potěšená. Myslí si, že ztrácím svůj život vyhrabáváním starých kostí. Ačkoliv to by bylo úžasné. Jsem teď v polovině ročníku PhD a nedovedu si představit dělat něco jiného.“ Usmála jsem se na jeho super-noblesní anglický přízvuk.

Dobírala jsem si ho pro to, říkala jsem, že mi připomínal prince Williama. Zúžil oči, protože věděl, že to je právě to, co si teď myslím.

„ Takže, kam půjdeš studovat svůj doktorát? Zůstáváš ve Státech nebo se vrátíš sem?“ Vzrušení rostlo v jeho hlase, když se ptal na poslední část.

Pokrčila jsem rameny, zírajíc z okna, sledujíc divného studenta, který spěchal, aby se dostal pryč od padajícího sněhu. „Přemýšlela jsem nad Státy, ale … teď nevím.“ Oliver naklonil hlavu v přemýšlení a zklamaně polkl.

„Není to všechno, co jsi očekávala?“

„Očekávala? Ne. Životní změna? Ano. Jen si teď nejsem jistá, jestli je to život pro mě. Je to zcela odlišné od života tady, to je jisté.“  Ticho se k nám připojilo u stolu. Cítila jsem jeho pohled a držela jsem oči pevně na svém hrnku. Byl čas na omluvu.

„Olivere?“

Oliver sepjal ruce na okraji stolu, mírně se mu třásly prsty. „Ano.“ Natáhla jsem se a položila ruku na jeho. „Dlužím ti dlouhou, opožděnou omluvu.“ Otočil hlavu, aby se podíval z okna. „Proč jsi mě takhle opustila? Bylo to, že jsem byl pro tebe špatný přítel…a po…co se stalo mezi námi? Co jsem udělal tak špatného?“

V krku se mi vytvořila hrouda. „Nic. Nebyl jsi špatný přítel, byl jsi ke mně milý. Já jsem tu ta špatná, Olly.“  Znova se na mě zadíval a řekl, „Zlomila jsi mi srdce, když jsi odešla. Slyšel jsem od několika tvých spolužáků, že ses připojila k profesorce Rossové v Alabamě a nemohl jsem uvěřit svým uším. Plánovala jsi to měsíce a nikdy mi neřekla, že se přestěhuješ do zahraničí pro svůj magisterský program. Prostě jsi šla a opustila mě potom, co jsme se intimně sblížili – bez důvodu nebo vysvětlení? Myslel jsem si, že to bylo velmi kruté.“

„Bylo to velmi kruté. A absolutně sobecké. A zasloužil sis mnohem víc. Je mi opravdu líto, co jsem ti udělala, Olly.“  Oliverovi rty se rozevřely, jak se nadechl.

„Molly…“

Zvedla jsem ruku, abych ho zastavila. „Jestli máš teď čas, opravdu ráda bych ti něco o sobě vysvětlila, o mé minulosti. Možná ti to pomůže porozumět, proč jsem, jaká jsem. Cítím, že ti to dlužím.“ Vydýchla jsem úlevou, když se usmál.

„Nic by mi nebylo větším potěšením.“ Další dvě hodiny jsem s ním konečně sdílela svou minulost, vše až do mého náhlého odchodu po našem milování.

Když jsem skončila, Olly se opřel, oči vytřeštěné a uvolnil rty, zadržujíc dech. „Wow, Molly. Neměl jsem ponětí.“ Dala jsem mu napjatý úsměv, cítíc se lépe, lehčeji. Nakonec sdílení něčeho o sobě bylo ve skutečnosti terapeutické. „Zasloužíš si to vědět. Jen je mi líto, že mi to trvalo tak dlouho. Ušetřilo by nás to od hodně smutku.“

Oliver si položil loket na stůl, hlavu si nechal opřenou o druhou ruku a jen na mě zíral, četl něco v mém výrazu. „Kdo to je?“

„Kdo je kdo?“

„Kluk, do kterého jsi zamilovaná.“

„Já ne- “

Natáhl se a jemně mě vzal za ruku.

„Víš, jak moc jsem si přál, aby si mohla myslet na mě a na sebe takhle? Potřebovat mě zoufale?“

„Co?“

Sklonil pohled. „Miloval jsem tě, Molly Shakespearová, ale nikdy jsi mě nemilovala zpátky. Snažil jsem se proniknout do tvého srdce, ale selhal jsem. Chtěl jsem sdílet tvé problémy, tvou minulost, ale nikdy jsi mě nepustila dovnitř. Dost jsi mě nemilovala a no, bylo to v pořádku. Nebyl jsem muž pro tebe. Teď tomu rozumím.“  Pohlédl se soucitem v modrých očích.

„Kdokoliv je, musí být zvláštní. Je to, jako bys byla jiná osoba, ne plachá, introvertní dívka, kterou jsem znal. Jsi silnější…změnila ses.“

Hlava mi padla do dlaní a začala jsem brečet. Slyšela jsem Olivera se pohnout ze židle a sednout si vedle mě, zabalil mě do své náruče.

Byl to dobrý pocit, být znovu objímána, ale chyběl mi Romeo a jeho paže, které byly větší, víc ochraňující. Romeovo hruď byla širší, a ačkoliv Oliver voněl hezky, nějakou drahou vodou po holení, nebylo to mýdlo nebo máta.

Oliver nebyl můj Romeo.

„Shh, Molly, neplač. Nic není tak špatné, že to bude napořád.“

Zvedla jsem hlavu. „Právě to bylo tak špatné. Bylo toho na nás moc a …a…já jsem utekla…znova, právě tak jako jsem utekla od tebe. Nenávidím se za ten odchod, ale prostě jsem nemohla zůstat.“

„Shh…uklidni se, Molly.“

Ale nemohla jsem se uklidnit. Nakonec jsem se nechala všechno cítit a lítost ze mě tryskala jako silný gejzír. „Něco, co jsme oba vroucně milovali, bylo vzato pryč, ukradeno a já jsem ho opustila, aby se s tím vypořádal sám. Chystá se na svůj nejdůležitější zápas v životě a vše, co jsem udělala je, že jsem ho nechala jít kvůli němu, ale úplně jsem to zpackala. Opustila jsem ho, když mě nejvíc potřeboval. Jak bych se po tom mohla vrátit?“

Oliver se šoural do své židle, rty sevřené zmatkem. „Co hraje?“

„Je hráč amerického fotbalu.“

„Oh, jasně. Je tak dobrý?“

Nemohla jsem si pomoct, ale usmála jsem se. „Jo, je zatraceně úžasný.“

Oliver zavrtěl hlavou údivem.

„Molly Shakespearová s hráčem amerického fotbalu? No, nikdy bych neřekl, že se to stane. Není to polo nebo criket, ale jsem velkým zastáncem, že všichni sportovci jsou dobří lidé. Tvůj muž určitě také.“

Hravě jsem ho praštila do štíhlé ruky. „Není jen fotbalový hráč. Je nejodvážnější, nejvíce pečující osoba, kterou jsem kdy potkala. Rozumí mi jako nikdo předtím. Je moje spřízněná duše – je moje všechno.“

„Molly, přítelkyně fotbalisti.“ Zavrtěl hlavou, nevěřícně se usmíval.

„Je to jako nic, co jsi kdy viděl, Olly. Celý stát uctívá tým, uctívají jeho. Stadion pojme přes sto tisíc lidí. Je to šílené. Zápasy jsou v televizi. Mají sponzory mezinárodních značek a já jsem se zamilovala do nejvíce uctívaného hráče v celé zemi.“

Oliver mě vzal opatrně za ruku a podíval se mi přímo do očí. „No, otázka je, Molly, proč sakra sedíš v téhle zatracené kavárně se mnou, místo se svou spřízněnou duší v Alabamě?“ Zírala jsem na něj, když jeho slova rachotila v mém mozku.

Proč jsem tu sakra byla?

Vyskočila jsem ze židle. „Olly…“

„Jdi, Molly, rozumím.“ Vstal jako pravý anglický gentleman a políbil mě na obě tváře. „Nechala jsi mě jako dutého muže, když jsi mě minulý rok opustila beze slova, ale teď si uvědomuji, že jsi nikdy nebyla moje. Tvůj nový chlapík má štěstí, že tě má.“

„Ne, já jsem ten, kdo má štěstí, že Romea má.“

„Romeo?“

„Jo, jeho jméno je Romeo Prince.“

Oliver si promnul čelo a zasmál se.

„No, slečno Molly Juliet Shakespearová – jak velmi osudové. Ale uděláš lépe, když se dostaneš ke svému Romeovi co nejdříve. Pokud si pamatuji správně, má nepříjemný zvyk, jak se dostat do hloupostí ve tvé nepřítomnosti.“ Usmála jsem se jeho škádlení a umístila vděčný polibek na jeho hladkou tvář. „Sbohem, Olivere. Děkuji ti…za všechno.“

„Děkuji tobě, Molly. Hodně štěstí s novým životem v Americe.“

S novým odhodláním jsem běžela do univerzitní ubytovny pro návštěvy tak rychle jak moje nohy zvládly.

Spěchala jsem do pokoje a začala házet věci do tašky. Byla jsem téměř zabalená, když se ozvalo lehké zaklepání na dveře.

„Můžu dovnitř, Molly?“

Byla to Suzy.

Nechala jsem jí vejít a zírala na mě v panice poté, co si všimla mého prázdného pokoje. „Jedeš zase někam? Kam teď, Molly? Tohle musí přestat - “

„Vracím se,“ přerušila jsem jí.

Její zamračení se vyhladilo a v šedých očích zasvítila naděje. „Do?“

„Do Alabamy. Oh, no vlastně…“ Zkontrolovala jsem datum na kalendáři. „Chystám se do Pasadeny, v Californii, Stadion Rose Bowl.“

Obrovský úsměv se vytáhl na Suzyně vrásčité tváři. „Molly. Díkybohu. Co změnilo tvé myšlenky?“

„Starý přítel mě donutil čelit tomu, jak moc mi chybí a miluji Romea. Potřebuje mě a já prostě odešla. Potřebuji jet a dát to do pořádku.“ Hrála jsem si s rukama. „Bude těžké se tam vrátit, potom…potom…víš, ale musím, pro něj.“ Suzy sáhla vpřed a sevřela mi ruku. „Molly, chci ti říct pár věcí, jen rychle než odejdeš.“

„Ok,“ odpověděla jsem a netrpělivě kontrolovala hodinky.

Mateřský úsměv jí zatahal za rty. „Připomínáš mi tolik mě, víš. Miluješ filozofii, chceš být profesorkou, a měla jsi těžký život.“  Sedla jsem si na postel, nervózní, jakým směrem její rozhovor míří.

„Můj otec zemřel ve válce, Molly. Věděla jsi to?“

„Ne,“ odpověděla jsem překvapeně.

„Byl zastřelen ve Francii. Byla jsem velmi mladá, když se to stalo, ale zůstalo to ve mně, ovlivnilo mě to, jako smrt tvého otce, viď. Roky uplynuly a nakonec jsem se poprala se životem. Když jsem přišla na Oxford – docela úspěch pro dívku v tu dobu – poznala jsem Richarda. Byl tak elegantní a pěkný a věděla jsem, už po prvním doteku, že jsem do něj šíleně zamilovaná. Vzali jsme se o šest měsíců později. Měla jsi to tak s panem Princem. Sledovala jsem tě na přednášce a viděla jsem tu okamžitou změnu a to nejen ve tvém vzhledu.“

Pohrávala jsem si s rukama a slyšela jsem se Suzy podpůrně nadechnout. „Ztratila jsem pět dětí v životě, Molly.“

Vydechla jsem a zakryla si ústa. Naklonila se a pohladila mě po koleni. „Žádné slzy. Jsem stará, tvrdá sušenka.“

Držela jsem jí za ruku a stiskla jí na podporu.

Suzy se zadívala na naše ruce, nevidomě. „Nikdy jsem nemohla donosit dítě a po pátém potratu, už jsem nemohla ani otěhotnět. Nakonec jsme se, Richard a já, vyrovnali s naším osudem a prožili jsme spolu krásný život.“

„Suzy, já - “

„Shh, dítě. Nesdílela jsem to s tebou kvůli soucitu. Ve skutečnosti je to naopak. Vydržela jsi v životě hodně, ale tyhle věci tě dělají tím, kým jsi, dělají tě silnou a vedou tě k tvému osudu. Nemůžeš vždycky utíkat.“  Otřela jsem si oči. Vyháněla jsem vlhkost.

„Jen chci být konečně někde, kde to můžu nazývat domovem. Všude se mi zdá, že mi to přináší jen ještě větší smutek.“

„Molly, domov není místo. Není to země nebo město, není to budova nebo vlastnictví. Domov je s další polovinou tvé duše, osobou, která sdílí tvůj žal a pomůže ti nést břemeno ztráty. Domov je s osobou, která ti vždycky všechno poskytne a přináší ti věčné štěstí. To, drahá Molly, je tvůj domov, sladký domov (sweet home) a já myslím, že obě víme, že jsi našla velmi pohledného mladého muže, který by mohl být ta osoba. Nenech to odejít, Molly, i když jsou věci těžké, jen to nenech odejít.“

Vyskočila jsem a pevně jí objala. Po několika sekundách mě poplácala po zádech a zachvěla se. „Teď, teď, mladá dámo, nic z toho. Jsme Britky – pevný ret a to všechno. Není potřeba více náklonnosti.“ Zachichotala jsem se a popadla své věci. Když jsem se otočila, Suzy se natahovala se svými klíčky od auta. „Pojď, Molly, ukážu ti, jak tě starý důchodce dostane na letiště Heatrow v rekordním čase.“

***

Seděla jsem v odletové hale a úzkostlivě vyndala telefon z tašky. Zírala jsem na černý obdélník s knedlíkem v krku. Věděla jsem, že bude plný zpráv, zpráv bolesti a paniky. Nakonec jsem nasála svůj strach, zapnula ho a příval hlasových a textových zpráv zaplavil obrazovku.

Ta první mě okamžitě rozbrečela, když Romeovo drsný alabamský přízvuk naplnil moje uši:

„Molly! Kde jsi, bejby? Tak moc se omlouvám za to, co jsem ti řekl, když jsem odcházel. Právě jsem slyšel od sestry o své mámě. Můj Bože, Mol, řekla, že tě napadla….znova! Prosím, řekni mi, kde jsi. Opustila jsi nemocnici beze slova. Nemůžu tě nikde najít.“ 

Přetočilo se to přímo do další zprávy.

„Mol.“

Jeho hlas byl zlomený, plný citu.

„Je tu příběh v novinách. Je o nás…o ztrátě našeho andílka. Kriste, Mol, je tu tvá fotka. Láme mi to srdce a ty nikde nejsi. Máma byla zatčená za napadení, táta byl zatčený za zpronevěření peněz. Prosím, zavolej mi. Řekni mi, kde jsi. Je to všechno v prdeli. Zblázním se bez tebe. Miluji tě. Vrať se ke mně.“ 

Slzy mi kapaly na kolena.

Další.

„Molly, tady Ally. Je Štědrý den. Romeo je tu se mnou a mou rodinou. Není dobrý. Je kompletně zlomený – buď nemluví nebo je tak rozčilený, že musí opustit dům. Prosím. Obviňuje se ze všeho. Zavolej mu. Říká, že je to všechno jeho chyba!“

Další.

„Molly, tady Cass. Radši se vrať na mistrovství, holka, nebo tě vysleduju a nakopu ti tvůj hubený anglický zadek! Fanoušci jsou blázniví po tom příběhu v novinách a Romeo nemůže házet hovna na tréninky. Žádné další litování sama sebe. Naprav to, holka. Dostaň se sem, radši už včera!“ 

Lehce jsem se zasmála Cassiinu praktickému tónu.

Strávila jsem další hodinu posloucháním Romeových zpráv ze žalu, zlosti nebo úplného zoufalství a mých přátel, kteří se mě snažili přesvědčit k návratu. Poslední hlasová zpráva byla z dnešního rána. Stiskla jsem tlačítko k poslechu.

„Ahoj, bejby, to jsem já. Jsem teď v Pasadeně kvůli zítřejšímu zápasu a chtěl jsem ti zavolat…opět. Myslím, že když jsi mi nezavolala zpátky, znamená to, že se skutečně nevrátíš domů. Vím, že jsi v Oxfordu. Profesorka Rossová mi poslala email. Jen chci, abys věděla, že tě miluji a to se nikdy nezmění. Potřebuji tě, bejby. Potřebuji tě u sebe. Jsi má rodina, mé všechno. Jsi můj domov.“

Domov. Byla jsem jeho domov, sladký domov.

Vymazala jsem všechny zprávy a poslala dva texty.

Ally, neříkej nic Romeovi v případě, že to nezvládnu, ale jsem na cestě do Pasadeny. Potřebuji, abys pro mě získala propustku na zápas. Zavolám ti, až budu v zemi. Omlouvám se za všechno, ale vracím se k němu. Vracím se. Xx

Další zpráva byla mnohem jednodušší.

Romeo. Miluji tě. Nevzdala jsem nás. Jsi také můj domov. Xx

Vypnula jsem telefon a zamířila do odletové brány. Poprvé v životě jsem utíkala k něčemu, ne od toho.